Rubrika: Historie

Rád vzpomínám na léta kdy jsme rozvíjeli aktivitu za ochranu a řešení životního prostředí. Nebylo to jednoduché. Radikálové se vysmívali a tvrdili, že jsme na zcestí a jdeme na platformu pravičáků. Vše začalo Otevíráním studánek na Žákově hoře v roce 1976. Pochybné se mně zdálo tvrzení některých odpůrců, kteří tvrdili, že jsem v době, kdy šlo o konec společenského systému si ke své záchraně začal „osedlávat koně“ životního prostředí. Ve stati na mé webové stránce se o tom zmiňuji. Myslím si, že mohou posloužit přiložené fotografie.

Péče o životní prostředí v okrese Žďár nad Sázavou začala návštěvou presidenta republiky Ludvíka Svobody dne 27. června 1970. Tehdy u pramenu řeky Svratky u Stříbrné studánky podepsal dekret o vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Po tomto aktu delegace Žďáru nad Sázavou navštívila několikrát presidenta republiky a informovala ho o aktivitách v okrese. Snímek ukazuje jak v roce 1974 R. Hegenbart informuje presidenta republiky.

Velkou inspirací pro politickou práci a životní orientaci bylo studium na akademii společenských věd v Moskvě. Nejenže byly přednášejícími potvrzeny zkušenosti Pražského jara 68 jako východisko k demokratickému pojetí politiky, ale také byly formovány cesty k reakci na globální problémy lidstva tehdy nastolených činiteli USA. Šlo o orientaci na nové technologie, biotechnologii, životní prostředí a lidská práva.

Jako absolvent vysoké školy politické a ekonomické v Praze a akademie společenských věd v Moskvě jsem získal znalosti, které potvrzovaly správnost politiky, která byla u nás nastolena v lednu 1968. Můj přechod do Zlína a návštěva Agrokombinátu Slušovice, poznání jejich řídícího systému bylo jistým překvapením. Poprve v životě jsem viděl jak načerpané teorie ve školách našly konkrétní výraz v praxi kombinátu pod vedením předsedy docenta Františka Čuby. Věda se tu stala skutečnou výrobní silou.

Slušovickou cestu jsem podpořil a snažil se, aby nedošlo k likvidaci Agrokombinátu jak požadovali levicoví radikálové.

O nových technologiích jsem diskutoval s mnoha činiteli nejen u nás, ale i ze zahraniční. U příležitosti brněnského veletrhu jsem se setkal v září 1987 s paní M. Carty, ministryní pro vědu Britské Columbie v Kanadě. Byl jsem pozván do Kanady, ale k návštěvě nedošlo

V roce 1987 byla jednou z prvořadých starostí péče o životní prostředí. Spolupracoval jsem s řadou významných pracovníků jak z vysoké školy ekonomické tak z mnohých skupin, které se touto problematikou zabývaly. Souhlasil jsem s jejich názorem, aby byl zachráněn zámek Jezeří. K tomu účelu došlo k setkání v prostorách zámku i za účasti ministra financí české vlády pana J. Nykodýma.

Při mé návštěvě USA v roce 1987 se naskýtala široká škála možností v rozvoji spolupráce v oblasti nejmodernějších technologií. S presidentem firmy Gerber Carnet Technology, Inc. panem Josephem Gerberem jsem podepsal úmluvu, která vytvářela k k takové spolupráci potřebné podmínky. Bohužel, byl jsem z funkce místopředsedy vlády nečekaně odvolán. S panem presidentem jsem navázal přátelské kontakty. Slíbil, že se bude angažovat maximálně pro rozvoj vztahů mezi ním a ČR. Byl jsem pozván s kolektivem odborníků na jeho jachtu, kde mělo dojít ke konkretizaci vztahů.

V rámci řešení životního prostředí v ČR byly navázány kontakty k republikou Severní Porýní-Vesfálsko. V této republice měli vyřešeny otázky odsíření elektráren. Představitelé republiky měli zájem pomoci řešit obdobné otázky i v ČR. Navštívil jsem tuto republiku a jejich delegace přijela k nám. Po konzultacích s odborným aktivem došlo v Praze k podepsání Úmluvy o další spolupráci

Významným garantem této spolupráce byl Heins Höllter, představitel firemního seskupení Höllter Byl přijat generálním tajemníkem ÚV KSČ M. Jakešem a tajemníkem Jozefem Lenártem. Oba podpořili spolupráci. I s panem Hölltrem jsem navázal dobré kontakty.

Významnou událostí pro mě byla návštěva pana Bati v Torontu v Kanadě. I sním jsem podepsal Úmluvu, která měla obrážet cesty k další vzájemné spolupráci mezi ním a ČR. Bohužel nebylo mně umožněno záměry dokončit. Myslím si, že jsme navázali dobré přátelské vztahy. V roce 1988 jsem byl jediným z oficiálních činitelů, který mu blahopřál k narozeninám. Jako poděkování mně poslal tuto fotografii s textem

Významným činitelem československé společnosti byl náměstek ministra vnitra ČSSR generál Aloiz Lorenc. Rád jsem se s ním setkával. Byl to vzdělaný muž, ovládal politiku, dovedl předvídat, ale i organizovat práci. Vysoce jsem si ho vážil. Na mnohé věci a události jsme měli shodný názor. Podporoval pokrok, vzdělanost, um. Podílel se na zpracování některých dokumentů, které se nelíbily nejvyšším činitelům komunistické strany. On ale znal problémy společnosti a názory mnoha sociálních skupin společnosti. Bylo chybou, že straničtí činitelé mnohé názory nerespektovali.

Pro dokumentaci zveřejňuji:

1) Memorandum- Úmluvu podepsanou panem Baťou

2) Můj článek v sovětské Izvěstiji z roku 1989 s poznámkami gen. taj. M. Jakeše, kritizovaný a zesměšňovaný některými bývalými činiteli KSČ

3) Můj článek otištěný v roce 1990 v Rudém právu

4) Ukázka příkazu generální prokuratury k prohlídce domku a příslušenství za účasti vyšetřovatelů generální prokuratury a také právního zástupce tehdy obviněného M. Štěpána

Pomalu a jistě doznívají pozoruhodné myšlenky řečníků, pisatelů, oslavných slov na počest 20. výročí listopadu 1989. Prohloubily se mýty o velikosti té či oné osobnosti, bouchalo šampaňské a různé skupiny si pochvalovaly svůj podíl na tom či onom. Mluvily i osobnosti z tzv. druhé strany, rádoby poražené. Chválily bojovníky z listopadu 89, špinily „škůdce“ jejich ideálů, stejně jako před léty je házely do špíny, na okraj společnosti a jako méněcenné osobnosti doporučovaly je „topit“ v kalné vodě. To nebyla úcta člověka k člověku, ale útok, vražda.

Byl jsem mezi nimi, byť jsem nic neudělal a také nic neslavil, za nic se nechválil. Jakoby se opakovalo období před a těsně po listopadu 89 a to ze stejných vrstev, sociálních skupin a jednotlivců. Ano, četl jsem denní tisk, hleděl na velké fotografie významných osobností, sledoval dění a hledal texty, které jsem psal před léty. Našel jsem i dopisy, které jsem si dovolil napsat z okraje společnosti tehdejšímu panu presidentovi. V některých částech mně připomínají minulost a také jakoby něco ze současnosti. Nad jejich obsahem jsem se usmál, ale i zamračil. Snad jsem mylně chápal, že jde o jakési souznění mezi ním a levicovými proudy. Mrzí mě, že jsem je psal. Zkrátka, byl jsem naivní. Dodatečně se omlouvám. Přesto si dovolím je zveřejnit.

V dopise z 11. prosince 1997 jsem psal:

„Vážený pane presidente,

váš projev pronesený k poslancům a senátorům, zaujal. Otevřeně jste se, ať již z jakýchkoliv taktických důvodů, postavil na stranu levice, což je potěšitelné. Potvrdil jste mnoho faktů o „společenském marasmu“, na který upozorňovali nejen mnozí politikové, ale i sdělovací prostředky. Nepochybuji, že již požadavkem na demisi vlády jste rozehrál potřebné společenské drama, které by mělo vyústit v dobro národů České republiky, k čemuž Vám přeji úspěchy.

Přes tuto skutečnost některé okolnosti dnešního stavu společnosti zůstávají nevysvětlitelné. Nedovedu pochopit proč jste nezaujal zásadní stanovisko při prvním „vytunelování“ např. banky Bohemia a postupně dalších, dalších, dalších. Nedovedu pochopit proč jste již dříve veřejně nevystoupil proti rozkrádání průmyslové základny společnosti a nezpochybnil dárce finančních prostředků z různých ostrovů světových moří… mlčel jste jen a jen v zájmu levice a v zájmu komediálních střetů různých politických subjektů, které měly lidu naší republiky předvádět divadelní hru na demokracii a zmást veřejné mínění?

Proč až dnes, vážený pane presidente, kritizujete, samozřejmě oprávněně, rozkrádání průmyslové základny, špatné ekonomické výsledky, „balíčky“, drzost v sociální politice a současně připomínáte zkušenosti let nedávno minulých, z nichž Vám neunikly tak významné faktory jako je prognóza, strategie, průmyslová politika? S uspokojením, ale současně s velkou dávkou nejistot, jsem poslouchal Vaše obavy z dalších ekonomických problémů, ve své podstatě totožných s problémy v minulém systému. …Zalistoval jsem v analýze o využívání vědy a techniky v praxi z února 1987 a s hrůzou zjistil, že analogie problémů nemůže být čistě náhodná…..Protože jako odpovědný státník… hledáte spojence a také východiska z krize, jistě mně prominete připomenu-li experiment slušovického zemědělského družstva v okrese Zlín, ale také politickou orientaci okresu na odvětví mikroelektroniky, biotechnologií a oblast životního prostředí… Dle mých poznatků a zkušeností byl založen na kombinaci tržních a plánovitých faktorů, na hodnotách poznání, na vysokém stupni intenzifikace všech vnitřních procesů družstva s výslednými ukazateli čistého zisku… Do slova a do písmene věda se stala základní výrobní silou… Bylo současně potvrzeno… že v procesu, ve kterém věda sehrává rozhodující roli nemohou stát tlučhubové, ale hledači nových cest ve prospěch družstevníků… Ve Vašem projevu jsem nacházel volání po obdobných aktivitách a při této příležitosti si nemohl nepřipomenout Váš projev z počátku devadesátých let na Staroměstském náměstí. Mluvil jste tehdy o jakýchsi pochybných slušovických nitkách. Bylo mně líto, že Vám kdosi podstrčil podklady o jejich nekalé či kriminální činnosti s heslem: nechť se utopí ve vlastní šťávě a ubijí je ti, které si brali za vzor. V následném období slušovické družstvo bylo vystaveno nevybíravým útokům a zlí jazykové mluvili, že sen… všech stalinských expertů nenaplnil Hegenbart, ale president Václav Havel… Ve společnosti byly síly, které znaly a znají cesty k intenzitě, ale byly umlčeny. Je třeba jim otevřít cestu. Nejsem obdařen potřebnými fakty, ale dedukuji, že procesu polistopadového vývoje, různými formami, se chopili i ti, kteří nepřáli a nepřejí společenskému pokroku, dobrému společenskému klimatu a svůj návrat k moci spatřují ve společenské destabilizaci… Omluvte několik zamyšlení. Podporuji Vaše myšlenky, že nenávist a pomstychtivost nemohou být cestou k pravdě a svobodě, že je třeba pěstovat úctu jeden k druhému, k sobě samým, pro blaho svého lidu využívat všech zkušeností získaných v různých historických údobích a být nebojácnými spolutvůrci svobodné vyspělé kultury…“

Výňatek z Otevřeného dopisu z 31. července 1995

„Vážený pane presidente,

…Rozčarován a rozhořčen nad novou politickou provokací sdělenou v Televizních novinách stanice Nova dne 27. 7. 1995 dovoluji si požádat Vás o vyvinutí úsilí k zastavení lživých obvinění, mé společenské degradace… Osobní útrapy po roce 1990, výslechy všeho druhu, veřejné kompromitace ve sdělovacích prostředcích, domovní prohlídka na základě lživých informací o 17. listopadu a mé účasti na brutálním střetu, provedená vyšetřovateli generální prokuratury i s účastí právního zástupce ing. Miroslava Štěpána, takové tendence jen potvrzují. Několik let je vyhledávaná trestní odpovědnost za porušené pravomocí veřejného činitele v oblasti orgánů působících v trestním řízení i když jsem ve funkci vedoucího tzv. 13. oddělení pracoval necelý rok a jakékoliv zasahování do kompetencí ústavních činitelů mne nepříslušelo… Naopak byl připraven projekt ke zkoumání využívání a také zneužívání práva v činnosti komunistů působících v těchto orgánech…. Veřejně, 6. června 1989, jsem oznámil, že komunistická strana si neosobuje právo zasahovat do činnosti těchto orgánů a také členové těchto orgánů nemají právo, při výkonu ústavních povinností se na komunistickou stranu odvolávat… Naprosto konkrétními činy, které jsou dobře známy, jsem usiloval o demokratické proměny… Podstatou mé činnosti, mých spolupracovníků a příznivců však nebyla rehabilitace Bílé hory a rakouské monarchie, ani paralyzování odkazu husitství, pokrokových tradic našeho národního obrození, Masarykovských koncepcí či všenárodního hnutí proti fašistické okupaci a zvůli, ani paralyzování úlohy těch či oněch osvoboditelů našich zemí či odvolání Benešových dekretů ani rozdělení československého státu či překotná, těžce kontrolovatelná tvorba bohaté vrstvy jako jakési společenské síly za každou cenu ani rozmělňování a snižování kulturního bohatství českého lidu… prosím,aby jste svým vlivem, autoritou, lidskou rozvahou zamezil nesmyslným třídním bojům, snahám o justiční omyly, snahám o různě motivované politické provokace…“

Tak to bylo několik málo výňatků z dopisu presidentu republiky.

Rudolf Hegenbart

Poznámka 1.

Tak to máme za sebou. Způsobem skutečně nevšedním bylo připomínáno 20 let od 17. listopadu 1989. Byly to velké události, zhroutil se jeden systém. V mnoha médiích se objevovaly statě, rozhovory, poznámky, „tutové“ pravdy, s tučnými či méně tučnými nadpisy, začínající slova vět s velkými či malými písmeny. Mnohé jsem sledoval, na další mě upozorňovali přátelé. Od některých bývalých činitelů sršela vůči mně nenávist, vulgarismy, pomluva, pokus zařadit mezi analfabety, alkoholiky. Po 33 letech jsem se dozvěděl znovu sprostoty, s kterými kdysi dogmatikové v čele s „partyzánkou“ ze Žďáru jezdili na ústřední výbor komunistické strany, aby dosáhli rozbití orgánů okresu a odvolání jejich činitelů včetně mě. Tentokrát zapomněli ještě dodat, že se rozvádím a kradu stavební materiál, jak to tvrdili moji odpůrci. Nikdy jsem se nerozváděl, nebyl důvod, ale naopak oslavil zlatou svatbu a tehdy jsem také nic nestavěl. Z Prahy se vraceli spokojeni a po okrese prohlašovali, že vše dostanu i s „úrokama“ a půjdu „k lopatě“. Těch minulých i současných je mně líto. Nicméně je dobře, že se vyjádřili. Pochopil jsem jejich myšlenkový pochod, orientaci. Nic se nezměnilo. Skuteční organizátoři společenských změn se musí z povzdálí jejím mnohým naivitám jen smát.

Poznámka 2.

Považuji za potřebné tyto pány informovat, že díky komunistické straně jsem mohl vystudovat vysokou školu politickou a výrobně ekonomickou fakultu vysoké školy ekonomické v Praze, absolvovat tři postgraduály a to z filosofie, z oblasti zemědělství a politického systému. V Moskvě pak absolvovat na akademii společenských věd v roce 1974 a posléze v roce 1984 studium o vývoji světa a o problémech doby. Za svou práci jsem byl oceňován komunistickou stranou řadou vyznamenání až po Řád práce. Za aktivitu v oblasti vědeckotechnického rozvoje jsem obdržel i zlatou medaili vysokého učení technického v Brně a brněnské university. Byl jsem přesvědčen, že do škol mě schvalují proto, abych získané teorie uplatňoval v praxi, o což jsem se snažil. Nemohl jsem být tím, který se něco jiného učí a něco jiného dělá či hlásá.

Poznámka 3.

Zmíněné „ctitele“ mé osoby musím informovat, že jsem to nebyl já, který chtěl jít do Prahy. Nikdy jsem nepředpokládal, že bych v Praze vykonával jakoukoliv funkci. Do Prahy mě získávali činitelé ústředního výboru KSČ. Po nástupu mě jeden bývalý ministr školství na schodech před budovou ústředního výboru přátelsky mj. řekl: „Rudo, do Prahy jsi neměl chodit. Tady tě ubijou“! Já jsem nechtěl nikdy být žádným generálním či jiným tajemníkem ústředního výboru KSČ. A vůbec jsem nikdy nepředpokládal, že bych pracoval na úseku státních orgánů a zabýval se problematikou vnitra či armády. Já jsem mínil pracovat mimo komunistickou stranu, v oblasti životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje. Mohu uraženým pánům připomenout, že když ve Slušovicích byla všechna pracoviště propojena výpočetní technikou, v centrálních orgánech se báli i telefonu umístěného v automobilu. Vědeckotechnický rozvoj byl a je cestou k pokroku, k uspokojování všestranných potřeb společnosti a jednotlivců. To byla moje doména. O tom svědčí i moje proslovy v programu Živá slova v československém rozhlase. V roce 1988 jsem mj. upozornil, že často zapomínáme, že tvůrcem všeho, co nás obklopuje je člověk. Jedině on rozhoduje o tom, čím, jak hodně a jak rychle obohatí výsledky své práce společnost, a tedy i každého z nás. Rozvoj vědy a techniky má tady roli nejpřednější… V dalším proslovu jsem mj. upozornil, že „ve světě dynamických změn a vývoje, jakým je závěr našeho století, nabývá na stále větším významu prozíravost, schopnost odhalovat vývojové trendy, umění stále hlouběji poznávat objektivní zákony společenského vývoje a řídit se jimi ve chvílích našich rozhodnutí, kdy podobu budoucnosti nejenom ovlivňujeme, ale začínáme utvářet…“ Tyto myšlenky mě provázely i v roce 1989. Rozhodující měly být osobnosti. Bylo dostatek činitelů, kterým měla být dána šance. Mám na mysli například ty, kteří oplývali teoretickými znalostmi a praktickými zkušenosti jako L. Štrougal, akademik Číč, docent Čuba, Josef Havlín, Jozef Lenárt, Bohumil Chňoupek, V. Vajnar, A. Lorenc, B. Urban a mnoho dalších osobností z akademických pracovišť, výzkumných ústavů, vysokých škol i výroby.

Poznámka 4.

Dlouhodobě muselo být známo činitelům ústředního výboru, že jsem zastáncem demokratického socialismu tak, jak jsem poznal jeho projevy v roce 1968 a v přednášených tématech na vysokých školách u nás i na akademii společenských věd v Moskvě. V roce 1968 jsem byl aktivistou nejvyššího orgánu, který pomáhal politiku „Jara 68“ prosazovat. Proto jsem uvítal ve zlínském okrese slušovický model, který byl perspektivní a prokazoval úspěšnost programu z roku 1968. Řídící systém a program rozvoje slušovického Agrokombinátu jsem obhajoval, prosazoval a pomáhal rozvíjet i proti všem dogmatikům, kteří jim nepřáli. O správnosti jejich cesty jsem přesvědčen dodnes, byť i mnozí činitelé v Praze považovali jejich cestu za kontrarevoluční. Proč mě tedy brali na ústřední výbor? Já jsem se tam necpal, nechtěl jsem tam jít. Pozvali mě z lásky? Kdepak! Mínili naplnit to, co slíbili žďárským dogmatikům v roce 1976 a 77, dát mi vše i s „úrokama“, ubít na Národní třídě a při trochu mého štěstí hodit mě k „lopatě“. Bohužel jak se říká kdo komu jámu kopá, sám do ní padá. Nyní naříkají nad rozlitým mlékem, na čemž mají zásluhu a pomlouvají, uráží. Já jsem se také nikdy nikam nestěhoval a stěhovat nemínil. Každý pátek dojížděl z Brna, ze Zlína i z Prahy domů na Vysočinu a v pondělí se vracel na pracoviště.

Poznámka 5.

Po nástupu na ekonomické oddělení ústředního výboru jsem byl přesvědčen, že společenská přestavba a demokratizace, při pochopení její podstaty, může být prostředkem mj. k návratu do obdobných podmínek jako v roce 1968 i k posílení autority komunistické strany. Bohužel tam se sváděl boj o pochopení podstaty tohoto procesu, někteří prohlašovali, že přestavba a demokratizace je nová kontrarevoluce. Pomlouvali činitelé kolem předsedy federální vlády, kteří pracovali aktivně na tezích o společenské přestavbě. Prací na přestavbě se rychle chopili sami. Z tezí k přestavbě se ale stal prostředek k pouhým organizačním změnám úseků a také k posilování radikálně orientovaných činitelů, byť velkohubě o přestavbě vysocí činitelé ÚV KSČ vyprávěli. Jeden nejvyšší činitel nejvyššího orgánu KSČ, znalý baťova systému, v mnoha diskusích potvrzoval jeho přednosti, odvolával se na něj, což nebylo v rozporu s tendencemi společenské přestavby. To byl pozitivní jev. Při jedné soukromé diskusi jsem se ho zeptal kam si myslí, že by měla kráčet naše společnost. Tehdy mně řekl, že maximálně do podmínek roku 1968. To bylo pro mě příjemné zvěstování, jakýsi impuls. Pamatoval jsem si ho. Tehdy jsem se ani nedivil, když po mém projevu, který jsem pronášel v jeho zastoupení k nejvyšším představitelům stáních orgánů, že mně řekl: „bylo to dobré“. Za jeho vyjádření jsem mu vděčný dodnes. Jak známo tehdy jsem požadoval, aby z praxe orgánů byly odstraněny administrativně dogmatické metody, byla dána možnost cestování apod. Po tomto aktivu nejvyšší stranický činitel dal úkol vedoucím osobnostem vnitra, aby dále nedocházelo k zatýkání vedoucích představitelů opozice. To byl grandiózní krok!

Nedivil jsem se, že z jeho úseku došlo i kladné vyjádření k tomu, aby byl v sovětské Izvěstiji vytištěn článek mnou podepsaný pod názvem Proč je nutná přestavba. Ten článek, o kterém jistí činitelé nyní řekli, že ho psal bývalý šéfredaktor časopisu Signál. Na tom by nebylo nic špatného, stál na straně společenské přestavby, aktivně ji prosazoval. Bohužel pisatelé odpůrci nedodali, že ho také psali pracovníci z oddělení, které jsem vedl a dva pracovníci ze sekretariátu nejvyššího činitele komunistické strany, kterým byl dán k diskusi, k vyjádření. Jen po této konzultaci bylo možné ho poslat do Moskvy.

Poznámka 6.

Ještě dnes máme v paměti události Palachova týdne z ledna 1989. Jak známo, předsednictvo přijalo jistá opatření, která měla mírnit protesty studentů a obyvatel. Oddělení, které jsem vedl, s těmito opatřeními nesouhlasilo a vydalo svůj dokument, který byl předán nejvyššímu stranickému činiteli. V preambuli materiálu, který po lednových událostech zpracovalo oddělení, které jsem vedl ve spolupráci s náměstkem ministra vnitra A. Lorencem, byl zveřejněn názor veřejnosti na vedení KSČ a společnosti. Ta vytýkala, že to je vedení dosazené břežněvovským vedením KSSS v Moskvě a nemá mandát k tomu, aby nadále vedli naši zem. Součástí onoho dokumentu byl vyjádřen nesouhlas ze zásahem Pohotovostního pluku SNB v lednu na Václavském náměstí a doporučeno, aby nejvyšší činitelé šli na vysoké školy a o společenské situaci a východiscích z krize diskutovali se studenty, s akademií věd a také se závody. Součástí byl jmenný seznam nejvyšších činitelů s doporučením, na které fakulty by měli jít. Návrh přijal pouze L. Adamec, ostatní byli uraženi. Nejvyšší stranický činitel, kterému jsem osobně dokument předal, s ním vyslovil souhlas, ale dal ho k vyjádření stranickým ideologům. Byl vrácen, že není třeba nic konat.

Poznámka 7.

Pro lepší pochopení našeho návrhu zveřejním některé myšlenky a doporučení, která obsahoval zmíněný dokument oddělení, které jsem vedl. Mj. bylo řečeno, že v ĆSSR se nahromadilo mnoho problémů a nedůvěry, kterou lze odstraňovat trpělivou a prozíravou činností ve sféře veřejného života… KSČ a všechen lid stojí před velkým nebezpečím ale i před velkou příležitostí… Je nezbytné přestat se domnívat, že všechny kroky, které se během přestavby učinily, byly správné… Proklamované účasti lidu na řízení je třeba dát konkrétní náplň a vytvořit takové klima, v němž pocit osobní svobody a hrdosti nad vnitropolitickým vývojem bude usměrňován pro konstruktivní řešení existujících problémů… je rovněž potřebné důsledně odstraňovat negativní postoje v části politické, státní a hospodářské sféry, přivyklé centralistickým byrokratickým formám vykonávání moci… Následoval návrh opatření, z nichž vyjímám:

1. Předložit na 15. zasedání ÚV KSČ návrh kádrových změn těch vedoucích funkcionářů, kteří nemají důvěru členské základny a nekompetentním řízením svěřených úseků brzdí proces přestavby
2. Připravit se na možnost změny hodnocení srpnových událostí v roce 1968….
3. Pokládat ekologickou problematiku za jeden z hlavních úkolů….
4. Ve sdělovacích prostředcích prokazovat novými přístupy odhodlání změnit veřejný život…..
5. Ustavit tým, který bude analyzovat vývoj v PLR, MLR, v SSSR a modelovat předpokládaný vývoj v těchto zemích a v ČSSR

Návrhy vycházely ze znalosti situace v zemi tak, jak je vedení KSČ překládaly orgány vnitra a také stranické organizace, ale i z vlastních zkušeností na vesnicích ve městech, v závodech.

Poznámka 8.

Na úseku tzv. 13. oddělení jsem z pověření nejvyššího činitele mj. prováděl kontrolu plnění některých úkolů z oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí mezi Českou republikou a spolkovou republikou Severní-Porýní-Vesfálsko (NSR) a v souladu s jeho názorem přispíval k jejich naplnění. Současně jsem byl ve styku s druhým nejvyšším činitelem ústředního výboru KSČ a z jeho pověření připravoval, spolu s akademikem Kubíkem z ČSAV, ing. Hrnčířem z ekonomického ústavu ČSAV a ing. Davidem z Chemapolu, prof. Brůžkem z VŠE teze pod názvem „Studium organizace a řízení významných světových koncernů a zkoumání možnosti aplikace v ČSSR“. Z jedné takové porady z 30. května 1988 mohu zveřejnit záznam. Po vzoru Slušovic se vyvíjela snaha přijmout, zobecnit a posléze využít světových řídících systémů pro naši společnost. Nepochybně velikou práci zde ale konal Prognostický ústav ČSAV a Ústav prognózování české republiky. S nimi jsem se scházel, stejně jako s mnohými činiteli z výzkumných ústavů a výroby.

Poznámka 9.

Když se někteří činitelé a také novináři zmiňovali o setkání velvyslanců průmyslově vyspělých zemí západu s „delegací ÚV KSČ v hotelu Paříž“ jak to směšně nazval jeden bývalý činitel KSČ, tak jsem se s chutí zasmál. Tam prý se mělo jednat dokonce o předání moci. Organizátorem prý jsem byl já a A. Lorenc. Kachna nejvyššího řádu. Předně však musím dodat, že o takovém setkání byl nejvyšší stranický činitel informován před a písemně i po skončení tohoto setkání. Neměl výhrad. Dnes prý doporučuje, aby bylo vše vysvětleno. Tak předně setkání neorganizoval Hegenbart ani Lorenc, ale Vysoká škola ekonomická pod vedením rektora prof. Brůžka. Tato škola iniciovala setkání z důvodu poznání pohledu západních zemí na probíhající společenskou přestavbu u nás. VŠE také pozvala hosty jako tajemníka ÚV KSČ Jozefa Lenárta, zástupce ekonomického oddělení ÚV KSČ, místopředsedu vlády B. Urbana, zástupce ministerstva zahraničí a další. Všechny si již nepamatuji. Pozván jsem byl i já a generál Lorenc. Na aktivu hovořil rektor vysoké školy, prof. Brůžek, Jozef Lenárt, myslím si, že i další a také velvyslanci. Besedu uzavřel rektor školy. Výsledky besedy, názory velvyslanců, měly sloužit pro připravované zasedání ústředního výboru KSČ, jako jeden z pokladů pro vystoupení generálního tajemníka. Je smutné, že pánové zapomínají, tendenčními názory dezinformují a zakládají ohniska nevole. Některé fotografie jsou zveřejněny na mé webové stránce v oddílu galerie.

Poznámka 10.

Jeden významný teoretik, který pracoval v sekretariátu nejvyššího činitele komunistické strany mi v květnu roku 1989 mj. napsal: „…Jsem postaven před těžké rozhodnutí. Problém obejít několika nepodstatnými připomínkami a mít klid, aneb napsat skutečně věc tak, jak ji vidím a jak si myslím, že je. Doba je příliš vážná. Snad budeš mít trpělivost dočíst toto do konce. Především mohu říci, že jsem byl obdivovatelem vysokého intelektu… (ideologa ústředního výboru KSČ) a jeho krásné češtiny. Je však pro mne – a nejen pro mne – nevysvětlitelné, jak se tento intelektuální talent mohl zlomit a ustrnout. Tím horší a škodlivější je, jestliže velký intelekt ustrne v dogmatech a svádí k tomu i myšlenkově celou řadu lidí, ba za určitých okolností má i masový vliv… Zatímco Stalinovi je možno přičíst ledasco, nemohl zdaleka vědět o podstatných objektivních změnách vyvolaných vědeckotechnickou revolucí, zatímco jeho následovníci propásli celá desetiletí. Vlak ujel příliš daleko. Příčiny? Nevědeckost, deformace leninismu a jeho pojetí strany a socialismu. Proto se včas nepostřehly změny ve světě i v nitřním životě… abych se vrátil k sobě a potom mohl ukázat na postoje… (hlavního ideologa). Když jsem přišel jako učitel z baňskobystrické „gubernie“ na Olymp naší stranické vědy, zjistil jsem, že všichni to Hublové, Mlynářové atd. mají obrovský předstih ve znalostech (já se brodil jen v praxi) a za druhé, že ve světě dochází k velkým změnám, které svým způsobem zprostředkovávali právě tito jmenovaní, především pro své politické záměry. Poznal jsem, že je nutné ovládnout podstatu automatizace, technické kybernetiky, systémového přístupu, protože vědecké řízení si bude vyžadovat exaktnost, formalizování, přejít k tvorbě algoritmů v organizaci apod… z nových poznatků věd nebyla schopna marxistická fronta vyvodit správné závěry, zobecnění… (hlavní ideolog)… zůstal na metodologii 50. let a vysílá na frekvenci těchto let… z hlediska dnešního vývoje světa, rozvoje socialismu, řízení, společenské přestavby se zůstalo při „ideologii“ jako nástroje boje proti táhnoucím mrakům, které na nás fouká antikomunismus… (vysocí ideologové)… uznávají dialog jen v rámci svého monopolu na monolog. A když se tento monolog začal rozpadávat, na pomoc „přiskočily“ problémy v PLR, MLR, SSSR. A znovu se dělá bu bu bu. „Přikrytí“ myšlenkové aktivity, zejména teoretické aktivity strany monologem stát na čele procesů, které se objektivně či subjektivně ve společnosti rozvíjejí. Snižují autoritu strany, jejich vedoucích orgánů, jdou a půjdou na účet především generálního tajemníka. Strana musí být na čele myšlenkového zvládnutí přestavby, integrovat myšlenkové proudy. Budou se zvedat různé vlny – nejen ty demokratické, ale také cizí, falešné a požadované. Monolog vede ku kumulaci rozporu ve vědě samotné… čím více budeme bojovat proti současnému dogmatismu a konzervatismu, tím méně budeme muset obracet mrtvé v hrobě a obráceně. Obracení mrtvých stranu rozkládá i když se nevyhneme analýze minulosti… nechci opakovat abecedu dialektiky, že naději a budoucnost mát to, co v souladu s objektivními společenskými zákony předurčuje tuto budoucnost – přestože v počátku je slabé a konzervativní je početné… V určitých obdobích je rozhodující osobnost, která z všestranných rozporů dokáže najít odvahu i cestu… Je nutné se napojit na budoucnost světa, nalézt ji…“
Slova nemusím komentovat. Úsudek si každý udělá sám. Jde jen o výňatek, ale dle mě, významný.

Poznámka 11.

Při čtení některých výpovědí mně připadá, že mnoho bývalých činitelů zapomíná na stav společnosti v roce 1989, na probíhající krizi, na volání veřejnosti, aby uvolnili svá místa pragmatikům, ale naopak jako by se sebechválili za „stalinský“ postoj. Na zasedání ústředního výboru KSČ v březnu 1989 jsem upozornil (parafrázuji), aby byla dána šance jiným vést společnost než si to vyžádá sama veřejnost. Když byla svolána porada tajemníků a vedoucích oddělení k přípravě zasedání ústředního výboru v prosinci 1989 přednesli své významné projevy a připomínky především vedoucí oddělení. Vystoupil jsem i já a mj. řekl: „…vedení strany chybí odvaha povědět lidem pravdu o stavu ve straně a společnosti, neumí pochopit, že základní a léta tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a úrovní výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem…, názory odborné veřejnosti i řadových občanů se zřídka kdy braly vážně, jejich obsah nebyl zvažován, dříve odmítán, praxe stranických organizací a orgánů byla až příliš poznamenaná obdobím před přijetím usnesení o přestavbě společnosti, dříve se jevila jako ztráta schopnosti samostatně myslet a jednat…“ Nikdo z tajemníků nereagoval, nevynadal mně, nezavrhl. Pouze jeden bývalý vedoucí ekonomického oddělení prohlásil, že souhlasí s výrokem M. Jakeše v květnu, že situace u nás je stabilizovaná. Ironie nejvyššího řádu. Ani na ni nikdo nereagoval.
Významný dokument připravilo ideologické oddělení. V něm se mj. psalo, že „…stále výrazněni se zvyšuje nespokojenost lidu. Lid je rozladěn a znechucen pomalým postupem společenské přestavby, zvyšuje se kritika našeho hospodářství… z okruhu dotazovaných 65 % žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67 % mělo vážné výhrady k lidem, kteří společenskou přestavbu řídí a dvě třetiny pochybovalo o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce… Z dotazovaných jen 6 % by vstoupilo do KSČ a 66 % ideologii a politiku KSČ jednoznačně odmítlo…“

V rámci přípravy zasedání ÚV KSČ v prosinci 1989 jsem dal pokyn, aby nejvyšší představitelé státních mocenských orgánů odpověděli na tři otázky – v čem spatřují příčiny slabin práce komunistické strany, jakými politickými prostředky doporučují řešit politickou situaci, jaké aktivity rozvíjet ve vnitřní a mezinárodní politice. Vyjádřili se všichni. Všeobecně byla odsuzována neschopnost vedení KSČ reagovat na krizi společnosti, odmítali všechny zásahy SNB proti manifestujícím studenům a občanům, doporučovali skoncovat s nemastnou a neslanou politikou našich činitelů. Stanoviska byly významným podkladem pro jednání ústředního výboru KSČ.

Jednání se nekonalo. Zákonitě musel přijít 17. listopad a vypořádání se s neposlušným vedoucím a jeho spolupracovníky, jakýmikoliv prostředky. Veřejnost vzala vše, co jí bylo předkládáno… Lze se divit? Ne!! Někdy mně připadá, že i dnes se takovým praktikám otevírá prostor. Prý je jiná doba, vše se zase otáčí. Přejme si ať dogmatikové a strůjci dramatů, ale i lží, dlouho žijí a je jím dobře.

Poznámka 12.

Když v květnu 1990 česká generální prokuratura za účasti právního zástupce tehdy souzeného jednoho z pražských z představitelů prováděla domovní prohlídku mého domku a celého příslušenství, vzpomněl jsem si na jisté kruhy v metropoli, které hlásaly, že každého kdo se vymyká principům demokratického centralismu je třeba namočit způsobem, až se utopí. Vyšetřovatelé mně přeházeli dům v domnění, že jsem držitelem „listinné dokumentace 17. listopadu 1989“. Odvolání a stížnost nepomohlo. Bylo rozhodnuto. Když mě vyšetřovatelé vyslýchali za moji účast při obvinění a popravě Milady Horákové, bylo mně smutno. Uvědomil jsem, že i k mé popravě může sloužit jakákoliv událost a není dovolání. V době procesu paní M. Horákové mně bylo 17 let a nic jsem tehdy o ní nevěděl. Hluboce lituji, že jsem se dostal do Prahy. Proklínám každého, který mě tam pozval a neměl dobré úmysly. Jsem rád, že jsem ze špinavé politiky pryč. Mrzí mě ale, že sem tam někdo dojíždí do obce a různých sousedů se na mě ptá. Chce vědět zda žiji, co dělám, o čem hovořím. Jiní zase vykládají, že jsem „estébák.“ Zkrátka, stále někdo pracuje, aby mně znechutil život, aby veřejné mínění pracovalo proti mně. Jsem na okraji společnosti a nikterak se neangažuji. Koneckonců já i manželka jsme nemocni. Kabát jsem však nepřevlékl. Zůstávám věren demokratickému socialismu a všechny prvky dogmatismu vycházející ze stalinismu jsou mně cizí. V našich podmínkách jsou neuskutečnitelné.

To je několik nesouvislých poznámek k událostem roku 1989, tak dramatickým, ale nevyhnutelným.

Rudolf Hegenbart

Komu jsem překážel?

Kdyby se mě dnes někdo ptal, kde jsem byl a co jsem dělal 17. listopadu 1989 projevil bych lítost, že jsem v Praze nebyl. Labužníci moci by si zřejmě nedovolili akty, které se vymykaly zdravému rozumu. Toho dne jsem se v hotelu Praha rozloučil se sovětskou delegací, která byla u nás na týdenní návštěvě. Po té jsem odjel domů, na Vysočinu, a na svém dvorku stavěl objekt na nářadí. V Praze došlo k tvrdému střetu mezi příslušníky Pohotovostního pluku SNB a studenty. A tak v den sváteční bych se ptal, kdo vlastně měl zájem na tvrdém střetu, na bojůvkách? Jak známo, oproti skutečnosti různé kruhy veřejně hlásaly, že to byl Hegenbart. Tímto směrem bylo vedeno i vyšetřování různých komisí a ministerstva vnitra. Onen „tvůrce“ střetu se hledá 20 let! Analyzátorům a vyšetřovatelům ale uniklo, že průvod studentů z Albertova neorganizoval Hegenbart, ale úplně někdo jiný. Ten kdo průvod a jeho pojetí navrhl, schválil, by mě nést odpovědnost za průběh i výsledky, ne? Hegenbart ale někomu vadil, někomu překážel, protože se neztotožňoval s politikou těch, kterým byla vlastní i kamuflovaná smrt jistého studenta. Musel překážet především těm, kteří záhy po listopadu se ujali funkcí v KSČ v domnění, že budou vládnout „na věčné časy“. Musel vadit těm, kteří, byť v opozici, se připravovali k převzetí moci a potřebovali nahlodat, odstranit veřejné mínění, které bylo nakloněno jeho vizi.

Pro mě bylo svátkem poznání slušovického Agrokombinátu!

Kdyby se mě dnes někdo ptal, co předcházelo listopadu 89 a kdy to vlastně začalo, pak bych musel odpovědět, že pro mě osobně 17. listopad není žádným mezníkem, byť je pro většinu společnosti uznávaným dnem své svobody. Já také chápu všechny, kteří pociťovali jakýkoliv útlak a nemohli se zúčastňovat věcí na správě naší země či zviditelňovat svá díla. Listopad jim otevřel dveře a dal velikou šanci. Chápu i to, že 17. listopad 1989 byl mezníkem pro ty, kteří např. na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989, požadovali, aby tento den se stal Památným dnem ČSSR. Vyhráli. 17. listopad se stal státním svátkem České republiky. Já také rozhodnutí orgánů našeho státu o státním svátku respektuji.

Z mého hlediska ale proces společenských změn u nás začal koncepcí slušovického Agrokombinátu. Byli první v republice, kteří se odklonili od dogmatických pouček té doby a k uspokojování potřeb a zájmu společnosti a družstevníků šli cestou vědeckotechnického pokroku s rozhodujícím ukazatelem zisku. Využili všech intelektuálních sil, které v té době byly k dispozici. Doložili životaschopnost politiky „Pražského jara 68“, v mnohých směrech demokratičnosti tuto politiku překonávali. Měli podporu většiny národa a především mladé generace. Musím však připomenout, že v technologickém procesu existuje kázeň a ne chaos. Demokratičnost spočívá v možnosti zúčastnit se dění, být aktivním, svobodným tvůrcem programu, ale pak musí následovat kázeň, povinnost naplnit cíle, programy.

Bylo na co navázat!

Jejich cestu, program jsem podpořil, ale také ochránil před dogmatiky, kteří je chtěli likvidovat. Využil jsem jejich zkušeností, jakož i poznatků z knihy Radovana Richty „Civilizace na rozcestí“, přednášek na akademii společenských věd v Moskvě, zkušeností z dosavadní praxe ve Žďáru nad Sázavou, v Brně, ve Zlíně a orientoval, letech 1983 – 6, okres Zlín na program mikroelektroniky, biotechnologií a na životní prostředí, na ochranu těch subjektů, které se věnovaly vědeckotechnickému pokroku, na využívání schopností osobností bez rozdílu politické příslušnosti či náboženského vyznání.

Nutnost distance od stereotypů třídního boje a víra v pokrok

Tato orientace vyžadovala distanc od stereotypů politických aktivit známých z padesátých let minulého století. Pojem intenzifikace nemohl být zaklínadlem pro staré praktiky, ale vyžadoval cílevědomě rozvíjet duchovní život, dát šanci intelektuálním vrstvám svobodně rozvíjet ony programy, ale současně posilovat technologickou kázeň. Žil jsem vírou, že nastolené programy mají hluboký politický dosah, jsou velikým, zásadním převratem v dosavadním pojetí práce komunistické strany.

Nastolené programy vytvářely atmosféru k formování nových vztahů mezi nadstavbou a základnou. V normalizačním prostředí jsme se stávali průkopníky nového spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek. To vyžadovala doba i další perspektivy společenského vývoje. Z tohoto rozdělaného dění jsem však byl nečekaně odvolán a poslán, jak říkali nejvyšší činitelé KSČ, „pod lucernu“ do Prahy. Bohužel, nakonec jejich pokroková koncepce byla ubita 17. listopadem a slušovičtí činitelé označeni za stalinisty.

Jak známo proti Slušovicím, i proti slušovickým „nitkám“ v Praze se mj. postavili levicoví dogmatikové, mnozí nejvyšší činitelé krajského a ústředního výboru KSČ, mimo M. Jakeše, který znal a ovládal základní principy Baťova systému. Bylo známo, že mnozí, pražští mocichtiví činitelé nechali sledovat každý pohyb slušovických v Praze a jejich systém nenáviděli, považovali ho za kontrarevoluční. K překvapení široké veřejnosti se proti Slušovicím a slušovickým „nitkám“ v Praze postavil, na Staroměstském náměstí v Praze v únoru 1990, i president pan V. Havel.

Ve Slušovicích na Zlínsku začal proces společenských změn

Na Zlínsku nepochybně začal proces společenských změn. Snažil jsem se ho rozvíjet i v Praze. Vrcholil mými kroky v roce 1989 v Praze , počínaje postoji k událostem ledna 89, kdy jsme nesouhlasili ze zásahem proti manifestujícím občanům ani s navrhovaným zpřísněním opatření proti demonstrujícím , dále vystoupením na zasedání UV KSČ v březnu 89, kde byly požadovány personální změny v nejvyšších orgánech strany a státu, při setkáních s ochránci životního prostředí s požadavkem odtajnění všech aspektů, které měly negativní vliv na život obyvatel, se západními zahraničním subjekty, které byly vyzývány ke spolupráci s českou vědeckotechnickou a výrobní základnou, ale i vystoupením na aktivu představitelů státních orgánů v červnu 89, kde byla požadována likvidace administrativně byrokratických metod, apod.

Metody dogmatiků? Vyhrožování, likvidace odpůrců!

Dnes jsem v důchodu bez jakýchkoliv šancí. Od roku 1990 jsem neměl možnost zaměstnání. Jak známo v roce 1990, a také později, jsem obdržel několik anonymních výhrůžných dopisů např. abych se oběsil, zhynul jako parchant, šibenice mě nemine. Anonym mně informoval, že ve Žďáru nad Sázavou a ve Žďárských strojírnách, kde jsem dříve pracoval, nikdy a s ničím neuspěju. OF Žďárských strojíren schválilo výzvu všem podnikům v republice, aby požadovaly mé potrestání. Jak v padesátých létech minulého století. Občan z Brna mj. psal:

„…Postihne prý mě prokletí novodobých otroků, mých vnuků a pravnuků, protože s Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko katolické církve jsem zařídil jejich existenční a finanční těžkosti. Jak je možné, že jsem mohl v roce 1969 beztrestně proklouznout a proč jsem nebyl hozen do hnoje. Jak je možné, že jsem neuposlechl příkazu generálního tajemníka a presidenta G. Husáka ohledně zrušení Slušovic? Jak prý je možné, že jsem v roce 1989 nedal rozkaz ke zvletu letadel. To všechno je z mé strany velezrada. Na každou svini se najde řezník. Za zradu smrt. Stalinovo jméno prý opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře,….

Nejsem angažován, politiky se straním. Ideály s kterými občané šli do stávek v roce 1989 nejsou naplněny. Ono úsilí veřejnosti po společenských změnách si nezaslouží takový stav. Veřejnosti jsou cizí projevy arogance a hulvátství, likvidace všech možných sociálních opatření. Mně osobně jsou cizí i projevy k návratu do monarchie či do jakéhosi obdobného prostředí. T. G. Masaryk a E. Beneš se musí obracet v hrobě, stejně jako buditelé z dob národního obrození a účastníci bojů ve 2. světové válce.

Je čas, aby lidé požadovali nové změny a to bez těch všech pánů, kteří přivedli společnost do krizových stavů. Příklad Slušovic je stále aktuální. Vedle velkého pracovního úsilí tam existovala slušnost, požadavek vysoké profesionality, vzdělanosti. Já si 17. listopadu budu připomínat Agrokombinát Slušovice, aktivitu, odhodlání, víru ve spravedlivější společnost jeho představitelů. Tam začala skutečná revoluce o blaho lidu, byť zásluhou jiných nedokončená.

Rudolf Hegenbart

(studijní podklad doplňující předcházející rukopis)

Rudolf Hegenbart

2008

Některé zajímavé citáty k zamyšlení

Zamyšlení první.

Blíží se 20. výročí událostí 17. listopadu 1989. To samo o sobě vede k zamyšlení a k posouzení některých faktů. V knize Polojasno, kterou napsal jeden student, člen parlamentní komise, která dohlížela na vyšetřování událostí 17. listopadu 1989, byl k listopadovým událostem zveřejněn rozhovor. Jeden student dalšímu členu komise říká: „Víte jakej to na mě udělalo dojem? Že tuhle revoluci připravil Lorenc s Hegenbartem a dalšíma partajníkama, že se předen dohodli i s některýma lidma v opozici. Protože vy sám víte nejlíp, že kontakty mezi Stb a Chartou byly velice intenzivní a zdaleka nebyly jenom pracovní.“ „Tak já ti něco povím“, říká další člen komise, „Vašek .… mi tuhle říkal: Toho Hegenbarta nechte na pokoji, ten pro vás udělal tolik, že se budete jednou divit, až to všechno řeknem. Zatím o tom musíme mlčet. To je co? Takže si tu přestaň hrát na chytrého. Nikdo o to nestojí.“ V další části byla v publikaci uvedena slova člena komise, který řekl: „…Pochopte, kluci, kdyby se ukázalo, že tu revoluci udělal Lorenc s Hegenbartem, uškodilo by to dobré věci. Nemá smysl předčasně bourat mýty. Lidé věří, že je to dílo studentů a Občanského fora, tak proč jim tuhle víru brát…“ Na to reagoval student slovy: „Jestli je to, co mi řekl pravda, odehrálo se v této zemi jedno z největších pimprlových představení v dějinách lidstva.“ Po letech bych, mít tu možnost, reagoval stejně a doplnil, že bitka byla vědomě a účelově naorganizována.

Zamyšlení druhé.

V rozhovoru pro britský list The Independent, otištěný u nás v Expresu 1. listopadu 1990, náměstek ministra vnitra, generál…. napsal, že existovalo spojení mezi vedením Stb a vedoucími osobnostmi z řad disidentů, že v polovině roku 1989 se začal poohlížet po osobnosti Gorbačovova ražení, schopné spasit komunistické vedení. Neuspěl však a tak dospěl k závěru, že revoluce je nevyhnutelná, a že disidentům by mělo být umožněno stanout v jejím čele… nejvíce se obával možnosti, že by společenské povstání vypuklo, aniž by v jeho čele stálo zodpovědné vedení. „Nejhorší je revoluce bez vůdců a já jsem znal politické názory disidentů… Věděli jsme všechno, byli jsme plně informování. Nestalo se však nic, co by nebylo zamýšleno. Byl jsem se vším spokojen…“ Je třeba něco dodávat? Neunikla taková fakta vyšetřovacím komisím a mnohým pisatelům.

Zamyšlení třetí

Jeden významný redaktor napsal dne 19. listopadu 2003 do Britských listů mj.: „I kdyby všichni zmlácení z Národní třídy, všichni tehdejší policajti a jejich štábní důstojníci, všichni komunističtí pohlaváři a všichni členové všech vyšetřovacích komisí napsali své vidění toho, co předcházelo od roku 1986 událostem 17. 11. 1989, jak probíhaly ony hektické dny a co následovalo, ona bájná pravda s velkým P už stejně najevo nevyjde. Protože ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost….“

Zamyšlení čtvrté

Stejný redaktor v článku „Jsme s vámi, buďte s námi“ zveřejněném 19. 11. 2003 v Britských listech mj. napsal: „…Právě Hegenbart inteligentní a svou inteligencí tudíž nebezpečný muž, patřící ke spojencům a záštitám „reformních“ ekonomických pragmatiků, kteří se pokoušeli ke konci režimu pozdvihnout upadající ekonomiku, spotřební průmysl a přinést Západ do České republiky i za cenu ekonomické a vědeckotechnické špionáže a zákulisního obchodu s informacemi, se diví pragmatickému vyústění listopadové frašky, kterou romantičtí snílci a cyničtí novináři nazvali „velvet revolution“ a kterou on pomáhal ve jménu svých lednově – perestrojkových ideálů připravovat…“ Dovolím si dodat, že reformní komunisté byli na indexu a stali se předmětem kompromitace radikálů v KSČ, tak opozičních sil, chystajících se k moci.

Zamyšlení páté

Myslím si, že mnoho věcí z roku 1989 nebylo vědomě publikováno ani objasněno. Skutečné hybné síly oněch údobí byly rovněž vědomě opomenuty a také cílevědomě tlačeny do pozadí a převáděny na nepřátele společenských změn.  Veřejnost se dovídala jen o „revolucionářích“ studentských, o vyznavačích „pravdy a lásky“ hlásícím se tehdy k masarykovským ideálům, kterým byla, příslušníky Stb a obdivovateli tehdejšího vysokého státního činitele, revoluce dána na zlatém podstavci, jako historický dar. Doložení těchto faktů bylo zamlžováno, oddalováno. Často si připomínám výrok jednoho bývalého představitele akademie věd. Ne že bych ho obdivoval, dříve jsem odmítal číst některé jeho jednostranné vývody ke zmíněným událostem. Tento hloubavý muž psal o revoluci, osoboval si činit závěry, ale dlouhé období žil a pracoval mimo území naší republiky. Žádné vnitřní souvislosti událostí, které předcházely listopadu 1989, nemohl znát, ale psal a účelově podporoval síly, které se tlačily k moci. Po létech ale musím uznat, že měl kus pravdy. Někdy v devadesátých letech prohlásil, že objasnění událostí 17. listopadu 1989 se může podařit tak za 20 let. Může!  Tehdy mít možnost tak bych se mu vysmál. Ve chvíli kdy píši tyto řádky, uplynulo od dramatické listopadové události 89 19 let a stále není jasno. Onen badatel měl pravdu, věděl, proč to říká. Pravdu o událostech bylo třeba maximálně oddálit, aby se našly a vyhledávaly důvody ke zvýraznění „velikosti“ studentů, toho či onoho, té či oné skupiny. V rámci toho bylo nutné na mnohé zapomenout a pracovat tak, aby lid věřil předkládaným mýtům.

Zamyšlení šesté

Ač si to vedoucí činitelé komunistické strany u nás nechtěli připustit, v Sovětském svazu, dávno před listopadem 1989, byly aktuální takové postoje, o kterých se zmínil  V. Fjodorov v článku zveřejněném v časopise Signál č45/89. Mj. napsal: „Socialismus vstřebává, využívá pro svůj rozvoj všechno kladné, co vytvořil člověk za kapitalismu, úspěchy tržní ekonomiky a zbožně peněžních vztahů, zákon hodnoty a další užitečné prvky…A ještě jedno důležité poučení Října 1917, které realizuje sovětská přestavba. Socialismus bez demokracie vede k politické stagnaci a degradaci…Demokracii zrozenou Říjnem potřebujeme i dnes, když náš lid musí uskutečnit historický průlom, vystoupit na kvalitativně novou úroveň rozvoje. Konkrétní projevy úplné obnovy…se dotknou skutečně všech stránek našeho života, ideologie, politických struktur, ekonomiky i kultury. To bude nová demokratická atmosféra ve společnosti, kdy svobodný rozvoj každého umožní svobodný rozvoj celé společnosti. Ale tady je třeba udělat ještě mnohé…“ Bezpochyby tyto teze, i proti vůli mocných, byly známy i u nás a inspirovaly k činům. Potvrzují známý fakt, že ani listopad 1989 by nebyl možný bez zásadních změn v politické orientaci Sovětského svazu.

Zamyšlení sedmé.

V době konání mimořádného sjezdu KSČ jsem měl zájem navštívit předního disidenta a zeptat se mj. proč spolupracuje s osobnostmi radikálně zaměřenými. Komedie s volbami činitelů byla na tomto sjezdu podivuhodná. Posel, který měl tuto schůzku zprostředkovat „narazil“, v bytě na vltavském nábřeží, na spolupracovníka tohoto disidenta. Po vyslechnutí žádosti řekl: „Jó, Hegenbart? To je ten, co pozval z Vídně do Prahy Mlynáře“. Přední disident neměl čas, já bych to doplnil: o setkání neměl zájem. Vše se přece vyvíjelo v jeho prospěch a to bez Hegenbarta… Jeho informace však byla mylná. Protože jsem v roce 1989 několikrát mluvil o úloze pana Mlynáře v roce 1968, a to před příslušníky Stb, věděl jsem, že informace, kterou měl přední disident, vycházela z jejích řad. Já jsem žádného pana Mlynáře nepozval ani ho osobně neznal. Poprvé jsem se s ním setkal až začátkem prosince 1989 v budově ÚV KSČ a to v době kdy jednal s generálním tajemníkem ÚV KSČ. Později jsem se s ním setkal, a to v době kdy vehementně podporoval předního disidenta a naváděl k potlačení aktivit významného činitele známého z roku 1968.

Zamyšlení osmé.

Dne 25. dubna 1990 otiskly Zemědělské noviny stať, v níž bylo oznámeno, že pisatel se dozvěděl, „z poznatků vyšetřujících komisí a jednoho poručíka Stb“, že 17. listopadu „byla připravena operativní akce s cílem vyprovokovat reakci veřejnosti, kterou by bylo možno v následujících hodinách využít zatím k nejasnému záměru. Znovu se tak potvrzuje hypotéza o puči, který nechtěně smetl pučisty… Za pozoruhodný lze v této souvislosti označit požadavek dalšího výslechu a šetření kolem „záhadného muže“ R. Hegenbarta…“

Neopomíjeli vyšetřovatelé některá fakta vědomě?

Nejednou si kladu otázku, zda měl někdo skutečně zájem, aby byly události objektivně objasněny. Osobně se domnívám, že ne. Výše uvedená fakta nebyla přece brána v úvahu, dříve zakrývána. Když se schylovalo k možným odpovědím, které mohly potvrdit, že strůjcem revoluce byly aktivity jednoho oddělení ústředního výboru, dále nejednotnost tehdejšího stranického vedení, absence silné osobnosti ve vedení komunistické strany, vyšetřovací komise šetření o Národní třídě uzavřely a „vrhly“ se na „šlágr“ doby. Do vínku daly odtajnění příslušníků Stb a jejich spolupracovníků. Vládní činitelé odtáhli tak veřejnost od očekávaných odpovědí na události 17. listopadu 1989. Ani hra s rozhodující úlohou studentů nemohla být hodnověrná, neboť příprava průvodu z Albertova byla známa a také projednána řadou svazáckých a stranických orgánů a vedoucích činitelů SSM a KSČ. Studenti? Udělali mnoho pozitivní práce, třeba je ocenit, byť si myslím, že mnohdy nevěděli, do čeho jdou. V každém případě mohli být, zřejmě byli, významným prostředkem k uskutečnění zájmů některých jednotlivců a skupin.

Se zájmem jsem mnohé sledoval a divil se

Průběh různých šetření událostí jsem se zájmem sledoval a nejednou se usmíval horečné „tvorbě hrdinů“ revoluce a také vědomému opomíjení řady aktivit. Kniha pana Otáhala „100 revolucí“ byla toho dokladem. Průběh šetření střetu na Národní třídě na mě působil jako by existoval jediný scénář, kterým se mělo doložit, že strůjcem a organizátorem bitky byl Hegenbart. Ten Hegenbart, který dlouhodobě a cílevědomě protlačoval úlohu inteligence jako rozhodujícího faktoru všestranného rozvoje společnosti. A to ve Žďáře nad Sázavou, v Brně, ve Zlíně i v Praze.  V šetření jsem se nesetkal s tím, že by se vyšetřující osobnosti zabývaly vším, co předcházelo pochodu studentů z Albertova do středu Prahy. Nikdo se nezabýval, a nebral k odpovědnosti, především organizátory průvodu za průběh a za výsledky pochodu. Přece ten, kdo organizuje, by měl být odpovědný za průběh i výsledky akce. Vyšetřovatelé si však vzali do svých spárů okamžitě Hegenbarta a oddělení, které vedl, ač v Praze nebyl. K tomu přispěli „vybraní“ komunisté, kterým Hegenbart vadil. V rámci svých ambicí kamuflovali, odváděli pozornost. Šetření směřovali do míst, kde nebylo možné nic vyšetřit. Nelhali náhodou?

Vyšetřovatelé a mnozí komunisté přiváděli veřejnost do varu

Vyšetřující komise a jednotlivci přiváděli občany vědomě do varu. Veřejnost každým dnem očekávala, kdy někdo řekne, že se, ten či onen, bil na Národní třídě. Nedočkala se. Strůjci listopadové dramatu pracovali hlavně na tom, aby jimi vybrané osobnosti z opozice, ze svazácké organizace a z komunistické strany, získaly přízeň veřejnosti a staly velikány doby. Na politickou scénu vyšli bývalí svazáci, komunisté a horečně, tajně i veřejně, pracovali s disidenty. Ze dne na den mnozí z nich podlézali činitelům opozice a povzbuzovali veřejnost k lásce k nim. Veřejnost mínili využít k odsouzení reformátorů, kteří se dlouhodobě podíleli na změně politiky. Snažili se, aby veřejnost zapomněla, že reformátoři předkládali, vedení komunistické strany a státu, pro ně nepříjemné programy, nepříjemná řešení z oblasti životního prostředí, lidských práv i zvyšování produktivity společenské práce. Nestydatým způsobem odsoudili zkušenosti Zlína a Slušovic a dokonce navedli presidenta republiky, aby jejich praxi odsoudil a vyzval k likvidaci „slušovických nitek“ v Praze. Radikální komunisté, kterým byl stalinismus vlastní, se nestyděli, a to také ze dne na den, označit reformisty za stalinisty, což v té době „zabíralo“. Na tuto platformu “skočily“ i vyšetřovací komise, vyhovovala jim. Ďábelská platforma i jim pomohla umrtvit aktivitu reformátorů, což vyhovovalo. Nabýval jsem přesvědčení, že cílem organizátorů šetření nemohlo být nic jiného než reformátory držet „v šachu“ a i různými pokusy o kriminalizaci jejich práce, jim bránit v jakékoliv angažovanosti. Oni dobře znali smysl teze, že ten kdo zná minulost, může ovládat budoucnost, ovlivňovat vývoj společnosti. A tak pravda o událostech byla, a zřejmě je, skutečně v nedohlednu. Chybí zřejmě politická vůle přiznat pravdu a očistit ty, kteří byli, po listopadu 1989, zbytečně likvidováni.

Neměli bychom chtít pravdivá vysvětlení podstaty 17. listopadu 1989?

Po téměř dvaceti letech je čas chtít pravdivé odpovědi. Není třeba děkovat politikům, vyznávat lásku bývalým disidentům, klanět se před poslanci a senátory, ale prostřednictvím pravdy také chtít odstranit korupci, neschopnost mnohých činitelů, podvody a lhaní, stranické politikaření. Právě ono politikaření, nastolené Národní třídou 17. listopadu 1989, umožnilo příslušníkům Stb a vlivným komunistům, svazákům, úspěšně transformovat svoji minulou politickou moc do dnešní moci ekonomické a z dalších „kamarádů“ vytvořit novou, bohatou společenskou elitu, která si osobuje právo ovlivňovat život. Co dnes říkají účastníci kulatých stolů?

Je vůbec možné chtít pravdivé odpovědi? Nebojíme se pravdy?

To je podle mě složitá otázka. Protože nikdo se nemíní k ničemu vracet. Karty jsou rozdány, rozehrávači různých polistopadových fám, a vzájemně se podporující partneři, mají koryta, vesměs všichni jsou spokojeni. Kdo by se vracel k minulosti? Na pořadu dne je vydržet, zachovat si společenské postavení, mít moc, peníze, nepřipustit k moci své odpůrce. A to se různými způsoby daří. Někdy mě napadá, zda se nebojíme vlastní historie, zda se nebojíme skutečné pravdy, neboť pravda je někdy velmi nepříjemná, zlá, zraňující. Připomeňme si mnohá tvrzení, že Hegenbart měl být generálním tajemníkem komunistické strany či sám chtěl jim být. To byl obrovský nesmysl. Jednak jeden z nejvyšších státních činitelů by to, svým vlivem, nikdy nepřipustil, protože Hegenbart nesplnil ani jeden z jeho příkazů a to nejen v Praze. Zárukou mu byl jeho obdivovatel v ministerstvu vnitra, který všechno věděl, a pracoval v souladu s jeho myšlenkami. Byl pro něj zárukou, že do vedoucích funkcí ve straně i společnosti nepronikne nikdo z jeho odpůrců. Vše s přehledem naorganizoval a splnil, byť v mnohém v roce 1989 podporoval Hegenbarta, a na něj se nejednou odvolával. Sám, jako přední činitel ministerstva vnitra, také nikdy nezapomněl na řešení náčelníka V. správy ministerstva vnitra, právě z popudu Hegenbarta, aby byly zpřetrhány tehdejší vazby a tok informací. Jeho přičiněním se vše vrátilo do vyjetých kolejí. Všechny vlivné funkce po listopadu 89 ovládli přívrženci jednoho z nejvyšších státních činitelů. V době kdy u Hegenbarta prováděli vyšetřovatelé generální prokuratury domovní prohlídku, tak tento muž, z předlistopadového ministerstva vnitra, pracoval jako poradce u polistopadového ministra vnitra.  Generální tajemník komunistické strany, s kterým byl Hegenbart, v souvislosti se Slušovicemi, nejednou spojován, tvrdil, že se Hegenbart může stát maximálně vedoucím oddělení a měl v zásobě úplně jiné osobnosti. Radikální křídlo v komunistické straně absolutně by takový návrh odmítlo. Všechny tyto síly udělaly nemálo pro Hegenbartovu kompromitaci a likvidaci.

Nebyly i některé mezinárodní faktory vědomě opomíjeny?

V průběhu 19ti let jsem se nesetkal, že by byly objektivně zhodnoceny například mezinárodní souvislosti událostí v Československu. Nikdo z oněch analyzátorů, dnes i činitelů moci, neřekl, že rozhodující vliv na změnu sociálně politických podmínek u nás i v zemích tehdejší socialistické soustavy, byly změny v Sovětském svazu. Že to mohl být onen pohřeb nejvyššího činitele Sovětského svazu ze stalinské éry, následná přestavba, otevřenost, nové myšlení, koneckonců přistání malého německého letadla na Rudém náměstí v Moskvě, apod. Kdo z oněch analyzátorů listopadových událostí roku 1989 připomenul knihu M. Gorbačova „Nové myšlení“? Dávala návod, určovala směr, inspirovala. Sám jsem absolvoval kursy na akademii společenských věd v Moskvě, kde ústy profesorů a akademiků byly posluchači inspirování k novým politickým směrům. Bohužel takové závěry vedení KSČ nezajímaly.

Nebyl rok 1968 – Pražské jaro – inspirací k činům?

Mnoho užitečného pro nastolení nových politických směrů vykonala naše vysoká škola politická již v roce 1968. Byla to nejen kniha „Civilizace na rozcestí“ od Radovana Richty, ale i vývody dalších významných teoretiků oné doby. Veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny je stále živý. Idea socialismu s lidskou tváří uplatňovaná po lednu 1968 nadchla československou veřejnost a naprostá většina poctivých a obětavých lidí byla ochotna i pardonovat přehmaty a zločiny z počátku padesátých let minulého století a masově podporovala reformní hnutí v komunistické straně. Takovou širokou podporu, jakou mělo stranické vedení po lednu 68, neměla KSČ nikdy před tím a nikdy potom. Místo analýzy a uskutečňování těchto zkušeností disidenti dávali ke čtení knihy od jednoho s disidentů z prostředí pivovaru či ze zahradní slavnosti jako vrcholu literárního činu.

Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků

Všechny dobré zásady k rozvoji pluralitní demokracie byly u nás napsány v šedesátých letech minulého století. Ty byly, a jsou, stále živé. Jejich uskutečnění si přála většina rozumných lidí. Z praxe vím, že v roce 1989 většina národa netoužila po kapitalismu 19. století ani po středověkých pořádcích. Žádná diktatura peněz také nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin, ale jen vybraných elit a jednotlivců. Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický. Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků, ba horší, záludnější. Veřejnost netoužila ani po odmítání slovanství, vlastenectví. Fakta o diktatuře peněz nelze popřít, byť se našim mnohým mocným vůbec nelíbí.

Izvěstija v Moskvě zveřejnila můj článek

Vliv sovětské politiky na převratné události u nás nelze popřít. Naši někteří činitelé raději staví dnešní Ruskou federaci jako jakési stalinské pokračování vývoje společnosti a předvádí ji jako mocnost, které se musí český národ bát. To vyhovuje strůjcům nové Evropy různým monarchům. O dobrých skutcích Ruské federace se nepíše. I v minulosti se nechtělo psát o tom, co se dělo či psalo v sovětském tisku. Nebyl zájem. Dne 7. srpna 1989 sovětská Izvěstija otiskla můj článek „V srdci Evropy“ a proč je třeba v Československu přestavba. Naše sdělovací prostředky o článku, a o obsahu, mlčely.  Naopak mnozí činitelé kritizovali sdělovací prostředky Sovětského svazu. Za tento článek jsem byl nejvyššími činiteli KSČ kritizován, načež vytvořili proti mně takovou atmosféru, po které jsem skončil v nemocnici s infarktem. Sdělovací prostředky, až na malé výjimky a zkresleně, účelově, neotiskly ani moje vystoupení na poradě představitelů státních orgánů v červnu 1989.

Komunistická strana v roce 1989 svoji roli nezvládla, chybila

Z pohledů zkušeností z let 1968 i zkušeností a potřeb osmdesátých let dvacátého století komunistická strana v roce 1989 neobstála. Nenašla, dříve nechtěla, mít odvahu ke své vnitřní transformaci k sociálně demokratickým principům, ale setrvávala na dogmatech padesátých let. Naopak obvinila každého, kdo se o to pokusil. Bylo to logické. Činitelé s myšlením administrativně byrokratických metod nemohli plout na lodi demokracie. To bylo jasné nejen před, ale i v průběhu roku 1989, tím více po 24. listopadu 1989. Tedy v době kdy do čela komunistické strany, jako generální tajemník, byl zvolen předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích. Neměl čas a také nemohl pojmout novodobý proces, který ho kvapem každodenně míjel. Nebyl připraven. Proces, který může vést k demokratickému socialismu, nemohl spočívat jen ve vyhlašování, že nebude použito proti opozici násilí či ve strhávání tabulek názvů, pod nimiž zůstává vše při starém.

Na obzoru byl znovu vnitřní nepřítel

Mnozí komunisté, v rámci své „neměnnosti,“ se raději spojili s kýmkoliv a pokusili se nastolit dávno překonané praktiky předhození vnitřního nepřítele. Ten, dle nich, se spojil s imperialisty a uškodil věci komunistické strany. Po létech se vytasili činitelé, z pražského zázemí komunistů, znovu s tezí o druhém centru v komunistické straně, které mělo být odsouzeno a potrestáno. Takové praktiky byly nastoleny, jak 21. listopadu, tak po 24. listopadu 1989.  Nebyl toho příkladem i pokus o určení nepřítele na Národní třídě 17. listopadu 1989? Právě radikálové z komunistické strany, jako první, vyšli s obviněním osoby, která s jejich zájmy nechtěla mít nic společného.

Kompromitace, šetření, prostředek ke zničení

V počátku devadesátých let přijela v odpoledních hodinách k mému domku „šestsettřináctka“ z Prahy. Přijeli tři. Prokázali se jakousi průkazkou a oznámili, že mají za úkol mě dovést k večernímu výslechu do Prahy. Ptali se, zda vím, že je to v souladu s generální prokuraturou. Slíbili, že po výslechu mě dovezou zpět domů. O takovém záměru prokuratury jsem spraven nebyl a tři muži také žádný doklad prokuratury neměli. Zapochyboval jsem o čestnosti jejich jednání. Napadla mě však otázka, zda mě nechtějí „přimět“ k nějakému doznání, které by potřebovali „překabátění“ komunisté, v dané době převlečeni do kůží beránčích. Napadla mě i hloupá myšlenka, že mohlo jít o nějakou „mord partu“. Byl jsem v pracovní neschopnosti a tak jim oznámil, že následný den mám zdravotní kontrolu, aby počkali a po prohlídce s nimi odjedu. Odešli se radit. Vrátili se s dávkou ironie a otázkou, zda jsem náhodou neonemocněl před jejich příjezdem. Předložil jsem jim pracovní neschopenku, napsali si ošetřující lékaře. Po té odjeli a více se nikdy neukázali.

Jeden šéfredaktor Mladé fronty, který zřejmě předpokládal, že jsem řídil bitku studentů s příslušníky SNB, ve své úvaze o událostech na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 mj. napsal: „…Teď jde o to, kdo a jak v paměti zaloví a mnohé bude třeba k jejímu oživení přimět, protože tolik lidí trpících ztrátou paměti o událostech půl roku starých, to je snad úkaz hodný lékařského studia…“ Současně vyslovil radost, že jsem definitivně z politiky pryč a to prý zbývalo jen málo a mohl jsem zasednout na stolec nejvyšší. Nebylo divu, že jsem pokládal návštěvu tří osob z Prahy za prostředek mého přimění vzít na sebe události na Národní třídě.

Článek pana šéfredaktora mě natolik zaujal, že jsem mu oznámil, že sice nevím, jakým způsobem v Mladé frontě studují medicínu, ale jím doporučený „lékařský zákrok“ „přimění“ mě zaujal. Doporučil jsem mu, aby se zbavil zbytečného strachu, neboť na „stolec nejvyšší“ jsem nezasedl a nezasednu. Při takové eventualitě musí být přinejmenším dva. Jeden, který navrhuje a druhý, který přijímá. Žádný z těchto předpokladů nebyl k dispozici.

Žádost o ochranu byla vyzrazena

Ve vypjaté době jsem požádal generální prokuraturu o ochranu. Ještě snad generální prokuratura nemohla rozhodnout a už jsem obdržel anonym, v němž pisatel oznámil: „Ty hajzle jeden, ty žádáš ochranu?“ Generální prokuratura dne 17. 7. 1990 odpověděla: „Prostředky ochrany práva, které se uplatňují u soudu, upravuje občanský zákoník, došlo-li k zásahu do práva na ochranu osobnosti podle paragrafu II o.b. Prokuratura nenahrazuje pravomoc soudu prostředky prokurátorského dozoru…“

Dolejšího analýza kdo vlastně byl pisatel?

Druhou fázi kompromitace nastolila Analýza „senzační odhalení“ událostí 17. listopadu 1989, kterou předložil veřejnosti pan Dolejší. V ní už jsem nebyl oním „stalinistou“, který se rval na Národní třídě se studenty, ale spolupracovníkem Charty 77, spolupracovníkem Západu apod.

Této analýzy si vyšetřovatelé ani nepovšimli, či ano? Nevím. Myslím si však, že toto senzační odhalení nemohl psát pan Dolejší, ale jisté skupiny Stb. Protože pisatel uváděl dostatek jmen, s kterými jsem měl údajně spolupracovat, a já je až na malé výjimky neznal, rozhodl jsem se pana Dolejšího požádat o omluvu. Napsal jsem mu dopis tohoto znění:

„Protože dle sdělovacích prostředků jste dal k dispozici nepravdivé informace o mé úloze a činnosti pozadí událostí 17. listopadu 1989 žádám vás o jejich urychlené odvolání a o patřičnou omluvu. Jde o naprostou lež, která nemá nic společného s mojí bývalou činností. Nemá nic společného ani se současným stavem. Z vaší strany jde o mimořádně závažné obvinění, pomluvu, urážku a očernění mé osoby před širokou veřejností. Nic z toho, co tvrdíte o mé osobě se nezakládá na pravdě. Také s událostmi, institucemi, orgány či jednotlivci, které uvádíte, jsem neměl a nemám nic společného. Z vaší strany jde o cílevědomý záměr přisoudit mně, ve velké politické demagogii roli, která mně nepřísluší. Zřejmě jste si spletl adresáta. Žádám vás o urychlenou nápravu vámi uvedených dezinformací. Pokud tak neučiníte, jsem nucen na vás podat žalobu“.

V odpovědi napsal: „Informace použité v otištěné části analýzy čerpaly z osobních svědectví lidí činných v minulých letech v aparátu státní moci a z magnetofonových záznamů rozhovorů osob, zúčastněných na politické a zpravodajské činnosti uplynulých let, písemných materiálů a v poslední řadě pak z informací, uveřejněných v tisku přede mnou. V současné době bude otištěna i neotištěná část předmětné zprávy, předmětem šetření nové komise FS pro vyšetření událostí 17. listopadu 1989. Komise bude patrně vybavena dostatečnými pravomocemi pro přístup k archivům a dokumentaci, aby její šetření mohlo dospět k seriozním závěrům. Vzhledem k tomu doporučuji zdrženlivost před jakýmikoliv akcemi, které by se mohly později jevit jako předčasné. Bude-li touto komisí zjištěno, že uveřejněné informace byly nepravdivé, ujišťuji vás, že z toho vyvodím všechny důsledky“.

Prostřednictvím mého právního zástupce jsem ho žaloval. V první variantě předsedkyně senátu nás oba pozvala ke smírčímu řízení. Pan Dolejší přišel se svým důvěrníkem. Můj požadavek znovu odmítli, načež chtěli přehrát kazetovou nahrávku, odposlech. Předsedkyně senátu odposlech odmítla. Kde by politický vězeň minulého režimu vzal nahrávku Stb? Bylo to k smíchu. Pohovor skončil neúspěchem. Venku mně důvěrník pana Dolejšího sdělil, abych „šel s nimi a vše bude ukončeno“. Odmítl jsem. Následovala žaloba. V ní jsem požadoval, aby jako svědci vystoupily všechny osobnosti, které pan Dolejší uvedl v Analýze. Nikdy jsem s nimi nemluvil. Při soudním procesu chodby a soudní síň byly přeplněny komunisty a „Sládkovci“. Při mém příchodu spolu s právním zástupcem a mým synem, byl hned v úvodu napaden můj právní zástupce. Spletli si ho se mnou. V chodbě a v sále výkřiky: budeš oběšen, popraven, do plynu s tebou apod.

Několik málo dní před soudem vyšel do boje nezávislý deník Špígl. Dne 28. března 1991 zveřejnil článek Zdenky Lehké „Učme se morálce“. Zabýval se otázkou, proč by svědkové neměli jít svědčit. „…Já osobně“, psala pisatelka, „bych například v roli člena bezpečnostně branného výboru FS a poslance nikdy nešla svědčit k soudu vlastně ve prospěch pana Hegenbarta, bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ, jehož roli na řízení událostí 17. listopadu připouští nejen Charta 77, ale byla uvedena i v dokumentu BBC, vysílaném v naší televizi…“

Pisatelka vyhrála. K soudu se nedostavil ani jeden svědek. Soud po základních formalitách proces odložil až do doby ukončení prací vyšetřovacích komisí. Pochopil jsem, že hledání pravdy je naprosto zbytečným plýtváním času, nervů a peněz. Žalobu jsem stáhl.

Po soudních jednáních noviny Naše pravda otiskly dopis tehdejšího předsedy KSČ. Soudruh předseda psal panu Dolejšímu, že moji žalobu považuje za ostudný nehorázný, absurdní čin, pro který nenacházel slovo ani vysvětlení ani omluvu. Tato moje nehoráznost prý zasluhuje odsudek všech slušných lidí a nabízel pisateli pomoc.  Se soudruhem předsedou jsem si vyměnil několik dopisů. V jednom z nich mně napsal: „…jestliže jste se odvážil zahájit občansko-právní spor proti p. Dolejšímu, který byl letitým vězněm bývalého režimu, nemohu to pokládat za nic jiného, než za projev cynismu a absolutního nepochopení toho, co potkalo naši společnost…“ V dalším časovém úseku byl pan Dolejší vyloučen z konfederace politických vězňů za údajnou spolupráci s Stb.

Nabyl jsem přesvědčení, že mám být obětí listopadu

A tak se stalo, že nejprve odpůrci a mocní, v rámci zachování sebe sama, předhazovali veřejnosti reformisty z řad komunistické strany jako stalinisty a „bijce Národní třídy“, a následně v rámci kompromitace reformistů u členů komunistické strany, je předváděli jako nejbližší spolupracovníky Charty 77 apod. Po celou dobu jsem se bránil jakýmkoliv útokům a falešným obviněním. Byl jsem přesvědčen, že komunisté a noví vládci mají zájem mě znemožnit, zavřít a všechno na mě svalit. Ve vězení bych se nemohl bránit a možná bych byl donucen, jako v padesátých letech, se přiznat k tomu, co jsem nikdy neudělal. Myslím, že k tomu nebylo daleko. Praktiky radikálů zůstaly stejné

Výslechy, cesta k likvidaci

Nelze nevzpomenout výslechu na ministerstvu vnitra pod názvem „Vysvětlení“. Vyšetřujícím orgánům ministerstva vnitra jsem měl vysvětlit ustavení stranického aktivu z května 1989. Tehdy z popudu činitelů městského stranického orgánu v Praze měl být zřízen aktiv mladých lidí, kteří by na studentských shromážděních, v ulicích a náměstích Prahy, podporovali oficiální politiku komunistické strany a její představitele. Dle návrhu jsem měl „propagační“ aktiv mladých lidí řídit já. Na tento zákeřný tah jsem nepřistoupil.  Propaganda patřila ideologickému oddělení a ne oddělení státních orgánů. Moje stanovisko podpořil i generální tajemník. Z jeho popudu jsem napsal nejvyššímu stranickému činiteli Prahy dopis, ve kterém oznámil, že oddělení ústředního výboru, které vedu, nebude řídit či spravovat žádný aktiv, jehož členové by pracovali uvnitř studentských manifestací, neboť mu to nepřísluší. Nakonec aktiv byl schválen sekretariátem ústředního výboru s účastí a pod vedením ideologického oddělení. Do čela aktivu schválili zástupce městské stranické organizace.  Soudruzi se o tomto činu nestačili informovat a tak jsem byl vyslýchán. Když jsem vše vyšetřovateli vysvětlil, dvakráte se ještě dotazoval, zda je pravda, že jsem zmíněný dopis nejvyššímu stranickému činiteli zaslal. Ano zaslal.

Po schválení sekretariátem ústředního výboru měl tento aktiv školení na pokraji Slušovic. Na školení jsem byl pozván, ale nikam nejel. Neměl jsem žádný důvod.

Zajímavý zážitek uvádím jen proto, že ho považuji za významný z hlediska událostí 17. listopadu 1989 a bitky na Národní třídě, ale také z hlediska studentského hnutí ovládaného i redakcí Studentských listů.

Postřeh ze Studentských listů

Známý je článek „studentky“, který otiskly Studentské listy a v němž mj. se uvádělo jako bych se Slušovicemi připravoval jakési spiknutí za záchranu dogmatiků. Dne 20. září 1991 jsem této studentce napsal:

„Jsem jedním z odběratelů Studentských listů. Vysoce si jich cením. Rád čtu i vaše úvahy, statě apod. V čísle 19 mě zaujala reportáž pod názvem Čubův slušovický syndrom. V konkrétních souvislostech v ní používáte mé jméno. Bez mého vědomí, souhlasu, konzultace. Ponechávám stranou zjevný informační zdroj této smyšlenky i to co „niekolko svedkov tvrdí“, jak uvádíte. Bez zásadního řešení však nemohu nechat vaše tvrzení, cituji: „že pán Hegenbárt bol v Slušoviciach vítaných hostom svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zradil výcvikové středisko pro „bojůvky“, který členovia boli neskor nasazováni do demonštrácií jako provokatéri.“ Zakládáte nová padesátá léta, likvidaci lidí bez jejich poznání, bez znalosti jejich skutečné činnosti? Je takový jednostranný přístup charakteristický pro intelektuálního pracovníka? Kdo dal pokyn spojovat mé jméno s federálním ministerstvem vnitra? Prosím vás o objasnění vámi uvedeno „faktu“ ve Studentských listech, jeho konkrétní doložení. Zároveň prosím o odpověď kdo vám, a právě vám, dal právo o mně falešně psát. Vaše nebezpečná tvrzení považuji za hrubou urážku mé osoby. Vaše jistění je absurdní s cílem mě poškodit? Žádám vás o vysvětlení, uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání. Očekávám vaši odpověď za níž předen děkuji.“

V dalších Studentských listech byla stručná odpověď: „Pane Hegenbarte, já zírám!“ Zírat jsem mohl i já a to nad tím, kde studentka získala informace. Znal jsem, že mnoho z dalších tvrzení je dílem Stb. Mimo jiné v roce 1988 jsem byl místopředsedou české vlády pro vědeckotechnický rozvoj a se studenty i vnitrem neměl nic společného. Ve zmíněné stati pisatelka také napsala: „…Zatial nemáme preukazateĺné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekoĺko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňovaná na základě osobných kontaktov a  vazieb medzi Čubom a stranickými predstaviteĺmi, ktorí 13. oddelenie ÚV KSČ viedli, konkrétne Hegenbartom…“ Žádná vědeckotechnická rozvědka ÚV KSČ nikdy neexistovala. Byl to výmysl některých příslušníků Stb. Co byly Studentské listy? Byl to nezávislý časopis vysokoškolských studentů. Nulté číslo Studentských listů vyšlo koncem prosince 1989 a poslední číslo v prosinci 1991. Šéfredaktorem byl dnes významný činitel dokumentace činnosti komunistů. Myslím si, že redaktoři tohoto sdělovacího prostředku byli posléze zapojeni nejen jako mluvčí ministerstva vnitra, ale i v dalších vyšetřujících orgánech.

Nezapomenutelný 10. květen 1990

Dne 10. května 1990 jsem se připravoval k odjezdu ke zdravotní kontrole. Než jsem stačil odjet, přijely dvě „šestsettřináctky“. Nečekaně přijeli vyšetřovatelé generální prokuratury. Dostali úkol provést prohlídku mého domku a příslušenství. V dokumentu, kterým se prokázali, bylo mj. uvedeno, že „Z poznatků parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 ze dne 3. 5. 1990 vyplynulo, že důležité dokumenty, které mohly osvětlit skutečnou přípravu a průběh událostí 17. 11. 1989, se mají nacházet v držení bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ dr. Rudolfa Hegenbarta…“ Akt jsem považoval za urážku nejhrubšího rázu. Křičel jsem: „copak já jsem nějakým zločincem?“ Toužil jsem po provazu, psychicky jsem byl na dně. Prohlídka proběhla. Skončil den, na který jsem nezapomněl. Odvolal jsem se a žádal o pomoc. Mj. napsal: „Nenacházím slov jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov, abych vyjádřil rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě vede na samý okraj zkázy…“

Zatčení a převoz na generální prokuraturu

V době kdy jsem očekával klid, nastalo překvapení. Ráno před šestou hodinou zástupce náčelníka okresní správy bezpečnosti zazvonil a oznámil, že dostal příkaz předvést mě na generální prokuraturu. Sdělovací prostředky oznamovaly, že jsem mezi zatčenými, kteří nesou odpovědnost za vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Nestačil jsem se divit. V srpnu zmíněného roku jsem studoval, byl doma na prázdninách a do politiky vůbec nezasahoval. Po vstupu vojsk na naše území jsem formuloval rezoluci, která odsuzovala okupaci a žádala návrat našich představitelů odvlečených do Sovětského svazu. Žena obcházela rodiny, aby občané vyslovili s rezolucí souhlas. Naštěstí vedoucí činitelé generální prokuratury pochopili, že jsem nemohl u okupace figurovat a vyslýchali mě k letce ministerstva vnitra a k problémům, které souvisely s domovní prohlídkou.

Dokonce výslech ve věci M. Horákové a spol.

Za určité období následoval další nepochopitelný výslech. Účel předvolání? „Věc Horáková a spol!“ Marně jsem hledal v paměti kdy, kde a jak či s kterou paní Horákovou, jsem se setkal a co provedl. Vůbec, ani ve snu, mě nemohlo napadnout, že bych měl být vyslýchán za paní Miladu Horákovou, která byla odsouzena a popravena v padesátých letech. Nemohl jsem uvěřit, že jsem mohl být nějakým účastníkem oné tragické události. V oné době mně bylo 17 let a o politiku se vůbec nezajímal. Předmět výslechu jsem považoval za hrozný omyl, který jsem dosud nepochopil.

Impuls ke společenským změnám

Nikdo nemůže popřít, že veřejnost i většina členské základny komunistické strany by neočekávala změny. Všude, i v okolních státech, byly dlouhodobě připravovány, stejně tak u nás. Když jsem přijel na návštěvu do Maďarska moji partneři se nejednou dotazovali, proč stojíme na místě, proč nepřipravujeme zásadní změny. Již dávno takovým změnám vyšel vstříc Sovětský svaz. Bohužel, u nás vedení komunistické strany neoplývalo takovým zájmem. Bylo třeba vykročit na úrovni nižších článků. Zkušenosti byly například ze Zlína, Slušovic, ale z dalších míst naší vlasti. Nepochybně zásadním změnám daly konkrétní impuls události v lednu 1989. Vedení komunistické strany nenašlo tehdy správnou odezvu, ale svým stanoviskem vystupňovalo tlak na změny. Mj. také ocenilo zásah Pohotovostního pluku SNB proti demonstrujícím občanům. V onu dobu oddělení, které jsem vedl, přijalo, za přispění i náměstka ministra vnitra, stanovisko, které konstatovalo, že dané vedení komunistické strany a státu ztratilo schopnost vést společnost. Zásah bezpečnostních sil v lednu 1989 odsoudilo a doporučilo změny ve vládách, jakož to, aby nejvyšší činitelé strany a státu se zúčastnili besed se studenty na jednotlivých fakultách vysokých škol. Mohli posoudit náladu mladých lidí a lépe se orientovat i v poznání sebe sama. Bohužel právě tento návrh byl podroben kritice a odsouzen. Stanovisko oddělení vešlo ve známost a veřejnost se dovídala o vnitřních rozporech mezi špičkou činitelů strany a mezi činiteli nižších stupňů. Stanovisko přispělo i k názorové diferenciaci uvnitř vedení komunistické strany a dalo impuls k rychlejšímu tlaku na změny, otevřelo prostor ke zrychlení procesů změn uvnitř komunistické strany a společnosti.

Zasedání ústředního výboru KSČ

Neméně důležité bylo zasedání ústředního výboru komunistické strany v březnu 1989. Ač vedoucí oddělení dostal úkol veřejně podpořit závěry předsednictva komunistické strany k lednovým událostem a poděkovat Pohotovostnímu pluku SNB, tak úkol nesplnil. Naopak veřejně prohlásil, že je nejvyšší čas, aby do funkcí nastoupili noví lidé. Na dalším jednání již vedoucí oddělení nedostal slovo.

Klíčová událost aktiv představitelů státní moci v červnu

Nejvýznamnější událostí bylo aktiv vedoucích představitelů státních orgánů, na němž vedoucí oddělení ústředního výboru formuloval nové pojetí politické práce a nabádal k jinému chování vedoucích činitelů. Po aktivu poprvé nejvyšší činitel komunistické strany dal pokyn, aby bezpečnostní orgány nezatýkaly činitele opozice a disidenty a otevřel tak cestu opozici k moci. Následně byla svolána porada nejvyšších činitelů státní bezpečnosti a orientovala své instituce k další činnosti.

Televizního dokumentu BBC si nikdo nepovšimnul

Britská televizní stanice jej natočila a naše televize odvysílala. Nezaznamenal jsem, že by někdo na dokument reagoval. Dokument v podstatě potvrdil, že Hegenbart s Lorencem zpracovali program, který vedl ke změnám. Tehdy, v hektické době a nepříjemné atmosféře vůči mé osobě, jsem činovníkům televize úmyslně napsal dopis a protestoval proti zveřejnění dokumentů. Nebyl se mnou konzultován. Činovníci televize na můj protest odpověděli, že šlo „o uměleckou dikci“….

Citát Jana Wericha je stále aktuální

K dílčím poznámkám si dovolím připomenout slova Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v moha případech je.“

Souhlasím! Chci zůstat tím, čímž jsem vždycky byl, tj. zastáncem principů demokratického socialismu. Těmto principům jsem na vysoké škole slíbil věrnost. K doložení principů demokratického socialismu může posloužit i citát z knihy A. Schafa „Filosofie člověka“, kde mj. říká: „Nedokážeme zlikvidovat smrt, ale víme, že život může být lidský a víme jak jej lidským udělat. Nedokážeme zlikvidovat veškeré utrpení na světě, ale známe cesty, které vedou k likvidaci nejhoršího utrpení, nejhoršího proto, že je masové. Nedokážeme každému zaručit osobní štěstí, ale známe způsoby jak vytvořit lepší podmínky pro realizaci štěstí ve všelidském měřítku. Zdánlivě skromná a zároveň strhující vize. Jmenuje se socialistický humanismus!“

Na závěr zajímavý postřeh k zamyšlení

V říjnu 2004 jsem na internetové stránce zveřejnil můj dílčí rukopis o mém názoru na události v listopadu 1989 a na způsob jejich šetření. Na něj reagoval jeden redaktor ruské agentury, který mně napsal:

„Chtěl jsem vyjádřit soucit, pane Hegenbarte, ale teď nevím z čeho. V roce 1989 jsem pracoval v Československém rozhlase (ruská redakce), nepokládal jsem že spiknutí několika osob lidí může vyvolat takový převrat. Nepatřil jsem k „nejinformovanějším“, ale ve srovnání s uklízečkou viděl a věděl jsem samozřejmě víc. Nemáte si co vyčítat. Smysl pro realitu mají právě uklízečky. Čím výše to jde od ní nahoru, tím víc ten život vidí schematicky. A pak přichází to překvapení: Ježiš, vždyť jsem čekal výsledek úplně jiný!! Slabost uklízečky je právě v tom, že má nepřekonatelnou chuť věřit slibům mocných. Pak je schopna podpořit i ďábla, slíbí-li jí větší prosperitu. Vzpomeňte si na výrok (jednoho z presidentů) o „králíkárnách“. Anebo na ověšenou drahokamy manželku Gorbiho nabádající chudé báby v Archangelsku k větší skromnosti a trpělivosti. Váš trumf je ve znalosti pravdy o tom, co a jak se odehrálo v roce 89, a co tomu předcházelo. Nenacházím však ve vaší stati úplný popis. Možná nepovažujete tuto stať za zrovna nejlepší místo pro „pravdu úplnou“, možná se bojíte (což se dá lidsky pochopit), možná toužíte po „výstřelu“ s podstatně větším kalibrem. Z části mi to připomíná problémy jednoho kanadského novináře, jehož nezávislé vyšetření „sestřelení korejského Boxingu“ otevírá postoje a fakta doslova děsivá. Proto asi 9 let nemůže také najít vydavatele. Napadla mi možnost natočit s vámi videofilm, ale při vašem málo pravděpodobném souhlasu, těžko ho protlačíme ke zveřejnění.“