Pěstujeme úctu k druhému aneb co jsem psal presidentu republiky

Pomalu a jistě doznívají pozoruhodné myšlenky řečníků, pisatelů, oslavných slov na počest 20. výročí listopadu 1989. Prohloubily se mýty o velikosti té či oné osobnosti, bouchalo šampaňské a různé skupiny si pochvalovaly svůj podíl na tom či onom. Mluvily i osobnosti z tzv. druhé strany, rádoby poražené. Chválily bojovníky z listopadu 89, špinily „škůdce“ jejich ideálů, stejně jako před léty je házely do špíny, na okraj společnosti a jako méněcenné osobnosti doporučovaly je „topit“ v kalné vodě. To nebyla úcta člověka k člověku, ale útok, vražda.

Byl jsem mezi nimi, byť jsem nic neudělal a také nic neslavil, za nic se nechválil. Jakoby se opakovalo období před a těsně po listopadu 89 a to ze stejných vrstev, sociálních skupin a jednotlivců. Ano, četl jsem denní tisk, hleděl na velké fotografie významných osobností, sledoval dění a hledal texty, které jsem psal před léty. Našel jsem i dopisy, které jsem si dovolil napsat z okraje společnosti tehdejšímu panu presidentovi. V některých částech mně připomínají minulost a také jakoby něco ze současnosti. Nad jejich obsahem jsem se usmál, ale i zamračil. Snad jsem mylně chápal, že jde o jakési souznění mezi ním a levicovými proudy. Mrzí mě, že jsem je psal. Zkrátka, byl jsem naivní. Dodatečně se omlouvám. Přesto si dovolím je zveřejnit.

V dopise z 11. prosince 1997 jsem psal:

„Vážený pane presidente,

váš projev pronesený k poslancům a senátorům, zaujal. Otevřeně jste se, ať již z jakýchkoliv taktických důvodů, postavil na stranu levice, což je potěšitelné. Potvrdil jste mnoho faktů o „společenském marasmu“, na který upozorňovali nejen mnozí politikové, ale i sdělovací prostředky. Nepochybuji, že již požadavkem na demisi vlády jste rozehrál potřebné společenské drama, které by mělo vyústit v dobro národů České republiky, k čemuž Vám přeji úspěchy.

Přes tuto skutečnost některé okolnosti dnešního stavu společnosti zůstávají nevysvětlitelné. Nedovedu pochopit proč jste nezaujal zásadní stanovisko při prvním „vytunelování“ např. banky Bohemia a postupně dalších, dalších, dalších. Nedovedu pochopit proč jste již dříve veřejně nevystoupil proti rozkrádání průmyslové základny společnosti a nezpochybnil dárce finančních prostředků z různých ostrovů světových moří… mlčel jste jen a jen v zájmu levice a v zájmu komediálních střetů různých politických subjektů, které měly lidu naší republiky předvádět divadelní hru na demokracii a zmást veřejné mínění?

Proč až dnes, vážený pane presidente, kritizujete, samozřejmě oprávněně, rozkrádání průmyslové základny, špatné ekonomické výsledky, „balíčky“, drzost v sociální politice a současně připomínáte zkušenosti let nedávno minulých, z nichž Vám neunikly tak významné faktory jako je prognóza, strategie, průmyslová politika? S uspokojením, ale současně s velkou dávkou nejistot, jsem poslouchal Vaše obavy z dalších ekonomických problémů, ve své podstatě totožných s problémy v minulém systému. …Zalistoval jsem v analýze o využívání vědy a techniky v praxi z února 1987 a s hrůzou zjistil, že analogie problémů nemůže být čistě náhodná…..Protože jako odpovědný státník… hledáte spojence a také východiska z krize, jistě mně prominete připomenu-li experiment slušovického zemědělského družstva v okrese Zlín, ale také politickou orientaci okresu na odvětví mikroelektroniky, biotechnologií a oblast životního prostředí… Dle mých poznatků a zkušeností byl založen na kombinaci tržních a plánovitých faktorů, na hodnotách poznání, na vysokém stupni intenzifikace všech vnitřních procesů družstva s výslednými ukazateli čistého zisku… Do slova a do písmene věda se stala základní výrobní silou… Bylo současně potvrzeno… že v procesu, ve kterém věda sehrává rozhodující roli nemohou stát tlučhubové, ale hledači nových cest ve prospěch družstevníků… Ve Vašem projevu jsem nacházel volání po obdobných aktivitách a při této příležitosti si nemohl nepřipomenout Váš projev z počátku devadesátých let na Staroměstském náměstí. Mluvil jste tehdy o jakýchsi pochybných slušovických nitkách. Bylo mně líto, že Vám kdosi podstrčil podklady o jejich nekalé či kriminální činnosti s heslem: nechť se utopí ve vlastní šťávě a ubijí je ti, které si brali za vzor. V následném období slušovické družstvo bylo vystaveno nevybíravým útokům a zlí jazykové mluvili, že sen… všech stalinských expertů nenaplnil Hegenbart, ale president Václav Havel… Ve společnosti byly síly, které znaly a znají cesty k intenzitě, ale byly umlčeny. Je třeba jim otevřít cestu. Nejsem obdařen potřebnými fakty, ale dedukuji, že procesu polistopadového vývoje, různými formami, se chopili i ti, kteří nepřáli a nepřejí společenskému pokroku, dobrému společenskému klimatu a svůj návrat k moci spatřují ve společenské destabilizaci… Omluvte několik zamyšlení. Podporuji Vaše myšlenky, že nenávist a pomstychtivost nemohou být cestou k pravdě a svobodě, že je třeba pěstovat úctu jeden k druhému, k sobě samým, pro blaho svého lidu využívat všech zkušeností získaných v různých historických údobích a být nebojácnými spolutvůrci svobodné vyspělé kultury…“

Výňatek z Otevřeného dopisu z 31. července 1995

„Vážený pane presidente,

…Rozčarován a rozhořčen nad novou politickou provokací sdělenou v Televizních novinách stanice Nova dne 27. 7. 1995 dovoluji si požádat Vás o vyvinutí úsilí k zastavení lživých obvinění, mé společenské degradace… Osobní útrapy po roce 1990, výslechy všeho druhu, veřejné kompromitace ve sdělovacích prostředcích, domovní prohlídka na základě lživých informací o 17. listopadu a mé účasti na brutálním střetu, provedená vyšetřovateli generální prokuratury i s účastí právního zástupce ing. Miroslava Štěpána, takové tendence jen potvrzují. Několik let je vyhledávaná trestní odpovědnost za porušené pravomocí veřejného činitele v oblasti orgánů působících v trestním řízení i když jsem ve funkci vedoucího tzv. 13. oddělení pracoval necelý rok a jakékoliv zasahování do kompetencí ústavních činitelů mne nepříslušelo… Naopak byl připraven projekt ke zkoumání využívání a také zneužívání práva v činnosti komunistů působících v těchto orgánech…. Veřejně, 6. června 1989, jsem oznámil, že komunistická strana si neosobuje právo zasahovat do činnosti těchto orgánů a také členové těchto orgánů nemají právo, při výkonu ústavních povinností se na komunistickou stranu odvolávat… Naprosto konkrétními činy, které jsou dobře známy, jsem usiloval o demokratické proměny… Podstatou mé činnosti, mých spolupracovníků a příznivců však nebyla rehabilitace Bílé hory a rakouské monarchie, ani paralyzování odkazu husitství, pokrokových tradic našeho národního obrození, Masarykovských koncepcí či všenárodního hnutí proti fašistické okupaci a zvůli, ani paralyzování úlohy těch či oněch osvoboditelů našich zemí či odvolání Benešových dekretů ani rozdělení československého státu či překotná, těžce kontrolovatelná tvorba bohaté vrstvy jako jakési společenské síly za každou cenu ani rozmělňování a snižování kulturního bohatství českého lidu… prosím,aby jste svým vlivem, autoritou, lidskou rozvahou zamezil nesmyslným třídním bojům, snahám o justiční omyly, snahám o různě motivované politické provokace…“

Tak to bylo několik málo výňatků z dopisu presidentu republiky.

Rudolf Hegenbart

Kam kráčíme? Vpravo? Přímo za cílem?
Kam kráčíme? Vpravo? Přímo za cílem?

Nesouvislé poznámky z minula

Poznámka 1.

Tak to máme za sebou. Způsobem skutečně nevšedním bylo připomínáno 20 let od 17. listopadu 1989. Byly to velké události, zhroutil se jeden systém. V mnoha médiích se objevovaly statě, rozhovory, poznámky, „tutové“ pravdy, s tučnými či méně tučnými nadpisy, začínající slova vět s velkými či malými písmeny. Mnohé jsem sledoval, na další mě upozorňovali přátelé. Od některých bývalých činitelů sršela vůči mně nenávist, vulgarismy, pomluva, pokus zařadit mezi analfabety, alkoholiky. Po 33 letech jsem se dozvěděl znovu sprostoty, s kterými kdysi dogmatikové v čele s „partyzánkou“ ze Žďáru jezdili na ústřední výbor komunistické strany, aby dosáhli rozbití orgánů okresu a odvolání jejich činitelů včetně mě. Tentokrát zapomněli ještě dodat, že se rozvádím a kradu stavební materiál, jak to tvrdili moji odpůrci. Nikdy jsem se nerozváděl, nebyl důvod, ale naopak oslavil zlatou svatbu a tehdy jsem také nic nestavěl. Z Prahy se vraceli spokojeni a po okrese prohlašovali, že vše dostanu i s „úrokama“ a půjdu „k lopatě“. Těch minulých i současných je mně líto. Nicméně je dobře, že se vyjádřili. Pochopil jsem jejich myšlenkový pochod, orientaci. Nic se nezměnilo. Skuteční organizátoři společenských změn se musí z povzdálí jejím mnohým naivitám jen smát.

Poznámka 2.

Považuji za potřebné tyto pány informovat, že díky komunistické straně jsem mohl vystudovat vysokou školu politickou a výrobně ekonomickou fakultu vysoké školy ekonomické v Praze, absolvovat tři postgraduály a to z filosofie, z oblasti zemědělství a politického systému. V Moskvě pak absolvovat na akademii společenských věd v roce 1974 a posléze v roce 1984 studium o vývoji světa a o problémech doby. Za svou práci jsem byl oceňován komunistickou stranou řadou vyznamenání až po Řád práce. Za aktivitu v oblasti vědeckotechnického rozvoje jsem obdržel i zlatou medaili vysokého učení technického v Brně a brněnské university. Byl jsem přesvědčen, že do škol mě schvalují proto, abych získané teorie uplatňoval v praxi, o což jsem se snažil. Nemohl jsem být tím, který se něco jiného učí a něco jiného dělá či hlásá.

Poznámka 3.

Zmíněné „ctitele“ mé osoby musím informovat, že jsem to nebyl já, který chtěl jít do Prahy. Nikdy jsem nepředpokládal, že bych v Praze vykonával jakoukoliv funkci. Do Prahy mě získávali činitelé ústředního výboru KSČ. Po nástupu mě jeden bývalý ministr školství na schodech před budovou ústředního výboru přátelsky mj. řekl: „Rudo, do Prahy jsi neměl chodit. Tady tě ubijou“! Já jsem nechtěl nikdy být žádným generálním či jiným tajemníkem ústředního výboru KSČ. A vůbec jsem nikdy nepředpokládal, že bych pracoval na úseku státních orgánů a zabýval se problematikou vnitra či armády. Já jsem mínil pracovat mimo komunistickou stranu, v oblasti životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje. Mohu uraženým pánům připomenout, že když ve Slušovicích byla všechna pracoviště propojena výpočetní technikou, v centrálních orgánech se báli i telefonu umístěného v automobilu. Vědeckotechnický rozvoj byl a je cestou k pokroku, k uspokojování všestranných potřeb společnosti a jednotlivců. To byla moje doména. O tom svědčí i moje proslovy v programu Živá slova v československém rozhlase. V roce 1988 jsem mj. upozornil, že často zapomínáme, že tvůrcem všeho, co nás obklopuje je člověk. Jedině on rozhoduje o tom, čím, jak hodně a jak rychle obohatí výsledky své práce společnost, a tedy i každého z nás. Rozvoj vědy a techniky má tady roli nejpřednější… V dalším proslovu jsem mj. upozornil, že „ve světě dynamických změn a vývoje, jakým je závěr našeho století, nabývá na stále větším významu prozíravost, schopnost odhalovat vývojové trendy, umění stále hlouběji poznávat objektivní zákony společenského vývoje a řídit se jimi ve chvílích našich rozhodnutí, kdy podobu budoucnosti nejenom ovlivňujeme, ale začínáme utvářet…“ Tyto myšlenky mě provázely i v roce 1989. Rozhodující měly být osobnosti. Bylo dostatek činitelů, kterým měla být dána šance. Mám na mysli například ty, kteří oplývali teoretickými znalostmi a praktickými zkušenosti jako L. Štrougal, akademik Číč, docent Čuba, Josef Havlín, Jozef Lenárt, Bohumil Chňoupek, V. Vajnar, A. Lorenc, B. Urban a mnoho dalších osobností z akademických pracovišť, výzkumných ústavů, vysokých škol i výroby.

Poznámka 4.

Dlouhodobě muselo být známo činitelům ústředního výboru, že jsem zastáncem demokratického socialismu tak, jak jsem poznal jeho projevy v roce 1968 a v přednášených tématech na vysokých školách u nás i na akademii společenských věd v Moskvě. V roce 1968 jsem byl aktivistou nejvyššího orgánu, který pomáhal politiku „Jara 68“ prosazovat. Proto jsem uvítal ve zlínském okrese slušovický model, který byl perspektivní a prokazoval úspěšnost programu z roku 1968. Řídící systém a program rozvoje slušovického Agrokombinátu jsem obhajoval, prosazoval a pomáhal rozvíjet i proti všem dogmatikům, kteří jim nepřáli. O správnosti jejich cesty jsem přesvědčen dodnes, byť i mnozí činitelé v Praze považovali jejich cestu za kontrarevoluční. Proč mě tedy brali na ústřední výbor? Já jsem se tam necpal, nechtěl jsem tam jít. Pozvali mě z lásky? Kdepak! Mínili naplnit to, co slíbili žďárským dogmatikům v roce 1976 a 77, dát mi vše i s „úrokama“, ubít na Národní třídě a při trochu mého štěstí hodit mě k „lopatě“. Bohužel jak se říká kdo komu jámu kopá, sám do ní padá. Nyní naříkají nad rozlitým mlékem, na čemž mají zásluhu a pomlouvají, uráží. Já jsem se také nikdy nikam nestěhoval a stěhovat nemínil. Každý pátek dojížděl z Brna, ze Zlína i z Prahy domů na Vysočinu a v pondělí se vracel na pracoviště.

Poznámka 5.

Po nástupu na ekonomické oddělení ústředního výboru jsem byl přesvědčen, že společenská přestavba a demokratizace, při pochopení její podstaty, může být prostředkem mj. k návratu do obdobných podmínek jako v roce 1968 i k posílení autority komunistické strany. Bohužel tam se sváděl boj o pochopení podstaty tohoto procesu, někteří prohlašovali, že přestavba a demokratizace je nová kontrarevoluce. Pomlouvali činitelé kolem předsedy federální vlády, kteří pracovali aktivně na tezích o společenské přestavbě. Prací na přestavbě se rychle chopili sami. Z tezí k přestavbě se ale stal prostředek k pouhým organizačním změnám úseků a také k posilování radikálně orientovaných činitelů, byť velkohubě o přestavbě vysocí činitelé ÚV KSČ vyprávěli. Jeden nejvyšší činitel nejvyššího orgánu KSČ, znalý baťova systému, v mnoha diskusích potvrzoval jeho přednosti, odvolával se na něj, což nebylo v rozporu s tendencemi společenské přestavby. To byl pozitivní jev. Při jedné soukromé diskusi jsem se ho zeptal kam si myslí, že by měla kráčet naše společnost. Tehdy mně řekl, že maximálně do podmínek roku 1968. To bylo pro mě příjemné zvěstování, jakýsi impuls. Pamatoval jsem si ho. Tehdy jsem se ani nedivil, když po mém projevu, který jsem pronášel v jeho zastoupení k nejvyšším představitelům stáních orgánů, že mně řekl: „bylo to dobré“. Za jeho vyjádření jsem mu vděčný dodnes. Jak známo tehdy jsem požadoval, aby z praxe orgánů byly odstraněny administrativně dogmatické metody, byla dána možnost cestování apod. Po tomto aktivu nejvyšší stranický činitel dal úkol vedoucím osobnostem vnitra, aby dále nedocházelo k zatýkání vedoucích představitelů opozice. To byl grandiózní krok!

Nedivil jsem se, že z jeho úseku došlo i kladné vyjádření k tomu, aby byl v sovětské Izvěstiji vytištěn článek mnou podepsaný pod názvem Proč je nutná přestavba. Ten článek, o kterém jistí činitelé nyní řekli, že ho psal bývalý šéfredaktor časopisu Signál. Na tom by nebylo nic špatného, stál na straně společenské přestavby, aktivně ji prosazoval. Bohužel pisatelé odpůrci nedodali, že ho také psali pracovníci z oddělení, které jsem vedl a dva pracovníci ze sekretariátu nejvyššího činitele komunistické strany, kterým byl dán k diskusi, k vyjádření. Jen po této konzultaci bylo možné ho poslat do Moskvy.

Poznámka 6.

Ještě dnes máme v paměti události Palachova týdne z ledna 1989. Jak známo, předsednictvo přijalo jistá opatření, která měla mírnit protesty studentů a obyvatel. Oddělení, které jsem vedl, s těmito opatřeními nesouhlasilo a vydalo svůj dokument, který byl předán nejvyššímu stranickému činiteli. V preambuli materiálu, který po lednových událostech zpracovalo oddělení, které jsem vedl ve spolupráci s náměstkem ministra vnitra A. Lorencem, byl zveřejněn názor veřejnosti na vedení KSČ a společnosti. Ta vytýkala, že to je vedení dosazené břežněvovským vedením KSSS v Moskvě a nemá mandát k tomu, aby nadále vedli naši zem. Součástí onoho dokumentu byl vyjádřen nesouhlas ze zásahem Pohotovostního pluku SNB v lednu na Václavském náměstí a doporučeno, aby nejvyšší činitelé šli na vysoké školy a o společenské situaci a východiscích z krize diskutovali se studenty, s akademií věd a také se závody. Součástí byl jmenný seznam nejvyšších činitelů s doporučením, na které fakulty by měli jít. Návrh přijal pouze L. Adamec, ostatní byli uraženi. Nejvyšší stranický činitel, kterému jsem osobně dokument předal, s ním vyslovil souhlas, ale dal ho k vyjádření stranickým ideologům. Byl vrácen, že není třeba nic konat.

Poznámka 7.

Pro lepší pochopení našeho návrhu zveřejním některé myšlenky a doporučení, která obsahoval zmíněný dokument oddělení, které jsem vedl. Mj. bylo řečeno, že v ĆSSR se nahromadilo mnoho problémů a nedůvěry, kterou lze odstraňovat trpělivou a prozíravou činností ve sféře veřejného života… KSČ a všechen lid stojí před velkým nebezpečím ale i před velkou příležitostí… Je nezbytné přestat se domnívat, že všechny kroky, které se během přestavby učinily, byly správné… Proklamované účasti lidu na řízení je třeba dát konkrétní náplň a vytvořit takové klima, v němž pocit osobní svobody a hrdosti nad vnitropolitickým vývojem bude usměrňován pro konstruktivní řešení existujících problémů… je rovněž potřebné důsledně odstraňovat negativní postoje v části politické, státní a hospodářské sféry, přivyklé centralistickým byrokratickým formám vykonávání moci… Následoval návrh opatření, z nichž vyjímám:

  1. Předložit na 15. zasedání ÚV KSČ návrh kádrových změn těch vedoucích funkcionářů, kteří nemají důvěru členské základny a nekompetentním řízením svěřených úseků brzdí proces přestavby
  2. Připravit se na možnost změny hodnocení srpnových událostí v roce 1968….
  3. Pokládat ekologickou problematiku za jeden z hlavních úkolů….
  4. Ve sdělovacích prostředcích prokazovat novými přístupy odhodlání změnit veřejný život…..
  5. Ustavit tým, který bude analyzovat vývoj v PLR, MLR, v SSSR a modelovat předpokládaný vývoj v těchto zemích a v ČSSR

Návrhy vycházely ze znalosti situace v zemi tak, jak je vedení KSČ překládaly orgány vnitra a také stranické organizace, ale i z vlastních zkušeností na vesnicích ve městech, v závodech.

Poznámka 8.

Na úseku tzv. 13. oddělení jsem z pověření nejvyššího činitele mj. prováděl kontrolu plnění některých úkolů z oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí mezi Českou republikou a spolkovou republikou Severní-Porýní-Vesfálsko (NSR) a v souladu s jeho názorem přispíval k jejich naplnění. Současně jsem byl ve styku s druhým nejvyšším činitelem ústředního výboru KSČ a z jeho pověření připravoval, spolu s akademikem Kubíkem z ČSAV, ing. Hrnčířem z ekonomického ústavu ČSAV a ing. Davidem z Chemapolu, prof. Brůžkem z VŠE teze pod názvem „Studium organizace a řízení významných světových koncernů a zkoumání možnosti aplikace v ČSSR“. Z jedné takové porady z 30. května 1988 mohu zveřejnit záznam. Po vzoru Slušovic se vyvíjela snaha přijmout, zobecnit a posléze využít světových řídících systémů pro naši společnost. Nepochybně velikou práci zde ale konal Prognostický ústav ČSAV a Ústav prognózování české republiky. S nimi jsem se scházel, stejně jako s mnohými činiteli z výzkumných ústavů a výroby.

Poznámka 9.

Když se někteří činitelé a také novináři zmiňovali o setkání velvyslanců průmyslově vyspělých zemí západu s „delegací ÚV KSČ v hotelu Paříž“ jak to směšně nazval jeden bývalý činitel KSČ, tak jsem se s chutí zasmál. Tam prý se mělo jednat dokonce o předání moci. Organizátorem prý jsem byl já a A. Lorenc. Kachna nejvyššího řádu. Předně však musím dodat, že o takovém setkání byl nejvyšší stranický činitel informován před a písemně i po skončení tohoto setkání. Neměl výhrad. Dnes prý doporučuje, aby bylo vše vysvětleno. Tak předně setkání neorganizoval Hegenbart ani Lorenc, ale Vysoká škola ekonomická pod vedením rektora prof. Brůžka. Tato škola iniciovala setkání z důvodu poznání pohledu západních zemí na probíhající společenskou přestavbu u nás. VŠE také pozvala hosty jako tajemníka ÚV KSČ Jozefa Lenárta, zástupce ekonomického oddělení ÚV KSČ, místopředsedu vlády B. Urbana, zástupce ministerstva zahraničí a další. Všechny si již nepamatuji. Pozván jsem byl i já a generál Lorenc. Na aktivu hovořil rektor vysoké školy, prof. Brůžek, Jozef Lenárt, myslím si, že i další a také velvyslanci. Besedu uzavřel rektor školy. Výsledky besedy, názory velvyslanců, měly sloužit pro připravované zasedání ústředního výboru KSČ, jako jeden z pokladů pro vystoupení generálního tajemníka. Je smutné, že pánové zapomínají, tendenčními názory dezinformují a zakládají ohniska nevole. Některé fotografie jsou zveřejněny na mé webové stránce v oddílu galerie.

Poznámka 10.

Jeden významný teoretik, který pracoval v sekretariátu nejvyššího činitele komunistické strany mi v květnu roku 1989 mj. napsal: „…Jsem postaven před těžké rozhodnutí. Problém obejít několika nepodstatnými připomínkami a mít klid, aneb napsat skutečně věc tak, jak ji vidím a jak si myslím, že je. Doba je příliš vážná. Snad budeš mít trpělivost dočíst toto do konce. Především mohu říci, že jsem byl obdivovatelem vysokého intelektu… (ideologa ústředního výboru KSČ) a jeho krásné češtiny. Je však pro mne – a nejen pro mne – nevysvětlitelné, jak se tento intelektuální talent mohl zlomit a ustrnout. Tím horší a škodlivější je, jestliže velký intelekt ustrne v dogmatech a svádí k tomu i myšlenkově celou řadu lidí, ba za určitých okolností má i masový vliv… Zatímco Stalinovi je možno přičíst ledasco, nemohl zdaleka vědět o podstatných objektivních změnách vyvolaných vědeckotechnickou revolucí, zatímco jeho následovníci propásli celá desetiletí. Vlak ujel příliš daleko. Příčiny? Nevědeckost, deformace leninismu a jeho pojetí strany a socialismu. Proto se včas nepostřehly změny ve světě i v nitřním životě… abych se vrátil k sobě a potom mohl ukázat na postoje… (hlavního ideologa). Když jsem přišel jako učitel z baňskobystrické „gubernie“ na Olymp naší stranické vědy, zjistil jsem, že všichni to Hublové, Mlynářové atd. mají obrovský předstih ve znalostech (já se brodil jen v praxi) a za druhé, že ve světě dochází k velkým změnám, které svým způsobem zprostředkovávali právě tito jmenovaní, především pro své politické záměry. Poznal jsem, že je nutné ovládnout podstatu automatizace, technické kybernetiky, systémového přístupu, protože vědecké řízení si bude vyžadovat exaktnost, formalizování, přejít k tvorbě algoritmů v organizaci apod… z nových poznatků věd nebyla schopna marxistická fronta vyvodit správné závěry, zobecnění… (hlavní ideolog)… zůstal na metodologii 50. let a vysílá na frekvenci těchto let… z hlediska dnešního vývoje světa, rozvoje socialismu, řízení, společenské přestavby se zůstalo při „ideologii“ jako nástroje boje proti táhnoucím mrakům, které na nás fouká antikomunismus… (vysocí ideologové)… uznávají dialog jen v rámci svého monopolu na monolog. A když se tento monolog začal rozpadávat, na pomoc „přiskočily“ problémy v PLR, MLR, SSSR. A znovu se dělá bu bu bu. „Přikrytí“ myšlenkové aktivity, zejména teoretické aktivity strany monologem stát na čele procesů, které se objektivně či subjektivně ve společnosti rozvíjejí. Snižují autoritu strany, jejich vedoucích orgánů, jdou a půjdou na účet především generálního tajemníka. Strana musí být na čele myšlenkového zvládnutí přestavby, integrovat myšlenkové proudy. Budou se zvedat různé vlny – nejen ty demokratické, ale také cizí, falešné a požadované. Monolog vede ku kumulaci rozporu ve vědě samotné… čím více budeme bojovat proti současnému dogmatismu a konzervatismu, tím méně budeme muset obracet mrtvé v hrobě a obráceně. Obracení mrtvých stranu rozkládá i když se nevyhneme analýze minulosti… nechci opakovat abecedu dialektiky, že naději a budoucnost mát to, co v souladu s objektivními společenskými zákony předurčuje tuto budoucnost – přestože v počátku je slabé a konzervativní je početné… V určitých obdobích je rozhodující osobnost, která z všestranných rozporů dokáže najít odvahu i cestu… Je nutné se napojit na budoucnost světa, nalézt ji…“
Slova nemusím komentovat. Úsudek si každý udělá sám. Jde jen o výňatek, ale dle mě, významný.

Poznámka 11.

Při čtení některých výpovědí mně připadá, že mnoho bývalých činitelů zapomíná na stav společnosti v roce 1989, na probíhající krizi, na volání veřejnosti, aby uvolnili svá místa pragmatikům, ale naopak jako by se sebechválili za „stalinský“ postoj. Na zasedání ústředního výboru KSČ v březnu 1989 jsem upozornil (parafrázuji), aby byla dána šance jiným vést společnost než si to vyžádá sama veřejnost. Když byla svolána porada tajemníků a vedoucích oddělení k přípravě zasedání ústředního výboru v prosinci 1989 přednesli své významné projevy a připomínky především vedoucí oddělení. Vystoupil jsem i já a mj. řekl: „…vedení strany chybí odvaha povědět lidem pravdu o stavu ve straně a společnosti, neumí pochopit, že základní a léta tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a úrovní výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem…, názory odborné veřejnosti i řadových občanů se zřídka kdy braly vážně, jejich obsah nebyl zvažován, dříve odmítán, praxe stranických organizací a orgánů byla až příliš poznamenaná obdobím před přijetím usnesení o přestavbě společnosti, dříve se jevila jako ztráta schopnosti samostatně myslet a jednat…“ Nikdo z tajemníků nereagoval, nevynadal mně, nezavrhl. Pouze jeden bývalý vedoucí ekonomického oddělení prohlásil, že souhlasí s výrokem M. Jakeše v květnu, že situace u nás je stabilizovaná. Ironie nejvyššího řádu. Ani na ni nikdo nereagoval.
Významný dokument připravilo ideologické oddělení. V něm se mj. psalo, že „…stále výrazněni se zvyšuje nespokojenost lidu. Lid je rozladěn a znechucen pomalým postupem společenské přestavby, zvyšuje se kritika našeho hospodářství… z okruhu dotazovaných 65 % žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67 % mělo vážné výhrady k lidem, kteří společenskou přestavbu řídí a dvě třetiny pochybovalo o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce… Z dotazovaných jen 6 % by vstoupilo do KSČ a 66 % ideologii a politiku KSČ jednoznačně odmítlo…“

V rámci přípravy zasedání ÚV KSČ v prosinci 1989 jsem dal pokyn, aby nejvyšší představitelé státních mocenských orgánů odpověděli na tři otázky – v čem spatřují příčiny slabin práce komunistické strany, jakými politickými prostředky doporučují řešit politickou situaci, jaké aktivity rozvíjet ve vnitřní a mezinárodní politice. Vyjádřili se všichni. Všeobecně byla odsuzována neschopnost vedení KSČ reagovat na krizi společnosti, odmítali všechny zásahy SNB proti manifestujícím studenům a občanům, doporučovali skoncovat s nemastnou a neslanou politikou našich činitelů. Stanoviska byly významným podkladem pro jednání ústředního výboru KSČ.

Jednání se nekonalo. Zákonitě musel přijít 17. listopad a vypořádání se s neposlušným vedoucím a jeho spolupracovníky, jakýmikoliv prostředky. Veřejnost vzala vše, co jí bylo předkládáno… Lze se divit? Ne!! Někdy mně připadá, že i dnes se takovým praktikám otevírá prostor. Prý je jiná doba, vše se zase otáčí. Přejme si ať dogmatikové a strůjci dramatů, ale i lží, dlouho žijí a je jím dobře.

Poznámka 12.

Když v květnu 1990 česká generální prokuratura za účasti právního zástupce tehdy souzeného jednoho z pražských z představitelů prováděla domovní prohlídku mého domku a celého příslušenství, vzpomněl jsem si na jisté kruhy v metropoli, které hlásaly, že každého kdo se vymyká principům demokratického centralismu je třeba namočit způsobem, až se utopí. Vyšetřovatelé mně přeházeli dům v domnění, že jsem držitelem „listinné dokumentace 17. listopadu 1989“. Odvolání a stížnost nepomohlo. Bylo rozhodnuto. Když mě vyšetřovatelé vyslýchali za moji účast při obvinění a popravě Milady Horákové, bylo mně smutno. Uvědomil jsem, že i k mé popravě může sloužit jakákoliv událost a není dovolání. V době procesu paní M. Horákové mně bylo 17 let a nic jsem tehdy o ní nevěděl. Hluboce lituji, že jsem se dostal do Prahy. Proklínám každého, který mě tam pozval a neměl dobré úmysly. Jsem rád, že jsem ze špinavé politiky pryč. Mrzí mě ale, že sem tam někdo dojíždí do obce a různých sousedů se na mě ptá. Chce vědět zda žiji, co dělám, o čem hovořím. Jiní zase vykládají, že jsem „estébák.“ Zkrátka, stále někdo pracuje, aby mně znechutil život, aby veřejné mínění pracovalo proti mně. Jsem na okraji společnosti a nikterak se neangažuji. Koneckonců já i manželka jsme nemocni. Kabát jsem však nepřevlékl. Zůstávám věren demokratickému socialismu a všechny prvky dogmatismu vycházející ze stalinismu jsou mně cizí. V našich podmínkách jsou neuskutečnitelné.

To je několik nesouvislých poznámek k událostem roku 1989, tak dramatickým, ale nevyhnutelným.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart v rozhovoru s tajemníkem ÚV KSČ Josefem Havlínem ve Zlíně
Rudolf Hegenbart v rozhovoru s tajemníkem ÚV KSČ Josefem Havlínem ve Zlíně

Kde jsem byl a co jsem dělal 17 listopadu 1989?

Komu jsem překážel?

Kdyby se mě dnes někdo ptal, kde jsem byl a co jsem dělal 17. listopadu 1989 projevil bych lítost, že jsem v Praze nebyl. Labužníci moci by si zřejmě nedovolili akty, které se vymykaly zdravému rozumu. Toho dne jsem se v hotelu Praha rozloučil se sovětskou delegací, která byla u nás na týdenní návštěvě. Po té jsem odjel domů, na Vysočinu, a na svém dvorku stavěl objekt na nářadí. V Praze došlo k tvrdému střetu mezi příslušníky Pohotovostního pluku SNB a studenty. A tak v den sváteční bych se ptal, kdo vlastně měl zájem na tvrdém střetu, na bojůvkách? Jak známo, oproti skutečnosti různé kruhy veřejně hlásaly, že to byl Hegenbart. Tímto směrem bylo vedeno i vyšetřování různých komisí a ministerstva vnitra. Onen „tvůrce“ střetu se hledá 20 let! Analyzátorům a vyšetřovatelům ale uniklo, že průvod studentů z Albertova neorganizoval Hegenbart, ale úplně někdo jiný. Ten kdo průvod a jeho pojetí navrhl, schválil, by mě nést odpovědnost za průběh i výsledky, ne? Hegenbart ale někomu vadil, někomu překážel, protože se neztotožňoval s politikou těch, kterým byla vlastní i kamuflovaná smrt jistého studenta. Musel překážet především těm, kteří záhy po listopadu se ujali funkcí v KSČ v domnění, že budou vládnout „na věčné časy“. Musel vadit těm, kteří, byť v opozici, se připravovali k převzetí moci a potřebovali nahlodat, odstranit veřejné mínění, které bylo nakloněno jeho vizi.

Pro mě bylo svátkem poznání slušovického Agrokombinátu!

Kdyby se mě dnes někdo ptal, co předcházelo listopadu 89 a kdy to vlastně začalo, pak bych musel odpovědět, že pro mě osobně 17. listopad není žádným mezníkem, byť je pro většinu společnosti uznávaným dnem své svobody. Já také chápu všechny, kteří pociťovali jakýkoliv útlak a nemohli se zúčastňovat věcí na správě naší země či zviditelňovat svá díla. Listopad jim otevřel dveře a dal velikou šanci. Chápu i to, že 17. listopad 1989 byl mezníkem pro ty, kteří např. na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989, požadovali, aby tento den se stal Památným dnem ČSSR. Vyhráli. 17. listopad se stal státním svátkem České republiky. Já také rozhodnutí orgánů našeho státu o státním svátku respektuji.

Z mého hlediska ale proces společenských změn u nás začal koncepcí slušovického Agrokombinátu. Byli první v republice, kteří se odklonili od dogmatických pouček té doby a k uspokojování potřeb a zájmu společnosti a družstevníků šli cestou vědeckotechnického pokroku s rozhodujícím ukazatelem zisku. Využili všech intelektuálních sil, které v té době byly k dispozici. Doložili životaschopnost politiky „Pražského jara 68“, v mnohých směrech demokratičnosti tuto politiku překonávali. Měli podporu většiny národa a především mladé generace. Musím však připomenout, že v technologickém procesu existuje kázeň a ne chaos. Demokratičnost spočívá v možnosti zúčastnit se dění, být aktivním, svobodným tvůrcem programu, ale pak musí následovat kázeň, povinnost naplnit cíle, programy.

Bylo na co navázat!

Jejich cestu, program jsem podpořil, ale také ochránil před dogmatiky, kteří je chtěli likvidovat. Využil jsem jejich zkušeností, jakož i poznatků z knihy Radovana Richty „Civilizace na rozcestí“, přednášek na akademii společenských věd v Moskvě, zkušeností z dosavadní praxe ve Žďáru nad Sázavou, v Brně, ve Zlíně a orientoval, letech 1983 – 6, okres Zlín na program mikroelektroniky, biotechnologií a na životní prostředí, na ochranu těch subjektů, které se věnovaly vědeckotechnickému pokroku, na využívání schopností osobností bez rozdílu politické příslušnosti či náboženského vyznání.

Nutnost distance od stereotypů třídního boje a víra v pokrok

Tato orientace vyžadovala distanc od stereotypů politických aktivit známých z padesátých let minulého století. Pojem intenzifikace nemohl být zaklínadlem pro staré praktiky, ale vyžadoval cílevědomě rozvíjet duchovní život, dát šanci intelektuálním vrstvám svobodně rozvíjet ony programy, ale současně posilovat technologickou kázeň. Žil jsem vírou, že nastolené programy mají hluboký politický dosah, jsou velikým, zásadním převratem v dosavadním pojetí práce komunistické strany.

Nastolené programy vytvářely atmosféru k formování nových vztahů mezi nadstavbou a základnou. V normalizačním prostředí jsme se stávali průkopníky nového spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek. To vyžadovala doba i další perspektivy společenského vývoje. Z tohoto rozdělaného dění jsem však byl nečekaně odvolán a poslán, jak říkali nejvyšší činitelé KSČ, „pod lucernu“ do Prahy. Bohužel, nakonec jejich pokroková koncepce byla ubita 17. listopadem a slušovičtí činitelé označeni za stalinisty.

Jak známo proti Slušovicím, i proti slušovickým „nitkám“ v Praze se mj. postavili levicoví dogmatikové, mnozí nejvyšší činitelé krajského a ústředního výboru KSČ, mimo M. Jakeše, který znal a ovládal základní principy Baťova systému. Bylo známo, že mnozí, pražští mocichtiví činitelé nechali sledovat každý pohyb slušovických v Praze a jejich systém nenáviděli, považovali ho za kontrarevoluční. K překvapení široké veřejnosti se proti Slušovicím a slušovickým „nitkám“ v Praze postavil, na Staroměstském náměstí v Praze v únoru 1990, i president pan V. Havel.

Ve Slušovicích na Zlínsku začal proces společenských změn

Na Zlínsku nepochybně začal proces společenských změn. Snažil jsem se ho rozvíjet i v Praze. Vrcholil mými kroky v roce 1989 v Praze , počínaje postoji k událostem ledna 89, kdy jsme nesouhlasili ze zásahem proti manifestujícím občanům ani s navrhovaným zpřísněním opatření proti demonstrujícím , dále vystoupením na zasedání UV KSČ v březnu 89, kde byly požadovány personální změny v nejvyšších orgánech strany a státu, při setkáních s ochránci životního prostředí s požadavkem odtajnění všech aspektů, které měly negativní vliv na život obyvatel, se západními zahraničním subjekty, které byly vyzývány ke spolupráci s českou vědeckotechnickou a výrobní základnou, ale i vystoupením na aktivu představitelů státních orgánů v červnu 89, kde byla požadována likvidace administrativně byrokratických metod, apod.

Metody dogmatiků? Vyhrožování, likvidace odpůrců!

Dnes jsem v důchodu bez jakýchkoliv šancí. Od roku 1990 jsem neměl možnost zaměstnání. Jak známo v roce 1990, a také později, jsem obdržel několik anonymních výhrůžných dopisů např. abych se oběsil, zhynul jako parchant, šibenice mě nemine. Anonym mně informoval, že ve Žďáru nad Sázavou a ve Žďárských strojírnách, kde jsem dříve pracoval, nikdy a s ničím neuspěju. OF Žďárských strojíren schválilo výzvu všem podnikům v republice, aby požadovaly mé potrestání. Jak v padesátých létech minulého století. Občan z Brna mj. psal:

„…Postihne prý mě prokletí novodobých otroků, mých vnuků a pravnuků, protože s Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko katolické církve jsem zařídil jejich existenční a finanční těžkosti. Jak je možné, že jsem mohl v roce 1969 beztrestně proklouznout a proč jsem nebyl hozen do hnoje. Jak je možné, že jsem neuposlechl příkazu generálního tajemníka a presidenta G. Husáka ohledně zrušení Slušovic? Jak prý je možné, že jsem v roce 1989 nedal rozkaz ke zvletu letadel. To všechno je z mé strany velezrada. Na každou svini se najde řezník. Za zradu smrt. Stalinovo jméno prý opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře,….

Nejsem angažován, politiky se straním. Ideály s kterými občané šli do stávek v roce 1989 nejsou naplněny. Ono úsilí veřejnosti po společenských změnách si nezaslouží takový stav. Veřejnosti jsou cizí projevy arogance a hulvátství, likvidace všech možných sociálních opatření. Mně osobně jsou cizí i projevy k návratu do monarchie či do jakéhosi obdobného prostředí. T. G. Masaryk a E. Beneš se musí obracet v hrobě, stejně jako buditelé z dob národního obrození a účastníci bojů ve 2. světové válce.

Je čas, aby lidé požadovali nové změny a to bez těch všech pánů, kteří přivedli společnost do krizových stavů. Příklad Slušovic je stále aktuální. Vedle velkého pracovního úsilí tam existovala slušnost, požadavek vysoké profesionality, vzdělanosti. Já si 17. listopadu budu připomínat Agrokombinát Slušovice, aktivitu, odhodlání, víru ve spravedlivější společnost jeho představitelů. Tam začala skutečná revoluce o blaho lidu, byť zásluhou jiných nedokončená.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart s předsedou JZD Slušovice Doc. Františkem Čubou
Rudolf Hegenbart s předsedou JZD Slušovice Doc. Františkem Čubou

Než se zastavíte u studánek pod Žákovou horou

Cesta turistů na vrchol Žákovy hory a do pralesa vede většinou přes obec Cikháj. První pohled od Světnova z Řádkova kopečku, z hranice Čech a Moravy, téměř nic neříká. Snad zaujmou stavby rozestavěné do písmeně V. Z pravé strany bývalá osada Waldorf z majestátnou budovou bývalého Dvora, správního střediska žďárského Kláštera a kaplí postavenou v roce 1904. Z levé strany budovy bývalé osady Czykhagi, kde se soustřeďovali skláři a další řemeslníci s památnou hospodou a zvoničkou postavenou v roce 1861. Obec s názvem Ziegenhain a posléze s názvem Cikháj se rozvíjela až po zrušení žďárského Kláštera. V každém stavení žili po staletí lidé. Šafář se šafářkou, konvršové, myslivci, pastevci, pacholci, děvečky, služebné, mlynáři, pekaři. Člověk neznající historii těch či oněch budov může se ptát a zkoumat proč bývalá budova Dvora je opuštěna, proč nefunguje kdysi tak oblíbená Joklova hospoda, proč nezvoní stará zvonička, co se dělo se zvoničkou postavenou později. A co sklářství? Je pravda, že tu byly dvě sklárny? Mnohé znají z vyprávění a studia obyvatelé, mnohé je napsáno v kronikách, ve vyprávění Petra Jokla, v časopisech, v materiálech státního okresního archivu, v muzeích.

Jsou jistě turisté, kteří před příchodem do těchto míst snaží se získat mnohé informace. Je jich dostatek. Ve Státním okresních archivu, ve Vlastivědném muzeu. Můžeme procházet místní kroniky, vyprávění místních občanů, pročíst vyprávění hostinského Petra Jokla či místní pověsti, můžeme zalistovat například ve Žďárském obzoru, v němž, dne 1. července 1907, zveřejnil bývalý řídící učitel místní školy Ámos Harnach zajímavou stať a dovídat se o rozvoji, dnes již zapomenutých průmyslových odvětví. Mj. píše:
„ Základem nynější obce Cikháje byly as chatrče uhlířů (v okolních lesích stopy velmi četných milířů) snad i havířů, pracujících v dolech na blízké Žákově hoře. Avšak v hojně nalézaných památek lze usouditi, že byla zde kdysi i huť skelná, o níž udržovaly se vzpomínky i u nynějších starších obyvatelů. Tak nalézají se na polích trati „Za rybníčkem“ hojné kusy pánví tavících se stopami skloviny, které sem jistě z daleka nebyly dovezeny: mimo to v tratích „Za rybníčkem“, „V březině a „U přiháňka“, nacházejí se velmi hojné střípky, vlastně zlomky a odpadky skla, jaké se v hutích jeví. Jistě i tyto mají svůj původ v obci samé. Rovněž přišlo se před lety při hledání vody na louce pod nynějším „Dvorem“ na množství skleněných střípků v hloubce 0,5 m. Toto jsou památky po zrušení huti; ale dosud jsou obyvatelé, kteří pamatují, že např. v čísle 9 se říkávala „U šlejfířů“ patrně proto, že sklo (alespoň okraje zhruba) obrušovali. Snad i z oněch dob udržel se název „U šroubařů“ nebo „Ve šroubně“ pro číslo 16, nynější hostinec…“ V dalších dokumentech se lze dočíst, že horácké sklo, a to i z Cikháje, se stalo v oné době na dlouhé desítky let nejvyhledávanějším vývozním artiklem. Zprávy o cikhajském sklářství existují z let 1647, 1662, 1669, posléze z let 1701. Koncem 17. století začaly sklárny postupně mizet.

Zajímavá byla budova „Ve šroubně“, kterou později změnili na Panskou krčmu. Scházela se v ní vrchnost, rychtáři, konvršové, myslivci, přijížděli formani. Formani předávali informace o důležitých událostech v blízkém i vzdáleném okolí, doručovali vzkazy, vozili náklady i lidi, doporučovali zásilky. I v pozdějších letech hostinec navštěvovalo mnoho literátů, profesorů, lesníků, chovatelů koní i prostých lidí. Petr Jokl byl oblíbeným člověkem, dobrým hospodářem, starostou obce, velitelem hasičů, pokrokovou osobností. V krčmě se organizovaly zábavy, setkání. Krčma se stala střediskem kulturního a společenského života doby. Po zrušení žďárského kláštera koupil hospodu, za 100 zlatých, František Peschel z Cikháje. Panstvu platil činži ve výši 20 zlatých. V roce 1890 se do hostince přiženil Petr Jokl z Bystřicka. Byl lidovým oblíbeným vypravěčem. Začala zlatá éra hostince. Do hostince přicházelo mnoho návštěvníků. V jednom svém vyprávění Petr Jokl říkal: „..Můj příchod na svět byl smutný. Rodiče měli již rozpočteno, kolik kdo že statku dostane a já jsem jim do toho vletěl a celý rozpočet zkazil. Nejstarší bratr utekl z domu do Dalečína… trucoval, nechtěl jít domů. Babička šla pro něho a slibovala mu: „Františku, pojď domů, dyť von ten chlapeček nebude, neboj se.“ Myslili, že umřu, ale já jsem byl pevný a neudělal jsem jim to po vůli. Křtiny byly smutný. Naši prý mívali pěkný koně, ale mě musela nést bába do Vítochova jen pěšky a žádná hostina nebyla. Celý den mlátili ve stodole obilí jako jindy..“

Jindy zase vyprávěl jak jedno odpoledne přišel do hostince místní hajný Ptáček. Sděloval vzkaz od pana revírníka, že honijou na vysokou a večer přijdou čtyři na večeři. My jsme neměli ještě zabitý prase, ale měli jsme kousek, asi pět čtvrtí kg hovězího masa. Žena řekla: Z něho bude guláš a k tomu noky a pro čtyři to stačí. A budeme mít uvařený brambory, můžou si k tomu vzít. V lese se k nim přidali další dva – revírník z Herálce a z Křižánek. Guláš se pak musel rozděliti místo pro čtyři na šest porcí. Všichni měli dost, jen adjunkt Wolhman, který byl menší, ale zavalitý, široký, měl málo. Povídal: „To je taky večeře. Ať mi dají vařit pár vajec na tvrdo.“ Ptal jsem se kolik a on odpověděl. „Půl kopy!“ Myslel jsem, že žertuje, ale kterýsi z pánů povídal: „Jen je dejte, však se sní.“ Bylo jich šest revírníků a ještě zvlášť seděli dva hajní. Uvařený vejce jsem zanesl na stůl a zvlášť nakrájel chleby. Jedno vejce si vzal revírník ze Škrdlovic, ostatních 29 vajec snědl sám adjunkt Wolhman. Tuto pravdivou událost jsem vypravoval v Brně jedna dáma se úzkostlivě ptala: „Proboha, pane Jokle, a nic se mu nestalo?“ Milostivá paní, jemu nic, ale nám všem se u stolu dělalo špatně, nemohli jsme to vydržet. Prvně utekl jeho pes, který ležel pod lavicí pod ním. U dveří u stolu dřímal mlynářskej krajánek, celý opuchlý v obličeji od pití kořalky. Vstal, držel si nos, utíkal ven a klel: „Sakra, co je moc, to je moc, tohle ani prase nevydrží!“ Museli jsme pak otevřít okna a lopatou, co se s ní přehazuje obilí, mávat, aby se pročistil vzduch. Pan adjunkt měl byt v myslivně. Když ráno vstal, šel si do stodoly pro lyže, že pojede do lesa. Když se sehnul a připínal lyže, vyběhl vedle z „parníku“ tchoř. Uši měl schlíplé, ocas přiražený k nohám a utíkal z Cikháje ke Světnovu. Styděl se a zahanbil se, že ho adjunkt přetrumfnul a vystěhoval…

Je mnoho věcí, jimiž pří cestě do pralesa Žákovy hory či ke studánkám, mohou obohatit turisté své poznání a také ho dále rozvíjet.

Rudolf Hegenbart

bývalá Joklova hospoda
bývalá Joklova hospoda

Na statečnost občanů nezapomínáme

Ke konci letošního roku a v první polovině příštího roku si národy naší vlasti připomínají 65. let odbojové činnosti proti nacismu a své osvobození. Mezi významná centra odboje patřila i obec Cikháj na Žďársku. Občané organizovali odbojovou činnost, posléze pomáhali partyzánům. Obec byla v pozornosti německého gestapa a německých vojsk. Na tato léta nechceme zapomínat. Trpělivě pročítáme všechny dostupné knihy, dokumenty, vyprávění občanů, pamětníků. Z oficiálních dokumentů si lze připomenout, že dne 26. října 1944 v prostoru Žleby na Čáslavsku seskočili členové partyzánského štábu brigády M. J. Hus.

Do blízkosti katastru obce Cikháj na kótu 801 na Kamenný vrch došel štáb partyzánské brigády M. J. Hus dne 2. listopadu 1944. Z knihy Partyzánské hnutí na Havlíčkobrodsku vydanou v roce 1976 okresním muzeem Havlíčkův Brod se dovídáme, že první zprávou o existenci partyzánské skupiny na Kamenném vrchu byla relace okresního četnického velitelství v Chrudimi. Uvádí, že „6. listopadu 1944 kolem 15 hodiny narazila lovecká společnost na českomoravské hranici na kótě 801 na partyzánskou skupinu. Partyzáni stříleli na tři myslivce pravděpodobně ze samopalů a uprchli. Komisař pardubického gestapa Frotze, lesmistr Berle a vrchní lesmistr Wloitzer z Pardubic rovněž použili zbraně. Bylo vypáleno asi 30 ran. K pátrání byly nasazeny dvě čety vojska…“

Velké služby prokázal partyzánům lesní správce z Huti Karel Němec. Pro spolupráci získal lesníky z Cikháje, Adolfa Hamana, Karla Jaitnera a lesního dělníka Josefa Vaise. Na Kamenném vrchu, posléze na Žákově hoře, pod Tisúvkou a okolo Cikháje, pomáhali vybudovat lesní tábor a bunkry. V krátké době byla vytvořena rozsáhlá síť civilních spolupracovníků partyzánů. Občané poskytovali partyzánům jídlo, a služby zpravodajského charakteru. Od léta 1944 byla, pod vedením Františka Bukáčka z Cikháje, organizována pomoc francouzským, polským, ruským a jugoslávským občanům, kteří utekli z německého zajetí. Občan Cikháje Adolf Roučka k tomu řekl: „ Řídící učitel Bartoš byl prvním v Cikháji, který ve dřevníku schovával francouzské zajatce. U něj se také za války schovával spisovatel Petr Křička. U strýce Bukáčkovýho byli Jugoslávci, Poláci, Rusové. Pamatuji se jak měli hrozně omrzlé nohy. U Bukáčků je ošetřovali, spali u nich a pak je vezli do Škrdlovic a do bunkru pod Tisůvku..“ Občanka Cikháje Zdeňka Ptáčková řekla. „Manžel mně bral sádlo, máslo, chleba a někam to nosil. Potom převážel na trakači a saňkách chlapy, kterým omrzly nohy..“

Občané nejen pomáhali, ale neustále se radili a koordinovali svoji činnost. Osvojovali si faktory, které měly škodit německému týlu, přispívat k bojové a politické aktivitě. Občanka Cikháje Anna Bílá, ale i další ženy, k tomu řekla: „ U nás se scházely ženský na necování. Povídalo se a zpívalo. S ženskýma přicházeli i chlapi. Ty vyprávěly o válce. Kdy, kde a jak skončí. Na zemi měli rozloženou mapu a na ni ukazovali jak Němci a kudy ustupují. Mnohokrát takto schůzovali. Jezdil sem Jaroslav Oubrecht ze Žďáru člen civilní partyzánské skupiny M.J. Hus. Společně hodnotili situaci a připravovali se na poválečné období. Jindy se schůzovalo u Bukáčků, Roučku, Šebků, Blažíčků, u Vaisů, ve chlévě u Chaloupků.“ Do školní kroniky řídící učitel O. Bartoš mj. napsal: „ Náš lid se scházel v mnohých chaloupkách a dychtivě v nočních hodinách odposlouchával zakázaný rozhlas z Londýna a z Moskvy. Zprávami z ciziny byli jsme posilováni, nabyli jsme nezlomnou důvěru ve vítězství našich práv, spravedlnosti, pravdy, svobody. V chmurné dny, kdy německé fanfáry z radia s protivným bubnováním vyhlašovaly zdánlivě vítězný postup fašistických vojsk, tu jako bych četl v duších našeho lidu Jiráskova slova: „Když mně bylo nejhůře, napadá mě vzdor a myslím si. Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se.““

Začátkem listopadu 1944 svážel saněmi a koněm po lesní cestě na Mokré u Cikháje dřevo Jaroslav Opat. Zde potkal tři muže. Byl to nadlesní z Hutě Karel Němec, hajný z Borků Cempírek a člen štábu brigády M. J. Hus N. Chimič. Jaroslav Opat k této události řekl:

„Na lesní silnici jsem byl zastaven asi třemi partyzány. Chtěli zavést na Cikháj. Vezl jsem je na saních. Pak na jejich přání jsem jim ukázal hájenku Karla Jaitnera…“ V tisku dne 20. října 1976 se psalo o rodině Vaisových mj.: „.Stará chalupa měla výhodnou polohu. Skok do lesa a od ní bylo možno přehlédnout v údolíčku celou vesnici. V roce 1944 v chalupě žil lení dělník Josef Vais se svou ženou a dcerou Marií Beránkovou, vdovou s dvěma malými dětmi. Marie Beránková vzpomínala jak uprostřed listopadu 1944 nesla otci do lesa oběd. Bramboračku a kastrol brambor se zelím. Po lesní pěšince se honil poprašek sněhu a Marie se choulila do vlněné šály. Náhle zpoza smrčků vyskočili dva zarostlí chlapi se samopaly přes rameno a rázně si vyžádali jídlo. :“Neboj, neboj“, uklidňovali ji. Pak zmizeli a po chvilce se objevili znovu a vrátili jí prázdné nádobí. Významně přiložili ukazováčky ke rtům a v mžiku byli pryč. Marie se vrátila domů, naplnila znovu nádobí a pak otci celá zděšená vyprávěla, co ji potkalo. Otec ji uklidnil a pak se vydal za hajným Adolfem Hamanem a Karlem Jaitnerem. Byli to partyzáni brigády M. J. Hus.

V knize Z. Jelínka Partyzánský oddíl zvláštního určení Zarevo se píše, že 10. listopadu 1944 se hajný Karel Jaitner seznámil s kpt. Chimičem náčelníkem rozvědky brigády M. J. Hus a na jeho přání „navázal Jaitner styk s vedoucím služebny české kriminální policie v Novém městě na Moravě R. Novotným, četnickým strážmistrem A. Havlíkem a praporčíkem pěchoty Č. Bečkou, který v době okupace bydlel v Novém Městě na Moravě. Tímto spojením získával všechny zprávy o činnosti a opatřeních gestapa, německé bezpečnostní služby, protipartizánských jednotek i o chystaných akcích protektorátní policie a četnictva“

Marie Beránková ve svých vzpomínkách mj. napsala: „…V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z oddílu majora Faustova Zarevo, posléze z brigády M. J. Hus majora Fomina. Poskytli jsme jim ubytování, stravu, praní prádla. Můj otec a já jsme byli pověřeni podávat zprávy o pobytu Jagkomanda a německého personálu ve zdejším revíru. U nás byla několikráte umístěna vysílačka…“

V knize Z. Jelínka Partyzánský oddíl z zvláštního určení Zarevo se mj. píše, že: „…Počátkem prosince 1944 štáb Zareva nesl do Cikháje vysílačku a zásoby potravin a munice. Část štábu se zastavila v domku Josefa Vaise a další navázali styk s hajným Karlem Jaitnerem a jeho sestrou Karlou. Dne 13. prosince 1944 provedli partyzáni tohoto oddílu přepad četnické stanice v Herálci, kde se zmocnili zbraní a četnických uniforem.. V Herálci navštívili obchody, aby se zásobili potravinami a cigaretami. Do Herálce je provázel uprchlík z totálního nasazení cikhajský občan Adolf Ptáček, bratranec hajného Adolfa Hamana. Celá věc se prozradila…“

V obci začalo zatýkání. Dne 16. prosince 1944 gestapo vyšetřovalo přepady stanic a zatklo Adolfa Ptáčka i jeho bratra Rudolfa. Postupně byli zatčeni další občané včetně žen. Hajný Adolf Haman se měl hlásit na gestapu v Jihlavě. Ten však prostřednictvím Karla Němce a Karla Jaitnera se dohodl s partyzány a dne 18. prosince byl fingován jeho únos. Stal se partyzánem jednoho oddílu brigády M. J. Hus. Jeho manželku ve vysokém stupni těhotenství zatklo gestapo a uvěznilo v Jihlavě. V knize Útěk a návrat k této události komisař brigády M. Tůma mj. píše: „ Velitel brigády M. J. Hus major Fomin unesl k nám zatčením ohroženého člena ilegální protinacistické organizace hajného Hamana z Cikháje.“

Dne 1. ledna 1945 z Jaitnerovy hájenky byla vyslána diverzní skupina v čele s V. Kadlecem- Ivanem Hrozným, náčelníkem štábu partyzánského oddílu Zarevo do Žďáru k likvidaci výtopny a lokomotiv. Všichni byli převlečeni do četnických uniforem. Akce se zdařila. Když Němci přijeli na místo diverze, našli tam list papíru s ironickým blahopřáním k Novému roku 1945, podepsané Ivanem Hrozným. Dne 3. ledna 1945 ráno odešli členové oddílu Zarevo z Cikháje. Gestapo zatklo Karlu Jaitnerovou. Marie Hamanová řekla: „ V Jihlavě ve věznici jsem byla v blízkosti Karly Jaitnerové. Ta nejvíce zkusila. Denně byla bita Němci. Slyšela jsem jak křičela. Nic a nikoho neprozradila“

V knize Útěk a návrat komisař partyzánské brigády M. J. Hus mj. napsal: „Přes den jsme přespávali u Josefa Vaise v Cikháji. Čtvrtého ledna 1945 hospodyně vyprala všem partyzánům prádlo a k polednímu, když se celá skupina probudila, zjistily stráže pohyb nepřátelských rojnic ve směru k Vaisovu domku. Okamžitě jsme vyhlásili poplach, partyzáni chytili vyprané svršky do ruky nebo je mokré navlékli na sebe a utíkali kvapem do lesa. Když nacisté nikoho v domě nezastihli, vypálili domek.“ Gestapo zatklo a uvěznilo Josefa Vaise a Marii Beránkovou. Marie Beránková k tomu dodala: „ Náš domek obstoupilo asi 300 německých vojáků, kteří zatkli mého otce a mě, vyhnali matku s dětmi z domku a domek i příslušenstvím zapálili. Mě a otce odvezli na gestapo do Jihlavy, kde jsem byla při výsleších týraná, abych prozradila místní občany, kdo spolupracuje s partyzány. Nikoho jsem nevyzradila a nepřiznala spolupráci s partyzány..:“

Dne 4. dubna 1945 byla v Jihlavě souzena Karla Jaitnerová za pomoc a podporu partyzánů. S ní bylo souzen František Bukáček, Josef Roučka, Adolf Chalupka, Jaroslav Opat, Rudolf a Adolf Ptáček, ale také Josef Vais a jeho sestra Marie Beránková, která dostala dva roky káznice, ostatní byli odsouzení k trestu smrti. Před popravou je zachránil příjezd Rudé armády do Prahy.

Občanka Cikháje Jiřina Machová ve svém vyprávění k historie obce mj. řekla: „Dne 1. května 1945 byl Cikháj a všechny chalupy obstoupeny Němci. Hrozilo nebezpečí, že obec bude vypálena a občané odvlečeni. Díky zpravodajské činnosti partyzánů byla obec uchráněna“. Obec Cikháj, díky partyzánům, byla osvobozena 5. května 1945. V tento den občané, pod vedením revolučního národního výboru v čele se Stanislavem Ptáčkem, aby zabránili dalšímu příjezdu německých vojsk, káceli přes příjezdové silnice do obce smrky, stavěli barikády.

Spisovatel Petr Křička, který v Cikháji pobýval napsal do školní kroniky mj. : „5. květen 1945, vidina Královských Hradčan, symbolu naší svoboda a státní samostatnosti, vznášela se i před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšení účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945, ruku v ruce s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici…“

V týdeníku Rovnost dne 13. října 1976 v člkánku Partyzánská obec včera a dnes M. Čerbáková mj. napsala: „ Líbezná krajina básníků a malířů za války odvedla důkaz tvrdého boje a nejvyšší občanské statečnosti. Obětavost zdejších lidí, a hrdinný boj partyzánů, vešla do dějin. O to větší byla statečnost žen, které sháněly a připravovaly jídlo, zašívaly a sušily oblečení partyzánů a ošetřovaly raněné, nemocné. Se zbraní v ruce tu naháněli hrůzu německým okupantům partyzánské skupiny M. J. Hus, Zarevo, Vpřed, Kirov a další. Na věčnou památku jim byl nad Cikhájem postaven pomník z mnohatunového kvádru kamene, symbolizujícího tíhu boje i velikost vítězství…“

V knize F. Ťopka Lidé stateční a ti druzí z roku 1966 se v závěru píše: „Nezapomeneme, nikdy nezapomeneme Faustove, Ivane Hrozný, Chimiči, Melniku, Orlove.. Nezapomeneme na živé, ani na ty, kteří za naši svobodu, platili svými životy. Nikdy nezapomeneme!“

Kéž by tomu tak bylo i dnes.

Rudolf Hegenbart

Na vlastence se nezapomíná

Třetí lednový den, před 65 lety se občané v malé vesničce pod Žákovou horou a Tisůvkou, snažili žít normálním životem. Místní lesní dělníci v lese káceli stromy, ženy doma síťovaly. Děti školou povinné byly doma. Pro nedostatek otopu nechodily do školy. Byla zima.

Do obce přijelo na tři sta plně ozbrojených německých vojáků. Za nimi několik aut s příslušníky německého gestapa. Velitel vojsk a gestapa navštívil místního starostu. Oznámil, že za několik minut bude vypálen domek místního občana Josefa Vajse a zatčeni partyzáni. Starosta znervozněl. Připomněl si předešlý měsíc, prosinec 1944. Německé gestapo zatklo v obci několik občanů včetně žen.

dům rodiny Vaisových před vypálením nacisty
dům rodiny Vaisových před vypálením nacisty
V upomínku Josefu Vajsovi, jeho rodině, občanům Cikháje

V malém domku na okraji lesa draly ženy peří. Pomáhaly sousedky. Draní a povídání nic netušících žen přerušilo bouchání na dveře, křik. Do domku vtrhlo gestapo s cílem pozatýkat partyzány. Vojáci obstoupili domek. Řev gestapáků a jejich nenávistné pohledy rozplakaly děti. Zděšené ženy volaly o pomoc. Zoufalé prosby nebyly vyslyšeny. Po pěti minutách byl domek v plamenech. Zbyly trosky, popel, na sněhu několik peřin z postelí, které stačily ženy vzít sebou, bezútěšné bučení domácích zvířat, štěkot a vytí psa. Partyzáni však nebyli. O příjezdu byli informování a zavčas odešli do lesů. Josefa Vaise a jeho dceru zatklo gestapo.

Hrůzyplné činy německých vojsk a gestapa byly odporné. Z nás dětí je nikdo nechápal. Bylo nám 11 let. Druhý den jsme z povzdálí, se slzami v očích, hleděly na trosky domku, měly strach, bály se o Vajsovy spolužačky

rozvaliny domu rodiny Vaisových vypáleného nacisty
rozvaliny domu rodiny Vaisových vypáleného nacisty

Na onen obrázek a děsný pocit z lednového rána roku 1945 jsem nezapomněl, provází mě celý život.

Před několika lety jsem navštívil syna majitele domku, Josefa Vajse mladšího. Dnes je mu 84 let. Chtěl jsem zaznamenat jeho vzpomínky na Protektorát Čechy a Morava. Při vyřčení požadavku se zamyslel. Zesmutněl. Hlavou mu prolétl celý život. Zvedl hlavu a podíval se upřeně do očí. Prý se domníval, že vše to, co prožil on a jeho rodina si odnese do hrobu. Mladí, ale i mnozí občané, prý nemají zájem o zkušenosti z 2. světové války, nechtějí se zabývat praktikami gestapa a německých vojsk, mnohému prý nevěří. Ubezpečil jsem ho, že vše, co řekne sdělím ostatním. Na příčiny utrpení lidí nemůžeme přece zapomínat. Rozpovídal se a já vše poctivě zaznamenával.

Mj. řekl: „Když začala 2. světová válka tak jsem pracoval u sedláka. Na podzim jsme sbírali brambory. Sedlák dostal příkaz odejít s koňma k odvodu. Koně se tehdy odváděly na německou frontu. Krátce na to přijeli do obce němečtí vojáci. Přijeli na motorkách, tříkolkách a jezdili i kolem naší chalupy. Bydleli jsme v blízkosti lesa. Naši pracovali v lese. V listopadu roku 1942 jsem byl povolán k odvodu a odvelen na práci do německé Říše. U nás bylo zrovna martinské posvícení. Sváteční oběd nebyl, nebyla zábava. Musel jsem odjet do Německa. Pro mě nastaly jiné časy. Po příjezdu do Říše sem nevycházel z údivu. Všichni Němci „hajlovali“ a fandili Hitlerovi. Pozdravu „Hajhítl“ sem tehdy moc nerozuměl. Tam říkali Hajló! Tímto pozdravem se zdravili i dělníci. Němci byli ve velké náladě a
vzývali Hitlera. U píchacích hodin, kde se zaznamenával příchod a odchod do práce byla vyvěšena mapa Evropy a světa. Červenými praporečky zaznamenávali vítězný postup německé armády, lidé jásali. Vidina porážky Ruska, vlády nad Evropou a nad světem byla veliká.

Jakmile se fronta blížila a Německo bylo bombardováno, Němci na pracovištích se jaksi otáčeli. Byla znát jistá nervozita, měnila se atmosféra. Změna nálady byla znát i na vyvěšené mapě Evropy a světa. Nejprve zůstávaly červené vlaječky dlouho na stejném místě, načež se mapa ze zdi ztratila. Němci měnili i své názory.

pracovní průkaz Josefa Vaise (jméno poněmčeno)
pracovní průkaz Josefa Vaise (jméno poněmčeno)

V továrně, kde jsem byl, pracovalo téměř 10 tisíc lidí. Když nastal letecký nálet, tak zde padlo obrovské množství lidí. Alarm byl totiž vyhlášen až padaly bomby. Těžko si kdo představí onu hrůzu. Já jsem tehdy pracoval nedaleko místa kde stály plynové bomby. Teplem se nafukovaly jako balón až praskly a vše kolem lítalo do veliké výšky a dálky. Vše na pracovišti bylo zničené. Všude lidská krev a křik. Lidé volali o pomoc. Na všech pracovištích zůstaly velké hromady mrtvých. Bylo to mazanizko, kaše z lidských těl. Někde ležela hlava, opodál ruka, noha a malta z lidských těl. Z těchto hromad pak hmotu nabírali lopatami do dek, vážili po 60 kg, dávali do rakví a odváželi. Obrovská, obrovská hrůza. Mnoho lidské masy nebylo možno vůbec sebrat. Masa byla odstraňována buldozery. Já jsem nebyl schopen pomoci a pochopit tu neuvěřitelnou hrůzu.

V továrně bylo zaměstnáno mnoho Rusů, Rusek, Chorvatek. Viděl jsem, co všechno zkusili. Němci ráno ženy odvezli pracovat a děti zůstaly doma bez dohledu. Celý den plakaly. Odpoledne přijeli Němci s nákladním autem a ženy musely naskákat na auto a odvážely je pryč. Ty prosily, plakaly, křičely, volaly svoje děti. Nic nebylo naplat. Vezli je pryč. Dělali si s nimi, co chtěli. Byla to zvrhlost, slovo člověk, žena, dítě, nic neznamenalo. Někteří Němci sami říkali, co krutostí se používá vůči lidem. Německá moc byla krutá i vůči vlastním lidem s jiným názorem.

Na našem pracovišti, byl dělník, který nesouhlasil s Hitlerem. Jednou měl úraz a musel k doktorovi. Lékař chtěl nějaké průkazky, které měl doma. Potřeboval se rychle dostat domů. Vyšel z ordinace a u budovy stálo kolo. Tak si ho půjčil a pospíchal pro průkazky. Mezitím vyšel z budovy majitel kola. Začal se po něm shánět, nebylo. Vše nahlásil policii. Mezitím se Němec, který si půjčil kolo vrátil a kolo postavil na stejné místo. Vyšla policie. Začala se ptát proč vzal kolo. Nějak se s nimi neshodl a začal jim nadávat. Vzali ho na komando. Už se nevrátil. Během tří hodin výslechu byl mrtvý. Umlátili ho. Manželka si přišla do šatny pro šaty a boty. Neuvěřitelný konec s člověkem. Na Německo, Říši mám špatné vzpomínky.

V továrně jsme moc informací neměli, ale od francouzských občanů jsme se dověděli, že válka končí. Byli jsme šťastní. Dne 14. května 1945 jsem vyšel pěšky k domovu. Na cestu nám dali potvrzení, které nám umožňovalo přejít hranice. Cestou domů jsme procházeli rozbombardované Drážďany. Z ulic a domů samé sutiny, rozbité mosty.

Rusové tam postavili dřevěný most a přes něj jsme přecházeli. Pod sutinami zůstalo mnoho lidí. Němci nám říkali, že bombardování Drážďan byla barbařina Američanů. Američané prý rozbíjeli všechno, o čem věděli, že dostanou Rusové.

Co se dělo doma jsem nevěděl. Jenom jednou jsem dostal dopis z domu. Naši psali, že jsou v Cikháji partyzáni. Další dopis jsem už nikdy nedostal. Do Cikháje jsem přišel 20. května 1945. S hrůzou viděl vypálený domek, z rodiny nikoho nenašel. Byl jsem zděšený. Když jsem vše obhlédl a dověděl se od občanů, co se stalo a kde jsou naši, pochopil jsem. Po mně se vrátila z koncentráku i sestra Marie a po ní otec. Po mnoha letech jsme se opět sešli. Bylo to šťastné shledání, ale skvrny zůstaly. Otec v koncentráku mnoho zkusil a pozbyl zdraví, byl odsouzen k trestu smrti. Před popravou ho zachránil příjezd Rudé armády do Prahy. Jeho utrpení, bolest, jsem si dovedl představit. Po válce jsme díky občanům a podpoře státu, postavili nový domek.

Už bych nechtěl prožít znovu německou Říši. Mladí nedovedou chápat, co lidi za války prožili, vytrpěli, co jsme prožili my. I ve válce se říkalo Pán Bůh, Pán Bůh, ale nikdy jsem nedovedl pochopit, že ten Pán Bůh nezakročil proti lidskému utrpení, proti zvěrstvu, násilí, které bylo pácháno vůči člověku, vůči lidem, národům. Kde byl Bůh? Ne, ne, nikdy bych to nechtěl znovu prožívat!“

Skončili jsme povídání u člověka, který mnoho prožil, stejně jako jeho otec, maminka, sestra, rodina. Pomáhali partyzánům. Jeho sestra Marie kdysi mj. napsala: „V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z oddílu Zarevo majora Faustova a později z brigády M. J. Hus. Poskytovali jsme jim ubytování, stravu, prali prádlo, zašívali oděv. Můj otec a já jsme byli pověřeni podávat zprávy o pohybu Jagkomanda a o německém personálu ve zdejším lesním revíru. U nás byla několikráte umístěna vysílačka. Dne 3. ledna 1945 obstoupilo náš domek asi 300 německých vojáků, přijelo gestapo. Mě a otce zatkli, matku a děti vyhnali z domu a domek se vším příslušenstvím zapálili. Mě a otce odvezli na gestapo do Jihlavy. Zde jsem byla týrána, abych prozradila místní občany, kteří spolupracují s partyzány. Nikoho jsem nevyzradila, nic nepřiznala. Byla jsem, stejně jako otec, odsouzena a uvězněna. V dubnu nás osvobodila americká armáda. Domu jsem se vrátila koncem května 1945.“

I po mnoha letech na tyto občany vzpomínám s úctou. Rodiny si vážím. Mnohokrát si kladl otázku kde se vzala síla a statečnost těchto prostých lidí? Znovu a znovu jsem pročítal zápis rozhovoru s Josefem Vajsem. Mimo jiné si všiml slov, které adresoval škole. Řekl: „Já jsem chodil do školy za učitele Říhy. To byl moc dobrej učitel. Hodně naučil. Nesnášel ale
nepořádek a špatné učení. Ten kdo neuměl, tak se s ním hned vypořádal. Kdo zasluhoval potrestání, tak to vyřídil hned. Nám klukům se to tehdy nelíbilo, ale když si to dneska všechno promítám, tak si myslím, že to bylo dobrý a správný. Později jsem pochopil, že učil skutečně dobře. Povídal, abychom se na školu nedívali jako na mučírnu, ale jako na stánek, kde nás něco naučí pro život. Na jeho slova jsem nikdy nezapomněl…“

A kdo byl učitel Říha? Vzdělaný pedagog, vlastenec, propagátor období národního obrození, masarykovských ideálů. V tomto duchu vedl své žáky a také varoval před německou hrozbou. Spolu s manželkou, učitelkou, v roce 1938 do školní kroniky mj. napsal: „Jaro přineslo nám v našem politickém životě a do našeho klidného života předzvěst čehosi hrozného, jehož následky jsme si nemohli ani domysliti, natož představiti. Režim třetí Říše zabral Rakousko z důvodu spojení všech Němců. Záborem Rakouska zbořila se i naše bezpečnost. U nás stále silněji pracuje hnutí henleinovské, které ústy svého vůdce vyslovilo 24. dubna v Karlových Varech svoje požadavky. Německými neodpovědnými fanatiky dochází k boji proti republice.“

Měl pravdu. Dne 30. září 1938, před 70ti lety, byla v Německu v Mnichově, podepsána, mezi Německou Říší a západními velmocemi dohoda, která se stala osudnou pro český národ. Po vojenském obsazení naší země byl 15. března 1939 vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Představitelé Říše předložili program konečného řešení české otázky. Dokument stanovil zásady: oslabit českou státnost až do úplné likvidace. Loajální občany poněmčit, lidi nečisté rasy přemístit do prostorů kolem Ledového moře. Nepřátelé říše, zrádce a Židy zlikvidovat. Český a moravský prostor obsazovat německými občany. Zrušit české školství, likvidovat národní instituce, spolky a společnosti. Přepracovat učební program české historie tak, aby český prostor a české dějiny byly objasňovány jako historická část německého území a německé historie.

Tento cíl se projevoval i v malé obci po Žákovou horou a Tisůvkou. Veškerý společenský život ustal. Vedle likvidace vlasteneckých knih a národních symbolů, mnoha zatčených mužů a žen, byli mladí lidé odvedeni na nucené práce do německé Říše a na některá pracoviště Protektorátu, byl proveden soupis obyvatelstva a domácího zvířectva,
zavedeny povinné dodávky zemědělských produktů, obyvatelé obdrželi potravinové a oděvní lístky, ve škole se začala vyučovat němčina, obec byla označena německo českým názvem.

Od roku 1941 začala příprava k partyzánskému odboji. Obec se stala křižovatkou mnoha partyzánských oddílů. Tak jako rodina Vajsova, pomáhaly partyzánům téměř všechny rodiny. Osvobozovací boj vyvrcholil 5. května 1945. Obec se stala svobodnou. Do školní kroniky spisovatel Petr Křička, který pobýval v místní škole mj. napsal: „5. květen 1945. Vidina královských Hradčan, symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945 a to spolu s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici… V těch dnech spěchal jsem i já pěšky do bojující Prahy…“

Co připomenout závěrem? Skutečnost, že láska k vlasti, odvaha, statečnost, bezmezná vize dobra a spravedlnosti v obnovené československé republice se staly významnými hodnotami místních občanů a rodiny Vajsovy. Vážily si národních hodnot, které jim vštěpovali vlastenci, velikáni kultury, historie, politiky, z dob po Bílé hoře, z období Rakousko-Uherska, z první Československé republiky, vážili si i aktivit spisovatele Petra Křičky, který v době Protektorátu v obci často besedoval s občany, procházel lesy, psal básně, překládal, léčil se. Do školní kroniky mimo jiné napsal: „V cikhajské škole schovával jsem se v předjaří a na jaře r. 1941 před gestapem u pohostinných a statečných manželů Bartošových… Zde jsem se léčil v roce 1942 ze své srdeční choroby, zde jsem přeložil značnou část Tolstého „Anny Kareniny“. Ke škole cikhajské vztahují se moje básně „Florinka“ a „Lesy šumí“, které vyjdou v mé nové sbírce válečné lyriky „Běsové“. Mám rád lesy na Žákovici, na Tisůvce, prochodil jsem je křížem krážem. Rád jsem naslouchával jejich šumění v letech, kdy hlasy ptáků, zvěře vod a stromů bývaly člověku milejší než hlasy lidí…Mám rád pohled z Tisůvky na zelené moře na hranicích Čech a Moravy. Z mladičů, jimiž já jsem chodíval, bude kdysi vysoký les, z dětí, jejichž dřeváčky vídal jsem na síni před třídou, budou dospělí mužové a ženy – naši Horáci. Přeji jim vše dobré v životě. Kéž jsou vždy pevnými a věrným poutem královských Čech a milované Moravěnky…“

Rodina Vajsova, bydlící na pokraji překrásných lesů, byla pevná, podporovala nezištně odboj proti německé okupaci, prožívala nejedno utrpení, strach. Na jejich ideály, statečnost osobně nezapomínám. Vlast, svoboda, samostatnost, suverenita Československa, úcta k tradicím národa, víra v pravdu, vzdělanost, poctivá práce, to byla, je a bude naše zbraň, naše bojiště, naše vítězství. Proto si připomínám zkušenosti rodiny z malé vesničky pod Žákovou horou a Tisůvkou právě v roce 2008, který je protkán mnohými, pro český národ významnými, výročími.

Petr Křička: LESY ŠUMÍ

Úryvek

V pasekách slunných divoženek stíny,

v hromadách listí skřítků suchý smích,

zelenozlaté habrů baldachýny,

honosný purpur buků královských,

zlatohlav břízek s běloninkou korou,

kosmatých smrků vážný, chmurný tým –

ó lesy, lesy pod Žákovou horou,

jste překrásné v tom hávu podzimním,

jste překrásné když perlí se a hraje

mdlé slunko října v mechů zeleni,

i v nocích měsíčních, když kapraď zraje

a v houštinách řvou láskou jeleni.

Ó zimo, zimo, plná hrůz i něhy,

tvá je teď sláva, království i moc,

buď milosrdna k počavším už lánům,

i k osevu, jenž v jejich lůnu spí –

na srdci lesů chlapcům – partyzánům

dej oddech, klid a teplé bezpečí!

Rudolf Hegenbart

Text byl otisknut na stránkách www.senio.cz v lednu 2008, stejně jako na internetových stránkách památných vojenských míst.

Než vyjdeme do katastru Žďárských vrchů

Ve Vlastivědě moravské, kterou vydal Musejní spolek v Brně s podporou Mor. Výboru zemského, České akademie věd a umění a ministerstva školství a nár. osvěty v roce 1937 v Brně se mj. píše o Cikháji : „…Je to pohraniční ves ležící 659 m nad mořem. Sousedí s obcemi okresu přibyslavského v Čechách, obcemi okresy hlinského a obcemi okresu novoměstského a jen na dvou místech souvisí s obcemi vlastního okresu… Geologický útvar katastru obce tvoří červené a bílé ruly, budující tu mohutný masiv orthorulový, pokračující do sousedních katastrů. Vytvářejí tu nejvyšší horské hřbety okresu a to Žákovu horu 809 m, Šindelkou 802 m, Kamenný vrch 801 m, Tisůvku s Čertovým kamenem na temeni 790 m a Kašovku 720 m… Všechny uvedené vrchy jsou porostlé hustým lesem. Staré lesy se zbytky bývalého pomezního hvozdu skládaly se z mohutných buků a jedlí, z nichž poslední na Žákovici měly přes 4 a1/2 m obejmu. V roce 1898 byla poražena na Tisůvce jedle, jež dala 35 m3 dříví. Obec sama je typ neucelených horských vsí pozdějšího, kolonizačního období. Skládá se ze „Dvora“ na východě a ze dvou skupin chalup na západní straně silnice, u níž stojí panská myslivna, stará o nová škola a hostinec ( s právem radikovaným), zařízený pro turistiku.“

V úvodních kapitolách vlastivědy se také uvádí, že „Tvářnost jednotlivým místům vtiskují rostlinná společenstva, která se seskupila podle okolností a poměrů svědčících jejich zdaru“. Je připomínána např. lipnice sudetská, kostřava lesní, kapraď různolistý, mařinka vonná, řeřišnice cibulkatá na Žákově hoře, další rostlinstva na Tisůvce, na Brožové skalce u Srážené vody.
Bezpochyby horské hřbety, složení lesů, prameny vod, rostlinstvo, široká škála pověstí, ale i dřevěné rozhledny umístěné na Žákově hoře a Tisůvce přispívali poznání.

Prostředí se stalo předmětem zkoumání mnoha kulturních, univerzitních kapacit. Známá je báseň Jana Evangelisty Nečase „Vysoká jedle“. Charakterizuje onu dobu v cikhajských lesích. Poprvé byla zveřejněna v roce 1883 ve Studentských listech. Ve Žďáru pak ve Žďárském obzoru 1. ledna 1903, známa je báseň i spisovatele Jana Karníka připomínající krásu přírody a pohostinnost místní hospody. Spisovatel František Drašner v knize „Havlíčkobrodský poutník“ uvádí, že v cikhajských lesích se ukrývali v letech první světové války Rusové, uprchlí ze zajateckých táborů, mezi nimiž byl i Lev Tolstoj, synovec známého spisovatele Lva Nikolaje Tolstého. Obec navštěvoval profesor Karlovy univerzity Arne Novák (1880-1939), akademik František Trávníček (1888-1961) univerzitní profesor Antonín Vašíček (1903-1961), ve 2. světové válce spisovatel Petr Křička.

Lesy, rozhledny,. studánky, rostlinstvo se stávaly předmětem zájmu i místních obyvatel a mládeže. Zajímavé bylo zkoumání názvů jednotlivých lesních úseků jako „Na mokré“, „U panáka“, „U obůrky“, „Na žlabině“, „V bodlákově“, „Na staré pasece“, „V kašůvce“, „Na zubačce“, „V šindelné“, „V jeřábí“, Ve spálené, Ve zlatnicích, U hromový jedlí, V palší, U soudných, U hraběnčiných milířů, V cukrovně apod. Názvy míst se stávaly předmětem mnoha pověstí, ale my víme, že byly odvozovány od pracovních činností, které je dobré si připomínat. Je známo, že například v roce 1811 byly provedeny v katastru obce první pokusy s výrobou javorového cukru. S navrtaných 600ti javorů mělo být získáno 28 tisíc litrů sladké šťávy, posléze cukr. Naděje na výrobu tohoto cukru prý zmařila vrchnost z větších měst. Dne 11. srpna 1814 výrobu javorového cukru zakázala.

Na konci dvacátých a na počátku třicátých let minulého století přišla do těchto míst lesní katastrofa. Současná nejstarší občanka Cikháje Božena Šebková před časem k této události řekla: „…Když mně bylo 12 let tak v cikhajských lesích byl veliký polom. Ten mně nepřestane znít v uších pokud budu živa. My jsme doma mlátili obilí. Navečer sestra říká, že vymlácenou slámu uklidíme až ráno. Máma ale řekla, že se hrozně mračí, bude pršet a sláma by promokla. Uklidili jsme ji. V noci otec vstal, díval se do ona a pak nás vzbudil. Říkal, že se chumelí jako o vánocích. Byl to mokrý sníh. Ráno přimrzl na větvích a pak přišel silný vítr. Nastala neuvěřitelná kanonáda. Za půl druhého dne všechny smrky byly dole, 60 až 80 % lesa bylo na zemi, některé smrky smotané dohromady. To bylo boží dopuštění, to byl snad konec světa. Pak přišlo 600 Rusínů, stavěla se pila, domky a kantýny. Mnozí brigádníci ze Slovenska spali po chalupách…“

Profesor Karlovy university v Praze Arne Novák mj. napsal: „…Neproniknutelně temné kulisy podle silnicí zmizely a tam, kde i po polednách houstly zelené stíny v černavou tmu, otevírají se bolestné hluboké pohledy do hnědých mýtin a prázdných sečí s mrtvolami stromů nebo s hranicemi dříví, obnažené pláně plné pařezů, amfiteatrálně se zvedající skladiště kmenů, kůry, klestí, jimiž sem tam probíhá nově ražená cesta, určená jenom pro dovoz dříví… v hrozný den před pohřbem lesů Českomoravské vysočiny jste si plně uvědomili, že již nikdy u milované vaší studánky nezašumí vám nad hlavou těžká větev starého smrku čeřená právě letem bludného doupňáka a že více z chladivého stínu zelených úkrytů neobrátí k vám své toužebné blankytné oči snivá vzpomínka na vaše léta chlapecká…“

Ke zpracování dřevní hmoty byla postavena pila. Budova pily měla rozlohu 93m x 26m a výšku 2, 40m. Stavba byla povolena výměrem okresního úřadu v Novém Městě na Moravě v roce 1931 a schválena stejným úřadem v únoru 1932. Osvětlení pracoviště a ubytovacích ploch bylo elektrické. Energie byla vyráběna na pile. Součástí této stavby byla železniční dráha v délce cca 9 km.
Zajímavé je rozhodnutí obecního zastupitelstva ze 4. října 1931. Požádalo okresní úřad, aby „zde zaměstnaní cizí lidé, hlavně Rusíni, byli ze zdejší obce vykázáni, jelikož činí na polích krádeže bramborů a řepy; v noci v podnapilém stavu křikem ruší noční klid. Zakročení zdejších občanů nemá účinku a jest nebezpečno se ani vůbec k nim přibližovati, neboť jsou násilné povahy a sebe menší výtce v opilosti jsou nebezpeční…“

Tyto skutečnosti, stejně jako dvě rozhledny, sloužily k rozvoji turistického ruchu. Dřevěné rozhledny stávaly na vrcholu Žákovy hory a Tisůvky. Takřka každou neděli jsme je, jako devítiletí a desetiletí kluci, navštěvovali a zkoušeli vylézt až na vrchol 42 metrů vysoké rozhledny. Rozhledna na Žákově hoře a Tisůvce byla zbořena v roce 1952 a dřevo použito k výstavbě místního kulturního domu, dnes výukového střediska brněnské univerzity. Je škoda, že nebyly obnoveny.

Je mnoho úkazů, kterým je možné při návštěvě katastru obce Cikháj se věnovat a poznáním přispívat k obnově mnohého. Při studiu jakéhokoliv úkazu, smyslu pověstí, pracovitosti lidu, budeme si vytvářet obraz vísky, která pro mnoho generací byla skutečným domovem. V každém historickém údobí mělo slovo domov překrásnou vůni. Nikdy se neměnila, stejně jako se nemění vůně chleba.

Jan Karník Cikháji (1935)

Kde Žákova hora s Tisůvkou

na harfy smrčin hrají,

tam poutníče zastav nohu mdlou,

odpočiň na Cikháji.

Tam kyne tvé žízni pěnivý džbán

a štědřeji nežli kdo tuší,

hospodou budeš vyčastován,

okřeješ srdcem i duší.

Co nezmohlo slunko a balzámy hor,

to Joklovo koření spraví;

vykročíš odtud – omládlý tvor!

Ze silné horácké stravy.

Rudolf Hegenbart

rozcestí na Žákově hoře
rozcestí na Žákově hoře

Učitelů si vážím

V životě, a to nejen v březnu, se nejednou zamýšlím nad posláním učitele. Rád vzpomínám na ty, kteří mě učili v základní a střední škole i na ty, kteří životu v obci vštěpovali kulturu. Odtud se odvíjela budoucí životní orientace. Mohu jmenovat manželé Oldřicha a Jarmilu Říhovi, Oldřicha Bartoše, Františka Krejčího, Břetislava Wurzela, Marii Ptáčkovou, Anastázii Andělovou, Marii Tlustou a mnoho dalších. Vedli mě k osvojování si vědomostí, k utváření dovedností, rozvíjeli moje schopnosti, potřeby, zájmy, navozovali k správnému chování a jednání. Směřovali mě k vnímání přírody, utvářeli základy k racionálnímu hospodaření. Učili lidové, vlastenecké písně, verše, vedli k lásce ke knize, podněcovali k hraní divadel.

Díky učitelům jsem si vážil a vážím české knihy, z jejich doporučení jsem si mohl připomínat například stať Františka Pátka otištěnou ve Žďárském obzoru 1. července 1903. Tehdy F. Pátek mj. psal: „..Čech zvolna byl zdoláván stále, až přešel Bílou horou…a dál již volný nežil. Po vlastech českých zhoubná cizota, pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých… Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jím i jeho jměním. Čas krutý to byl pro národ český!…Parnas český zpustl, zašel téměř… Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…živel český nepodlehl zcela…zbraně tyto posvátné on třímal pevně a postupoval vpřed – až vzkřísil národ!…“ Stejně stará Z. Ptáčková dodala: B. Litochlebová: „..O. Bartoš nebyl špatný učitel. Tenkrát za války jsme se toho moc nenaučili. Pořád se opakovaly věci kolem Velkoněmecké říše. On ale pro to nebyl a tak nás k ničemu nenutil. Byl proti Němcům. Bylo znát, že je vlastenec. Německy jsem se moc neučila. Tatínek to neměl rád a taky nechtěl abych se němčinu učila…“ J. Machová: „…Na Protektorát mám špatné vzpomínky. V této zlé době nám ubíhalo mládí. Bylo stanné právo, nebyly muziky, nebyly divadla, večer se nesmělo vycházet ven. Ráno jsme vstávali a venku Němci. Určitejm lidem nebylo možný věřit….“

Přičiněním učitelů jsem se dovídal, že u nás se rozvíjelo například loutkové divadlo v době národního obrození a že mezi takové velikány patřil Matěj Kopecký. Na jeho osvícenské ideje navázali v Cikháji v roce 1926. Z iniciativy učitelů uskutečnili občané sbírku při níž získali 143 korun jako základu k pořízení loutkové scény a loutek. Dne 13. února 1927 mohly předvést občanům první divadelní hru. Škoda, že dnes loutky zaprášené prachem odpočívají na půdě bývalé školy. Od roku 1901, díky otevření Národního domu ve Městě Žďáře a 13ti představením v roce, se inspirovali občané v čele s místním učitelem k hraní divadel. Tradice přecházela z generace na generaci. Vedle divadel byly připravovány lidové obřady k vánocům, velikonocům, k pálení čarodějnic, Kácení máje. Jak se dovídám z kronik výtěžek z kulturních akcí byl věnován na organizování různých přednášek, na promítání „světelných obrazů“, k zájezdům na památná místa naší vlasti. Kulturní aktivity se stávaly záležitostí téměř všech občanů. V kronice se můžeme dočíst, že například na vánoční besídku v roce 1940 rodiče dětí darovali 11, 75 kg pšeničné mouky, 3,60 kg tuku. 4, 85 kg cukru, 54 kusů vajec, 56 kg kávy, 2 cikorky, 2 citrony, 1, 51 kg marmelády, 1 kg tvarohu a 9 litrů mléka. Ve škole ženy a dívky připravily vánočky, koláče a několik druhů cukroví. Pan A. Tlustý č. 23 dal dřevo a propůjčil svoji pekárnu, kde se všechny pochoutky pekly.

Díky učitelům byla kdysi v Cikháji i malá kapela. Starší generace si ještě pamatuje jak v období 1. republiky vyhrával B. Hegenbart na harmoniku, J. Wasserbauer na křídlovku a foukací harmoniku, Josef Vais a M. Haman na klarinet, cestář Haman a A. Pešl na harmoniku, František Weiss na basu, J. Ptáček na kytaru, F. Pešl na housle. Nejúspěšnějším muzikantem byl S. Ptáček , který hrál na křídlovku a byl součástí mnoha kapel na Žďársku.

S úctou si připomíná práci učitelů i mnohem starší generace. V rozhovoru k historii obce Cikháj mnozí z nich vzpomínali na počmárané školní lavice, na rozbitá okna ve třídě, na výprasky za nezvládnuté učivo, na přísné učitelé. Tehdy jim byli protivní. S. Tlustý ve svých 75 letech řekl k učiteli O. Říhovi: „ Ve škole hodně naučil, Měl vždycky připravenej prut a kdo neuměl tak dostal…Žádnej z kluků, který k němu chodil se ve světě neztratil a dobře se dopracoval…“ Josef Vais ve svých 85 letech k témuž učiteli mj. řekl: „…To byl moc dobrej učitel. Nesnášel ale nepořádek špatné učení. Ten kdo neuměl, tak se s ním hned vypořádal…dneska, když si to všechno připomínám, tak si myslím, že to bylo dobrý a správný…povídal, abychom se na školu nedívali jako na mučírnu, ale jako na stánek, kde nás něco naučí pro život. Na jeho slova jsem nikdy nezapomněl…“
A. Bílá, přes osmdesát let, řekla: „…Ve škole jsme několikráte museli klečet a dostávali rákoskou. Dělali jsme ostudu jako mladý všude…Do školy jsem chodila za Říhy. Byl to dobrej učitel. Byl sice strašně přísnej, ale hodně naučil. Několikráte jsem byla po škole. Jednou to bylo k vůli dějepisu. Tenhle předmět jsem neměla ráda. Já ty různí králové jsem si nepamatovala…“

Díky učitelům panoval v obci realistický názor na svět, občané uměli a umí pracovat, překonávat překážky, radovat se, skromně a spokojeně žít, byli vlastenci. Ještě dnes mně zní slova historika F. Palackého, které nejednou připomínala učitelka A. Andělová: „Národ, jenž nemá citu národnostního, podobá se muži, jenž nemá citu pro čest!“ A na závěr nemohu pominout citát, který připomínal učitel O. Bartoš z knihy Děje husitů, díl III 1948 od Emanuela Arnolda: „Sedláče, měšťane, jdi na Lipanské pole, vyroň tam proud slzí, neboť pakli tě břímě panstva a světských tyranů až k zemi tíží, pomni, že jen na Lipanských polích a nikde jinde tvá práva lidská pochována leží, která však proudem nynějšího času zase vydobyta budou.“

Dík vám, milí učitelé.

Rudolf Hegenbart

Setkání bývalých žáků s učitelkou A. Andělovou po 42 letech v Herálci
Setkání bývalých žáků s učitelkou A. Andělovou po 42 letech v Herálci

Několik poznámek k zamyšlení o šetření událostí 17. listopadu 1989

(studijní podklad doplňující předcházející rukopis)

Rudolf Hegenbart

2008

Některé zajímavé citáty k zamyšlení

Zamyšlení první.

Blíží se 20. výročí událostí 17. listopadu 1989. To samo o sobě vede k zamyšlení a k posouzení některých faktů. V knize Polojasno, kterou napsal jeden student, člen parlamentní komise, která dohlížela na vyšetřování událostí 17. listopadu 1989, byl k listopadovým událostem zveřejněn rozhovor. Jeden student dalšímu členu komise říká: „Víte jakej to na mě udělalo dojem? Že tuhle revoluci připravil Lorenc s Hegenbartem a dalšíma partajníkama, že se předen dohodli i s některýma lidma v opozici. Protože vy sám víte nejlíp, že kontakty mezi Stb a Chartou byly velice intenzivní a zdaleka nebyly jenom pracovní.“ „Tak já ti něco povím“, říká další člen komise, „Vašek .… mi tuhle říkal: Toho Hegenbarta nechte na pokoji, ten pro vás udělal tolik, že se budete jednou divit, až to všechno řeknem. Zatím o tom musíme mlčet. To je co? Takže si tu přestaň hrát na chytrého. Nikdo o to nestojí.“ V další části byla v publikaci uvedena slova člena komise, který řekl: „…Pochopte, kluci, kdyby se ukázalo, že tu revoluci udělal Lorenc s Hegenbartem, uškodilo by to dobré věci. Nemá smysl předčasně bourat mýty. Lidé věří, že je to dílo studentů a Občanského fora, tak proč jim tuhle víru brát…“ Na to reagoval student slovy: „Jestli je to, co mi řekl pravda, odehrálo se v této zemi jedno z největších pimprlových představení v dějinách lidstva.“ Po letech bych, mít tu možnost, reagoval stejně a doplnil, že bitka byla vědomě a účelově naorganizována.

Zamyšlení druhé.

V rozhovoru pro britský list The Independent, otištěný u nás v Expresu 1. listopadu 1990, náměstek ministra vnitra, generál…. napsal, že existovalo spojení mezi vedením Stb a vedoucími osobnostmi z řad disidentů, že v polovině roku 1989 se začal poohlížet po osobnosti Gorbačovova ražení, schopné spasit komunistické vedení. Neuspěl však a tak dospěl k závěru, že revoluce je nevyhnutelná, a že disidentům by mělo být umožněno stanout v jejím čele… nejvíce se obával možnosti, že by společenské povstání vypuklo, aniž by v jeho čele stálo zodpovědné vedení. „Nejhorší je revoluce bez vůdců a já jsem znal politické názory disidentů… Věděli jsme všechno, byli jsme plně informování. Nestalo se však nic, co by nebylo zamýšleno. Byl jsem se vším spokojen…“ Je třeba něco dodávat? Neunikla taková fakta vyšetřovacím komisím a mnohým pisatelům.

Zamyšlení třetí

Jeden významný redaktor napsal dne 19. listopadu 2003 do Britských listů mj.: „I kdyby všichni zmlácení z Národní třídy, všichni tehdejší policajti a jejich štábní důstojníci, všichni komunističtí pohlaváři a všichni členové všech vyšetřovacích komisí napsali své vidění toho, co předcházelo od roku 1986 událostem 17. 11. 1989, jak probíhaly ony hektické dny a co následovalo, ona bájná pravda s velkým P už stejně najevo nevyjde. Protože ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost….“

Zamyšlení čtvrté

Stejný redaktor v článku „Jsme s vámi, buďte s námi“ zveřejněném 19. 11. 2003 v Britských listech mj. napsal: „…Právě Hegenbart inteligentní a svou inteligencí tudíž nebezpečný muž, patřící ke spojencům a záštitám „reformních“ ekonomických pragmatiků, kteří se pokoušeli ke konci režimu pozdvihnout upadající ekonomiku, spotřební průmysl a přinést Západ do České republiky i za cenu ekonomické a vědeckotechnické špionáže a zákulisního obchodu s informacemi, se diví pragmatickému vyústění listopadové frašky, kterou romantičtí snílci a cyničtí novináři nazvali „velvet revolution“ a kterou on pomáhal ve jménu svých lednově – perestrojkových ideálů připravovat…“ Dovolím si dodat, že reformní komunisté byli na indexu a stali se předmětem kompromitace radikálů v KSČ, tak opozičních sil, chystajících se k moci.

Zamyšlení páté

Myslím si, že mnoho věcí z roku 1989 nebylo vědomě publikováno ani objasněno. Skutečné hybné síly oněch údobí byly rovněž vědomě opomenuty a také cílevědomě tlačeny do pozadí a převáděny na nepřátele společenských změn.  Veřejnost se dovídala jen o „revolucionářích“ studentských, o vyznavačích „pravdy a lásky“ hlásícím se tehdy k masarykovským ideálům, kterým byla, příslušníky Stb a obdivovateli tehdejšího vysokého státního činitele, revoluce dána na zlatém podstavci, jako historický dar. Doložení těchto faktů bylo zamlžováno, oddalováno. Často si připomínám výrok jednoho bývalého představitele akademie věd. Ne že bych ho obdivoval, dříve jsem odmítal číst některé jeho jednostranné vývody ke zmíněným událostem. Tento hloubavý muž psal o revoluci, osoboval si činit závěry, ale dlouhé období žil a pracoval mimo území naší republiky. Žádné vnitřní souvislosti událostí, které předcházely listopadu 1989, nemohl znát, ale psal a účelově podporoval síly, které se tlačily k moci. Po létech ale musím uznat, že měl kus pravdy. Někdy v devadesátých letech prohlásil, že objasnění událostí 17. listopadu 1989 se může podařit tak za 20 let. Může!  Tehdy mít možnost tak bych se mu vysmál. Ve chvíli kdy píši tyto řádky, uplynulo od dramatické listopadové události 89 19 let a stále není jasno. Onen badatel měl pravdu, věděl, proč to říká. Pravdu o událostech bylo třeba maximálně oddálit, aby se našly a vyhledávaly důvody ke zvýraznění „velikosti“ studentů, toho či onoho, té či oné skupiny. V rámci toho bylo nutné na mnohé zapomenout a pracovat tak, aby lid věřil předkládaným mýtům.

Zamyšlení šesté

Ač si to vedoucí činitelé komunistické strany u nás nechtěli připustit, v Sovětském svazu, dávno před listopadem 1989, byly aktuální takové postoje, o kterých se zmínil  V. Fjodorov v článku zveřejněném v časopise Signál č45/89. Mj. napsal: „Socialismus vstřebává, využívá pro svůj rozvoj všechno kladné, co vytvořil člověk za kapitalismu, úspěchy tržní ekonomiky a zbožně peněžních vztahů, zákon hodnoty a další užitečné prvky…A ještě jedno důležité poučení Října 1917, které realizuje sovětská přestavba. Socialismus bez demokracie vede k politické stagnaci a degradaci…Demokracii zrozenou Říjnem potřebujeme i dnes, když náš lid musí uskutečnit historický průlom, vystoupit na kvalitativně novou úroveň rozvoje. Konkrétní projevy úplné obnovy…se dotknou skutečně všech stránek našeho života, ideologie, politických struktur, ekonomiky i kultury. To bude nová demokratická atmosféra ve společnosti, kdy svobodný rozvoj každého umožní svobodný rozvoj celé společnosti. Ale tady je třeba udělat ještě mnohé…“ Bezpochyby tyto teze, i proti vůli mocných, byly známy i u nás a inspirovaly k činům. Potvrzují známý fakt, že ani listopad 1989 by nebyl možný bez zásadních změn v politické orientaci Sovětského svazu.

Zamyšlení sedmé.

V době konání mimořádného sjezdu KSČ jsem měl zájem navštívit předního disidenta a zeptat se mj. proč spolupracuje s osobnostmi radikálně zaměřenými. Komedie s volbami činitelů byla na tomto sjezdu podivuhodná. Posel, který měl tuto schůzku zprostředkovat „narazil“, v bytě na vltavském nábřeží, na spolupracovníka tohoto disidenta. Po vyslechnutí žádosti řekl: „Jó, Hegenbart? To je ten, co pozval z Vídně do Prahy Mlynáře“. Přední disident neměl čas, já bych to doplnil: o setkání neměl zájem. Vše se přece vyvíjelo v jeho prospěch a to bez Hegenbarta… Jeho informace však byla mylná. Protože jsem v roce 1989 několikrát mluvil o úloze pana Mlynáře v roce 1968, a to před příslušníky Stb, věděl jsem, že informace, kterou měl přední disident, vycházela z jejích řad. Já jsem žádného pana Mlynáře nepozval ani ho osobně neznal. Poprvé jsem se s ním setkal až začátkem prosince 1989 v budově ÚV KSČ a to v době kdy jednal s generálním tajemníkem ÚV KSČ. Později jsem se s ním setkal, a to v době kdy vehementně podporoval předního disidenta a naváděl k potlačení aktivit významného činitele známého z roku 1968.

Zamyšlení osmé.

Dne 25. dubna 1990 otiskly Zemědělské noviny stať, v níž bylo oznámeno, že pisatel se dozvěděl, „z poznatků vyšetřujících komisí a jednoho poručíka Stb“, že 17. listopadu „byla připravena operativní akce s cílem vyprovokovat reakci veřejnosti, kterou by bylo možno v následujících hodinách využít zatím k nejasnému záměru. Znovu se tak potvrzuje hypotéza o puči, který nechtěně smetl pučisty… Za pozoruhodný lze v této souvislosti označit požadavek dalšího výslechu a šetření kolem „záhadného muže“ R. Hegenbarta…“

Neopomíjeli vyšetřovatelé některá fakta vědomě?

Nejednou si kladu otázku, zda měl někdo skutečně zájem, aby byly události objektivně objasněny. Osobně se domnívám, že ne. Výše uvedená fakta nebyla přece brána v úvahu, dříve zakrývána. Když se schylovalo k možným odpovědím, které mohly potvrdit, že strůjcem revoluce byly aktivity jednoho oddělení ústředního výboru, dále nejednotnost tehdejšího stranického vedení, absence silné osobnosti ve vedení komunistické strany, vyšetřovací komise šetření o Národní třídě uzavřely a „vrhly“ se na „šlágr“ doby. Do vínku daly odtajnění příslušníků Stb a jejich spolupracovníků. Vládní činitelé odtáhli tak veřejnost od očekávaných odpovědí na události 17. listopadu 1989. Ani hra s rozhodující úlohou studentů nemohla být hodnověrná, neboť příprava průvodu z Albertova byla známa a také projednána řadou svazáckých a stranických orgánů a vedoucích činitelů SSM a KSČ. Studenti? Udělali mnoho pozitivní práce, třeba je ocenit, byť si myslím, že mnohdy nevěděli, do čeho jdou. V každém případě mohli být, zřejmě byli, významným prostředkem k uskutečnění zájmů některých jednotlivců a skupin.

Se zájmem jsem mnohé sledoval a divil se

Průběh různých šetření událostí jsem se zájmem sledoval a nejednou se usmíval horečné „tvorbě hrdinů“ revoluce a také vědomému opomíjení řady aktivit. Kniha pana Otáhala „100 revolucí“ byla toho dokladem. Průběh šetření střetu na Národní třídě na mě působil jako by existoval jediný scénář, kterým se mělo doložit, že strůjcem a organizátorem bitky byl Hegenbart. Ten Hegenbart, který dlouhodobě a cílevědomě protlačoval úlohu inteligence jako rozhodujícího faktoru všestranného rozvoje společnosti. A to ve Žďáře nad Sázavou, v Brně, ve Zlíně i v Praze.  V šetření jsem se nesetkal s tím, že by se vyšetřující osobnosti zabývaly vším, co předcházelo pochodu studentů z Albertova do středu Prahy. Nikdo se nezabýval, a nebral k odpovědnosti, především organizátory průvodu za průběh a za výsledky pochodu. Přece ten, kdo organizuje, by měl být odpovědný za průběh i výsledky akce. Vyšetřovatelé si však vzali do svých spárů okamžitě Hegenbarta a oddělení, které vedl, ač v Praze nebyl. K tomu přispěli „vybraní“ komunisté, kterým Hegenbart vadil. V rámci svých ambicí kamuflovali, odváděli pozornost. Šetření směřovali do míst, kde nebylo možné nic vyšetřit. Nelhali náhodou?

Vyšetřovatelé a mnozí komunisté přiváděli veřejnost do varu

Vyšetřující komise a jednotlivci přiváděli občany vědomě do varu. Veřejnost každým dnem očekávala, kdy někdo řekne, že se, ten či onen, bil na Národní třídě. Nedočkala se. Strůjci listopadové dramatu pracovali hlavně na tom, aby jimi vybrané osobnosti z opozice, ze svazácké organizace a z komunistické strany, získaly přízeň veřejnosti a staly velikány doby. Na politickou scénu vyšli bývalí svazáci, komunisté a horečně, tajně i veřejně, pracovali s disidenty. Ze dne na den mnozí z nich podlézali činitelům opozice a povzbuzovali veřejnost k lásce k nim. Veřejnost mínili využít k odsouzení reformátorů, kteří se dlouhodobě podíleli na změně politiky. Snažili se, aby veřejnost zapomněla, že reformátoři předkládali, vedení komunistické strany a státu, pro ně nepříjemné programy, nepříjemná řešení z oblasti životního prostředí, lidských práv i zvyšování produktivity společenské práce. Nestydatým způsobem odsoudili zkušenosti Zlína a Slušovic a dokonce navedli presidenta republiky, aby jejich praxi odsoudil a vyzval k likvidaci „slušovických nitek“ v Praze. Radikální komunisté, kterým byl stalinismus vlastní, se nestyděli, a to také ze dne na den, označit reformisty za stalinisty, což v té době „zabíralo“. Na tuto platformu “skočily“ i vyšetřovací komise, vyhovovala jim. Ďábelská platforma i jim pomohla umrtvit aktivitu reformátorů, což vyhovovalo. Nabýval jsem přesvědčení, že cílem organizátorů šetření nemohlo být nic jiného než reformátory držet „v šachu“ a i různými pokusy o kriminalizaci jejich práce, jim bránit v jakékoliv angažovanosti. Oni dobře znali smysl teze, že ten kdo zná minulost, může ovládat budoucnost, ovlivňovat vývoj společnosti. A tak pravda o událostech byla, a zřejmě je, skutečně v nedohlednu. Chybí zřejmě politická vůle přiznat pravdu a očistit ty, kteří byli, po listopadu 1989, zbytečně likvidováni.

Neměli bychom chtít pravdivá vysvětlení podstaty 17. listopadu 1989?

Po téměř dvaceti letech je čas chtít pravdivé odpovědi. Není třeba děkovat politikům, vyznávat lásku bývalým disidentům, klanět se před poslanci a senátory, ale prostřednictvím pravdy také chtít odstranit korupci, neschopnost mnohých činitelů, podvody a lhaní, stranické politikaření. Právě ono politikaření, nastolené Národní třídou 17. listopadu 1989, umožnilo příslušníkům Stb a vlivným komunistům, svazákům, úspěšně transformovat svoji minulou politickou moc do dnešní moci ekonomické a z dalších „kamarádů“ vytvořit novou, bohatou společenskou elitu, která si osobuje právo ovlivňovat život. Co dnes říkají účastníci kulatých stolů?

Je vůbec možné chtít pravdivé odpovědi? Nebojíme se pravdy?

To je podle mě složitá otázka. Protože nikdo se nemíní k ničemu vracet. Karty jsou rozdány, rozehrávači různých polistopadových fám, a vzájemně se podporující partneři, mají koryta, vesměs všichni jsou spokojeni. Kdo by se vracel k minulosti? Na pořadu dne je vydržet, zachovat si společenské postavení, mít moc, peníze, nepřipustit k moci své odpůrce. A to se různými způsoby daří. Někdy mě napadá, zda se nebojíme vlastní historie, zda se nebojíme skutečné pravdy, neboť pravda je někdy velmi nepříjemná, zlá, zraňující. Připomeňme si mnohá tvrzení, že Hegenbart měl být generálním tajemníkem komunistické strany či sám chtěl jim být. To byl obrovský nesmysl. Jednak jeden z nejvyšších státních činitelů by to, svým vlivem, nikdy nepřipustil, protože Hegenbart nesplnil ani jeden z jeho příkazů a to nejen v Praze. Zárukou mu byl jeho obdivovatel v ministerstvu vnitra, který všechno věděl, a pracoval v souladu s jeho myšlenkami. Byl pro něj zárukou, že do vedoucích funkcí ve straně i společnosti nepronikne nikdo z jeho odpůrců. Vše s přehledem naorganizoval a splnil, byť v mnohém v roce 1989 podporoval Hegenbarta, a na něj se nejednou odvolával. Sám, jako přední činitel ministerstva vnitra, také nikdy nezapomněl na řešení náčelníka V. správy ministerstva vnitra, právě z popudu Hegenbarta, aby byly zpřetrhány tehdejší vazby a tok informací. Jeho přičiněním se vše vrátilo do vyjetých kolejí. Všechny vlivné funkce po listopadu 89 ovládli přívrženci jednoho z nejvyšších státních činitelů. V době kdy u Hegenbarta prováděli vyšetřovatelé generální prokuratury domovní prohlídku, tak tento muž, z předlistopadového ministerstva vnitra, pracoval jako poradce u polistopadového ministra vnitra.  Generální tajemník komunistické strany, s kterým byl Hegenbart, v souvislosti se Slušovicemi, nejednou spojován, tvrdil, že se Hegenbart může stát maximálně vedoucím oddělení a měl v zásobě úplně jiné osobnosti. Radikální křídlo v komunistické straně absolutně by takový návrh odmítlo. Všechny tyto síly udělaly nemálo pro Hegenbartovu kompromitaci a likvidaci.

Nebyly i některé mezinárodní faktory vědomě opomíjeny?

V průběhu 19ti let jsem se nesetkal, že by byly objektivně zhodnoceny například mezinárodní souvislosti událostí v Československu. Nikdo z oněch analyzátorů, dnes i činitelů moci, neřekl, že rozhodující vliv na změnu sociálně politických podmínek u nás i v zemích tehdejší socialistické soustavy, byly změny v Sovětském svazu. Že to mohl být onen pohřeb nejvyššího činitele Sovětského svazu ze stalinské éry, následná přestavba, otevřenost, nové myšlení, koneckonců přistání malého německého letadla na Rudém náměstí v Moskvě, apod. Kdo z oněch analyzátorů listopadových událostí roku 1989 připomenul knihu M. Gorbačova „Nové myšlení“? Dávala návod, určovala směr, inspirovala. Sám jsem absolvoval kursy na akademii společenských věd v Moskvě, kde ústy profesorů a akademiků byly posluchači inspirování k novým politickým směrům. Bohužel takové závěry vedení KSČ nezajímaly.

Nebyl rok 1968 – Pražské jaro – inspirací k činům?

Mnoho užitečného pro nastolení nových politických směrů vykonala naše vysoká škola politická již v roce 1968. Byla to nejen kniha „Civilizace na rozcestí“ od Radovana Richty, ale i vývody dalších významných teoretiků oné doby. Veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny je stále živý. Idea socialismu s lidskou tváří uplatňovaná po lednu 1968 nadchla československou veřejnost a naprostá většina poctivých a obětavých lidí byla ochotna i pardonovat přehmaty a zločiny z počátku padesátých let minulého století a masově podporovala reformní hnutí v komunistické straně. Takovou širokou podporu, jakou mělo stranické vedení po lednu 68, neměla KSČ nikdy před tím a nikdy potom. Místo analýzy a uskutečňování těchto zkušeností disidenti dávali ke čtení knihy od jednoho s disidentů z prostředí pivovaru či ze zahradní slavnosti jako vrcholu literárního činu.

Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků

Všechny dobré zásady k rozvoji pluralitní demokracie byly u nás napsány v šedesátých letech minulého století. Ty byly, a jsou, stále živé. Jejich uskutečnění si přála většina rozumných lidí. Z praxe vím, že v roce 1989 většina národa netoužila po kapitalismu 19. století ani po středověkých pořádcích. Žádná diktatura peněz také nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin, ale jen vybraných elit a jednotlivců. Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický. Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků, ba horší, záludnější. Veřejnost netoužila ani po odmítání slovanství, vlastenectví. Fakta o diktatuře peněz nelze popřít, byť se našim mnohým mocným vůbec nelíbí.

Izvěstija v Moskvě zveřejnila můj článek

Vliv sovětské politiky na převratné události u nás nelze popřít. Naši někteří činitelé raději staví dnešní Ruskou federaci jako jakési stalinské pokračování vývoje společnosti a předvádí ji jako mocnost, které se musí český národ bát. To vyhovuje strůjcům nové Evropy různým monarchům. O dobrých skutcích Ruské federace se nepíše. I v minulosti se nechtělo psát o tom, co se dělo či psalo v sovětském tisku. Nebyl zájem. Dne 7. srpna 1989 sovětská Izvěstija otiskla můj článek „V srdci Evropy“ a proč je třeba v Československu přestavba. Naše sdělovací prostředky o článku, a o obsahu, mlčely.  Naopak mnozí činitelé kritizovali sdělovací prostředky Sovětského svazu. Za tento článek jsem byl nejvyššími činiteli KSČ kritizován, načež vytvořili proti mně takovou atmosféru, po které jsem skončil v nemocnici s infarktem. Sdělovací prostředky, až na malé výjimky a zkresleně, účelově, neotiskly ani moje vystoupení na poradě představitelů státních orgánů v červnu 1989.

Komunistická strana v roce 1989 svoji roli nezvládla, chybila

Z pohledů zkušeností z let 1968 i zkušeností a potřeb osmdesátých let dvacátého století komunistická strana v roce 1989 neobstála. Nenašla, dříve nechtěla, mít odvahu ke své vnitřní transformaci k sociálně demokratickým principům, ale setrvávala na dogmatech padesátých let. Naopak obvinila každého, kdo se o to pokusil. Bylo to logické. Činitelé s myšlením administrativně byrokratických metod nemohli plout na lodi demokracie. To bylo jasné nejen před, ale i v průběhu roku 1989, tím více po 24. listopadu 1989. Tedy v době kdy do čela komunistické strany, jako generální tajemník, byl zvolen předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích. Neměl čas a také nemohl pojmout novodobý proces, který ho kvapem každodenně míjel. Nebyl připraven. Proces, který může vést k demokratickému socialismu, nemohl spočívat jen ve vyhlašování, že nebude použito proti opozici násilí či ve strhávání tabulek názvů, pod nimiž zůstává vše při starém.

Na obzoru byl znovu vnitřní nepřítel

Mnozí komunisté, v rámci své „neměnnosti,“ se raději spojili s kýmkoliv a pokusili se nastolit dávno překonané praktiky předhození vnitřního nepřítele. Ten, dle nich, se spojil s imperialisty a uškodil věci komunistické strany. Po létech se vytasili činitelé, z pražského zázemí komunistů, znovu s tezí o druhém centru v komunistické straně, které mělo být odsouzeno a potrestáno. Takové praktiky byly nastoleny, jak 21. listopadu, tak po 24. listopadu 1989.  Nebyl toho příkladem i pokus o určení nepřítele na Národní třídě 17. listopadu 1989? Právě radikálové z komunistické strany, jako první, vyšli s obviněním osoby, která s jejich zájmy nechtěla mít nic společného.

Kompromitace, šetření, prostředek ke zničení

V počátku devadesátých let přijela v odpoledních hodinách k mému domku „šestsettřináctka“ z Prahy. Přijeli tři. Prokázali se jakousi průkazkou a oznámili, že mají za úkol mě dovést k večernímu výslechu do Prahy. Ptali se, zda vím, že je to v souladu s generální prokuraturou. Slíbili, že po výslechu mě dovezou zpět domů. O takovém záměru prokuratury jsem spraven nebyl a tři muži také žádný doklad prokuratury neměli. Zapochyboval jsem o čestnosti jejich jednání. Napadla mě však otázka, zda mě nechtějí „přimět“ k nějakému doznání, které by potřebovali „překabátění“ komunisté, v dané době převlečeni do kůží beránčích. Napadla mě i hloupá myšlenka, že mohlo jít o nějakou „mord partu“. Byl jsem v pracovní neschopnosti a tak jim oznámil, že následný den mám zdravotní kontrolu, aby počkali a po prohlídce s nimi odjedu. Odešli se radit. Vrátili se s dávkou ironie a otázkou, zda jsem náhodou neonemocněl před jejich příjezdem. Předložil jsem jim pracovní neschopenku, napsali si ošetřující lékaře. Po té odjeli a více se nikdy neukázali.

Jeden šéfredaktor Mladé fronty, který zřejmě předpokládal, že jsem řídil bitku studentů s příslušníky SNB, ve své úvaze o událostech na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 mj. napsal: „…Teď jde o to, kdo a jak v paměti zaloví a mnohé bude třeba k jejímu oživení přimět, protože tolik lidí trpících ztrátou paměti o událostech půl roku starých, to je snad úkaz hodný lékařského studia…“ Současně vyslovil radost, že jsem definitivně z politiky pryč a to prý zbývalo jen málo a mohl jsem zasednout na stolec nejvyšší. Nebylo divu, že jsem pokládal návštěvu tří osob z Prahy za prostředek mého přimění vzít na sebe události na Národní třídě.

Článek pana šéfredaktora mě natolik zaujal, že jsem mu oznámil, že sice nevím, jakým způsobem v Mladé frontě studují medicínu, ale jím doporučený „lékařský zákrok“ „přimění“ mě zaujal. Doporučil jsem mu, aby se zbavil zbytečného strachu, neboť na „stolec nejvyšší“ jsem nezasedl a nezasednu. Při takové eventualitě musí být přinejmenším dva. Jeden, který navrhuje a druhý, který přijímá. Žádný z těchto předpokladů nebyl k dispozici.

Žádost o ochranu byla vyzrazena

Ve vypjaté době jsem požádal generální prokuraturu o ochranu. Ještě snad generální prokuratura nemohla rozhodnout a už jsem obdržel anonym, v němž pisatel oznámil: „Ty hajzle jeden, ty žádáš ochranu?“ Generální prokuratura dne 17. 7. 1990 odpověděla: „Prostředky ochrany práva, které se uplatňují u soudu, upravuje občanský zákoník, došlo-li k zásahu do práva na ochranu osobnosti podle paragrafu II o.b. Prokuratura nenahrazuje pravomoc soudu prostředky prokurátorského dozoru…“

Dolejšího analýza kdo vlastně byl pisatel?

Druhou fázi kompromitace nastolila Analýza „senzační odhalení“ událostí 17. listopadu 1989, kterou předložil veřejnosti pan Dolejší. V ní už jsem nebyl oním „stalinistou“, který se rval na Národní třídě se studenty, ale spolupracovníkem Charty 77, spolupracovníkem Západu apod.

Této analýzy si vyšetřovatelé ani nepovšimli, či ano? Nevím. Myslím si však, že toto senzační odhalení nemohl psát pan Dolejší, ale jisté skupiny Stb. Protože pisatel uváděl dostatek jmen, s kterými jsem měl údajně spolupracovat, a já je až na malé výjimky neznal, rozhodl jsem se pana Dolejšího požádat o omluvu. Napsal jsem mu dopis tohoto znění:

„Protože dle sdělovacích prostředků jste dal k dispozici nepravdivé informace o mé úloze a činnosti pozadí událostí 17. listopadu 1989 žádám vás o jejich urychlené odvolání a o patřičnou omluvu. Jde o naprostou lež, která nemá nic společného s mojí bývalou činností. Nemá nic společného ani se současným stavem. Z vaší strany jde o mimořádně závažné obvinění, pomluvu, urážku a očernění mé osoby před širokou veřejností. Nic z toho, co tvrdíte o mé osobě se nezakládá na pravdě. Také s událostmi, institucemi, orgány či jednotlivci, které uvádíte, jsem neměl a nemám nic společného. Z vaší strany jde o cílevědomý záměr přisoudit mně, ve velké politické demagogii roli, která mně nepřísluší. Zřejmě jste si spletl adresáta. Žádám vás o urychlenou nápravu vámi uvedených dezinformací. Pokud tak neučiníte, jsem nucen na vás podat žalobu“.

V odpovědi napsal: „Informace použité v otištěné části analýzy čerpaly z osobních svědectví lidí činných v minulých letech v aparátu státní moci a z magnetofonových záznamů rozhovorů osob, zúčastněných na politické a zpravodajské činnosti uplynulých let, písemných materiálů a v poslední řadě pak z informací, uveřejněných v tisku přede mnou. V současné době bude otištěna i neotištěná část předmětné zprávy, předmětem šetření nové komise FS pro vyšetření událostí 17. listopadu 1989. Komise bude patrně vybavena dostatečnými pravomocemi pro přístup k archivům a dokumentaci, aby její šetření mohlo dospět k seriozním závěrům. Vzhledem k tomu doporučuji zdrženlivost před jakýmikoliv akcemi, které by se mohly později jevit jako předčasné. Bude-li touto komisí zjištěno, že uveřejněné informace byly nepravdivé, ujišťuji vás, že z toho vyvodím všechny důsledky“.

Prostřednictvím mého právního zástupce jsem ho žaloval. V první variantě předsedkyně senátu nás oba pozvala ke smírčímu řízení. Pan Dolejší přišel se svým důvěrníkem. Můj požadavek znovu odmítli, načež chtěli přehrát kazetovou nahrávku, odposlech. Předsedkyně senátu odposlech odmítla. Kde by politický vězeň minulého režimu vzal nahrávku Stb? Bylo to k smíchu. Pohovor skončil neúspěchem. Venku mně důvěrník pana Dolejšího sdělil, abych „šel s nimi a vše bude ukončeno“. Odmítl jsem. Následovala žaloba. V ní jsem požadoval, aby jako svědci vystoupily všechny osobnosti, které pan Dolejší uvedl v Analýze. Nikdy jsem s nimi nemluvil. Při soudním procesu chodby a soudní síň byly přeplněny komunisty a „Sládkovci“. Při mém příchodu spolu s právním zástupcem a mým synem, byl hned v úvodu napaden můj právní zástupce. Spletli si ho se mnou. V chodbě a v sále výkřiky: budeš oběšen, popraven, do plynu s tebou apod.

Několik málo dní před soudem vyšel do boje nezávislý deník Špígl. Dne 28. března 1991 zveřejnil článek Zdenky Lehké „Učme se morálce“. Zabýval se otázkou, proč by svědkové neměli jít svědčit. „…Já osobně“, psala pisatelka, „bych například v roli člena bezpečnostně branného výboru FS a poslance nikdy nešla svědčit k soudu vlastně ve prospěch pana Hegenbarta, bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ, jehož roli na řízení událostí 17. listopadu připouští nejen Charta 77, ale byla uvedena i v dokumentu BBC, vysílaném v naší televizi…“

Pisatelka vyhrála. K soudu se nedostavil ani jeden svědek. Soud po základních formalitách proces odložil až do doby ukončení prací vyšetřovacích komisí. Pochopil jsem, že hledání pravdy je naprosto zbytečným plýtváním času, nervů a peněz. Žalobu jsem stáhl.

Po soudních jednáních noviny Naše pravda otiskly dopis tehdejšího předsedy KSČ. Soudruh předseda psal panu Dolejšímu, že moji žalobu považuje za ostudný nehorázný, absurdní čin, pro který nenacházel slovo ani vysvětlení ani omluvu. Tato moje nehoráznost prý zasluhuje odsudek všech slušných lidí a nabízel pisateli pomoc.  Se soudruhem předsedou jsem si vyměnil několik dopisů. V jednom z nich mně napsal: „…jestliže jste se odvážil zahájit občansko-právní spor proti p. Dolejšímu, který byl letitým vězněm bývalého režimu, nemohu to pokládat za nic jiného, než za projev cynismu a absolutního nepochopení toho, co potkalo naši společnost…“ V dalším časovém úseku byl pan Dolejší vyloučen z konfederace politických vězňů za údajnou spolupráci s Stb.

Nabyl jsem přesvědčení, že mám být obětí listopadu

A tak se stalo, že nejprve odpůrci a mocní, v rámci zachování sebe sama, předhazovali veřejnosti reformisty z řad komunistické strany jako stalinisty a „bijce Národní třídy“, a následně v rámci kompromitace reformistů u členů komunistické strany, je předváděli jako nejbližší spolupracovníky Charty 77 apod. Po celou dobu jsem se bránil jakýmkoliv útokům a falešným obviněním. Byl jsem přesvědčen, že komunisté a noví vládci mají zájem mě znemožnit, zavřít a všechno na mě svalit. Ve vězení bych se nemohl bránit a možná bych byl donucen, jako v padesátých letech, se přiznat k tomu, co jsem nikdy neudělal. Myslím, že k tomu nebylo daleko. Praktiky radikálů zůstaly stejné

Výslechy, cesta k likvidaci

Nelze nevzpomenout výslechu na ministerstvu vnitra pod názvem „Vysvětlení“. Vyšetřujícím orgánům ministerstva vnitra jsem měl vysvětlit ustavení stranického aktivu z května 1989. Tehdy z popudu činitelů městského stranického orgánu v Praze měl být zřízen aktiv mladých lidí, kteří by na studentských shromážděních, v ulicích a náměstích Prahy, podporovali oficiální politiku komunistické strany a její představitele. Dle návrhu jsem měl „propagační“ aktiv mladých lidí řídit já. Na tento zákeřný tah jsem nepřistoupil.  Propaganda patřila ideologickému oddělení a ne oddělení státních orgánů. Moje stanovisko podpořil i generální tajemník. Z jeho popudu jsem napsal nejvyššímu stranickému činiteli Prahy dopis, ve kterém oznámil, že oddělení ústředního výboru, které vedu, nebude řídit či spravovat žádný aktiv, jehož členové by pracovali uvnitř studentských manifestací, neboť mu to nepřísluší. Nakonec aktiv byl schválen sekretariátem ústředního výboru s účastí a pod vedením ideologického oddělení. Do čela aktivu schválili zástupce městské stranické organizace.  Soudruzi se o tomto činu nestačili informovat a tak jsem byl vyslýchán. Když jsem vše vyšetřovateli vysvětlil, dvakráte se ještě dotazoval, zda je pravda, že jsem zmíněný dopis nejvyššímu stranickému činiteli zaslal. Ano zaslal.

Po schválení sekretariátem ústředního výboru měl tento aktiv školení na pokraji Slušovic. Na školení jsem byl pozván, ale nikam nejel. Neměl jsem žádný důvod.

Zajímavý zážitek uvádím jen proto, že ho považuji za významný z hlediska událostí 17. listopadu 1989 a bitky na Národní třídě, ale také z hlediska studentského hnutí ovládaného i redakcí Studentských listů.

Postřeh ze Studentských listů

Známý je článek „studentky“, který otiskly Studentské listy a v němž mj. se uvádělo jako bych se Slušovicemi připravoval jakési spiknutí za záchranu dogmatiků. Dne 20. září 1991 jsem této studentce napsal:

„Jsem jedním z odběratelů Studentských listů. Vysoce si jich cením. Rád čtu i vaše úvahy, statě apod. V čísle 19 mě zaujala reportáž pod názvem Čubův slušovický syndrom. V konkrétních souvislostech v ní používáte mé jméno. Bez mého vědomí, souhlasu, konzultace. Ponechávám stranou zjevný informační zdroj této smyšlenky i to co „niekolko svedkov tvrdí“, jak uvádíte. Bez zásadního řešení však nemohu nechat vaše tvrzení, cituji: „že pán Hegenbárt bol v Slušoviciach vítaných hostom svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zradil výcvikové středisko pro „bojůvky“, který členovia boli neskor nasazováni do demonštrácií jako provokatéri.“ Zakládáte nová padesátá léta, likvidaci lidí bez jejich poznání, bez znalosti jejich skutečné činnosti? Je takový jednostranný přístup charakteristický pro intelektuálního pracovníka? Kdo dal pokyn spojovat mé jméno s federálním ministerstvem vnitra? Prosím vás o objasnění vámi uvedeno „faktu“ ve Studentských listech, jeho konkrétní doložení. Zároveň prosím o odpověď kdo vám, a právě vám, dal právo o mně falešně psát. Vaše nebezpečná tvrzení považuji za hrubou urážku mé osoby. Vaše jistění je absurdní s cílem mě poškodit? Žádám vás o vysvětlení, uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání. Očekávám vaši odpověď za níž předen děkuji.“

V dalších Studentských listech byla stručná odpověď: „Pane Hegenbarte, já zírám!“ Zírat jsem mohl i já a to nad tím, kde studentka získala informace. Znal jsem, že mnoho z dalších tvrzení je dílem Stb. Mimo jiné v roce 1988 jsem byl místopředsedou české vlády pro vědeckotechnický rozvoj a se studenty i vnitrem neměl nic společného. Ve zmíněné stati pisatelka také napsala: „…Zatial nemáme preukazateĺné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekoĺko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňovaná na základě osobných kontaktov a  vazieb medzi Čubom a stranickými predstaviteĺmi, ktorí 13. oddelenie ÚV KSČ viedli, konkrétne Hegenbartom…“ Žádná vědeckotechnická rozvědka ÚV KSČ nikdy neexistovala. Byl to výmysl některých příslušníků Stb. Co byly Studentské listy? Byl to nezávislý časopis vysokoškolských studentů. Nulté číslo Studentských listů vyšlo koncem prosince 1989 a poslední číslo v prosinci 1991. Šéfredaktorem byl dnes významný činitel dokumentace činnosti komunistů. Myslím si, že redaktoři tohoto sdělovacího prostředku byli posléze zapojeni nejen jako mluvčí ministerstva vnitra, ale i v dalších vyšetřujících orgánech.

Nezapomenutelný 10. květen 1990

Dne 10. května 1990 jsem se připravoval k odjezdu ke zdravotní kontrole. Než jsem stačil odjet, přijely dvě „šestsettřináctky“. Nečekaně přijeli vyšetřovatelé generální prokuratury. Dostali úkol provést prohlídku mého domku a příslušenství. V dokumentu, kterým se prokázali, bylo mj. uvedeno, že „Z poznatků parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 ze dne 3. 5. 1990 vyplynulo, že důležité dokumenty, které mohly osvětlit skutečnou přípravu a průběh událostí 17. 11. 1989, se mají nacházet v držení bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ dr. Rudolfa Hegenbarta…“ Akt jsem považoval za urážku nejhrubšího rázu. Křičel jsem: „copak já jsem nějakým zločincem?“ Toužil jsem po provazu, psychicky jsem byl na dně. Prohlídka proběhla. Skončil den, na který jsem nezapomněl. Odvolal jsem se a žádal o pomoc. Mj. napsal: „Nenacházím slov jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov, abych vyjádřil rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě vede na samý okraj zkázy…“

Zatčení a převoz na generální prokuraturu

V době kdy jsem očekával klid, nastalo překvapení. Ráno před šestou hodinou zástupce náčelníka okresní správy bezpečnosti zazvonil a oznámil, že dostal příkaz předvést mě na generální prokuraturu. Sdělovací prostředky oznamovaly, že jsem mezi zatčenými, kteří nesou odpovědnost za vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Nestačil jsem se divit. V srpnu zmíněného roku jsem studoval, byl doma na prázdninách a do politiky vůbec nezasahoval. Po vstupu vojsk na naše území jsem formuloval rezoluci, která odsuzovala okupaci a žádala návrat našich představitelů odvlečených do Sovětského svazu. Žena obcházela rodiny, aby občané vyslovili s rezolucí souhlas. Naštěstí vedoucí činitelé generální prokuratury pochopili, že jsem nemohl u okupace figurovat a vyslýchali mě k letce ministerstva vnitra a k problémům, které souvisely s domovní prohlídkou.

Dokonce výslech ve věci M. Horákové a spol.

Za určité období následoval další nepochopitelný výslech. Účel předvolání? „Věc Horáková a spol!“ Marně jsem hledal v paměti kdy, kde a jak či s kterou paní Horákovou, jsem se setkal a co provedl. Vůbec, ani ve snu, mě nemohlo napadnout, že bych měl být vyslýchán za paní Miladu Horákovou, která byla odsouzena a popravena v padesátých letech. Nemohl jsem uvěřit, že jsem mohl být nějakým účastníkem oné tragické události. V oné době mně bylo 17 let a o politiku se vůbec nezajímal. Předmět výslechu jsem považoval za hrozný omyl, který jsem dosud nepochopil.

Impuls ke společenským změnám

Nikdo nemůže popřít, že veřejnost i většina členské základny komunistické strany by neočekávala změny. Všude, i v okolních státech, byly dlouhodobě připravovány, stejně tak u nás. Když jsem přijel na návštěvu do Maďarska moji partneři se nejednou dotazovali, proč stojíme na místě, proč nepřipravujeme zásadní změny. Již dávno takovým změnám vyšel vstříc Sovětský svaz. Bohužel, u nás vedení komunistické strany neoplývalo takovým zájmem. Bylo třeba vykročit na úrovni nižších článků. Zkušenosti byly například ze Zlína, Slušovic, ale z dalších míst naší vlasti. Nepochybně zásadním změnám daly konkrétní impuls události v lednu 1989. Vedení komunistické strany nenašlo tehdy správnou odezvu, ale svým stanoviskem vystupňovalo tlak na změny. Mj. také ocenilo zásah Pohotovostního pluku SNB proti demonstrujícím občanům. V onu dobu oddělení, které jsem vedl, přijalo, za přispění i náměstka ministra vnitra, stanovisko, které konstatovalo, že dané vedení komunistické strany a státu ztratilo schopnost vést společnost. Zásah bezpečnostních sil v lednu 1989 odsoudilo a doporučilo změny ve vládách, jakož to, aby nejvyšší činitelé strany a státu se zúčastnili besed se studenty na jednotlivých fakultách vysokých škol. Mohli posoudit náladu mladých lidí a lépe se orientovat i v poznání sebe sama. Bohužel právě tento návrh byl podroben kritice a odsouzen. Stanovisko oddělení vešlo ve známost a veřejnost se dovídala o vnitřních rozporech mezi špičkou činitelů strany a mezi činiteli nižších stupňů. Stanovisko přispělo i k názorové diferenciaci uvnitř vedení komunistické strany a dalo impuls k rychlejšímu tlaku na změny, otevřelo prostor ke zrychlení procesů změn uvnitř komunistické strany a společnosti.

Zasedání ústředního výboru KSČ

Neméně důležité bylo zasedání ústředního výboru komunistické strany v březnu 1989. Ač vedoucí oddělení dostal úkol veřejně podpořit závěry předsednictva komunistické strany k lednovým událostem a poděkovat Pohotovostnímu pluku SNB, tak úkol nesplnil. Naopak veřejně prohlásil, že je nejvyšší čas, aby do funkcí nastoupili noví lidé. Na dalším jednání již vedoucí oddělení nedostal slovo.

Klíčová událost aktiv představitelů státní moci v červnu

Nejvýznamnější událostí bylo aktiv vedoucích představitelů státních orgánů, na němž vedoucí oddělení ústředního výboru formuloval nové pojetí politické práce a nabádal k jinému chování vedoucích činitelů. Po aktivu poprvé nejvyšší činitel komunistické strany dal pokyn, aby bezpečnostní orgány nezatýkaly činitele opozice a disidenty a otevřel tak cestu opozici k moci. Následně byla svolána porada nejvyšších činitelů státní bezpečnosti a orientovala své instituce k další činnosti.

Televizního dokumentu BBC si nikdo nepovšimnul

Britská televizní stanice jej natočila a naše televize odvysílala. Nezaznamenal jsem, že by někdo na dokument reagoval. Dokument v podstatě potvrdil, že Hegenbart s Lorencem zpracovali program, který vedl ke změnám. Tehdy, v hektické době a nepříjemné atmosféře vůči mé osobě, jsem činovníkům televize úmyslně napsal dopis a protestoval proti zveřejnění dokumentů. Nebyl se mnou konzultován. Činovníci televize na můj protest odpověděli, že šlo „o uměleckou dikci“….

Citát Jana Wericha je stále aktuální

K dílčím poznámkám si dovolím připomenout slova Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v moha případech je.“

Souhlasím! Chci zůstat tím, čímž jsem vždycky byl, tj. zastáncem principů demokratického socialismu. Těmto principům jsem na vysoké škole slíbil věrnost. K doložení principů demokratického socialismu může posloužit i citát z knihy A. Schafa „Filosofie člověka“, kde mj. říká: „Nedokážeme zlikvidovat smrt, ale víme, že život může být lidský a víme jak jej lidským udělat. Nedokážeme zlikvidovat veškeré utrpení na světě, ale známe cesty, které vedou k likvidaci nejhoršího utrpení, nejhoršího proto, že je masové. Nedokážeme každému zaručit osobní štěstí, ale známe způsoby jak vytvořit lepší podmínky pro realizaci štěstí ve všelidském měřítku. Zdánlivě skromná a zároveň strhující vize. Jmenuje se socialistický humanismus!“

Na závěr zajímavý postřeh k zamyšlení

V říjnu 2004 jsem na internetové stránce zveřejnil můj dílčí rukopis o mém názoru na události v listopadu 1989 a na způsob jejich šetření. Na něj reagoval jeden redaktor ruské agentury, který mně napsal:

„Chtěl jsem vyjádřit soucit, pane Hegenbarte, ale teď nevím z čeho. V roce 1989 jsem pracoval v Československém rozhlase (ruská redakce), nepokládal jsem že spiknutí několika osob lidí může vyvolat takový převrat. Nepatřil jsem k „nejinformovanějším“, ale ve srovnání s uklízečkou viděl a věděl jsem samozřejmě víc. Nemáte si co vyčítat. Smysl pro realitu mají právě uklízečky. Čím výše to jde od ní nahoru, tím víc ten život vidí schematicky. A pak přichází to překvapení: Ježiš, vždyť jsem čekal výsledek úplně jiný!! Slabost uklízečky je právě v tom, že má nepřekonatelnou chuť věřit slibům mocných. Pak je schopna podpořit i ďábla, slíbí-li jí větší prosperitu. Vzpomeňte si na výrok (jednoho z presidentů) o „králíkárnách“. Anebo na ověšenou drahokamy manželku Gorbiho nabádající chudé báby v Archangelsku k větší skromnosti a trpělivosti. Váš trumf je ve znalosti pravdy o tom, co a jak se odehrálo v roce 89, a co tomu předcházelo. Nenacházím však ve vaší stati úplný popis. Možná nepovažujete tuto stať za zrovna nejlepší místo pro „pravdu úplnou“, možná se bojíte (což se dá lidsky pochopit), možná toužíte po „výstřelu“ s podstatně větším kalibrem. Z části mi to připomíná problémy jednoho kanadského novináře, jehož nezávislé vyšetření „sestřelení korejského Boxingu“ otevírá postoje a fakta doslova děsivá. Proto asi 9 let nemůže také najít vydavatele. Napadla mi možnost natočit s vámi videofilm, ale při vašem málo pravděpodobném souhlasu, těžko ho protlačíme ke zveřejnění.“

R. Hegenbart na poradě vedení MV. Hovoří náměstek ministra listopad 1989
R. Hegenbart na poradě vedení MV. Hovoří náměstek ministra listopad 1989

Ztracený život

Studijní podklad

 Připomenutí některých prožitků z minulosti včetně roku 1989

RUDOLF HEGENBART

2008

 

Něco málo na úvod

 

Čas letí. Den po dni se vzdaluje dramatickým událostem roku 1989. Lid na mnohé zapomíná. Ač jsem byl v centru dění, zapomínám i já. Je to přirozené. Člověk stárne. Období mého aktivního života je pryč. Vývoj společnosti se vzdaluje mým představám. Proklamace někdejších činitelů opozice se nenaplňují, hesla „Nejsme jako oni“ jsou zatracena. Život je jiný, jiné jsou problémy. Dobro se míchá s marasmem, v popředí je moc a peníze, tunelování, čachry.

Současnost předkládá dramatičtější témata lidského bytí než před 19 lety. Za nejvážnější problémy považuji snahy některých subjektů navrátit českou společnost před rok 1918. Vrací se zámky, usedlosti, rozprodávají se podniky, zemědělská půda, parceluje se republika. Náš první president Československé republiky, T. G. Masaryk, se musí obracet v hrobě, stejně jako všichni národní buditelé známí z pobělohorské doby a z období Rakousko-Uherska, tím více ti, kteří bojovali za naši svobodu ve 2 světové válce. Snahy, aby bylo zapomenuto na velikány kultury, politiky, historie, ekonomiky, techniky jsou nebezpečné.

V polistopadovém vývoji jsou pozoruhodné aktivity církví. Nic proti tomu. Z historie je známo, že církev přinášela výchově člověka i společnosti mnoho pozitivního. Řada věřících prokázala svůj veliký vztah k budování i k obraně vlasti. Přehnané úsilí církve o dominantní postavení a o rozhodující společenský vliv se mně však nelíbí. Lid je vyzýván k lásce k Bohu. Má věřit v posmrtný život v  ráji. Člověk nemá myslet na zítřek, ale věřit, že vše za něj vyřeší studium bible, Bůh, nadpřirozené bytosti, každodenní motlitba. Činnost katolické církve z dob pobělohorských je opomíjena, zamlžována. Nedostatečně je zvýrazňována osobnost a úloha M. J. Husa, jeho období vůbec. Prostý člověk je tlačen na jedné straně církvemi k modlitbám a na druhé straně jsou mu předhazovány výjevy k uvolněné morálce. Každodenní uspokojování potřeb a zájmů jednotlivých sociálních skupin je v pozadí. Starosti lidí jsou přebíjeny podivuhodnými filmy a zábavou, sexem. Jako vzory mladé generaci nejsou představovány osobnosti vědy, techniky, poctivé práce, ale celebrity různých žánrů. K tomu je využíván boj proti komunismu, přehmaty mnohých komunistických činitelů minulosti. Komunisté jsou přirovnávání k největším společenským vyvrhelům, jejich ideje považovány za zločinné.

Nadpřirozenostem nevěřím. Věřím v sílu poznání přírodních a společenských zákonitostí, zkušenostem generací, společenské aktivitě, úloze práce. Uznával jsem a dodnes si vážím mnohých osobností, teoretiků i praktiků, z roku 1968, které jsem poznal na vysoké škole politické i na pracovištích. Vážím si takové osobnosti, vlastence, jakou byl například president Ludvík Svoboda. I on byl representantem politiky demokratického socialismu. Na tento systém jsem byl připravován na vysoké škole poltické v roce 1968 a 69. Studoval jsem jeho principy a při přebírání diplomu od rektora vysoké školy, profesora Hýbla, jsem slíbil, že mu zůstanu věrný po celý život.

Vážím si zkušeností ze Zlína a především Slušovic, schopností představitelů tehdejšího Agrokombinátu. Věda se tu stala základní výrobní silou. Řídící systém, který uvedli v život byl náročný, ale efektivní, perspektivní, uplatňoval a rozvíjel názorovou pluralitu a současně vyžadoval důsledné plnění technologických postupů.. Bohužel, některými komunisty a polistopadovými vůdci, byl zatracen stejně jako všechny pokrokové programy, které byly připraveny komunisty reformisty. Reformní hnutí vůbec, nebylo novými vládci společnosti, přijato. Báli se ho, ztratili by vliv. V rámci toho, a svých mocenských zájmů se, v listopadu 1989, spojily poziční síly s dogmatiky, ovládly polistopadové pole. Mnoho činitelů předlistopadové doby zradilo socialistické ideály, na které i jako vojáci československé armády přísahali. Dokonale zmátli národ.

V předlistopadové i polistopadové době sehrály zvláštní úlohu bezpečnostní složky státu. Staly se rozhodující složkou událostí 17. listopadu 1989. Vědomě a cíleně pracovaly s opozičními silami, přispěly ke společenským změnám, k odstranění nepohodlných členů komunistické strany. Po listopadu ovládly rozhodující pozice v komunistické straně, ve státě, v ekonomice. Měly dostatek prostředků a informací. Machinacemi, propagandou, spoluprací s opozicí zakryly svůj rozhodující podíl na bitce na Národní třídě. Bez povšimnutí nenechaly ani moji osobu. Označily mě za organizátora této bitky 17. listopadu 1989. Ze dne na den vytvořily z reformisty stalince, jakéhosi skrytého propagátora praktik padesátých let a předhodily jako obětního beránka, vyvrhele společnosti. V dané době mě odsuzoval kde kdo. Jejich farizejské činy a používané metody přispěly k tomu, že komunisté a levicové hnutí mně řadilo, a zřejmě řadí, mezi spiklence a zrádce orientující se na Západ, liberálové a další pravicové subjekty mě považovaly, a zřejmě považují, za radikála, komunistu s odpovědností za minulost. Z uzavřeného kruhu není východisko.

Nikdy jsem neoplýval a neoplývám politickými záludnostmi, nemínil jsem a nemíním národu lhát ani cokoliv zapřít. V průběhu mé politické kariéry jsem mínil pomoci společnosti k návratu do obdobného údobí, jako bylo po lednu 1968. Moje názory jsem zveřejňoval, prakticky uskutečňoval. Se svými spolupracovníky předkládal návrhy a řešení. Nebyl jsem nikdy a nikam nikým infiltrován. Pracoval jsem samostatně, platformy dogmatiků odmítal. V jednom dokumentu, který zpracovali činitelé státní bezpečnosti pro nejvyšší činitele komunistické strany a státu, se psalo:

„Nutnost infiltrace řady odborníků z technických kruhů do vznikajících politických stran a hnutí. Je třeba zvážit, zda lidé ze stávajícího vedení jsou schopni této přeměny, pokud ne, vznikne nutnost se s nimi rozejít…“(!)

 Byla to prostá nabídka: kdo nesouhlasil s takovým podvodem, musel odejít! Nebyl jsem tím, který by takovou platformu přijal. Člověkem, demokratem, se nemůžeš stát infiltrací do nějakého seskupení, demokracii se nemůžeš naučit ze dne na den, demokratem musíš být z přesvědčení, celým svým každodenním životem.

Na sklonku roku 1989 se staly významnou formou sedánky u kulatých stolů. Setkávali se u nich představitelé vlády, veřejného života a činitelé opozice. Možnost sedět u takových stolů jsem nedostal. Od okamžiku, kdy u kulatých stolů nevýrazní vedoucí činitelé komunistické strany a vlády socialistického Československa používali silných slov, si vůbec neuvědomovali, že předávají moc opozici a jejich éra končí. Konečně někteří činitelé se představovali vedoucím činitelům opozice jako bývalí ministranti v kostele, čtenáři děl předního disidenta apod. U kulatých stolů se však tvořil základ programu přerozdělení společenského majetku, reorganizace průmyslové základny, rozvrat center dělnické třídy, metod k oslabení pozic dělníků a družstevních rolníků. Odtud vyšel signál k ukončení éry socialismu. Z těchto prostor a sedánek, i pro mě, vyšel podnět k pochopení, že i mé sny o „Jaru 68“, o demokratickém socialismu, definitivně končí.

Utvrdil jsem svoje přesvědčení, že společnosti je zamlžován fakt, že studenti sami o sobě, stejně jako Charta 77, nemohli v oné době ještě žádnou revoluci „udělat“, ale že ona ujednaná revoluce byla věcí části vedení KSČ, vládních činitelů, některých svazáků, ale především řady činitelů státní bezpečnosti. Kdyby byla politická vůle nemohl být problém izolovat sto opozičníků. V onen den, 17. listopadu 1989, však síly starého pořádku daly záměrně přednost nízké krvavé pranici, před bojem idejí. A to jen proto, aby prostřednictvím tohoto střetu, s pomocí veřejnosti, zlikvidovaly své největší odpůrce, ukojily svoje osobní zájmy a zůstaly u moci. O nějakém převratu ve smyslu demokracie vůbec nesnily. Situace se jim však vymkla z rukou.

Tolik do úvodu. V následující části těm, kteří se  onou dobou stále zabývají, se pokusím k jejich studijním potřebám, předložit některé moje vzpomínky z práce politika doby předlistopadové. Zda je přijmou či odsoudí, ponechávám na nich.

 

Jak jsem začínal?

Klíčem k zásadní politické orientaci byl vstup vojsk a okupace Československa armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Pro většinu národa to byla neuvěřitelná rána. I pro mě jako čerstvého absolventa vysoké školy poltické to byl krajně nepříjemný fakt. Bylo třeba se rozhodnout. Odejít do absolutního ústranní a sledovat, co se bude dít či podporovat normalizační aktivity činitelů komunistické strany, jejichž cílem bylo vrátit vývoj společnosti do padesátých let minulého století. Byla i třetí možnost. V atmosféře normalizace hledat východiska k návratu polednové politiky roku 1968. Ani jedno ani druhé či třetí nebylo jednoduché. Systém po okupaci Československa pečlivě hlídal jakékoliv úchylky od daných směrnic. Funkcionáři byli bedlivě sledováni a kontrolováni. Ani s řadovými lidmi nebylo jednoduché pracovat a získávat je pro cokoliv. Vstup spojeneckých vojsk na naše území zanechal příliš velké stopy v myšlení obyvatel, vzbuzoval velikou nedůvěru v čestnost slov, které pronášeli nejvyšší činitelé. Navíc v průběhu let mnoho lidí bylo zklamáno, přestávalo v cokoliv věřit. I tehdejší sovětsko-československé ujednání nebylo bráno vážně. Tehdy se sovětská strana mj. měla vyjádřit, že:

„…podporuje vedení komunistické strany a státu a jeho rozhodnutí i nadále vycházet z usnesení komunistické strany z ledna a května 1968…“

Tvrzení mně připadalo směšné. Jak vedení mohlo podporovat usnesení z ledna a května 68, když odmítalo principy demokratického socialismu, pluralitu, svobodu projevu, když nechalo odvléct ty činitele, kteří tuto politiku representovali. Dogmatici nemohli být v čele demokratizačního procesu, byť o něm několikráte hovořili. Bylo to krajně falešné.

Dvojakost v jejich počínání nebyla novým jevem. Mnohé ideály o šťastné budoucnosti, které vedoucí činitelé předkládali veřejnosti, nebyly dlouhodobě naplňovány. V myslích mnohých komunistů, bývalých členů mládeže, nebyly vymazány nepochopitelné praktiky padesátých let minulého století, stěhování lidí z vesnic, zavírání a trýznění odpůrců apod. Nikdy nezapomněli na podvody s peněžní reformou roku 1953. Ani komunisté nemohli zapomenout na období různých prověrek, jejichž cílem bylo odstranění především schopných lidí, všech, kteří odmítali princip diktatury proletariátu. Odporné bylo zveličování úspěchů Sovětského svazu, s čímž ani sovětská strana nesouhlasila, odstraňování našich národních zvyklosti a tradic ze života každého z nás či dokonce teze, aby se Československo stalo jednou z republik tehdejšího Sovětského svazu. Všechny tyto teze odmítali jak intelektuálové v řadách komunistické strany tak i mimo.

Likvidace politiky „Pražského jara 68“ nemohla být zapomenuta. Zázemí tohoto období jsem dobře znal. Mnohé programy byly tvořeny a diskutovány na vysoké škole politické v Praze, kde jsem studoval. S mnohými teoretiky a propagátory nové politiky jsem byl v přátelském vztahu. Byl jsem jedním z aktivistů nejvyššího stranického orgánu, který tuto politiku zabezpečoval v okresech a závodech.

Nový politický program z ledna 1968 byl zvěstí, že se bude rodit svoboda a naděje, že český a slovenský národ nebude již nikdy utápěn v šedivém moři lží a lidské lhostejnosti. Komunistická strana nikoliv formálně, ale fakticky, se stala skutečnou hybnou silou pokroku a rozvoje demokracie. Urážkou komunistické strany, českého a slovenského národa, byla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, zatčení a odvlečení nejvyšších představitelů komunistické strany a státu do Sovětského svazu. Tento svévolný manévr musely uvítat všechny velmoci i země západního světa. Dal totiž základ ke stále se prohlubujícímu odklonu od země Sovětů, k jistému rozkladu socialistického společenství, socialistických idejí, k  rozkladu komunistické strany.

Vstupem vojsk na území Československa byla politika demokratického socialismu poražena, ale v myslích mnoha komunistů a bezpartijních občanů zůstala. Politika „Ledna 68“ nemohla být jen chvilkovým vzplanutím, ani sváteční přísahou z dob, kdy komunistické straně blahopřál celý národ. Tato politika musela zůstat vášní i v dalším životě. Jedním z jejich projevů bylo uvolňování cesty k vědění, k vědeckému, technickému, společenskému tvoření a to všem lidem. Nepochybně bylo třeba, v podmínkách normalizace, převzít břemeno pozitivní politické aktivity ve směru „hodnot rozumu svobody a svobody rozumu“ jako jedinečnou životní šanci.

 

Orientace na vědeckotechnický pokrok vytvářela šanci

V rozhárané době nebylo jiné východisko než orientace na vědeckotechnický pokrok. Tato orientace vytvářela předpoklady k práci s inteligencí a k jejímu zapojování do společenského procesu. Komunistická strana každodenně hlásala, že rozhodujícím zdrojem intenzivního rozvoje národního hospodářství, růstu společenské produktivity práce je věda a technika jako jednotný komplexní společenský proces. Proč takovou tezi nevyužít? To byl pozitivní základ k politickým aktivitám.

Nevím, zda nejvyšší činitelé si ovědomovali, co říkají, protože  praxe ukazovala opak. Stále byla snaha do vedoucích funkcí schvalovat nejlepší dělníky, organizátory výroby. Nicméně obecné teze z usnesení nejvyššího stranického orgánu jsem přijal a důsledně uplatňoval. Před řídícími orgány komunistické strany tak stál úkol prohloubit vědeckost společenského řízení, organicky spojit vymoženosti vědeckotechnické revoluce s nutnostmi rozvoje socialistické společnosti. Taková tendence se nemohla obejít bez inteligence.

Ze strany komunistů to předpokládalo změnit obsah socialistické političnosti od diktatury proletariátu k všelidovému uvolnění tvůrčích sil, technickému a humánnímu potenciálu a tomu přizpůsobit nároky, formy, a metody vnitrostranické práce. Nebylo to jednoduché. Vztah k inteligenci musel být probojováván. V říjnu 1981 jsem se snažil na tuto skutečnost upozornit v rozhovoru pro deník Rovnost pod názvem „O práci s technickou inteligencí“. Mj. jsem tehdy napsal:

„…Základním problémem práce s technickou inteligencí je boj proti setrvačnosti v myšlení, proti myšlení „po staru“….je třeba hledat možnosti jak působit na vědomí lidí a zapojit je do řídícího procesu. Jde zřejmě o ty nejnáročnější požadavky, protože není vždy jednoduché nacházet správné a účinné přístupy k lidem, umět jim vysvětlit jejich poslání, motivovat je a umět také pomoci ve všech případech, kdy řešení je složité a obtížné…“

Chtěla-li komunistická strana upevňovat své neformální vedoucí postavení, musela své ideje měnit ve skutečnost, musela projevit schopnost sjednocovat a koordinovat činnost všech vrstev společnosti bez jakýchkoliv administrativních metod. Při tom neopomíjet formování politických názorů a zájmů obyvatelstva i činnost nejnižších článku politického systému. Bylo třeba využívat schopností širokého kolektivu, podněcovat tvořivou iniciativu, aktivitu, obětavost všech členů společnosti, zbavovat se neproduktivní práce v jakékoliv oblasti, zaměřit se na vytváření dobrých vztahů člověka s člověkem, člověka ke kolektivu, celého kolektivu k jednotlivým členům společnosti, zaměřit se na vytváření dobrých podmínek pro práci, zaměřit se na životní úroveň stejně jako na úroveň života.

 

Aparáty komunistické strany nebyly připraveny

Bohužel v aparátech komunistické strany na takové teze nebylo dobře reagováno. Stereotyp pracovníků aparátu komunistické strany zamezoval objektivně posoudit, co je ve vlastní praxi překonané a co je nutno, v rámci zachování sebe sama, změnit. Praxe aparátů se neshodovala s cíli veřejně proklamovanými. Chyběl politický cit, který vyvěral z nedůsledného osvojení teoretických a praktických vývodů, které nejvyšší činitelé hlásali. Aparát fakta o stavu společnosti podceňoval, mnohdy odmítal, nezabýval se poznáváním souvislostí společenských jevů. Mnohé závěry z ústředí sice opisoval, ale nebyl schopen je objasňovat, konkretizovat, nedovedl je, v horizontální i vertikální sféře, rozvíjet. Pracovníků aparátů chyběla vyšší a komplexní kvalifikace. Realizační schopnost konkretizovat nové věci se dostávala do pozadí. To veřejnost znala a také její zájem o věci veřejné upadal.

 

Nespokojenost inteligence vzrůstala

Nespokojenost vzrůstala v nadstavbové části společnosti, mezi ekonomy a technickou inteligencí. V těchto oblastech jsem se pohyboval jak v okrese, kraji, tak v centru, ale i na vysokých školách. Na vysoké škole ekonomické jsem obhájil práci „Problematika rozvoje výrobního oboru 513 – tvářecí stroje na kovy“. V roce 1987 jsem byl iniciátorem analýzy, kterou prováděli pracovníci vědy, výzkumu i praxe. Měla název „Využívání vědy a techniky v praxi“. Co tehdy odborníci mj. potvrdili? Vysokou energetickou náročnost tvorby zisku, nízkou technickoekonomickou úroveň výrobků, nedostatečnou podporu vědeckému a výzkumnému potenciálu země, povážlivě nízkou produktivitu práce, nedostatečné či žádné tempo ve strukturalizaci národního hospodářství. O této potřebě se mnoho let mluvilo, ale stále se přešlapovalo na jednom místě. Neřešení neuspokojovalo vědecké, technické kolektivy ani pracovníky podniků. Krize vyplývající z rozporů výrobních sil a výrobních vztahů, vše co s těmito pojmy souvisí, narůstala. Nespokojenost vědeckotechnické a umělecké inteligence, lidu, mladé generace, ale i bezpečnostních a ozbrojených sil, vedla k odklonu od pouček o diktatuře proletariátu a od uznávání vedoucích činitelů KSČ a státu.

 

Doba vyžadovala personální změny

Bylo třeba personálních změn nejen ve vedoucích funkcích komunistické strany, ale i státu, Národní fronty apod. Na tuto skutečnost jsem se snažil se svými spolupracovníky upozornit. V článku „Vždy ve spojení s lidem“, který otisklo Rudé právo dne 6. 10. 1988, jsem mj. napsal, že: „…Je třeba rázně odsoudit egocentrismus, snahy být v čele stranických a společenských orgánů co nejdéle a bránit mladší a střední generaci, aby se zapojila do rozhodování o společenských problémech…Strana i socialistický stát musí politiku tvořit a uskutečňovat před očima pracujících, s jejich pomocí a pod jejich kontrolou…maximálně odstraňovat projevy anonymity. Proti anonymitě a skrývanému skupinkaření bojovat otevřenou, konstruktivní kritikou a sebekritikou, vysokou úrovní kontroly zdola i shora, odstraňovat pasivitu a narušování společenských vztahů. Nová etapa společenského vývoje vyžaduje, aby se strana více jak kdy jindy učila od pracujícího lidu, aby čerpala z jeho zkušeností, kolektivního rozumu a vůle. Spojení s lidem stranu obohacuje, činí ji akceschopnou…“

V článku „Nová společnost a naše strana“, který otisklo Rudé právo dne 1. prosince 1989 jsem mj. upozornil, že: „…V rámci zvýšení společenské aktivity lidu, autority strany je třeba rázně a jednoznačně oddělit naši praxi od politiky, která vedla ke společenské stagnaci…Vzdát se demagogie, zjednodušených a primitivních výkladů složité skutečnosti se všemi souvislostmi…. skončit s etapou kdy jsme naši vůli, přáním a poučkám chtěli různými nátlaky podřizovat realitu. Tam, kde nevyhovovala, nechtěli jsme ji respektovat, případně jsme ji považovali za nepřátelskou. To platí zejména o našem vztahu k vědě a ke kultuře. Proti této sféře jsme se snad nejvíce zpronevěřili…. Není divu, že jsme kulturu, vědu, intelekt a tvořivost vůbec od strany odrazovali…..S důvěrou národa nelze hazardovat…“.

 

Vedení komunistické strany ignorovalo vývoj v SSSR

Vůči přestárlým představitelům komunistické strany a státu nespokojenost vzrůstala, aniž si to chtěli připustit. Oni totiž dostatečně nereagovali na světový a evropský vývoj vůbec, ale ani na vývoj v tehdejším Sovětském svazu, nechtěli. Nepoučily je ani personální změny ve vedení komunistické strany Sovětského svazu a státu a jejich výhrady ke koncepcím práce našeho stranického a státního vedení. Naopak, v soukromí pronášeli názory, že vývoj v Sovětském svazu bude brzy ukončen, že kdesi spadne s Gorbačovem letadlo a společenská přestavba skončí. Naši vůdci, na nové koncepce vývoje společnosti vedoucích činitelů Sovětského svazu hleděli přezíravě, nesouhlasili s nimi. I výměna ve funkci generálního tajemníka za nevýraznou necharismatickou osobnost sehrála své. Ač mnozí vkládali v nového generálního tajemníka, jako pracovníka bývalého Baťova koncernu, naděje, byli zklamáni. Přešlapoval na místě, hrál dvojakou hru. Intelektuální vrstvy společnosti měly obavy, že vývoj se vrátí do padesátých let minulého století. Sám také v praxi usilovat o zvýraznění metod práce Klementa Gottwalda.

 

Mezinárodní faktory ovlivnily náš vývoj

Vedle vnitřních problémů tlak na společenské změny vycházel i z mezinárodních faktorů. Ty nebylo možné přehlížet. Tím více je neměly přehlížet bezpečnostní a diplomatické orgány a především přední strůjci československé politiky.

Bylo to dlouhodobé úsilí USA a západních států o politické, společenské a mocenské změny ve východní Evropě, jejich snahy rozšířit svůj vliv kolem Sovětského svazu a v Sovětském svazu s cílem zlikvidovat jeho politický systém, koncepce na rozbití jednoty slovanských národů, koncepce vedoucí k obnově idejí nové Evropy prosazované již vládnoucím kruhy velkoněmecké říše v čele A. Hitlerem, stanoviska za rozbití myšlenek Masarykovy Československé republiky a navrácení země pod ochranu Habsburků a dalších feudálů, skryté a veřejné aktivity církví, v neposlední řadě zájmy asijských subjektů. Helsinské ujednání představitelů států Evropy v roce 1976, orientace na lidská práva a schválení jeho závěrů Federálním shromážděním Československé socialistické republiky. Parlament ujednání schválil, ale neudělal nic pro praktické naplňování. Ve stolech institucí zůstávaly tyto Vyhlášky uzavřené. Charta 77 byla první, která otevřela tento problém.

 

Vzdělanost základ k životní orientaci

Moje politické směřování vycházelo z praxe na vesnici, z průmyslových závodů, svazáckých, kulturních a sportovních organizací, z poznatků škol, výzkumných ústavů jihomoravského kraje. Byl jsem absolventem vysoké školy politické v roce 1968 a vysoké školy ekonomické v roce 1981 v Praze, dvou kursů na akademii společenských věd v Moskvě. Právě v Moskvě se probíraly nové koncepce vnitřní a mezinárodní politiky Sovětského svazu, ale i u nás, vyhodnocovaly se zkušenosti z období Pražského jara v roce 1968 i příčiny porážky této koncepce. Poznatky byly příjemné, inspirující vzal jsem je za své. Bylo jasné, že i v Sovětském svazu éra stalinismu definitivně končí. Všeobecně byly odmítány neživotné formy diktatury proletariátu, zvýrazňovala se nutnost přizpůsobit politickou práci dané etapě vývoje, tradicím a národním zvykům, vytváření prostoru, aby člověk měl naději k tvoření své skutečnosti, v níž míní svobodně žít, zbavovat se všech brzdících faktorů své existence.

Závěry ze škol a kursů mě orientovaly k rozvoji demokracie, na vědeckotechnický pokrok, na otázky životního prostředí, rozvoj míst, na udržování tradic národa, historických památek, na proces intelektualizace výrobního a společenského procesu. Byly chvíle, kdy člověk oplýval beznadějí. Nové směry se nelíbily levicovým radikálům a činili vše možné, aby znesnadňovali život. To byl moment, kdy jsem požádal krajský výbor komunistické strany v Brně o propuštění z aparátu komunistické strany. Moje žádost byla zamítnuta s dovětkem, že se mnou počítají.

 

Posrpnové pohovory cesta k prohře

Po srpnu 1968 probíhaly uvnitř komunistické strany prověrky, byly vylučováni vzdělaní komunisté a každý, kdo nesouhlasil s okupací Československa. První část pohovorů nebyla tak nejhorší. Situaci zkomplikovalo prohlášení tehdejšího tajemníka ústředního výboru komunistické strany, že „tanky nepřijely do Československa pro pár vyloučených členů strany“. To byl impuls pro nehorázné aktivity především temných sil. Nastalo období temna. Ostouzení, vymýšlení chyb u mnohých členů strany, podstrkávání podvrhů o jejich tzv. nekalé protistranické činnosti, nabíralo na obrátkách. Nastaly honičky, vzrůstala vzájemná nedůvěra. Řady komunistické strany byly rozkládány, v členské základně docházelo k názorové  diferenciaci.

V této atmosféře byl kooptován do čela komunistické strany známý představitel slovenského nacionalismu, vzdělaný, ale také ambiciosní právník. Postavil se na stranu radikální levice, čímž získal její důvěru a podporu. Do funkcí kolem sebe zařadil představitelé radikálních směrů, čímž zmírnil jejich touhy po absolutní moci a mistrně ovlivňoval jejich aktivity. Veřejnost však nadšena nebyla.

 

Prověrkou jsem prošel

V této době jsem předstoupil před prověrkovou komisi ústředního výboru komunistické strany. Prošel jsem. Komise vynechala problém souhlasu se vstupem vojsk k nám a konstatovala, že jsem zůstal věrný principům marxismu-leninismu. Nikdo jí neposkytl zprávu, že jsem v místě bydliště formuloval stanovisko, které vyjadřovalo zásadní nesouhlas se vstupem vojsk na naše území a ke kterému manželka získávala podpisy občanů. Komise vyžadovala, abych novému generálnímu tajemníkovi vyjádřil jednoznačnou podporu. Odmítl jsem. Měl jsem k tomu důvod. Z mysli mně nevymizel výrok, který tento právník pronesl na shromáždění v Baňské Bystrici v dubnu 1968. V rozhořčeném projevu odsuzoval politiku Pražského jara 68 a hrubě urážel „Čehůny“, jak nazval český národ. Jeho způsob získání nevyššího postu v komunistické straně se mně také nelíbil. Mé vývody členové komise přešli mlčením.

Po pohovoru, mně, jako člověku, který vyšel z podmínek továrny, nic nebránilo, abych politicky pracoval. Do funkcí v okrese jsem mohl nastoupit. Vzpomněl jsem si na rektora vysoké školy politické profesora Hýbla. Ten nabádal, abychom i v nových podmínkách pokračovali v politice Pražského jara 68, neklamali sebe sama a neopouštěli myšlenky, které jsme získali ve škole, abychom i v těch nejsložitějších chvílích se nevzdávali, „uměli se pohybovat“, a díky své víře, přesvědčení, odvaze a statečnosti pokračovali v práci, abychom nebyli zbabělí. Dle něj zbabělost by byla tím největším hříchem vůči našim národům i národům socialistického společenství.

 

Nástup do funkce tajemníka okresního výboru

Nástup do funkce tajemníka okresního výboru pro oblast nadstavby nebyl jednoduchý. Z volby se stalo drama. Mluvčí radikální levice požadoval, a moji volbu podmínil, vzdáním se diplomu z vysoké školy politické. Měl jsem odsoudit revisionismus školy, veřejně odmítnout všechny teorie, které jsem ve škole načerpal, odsoudit politiku, která mě byla vlastní po lednu 1968. Přítomní v sále zmlkli.

Návrh jsem jednoznačně odmítl. Účastníkům schůze sdělil, že žádné školy se zříkat nebudu, ale naopak vše, co jsem získal, budu rozšiřovat a uplatňovat v praxi, neboť jde o perspektivní teorie. Řekl dále, že do školy mě vyslala komunistická strana, a také tato strana zřejmě vyžaduje, abych nabyté poznatky v životě využíval. Mluvčí radikálů zčervenal a odmítal se mnou jakkoliv diskutovat. Stali jsme se odpůrci.

Ač důsledky rozporů s radikální levicí byly viditelné, šel jsem svoji cestou. Do všech rozhodujících hospodářských a společenských úseků v okrese byly doporučovány osobnosti s vysokoškolským vzděláním, zvýrazňovala se, a v praxi uskutečňovala, spolupráce s uměleckými kruhy, zavedly se slavnosti Otevírání studánek jako základu k péči o životní prostředí, folklorní a mírové slavnosti, pozornost byla věnována historickým památkám. Všechny tyto aktivity nezůstaly bez kritiky levicových radikálů. V zájmu zachování svého vlivu ve společnosti stále chtěli „bojovat“ za „čistotu stalinismu, vyhledávali nepřátelé komunismu“. Chtěli být vlastenci, ale mně se zdálo, že obsah tohoto pojmu zužují jen na sebe, na svoji víru.

 

Jak jsem chápal pojem vlastenectví?

Domníval jsem se, že vlastenectví by mělo mít konkrétní obsah, konkrétní projev. Mnohokrát jsem se snažil s levicovými radikály setkat. Naznačil jim, že ze slávy minulosti se žít nedá, že třídní nepřítel dávno vymizel, že největší nepřítel společnosti je ten, který rozvoj společnosti brzdí a nedává šanci lidem, kteří chtějí, znají a umějí. Zpochybnil jsem jakousi abstraktní lásku ke komunistické straně, která sama o sobě nemůže být projevem vlastenectví na úkor konkrétného činu pro dobro člověka, místa, kraje. Byl jsem přesvědčen, že pojem vlastenectví nemůže být fráze, že dějiny jsou dějinami konkrétních aktivit člověka, které by se měly projevit v kvalitě lidského života. Při takových rozhovorech jsme se rozcházeli s rozpačitou náladou a já tušil, že v takových kolektivech mně pšenka nepokvete. U nich jsem byl „pravičák“. V okrese byla zakládána řada perspektivních akcí, okres se rozvíjel a také zviditelňoval. Samozřejmě při každé „novotě“ následovala pomluva. Proti pomluvám jsem ostře vystupoval, načež mně levicoví radikálové a jejich spojenci označili despotou, kariéristou, buržoustem, samolibou, člověkem, který touží po kariéře a moci.

 

Dogmatici přešli do útoku

Jejich delegace odjížděly do Prahy stěžovat si na ústřední kontrolní komisi s požadavkem, abych byl odvolán a přesunut „k lopatě“. Domů se vracely spokojeny, v moji osobu vnášely nedůvěru. Veřejnosti sdělovali, že „s Hegenbartem je vše vyřízeno, dostane to i s  „úrokama“, odejde. Na nástěnkách, kde byla moje fotografie, ji přeškrtávali křížem či zamazávali.

V této době přišla zpráva, že okres navštíví generální tajemník. Připravil se program návštěvy, diskutovaly se formality kolem uvítání, bezpečnostní opatření. V jedné večerní diskusi před příjezdem jsem si vzpomněl na jeho projev v Baňské Bystrici v roce 1968, který jsem zopakoval. Zřejmě tuto informaci kdosi urychleně poslal do Prahy. Druhý den byla návštěva generálního tajemníka, „pro jiné naléhavé úkoly“, odvolána. Zanedlouho přišla z krajského výboru komunistické strany nabídka odejít ze Žďáru do Brna. Měl jsem se stát vedoucím národohospodářského oddělení. Přesun jsem nepovažoval za náhodný či jako projev jakési důvěry stranického vedení kraje a centra, byť to tak bylo veřejnosti předkládáno. Nová funkce byla sice významná, ale zbavovala mě možnosti vlivu na ostatní úseky společenské nadstavby. Nebylo východisko, do Brna jsem nastoupil.

 

Brno, nové působiště

Dojíždění z místa bydliště bylo zlé, ale nemínil jsem se vzdát. Z nového působiště, z oddělení, které jsem vedl, byly stranické organizace a veřejnost orientována na rozvoj progresivních technických oborů, na nové výrobní technologie, na přijetí krátkodobých a dlouhodobých plánů v tomto směru, na spolupráci s vědeckými a výzkumnými ústavy. Klid však nebyl. Přicházely na mě anonymy. Z anonymů jsem se dozvídal jak jsem kradl, obohatil se na výstavbě vodovodu v obci, se kterým jsem ale neměl nic společného, jak jsem pletichařil ze stavebním materiálem, ač jsem nikde nic nestavěl, jaký špatný život jsem vedl, že se rozvádím a podobné nesmysly. Falešná a ošklivá tvrzení byla otřesná. V žádosti o propuštění z aparátu komunistické strany mj. psal:

„…Pět let procházím zkouškou nervové odolnosti. I svému největšímu nepříteli nepřeji prožívat každodenní stresy, které psychicky člověka ubijí. Kladu si otázku: proč?… Nemohu se smířit se skutečností, že taková praxe může být trpěna v socialistické společnosti. A nejen trpěna, ale i rozvíjena…“ Propuštěn jsem nebyl, ale dostal novou šanci.

 

Nástup do Zlína

Byla mně dána možnost pracovat ve Zlíně, v zajímavém to okrese. I tento přesun však nebyl náhodný ani projevem úcty k mé práci. Byl cílený. Jedním z úkolů bylo zlikvidovat zemědělské družstvo Slušovice a jeho představitele. Mělo jít o kontrarevoluční „hnízdo“, které narušuje socialistickou morálku. Úkol byl zvýrazněn tvrzením, že mělo jít o přímý úkol generálního tajemníka ústředního výboru komunistické strany. Pokud úkol splním, mohl jsem počítat důvěrou strany a s vysokými funkcemi v komunistické straně i ve státě.

 

Slušovické překvapení

Záhy po nástupu do Zlína jsem odjel do Slušovic. Představitelé družstva na mě hleděli s velikými rozpaky a nedůvěrou. Po seznámení s životem družstva, řídícím systémem a využívanými formami práce, jsem byl překvapen. Poprvé v životě jsem, na vlastní oči, viděl zmaterializované teorie, které jsem se učil na vysokých školách, pokrok, vynikající řešení sociálních otázek, fakt, že tu v blízkosti valašských hor se stala věda a technika skutečně základní výrobní silou. To bylo reálné doložení životaschopnosti politiky „Pražského jara 68“, v mnohých směrech tuto politiku slušovičtí překonávali. Ani chvíli jsem nezapochyboval a jejich směr, i při vědomí, že nesplním přání či úkol generálního tajemníka, podpořil. Vedení zemědělského družstva jsem otevřeně prohlásil, že u mě mají zelenou.

Představitel tohoto družstva se, na můj návrh, okamžitě stal členem nejvyššího orgánu komunistické strany v okrese, což způsobilo rozruch nejen v Brně, ale především v Praze i v samotném Zlíně. S předsedou družstva jsme se stali přáteli. Jeho práci jsem všestranně podporoval. Byla totiž nesmírně užitečná, perspektivní a on jí také věnoval veškerý čas. Inspirace z Agrokombinátu Slušovice, jakož i poznatky z našich vysokých škol, vědeckých pracovišť, z akademie společenských věd v Moskvě mě vedly k zásadní změně v orientaci politické práce.

 

Nová revoluční politická platforma jako oficiální program okresu

Po konzultacích s představiteli těchto pracovišť byla politická práce v okrese Zlín orientována na rozvoj mikroelektroniky, biotechnologií a životního prostředí, na přijetí krátkodobých a dlouhodobých úkolů ve všech podnicích okresu, na ochranu těch subjektů, které se věnovaly vědeckotechnickému pokroku, na využívání schopností osobností, bez rozdílu politické příslušnosti či náboženského vyznání, na spolupráci s ostatními politickými stranami v okrese. Byl nastolen zásadní, dosud nikým neověřený a neschválený, zvrat politických aktivit.

Tuto práci charakterizuje i výňatek z rozhovoru, který se mnou měli redaktoři místních sdělovacích prostředků ve Zlíně, v roce 1985. Po charakteristice rozvojových programů mně byla položena otázka:

„Rozvojové programy jsou v současnosti dozajista krokem vpřed, ale i po takovémto kroku musí zákonitě následovat další. Jak to bude v podmínkách našeho okresu?“

Co bylo možné říci? Jedině to, že šlo o zásadní, dosud nevídanou, změnu v pojetí politické práce komunistické strany, že v tomto směru jde o dlouhodobý proces. Přes všechna pozitiva jsme byli totiž stále na začátku. Prvořadým úkolem bylo probojovávat kolektivní přesvědčení, že tlak na mikrostrukturální technologie nemůže být přechodným jevem, že je třeba z praxe odstraňovat technický konservatismus, mnohdy i profesionální závist, distancovat se od stereotypů politických aktivit naučených z padesátých let. Zabezpečovat, aby pojem intenzifikace nebyl zaklínadlem pro staré teorie, přístupy, praktiky, aby nebylo jediného pracoviště bez konkrétních představ, bez konkrétních programů.

 

Rozvoj duchovního života základ úspěchů

Tímto tlakem zkvalitňovat stranickou práci a ostatní společenské činnosti, vzájemné vztahy, cílevědomě rozvíjet duchovní život, posilovat kázeň. Snažit se pochopit, že věda není úzce odbornou, technickou, ale vysoce společenskou záležitostí. Rozvíjet ty hybné síly, které mohou ovlivnit realizaci moderních programů, ale také nikdy nezapomínat, že vědeckotechnické programy mohou být realizovány prací dělníků. Kdo opomíjí tento faktor, rozněcuje sociální roztržky, prohrává. Budoucnost vždy byla a bude na straně pokroku a my jsme jí vycházeli vstříc, ač bylo jasné, že nás čeká převeliký kus obětavé a odvážné práce. Žil jsem vírou, že nastolené programy mají hluboký politický dosah, jsou velikým, zásadním převratem v dosavadním pojetí práce komunistické strany. Otevíraly prostor technické a humánní inteligenci, zakládaly podmínky ke skutečné demokratizaci.

Politická aktivita vytvářela atmosféru k rozvoji duchovního života, k odstraňování neživotných teorii o třídním boji, daly podnět k formování nových vztahů mezi nadstavbou a základnou okresu. Pomalu, ale jistě, jsme se ve Zlíně stávali průkopníky nového spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek. Být na společenském politickém výslunní znamenalo řešit proces zavádění mikroelektroniky a biotechnologií do výroby, řešit problematiku životního prostředí v nejširším slova smyslu. Předpokladem společenské úspěšnosti nemohla byt nic neříkající mrtvá politika frází, která se každodenně odcizovala lidu, ale politika, která reagovala na potřeby lidu, obrážela pokrokové koncepce Evropy a světa.

 

Staré struktury se s novým pojetím práce nesmířily

Přijížděli novináři, představitelé jiných okresů. Mnozí nastoupenou cestu chválili, jiní ji odsuzovali. Konzervativnější síly pochopily, že se vytrácí jejich vliv a mocenská síla. Jedním z největších odpůrců této linie se stal vlivný generální ředitel obuvnického gigantu, kdysi činitel pohraniční stráže, vyznavač politiky padesátých let. Nebylo pochyb, že vyvíjel velké snahy o smetení nových koncepcí stranické práce ze života okresu.

Netrvalo dlouho a přicházely na mě nové anonymní pomluvy. Ústřední a krajský výbor komunistické strany je pečlivě registroval. Na mnohé jsem byl mými příznivci upozorňován. Uvědomil si nebezpečnost citátu, který jsem podceňoval a který mně tlumočil jeden pracovník ideologického úseku ústředního výboru komunistické strany. Tehdy mně ve Zlíně, mezi čtyřma očima, řekl:

„Nejvyšší činitelé ti vzkazují, dej ruce pryč od Slušovic nebo špatně dopadneš!“

Po tomto výroku jsem ho vyhodil z kanceláře s dovětkem „Ať jde sám slušovickým vyřídit, že vedení komunistické strany nemá rádo Slušovice. Já to dělat nebudu“.

Na reagenci nebylo nutné dlouho čekat. Do Zlína přijel tajemník ústředního výboru odpovídající za společenskou nadstavbu. Za podivuhodných okolností, jako že dostanu v Praze okamžitě byt, dostal jsem šanci „za dobrou práci“, přejít ze Zlína do Prahy. Bohužel, obyvatelé Zlína a okolí o tomto záměru věděli o měsíc dříve jako já. Ti, co mě podporovali, najednou otočili a můj směr práce pomlouvali. Musel jsem odejít, jak oni říkali, „na vyšší místo“. Měl jsem být „pod kontrolou“. Práce ve Zlíně zůstala nedokončena. Musel jsem odejít. Na Zlínsko jsem vzpomínal a vzpomínám v dobrém. Ve Zlíně byl nastolen nový směr stranické práce. Získal jsem cenné životní zkušenosti o lidském jednání. Na to se nezapomíná.

 

Na obzoru byla Praha – ekonomické oddělní ÚV KSČ

Po různých peripetiích a složitých pohovorech jsem nastoupil na ekonomické oddělení. Měl jsem se stát zástupcem vedoucího ekonomického oddělení, který by se zabýval vědeckotechnickým rozvojem a zahraničním obchodem. Překvapení mě potkalo hned při nástupu na oddělení. Od vedoucího oddělení jsem se dozvěděl, že můj nástup nebyl ještě, sekretariátem ústředního výboru, schválen. Stalo se tak až týden po mém nástupu a to s dovětkem generálního tajemníka, proč je překládán návrh na přijetí „když on ví, že do Prahy nechci jít“. Účastníci jednání se pousmáli, ale přijetí bylo schváleno.

Po pohovoru s vedoucím oddělení a přednesení direktiv, co si mohu v Praze dovolit či ne, jsem mohl pracovat. Měl jsem zapomenout na rok 1968, na Slušovice i mé zlínské manýry a věnovat se „skutečné“ stranické práci. Okamžitě jsem dostal úkol provést komplexní hodnocení s představiteli složek ministerstva zahraničního obchodu. Pro mě to byl likvidační úkol. Nikoho jsem neznal, neznal jsem obsah práce vedoucích činitelů ani záměry státu v teritoriích světa. Organizátoři předpokládali, že „vyhořím“ a dostanou pádný argument pro mé řešení. Přepočítali se. Za pomocí činitelů, s kterými jsem pohovory dělal, byl úkol splněn. S mnohými činiteli jsem navázal přátelský vztah a získal je pro další spolupráci.

 

Společenská přestavba nepochopena

V té době byla na pořadu dne společenská přestavba. S hrůzou jsem zjistil, že činitelé ekonomického oddělení na tento problém nereagovali. Dověděli se však, že na předsednictvu federální vlády se na přestavbě usilovně pracuje. Vedení oddělení dalo úkol: rychle všechno zjistit a převzít iniciativu do svých rukou. Činitelé ve vedení měli zájem proces přestavby ovlivnit, řídit dle svých představ a vládní činitele odsunout do pozadí. Záměr se jim zdařil.

 

Ani v Praze jsem se nepřeorientoval

Na koncepci své práce jsem nic neměnil. Zaměřil jsem se na vědeckotechnický pokrok, na rozvoj mezinárodní spolupráce v oblasti vědeckotechnického rozvoje s podniky v průmyslově vyspělých zemích západu, na životní prostředí, na zakládání mezinárodních vědeckovýrobních sdružení jako základu pro strukturální změny výrobní základny a uplatňování vědy ve výrobě, na zobecňování zkušeností z demokratizačního procesu a ze zavádění vědeckotechnického rozvoje ve výrobě. Navázal jsem úzkou spolupráci představiteli Československé akademie věd a  jejich podkladů využíval ke své práci.

 

Zkušenosti Slušovic měl projednat sekretariát ÚV KSČ

Za spolupráce dalších pracovníků aparátu ústředního výboru komunistické strany, se podařilo prosadit, aby sekretariát ústředního výboru se zabýval zkušenostmi ze Slušovic a tak dal pokyn, aby jejich výsledky byly využity v praxi ostatních zemědělských a průmyslových podniků. To byl poprask! Generální tajemník osobně kontroloval přípravu zprávy, vyškrtával odstavce, věty, až z materiálu zbylo torzo. Z upravené zprávy se čtenář mohl dovědět, že ve Slušovicích stranicky pracují, schůzují, politicky se vzdělávají a také se starají o vědeckotechnický pokrok. Bylo po zprávě, bylo po záměru. Nebyl zájem, aby pozitivní věci ze Slušovic a Zlína byly projednány a především zveřejněny a doporučeny.

 

Příprava zasedání ústředního výboru

Za necelý rok mé působnosti na ekonomickém oddělení se připravovaly podklady pro jednání ústředního výboru o „Uplatňování výsledků vědy a techniky v praxi.“ Všeobecně se očekávalo, že budou přijaty zásadní změny v této oblasti. Do přípravy byl zapojen široký okruh pracovníků akademie věd, vysokých škol, výzkumných ústavů a výroby. Podklady zpracované aktivem odborníků byly kritické vůči činitelům komunistické strany a vlády. Někteří profesoři vysokých škol mě nabádali k opatrnosti. Kritizovaní činitelé vlády prý mají „dlouhé prsty“, které na mě dosáhnou v době, kdy to budu nejméně čekat. Varování jsem bral na lehkou váhu. V druhé polovině příprav jsem byl neočekávaně pozván na pohovor. Představitelé strany a české vlády mě přesvědčovali, abych přešel, pro moje znalosti a schopnosti, do funkce místopředsedy české vlády pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Co to znamenalo? Konec mých iluzí a představ o zásadním řešení toho či onoho úkolu v oblasti, které jsem se věnoval. Na schodech před budovou ústředního výboru jsem potkal bývalého ministra školství, který mně řekl: „Rudo, ty jsi neměl do Prahy chodit, tady tě ubijou.“ Tehdy jsem netušil, že má pravdu.

 

Nástup do české vlády byl nečekaný

Nastoupil jsem do vládní funkce. Podklady pro zasedání ústředního výboru k vědeckotechnickému rozvoji připravovali jiní. Mně dali možnost, když vše kritizuji ukázat, co budu dělat a jak pohořím. V nové práci jsem vycházel z  faktu, že stav ekonomiky nebyl dobrý, že negativní tendence ovlivnily hospodářské výsledky v negativním směru, že pokračuje neplnění záměrů v oblasti zisku. Pracovnímu kolektivu připomněl zásadu, že při formování úkolů vědeckotechnického rozvoje je nutné úzce spolupracovat s Československou akademií věd, výzkumným ústavy, vysokými školami a soustředit naší pozornost k technickoekonomické úrovni výrobní základny, na přestavění investiční politiky, na strukturální změny hospodářství, na oblast životního prostředí v nejširším slova smyslu. Přestavením organizační struktury úseku a personálními změnami, převzít konkrétní odpovědnost za vypracování a realizaci dlouhodobých strategických směrů rozvoje ekonomiky. K potřebě profesionálních přístupů jsem získal spolupracovníka z vysoké školy ekonomické, zástupce děkana výrobně ekonomické fakulty. Na úseku, který jsem vedl, pracoval na půl úvazku. V zájmu spolupráce a ustavení vědeckovýrobních sdružení, jsem navštívil Francii, USA, Kanadu, SRN, ale také Kubu, Sovětský svaz. S firmami USA, Kanady a SRN podepsal Úmluvy o konkrétní spolupráci.

 

Vedení komunistické strany mé záměry nepodpořilo

V dané době a v daných podmínkách jsem považoval záměr za dostačující, byť ne jednoduchý. Usek, který jsem vedl, bylo třeba posílit schopnými a vzdělanými pracovníky Předložil jsem personální návrh na mého zástupce, schopného vysokoškoláka. Tato funkce byla v nomenklatuře předsednictva ústředního výboru komunistické strany. Jakmile byl návrh předložen ke schválení, generální tajemník prohlásil proč to schvalovat. Návrh byl stažen z programu. Uvedený pracovník byl sice mnou přijat, ale bez potřebných kompetencí. Ze strany vedení komunistické strany nebyl zájem, abych posiloval kolektiv vedení schopnými pracovníky.

V české vládě se projednával stav životního prostředí v podmínkách prostředí České republiky. Návrh, za pomoci širokého aktivu, byl kritický, otevřený. Pranýřoval neznalost a také neschopnost činitelů národních výborů dbát o životní prostředí. Tyto skutečnosti byly doloženy konkrétními fakty z krajů, okresů a závodů. Jakmile došlo k projednání, závěry nebyly schváleny, naopak materiál označen za můj subjektivní názor jako „jednostranný“ pohled. Stejný osud čekal zprávu o spolupráci českých subjektů s technickými a výrobními seskupeními ze Spolkové republiky Německo v oblasti řešení úkolů životního prostředí. Bylo řečeno, že nepřišel ještě čas navazovat s institucemi Německa jakoukoliv spolupráci.

V době kdy byl zpracováván návrh na zvýšení kompetencí České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj a její přejmenování na Ministerstvo pro vědu a životní prostředí byl jsem pozván k pohovoru. Byl jsem informován, že strana a vláda má zájem, abych pracoval na jiném úseku, kde budou využity moje „bohaté“ zkušenosti. Po roce práce na tomto úseku jsem byl odvolán z funkce místopředsedy české vlády a posléze schválen do funkce vedoucího oddělení státní administrativy ústředního výboru.

 

Za tři roky v Praze jsem přešel na třetí úsek

Nové oddělení se zabývalo problematikou armády, bezpečnosti, soudů, prokuratury apod. Tedy široké pole působnosti. Přemístění vypadalo před veřejností jako velké povýšení s vlivem na mocenskou oblast státu. Já jsem ale přemístění chápal úplně jinak. Tušil jsem, že je to cesta do pekel, prostředek k vyřízení si účtů se mnou. V kruhu bezpečnostních složek měly být se mnou vyrovnány účty. Tento přesun ve mně vzbudil odpor a přivedl k definitivnímu rozhodnutí, že přestanu podporovat nejvyšší činitele komunistické strany a státu ať se stane cokoli. Bylo přece neúnosné, abych během tří let v Praze absolvoval tři významné funkce. Než jsem se stačil rozhlédnout, šel jsem jinam. Bylo to směšné i k pláči. Byl jsem rozhodnut, že se s organizátory vypořádám.

Po seznámení se s úkoly oddělení a s charakteristikou pracovníků jsem se zděsil. Na tomto oddělení pracovali příslušníci armády a státní bezpečnosti. Byli vedení na oddělení, ale platili je jejich mateřské orgány. Co to bylo za praxi? Tito lidé nemohli respektovat pracoviště, kde působili, ale orgán, který je platil, odměňoval. Neslýchaná provázanost orgánů státní bezpečnosti, armády a oddělení nedala spát. To nebyla praxe demokratické společnosti. Po projednání s generálním tajemníkem komunistické strany začal jejich přesun zpět na svá ministerstva. Na jejich místa nastupovali mladí lidé se vzděláním právník, filosof, strojní inženýr. Tento pohyb nemohl zůstat bez odezvy.

Personální změny nabírali na tempu. Připravovaly se změny i v rezortu ministerstva vnitra. Na pořad přišla 5. správa ministerstva vnitra, úsek ochrany ústavních činitelů. Pro informaci ústavních činitelů důležitý odbor, který si osoboval pravomoci, které mu nepříslušely. Bylo známo, že generál, který byl v čele 5. správy ministerstva vnitra, byl velkým přívržencem generálního tajemníka a presidenta a některých pražských činitelů. Z informací bylo známo, že právě jim přednostně přenášel všechny důležité informace a také plnil jejich přání. Zavolal jsem ho na pohovor a oznámil mu, že bude odvolán. Byl překvapen. Žádal, prosil, aby mohl zůstat, že má mnoho nedokončených úkolů právě ve vztahu ke jmenovaným osobnostem. Neoblomil mě. Odešel.

 

Změna náčelníka přinesla veliký střet

Problém nastal se jmenováním nového náčelníka. Nebyl výběr. Neměl jsem ani zájem, aby to byl člověk z okruhu nejvyšších činitelů. Bylo třeba dosadit jim neznámého člověka, který se bude vymykat jejich praktikám a zvyklostem. Nakonec byl, dočasně, doporučen, člověk, který na 5. správě působil v minulosti jako mladý příslušník, byl absolventem filosofické fakulty, kterého jsem osobně znal z mé působnosti ve Zlíně. Bohužel, 5. správa a vedení ministerstva vnitra a především náměstek ministra vnitra pro oblast státní bezpečnosti, návrh nemínily přijmout a všemi způsoby protestovaly. Nebyl to jejich člověk. Označili ho za jakéhosi představitele krajní levice apod. Dělali vše, aby padl. Pod rouškou blahopřání k funkci a zvýrazňování jeho kvalit, ho vláčeli celodenními pitkami a zkoumáním jeho názorů, které natáčeli. Této vlídnosti pražských vnitráckých činitelů podlehl. Udělali z něj figuru, která nebyla schopna velet, řídit. Generální tajemník, ač ho krátce před tím uvedl do funkce, byl nucen ho odvolat. Úkol narušit informační tok na jisté činitele a jejich spojence nebyl splněn. V té době to byl mimořádně důležitý úkol. Nakonec vedení 5. správy přišlo do rukou obdobných lidí, jako byl odvolaný náčelník. Vše zůstalo při starém a odplata musela následovat. Staré seskupení správy i lidé kolem hradu, tvrdili, že odvoláním dřívějšího náčelníka, zkušeného generála, byl narušen vnitřní systém správy, tok informací. To byl ale účel.

 

Odmítání spolupráce s firmami západních zemí

Některým činitelům ministerstva vnitra nejvíce vadilo, že jsem bez jejich vědomí a bez konzultace s nimi, i ve funkci vedoucího oddělení státní administrativy, pokračoval v ovlivňování spolupráce s technickými a výrobními subjekty spolkové republiky Německo, se Severním Porýním-Vestfálskem a také se seskupeními technických a výrobních subjektů Kanady. Přesto, že jsem tak činil v souladu s názorem generálního tajemníka, varovali mě, vyhrožovali, nastolené programy rozkládali, osočovali organizátory. Spolupráci jsem ovlivňoval i proto, že jsem předpokládal, že se v krátké době vrátím na úsek vědeckotechnického rozvoje a navázané kontakty budou užitečné. Činitelé státní bezpečnosti vypouštěli teze, že jsem jejich placeným konfidentem. Zneužili i mé pozvání k návštěvě řady výrobních subjektů v západních zemích. Rozčílil je text, který jsem obdržel od firmy Kautex of Canada Inc., ve kterém mě zvali k návštěvě. V textu mimo jiné se psalo:

„Na základě vaší loňské návštěvy v USA a Kanadě a rozhovorů, které jsme v té době měli, rádi bychom vás pozvali znovu k návštěvě obou zemí. Máme zajímavé technologie využitelné v obuvnickém průmyslu, které jste neměl čas shlédnout během vaší poslední návštěvy. Můžeme je nabídnout k využití na bázi společných podniků nebo kooperačních vztahů….“

Postupně právě někteří činitelé státní bezpečnosti vytvářeli o mně obraz jakéhosi špiona, který vyzrazuje tajemství o naší ekonomice apod. V té době jsem napsal dopis ministru vnitra se žádostí o vysvětlení rozkladných aktivit a odsuzování mé osobnosti ze strany činovníků ministerstva vnitra. Neodpověděl, nestačil odpovědět.

 

Rozdílný názor na události v lednu 1989

Vedení komunistické strany a některým činitelům ministerstva vnitra nejvíce vadilo mé pojetí lednových událostí v roce 1989. Jak známo lednové události projednalo předsednictvo ústředního výboru komunistické strany. Ocenilo zásah Pohotovostního pluku SNB proti demonstrujícím občanům a doporučilo vládě a federálnímu shromáždění zpřísnit opatření vůči opozici.

Oddělení, které jsem vedl, na to reagovalo jinak. Získalo i podporu náměstka ministra vnitra, který odpovídal za státní bezpečnost. Společně byl vypracován dokument, který charakterizoval příčiny společenské krize a zásah bezpečnostních sil odsoudil. Doporučil změny ve vládách i ve vedení komunistické strany. Doporučil také, aby nejvyšší straničtí a státní činitelé v čele s generálním tajemníkem a také presidentem republiky navštívili studenty na vysokých školách a prodiskutovali danou společenskou situaci.

Dokument byl odmítnut jako kontrarevoluční akt odporující závěrům předsednictva komunistické strany. Činitelé se cítili uražení návrhem, aby šli diskutovat se studenty. Jak známo, předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích osobně děkoval příslušníkům Pohotovostního pluku ministerstva vnitra za zásah na Václavském náměstí a v ulicích Prahy, vykonal přehlídku jednotky Pohotovostního pluku.

Po těchto událostech, s určitým odstupem, bylo svoláno zasedání ústředního výboru komunistické strany. Jeho cílem bylo mj. potvrdit závěry předsednictva strany k lednovým událostem, ocenit práci ministerstva vnitra a posoudit některé otázky školství. Sekretariátem generálního tajemníka jsem byl pověřen, abych na zasedání vystoupit a zhostit se dvou úkolů:

1) obhájit závěry předsednictva vůči demonstrujícím občanům v lednu 1989,

2) odsoudit praktiky komunistické strany Itálie, které způsoby práce bezpečnostních sil a komunistické strany odsuzovaly.

Tušil jsem, co je záměrem doporučení. Byl to pokus o kompromitaci. Jedno ani druhé jsem nemohl přijmout. Bylo by to v rozporu s mým svědomím, mými znalostmi, přesvědčením. Na jednání jsem se však připravil. Vystoupil jsem, ale navržených problémů z ledna 1989 si nevšiml. Hovořil jsem ke školství a kritizoval praxi vůdců při vedení společnosti a řekl, že je nejvyšší čas přistoupit k personálním změnám ve vedení komunistické strany a státu. Mj. řekl, že:

„…Uskutečnění tolik očekávaných změn u nás není zdaleka jen v rukou vedení strany a státu. Své slovo tu musí říci celá společnost, všichni obyvatelé našeho státu. Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naší populace, s vědomostmi nového pokrokového myšlení, měly otevřenou cestu vzhůru a mohly se, v blízké budoucnosti, zapojit do procesu řízení společnosti a nahradily ty, kteří na svěřené úkoly nestačí…“

Odezva z vedení strany byla hrozná. Byť ne veřejně, ale v kuolárech a na různých poradách, jsem byl odsouzen za ignoraci usnesení předsednictva strany k lednovým událostem, za to, že jsem nepodpořil a neobhájil zásah ministerstva vnitra proti demonstrujícím občanům, nepodpořil stranické a stání vedení. Generální tajemník mezi svými přáteli prý prohlásil, že šlo o útok na jeho osobu, ale aby mně to neříkali. Oni však řekli… Komunikace mezi mnou a generálním tajemníkem vázla. Některé úkoly svěřoval, bez mého vědomí, mému zástupci.

 

Aktivita před zasedáním ÚV KSČ

Krátce na to bylo připravováno zasedání ústředního výboru k otázkám životního prostředí. Se spolupracovníky jsem napsal článek, který uveřejnil časopis Signál pod názvem: „Bez poznání není řešení“. Současně bylo přikročeno k diskusi s pracovníky, kteří se dlouhodobě zabývali problematikou životního prostředí. Mezi nimi byli i ti, kteří se v polistopadových vládách stali ministry životního prostředí a další disidenti. Setkávali jsme se legálně v salonku hotelu Praha. Ke spolupráci a k organizaci takových setkání byl získán ministr vnitra české republiky, do jehož kompetence patřilo životní prostředí. Byl nakloněn společenským změnám a s odumřelými praktikami vedení komunistické strany nesouhlasil. Setkání se zúčastňoval a také aktivně vystupoval i náměstek federálního ministerstva vnitra pro oblast státní bezpečnosti. O jedné takové besedě vyšla tisková zpráva, že:

„Ministr vnitra české republiky se sešel s odborníky z oblasti životního prostředí a setkání se také zúčastnil vedoucí oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart.“

Na setkání se hovořilo otevřeně, docházelo k názorové shodě mezi mnou, představiteli ministerstva vnitra a odborníky. Projednávaly se nejen ekologické otázky, ale i problémy politické, personální a formovaly se závěry. Z jednání jsem předal písemnou informaci generálnímu tajemníkovi komunistické strany a předsedovi federální vlády. Stanovisko znělo:

„Skupina odborníků, s kterými jsem se setkal, předložila k posouzení a k dalšímu rozhodnutí monografii „Stav a vývoj životního prostředí v Československu“. Iniciativně ji zpracovala ekologická sekce československé biologické společnosti při akademii věd a ekologická pracovní skupina Rady ekonomického výzkumu ve spolupráci s Ústředním ústavem národohospodářského výzkumu v Praze. Jde o pokus co nejobjektivněji charakterizovat stav a formulovat základní existující i potenciální problémy v jejich vzájemných vazbách. Doporučuji, aby Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj uspořádala v dubnu 1989 pracovní seminář, na kterém zástupci sdělovacích prostředků budou informováni o stavu a vývoji životního prostředí v Československu. Půjde o otevřené seznámení veřejnosti s dosud neznámými zápornými faktory, které neblaze ovlivňují kvalitu života našeho lidu. Upozorňuji, že místy až kritický stav životního prostředí a přírodních zdrojů na jedné straně a znepokojení stále širších vrstev společnosti s danou situací na straně druhé, vyžaduje rychlé řešení způsobem skutečně účinným. Z pověření aktivu odborníků a dalších účastníků jednání ujišťuji, že všichni jsou připraveni pomoci všude kdykoliv to bude třeba. Rudolf Hegenbart“

Nikdo z vedoucích činitelů komunistické strany nereagoval, nikdo nepožadoval bližší vysvětlení. Součástí přípravy na toto jednání byla i spolupráce s institucemi a podniky Severního Porýní-Vestfálska ze SRN. Na pořadu byla konkretizace projektů o ustavení česko-německých podniků, řešení rekultivace zdevastovaných území severních Čech, Ostravska a některých území Slovenska. Generálním tajemníkem jsem byl pověřen, abych plnění úkolů v této oblasti kontroloval. Zakrátko mě navštívili někteří činitelé ministerstev, kteří se na spolupráci podíleli a ptali se, co mají dělat. Navštívil je totiž příslušník státní bezpečnosti a před spoluprací s firmami německé republiky je varoval. Státní bezpečnost prostřednictvím jednoho pracovníka mého oddělení mně vzkázala, abych od spolupráce se SRN odstoupil, nebo špatně dopadnu. Tehdy jsem vzkázal onomu náčelníkovi, aby mě navštívil a osobně tlumočil námitky. Nepřišel.

 

Příprava a průběh zasedání ústředního výboru, zákaz vystoupení v diskusi

Výsledků společného jednání s odborníky, činiteli ministerstva vnitra a podniky Severního Porýní, jsem využil k přípravě mého diskusního vystoupení na zasedání ústředního výboru. Bohužel, z podnětu generálního tajemníka, mně nebylo uděleno slovo. Tak mě později informoval i řídící schůze, tehdejší tajemník ústředního výboru, pro oblast zemědělství. Generální tajemník vyslal jednoho z vedoucích oddělení, aby převzal ode mě připravený diskusní příspěvek. Odmítl jsem cokoliv předat. Jaký jsem si vytvořil závěr?

Svým zákrokem mě generální tajemník upozornil, že se mnou již nepočítá. Ubohý zásah jsem považoval za směšný. Jeho hra však nekončila.

 

Aktiv představitelů mocenských orgánů v červnu 1989

Za nejvýznamnější událost první poloviny roku 1989 jsem považoval aktiv nejvyšších představitelů mocenských orgánů. Konal se počátkem června roku 1989. Cílem bylo projednat bezpečnostní situaci ve státě a orientovat pozornost komunistické strany na přípravu podkladů pro nadcházející sjezd strany. Na aktivu měl se zásadním projevem vystoupit generální tajemník. K přípravě projevu byla ustavena komise ze zástupců ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti. Když se příprava projevu chýlila ke svému konci, generální tajemník mě pozval k pohovoru. Konstatoval, že v poslední době mnoho hovořil a tak zastává názor, abych v jeho zastoupení pronesl projev já. To byl neuvěřitelný závěr. Byl tu přece president republiky, dále předseda federálního shromáždění a předseda právní komise ústředního výboru komunistické strany, předseda federální vlády, další členové předsednictva a tajemnící ústředního výboru. Nebývalo zvykem, aby na tak representativním a zásadním aktivu hovořil vedoucí oddělení.

Stalo se cosi neuvěřitelného, což jsem chápal jako vrchol vnitřní krize uvnitř vedení komunistické strany, za projev slabosti či neschopnosti, ale i za další pokus o moji veřejnou kompromitaci. V takové situaci nebylo těžké cokoliv ve společnosti změnit. Zdálo se mně, že jejich síla, velkohubost stranického a státního vedení, je v nenávratnu.

Dost neuváženě, aniž bych docenil záludnost generálního tajemníka vůči mé osobě, jsem návrh na vystoupení přijal. Jen s tím rozdílem, s čímž zase on nepočítal, že připravený projev jsem odmítl a přepracoval k obrazu svému. Mně se nelíbilo, abych podporoval zásahy bezpečnostních sil, doporučoval zpřísnění opatření vůči občanům a hlásil se k přežitým praktikám komunistické strany. V rychle přepracovaném projevu jsem mimo jiné konstatoval, že:

„…komunistická strana si nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a oni nemají žádné právo se za komunistickou stranu schovávat či se na ni odvolávat, od představitelů těchto institucí budeme požadovat, aby kladli prvořadý důraz na boj proti konzervatizmu, dogmatismu, na odstraňování bariér, které nepřejí společenské přestavbě. Kritériem jejich hodnocení bude úroveň překonávání administrativně direktivních metod, úroveň a rychlost jejich zápasů s různými deformacemi s právním řádem, boj s myšlenkovými stereotypy apod….“

Na tato slova reagoval předseda tehdejšího parlamentu, který mně řekl: „s kterým že revizionistou jsi to psal?“ S žádným. Vystoupení jsem psal doma, na Vysočině a konzultoval s tehdejším generálním prokurátorem, který můj projev podpořil. Překvapena byla i veřejnost. Šlo o nikým nečekaný nástin převratu v myšlení i v práci, otevření cesty ke kádrovým řešením a společenským změnám. Generálnímu tajemníkovi mé vystoupení pomohlo k rozšíření nebezpečné fámy, že budu generálním tajemníkem komunistické strany.

Negativní reagence na můj projev z řad příslušníků vnitra a armády dávaly tušit, že můj přístup nezůstane bez odezvy. Generální tajemník mě zavolal a řekl, abych dal pokyn vedení ministerstva vnitra, aby při jakýchkoliv událostech, nezatýkali Václava Havla či činitele opozice. To byla změna! Ani vedení ministerstva vnitra jí nechtělo věřit. Hodil rukavici opozici a vyzval tak ke spolupráci. Jeho pokyn jsem chápal jako vzkaz vedoucím činitelům opozice, že mají otevřenou cestu k moci a také vzkaz ministerstvu vnitra, že mohou konat. Naznačit, že úsilí Hegenbarta o spolupráci s odborníky nemá cenu, je falešné, ale jeho návrh bude mít nedozírný význam. Koneckonců další vývoj to potvrdil.

 

Jaké byly zájmy generálního tajemníka?

Nikdo jistě nepochyboval a nepochybuje, že by generální tajemník neuvažoval o změnách ve vedení komunistické strany i o své resignaci. Takovou otázkou se dlouhodobě zabýval. Veřejně dával ve známost, že novou osobností může být významný činitel pražské stranické organizace. Označoval ho za schopného a dynamického člověka. Druhou alternativu nastolil prostřednictvím aktivu státních orgánů, kdy mě pověřil, abych mluvil v jeho zastoupení. V letních měsících dokonce prosadil, i proti vůli například presidenta republiky a dalších, abych se stal členem Rady obrany státu. Takové činy veřejnost chápala jako fakt, že generálním tajemníkem budu. To však generální tajemník nikdy v plánu neměl. Kdysi v kruhu svých přátel měl prohlásit: „Hegenbart? Ten může být maximálně vedoucím oddělení!“

Různé fámy o tom kdo bude či nebude nejvyšším činitelem komunistické strany mu vyhovovaly. Spokojeně sledoval jak já a „dynamický“ činitel Prahy budeme zápasit o jeho důvěru, ke komu se bude veřejnost a různé instituce přiklánět. Hrál svoji hru. Odváděl tak pozornost od svých skutečných zájmů. V pozadí však počítal s třetí alternativou. Na doporučení spolupracovníků a přátel ze Zlína a okolí se měl stát generálním tajemníkem tehdejší tajemník ústředního výboru pro oblast zemědělství. Pocházel ze Zlína a měl vysokou důvěru i činitelů Agrokombinátu Slušovice. Pro veřejnost to mělo být veliké překvapení. K tomu účelu měl posloužit i polistopadový aktiv činitelů zemědělských družstev v Praze a také založení zemědělské strany. Bohužel či bohudík vývoj jeho záměry zkomplikoval. Vše bylo jinak.

 

Porada činitelů státní bezpečnosti v červenci 1989

Počátkem července byla porada činitelů státní bezpečnosti, kde byly přijaty úkoly pro nejbližší období, formulován obsah práce. Připravoval se 17. listopad? To nemohu doložit, nebyl jsem pozván. Z doslechu však vím, že zde byla projednána orientace na nezávislé tiskoviny a subjekty, že zde byla řeč i o mé osobě. Na tomto aktivu zástupce náčelníka 2. správy SNB mj. konstatoval:

„…Ze strany zahraničních kapitalistických firem a monopolů formou kompromitace – dochází k uplácení jednotlivých vedoucích hospodářských funkcionářů, včetně využívání tlaku přes nejvyšší představitele strany a vlády, jako důsledek jednání na nejvyšší úrovni, například sdružení fy SHL, presentované v ČSSR majitelem firmy Höllter, Heinrichem Hólltrem, v oblasti dodávek odsiřovacích zařízení pro čsl. tepelné elektrárny a další kruhy obchodní činnosti…“

Stejný činitel posléze prohlásil, že generální tajemník by neměl být odsuzován za to, co udělal, ale za to, co neudělal. Nebylo těžké uhodnout, že má na mysli moji osobu. Největší bombou pro vedení komunistické strany a státní bezpečnosti byl dopis od západní agentury, kterou představoval Michael Wiss. Dopis v  době mé nemoci koloval po ústředním výboru. V něm bylo mj. psáno:

„…Byl jsem potěšen, že byste se chtěl setkat na interview a prodiskutovat vaše pohledy na potřebu ekonomické a politické restrukturalizace. Rád bych si pohovořil ve všeobecnosti o vašem pohledu na vazby mezi ekonomickou a politickou reformou, jak hodnotíte současný průběh reforem v ČSSR, váš pohled na proces přestavby v SSSR, v Polsku a Maďarsku, stejně jako možnost kádrových změn v KSČ….“

Trnem v oku byly i moje statě zveřejněné ve sdělovacích prostředcích v Sovětském svazu. Obsahem se zabývalo předsednictvo a konstatovalo, že jde o můj pochybný subjektivní názor, který nebyl schválen a doporučen stranickými orgány. Kritika poměrů v Československu byla pro ně nepřijatelná. Podporu jsem získal pouze od předsedy federální vlády a náměstka ministra vnitra spravující oblast státní bezpečnosti. Příšerný tlak skončil infarktem. Dlouhodobě jsem byl nemocen. Ani dopis, který jsem obdržel od velvyslance Kanady, je nepotěšil. V skrytu duše zuřili. Velvyslanec napsal:

„Vážený pane Hegenbart, je mi potěšením v příloze zaslat odpověď pana Bati na Vaše blahopřání k narozeninám. Věřím, že se cítíte zdravotně lépe a že se zanedlouho budu mít možnost se opět setkat a promluvit si o záležitostech zajímajících obě strany. V hluboké úctě B. Mawhinney“

V tomto roce 1989 jsem měl odvahu a také byl jeden z mála, který blahopřál k narozeninám panu Baťovi. Rok na to mu blahopřáli činitelé ze všech stran a z různých seskupení české republiky. Byl to nevídaný jev.

 

Impuls k odsunu z politické scény

V době po srdečním infarktu a po léčení v nemocnici na Homolce, jsem se léčil ve Františkových Lázních. Nenadále mě navštívil generální tajemník. Při návštěvě mě pozdravil šibalským úsměvem, pohovořil o obecných problémech, poptal se po zdraví a navrhl, abych přešel na ústředním výboru komunistické strany z dosavadní funkce do funkce vedoucího ekonomického oddělení. Prý zná, že mě práce mezi mocenskými orgány nebaví. Konečně si dal odvahu sprovodit mě ze světa, zbavit funkcí.

Po úvaze, a po diskusi s mými spolupracovníky, jsem jeho návrh odmítl. V dané situaci bylo zbytečné kamkoliv přecházet. Mé rozhodnutí vzal na vědomí. Dal však podmínky! Měl jsem přestat psát články do sdělovacích prostředků, nesetkávat se s představiteli zahraničních firem, stáhnout svoje žádosti o výjezd do zahraniční, držet se v pozadí, absolutně nezasahovat aktivně do politiky.

Byl to jeho poslední krok k tomu, abych z vlastní vůle, a to definitivně, ukončil své politické aktivity. Pak už muselo přijít násilí, z kterého on měl vždy obavy. Nepochybně se domníval, že můj „případ“ vyřeší.

 

Přípravy k vrcholu společenských změn

Byl jsem v pracovní neschopnosti, mohl se léčit a užívat si volna. Nejvyšší činitelé komunistické strany rozhodli svolat na 10. prosince 1989 zasedání ústředního výboru. Mělo se vypořádat s negativními tendencemi, které ztrpčovaly, vedení komunistické strany a státu, život. Tušil jsem, že se vypořádají i se mnou. Rozhodl jsem se zaskočit je. V jednání jsem spatřoval jedinečnou možnost jak docílit personálních změn a zrychlit cestu reforem společnosti. Požádal jsem lékaře, abych byl poslán do práce.

Přišel jsem včas. Za několik málo dnů, po mém nástupu do práce, byla svolána porada vedoucích oddělení s tajemníky ústředního výboru. Porada se zabývala obsahovou přípravou zasedání, měla sjednotit úsilí za odstranění všeho, co komplikovalo komunistické straně podmínky k vládnutí. Do čela strany, jak se tradovalo ze sekretariátu generálního tajemníka, měl přijít nový, progresivní činitel, kterého doporučí generální tajemník.

V pozadí vedení strany však byly síly, které s tímto manévrem nesouhlasily. Konaly vše, aby se tak nestalo. Koneckonců ani v předsednictvu strany nebyl jednotný názor. To umožňovalo rozehrát karetní partie na všechny strany a znemožnit, aby se o tomto návrhu vůbec jednalo. S návrhem generálního tajemníka nesouhlasil ani kolektiv vedoucích oddělení ústředního výboru. Vedoucí se několikrát sešli a rozhodli se na zmíněné poradě vystoupit radikálně a navrhnout jednání, které povede ke změnám. Na poradě jsem vystoupil i já. Mj. konstatoval, že:

„…vedení komunistické strany chybí odvaha říci veřejnosti pravdu o společenských problémech, nechce pochopit, že základní a léty tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí, velkým výbuchem. Z vlastních zkušeností doložil, že názory odborné veřejnosti i občanů se neberou vážné, ignorují se a praktická činnost stranických organizací se utápí ve stereotypech známých před společenskou přestavbou…“

Z vedení komunistické strany nikdo nereagoval, neodpověděl, nezaujal žádné stanovisko. Pouze jeden účastník porady ironicky konstatoval, že souhlasí s výrokem generálního tajemníka na zasedání ústředního výboru v květnu 1989, že „situace v Československu je konsolidovaná.“ Výrok byl směšný, diskutér jistě věděl, co říká a proč. Co ale bylo možné čekat od vůdců komunistické strany? V té době už téměř nic. Stále na cosi spoléhali.

 

Ze zkušeností Sovětského svazu se nepoučili

Problém společenské přestavby vůdcové komunistické strany chápali jen jako zástěrku k utvrzení svých pozic a starých praktik. Ty byly v rozporu s danou úrovní myšlení obyvatel, ale i členů komunistické strany. O to horší byla pro ně situace. Převážná část vedoucích činitelů spoléhala, a také tak se mezi sebou utvrzovala, že v Sovětském svazu skutečně spadne letadlo s nejvyššími činiteli a vývoj se vrátí zpět. Zřejmě zapomněli, že jisté malé letadlo přistálo, ale na Rudém náměstí v Moskvě, s německým občanem. Umožnilo tak novému vedení Sovětského svazu provést hluboké personální změny v sovětské armádě a na dalších místech. Mnozí naši činitelé zapomněli i na pohřeb nejvyššího vůdce Sovětského svazu, na pád jeho rakve do hrobu u Kremelské zdi v Moskvě. Pád rakve jsem považoval za oznámení veřejnosti, že v této zemi je etapě diktatury proletariátu definitivně odzvoněno.

 

Analýza o stavu společnosti nikoho nezajímala

Vývoj u nás dokládala i analýza, kterou v druhé polovině roku 1989 provedlo ideologické oddělení. Bylo konstatováno, že stále výrazněji se zvyšuje nespokojenost lidu. Občané byli rozladěni, znechuceni pomalým postupem společenské přestavby. Zvyšovala se kritika československého hospodářství. Z okruhu dotázaných 65 % respondentů žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67 % mělo vážné výhrady k činitelům, kteří proces společenské přestavby řídí a dvě třetiny pochybovaly o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce. Z dotazovaných by jen 5 % vstoupilo do komunistické strany a 66 % dotazovaných ideologii komunistické strany odmítlo. To bylo vážné varování, které vyžadovalo odvážné a nekompromisní reagování.

Příprava zasedání ústředního výboru dávala k tomu příležitost. Spolu s mnoha pracovníky výzkumných pracovišť, výroby a vysokých škol, jsem pro sebe i pro generálního tajemníka připravoval písemné podklady k jednání.

 

Účinný krok v přípravě jednání

Z mého hlediska jsem považoval za nutné obrátit se o pomoc na nejvyšší činitele orgánů státní moci. Nejvyšší činitelé mocenských orgánů byli požádáni, aby odpověděli na následující otázky:

<!–[if !supportLists]–>- <!–[endif]–>v čem spatřují příčiny velké ofensivy opozičních sil

<!–[if !supportLists]–>- <!–[endif]–>v čem spatřují příčiny slabin práce komunistické strany

<!–[if !supportLists]–>- <!–[endif]–>jakými politickými prostředky by se měla společenská situace řešit ?

Odpověď napsali všichni. Shodli se, že příčiny společenské nestability vyplývají ze stereotypů práce strany a neprozíravé práce vedoucích činitelů. Požadovali radikální personální změny a rychlý postup při společenské přestavbě. Odpovědi a stanoviska těchto činitelů byly pádným argumentem pro jednání ústředního výboru, vlastně zásadním. V souvislosti s přípravou zasedání jsem požádal tehdejšího náčelníka generálního štábu československé armády, aby připravil návrh personálních změn ve vedení armády s upřednostněním jeho osoby, vyhledávaly se typy pro vedení ministerstva vnitra a jeho složek.

Osobně jsem předpokládal, že vyvinu snahu, aby do nejvyšší vládní funkce byl doporučen předseda Agrokombinátu Slušovice. Oplýval vysokými teoretickými i praktickými zkušenostmi, konkrétními poznatky z oblasti mezinárodního obchodu, ekonomiky, vědy a techniky, sociální oblasti. Oplýval řídícími schopnostmi. Byl jsem přesvědčen, že na zasedání v prosinci, za pomoci vnějších pokrokových sil ze zemědělských družstev, podniků a výzkumných ústavů, bude dosaženo úspěchu.

 

Náhlá změna koncepce vedení komunistické strany

Vedení komunistické strany a vnitra se mnoho věcí z přípravy dozvědělo. Záměry se dozvěděli i činitelé pražské stranické organizace a centrum svazu mládeže. Nepochybně se rozhodly situace využít. Všichni oplývali ambicemi upevnit moc. Negativní stanovisko nejvyšších činitelů státních orgánů vůči vedení strany a státu je zaskočilo, starým činitelům nedávalo žádnou šanci s čímkoliv na zasedání uspět. Nemohli se vypořádat ani se mnou. Museli volit nové prostředky.

Přišli s tezí, že zasedání ústředního výboru se nemůže konat. Protože mně označili za jakéhosi agenta Německa a podporovatele „osmašedesátníků“ mínili se mě zbavit všemi prostředky a před veřejností i před opozičními silami mě naopak představit jako dogmatika, který se pere za principy stalinismu.

V Praze byla cíleně organizována protislušovická nálada. I některé opoziční síly rozvíjely teze, že na ústředním výboru pracuje proslušovická klika, kterou vede generální tajemník a já, že tato klika míní získat moc v komunistické straně a ve společnosti. Když činitelé Agrokombinátu Slušovice navštívili Prahu, byli sledováni. Pražské podzemí začalo nabádat všechny možné síly, aby se na toto tak zvané propojení soustředily a rozbily ho. Jak známo se slušovickými koncepcemi nesouhlasili radikální komunisté, považovali je za revizionistické, prozápadní. Všeobecně se začalo vyprávět, že jsem jejich mluvčím a prosazuji jejich koncepce. Pražské „podzemní“ síly se také rozhodly, jak často říkávaly, nejen mě „utopit ve vlastní šťávě“, ale k odsouzení získat i nejvyšší činitele opozice.

 

Studentský průvod, cesta k likvidaci reformistů

Studentský průvod 17. listopadu 1989 z Albertova do centra Prahy k tomu vytvářel podmínky. Vedení komunistické strany a další nižší orgány se na něj dlouhodobě připravovali. Měl být využit k tomu, aby do mocenských funkci nastoupili noví činitelé. Profesoři vysokých škol měli jít v talárech. Na slavnostní chvíli mnozí ambiciosní činitelé čekali ve svých bytech. Očekávali pokyn, aby mohli předstoupit před studenty a národu sdělit své poselství. Průvod měl současně zatratit ty, kteří čekajícím činitelům překáželi a jejich činnost nezapadala do jejich koncepcí. S pomocí veřejnosti jsem měl být svrhnut i já.

Z diskuse s generálním tajemníkem bylo známo, že 17. listopadu, i v další dny budu pobývat v Praze a sledovat vývoj. Tehdy jsem řekl, že je nejvyšší čas nenormální situaci ukončit. Při tomto výroku generální tajemník zpozorněl a jak mě informoval pracovník jeho sekretariátu, tuto informaci předal dalším činitelům. Organizátoři získali potvrzení, že budu v Praze a mého pobytu mohou dokonale využít.

Den mezinárodního svazu studentstva byl vynikající příležitostí. Mohli tak připomenout utrpení studentů roku 1939 a zároveň se vypořádat s  „přáteli“ Němců a s překážejícími reformisty v současnosti. Pochod studentů proběhl tak jak proběhl, s plánovaným a předem připraveným střetem na Národní třídě. Na místě činu byly připraveny filmové kamery západních agentur, novináři. Filmaři měli zřejmě natočit můj zrůdný povel k nevybíravým bitkám.

V rozhodujícím týdnu před 17. listopadem nenechali organizátoři nic náhodě. Potřebovali mě odsunout na čas z Prahy a vše dokonale připravit. Bez mého vědomí a bez vědomí našeho oddělení, byla na oddělení, které jsem vedl, naorganizována návštěva, studijní delegace komunistické strany Sovětského svazu, v čele s mými partnery. To byl překvapivý, ale cílený čin. Musel jsem se věnovat této delegaci, opustit Prahu. V předvečer jsme byli v Jihlavě, v Bratislavě a Trnavě a dne 17. listopadu jsem se s členy delegace, po obědě v hotelu Praha, rozloučil.

 

Krátké zastavení s ministrem vnitra

Po rozloučení s delegací jsem se zastavil na ústředním výboru komunistické strany. Pocítil jsem jakési dusno a také získal informaci, že dnes se stane „něco hrozného“. Mě nikdo a o ničem oficiálně neinformoval. Nebyl zájem, dění šlo mimo mě. Na chodbě budovy ústředního výboru komunistické strany jsem potkal ministra vnitra, který kráčel z politicko-organizačního a ideologického úseku. Moc nemluvil, ale řekl, že se kvůli mně zastřelí. Neměl důvod, ale výrok byl pozoruhodný. Cosi se dělo, s čímž on zřejmě nesouhlasil. Mohl být informován o něčem nekalém. Nebylo divu. Tajemník ústředního výboru, který spravoval politicko-organizační úsek, mě v lásce neměl, dříve byl mým odpůrcem a nedivil jsem se, že mohl být strůjcem návštěvy sovětské delegace. Že se v takových překvapeních vyzná, dokázal již v srpnu 1968. Na ústředním výboru jsem nebyl potřebný a v Praze zbytečný. Bez váhání jsem odjel domů. Na dvorku domku jsem stavěl malý objekt na nářadí. Praha mě přestala zajímat.

 

Klid před bouří

V průběhu večera 17. listopadu, a  další den, mně nikdo z Prahy nevolal, nepotřeboval mě. Druhý den po 17. listopadu jsem obdržel telefonický vzkaz z Bratislavy, údajně od náměstka federálního ministerstva vnitra, že v Praze se strhla bitka mezi studenty a Pohotovostním plukem SNB. Téhož dne, v odpoledních hodinách, jsem odjel do Prahy přesvědčit se, co se vlastně stalo. Navštívil jsem sekretariát generálního tajemníka. Krátce před tím zasedalo předsednictvo strany, aniž bych byl pozván. V místnosti generálního tajemníka dva vysocí činitelé ústředního výboru KSČ sledovali televizi. Při dotazu, co se děje nikdo neodpověděl, ignorovali mě. Odešel jsem. Až služba v budově ústředního výboru mně řekla, že jeden disident oznámil mrtvé studenty na Národní třídě. Byl to ten disident, který se měl dotazovat na ústředním výboru, proč já hovořím na aktivu vedoucích činitelů státních orgánů v červnu 1989, proč složky ministerstva vnitra nabádám k činům. Nikdy jsem však nezískal informaci, zda to byla vůbec pravda. Z budovy ústředního výboru jsem odjel do svého pražského bytu. Nikdo mě nepotřeboval.

 

Překvapivé pondělí

V pondělí, po střetu na Národní třídě, levicoví radikálové roznášeli zprávy, že střet jsem připravil a dokonce vedl já. Například v rezortu ministra zdravotnictví se konal aktiv pracovníků. Tehdejší ministr, jinak obhájce radikálních směrů komunistické strany, na aktivu prohlásil, že střet na Národní třídě jsem připravil a vedl já. Někteří pracovníci ministerstva zdravotnictví mě okamžitě o vystoupení ministra informovali. Negativní zprávy o mé „kruté“ činnosti byly rozšířeny i do míst mého bydliště, na pracoviště, kde jsem dříve pracoval. Veřejnost se dožadovala šetření, potrestání, aktivně zasahovala opozice. Chtěla vědět, kdo byl organizátorem střetu. Zřejmě se domnívala, že jsem to byl skutečně já. Protože jsem pracoval s inteligencí, začali o mě mluvit jako o „muži dvojí tváře“, o „záhadném muži“, o člověku, který se zaštiťoval inteligencí a starostí o životní prostředí, ale prostřednictvím bitek usiloval o získání osobní moci a o návrat starých pořádků. Na druhé straně však u generálního tajemníka byla sepsána rezoluce, která měla střet podpořit a prokázat, že byl pro stranu i společnost potřebný. Dle rezoluce zásah měla podpořit i vláda, jako rozhodující čin pro pořádek ve straně a ve společnosti. Byl jsem pověřen, abych návrh předal k vyjádření vedoucím činitelům městské stranické organizace. Tam vládla pohoda. Vedoucí činitel žádal, abych mu předložil návrh muže, který by u něj vykonával stejnou funkci, kterou jsem zastával já. Odmítl jsem.

 

Situace v Praze byla hodnocena politicko-organizačním úsekem

Zprávu o průběhu událostí na Národní třídě nikdo, z vedení komunistické strany a státu, ode mě či od oddělení, nevyžadoval. To se vymykalo dosavadním zvyklostem. Informace o průběhu byla dodána z politicko-organizačního oddělení. Z toho oddělení, které zorganizovalo příjezd sovětské delegace pro naše oddělení právě v týdnu před 17. listopadem. Tedy o nás bez nás. V informaci zmíněného oddělení se pravilo mj., že:

„…17. listopadu v prostoru Národní třídy kolem 20té hodiny bylo soustředěno asi 3 tisíce osob, z nichž jen asi tisíc uposlechlo výzvy k rozchodu a k opuštění prostoru. Zbývající setrvali na místě, demonstrativně se posadili na vozovku a pokračovali v provolávání hesel. Výzvy k opuštění prostoru byly pronášeny více jak 15x a téměř hodinu měli účastníci demonstrace možnost vyklidit prostor. Po marných výzvách pořádkové jednotky přikročily k vytlačení davu. V průběhu tohoto bezpečnostního opatření došlo k šarvátkám, vyvolaných především agresivními účastníky demonstrace. Při zákrocích bezpečnostních orgánů bylo kontrolováno 179 osob, z nichž 145 bylo pro agresivní chování předvedeno na útvary veřejné bezpečnosti. Při zákrocích bylo zraněno celkem 38 osob, z toho jeden příslušník SNB a jeden občan USA…“

 

Začala kompromitace mé osoby

Radikální komunisté i opoziční síly rozehráli obrovskou kompromitaci mé osoby. Všichni hledali toho, kdo dal rozkaz ke střetu na Národní třídě. Hned po událostech nastolili problém Hegenbart a oddělení v jehož čele jsem stál. Vynechali Výbor pro stranickou práci v českých zemích a jeho aparát, nezabývali se tehdejšími kompetencemi, nezabývali se „Prahou“ ani ministerstvem vnitra a některými jeho správami, ale pozornost věnovali jen a jen mně. Ne oni, ale veřejnost mě měla odsoudit. Jeden bývalý spolupracovník mně napsal, že jsem jak rumunská Sekuritate. Já a moje oddělení však takové zájmy nikdy nemělo, nemohlo mít.

 

Podivné jednání vedení ministerstev vnitra

Vedení komunistické strany a státu rozhodlo, aby organizátor střetu na Národní třídě byl okamžitě zveřejněn. K tomu účelu byla svolána společná porada vedení federálního a českého ministerstva vnitra. Měli vše projednat a určit kdo dal rozkaz ke střetu. Poprvé ve funkci vedoucího oddělení státní administrativy jsem navštívil ministerstvo vnitra a zúčastnil se porady nejvyšších činitelů obou ministerstev. Chtěl jsem i já znát pravdu, strůjce bitky na Národní třídě. Hádali se, obviňovali se, ale k žádnému závěru nedošli. Dohodnout se o tom, že jsem to mohl být já nemohli. Moje účast na poradě jim takovou možnost nedala. Ministr federálního ministerstva vnitra ukončil poradu. S rozpaky jsem opouštěl ministerstvo.

 

Východisko jsem nenašel

Cestou na pracoviště jsem hledal nějaké východisko. Naskýtalo se mnoho možností. V hlavě si naformuloval tezi, že střet mohli, ve spolupráci s předem vybranými studenty a zahraničními příslušníky zorganizovat příslušníci 5. správy ministerstva vnitra či z krajské správy středočeského kraje, že o tomto záměru oficiální vedení ministerstva vnitra nemuselo vědět. Hra o moc se totiž odehrávala v nižších patrech a především v podzemí Prahy, s mnoha ambiciosními „svazáky“ a bývalými i tehdejšími rozvědčíky a jejich spojenci ze zahraničí, ale i s ambiciosním předsedou federální vlády. Všichni chtěli získat moc, získat na svoji stranu opoziční síly a i jejich prostřednictvím se zbavit odpůrců.

Další verse, které mě tehdy napadly byly obdobné. Došel jsem k závěru, že šlo především o moji likvidaci. Záměrům různým skupin jsem překážel, nezapadal do jejich koncepcí. Tužba po moci ze strany mých odpůrců, stejně jako vidina velké odplaty byla veliká. Součástí jejich boje byla likvidace „slušovických nitek v Praze“, snaha rozbít, zničit vše, co jsem konal, odsoudit a znevážit slušovický řídící model a jeho výsledky. Ničeho se neštítili, sprosté lživé obvinění jim bylo blízké, zřejmě odpovídalo jejich charakteru. Aby zachránili sebe sama, potřebovali oběť, jejímž prostřednictvím by si zachovali posty a mohli dále vládnout.

 

Odpůrcům záměr nevyšel

Záměr jim nevyšel, což nepředpokládali. Organizátor bitek na Národní třídě byl dále usilovně hledán, ač jim muselo být známo, že ho nikdy nenajdou, pokud ho nebudou hledat mezi sebou. Úsměvné byly televizní záběry, jak činitelé stranických institucí nosí novému generálnímu prokurátorovi stále nové a nové poznatky o střetu na Národní třídě 17. listopadu, ale i jednostranná práce řady komisí provádějících analýzu událostí. Různí analyzátoři neměli zájem cokoliv zobjektivizovat, pokud tam nefiguroval Hegenbart. Ten se měl stát tím hlavním, který ponese odpovědnost za bitku. Přesvědčil jsem se o tom na jedné z prvních komisí.

Pravda o strůjci bitky je v nedohlednu. Je to pochopitelné. Ten kdo ovládá minulost, ovládá současnost i budoucnost. Dnes není jiné východisko, než tvořit argumenty, které by dokládaly, že to byli skutečně studenti, kteří řekli: „a dost“. Kdo však zná technologii veřejné a skryté moci ví, že takové tvrzení je směšné, že studenti ani činitelé opozice, sami o sobě nemohli žádný převrat „udělat“. To, že celý rok 1989 probíhal boj mezi mnou, mými spolupracovníky a dogmatickým vedením strany je analyzátorům cizí. Tomu se vyhýbají.

 

Po 17. listopadu přišli s novým obviněním

Pět dnů po událostech 17. listopadu mně informoval předseda Agrokombinátu Slušovice, že situace je mimořádně vážná, že by bylo třeba „udělat“ skutečný převrat. Na takovou možnost jsem nereagoval. Věřil jsem, že převrat je možný provést legálně ústředním výborem, tlakem různých sil a veřejností a to v prosinci 1989 na zasedání ústředního výboru komunistické strany. Byly přece vytvořeny dobré předpoklady. Koneckonců, v té době nebylo možné otevřeně mluvit, neboť už všude kolem mě bylo namontováno odposlouchávací zařízení. Přesto jsem mohl být odvážnější, byť jsem v oné době nebyl zdráv. Dnes vím, že moje vize o zasedání ústředního výboru byla naivní.

V tento den navečer se sešlo předsednictvo ústředního výboru komunistické strany. Mimo jiné, v rámci udržení pořádku v Praze, rozhodlo pozvat lidové milice. Na jednání jsem byl pozván, ale omluvil se a odjel domů. Milice přijížděla do Prahy, ale pražští straničtí činitelé je odmítli, ač několik dnů před listopadovými událostmi svolali velký aktiv milicionářů. Na něm se vzájemně utvrzovali jak „zatočí s kontrarevolucionáři“, slibovali věrnost komunistickým zásadám. Na aktiv jsem byl generálním tajemníkem delegován, abych zřejmě na vlastní oči a uši viděl a slyšel, co se může stát i se mnou. Průběhu jednání jsem se tehdy usmíval, shromáždění bylo ztrátou času.

Generální tajemník musel v nočních hodinách milice odvolat. Následný den, časně ráno, se sešlo totéž předsednictvo znovu a s okamžitou platností odvolalo z funkce náčelníka lidových milicí. Mě odvolat nemohli, protože jsem na jednání nebyl. Rozhodl jsem se dobře. Do veřejnosti však vpustili zprávu, že milice jsem pozval do Prahy já. Byl to šok. Za několik hodin jsem se ocitl znovu v nemocnici na Homolce, na jednotce intenzivní péče, s infarktem myokardu.

 

Na pořadu účtování

V nemocnici byl klid. Sem tam přišli lékaři či sestry a vyprávěli svoje zkušenosti s mocí. Přiházeli i různí „průzkumníci“, kteří chtěli vědět, jak to se mnou vypadá. Přišel i bývalý vysoký činitel sociální demokracie Evžen Erban. Informoval o chování těch či oněch činitelů, přednášel svoje úvahy o vývoji společnosti, požadoval můj názor. Dne 24. listopadu mě navštívil ředitel zdravotního zařízení. Řekl, že generální tajemník se zajímal o můj zdravotní stav a chtěl vědět, zda mohu přijít na svolané zasedání ústředního výboru. Taková možnost byla odmítnuta. Zakrátko volal můj spolupracovník. Prý se dověděl, že na zasedání ústředního výboru mám být, spolu ministrem vnitra federace a české republiky, okamžitě odvolán z funkce a vyloučen z komunistické strany. Přední disident prý požaduje, aby byl zveřejněn viník bitky na Národní třídě. Tohoto disidenta najednou respektoval kde kdo. I vůdcové strany ho začali obdivovat, uznávat, podlézat mu, číst jeho knihy. V jejich chování neuvěřitelná změna. Informace mě donutila zavolat lékaře a informovat ho, co se děje. Požádal jsem o možnost zavézt na zasedání. Sanita, spolu s lékařem mě dovezla na zasedání. Po mém příchodu do sálu nastal mezi některými činiteli rozruch. Nepočítali, že se dostavím. Po pozdravu jsem byl napaden jedním tajemníkem ústředního výboru. Řekl: „Ležíš si v nemocnici, píšeš kontrarevoluční články a za na Národní třídu nechceš nést odpovědnost. Ve straně nemáš co dělat“. Usmál jsem se a odešel si sednout na vyhrazené místo.

Po zahájení jednání byl předložen návrh na řešení ministrů vnitra federace a České republiky. Návrh na moje odvolání předložen nebyl. Moje účast zaskočila předkladatele. Vystoupil jsem na obhajobu ministrů a řekl, že návrh na jejich odvolání je ničím nepodložený. Nakonec byly tyto návrhy staženy z pořadu. Organizátoři prohráli. Součástí jednání byly personální otázky. K tomu účelu byla ustavena komise. Členy komise se stali všichni vedoucí tajemníci krajských výborů. Měl být zvolen nový generální tajemník. Padaly návrhy. Do čela komunistické strany měl být zvolen i bývalý předseda federální vlády, s funkcí počítal i tehdejší předseda federální vlády. Generálním tajemníkem se chtěl stát i vedoucí tajemník východočeského kraje. Akademik Říman a herečka Jiřina Švorcová, bez mého vědomí a také dosud nevím z jakého popudu, předložili návrh, abych do čela strany byl zvolen já. Okamžitě vystoupili konzervativci včetně dosavadního generálního tajemníka, nesouhlasili a na mou osobu zaútočili, nepřipustili ani, abych se stal členem předsednictva. Nakonec byl zvolen generálním tajemníkem dosavadní předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích, s kterým nikdo nepočítal. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Účastníci jednání odcházeli zklamaní. Bylo jasné, že komunistická strana mnoho ztratí a půjde do pozadí, definitivně prohraje.

Farizejství předlistopadových mocných pokračovalo

Ač jsem se léčil, výslechy, pomluvy, zkoumání mého okolí se rozvíjelo. Vlastně nejvíce pozornosti věnovali mně a mému okolí. A to nejen radikální komunisté, ale i následná moc a různí „analyzátoři“. Odpor stranických vůdců k idejím lednové politiky roku 1968 byl nepříčetný, hluboce nepřátelský. Vnímal jsem, že i odpor slovenských činitelů k Alexandru Dubčekovi jako představiteli této politiky je veliký, neřešitelný. Representanti režimu dělali vše, aby „osmašedesátníci“se nikdy nevrátili k moci. Než lednovou politiku roku 68, koncepci demokratického socialismu, tak raději nechali prostor silám, které vizi své politiky neviděly v politice roku 68, ani v první republice, ale v údobí rakousko-uherské monarchie, v údobích středověkých pořádků. Raději odevzdaně předali moc, než by dali prostor nositelům demokratického socialismu. V dokumentu, který zpracovali experti státní bezpečnosti, se mj. pravilo:

„Po předpokládaném zhroucení sovětského systému je třeba připravit variantu dohody s opozicí a přejití na multistranický systém a na nenásilné předání moci opozici…“ V kruzích staronových vládců kolovaly i teze, že „v historicky krátké době se vše vrátí, neboť nové síly nebudou sto vyřešit žádný sociální problém lidu“.

Není třeba dalšího komentáře. Byli připraveni. Proto s opovržením pohlíželi na jakýkoliv program, který předložili jiní, nesouhlasili s ním, nezapadal do jejich koncepcí. Každá jiná koncepce byla pro ně nepřijatelná, podezřelá, zrádná.

Stal jsem se vyvrhelem. Zkoumali, kdo za mnou stojí, které zahraniční síly. Sice nic nevyzkoumali, ale postupně mně likvidovali. Odsuzovali mé aktivity v oblasti životního prostředí i vědeckotechnického rozvoje a současně pouštěli fámy, že se stanu, či chci být, vysokým činitelem v komunistické straně a státu. Mohu odpovědně prohlásit, že moje aktivita nikdy nesměřovala k touze po osobní moci, ale k probojování takového politického směru, který otevře cestu těm, kteří znají, umí a mají morální kredit stát se representanty takové významné evropské společnosti, jakou byla Československá republika, dnes Česká republika. Koneckonců tomu odpovídá i nástin mé činnosti od okresu Žďár počínaje.

 

Mimořádný sjezd KSČ v prosinci 1989

Na mimořádném sjezdu komunistické strany v prosinci 1989 jsem odmítl jakékoliv funkce. Koneckonců v té době jsem byl vážně nemocen. Domníval jsem se, že k moci se dostávají organizátoři střetu na Národní třídě, svazáčtí, vládní, bezpečnostní a tiskoví činitelé, s kterými jsem nechtěl mít nic společného. Považoval jsem je za falešné hráče, za labužníky moci a peněz, kteří vše prohrají a odejdou ze scény. Nově volený předseda komunistické strany také prohlásil, že on bude tuto funkci zastávat jen za podmínek, že prvním tajemníkem se stane bývalý nejvyšší činitel socialistického svazu mládeže. Nebylo o čem mluvit. Tehdy jsem se snažil setkat s předním disidentem, ale zprostředkovateli bylo oznámeno, že nemá čas s dovětkem, že Hegenbart je oním mužem, který pozval do Prahy pana Mináře. Nebyla to pravda, byl to sprostý výplod činitelů státní bezpečnosti, kteří se kolem předního disidenta točili. Bez zajímavosti nezůstalo prohlášení vybraných delegátů sjezdu, kteří žádali, aby 17. listopad se stal Památným dnem Československé socialistické republiky. Vyhráli. Stal se státním svátkem České republiky.

 

Tlaky na moji osobu vzrůstaly

Nová polistopadová moc nenechala kolem mé osoby nic náhodě. Měl jsem být vypsán s podvědomí veřejnosti a nově představován jako slaboch, hoštaplér, který si nevidí ani na špičku nosu. Začaly výslechy, organizovaly se průzkumy, vyvíjely snahy o veřejné odsouzení. Stůj co stůj mě mínili přisoudit roli organizátora bitky. Kdyby říkali, že kvůli mým postojům a práci kdosi zorganizoval střet, aby se mně zbavil, vůbec bych neprotestoval. Protestovat jsem musel proti osočením, že jsem měl na bitce zájem. Musel jsem být ve střehu, stále se někde obhajovat, neměl čas k žádným společenským aktivitám. O to vládcům šlo.

Nepochopitelná byla domovní prohlídka mého bytu a jeho příslušenství. Česká generální prokuratura došla k závěru, že prý bylo podezření, že „listinná dokumentace 17. listopadu 1989 je v mém držení“. A tak vyšetřovatelé mně, za účasti zástupců veřejnosti, přeházeli byt, ale nic nemohli najít. Moje odvolání a protest byly zamítnuty.

To nebylo vše. Noviny zveřejnily zprávu ministerstva vnitra, že jsem zatčen a předveden na generální prokuraturu za vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Bylo to směšné. V srpnu 1968 jsem studoval a psal doma diplomovou práci. Skutečně v daný den v 6. hodin ráno mě zástupce náčelníka okresní správy SNB odvážel na prokuraturu do Prahy. Na prokuratuře nebyli připraveni. Po jisté chvíli jsem byl vyslýchán za letku ministerstva vnitra, s kterou jsem neměl nikdy nic společného a také vyslýchán za 17. listopad, jako doplněk mé domovní prohlídky.

Výslechy pokračovaly i k problémům automobilky v Mladé Boleslavi, s kterými jsem neměl nic společného, k spotřebování masa ze zvěřiny od jakéhosi ministra apod. Největší senzací byl výslech k problematice procesu Milady Horákové a spol. V oné době mně bylo 17 let a s politikou neměl absolutně nic společného.

 

Novináři přicházeli s předem danými versemi

Nepochopitelnými se stávali různí novináři, kteří nechtěli slyšet mé verse událostí a prožitků, ale snažili se vyslýchaného vměstnat do svých představ a do předem připravených rolí jako “rváče“ Národní třídy. Noviny se předháněly jak mohly. Vynikala Mladá fronta. Vážnou kompromitaci začal již počátkem ledna redaktor Havlíček, který zveřejnil nepravý, krajně zfalšovaný jakýsi rozhovor se mnou. Jeho cílem bylo zkompromitovat mně nejen uvnitř komunistické strany, ale i ve veřejnosti. Bylo to hloupé, ubohé.

Studentské listy zveřejnily stať studentky, Slovenky, pod názvem „Slušovický syndrom“. Ta se posléze stala tiskovou mluvčí českého ministerstva vnitra. Ve stati byla zvýrazněna moje spolupráce s předsedou Agrokombinátu Slušovice i vzájemný podíl na přípravě organizátorů bitek ve studentských shromážděních s touhou prokázat, že zde byla připravena i bitka na Národní třídě. Po mém protestu pisatelka odpověděla stroze: „Pane Hegenbart, já zírám!“ Zíral jsem já nad její odvahou zveřejnit lži a také nad informacemi, které musely pocházet z kruhů státní bezpečnosti.

Některé další tiskoviny mě naopak označily za spolupracovníka předního disidenta, kterému manželka nosí do tajné schránky ode mě zprávy. V dopisech jsem byl označován za zrádce, padoucha, který musí být zničen.

Občanské Fórum Žďárských strojíren vydalo výzvu všem podnikům v republice, aby požadovaly na generální prokuratuře „urychlené řešení ministra vnitra a Hegenbarta, protože byli ve funkcích“. Jako v padesátých letech minulého století. Chtěli trestat, aniž měli důvod a věděli proč.

 

Dopisy, které mně přicházely, ubíjely

Mnohé dopisy byly ubíjející. Občan z Příbrami mně psal, že jsem podepsal dohodu s Německem, za kterou se budu odpovídat před soudem a připomínal, jak jsem v Příbrami v srpnu 1968 vítal sovětskou armádu a manželka nosila vojákům květiny. V Příbrami jsme nikdy nežili a také nebyli.

Občan z Brna mj. psal: „…Postihne prý mě prokletí novodobých otroků, mých vnuků a pravnuků, protože s Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko-katolické církve jsem „zařídil“ „ jejich existenční a finanční těžkosti. Pisatel kladl otázku jak je možné, že jsem mohl v roce 1969 beztrestně proklouznout a proč jsem nebyl hozen na smetiště a do hnoje. Jak je možné, že jsem neuposlechl příkazu generálního tajemníka a presidenta Gustava Husáka ohledně zrušení Slušovic? Jak prý je možné, že jsem v roce 1989 nedal rozkaz ke vzletu letadel? To vše je z mé strany velezrada. Na každou svini se najde řezník. Za zradu smrt. Stalinovo jméno prý opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře. Mohu prý zveřejnit jeho dopis, stejně jako děkovné dopisy, které dostávám od velkozlodějů, vrahů, zločinců, prostitutek a ostatní lidské zvěře v čele s kardinálem Vlkem. Denně se bude modlit za uzdravení mého těla a mozku, ale jinak než komediant Vlk. Amen, amen se mnou…“ Bývalý náčelník lidových milicí ze Žďárských strojíren mně napsal, že „mě poženou bičem do lesů, kde po mně pes neštěkne…“

Zajímavý byl dopis od spisovatelky a výtvarnice z Brna. Mj. mně napsala: „…Být bitý z obou stran je těžké. Ale asi nelze jinak… Jste jediný, který dovede říci pravdu, tolikrát převrácenou. Byl jste první a jediný, který i v tak těžkých podmínkách minulého systému prohlédl a měl snahu vést věci tak, aby prospěly zprofanovanému hospodářství. Je dost těch, kteří vám drží palce, ale i dost těch, kteří myslí, že vás mohou zničit. Věřím, že vás nemohou ubít…“ Před několika lety vydala svoji sbírku básní. Zveřejnila i básně, které mně věnovala v minulém režimu. Když pod báseň „Člověku, který ještě žije“ z roku 1985 chtěla napsat věnováno Rudolfu Hegenbartovi, vydavatelství to odmítlo. Musela napsat „věnováno Rudolfu H.“ Napsala, že si myslí, že je to ve společnosti pořád stejné.

 

Něco málo na závěr

Můj kusý text není obhajobou ani pokusem o nějaké uznání. Jde o vzpomínky na moji práci i na to jak mě „Praha“ zničila. Z toho, co jsem dělal či nedělal se nevymykám. Byl jsem produktem a součástí tehdejšího systému a na tom nic neměním a nechci měnit. Mnohé mně stále vadí. Měl jsem být potrestán za boj s dogmatiky, byť jsem ho prohrál. Díky dogmatikům a minulým vládcům, ale i vládcům polistopadovým, jsem nezískal odpovídající společenské zařazení, vědomě byl ignorován a nejednou falešně osočován. Prohrál jsem, což beru na vědomí. Jsem hozen na smetiště dějin. Není východisko. Žil jsem z nemocničních dávek, z částečného invalidního důchodu ve výši 1.331 korun, posléze z předčasného starobního důchodu. Od nikoho jsem nic nežádal a nežádám.

Já i moje žena jsme nemocní, žijeme skromně a v ústraní. Kontaktu s lidmi se vyhýbáme. Nějak dožijeme. Na nikoho se nezlobím, nikomu nic nezávidím. Všem přeji vše dobré, úspěchy. Mrzí mě však, že dodnes kdosi i do obce zanáší fámu, že jsem „estébák“, vyvíjí snahu, aby mně lidé nevěřili a ignorovali. Stále někomu vadím. Zřejmě kdosi není spokojen, že žiji.

Ať existuje, či bude existovat jakýkoliv systém, svůj kabát nikdy nepřevléknu a převlékat nebudu. Zůstávám zastáncem principů demokratického socialismu a spolupráce s průmyslově vyspělými západními a východními zeměmi, zastáncem ochrany české suverenity, slovanské vzájemnosti a dodržování národních zvyků a tradic. Byl jsem a jsem zastáncem všech forem vlastnictví výrobních prostředků, které mají a budou mít, své opodstatnění i v  novém evropském seskupení. Jsem pro pluralitu politických proudů, které by měly mít rovnocenné společenské uplatnění. Nejsem zastáncem návratu monarchie či velkoněmecké říše, dob pobělohorských. Mnohé jevy ve společnosti však bolí. Připomínají totiž dávnou minulost.

Vyhledal jsem některé výtisky časopisu „Žďárský obzor“ z doby před více jak sto lety. V časopisu ze dne 1. července 1903 mě zaujala stať Františka Pátka pod názvem „Několik rysů naší národní povahy“. Mj. píše: „…Dvě choroby naší povahy jsou snad nevyléčitelny: přílišná záliba v cizotě a osudná pro nás nesvornost. Toť je jaksi dědičný hřích, pro nějž nelze nám dojíti ráje, pokoje, blahobytu. Přichází odedávna s pokolení na pokolení a škodí všem….Chyby předků neseme na sobě dále jako znamení kletby. Všecko cizí (jazyk, zvyky, výrobky) milujeme více než svoje. Nepozorujeme snad ani, že působením ciziny mizejí pěkní naše vlastnosti, špatné ovšem zůstávají, zveličují se, přibývají i nové. Naší povaze přidala cizina pramálo dobrého…Cizinci přicházeli a drali se k nám skoro vždy jen s úmyslem, aby si nás podmanili a nás vyssávali, což konečně se děje stále. K takovému cíli je každý prostředek vítaný, každý úskok, lest, klam, podvod, neupřímnost, věrolomnost atd…, my se stáváme k cizině více jak než shovívavými a povolnými, měkkými jako máslo na slunci, dáváme ji samoděk šíje své na pospas, ano stáváme se i náhončími její dobyvačnosti. A půda pod nohama mizí!… Druhou dědičnou chybou svoji je nesvornost. Od věků podvracela základy blahobytu a otvírala brány útokům cizincův a bují mezi námi stále silou neslábnoucí. My snad již nedovedeme ani žíti jinak než v nesvornosti. Jest to viděti ze soudobého našeho života. „Jednot“ máme sice po vlastech českých bez počtu, ale pravá „jednota“, svornost, je pro nás rostlinou cizokrajnou, které se zde nedaří. Roztříštěni v nespočetné strany mrháme síly v půtkách proti sobě – a nepřátelé v různých podobách se smějí a loví volně v kalných našich proudech. Nesvornost v národě, nesvornost a nepřátelství i v nejmenším vesničkách!… Jsme velice nestálí, vrtkaví a proto je nestálé a vrtkavé i všechno naše štěstí. Prchá nám, jako prchají každou chvíli naše myšlenky, předsevzetí, cíle. Každou chvíli máme před očima jiný cíl, ale nedojdeme obyčejně k žádnému…Ještě spíše než pro vlastní snahy dovedeme se rozohniti pro myšlenky, cíle, prospěchy cizí, kterým pak obětujeme vše, i to, co by mělo býti svatým…“

Výňatek je inspirující. Myslím si, že i dnešku má co říci. Naše politické strany a společenská seskupení by měly více myslet na budoucnost svého národa a státu. Ne jenom to ustavičné koketování se slovy, „tato zem“, což zřejmě má zvýraznit jejich proevropskou orientaci, ale konečně veřejně hlásat „náš národ, náš stát, naše zem!“ Nezapomínat, že v naší společnosti žijí různé sociální skupiny, které vyžadují, stejně jako společenská elita, naplňovat své potřeby a zájmy. A to i v programech televize. Jinak hrozí krize, dříve či později. Ta se neutlumí různými zákazy, vyhrožováním, ani strašením.

Moje zkušenosti mě vybízí, abych zůstal čestný vůči sobě i národu, abych oplýval zdravým sebevědomím, rozumnou národní hrdostí. Ne patolízalům a převlékačům kabátů, ale pravdomluvnému člověku by měl náležet svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz volných, pravdu mluvících lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich.

Vše, co se stane, záleží na člověku! Osud každého z nás, osud české společnosti je v nás. Je závislý na dialektické jednotě vědění a odpovědnosti, vědy a hodnot, morálky, citů. Vše záleží na mladé generaci! Právě jí přeji úspěch.

Svatopluk Čech kdysi napsal mladé generaci:

Vzhůru, podroste ty svěží!/ Nás brachů starých nedbej, der se vzhůru!/ Co velké, dál se bude k nebi pnouti,/ co zdravé, bez úhony vyjde z boje,/ co slabé jest a shnilé, ať se zhroutí!/ Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!“

 

Resumé: ___________________________________________________________________

Vzpomínky byly napsány v předvečer 20. výročí událostí 17. listopadu 1989, u příležitosti stejného výročí sepsaní dokumentu oddělení, které vedl Rudolf Hegenbart. Tento dokument odsoudil zásah bezpečnostních sil proti demonstrujícím občanům na Václavském náměstí v lednu 1989 a doporučil změny ve vládách. Dokument byl tehdy konzultován tehdejším prvním náměstkem ministra vnitra ČSSR, generálním prokurátorem a předán vedení komunistické strany. V červnu stejného roku se konal celostátní aktiv vedoucích činitelů mocenských orgánů státu. Na něm byly nastíněny nové formy práce komunistické strany, odmítnuty administrativně direktivní metody práce. Autor vzpomínek vyslovuje poděkování všem svým tehdejším spolupracovníkům

Vzpomínky nebyly korigované, slouží jako studijní podklad výhradně pro osobní potřebu adresáta.

___________________________________________________________________

___________________________________________________________________

 Nevaroval by nás president T. G. Masaryk ?

masaryk