Rád vzpomínám na absolutní znalce člověka. Tehdy v listopadu 1989 jeden z nich prohlásil na moji adresu, že jsem se na rychlo snažil osedlat otázky životního prostředí, abych zakryl svoje krvelačné choutky. Další mně poslal korespondenční lístek s varováním, že dostanu 20 let tak jak jsem to navrhoval jiným. Dodnes netuším, za co mě chtěl či stále chce pisatel ukrýt ve věznici. Snad za moje negativní postoje k životnímu prostředí a k vědeckotechnickému rozvoji, za mé dlouholeté aktivity. A tak i po 25 letech od slavného „sametu“ jsem si mnohé připomenul sobě samému.
Počátkem roku 1970 jsem byl zvolen do funkce okresního činitele, který se zabýval ideologickou oblastí. Vstoupil jsem do politiky po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy naladěn teoriemi právě dokončené vysoké školy poltické. Úspěšně jsem obhájil diplomovou práci pod názvem „Role světového názoru v životě jednotlivce“. V této práci jsem neřešil ubíjení lidí, ale jejich aktivitu pro dobro své i ostatních s přesvědčením, že všechny načerpané teorie budu využívat ve své práci v jakýchkoliv podmínkách. Proto mě komunistická strana vyslala do této školy, abych tak činil. Při přebírání diplomu o ukončení školy z rukou rektora jsem také slíbil, že teoriím demokratického socialismu zůstanu věren po celý život.
Téhož roku jsem, spolu s aktivem okresních činitelů, krajskými a centrálními orgány, se zabýval přípravou vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Tento významný akt vyhlásil a podepsal president republiky L. Svoboda přímo na Žákově hoře u jednoho z pramenů řeky Svratky – u Stříbrné studánky – dne 27. června 1970. Byl to významný akt pro aktivity občanů.
V roce 1971 na okresním semináři předsedů JZD a činitelů okresních institucí byl promítnut film akademika Blatného. Kritizoval nesprávné metody meliorací zemědělců v JZD. V podmínkách Žďárska zemědělci nesprávnými melioracemi zrychlovali odtok vody z Horácka, která se pak kumulovala v jižních částech kraje a napomáhala potopám apod., změnám klimatu. V závěru filmu zněly zvony na poplach a volaly ke změně přístupu k melioracím a k odtoku vody z horských oblastí. Byl to veliký podnět k práci.
V roce 1974 byla využita tradice Otevírání studánek na motivy hudby B. Martinů a M. Burešových veršů. Tradice patřila vždy k vesničce Tři Studně. Využili jsme ji k rozvoji aktivit za čistění všech studánek a pramenů, pramínků vody, za výsadbu keřů a stromků, za ochranu životního prostředí. A tak každoročně u Stříbrné studánky, jednoho z pramenů řeky Svratky na Žákově hoře, kde president republiky L. Svoboda podepsal výnos o Chráněné krajinné oblasti předávala, dne 5. května, mladá generace okresním činitelům a ředitelům Státních lesů hlášení a výsledku zmíněných aktivit.
Děti na Žákově hoře u Stříbrné studánky při hlášení počtu vyčistěných studánek a výsadbě stromků v roce 1976
Byly to významné události, které mnozí oceňovali a druzí, radikálně smýšlející občané, odsuzovali a mě kritizovali za revizionismus a za náklonnost ke vzdělancům. Na vyšší orgány přicházela na mě anonymní upozornění a delegace starších komunistů si na mě stěžovaly na ústřední revizní komisi. Vraceli se spokojeni a veřejně prohlašovali, že „s Hegenbartem je to vyřízeno, dostane to i s úrokama…“ .Zanedlouho jsem byl přesunut do Brna.
Obdobnými aktivitami spolu s vědeckými, výzkumnými a výrobními pracovišti jsem se zabýval i v Brně. S jejich významnou pomocí se věnoval propagaci a rozšiřování oboru tváření, který jsem znal ze svého mateřského závodu Žďárských strojíren. Šlo o progresivní technologie, které přinášely úspory ve prospěch národního hospodářství, přinášely mnoho k ochraně životního prostředí. Záměry jsem nedokončil.
Rudolf Hegenbart přebírá diplom od rektora VUT Brno za aktivity v oblasti rozvoje oboru tváření v roce 1985
Byl jsem přesunut do tehdejšího Gotwaldova s cílem věnovat mu zvláštní pozornost. Pro tamní prostředí byla velikou a významnou výhodou existence Agrokombinátu Slušovice. V tomto Agrokombinátu se stala základní výrobní silou skutečně věda, moderní řídící systémy. Prostor pro aktivitu vysoce kvalifikovaných osobností byl veliký, bez ohledu na politické přesvědčení či náboženské vyznání. Praxi vedoucích činitelů jsem jednoznačně podpořil a všestranně propagoval. Pomáhala totiž řešit národohospodářské problémy oné doby, nabádala k využívání nejmodernějších vědeckých poznatků, vysoce náročných technologií, uspokojovala potřeby a zájmy družstevníků řešila problematiku životního prostředí.
Po poznání a po mnoha diskusích o potřebách Zlínska jsem na setkání s řediteli největších podniků a některých zemědělských družstev, představitelů vysoké školy technologické, výzkumných ústavů, předložil k pozornosti všech institucí a obyvatel Zlínska návrh k soustředění pozornosti na rozvoj tří perspektivní oborů – mikroelektroniky, biotechnologie a životního prostředí. K tomu účelu byly schváleny potřebné komise. Všechny podniky, po projednání, přijaly krátkodobé a dlouhodobé úkoly k nápravě životních a pracovních podmínek.
Rudolf Hegenbart s národními umělci Karlem Zemanem a Hermínou Týrlovou v Gottwaldově v roce 1984 při besedě o filmu a životním prostředí
Přijetí základních programů bylo zásadní změnou v politické orientaci okresu. Umožňovaly vybočit a to zásadním způsobem z dosavadních stereotypů práce politických institucí. Žil jsem vírou, že nastolené programy mají velikou perspektivu, veliký politický dosah. Otevíraly cestu technické a humánní inteligenci, zakládaly podmínky skutečné demokratizaci, k odstraňování konservatismu, vytvářely předpoklady k mezinárodní spolupráci. Za určitý čas, aniž bych dokončil záměry, byl jsem vyzván k přechodu na ústřední výbor komunistické strany s dovětkem, že je třeba „využít lépe mých zkušeností“ a také, že prý budu v centru „blíže pod lampou“. S různými peripetiemi jsem se neočekávaně ocitl v centrálním orgánu.
S těmito zkušenostmi, problémy, tvrdou kritikou ze strany radikálů, zvláštním, falešným postojem vedoucích činitelů KSČ, ale i podporou mnoha komunistů a pracovníků vědeckých a výzkumných pracovišť, jsem byl přesunut do Prahy. Záhy jsem se setkal a byl přijat předsedou ČSAV akademikem Římanem. Požádal jsem ho o spolupráci v oblastech vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. Byla to významná pomoc.
Veřejně jsem prohlašoval, že zkušenosti z Gotwaldova a Slušovic by měly být projednány alespoň sekretariátem ústředního výboru KSČ a využity ve všech stranických organizací v republice. Po dohodě s mnoha pracovníky ústředního výboru KSČ se podařilo zařadit toto téma na program jednání. Byla vypracována konkrétní objektivní zpráva s konkrétními závěry tak, aby zkušenosti z onoho prostředí se staly jednou z forem další politické práce. Předkladatelem měl být tajemník ÚV KSČ M. Jakeš, který tehdy zodpovídal za ekonomický úsek československého hospodářství.
Generální tajemník ÚV KSČ president republiky G. Husák si vyžádal osobní konzultace zprávy. Při těchto postupných konzultacích byly vypouštěny věty, odstavce, přeformulována některá slova. Z písemného podkladu zbylo torzo, které vypovídalo, že ve Slušovicích pravidelně schůzují, organizují stranickou výchovu a také se zabývají vědecko technickým pokrokem. Nehoráznost největšího řádu. G. Husák vyhověl sice našemu přání projednat Slušovice, ale o hybných silách, o prostředcích, které vedou ve Slušovicích a v Gotwaldově k vynikajícím hospodářským a sociálním výsledkům ani slovo. Nebyl zájem. Zanedlouho jsem byl pozván za zvláštních podmínek k pohovoru. Vedení komunistické strany doporučilo, abych pro moje „velké zkušenosti a schopnosti“ přešel do další funkce a stal se vládním činitelem v oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí.
Předností tohoto pracoviště, české komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, bylo, že zde pracovalo mnoho vzdělaných a zkušených pracovníků nejen z oblasti vědeckotechnického rozvoje, ale i životního prostředí. I zde jsem volil obvyklou cestu využití zkušeností teoretických pracovišť a spolupráce s nimi. Požádal jsem o pomoc i Vysokou školu ekonomickou. Děkan výrobně ekonomické fakulty prof. Líbal mně vyšel vstříc a na půl úvazku uvolnil svého zástupce k mé pomoci. Stal se významným pomocníkem. Do popředí pracovního úsilí jsem zařadil tvorbu vědeckovýrobních sdružení. Jejich prostřednictvím mělo docházet k rychlejšímu procesu integrace vědy do výroby, potřebnými finančními dotacemi podporovat rozvoj nových odvětví a k likvidovat nežádoucí, všemožně podporovat aktivitu vědeckotechnické inteligence.
Mimořádná pozornost byla věnována životnímu prostředí. Tehdy bylo známo, že na každém čtverečním metru českého území se nacházelo 12,2 gramů síry. Ekologové různých pracovišť a zdravotníci bili na poplach. Shodli jsme se, že budeme rozvíjet takovou aktivitu, která dopomůže k pochopení, že nejvýhodnější investicí pro společnost s nesmírnou společenskou návratností je starost o zdraví občana a také v té souvislosti přispět, aby problémy, které ohrožují zdraví, byly veřejně publikovány a nezakrývány.
Stal jsem se předsedou Komise federální vlády k řešení problémů Severočeského kraje a také předsedou Rady životního prostředí při vládě České republiky. V obou komisích pracoval široký aktiv schopných, odborně zdaných pracovníků a ve společnosti začalo vznikat i několik občanských aktivit. S některými členy jsem se několikráte setkal. Předkládali návrhy na řešení problémů Severočeského kraje, problematiky obnovy lesů, těžby uhlí, existence vesnic apod. Navštívili mě i aktivisté ze Slovenska z Bratislavy a požadovali pomoc či zákrok na tom či onom úřadě. Ve shodě s mnohými, viděl jsem cestu řešení v hledání nových zdrojů energie, nových materiálů, nových progresivních přírodních aktivit. Osobně jsem byl přesvědčen, že touha po lepších výsledcích ekonomiky, po pokroku, měla vliv na devastaci životního prostředí a zase jen vědeckotechnický pokrok může přírodní devastace mírnit. Další cestou bylo odsíření všech elektráren a také omezení těžby uhlí. Byly to složité otázky ekonomické a politické.
Získával jsem informace, besedoval, především s mnoha odborníky. Česká republika měla dlouhodobé kontakty s republikou Severní-Porýní-Vesfálsko ve SRN. Obdržel jsem zprávu, že právě v této republice mají odsíření elektráren definitivně vyřešeno. Naskytla se možnost využít jejich zkušenosti. Delegaci této republiky jsem pozval k návštěvě České republiky, projednali a konzultovali jsme stav u nás. Představitelé Deutche bank nabízeli výhodnou půjčku k realizaci odsiřovacích jednotek v našich elektrárnách. Odborníci této republiky přednášeli u nás v hotelu Praha velkému aktivu předních představitelů ministerstev a podniků, propočítávali ekonomické výhodnosti, nabízeli konkrétní účast při řešení složitých problémů nejen v Severočeském, kraji, ale i v Ostravě a na Slovensku.
Došli jsme ke shodě. Byl vypracován návrh Úmluvy mezi Českou republikou a republikou Severní – Porýní – Vesfálsko o vzájemné spolupráci a podpoře našich zájmů. V dalších dnech jsem tuto Úmluvu v zastoupení české vlády podepsal stejně jako ministr pro životní prostředí zmíněné republiky. Byla to první historická úmluva toho druhu mezi těmito republikami. Dle této úmluvy a dalších ujednání měly pracovat první odsiřovací jednotky již v roce 1991! Ministr této republiky byl přijat nejvyšším představitele KSČ k hodinovému jednání, v jehož průběhu byla vysoce oceněna připravená a podepsaná úmluva.
Záhy se objevily vážné překážky. Především Státní komise vědeckotechnického rozvoje, pod vedením docenta Obziny, vyslovovala zásadní nesouhlas s moji aktivitou ve prospěch České republiky. Mluvil o nečestnosti německých činitelů, zpochybňoval obsah úmluvy, mluvil o neekonomičnosti navrhovaných aktivit, zdůrazňoval politickou nevýhodnost navazovat takové styky s německou republikou. Prý ještě nenastal čas cokoli s Němci uzavírat a projednávat. Jeho neurvalý boj jsem těžce chápal. Všemožně docházelo k brzdění aktivit se zdůrazňováním, že podporuji protispolečenské aktivity, že si osobuji na úrovni České republiky organizovat činy dříve než centrální orgán. Se strany nejvyšších činitelů chyběla účinná politická podpora, ale i odvaha. Dělali vše tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Dvojakost jednání mocných se projevila i na svolané poradě předsedů krajských národních výborů s vedením české vlády. Mimo mnoha aktuálních problémů byly předmětem jednání i otázky životního prostředí. Ve shodě s předsedou české vlády L. Adamcem jsem spolu s kolektivem pracovníků zabývajících se těmito otázkami připravil kritické vystoupení, napadl benevolenci představitelů národních výborů, nedostatečnou osobní odpovědnost za ochranu a tvorbu životního prostředí. Na konkrétních faktech dokladoval ztráty na lidském zdraví a škody pro národní hospodářství. Diskuse byla nepříjemná. Předsedové krajských národních výborů se bránili, zpochybňovali fakta uvedená v mé zprávě, kriticky se vyjadřovali k formám práce české vlády. Nepochopili, nechtěli pochopit, že všechna fakta byla v převzata z jejich prostředí a to díky průzkumu našich pracovníků z úseku životního prostředí, což oni nevěděli a netušili. Za nekompromisní vystoupení, které bylo odsouhlaseno předsedou české vlády, jsem byl nakonec kritizován já i předsedou vlády. Dle něj jsem měl být taktičtější, mluvit jen v náznacích. Zřejmě neříkat pravdu a ještě je chválit… Zlobu předsedů krajských národních výborů mírnil tím, že označil můj projev za jeden ze subjektivních názorů.
Svoje názory na neřešení problematiky životního prostředí jsem dále zveřejňoval jak jen to bylo možné. K problematice vědecko technického rozvoje jsem vystoupil dvakrát v československém rozhlase v pořadu Živá slova. Mj. si kladl otázku co dělat, abychom se opět dostali mezi deset nejvyspělejších států světa? Lid po tom volá, takový požadavek je výrazem vlastenectví, národní hrdosti na své tradice, výrazem našich schopností… lid má také právo podílet se na řízení společnosti… člověk má už dost směrnic, byrokracie, poklonkování, závisti, nepochopení a všech možných schválností… na pořad dne vyvstává otázka úlohy osobnosti… Žel zatím máme mnoho lidí, kteří řídí a organizují věci, kterým sami nerozumějí… kdyby to bylo jinak, nemuselo by být tolik problémů. Bez znalostí nelze vést a razit cestu pokroku… Moje vystoupení bylo kritizováno pracovníky ústředního výboru KSČ. Byl jsem informován, že jediný kdo mě podpořil a uznal nutnost takových úvah byl tehdejší předseda federální vlády L. Štrougal.
Problematika vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí se stala zásadní každodenní otázkou úseku, který jsem vedl v české vládě. Zdálo se, že k lepší orientaci, ke konkretizaci úkolů a ke zrychlení jejich plnění přispěje program společenské přestavby. Na poradě mého úseku, jsem v dubnu 1988 mj. řekl:
„Ve vedení naší komise jsme se shodli, že musíme při realizaci úkolů vědeckotechnického rozvoje ve spolupráci s ČSAV a vysokými školami vytipovat rozhodující úkoly českého průmyslu a na ně soustředit všechny dostupné prostředky… pro efektivnější ovlivňování ochrany a tvorby životního prostředí hledat účinné netradiční formy a jim podřídit kádrovou práci… citlivě a promyšleně omlazovat naše pracoviště a zároveň zvyšovat kvalifikaci stávajících pracovníků… současný stav naší ekonomiky není dobrý… negativní tendence se dále prohloubily… hospodářské výsledky jsou horší… tyto a další skutečnosti zdůrazňují jak naléhavé je dosáhnout zásadního zvratu ve zvýšení technickoekonomické úrovně naší výrobní základny, jak nutné je změnit investiční politiku, jak potřebné a aktuální jsou strukturální změny… některá řešení ve společnosti se zavádějí polovičatě, některá se zpožděním, dochází k řadě kompromisů, projevuje se mnoho oportunismu, ustupuje se před překážkami nebo se překážky rutinérsky obcházejí, nevyvozují se závěry z neplnění přijatých opatření, zamlžuje se adresát…“
Pro realizaci představ v oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí bylo třeba vytvořit odpovídající společenské a právní podmínky. Proto jsem po konzultaci s vědeckými a společenskými institucemi předložil předsedovi vlády návrh, aby Česká komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj změnila obsah práce, zvýšila svoji odpovědnost a nesla nový název Ministerstvo životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje. Název i pracovní náplň měly odpovídat našim záměrům a českým potřebám oblasti životního prostředí a VTR. Předseda vlády neměl námitek, navíc návrh jsme konzultovali i s představiteli Slovenské republiky i příslušným oddělením ÚV KSČ. V novém organizačním uspořádání resortu jsem spatřoval jednu z možností konkretizovat aktivity a nést zodpovědnost.
Neuplynul ani týden od předložení tohoto návrhu a byl jsem pozván k předsedovi vlády. Bylo mně oznámeno, že v rámci společenské přestavby dojde ke sloučení komise, kterou jsem vedl s Českou plánovací komisí a já budu uvolněn pro potřeby ústředního výboru KSČ. Kroutil jsem hlavou, ale bylo to zbytečné. Do roka a do dne jsem byl přeložen na další místo. Všechny moje iniciativy, všechna dojednání vzaly za své. Dali mně možnost „bojovat s protispolečenskými silami“.
Koncem července 1988 jsem byl schválen do funkce vedoucího oddělení Státní administrativy. Mocní strany a státu mě posadili na třetí židličku, za tři roky mé působnosti v Praze. To byl nenormální jev. Přesun byl předváděn veřejnosti jakoby další moje povýšení, ale já byl přesvědčen o opaku. Dlouhodobě jsem totiž vybočoval z jejich způsobů myšlení a praktik a tak mě znovu přesunuli, aby mně vše vrátili s „úrokama“ jak kdysi ve Žďáru mně slibovali radikální komunisté. Vůdcové KSČ nepotřebovali samostatně myslící osobnosti, ale loutky, které by na divadelní scéně kráčely a klaněly se přesně jak oni tahají za provázky. Do očí mluvili o mých schopnostech, ale mezi sebou vyprávěli o mých vztazích s protispolečenskými silami.
Bohužel, od vůdců komunistické strany jsem nikdy neslyšel, co a kdo jsou ty protispolečenské síly. Kdo to vlastně byl? Ti, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb, anebo ti, kteří tento pohyb brzdí. Znal jsem mnoho významných pracovníků z akademie věd, výzkumných ústavů, vysokých škol, výroby, s nimi spolupracoval, využíval jejich teoretické práce ke svému myšlenkovému obohacení, ale nikdy jsem nedošel k závěru že by byli protispolečenskými živly. Uvědomoval jsem si ale, že je velký rozdíl mezi člověkem, který chápal společenský pokrok, smysl demokratičnosti, potřeby uspokojování zájmy lidu a člověkem, který sice široce o pokroku a demokracii mluvil, ale současně všemi prostředky tyto potřeby brzdil.
Od nástupu M. Jakeše do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ společenské napětí vzrůstalo, rostlo napětí i uvnitř komunistické strany. Byly obavy z návratu podmínek padesátých let minulého století, společenským silám docházela trpělivost. Z tohoto hlediska lednové události roku 1989 se staly významnou politickou událostí a nasvědčovaly, že se blíží rozhodující střet. Zpráva z ministerstva vnitra, kterou obdrželo vedení komunistické strany uváděla, že v oněch dnech se sejdou na Václavském náměstí „pankáči“ z celé republiky a připojí se k nim někteří studenti pražských vysokých škol.
Byl jsem doma na Vysočině. Po obdržení těchto informací měl jsem zájem vidět ony „pankáče“. Na Václavské náměstí jsem však nešel sám. Pozval jsem generálního prokurátora ČSSR, ministra vnitra federace a české republiky. Viděli jsme přeplněné náměstí. Transparenty a volání účastníkům požadovalo odchod nejvyšších stranických a státních vůdců. Byl to veliký protest, rozhodující událost pro další vývoj u nás. Viděli jsme zásah příslušníků Pohotovostního pluku, použití obušků, vodních děl i služebních psů. Brutální zásahy působily děsivě. Přítomných ministrů jsem se ptal proč dali takový pokyn. Nikdo z nich se k takovým činům nehlásil, naopak zásah odsuzovali, připomínali opatření ze strany pražských a středočeských činitelů a orgánů bezpečnosti. Žádal jsem je, aby proti organizátorům zásahu vyvodili závěry.
Sám jsem se zavázal, že nikdy na takové shromážděni nevkročím a budu iniciovat politická opatření, aby k takovým činům nedocházelo. Události vyžadovaly svolat neprodleně ústřední výbor KSČ, vládu, Parlament vyvodit závěry z brutálního zásahu, posoudit příčiny událostí. Vedení komunistické strany však zachovalo svůj standard a nic nesvolalo. Čekalo na vyhodnocení vlády a předsednictva FS. Poté se sešlo předsednictvo KSČ. Schválilo doporučení vlády a předsednictva FS, ocenilo zásah příslušníků Pohotovostního pluku, vyslovilo poděkování. Dokument, který byl schválen obsahoval řadu dalších represivních opatření vůči sdělovacím prostředkům a vůči občanům. Uložilo, aby předseda výboru pro stranickou práci v českých zemích pluk navštívil a tlumočil poděkování předsednictva.
Závěry předsednictva jsem projednal i na poradě našeho oddělení. Spolu s nejbližšími spolupracovníky jsme došli k závěru, že předsednictvo nepodpoříme, ale naopak jsme považovali zásah na Václavském náměstí za nepřiměřený, brutální, zbytečný. Nepřispěl ke klidu, ale dal podnět k další radikalizaci nejen opozičního hnutí, ale i komunistů. Lednové události rozštěpily řady komunistické strany. Vědomi si této skutečnosti, vypracovali jsme pro generálního tajemníka M. Jakeše dokument pod názvem: „Návrh postupu proti působení protisocialistických struktur“. V úvodu byl citováno, že pod vedením komunistické strany nebylo v poslední době dosaženo pozitivních výsledků, že u nás je stále nízká produktivita práce, nízká kvalita a technická úroveň výrobků, že nejsou řešeny ekologické problémy společnosti, že nejsou brány v úvahu výsledky práce inteligence, že na společenských událostech se nedostatečně podílí pracující, že stranická a vládní garnitura byla dosažena brežněvovským vedením z Moskvy po srpnu 1968, že svým nekompetentním jednáním přivedla společnost na samý okraj krize, že vzrůstá nebezpečí růstu aktivit proti vedení komunistické strany a straně vůbec i proti společenskému systému, že mnohé myšlenky, které pronáší opozice pronikají do armády, bezpečnosti, prokuratury, soudů, atd. Současně bylo doporučeno, aby nejvyšší činitelé v rámci poznání reality navštívili shromáždění na vysokých školách a v dalších institucích. Což bylo jednoznačně odmítnuto…
Součástí tohoto dokumentů bylo doporučení přistoupit neprodleně k personálním změnám ve vládách, neodkladně řešit setrvání některých činitelů v čele komunistické strany, Národní fronty, státu, dát větší prostor jiným politickým stranám a odborníkům, zahájit dialog s církvemi a disidentským hnutím, s akademií věd, výzkumnými ústavy, s představiteli průmyslových a zemědělských komplexů, s krajskými a okresními orgány o společensky aktuálních problémech, dát možnost k naprosté otevřenosti sdělovacím prostředkům, rozvinout mezinárodní aktivitu se sociálně demokratickými stranami západních zemí, vyřešit problém vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území v roce 1968, navázat kontakty s rodáky, kteří žijí v jiných částech světa, a získat je ke spolupráci v oblasti vědeckotechnického rozvoje, životního prostředí, kultury, podnikání, zahájit kampaň za odstranění ekologické negramotnosti, proti obrovské lhostejnosti lidí k ochraně a tvorbě životního prostředí.
Dokument jsem předal gen. tajemníkovi M. Jakešovi, který ocenil moji iniciativu. Řekl, že ho musí dát ke konzultaci tajemníkovi pro ideologickou práci. Za několik dnů mně byl dokument vrácen jako bezpředmětný, na první straně tajemníkem ideologie napsáno: „Není třeba nic přijímat, stačí to, co bylo v předsednictvu přijato“. Neměl jsem jiný zájem než to, aby komunistická strana převzala nad společenskými událostmi a jejich řešením potřebnou iniciativu. Místo toho stal jsem se středem kritiky mocných, kteří sice přímo do očí nic neřekli, ale pracovali na odplatě. Tušil jsem, že přijdou zlé dny. Svým názorům jsem ale zůstal věrný.
I na dalším zasedání ústředního výboru jsem mj. řekl, že uskutečnění tolik očekávaných změn u nás není zdaleka jen v rukou vedení komunistické strany a státu. Své slovo tu musí řlci celá společnost, všichni obyvatelé státu… Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naší populace s vědomostmi nového pokrokového myšlení měly otevřenou cestu vzhůru a mohly se, v blízké budoucnosti, zapojit do procesu řízení a nahradily ty, kteří na svěřené úkoly nestačí… O svých slovech jsem byl přesvědčen.
Na dalším zasedání ústředního výboru, které se zabývalo otázkami životního prostředí jsem nedostal slovo, byť jsem i v novém prostředí v této oblasti s mnoha odborníky dále pracoval. Fakta, jakož i další moje aktivity jsou uvedené v mé brožuře „Ztracený život“ a na webové stránce.
Odplata za mé názory a stanoviska přišla 17. listopadu 1989. Ač jsem byl doma na Vysočině označili mě za organizátora a řídícího muže střetu na Národní třídě. Mínili mě předhodit národu, který mě odsoudí a bude požadovat potrestání… Dařilo se jim. Byl jsem, odsuzován ze všech stran, nebylo sil cokoliv vysvětlit. Byl jsem odstaven i od otázek životního prostředí.
Krátce po 17. listopadu 1989 začala vznikat různá ekologická hnutí s lidmi, kteří se dříve těmito otázkami nezabývali. Nabýval jsem dojmu, že organizátorem je Stání bezpečnost, ale i komunisté napojeni na V. Havla a sám V. Havel. Byla to velice důležitá oblast a všichni výše jmenovaní měli výhrady k mým aktivitám, odsuzovali je, mnohé neznali a nechtěli znát, ale uměli dokonale mě nastrčit k odpovědnosti za střet na Národní třídě, starat se, abych měl problémy a veřejně odsouzen vešel v zapomnění. Nebyl jsem totiž součástí žádné mocenské skupiny, nezajímal se o ně, nikdy a nikde jsem se s nimi nesetkával, neorganizoval jsem anonymy, intriky či střety. Takové formy mně byly cizí.
Byl to můj sice naivní pohled, ale stále jsem věřil v čestnost orgánů, které budou objektivní v posuzování práce jednotlivců i potřeb společnosti. Dopracoval jsem se zklamání. A těm, kteří zpochybňovali mé aktivity v oblasti životního prostředí, dělali vše aby byly znehodnocovány, mohu říci, že problematika životního prostředí byla mým předním zájmem. A těm, kteří mně psali, že jsem navrhoval tresty a „dostanu 20 let“ mohu odpovědně prohlásit, že jsem nikdy nic takového nečinil.
Naopak, jeden občan z Brna mně mj. napsal: „Postihne tě prokletí novodobých otroků, tvých vnuků a pravnuků protože s Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římskokatolické církve jsi „zařídil“ jejich existenční a finanční těžkosti. Pisatel kladl otázku, jak je možné, že jsem mohl v roce 1969 beztrestně proklouznout a proč jsem nebyl hozen na smetiště a do hnoje. Jak je možné, že jsem neuposlechl příkazu generálního tajemníka a presidenta Gustava Husáka ohledně zrušení Slušovic. Jak je možné, že jsem v roce 1989 nedal rozkaz ke vzletu letadel. To je prý z mé strany velezrada. „Na každou svini se najde řezník. Za zradu smrt! Stalinovo jméno opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře.“
Mohu prý zveřejnit jeho dopis, stejně jako děkovné dopisy, které dostávám od velkozlodějů, vrahů, zločinců, prostitutek a ostatní lidské zvěře v čele s kardinálem Vlkem. Denně prý se bude modlit za uzdravení mého těla a mozku, ale jinak než komediant Vlk… Amen, amen se mnou… Nemám co dodat!
Takt jsem si přece jen při 25. výročí 17. listopadu něco připomenul.
Rudolf Hegenbart