Vznik a rozvoj obce Cikháj je spjat se Žďárským klášterem

Počátek civilizace

Civilizace na území dnešní obce přišla v roce 1366 když Jindřich z Lipé po dlouhém sporu o pozemky mezi Klášterem a novoměstským panstvím vyslal své poddané k vyměření katastru. Dva roky na to, 15. května 1368, mohl dát Boček Žďárský příkaz k využívání přerostlého dřeva v této oblasti. Začala těžba a s ní i stavba prvních chatrčí. V lese pracovali občané české i německé národnosti. Tento den vzala obec jako základ vzniku obce.

Lesní mýtiny byly přeměňovány v ornou půdu. Rozvíjela se zemědělská výroba. Vyráběl se sýr a další produkty pro žďárský Klášter. Postupně se rozvíjelo sklářství, výroba dřevěného uhlí, výroba nástrojů, a především byla známá výroba dřevěných hodin se skleněným cimbálem.

Hodiny se skleněným cimbálem

Dvě osady

Na území dnešní obce vznikly dvě osady. Jedna kolem Dvora, který spravoval a rozvíjel zemědělství pod názvem Waldorf a druhá osada, kde žili a pracovali řemeslníci, pod názvem Zcykhaki. Osady se spojily až po zrušení Kláštera v roce 1774 pod názvem Ziegenhain, později Cikháj.Ve školní kronice z roku 1908 se o obci píše: „Cikháj, jejíž pole a louky rozkládají se na svahu mírně k jihu skloněném, chráněna je od větrů severovýchodních Žákovou horou a pobočnými hřbety, od severozápadu kryta je Tisůvkou. Poněvadž hlínipísčitá půda je dosti úrodná, daří se tu dobře žito, jař, oves, brambory a hlavně len, z celého okolí nejlepší. Kromě toho pěstuje se tu i řepa, něco ječmene, zelí, máku. Též ovocnému stromoví se tu v takové nadmořské výšce dobře daří, díky kryté poloze.

Pověsti obce

V obci jsme slýchávali a také si vyprávěli mnoho pověstí. Od počátků literární tvorby zaznamenávali lidové pověsti kronikáři. Ve škole nám připomínali kronikáře Dalimila, Hájka z Libočan a další. Pozornosti neunikaly pověsti čerpané z Kosmovy kroniky ani Staré pověsti české od Aloise Jiráska.

Při svém hledání podkladů k historii obce jsem se setkal s prací české akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Napsal ji Ignác Hošek a nese název „Nářečí českomoravské“. Publikace byla vydána v roce 1905. Obsahem je vyprávění občanů z obce a okolí. V zajímavé mluvě té doby se lze dočíst o zaniklém městu v našem katastru, o staveních, o honech, o zvonu, který se sám rozezvučel, o propadu země, o studánkách, o pokladech a podzemním bohatství, o ptactvu, o hejkalovi, jeho síle apod.Středem pověstí byly Žákova hora a Tisůvka, Stříbrná studánka, prameny řek Svratky a Sázavy. Místa byla považována za tajuplná, nadpřirozená. Děje zaujmou čtenáře. Ve vztahu k popisovaným událostem vzbuzují pocit pravdivosti. Lid také věřil pověstem, považoval je za ústně tradovanou kroniku dějin místa a života. Pověsti se vyprávěly doma, při sousedských besedách, při draní peří i ve škole.

Stříbrná studánka na Žákově hoře, jeden z pramenů řeky Svratky

Jedna z pověstí o Žákovici

(vyprávěl František Roučka v roce 1900 ve věku 82 let)

Naše maminka a tatínek dycky vypravovávali vo tý Žákovici. Až bude vojna, že Žákova hora a Vortová moc lidu zachová. A to se stalo ve švejcký vojně. Jeden farář tady z Kláštera utekl před Švejdama ze žákama do lesa a na hoře se skovával před něma. Proto tý hoře říkají „Žákova hora.“ Je tam stuďna a u tý stuďně ten kněz stratil stříbrný klíče; tak proto tam říkají „Stříbrná stuďňa. S tý studně de voda na Cikhaj a sem teče do Sázavy. Je to náramně velká stuďňa. Může bejt jako půl tý setnice. A je tam moc dobrá voda a náramnej potok z ní teče vody. A vokolo ní je kamen bílej jako mramor a kolem dokola je bukovej les.

Neboščík otec říkával, že pod Žákovicou sou v zemi kúželky zlatý a kuličky dvě a král zlatej. To říkali: „Za ten je vystavenej Žďár.“ Pot tou Žákovicou musí bejt koňáci, protože z ní se prejščí pramen jako moč vot koní. Říkávalo se, že se tam propadli końáci. A jeden kovář šel taky kovat ty koně. Vona se zem votevřela a von tam fběh. A byl tam rok a za rok ho propustili. Zasejk se zem vodevřela a von vešel ven. A místo peněz mu vot toho kování dali ko košíka kobylinců. A von povdal: „Copak se tím ponesu?“ Tak je vysypal. Ale něco mu vostalo ze tejma žebrama f košíku A dyž vešel ven, voni to byly samý dvacetníky. A von se vrátil a chtěl to zebrat a uš to bylo stracený.

Taky tam ešče byla děvečka. Šla do lesa na dříví. Najednou se zem před ňou odevřela a vona tam vešla. Taky tam byla rok. Prala tam a vostatek jim ďála inší prácu. A za rok ju pustili ven. Ale vono se jí zdálo, že tam byla chvilku. Šla tam voca´d a voni ji taky zaplatili tejma kobylincama. A vona přišla za dveří a vysypala fšecko. A co jí vostalo za límcem, s toho mněla dukáty. Pak se vrátila, šla pro kobylince a kobylince byly pryč.

Báseň Jana Evangelisty Nečase

K pověstem z Cikháje lze přiřadit i báseň Jana Ev. Nečase. Zveřejněna byla poprvé v roce 1883 ve Studentských listech roč. II č.13. Vybírám jen malou část:

Tam, kde země moravská v české háje vbíhá, / lesná hora Žákova k nebesům se zdvihá. / S boků jejich poskokem vody dolů běží / z kříšťalových studánek šumivé a svěží; / v noci do nich měsíček zlatým světlem svítí- / laňky, statné jeleny vídáno tam píti. / Zajdeš-li tam, poví ti pastýř s bosou patou / o kuželkách zářících jako slunce ve dne, / k vystavení Žďáru prý užito z nich jedné…

Hydra války zběsile rozpoutána byla- / po cestách i po polích krev se proudem lila. / V čas kdy horda loupežná po Žďársku se hnala, / naše hora Žákova úkrytem se stala, / klášterníky a poklady skryla, zachovala. / Střechy měst, vsí v požárech vyšlehaly vzhůru- / a kdo zůstal na živu, hladem hryzal kůru. 

Dvou set let dlouhých, hořkých let k tomu bylo, / by se tolik těžkých ran zvolna zacelilo. / Zas je hora Žákova, jako by se byla / ze snů noci májové k jitru probudila! / Od zřídel dvou našich řek svěží vánek vane: / „Horácký náš dobrý lid zachovej nám Pane!“

Národní obrození, cesta k pokroku

Nejvýznamnější události za Rakousko-Uherska byla pro místní občany nová ústava. Byla přijata v roce 1867. Zaručovala rovnost před zákonem, nedotknutelnost majetku, volnost pohybu, svobodu slova a vyznání. Nad školami byl zrušen církevní dohled. Pro všechny děti byla zavedena povinná školní docházka. V roce 1862 požádali místní občané o expozituru. Povolena byla o rok později. V Cikháji bylo možné zahájit vyučování v pronajatých místnostech. Od 7. července 1873 byla povolena zemským radou samostatná jednotřídka. Obec zakoupila místní kovárnu a přestavěla ji pro školní vyučování. Začal rozmach národního života. Sílilo národní uvědomění.

Do Cikháje přicházeli vzdělaní lidé, besedovali s občany, pomáhali řešit jejich různé problémy. Nesouhlasili s pověstmi. Pracovali proti pověrčivosti občanů. Na zdánlivě tajuplných místech pomáhali organizovat kulturní pořady, setkání mladých i starších. První velká kulturní a sportovní událost se uskutečnila 5. září 1889 na Žákově hoře.  

Žákova hora přestávala být nadpřirozená, prostému lidu nedostupná. Sbližování s krajinou zbavovalo občany méněcennosti. I pozdější „Stromkové slavnosti“ spojené s výsadbou stromků a keřů, posilovaly víru místních občanů v prostředí, ve kterém žili, zvyšovaly národní tužby. Občané postupně chápali, že pověst není vždy popisem faktických událostí, ale výrazem lidových vědomostí o světě, pověrečných představ, fantazie, že pověsti byly podmíněny feudálními podmínkami života a situacemi, za nichž vznikaly a rozvíjely se. Pověsti se ale staly součástí lidové kultury cikhájského lidu. Kulturní dědictví by nemělo být zatracováno, ale poznáváno a předáváno dalším generacím.

Lesy na svazích Žákovy hory

Místní občané mají rádi svoji krajinu. V lůně domova všechny generace prožívaly své lásky. Lásky jásavé i tiché, zpívající i zamlklé, vášnivé i cudné. Z bohatosti všedních i svátečních dnů, z usilovné práce, žil každý skromně, ale spokojeně, šťastně.

 Společenský vzestup po vzniku samostatné republiky

První etapa velkého probuzení nastala po vzniku Československé republiky v roce 1918. Lidé modernizovali svá obydlí, hospodařili, rozvíjeli kulturu. Hráli divadlo, organizovali různé přednášky k aktuálním potřebám života, vysoce oceňovali práci kolektivu, který se zasloužil o státní samostatnost, v čele s presidentem T. G. Masarykem. Provedli sbírku na pomoc republice. Chránili svoji republiku, svoje místo, domov. Obecní zastupitelstvo jmenovalo T.G. Masaryka čestným občanem obce.

Po fašistické okupaci v roce 1939 se občané zapojili do odboje. Bojovali a pracovali za svoji vlast – muži, ženy i mladí. Rodiny pomáhaly partyzánům, někteří občané odešli do partyzánských oddílů. Jedenáct občanů, včetně tří žen, za tuto práci gestapo zatklo a uvěznilo v koncentračních táborech. Německá vojska vypálila domek rodiny Vaisových. 

Památník na Fryšavském kopci, jeden z památníků partyzánského odboje v katastru obce, místo, kde sídlil štáb partyzánů brigády M. J. Hus. Tudy kráčely dějiny ke svobodě.

Nezapomínejme na historii

Stále si ji připomínejme. Bez vzpomínek na historické události by nebyly dějiny obce, nebylo by ani našich národních dějin. Pokud bychom na historii zapomněli, přestali bychom být občany naší obce, přestali bychom být příslušníky českého národa.

Naši dědové, babičky, naši rodiče vždy poctivě pracovali, čestně žili, tvořili historii. Věděli, že každý úspěch je podložen prací.

Lesy, zdroj bohatství

Většina občanů, mimo prací na poli, pracovala v lese. Zde nacházeli obživu a také klid. Z lesů prýštilo jejich bohatství, uspokojování jejich potřeb a zájmů. Od počátku měli podporu velké a pro český stát významné osobnosti oné doby, krále českého a císaře římského Karla IV. Jeho maršálek království českého, Jindřich z Lipé, nechal vyměřit katastr obce a dal podnět, aby do prostor vstoupila civilizace.

Poslední z velkých osobností, která oficiálně navštívila obec a místní katastr, byl president republiky generál Ludvík Svoboda. Stalo se tak 27. června 1970. Na pařezu u Stříbrné studánky na Žákově hoře podepsal výnos o zřízení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. 

Památník u Stříbrné studánky připomínající návštěvu prezidenta Ludvíka Svobody a vyhlášení CHKO Žďárské vrchy

Nezapomínejme, co brzdí náš společenský vzestup

Občané ani v dnešní době určitě nepodceňují nesnáze a nebezpečí, která vychází ze zla a stereotypů opozdilců pokroku, svobody, z porušování naší suverenity a národní samostatnosti. Určitě nenechají bez povšimnutí problémy, které vznikají z tunelování bohatství lidu, prodeje majetku cizímu kapitálu, se strany egoistických tlučhubů. Zlomyslnost, zrada národních tradic, destabilizuje vlastenectví, brzdí pokrok, omezuje řešení sociálních otázek lidu, uspokojování jeho potřeb a zájmů.

Rudolf Hegenbart   

červenec 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*