Jsou některé jevy k pláči?

Úvaha

V pátek 13. srpna 2010, v podvečer, vysílala ČT názory školáků na půjčky a zadlužení. Názorů dětí jsem si cenil. Většinou tvrdily, že si mohu půjčit peníze za podmínek, že mám jistotu jejich splacení. Zaujal mě však názor dívčiny, která mluvila o zadlužení naší republiky. Zadlužení přičítala období komunismu. Zděsil jsem se. Z čeho pramenil její názor? Ze zkušeností? To snad ne!

Vzpomněl jsem si na významného podnikatele Tomáše Baťu. Hovořil jsem s ním v roce 1987 v Torontu, v jeho firmě. Tehdy mně mimo jiné řekl: „ Československo není chudá země. Jste zemí bohatou, prakticky bez dluhů… Máte hodně pohledávek. Já bych je vám pomohl získat zpět…“ To bylo v době kdy, jak tvrdila dívčina pro ČT, byl u nás „komunismus“. Jak ale poznala, že byl u nás komunismus? Já jsem mnohem, mnohem starším a nezažil jsem u nás komunismus. Žil jsem ve společnosti „reálného socialismu“, jak nazývali naši tehdejší společnost vedoucí činitelé.

Pokud jsem stačil pořad ČT sledovat pak se mně zdálo, že velké zadlužení přičítá ona dívčina dnešní hospodářské krizi. Tu snad zavinil komunismus? Kdo ji přivedl k takovému názoru? Vzpomněl jsem si tentokrát na Tomáše Baťu staršího, na jeho výrok z roku 1932. Tehdy mj. řekl: „To čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující“. Nevím proč režiséři pořadu tento citát pana Baťi staršího oné dívčině alespoň nepřečetli.

Oproti tvrzení dívčiny jsem se do té doby domníval, že krize může spočívat v překotné snaze stát se rychle součástí západních seskupení a ve velké hře na Evropany, v cílevědomých aktivitách za nenápadné „sešněrovávání“ života českého, moravského a slezského lidu do „bruselských“ pouček a právního řádu. Že může pramenit z horoucí snahy přeměn identity našich národů, učinit ze Slovanů Kelty, Germány, z odcizování lidu od všeho slovanského. V neposlední řadě z likvidace mnoha obchodních trhů a postupného rozbíjení výrobních a technických center budovaných po staletí, ze ztráty národních kulturních hodnot. Krizi mohou nahrávat a jistě nahrávají všechny projevy tunelování a rozkrádání, hra s arogancí moci, likvidace mnohých sociálních výhod, jevy ohlupování. Je tu i lhostejnost národa k osudu reformátorů známých před listopadem roku 1989. Příkladem může být slušovický systém, který prokazoval schopnost vyvést společnost z mnoha krizí. Různé výkřiky „politiků“, že nebudou spolupracovat s takovými lidmi mně připadá hloupé. To není žádné hrdinství, to je zbabělost, ubohost, důkaz slabosti a neprozíravosti takového politika. Vzpomněl jsem si na slova Jana Masaryka někdejšího ministra zahraničí, který před lety mj. řekl: „Já si vzpomínám, když ještě táta žil, jak k němu chodili naši agrárníci a servírovali mu třikrát denně místo jídla nápad postavit komunistickou stranu mimo zákon. Táta byl vždycky rozhodně proti tomu. Jednou se mě zeptal, co si myslím o těchto pokusech našich státních zbavit se opozice touto cestou. Tak jsem mu řekl, že když jsme jako kluci čutali merunu, nikdy nás nenapadlo jít k soudci a chtít po něm, aby vyhodil ze hřiště těch jedenáct kluků, kteří hráli proti nim. Mohl vyloučit jen ty, kteří nehráli fair.“

K zamyšlení nad výrokem žákyně školy na téma, zadlužení a příčiny krize, bych na závěr citoval ještě presidenta T. G. Masaryka, který kdysi řekl: „Náprava českému životu nepřijde z parlamentu, napraviti se musí vnitřní život náš a to značí, že napraviti se musíme: já, ty – my všichni“.

Ještě bych dodal, že žádná diktatura peněz, byť mohla sehrát rozhodující roli při společenských změnách u nás, nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin, ale jen vybraných jednotlivců, novodobé „elity“. Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický. Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků, ba horší, záludnější. Teze politiků z roku 1968 o spojení výrobní a politické aktivity a především veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny jsou stále živé, dle mého názoru aktuální. Vědeckotechnický rozvoj, intenzita a produktivita práce, zdraví obyvatel, životní prostředí, jsou faktory, které mohou měnit životní podmínky, uspokojit lidské zájmy, dát obrovskou šanci inteligenci. Americký sociolog Daniel Bell chápal vědeckotechnickou revoluci jako období postkapitalistické a postkomunistické. Dle něj nová technika, ekonomický růst a stratifikace společnosti má být upřednostňována teorií hodnot poznání na úkor teorie hodnoty práce. V popředí společenského zájmu má být skupina techniků a v organizaci společenského života pak sociální skupiny profesionálů. Společnost se má zaměřit na rozvoj vědy, informačních systémů, rozvoj zdravotnictví. Starat se, aby vládní garnitury byly co nejobjektivnější, nezatížené třídními a osobními ambicemi, aby oplývaly nevšedním zájmem o vytváření nových intelektuálních technologií.

Rudolf Hegenbart

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*