Moje osudy před listopadem roku 1989 a po něm

Nekorigované studijní poznámky

Doplněk k brožuře ZTRACENÝ ŽIVOT

Psáno v roce 1997 a doplněno v roce 2016

RUDOLF HEGENBART

Ze Žďárských strojíren na vysokou školu politickou

Když jsem v roce 1964 odešel ze Žďárských strojíren a sléváren a nastoupil na vysokou školu politickou do Prahy netušil jsem, co všechno mě v dalším životě čeká. Ve Žďárských strojírnách bylo všechno dané, plnily se příkazy nadřízených, každodenní praxe nevyžadovala velkého přemýšlení. Válcovací tratě i tvářecí technika byla na vzestupu, podnik dosahoval dobrých výsledků. Zdálo se, že vše je v dobrých rukou, že jsou všichni spokojeni, čemuž nasvědčovalo heslo na průčelí továrny: “Kupředu československá úderná brigádo!“ Tuto větu prý pronesl J. V. Stalin na 19. sjezdu sovětských bolševiků. Zdálo se, že tradiční soustavy lidského myšlení jsou pořádku. A přece, ať skrytěji či veřejně, panovaly mezi pracujícími různé rozpory. Výrazným způsobem se projevily například při peněžní měně v roce 1953.

Studiem na vysoké škole politické přicházel jsem postupně k názoru, že tradiční soustavy lidského myšlení nemusí být v pořádku, nejen ve Žďárských strojírnách, ale i ve společnosti, že mohou působit jako retardační faktor, že v procesu vědeckotechnického rozvoje, o kterém jsme se učili, mohou být tyto tradiční systémy hodnot postaveny do nového světla. Jako doklad jsem si připomínal různé formy tehdy projevující se krize lidské existence – studentské nepokoje, vášnivé úsilí kulturní, technické, intelektuální fronty vůbec, o své uplatnění apod.

Vzpomněl jsem si na poválečná svazácká léta. Tehdy jsme si vštěpovali názor, že posláním pracovníka ducha je vést a razit cestu, že nikoliv pomazaní tlučhubové, ale tvůrci a hledači nových cest vedou lidstvo. Jejich síla spočívá ve schopnosti nacházet pravdu, bránit ji a prosazovat. Nikdy však nezapomínat, že velké pravdy lze uskutečňovat jen prostřednictvím především těch sociálních tříd, které mají na společenském pokroku životní zájem. A tak, jako čeští pracovníci ducha representovaní profesorem Karlova učení Janem Husem stáli kdysi v čele slavného lidového hnutí husitů, tak je dnes historickým posláním české inteligence postavit se v čelo lidového hnutí socialistického. To bylo krédo, které mě provázelo celou dobou studia a zůstalo v srdci dodnes.

Ve škole prohluboval jsem si přesvědčení, že veškeré dění v životě člověka je souhrnem a výsledkem aktivity jednotlivců, společnosti, že další osudy společnosti jsou závislé na dialektické jednotě vědění a odpovědnosti, vědy a hodnot, morálky, citů atd. Také Marxova vůdčí myšlenka od jeho prvních prací až po jeho poslední boje se nemění. Je to myšlenka učinit z každého „člověka – tvůrce“ a v ní spočívá klíč k pochopení Marxovy filosofie, ekonomie i politiky, demokratického socialismu. Zkrátka, tvoření člověka je opakem odcizení.

Jako pracovník ze strojírenské továrny věnoval jsem pozornost vědeckotechnickému rozvoji. Profesory bylo potvrzeno, že vědeckotechnická revoluce mění celý výrobní proces a jeho jednotlivé složky, že funkce, které dříve zastával člověk jakožto pracovní síla, v bezprostřední produkci přebírá stroj, že do výroby proniká věda a její technologická aplikace, takže výroba se stává technicky řízeným výrobním procesem. Věda tak vstupuje bezprostředně do výroby ve formě technologické aplikace, stává se bezprostřední výrobní silou. Tento proces se nemůže obejít bez vědeckotechnické inteligence, což předpokládá na druhé straně, aby vědeckotechnický pracovník měl maximum své svobody, maximum prostoru pro svou seberealizaci, lidské podmínky pro svoji práci, pro vzájemnou interakci individuálních a celospolečenských zájmů.

Když jsem se vrátil ze školy a stal se zodpovědným za okres, promítnul si problémy průmyslu a zemědělství, celé nadstavby, uvědomil si v plné nahotě, že moderní ekonomika, politika, společenský život, jsou tak složité, že je nemůže zvládnout jakýsi funkcionář okresního formátu, ale pouze kolektivní rozum. Na úvod svého počínání v okrese svolal jsem poradu činitelů okresu, předních odborníků, techniků, ředitelů podniků, předsedů zemědělských družstev, umělců, abychom se poradili jak dále vést okres a jeho součásti, na jaké hlavní směry se orientovat a jakými prostředky vše uskutečňovat. Shodli jsme se v orientaci na vědeckotechnický rozvoj a životní prostředí a na to, aby v čele všech podniků a institucí byli osobnosti s vysokoškolským vzděláním. Bylo to logické. Bylo nám známé z dřívějších zkušeností z podniku, že nižší intelekt člověka vytváří zdání životní jistoty daného světa, člověk se nezbytně stává závislejší na daných společenských skutečnostech a tím i snadněji manipulovatelným a také nemá velký zájem o pokrok. V tom jsme nemínili pokračovat. Pochopitelně tato naše nová orientace byla úspěšná, ale současně vzbuzovala nedůvěru u praktiků bez vzdělání. A když se k tomu přidaly rozpory v náhledu na účast některých z nich v partyzánském hnutí, vše vyústilo stížností na moji osobu u tehdejšího předsedy ÚKRK Miloše Jakeše, pozdějšího tajemníka a nejvyššího činitele komunistické strany. U praktiků stal jsem se pravičákem, „nezvladatelným činitelem“, který musí odejít, být potrestán za neúctu k některým osobnostem konzervativního zaměření, a který to měl „dostat i s úrokama“. Tak se chlubili stěžovatelé na mě po příjezdu z Prahy od předsedy ÚKRK. Bylo rozhodnuto. Záměry jsem nedotáhl do konce.

Nástup do Brna

Přemístili mě na národohospodářské oddělení do krajského výboru KSČ v Brně. Nestačil jsem se ani podívat z okna budovy krajského výboru strany a už jsem musel kráčet k nejvyššímu činiteli. Přišly na mě anonymní stížnosti ze Žďáru nad Sázavou. Musel jsem se zpovídat ze lživých udání. Měl jsem krást, na černo stavět a krást stavební materiál, dokonce měl jsem se rozvádět. Moje fakta o konzervativcích, kteří osočují, hanobí, píší anonymy, slyšet nechtěl.

Kolem dokola měl jsem potvrzovat, můj podíl na lžích, o kterých jsem neměl tušení. Nic nebylo pravda. Rozhodl jsem se rozvázat pracovní poměr a odejit do normálního civilního života. Nejvyššímu krajskému činiteli jsem mj. napsal 28. února 1982: „…Od svých 27 let pracuji ve stranických funkcích a nikdy jsem nepředpokládal, že přijde čas, kdy budu naprosto znechucen, otráven anonymním udáním. Snažil jsem se doplňovat teoretické znalosti, abych omezoval subjektivismus a co nejlépe ovládl cíle komunistické strany… Ve Žďárském okrese, spolu s kolektivem vzdělaných lidí, se snažil vyvíjet tlak k řešení všech společenských oblastí – ekonomiky, kultury, školství, životního prostředí, sportu. Nejcennějším při tom byla účast všech sociálních skupin. Cesta byla provázena složitými problémy. Vznikaly názorové, generační konflikty, které vyplývaly z mé revolučnosti v řešení úkolů a ze zkostnatělosti konzervativců. Byly omezovány skupiny těch, kteří pohodlnost a slávu minulosti považovali za vrchol své činnosti v současnosti, která by měla být do nekonečna opěvována a oslavována. Z jejich prostředí zrodil se plán na moji likvidaci protože jsem byl strůjcem aktivit za vědeckotechnický rozvoj a životní prostředí. 5 let procházím zkouškou nervů. Ani svému největšímu odpůrci nepřeji prožívat každodenní stresy, které neinspirují, ale psychicky ubijí. Marně si kladu otázku proč? Zřejmě je za tím skryt hlubší politický podtext, který nemám odvahu definovat. 5 let cílevědomé práce neznámých organizátorů nemůže zůstat bez vlivu na člověka. Nemohu se smířit se skutečností, že taková praxe může být trpěna v socialistické společnosti a nejen trpěna, ale rozvíjena. Žádám krajský výbor o uvolnění ze služeb s připomínkou, že chci žít tam, kde jsem dle anonymů „okrádal“ a ubližoval občanům.“ Krajský výbor s moji žádostí nesouhlasil a konstatoval, že se mnou stále počítají.

Samozřejmě, že jsem se dopouštěl mnoha chyb, které jsem bral v úvahu. Vždy jsem ale pracoval pro společnost způsobem, který mně byl vlastní. Nikdy jsem nechtěl být pozadu, ale v popředí jakékoliv činnosti. Mým zájmem bylo dohodnout se se spolupracovníky, dosáhnout potřebné shody na věci a události, ale pak při aplikaci neztrácet čas zbytečným řečněním. Problémy řešit rychle s přesvědčením, že ten kdo rychle dává, dvakrát dává. Můj nadřízený tajemník krajského výboru pro průmysl byl mužem, který se věnoval vědeckotechnickému rozvoji. I mě směřoval tímto směrem. Poznával jsem vědeckovýzkumné zázemí Brna a Jihomoravského kraje, seznamoval se s vynikajícími odborníky a novinkami z oblasti strojírenství, chemie, textilu, zdravotnictví, ale i kultury. V diskusích s nimi utvrzoval jsem si názor, že problémy těchto oborů, národního hospodářství vůbec, nemohou být řešeny poučkami o diktatuře proletariátu, ale vědou, technikou, lidským, zdravým rozumem. Když jsem prohlížel statistická čísla, která mě předal nadřízený tajemník, vyčetl jsem, že ceny na světových trzích se zvýšily o 300%, zatímco ceny našich vyvážených výrobků jen o 80%, že je třeba tuto rovnici 300 : 80 řešit. Byl to významný podnět.

Protože jsem pocházel z továrny, která vyráběla válcovací a tvářecí techniku, navázal jsem kontakty s výzkumným ústavem tvářecích strojů v Brně. Představitelé této instituce mně poskytli další fakta. Podíl tvářecích strojů na výrobě oproti jiným zemím byl u nás nízký a dosahoval 13,9%. V tehdejším Sovětském svazu tento ukazatel představoval 18%, v Japonsku ale 24%, v USA 29% a v SRN dokonce 33%. Využitím technologie tváření by bylo možné snížit pracnost výrobků o 20 – 30%, uspořit materiál až o 70%.

Po dohodě s tajemníkem krajského výboru pro průmysl a ve spolupráci s výzkumným ústavem tvářecí techniky jsme svolali celokrajský seminář vedoucích pracovníků výroby, vědeckých pracovníků a funkcionářů komunistické strany. Po výkladu odborníků o vhodnosti tvářecí techniky byl požadován krátkodobý a dlouhodobý program v zavádění vědeckotechnických poznatků do výrobního procesu s termíny uvedení do provozu, s finančním zajištěním a ekonomickými přínosy. Nejsložitějším problémem bylo získat podporu od stranických funkcionářů. Zdálo se jim, že taková orientace nesouvisí se stranickou činností. Tato problematika, jakož i všechny problémy života, vyžadovaly zvýšit si znalosti z oblasti ekonomky, ekonomie, filosofie, sociologie, vědeckotechnického rozvoje. Požádal jsem vedení krajského výboru o možnost dálkového studia na vysoké škole ekonomické v Praze. Žádost byla schválena a já začal studovat na výrobně ekonomické fakultě VŠE. Závěrečnou práci jsem zpracovával ve spolupráci s výzkumným ústavem tvářecích strojů na téma „Problematika rozvoje výrobního oboru 513 tvářecí stroje na kovy.“ Úspěšně jsem ji obhájil.

Krátce po úspěšném ukončení studiu mě pozval nejvyšší představitel kraje k pohovoru. Mimo diskuse o úspěších vědeckotechnické základny Brna a Jihomoravského kraje předložil návrh, abych přešel pracovat do vedoucí funkce Zlína, dříve Gotwaldova. Měl jsem se zaměřit na zemědělské družstvo Slušovice, pokusit se rozbít toto kontrarevoluční „hnízdo“, omezit činnost docenta Františka Čuby. Do družstva prý natahali mnoho lidí s protispolečenskými tendencemi, zveličují úspěšnost Baťova řídícího systému. do okolí vnášejí chaos. Současně jsem si měl všímat vazeb vedoucích činitelů slušovického družstva na předsedu federální vlády L. Štrougala a pravidelně informovat. Nikdy jsem tam nebyl, problémy družstva neznal, neznal jsem nikoho z vedoucích činitelů družstva. Po mnoha diskusích doma a s přáteli jsem přešel do Zlína i s vědomím strašného utrpení z dlouhého cestování. Stěhovat se z Vysočiny jsem nikdy nemínil.

Nástup do Zlína

Věděl jsem, že Zlínsko je významné společenské centrum. Nechtěl jsem také, abych přišel do Zlína jako člověk, který o městě a okresu neví nic. Se jménem Zlín byla spojena úspěšná činnost SVITU, chemicko – gumárenské a strojírenské výroby, stavebnictví, mnoha výzkumných ústavů, aktivity pedagogického sboru technologické fakulty VÚT, umělecko – průmyslové školy, ušlechtilá činnost národních umělců Heleny Týrlové a Karla Zemana, zasloužilého umělce profesora Zdeňka Kováře, ale i zlínského divadla a jeho herců atd. Tušil jsem, že práce nebude jednoduchá.

Když jsem si rovnal myšlenky jak v tomto významném centru začít, došel jsem k závěru, že bude nejlepší soustředit se na cestu poznání tamního života a na uplatňování nejnovějších poznatků vědy a techniky ke zdokonalování výroby, na růst a zkvalitňování produkce, na zdokonalování technologií. Věděl jsem, že zavádění vědy a techniky do výroby nemůže být pouhý hospodářský či ekonomický úkol, ale že to je závažný sociální, světonázorový a filosoficko–etický problém. To mj. potvrzovaly přednášející na akademii společenských věd v Moskvě kde jsem studoval. Zdůrazňovali, že vědecký přístup rozvoje techniky, výroby a organizace by měl být hlavní zásadou při vypracovávání prognóz, plánů a programů ekonomického a sociálního rozvoje jako jedna z důležitých podmínek zvyšování tempa produktivity práce, dosažení co největších konečných výsledků a sociálních cílů, které si vytyčujeme.

Krátce po ustavení do vedoucí funkce v okrese odjel jsem do Slušovic. Protože jsem Slušovice vůbec neznal, chtěl jsem se seznámit v čem tkví kontrarevoluční činnost jak mně bylo řečeno v Brně. Výklad o zemědělském družstvu, o jeho historii, o hospodářských a sociálních výsledcích, o perspektivách, o prostředcích jakými chtějí své vize naplňovat byl zajímavý. Z výkladu čišel optimismus. Bylo znát, že mají národohospodářský a politický problém společnosti osvojen. Po výkladu následovala prohlídka jednotlivých provozů družstva včetně střediska vědeckotechnických informací a výpočetní techniky. Výklad i prohlídka zanechaly ve mně hluboký dojem. To, co jsem slýchával v přednáškách na vysokých školách a na akademii věd v Moskvě, ve Slušovicích jsem viděl v praxi, na vlastní oči. Na závěrečné besedě s představiteli družstva konstatoval jsem, že u mě mají zelenou, budu je podporovat. Výklad i prohlídka mě ubezpečila, že věda v tomto družstvu se stala skutečně základní výrobní sílou a také, že věda není chaos, ale systém provázený vysokou kázní, morálkou, vírou a vede k vynikajícím hospodářským a sociálním výsledkům.

Základem rozvoje nevýrobní sféry byl růst materiální výroby s přesvědčením, že zvyšování rostlinné a živočišné výroby je závislé na vyspělosti nevýrobní sféry. Mimořádnou pozornost věnovali mikroelektronice, automatizační technice, robotice, výrobě potřebných přístrojů, biotechnologiím, efektivitě jejich práce, novým poznatkům vědy a techniky, které by se projevily až v desetinásobném ekonomickém efektu družstva. Ke svým cílům potřebovalo družstvo kvalifikované oborníky bez ohledu na politické či náboženské vyznání. V jejich vzdělanosti a schopnosti viděli představitelé družstva obrovský ekonomický potenciál. Upevnili moje přesvědčeni, že rozvoj vzdělanosti, kultury, je velmi závažným faktorem zrychlování vědeckotechnického a společenského pokroku. Slušovický model, jejich zkušenosti, výsledky práce v materiální, finanční i sociální oblasti byly významnou platformou vhodnou k zobecnění v celé republice. Prostřednictvím ekonomiky, sociologicky i psychologicky propracovaným systémem řízení, reálnými a konkrétními činy ve prospěch člověka, se staly průkopníky nové cesty nejen v oblasti zemědělství. Demokratičnost spočívala u nich v účasti každého, v možnosti aktivně se zúčastnit vnitrodružstevního procesu, plnit přesně a včas všechno, co vyžadoval technologický proces. Účtování bylo neúprosné. Kdo plnil, měl úspěchy, kdo nepochopil, měl smůlu. Zaměření slušovického kolektivu na pokrok to nebyla žádná kontrarevoluce jak ho nazývali mnozí normalizátoři a konzervativci z řad členů KSČ. Nebylo divu, že jsem okamžitě předsedu družstva docenta Františka Čubu získal za člena předsednictva nejvyššího orgánu strany v okrese. V okolí, v Brně, v Praze byl z toho neslýchaný poprask.

Po tomto aktu začaly být šířeny různé fámy. Ozýval se nesouhlas se zařazením docenta Čuby do nejvyššího stranického orgánu, kritika, že neabsolvoval VUML a tudíž nemá právo být v čele družstva, tím více nemůže pracovat ve stranickém orgánu. Šířila se i kritika mé osoby. Spojuji prý se s kontrarevolucionáři a další hloupé urážky. Fámy vyvrcholily v názory, že je nesprávné podporovat Slušovice, jejich protisocialistické tendence, které ovlivňují negativně atmosféru v okrese. Na okresní aktiv vedoucích představitelů podniků, družstev a stranických funkcionářů přijel předseda Federálního shromáždění Alois Indra. V mém úvodním projevu jsem mj. podpořil slušovický systém. Alois Indra se ke Slušovicím nevyjádřil, ale kritizoval v okrese kde co, včetně špatné personální práce a to i ve Slušovicích. Tam prý s vědomím okresu jsou do vedoucích funkcí zařazováni lidé, kteří byli vyloučeni z komunistické strany za nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Po skončení aktivu většina kritizovaných podniků si stěžovala na projev Aloise Indry, že nemluvil pravdu. Alois Indra byl nucen se jim omluvit.

Kritika Slušovic a mé osoby za jejich podporu ze zvyšovala. Po různých rozhovorech jsem dal pokyn k ustavení komise, která provede analýzu slušovického systému a posoudí, zda jejich cesta je protisocialistická. Požádal jsem krajský výbor KSČ v Brně, ústřední výbor KSČ, vysokou zemědělskou školu v Brně a Ústav marximu – leninismu o osobnosti, které by se ujaly tohoto úkolu. Tým odborníků stanovil si téma: „Vliv slušovického řídícího systému na intenzitu zemědělské výroby.“ Přijel také jeden pracovník z ideologického oddělení ÚVKSČ, který mně sdělil důvěrně, abych dal od Slušovic ruce pryč nebo špatně dopadnu. Vedoucí činitelé ÚV KSČ prý si nepřejí, aby se někdo zabýval slušovickým nesocialistickým problémkem, zda vím, že vedoucí činitelé strany mají ke Slušovicím vážné výhrady. V rozčilení jsem mu odpověděl, že nyní pracuji a žiji ve Zlíně já a jako vedoucí činitel mám povinnost zveřejnit svůj názor či názor kolektivu na všechny problémy v okrese. Pokud on nebo představitelé ÚV KSČ chtějí likvidovat Slušovice, nechť jdou do Slušovic a veřejně všem řeknou, že nemají perspektivu. Já nic takového dělat nebudu! Já Slušovice podporuji! Ukázal jsem mu dveře. Zrudl a bez pozdravu odešel. Po různých peripetiích a uměle vhazovaných brzdících faktorech, komise došla k závěru. Cesta slušovických byla podpořena! Bylo doloženo, že jejich cesta nebrzdí společenský pokrok ani nelikviduje socialismus, naopak uplatňuje významné socialistické prvky, uspokojuje potřeby družstevníků. Jejich zkušenosti je třeba využít a zveřejnit. Byl jsem spokojen. Spokojeni byli i představitelé slušovického družstva.

Úspěšná analýza družstva se stala inspirací k dalším aktivitám v oblasti moderních technologií. Významným prostředkem byly rozbory, které nám poskytl Výzkumný ústav plánování a řízení efektivnosti v Praze. Získali jsme dokonalý přehled o vývoji efektivnosti ve vybraných průmyslových podnicích Zlína. Struktura výroby v okrese se nevyvíjela proporcionálně, strojírenství a elektronika jako hlavní nositelé intenzifikace ekonomiky ztratily nutný předstih. Téměř ve všech podnicích došlo v ukazatelích efektivnosti k velmi nepříznivému obratu. Na poradě s řediteli zlínských podniků, výzkumných ústavů, některých zemědělských družstev, vysoké školy technologické byl předložen veřejnosti návrh k aplikaci a k rozvoji tří perspektivních oborů – mikroelektroniky, biotechnologie a životního prostředí. K formování koncepcí byla schválena politická komise v čele se mnou a odborná komise v čele se zástupcem děkana technologické fakulty VUT. Postupnou aplikací mikroelektroniky jsme mínili dosáhnout proti tehdejšímu stavu v podnicích okresu v roce 1985 úsporu pracovních sil o 2 – 5% a v roce 1986 o 5 – 10%. Obdobné úkoly jiného charakteru byly stanoveny v oblasti biotechnologií s významnou slušovickou základnou a oblasti životního prostředí.

Přijetí tří základních programů bylo zásadní změnou v politické orientaci stranických organizací a podniků. Umožňovaly vybočit a to zásadním způsobem z dosavadních stereotypů práce. Byly vyžadovány naprosto konkrétní úkoly ve směru technologií výroby, produktivity práce a to prostřednictvím vědeckotechnického rozvoje. Řada stranických organizací a funkcionářů bylo bezradných. Tuto změnu kritizovali. Na pomoc funkcionářům komunistické strany byla vydána brožurka pod názvem Elektronika a Mikroelektronika. Byly v ní základní informace o této oblasti, o počítači a jeho využití apod. Organizovaly se besedy, promítaly filmy o smyslu elektroniky pro praktický život. Žil jsem vírou, že nastolené programy mají velikou perspektivu, veliký politický dosah. Při řešení těchto problémů se nemohly obejít stranické organizace bez širších znalostí, bez spolupráce s výzkumnými ústavy, s předvýrobními, technologickými, technickými a ekonomickými útvary.

V obuvnickém podniku SVIT se konala konference členů komunistické strany. Zúčastnil jsem se. Svoji účast oznámil i bývalý předseda ÚKRK, nyní tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš. Často mluvil o baťovském systému, který prožil, ale mnozí občané ve Zlíně ho považovali za dogmatika. Jiní tvrdili, že může být pilířem nového společenského klimatu. Slušovický systém podporoval. Za předsednickým stolem poprvé v životě seděl jsem vedle něj. Vzpomněl jsem si jak žďárští komunisté stěžovali si na mě u něho jako předsedy ÚKRK. Při projevu jednoho z představitelů obuvnického komplexu si tajemník něco psal. Po chvíli psaní přerušil a naklonil se ke mně. Položil mně dotaz zda bych nechtěl jít do Prahy!! V centru mohl bych se starat o úsek vědeckotechnického rozvoje. Pro mě to byla nečekaná bomba. Neodpověděl jsem. Více se rozhovořil po skončení inference. Mluvil pozitivně o programech, které jsme nastolili ve Zlíně, o pomalém zavádění vědeckotechnických poznatků do výroby ve společnosti, o nedostatečném tempu restrukturalizace národního hospodářství, o nedostatečné koncentraci finančních prostředků apod. To jsou důvody, které ho vedou k návrhu, abych přispěl v centru k řešení těchto problémů. Neopomenul sociální oblast a řekl, že v nejkratší době dostanu byt v Praze. Takový návrh jsem odmítl okamžitě. Z Vysočiny neodejdu a nikdy se nikam stěhovat nebudu. Návrh Miloše Jakeše znalo celé Zlínsko dříve jako já. Můj odchod ze Zlína považovali za hotovou věc. Někteří dokonce volali do Žďáru, že s Hegenbartem je „vše hotovo“.

Nezbývalo mně nic jiného než vše konzultovat s manželkou. Odjel jsem domů na Vysočinu. Za dva dny padlo rozhodnutí: „když mě ve Zlíně nechtějí tak do Prahy nepůjdu!“ Svoje rozhodnutí jsem oznámil představiteli Jihomoravského kraje Vladimíru Hermanovi. Ten okamžitě informoval generálního tajemníka komunistické strany Gustava Husáka. Nabídl mně místo instruktora krajského výboru strany pro okres Jihlava. Neodpověděl jsem, odjel do Zlína. Nechal jsem si potvrdit v občanského průkazu ukončení pracovního poměru, a odjel na Vysočinu. Pobýval jsem doma a uvažoval o novém zaměstnání. Za čtyři dny sháněli mě z krajského a okresního výboru. Prý mě hledají po celém kraji. Okamžitě, spolu s nejvyšším představitelem kraje Vladimírem Hermanem, mám odjet do Prahy, jednat s tajemníkem ÚV KSČ Milošem Jakešem. Po jednání a mnoha doporučeních a slibech vyslovil jsem souhlas, že zkusím pracovat v centru.

Nástup do Prahy na ekonomické oddělení ÚV KSČ

Se smíšenými pocity nastoupil jsem v únoru 1986 jako zástupce vedoucího oddělení pro oblast vědeckotechnického rozvoje a zahraničního obchodu. Úseky velmi zajímavé a přitažlivé. Při nástupu mě informoval vedoucí ekonomického oddělení Zbyněk Soják, abych zapomněl na Slušovice a na zlínské manýry technického rozvoje a věnoval se stranické práci na úseku. Mlčel jsem. Na úvod obdržel jsem úkol provést komplexní hodnocení s představiteli úseků zahraničního obchodu. Takové zadaní považoval jsem v duchu za nehorázný vtip. Nikoho z vedoucích činitelů jsem neznal. Neznal jsem problematiku jejich práce, neznal jsem zájmy našeho státu v zahraničním obchodě v různých částech světa a jejich naplňování. Protestoval jsem. Nic nepomohlo. Prostudoval jsem rychle alespoň některá fakta z dostupných statistik a příslušná usnesení nejvyššího stranického orgánu k této oblasti. Za složitých podmínek jsem daný úkol splnil. Besedy s představiteli úseků zahraničního obchodu se staly pro mě školou. Získal jsem mnoho názorů, podnětů i z průmyslově vyspělých ekonomik západních zemí, které podporovaly slušovický řídící systém.

Centrem pozornosti odboru vědeckotechnického rozvoje byl Komplexní program Rady vzájemné hospodářské pomoci, který spravovala Státní komise vědeckotechnického a investičního rozvoje v čele Jaromírem Obzinou. Rozhodl jsem se navštívit předsedu Československé akademie věd akademika Římana. Mínil jsem poznat názor na uvedený program, seznámit se s rámcovými záměry akademie věd, požádat o trvalou spolupráci. By to významný krok. Z teoretických i praktických činností, z osobních konzultací, porovnával jsem jejich názory se stranickými usneseními a skutečnostmi v praxi. Z mé funkce vyplývala povinnost zúčastňovat se shromáždění členů Státní komise vědeckotechnického a investičního rozvoje. Velkým tématem se staly písemné podklady, jejichž obsah projednávala Komise pod názvem „Podíl vědy a techniky na růstu dynamiky národního hospodářství.“ K tomu účelu ustavil jsem si odborný aktiv z mnoha výzkumných pracovišť, vysokých škol, výroby, z Prahy, z Brna a dalších měst. Scházeli jsme se pravidelně. V uvedené zprávě představitelé Státní komise konstatovali, že právě oni mají rozhodující podíl na správném zaměření vědeckovýzkumné základny naší republiky, že jejich přičiněním věda v Československu má rozhodující podíl na výrobním procesu, že některé dílčí problémy a nedostatky se nedějí jejich přičiněním. Členové mého odborného aktivu měli ke zprávě vážné připomínky. Využil jsem je. Na shromáždění členů Státní komise k uvedené zprávě jsem mj. řekl: „…Konstatování, že úkoly ve vědeckotechnické oblasti byly naplněny jistě nemyslí autoři zprávy vážně.… Zatím nás nenaplňuje žádný revoluční optimismus při hledání odpovědi na zvyšování dynamiky národního hospodářství, jak autoři tvrdí ve zprávě… Státní komise by se měla připojit ke smutnému faktu, že nedošlo k žádnému výraznému obratu v uplatňování vědy a techniky v československém národním hospodářství….“

Za rozhodující politický úkol považoval jsem kvalitativní ukazatele výrobních procesů československého hospodářství. Právě tyto faktory mě strhávaly k ofenzivní nekompromisní politice. To přece nebyl, podle mého názoru, žádný můj protispolečenský jev jak tvrdili někteří komunisté Státní komise. Předseda Státní komise, Jaromír Obzina, sice znal z paměti přesně počet vědních a vědeckotechnických úkolů Komplexního programu RVHP, ale já jsem byl přesvědčen, že méně ví, jaký efekt přinášejí pro naši ekonomiku, jak přispívají ke snižování energeticky náročných odvětví či ke změnám úrovně výrobní základny. S jeho názory o úspěších úkolů Komplexního programu pro naše národní hospodářství jsem, po poradě s odborným aktivem, vyslovil veřejně nesouhlas. Jaromír Obzina si na mě stěžoval u tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Bohudík, svoje vystoupení jsem s tajemníkem předem konzultoval. Ten mě řekl, abych příště vystupoval taktněji. Jeden rektor vysoké školy v Praze mně telefonoval a řekl, abych byl opatrný neboť předseda Státní komise “má dlouhé prsty a může se mně pomstít když to budu nejméně čekat.“

Po dohodě s pracovníky oddělení a po souhlasu tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše připravili jsme písemné podklady o zkušenostech slušovického zemědělského družstva tehdy již nazývaného Agrokombinát. Chtěli jsme, aby sekretariát ÚV KSČ posoudil jejich úsilí o vědeckotechnický pokrok, jejich hospodářské a sociální úspěchy, spokojenost družstevníků i občanů, aby zkušenosti zobecnil pro další organizace v republice. Zprávu měl předložit k jednání tajemník Miloš Jakeš. Tehdejší generální tajemník Gustav Husák si však vymínil osobní konzultace zprávy. Jeho zásahem byly vypuštěny některé věty, odstavce. Zpráva nakonec zvýrazňovala, že ve Slušovicích pravidelně schůzují, organizují stranickou výchovu, získávají kandidáty do řad komunistické strany a také se zabývají vědeckotechnickým pokrokem. Úspěchem bylo pouze to, že Slušovice se staly poprvé předmětem jednání centrálního stranického orgánu. Podstata úspěchů ve Slušovicích zůstala zamlžena. Nebyly zvýrazněny cesty a prostředky, kterými lze dosahovat významných ekonomických a sociálních úspěchů. Naopak, registroval jsem, v pražském prostředí, kritiku slušovického systému, informace, že jejich pohyb v Praze je sledován některými příslušníky orgánů ministerstva vnitra.

Předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo, aby se plenární zasedání tohoto orgánu zabývalo vědeckotechnickým rozvojem a také aby posoudilo práci Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Tajemníkem ÚV KSČ bylo řečeno, že zpráva by měla být kritická, náročná a dala podnět k velkému tlaku na uplatňování vědeckotechnických poznatků v praxi, kriticky posoudila nedostatky v práci Stání komise. S tímto zaměřením začala celková příprava. Z podnětu úseku, který jsem vedl, byl ustaven aktiv odborníků, teoretiků a zástupců výroby. Ujal se prací na analýze práce Komise a celkových národohospodářských výsledků. V závěrech bylo řečeno, že: „Nedošlo k výraznějším změnám v praktickém využívání vědy a techniky, nedostatky přetrvávají v celé šíři společenského spektra, dílčí úspěchy nemají výraznější vliv na kvalitu ekonomického a sociálního růstu, prohlubuje se míra našeho zaostávání za předními průmyslově vyspělými zeměmi, pokračuje vysoká materiálová a fondová náročnost tvorby národního důchodu, zvyšují se nároky na spotřebu živé práce, tempo zvyšování technickoekonomické úrovně výrobků neodpovídá potřebám vnitřního a zahraničního trhu, modernizace výrobních kapacit jde pomalu, účinnost výzkumného potenciálu je snižována mj. malým zájmem výrobní sféry, vědeckotechnická spolupráce s průmyslově vyspělými ekonomikami je nízká, špatná…“ Byly navrženy personální změny ve Státní komisi vědeckotechnického a investičního rozvoje, změny, které by vedly k zásadnímu přetvoření řídícího mechanismu, ke změně řídící struktury společnosti, ke změnám koncepcí plánovací, finanční, cenové, úvěrové, dotační politiky, k vytvoření potřebného společenského klimatu.

Před koncem příprav zasedání nastal zlom. Tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš dal pokyn, aby se zmírnila kritika Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, použít jen všeobecnou kritiku. Prokázat, že strana a centrální orgány daly správný směr, který zůstal nepochopen v nižších článcích. Národohospodářské výsledky prý prokazují, že politiku není třeba vidět černě. Vědeckotechnický pokrok je vidět na každém kroku. Dokazují to zlepšovací návrhy v podnicích, hnutí mládeže Zenit, činnost Brigád socialistické práce, které přispívají vědeckotechnickému pokroku. Kdybychom prý napsali kritiku znehodnotili bychom práci vedoucích pracovníků v centru a komunistické strany. Nečekaná rána pod pás, znehodnocení přípravné práce kolektivu lidí z pracovišť akademie věd, vysokých škol, výzkumných ústavů, výroby. Na dalších přípravách jsem se odmítl podílet. Byl jsem pozván na pohovor ke zmíněnému tajemníkovi, kde seděl předseda české vlády Ladislav Adamec. Po všeobecné diskusi o přípravách zasedání ÚV KSČ mně navrhli, abych přešel do funkce místopředsedy české vlády a předsedy České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. To byl šok! Nemám prý váhat. Taková příležitost se prý naskýtá jednou za 25 let! Předsedou české vlády Ladislavem Adamcem jsem byl vyzván ke společnému boji za vědu a techniku. Přesně za rok po příchodu do Prahy přešel jsem na jiný významný úsek…

Předsedou české komise pro vědeckotechnický rozvoj

Do vládní funkce mě uvedl tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš a předseda české vlády Ladislav Adamec. Nový kolektiv se dovídal jak jsem zkušený, iniciativní, otevřený, náročný. Dokonale mám osvojenu politiku komunistické strany, skýtám záruky, že česká komise se bude ubírat správným směrem. Hleděl jsem na přítomného inženýra Františka Šrámka, který byl z této funkce odvolán. Před měsícem a půl byl jsem přítomen jeho hodnocení u tajemníka Miloše Jakeše. Byl hodnocen vysoce kladně, oceněny jeho výsledky práce. Bylo mu poděkováno za úsilí o vědeckotechnický pokrok. Byl přijat závěr, že v této funkci zůstane ještě dva roky. Viděl jsem nyní jak je zklamaný, jak nese těžce své odvolání. Při soukromém rozhovoru mně řekl, že musel odejít mým přičiněním.

Na novém pracovišti volil jsem obvyklou cestu. Při zpracovávání koncepcí a programů spolupracovat úzce s teoretickými pracovišti. Požádal jsem o pomoc výrobně ekonomickou fakultu vysoké školy ekonomické, kde jsem studoval a obhájil závěrečnou práci. Děkan fakulty profesor Líbal mně vyšel vstříc a k mé pomoci uvolnil, na půl úvazku, svého zástupce. Pomáhal formulovat program, jeho zdůvodnění, vypracovával stanoviska k různým oblastem vědeckotechnického, společenského života, výroby. Stal se významným pomocníkem. Program Komise měl odrážet orientaci rezortu na rozšiřování perspektivních odvětví České republiky, na problematiku životního prostředí. V popředí našeho zájmu bylo založení vědecko–výrobních sdružení. Jejich prostřednictvím měla procházet integrace vědy do výroby, potřebnými finančními dotacemi podporovat rozvoj výrobní základny a technická pracoviště, získávat vědecké a technické novinky ze zahraničí, podporovat aktivitu vědeckotechnické inteligence. Formulovali jsme cíle v oblasti životního prostředí pod heslem, že zdraví člověka je nejvýhodnější investicí pro společnost s nesmírnou společenskou návratností a také, že budeme považovat životní prostředí za základní společenskou hodnotu, od níž by se měly odvíjet další společenské aktivity. Shoda byla i v nutnosti nezakrývat veřejnosti nic o jejím zdraví a jeho problémech. To se netýkalo jen severních Čech, ale všech oblastí České republiky.

Při české komisi pracoval široký aktiv významných odborníků. Jejich odbornou pomocí došlo na severu Čech k rozhodnutí o záchraně zámku Jezeří před asanací, ve Středočeském kraji k záchraně Křivoklátska před devastací a také ke zvýšené konkrétní pozornosti odsíření elektráren. Česká republika měla dlouhodobé kontakty s republikou Severní-Porýní-Vestfálsko v SRN. Získal jsem informace, že v této republice mají odsíření elektráren vyřešeno. Jejich technické a výrobní kapacity nám byly schopny pomoci, jejich banka nabízela výhodnou půjčku k realizaci zařízení u nás. Představitele této republiky jsem pozval do Prahy. Přijel široký tým odborníků v čele s ministrem zemědělství a životního prostředí. Týden přednášeli u nás našemu technickému, výrobnímu, ekonomickému aktivu, propočítávali ekonomické výhodnosti obou stran, nabízeli konkrétní účast. Po konzultacích byl vypracován návrh Úmluvy mezi Českou republikou a republikou Severní-Porýní-Vestfálsko o vzájemné spolupráci a podpoře zájmů obou stran. Tuto Úmluvu jsem spolu ministrem zmíněné republiky podepsal. Byla to historicky první Úmluva toho druhu. Dle ní měly první odsiřovací jednotky pracovat v roce 1991!!! Ministr německé vlády přivezl současně poselství tehdejšího předsedy vlády Severního-Porýní-Vestfálska, posléze presidenta SRN Johanese Raula. Poselství měl předat předsedovi české vlády Ladislavu Adamcovi. Pro zaneprázdnění odmítl předseda české vlády ministra přijmout a převzít poselství. Ministra však přijal Miloš Jakeš a v hodinové besedě hovořili o vzájemné spolupráci, ocenili podepsání Úmluvy jako konkrétní projev této spolupráce.

Ze strany Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj v čele s Jaromírem Obzinou byla Úmluva a její podpis kritizována. Nenastal prý čas cokoliv s Němci dojednávat a také proto, že nebyla dosud dojednána spolupráce na úrovní vlády československé federace a vlády SRN. Prý předbíháme. Zastával jsem názor, že naopak nastala etapa kdy bychom měli začít s novými představami soužití evropských národů a národností, odbourávat stereotypy z třídně rozděleného světa, aniž bychom zapomínali na krutosti a utrpení z 2. světové války. Byl nejvyšší čas hledat cesty ke sblížení a využívat vysokých vědeckotechnických poznatků sousední průmyslově vyspělé země.

Cesty ke konkretizaci Úmluvy byly, v našich podmínkách, složité. Stejně složitě jsme naplňovali naše představy o vědeckotechnických a výrobních sdruženích. Snahy byly pojímány některými jednotlivci jako podpora slušovickému revizionismu a také jako možná špionážní spolupráce v neprospěch Československa, jako možnost získat vyšší postavení. Nabádali k odsouzení mé práce, k potlačení slušovických a mých aktivit, k jejich vymýcení. Spojitost ekonomických reforem s reformami politickými, filosofickými, mravními, právními, sociálními, považovali za nesmysl. Já jsem naopak tvrdil, že politika stranických orgánů a organizací, vedle mocenských zájmů, by měla být pojímána jako zprostředkovatelská funkce mezi vědou a výrobou. Přestavět zdeformované vědomí, skoncovat s ekonomickou lhostejností, pokrytectvím, s apatií vůči potřebám společnosti, znamenalo orientovat pozornost důsledně na nové technologie se vším, co s takovou nutností souvisí.

Uvítal jsem doporučenou cestu do Francie, USA a Kanady. Jednak kvůli potřebám rozvoje vědeckovýrobních sdružení a také k poznání nových technologií v oděvním a obuvnickém průmyslu. V Paříži jsme jednali s firmou Animpex a Dixi o výpočetních systémech v oděvním a obuvnickém průmyslu. Od pracovníků zastupitelského orgánu se dověděli, že je malý zájem československých podniků o spolupráci s podniky ve Francii. V USA jsme jednali s firmou moderních technologií Gerber. Byli jsme seznámeni s technickými novinkami v oblasti mezioperační dopravy při šití oděvů a obuvi, shlédli počítačový systém, který vypracovával návrhy obuvi a oděvů, automatizované systémy stříhání látek a kůží, výpočetní systém k projektování strojírenských výrobků, diskutovali projekt o společné výrobě a prodeji řezacích strojů na látky a kůže.

Rozhovory byly otevřené. Slíbili jsme si, že připravíme konkrétní opatření ke vzájemné spolupráci. Ze strany představitelů firmy byla slíbena konkrétní pomoc k nalezení kontaktů s dalšími firmami v oblasti nových technologií. Na závěr jednání, spolu s presidentem firmy Josepfem Gerberem, podepsal jsem Memorandum. Mělo vytvářet základ k rozvoji dalších vztahů. Jednání bylo úspěšné.

Z USA jsme odletěli do Kanady. Na programu bylo jednání s Tomášem Baťou a jeho spolupracovníky. Cílem bylo navázat spolupráci tak jak projednala a stanovila federální vláda. Již dříve zúčastnil jsem se, spolu s předsedou Státní plánovací komise V. Potáčem, jednání s představiteli firmy v Praze. Zajímala mě filosofie jeho úspěšné podnikatelské činnosti. Například teorie využití příležitostí a vytváření příležitostí, teorie pravidelných analýz činností firmy a podnikových úseků, srovnávání kvalitativních ukazatelů a výsledků s nejvyspělejšími ekonomikami, teorie orientace na vědeckotechnický pokrok s cílem být v této oblasti první a nejlepší, teorie být první ve výkonnosti ekonomiky s maximálním ziskem, teorie stanovení monopolní ceny výrobků. teorie optimální sociální politiky apod.

Na jednání v Torontu jsme projednávali aspekty spolupráce, probírali možnosti spolupráce v obchodních sítích. Na závěr předal jsem Tomáši Baťovi dárek. Botu, která byla vyrobena ve Zlíně rok po založení firmy Baťa a videozáznam pořízený z různých filmů kde byla jeho matka a on jako mladý jinoch. Byl dojat. Poté přišlo to rozhodující. Předal jsem panu Baťovi poselství generálního tajemníka Miloše Jakeše. Zval T. Baťu do Československa a navrhoval vzájemnou spolupráci. V přestávce jsme si prohlédli některá pracoviště a také muzeum obuvi, které vedla jeho manželka, paní Baťová. Společně jsme poobědvali.

V odpoledních hodinách jsme pokračovali v jednání. Souhlasil se spoluprací takřka ve všech navrhovaných oblastech. Kladl si ale řadu politických a ekonomických podmínek. Postupné řešení podmínek se mělo stát cestou ke konkrétní spolupráci. Poděkoval za poselství od Miloše Jakeše, ale hovořil o své nedůvěře k němu, nevěřil, že úmysly Miloše Jakeše jsou upřímné. Vůči němu prý bude neústupný. Diskuse se přenesla na probíhající proces společenské přestavby u nás. O mnohém byl podrobně informován, ale ptal se, co se vlastně u nás děje. Odpověděl jsem, že probíhá proces k demokracii, v němž dostanou příležitost účastnit se správy státu i občané s jiným politickým přesvědčením než mají komunisté. Vytváří se podmínky, aby i on se mohl vracet do Československa, v něm svobodně podnikat, podílet se na rozvoji československého průmyslu. Na závěr jednání a besedy jsme podepsali Memorandum. Bylo v něm psáno, že v průběhu jednání byla vzata na vědomí námi navrhovaná oblast kooperace, ale její konkretizace ze strany firmy Baťa bude odvislá od nalezení společných vzájemně přijatelných formulací k vyřešení starých neuzavřených záležitostí. Pozvání do Československa bylo přijato za podmínek, že některé formulace se stanou skutečností.

V Kanadě následovala další setkání. V jednání s Component and Technology Supply Inc. byly posuzovány možnosti dodávek elektronických dílů pro kompletace počítačů, v National Research Council Canada byly získány informace o způsobech financování výzkumu a konzultovány možnosti spolupráce ve vědecké oblasti, v Institute for Scientific and Technical Information jsme se seznámili s formami získávání vědeckotechnických informací z celého světa a jejich uchovávání, ve firmě Local Energy jsme byli informováni o principech, výrobě a využití malého jaderného reaktoru o výkonu 10 MW, ve firmě Combustion Engineering nás seznámili se způsoby výroby ekologických zařízení, zejména pak zařízení na odsíření elektráren, o problémech čističek odpadních vod a spaloven odpadů. Na našem velvyslanectví setkal jsem se s ministrem kanadské vlády pro vědu. V rozhovoru byla potvrzena nutnost uzavřít dohodu o spolupráci v oblasti vědeckotechnické spolupráce. Navrhl širokou škálu oblastí, které se mohou stát předmětem konkrétní spolupráce.

Návrhy na plnění dohod

Po návratu do Československa podal jsem podrobné informace předsedovi české vlády Ladislavu Adamcovi a všem dalším představitelům centrálních orgánů. Na české komisi byla svolána schůze komunistů, na které jsem měl projev. Řekl jsem mj., že: „Současný stav české ekonomiky není dobrý. Negativní tendence se prohloubily a hospodářské výsledky ekonomiky České republiky jsou horší. Shodli jsme se s vedoucími činiteli naší Komise, že musíme společně s akademií věd, vysokými školami, výrobou, vytipovat rozhodující úkoly vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí pro Českou republiku a na ně soustředit všechny prostředky. Naléhavým úkolem budou změny struktury českého hospodářství, technickoekonomická úroveň české výrobní základny. Bude nutné přeorientovat investiční politiku, finanční zainteresovanost. Musíme se starat, aby řešení nebyla polovičatá, aby se neustupovalo před překážkami, odmítat výmluvy. Převezmeme konkrétní osobní odpovědnost za řešení strategických záměrů české ekonomiky, tomu přizpůsobíme strukturu našeho rezortu, organizační řád, navrhneme, aby Komise s nekompletními pravomocemi, změnila se a stala se ministerstvem vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí s pravomocemi, které mají ministerstva.“ Návrh byl diskutován s pracovníky úřadu české vlády, s ekonomickým oddělením ústředního výboru, text byl zaslán generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Během týdne mě pozval předseda české vlády Ladislav Adamec. Bohužel, rozhovor se netýkal výsledků zahraniční cesty ani návrhů nové organizační struktury resortu, obsahu jeho práce. Obdržel jsem informaci, že po dohodě s generálním tajemníkem Milošem Jakešem, v rámci společenské přestavby, dojde ke sloučení České plánovací komise a České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Předsedou nového orgánu nebudu já, ale předseda České plánovací komise Bohumil Urban. Já budu uvolněn pro potřeby ÚV KSČ.

Do roka a do dne byl jsem přemístěn na další místo. Pochopil jsem, co znamená ona příležitost, která se naskýtá jednou za 25 let, a kterou mně tlumočili předseda české vlády a Miloš Jakeš při získávání do vládní funkce. Uvědomil jsem si, že za přesun si mohu sám. Při jednom soukromém rozhovoru s Ladislavem Adamcem, při skleničce vína, mně Ladislav Adamec přehrával z kazety svůj program komunistické strany a společnosti. Nebyl špatný, souhlasil jsem s ním. Doporučil mně, abych řekl Miloši Jakešovi, že má správný program a že bude nejlépe, aby požádal Jakeš o uvolnění z funkce generálního tajemníka a odešel do ústraní. Program a přání Ladislava Adamce měl jsem zveřejňovat a získávat pro něj další funkcionáře, dát se do veřejného boje v jeho prospěch. Nabídl mně funkci tajemníka ÚV KSČ pro ideologickou oblast. Zeptal jsem se Ladislava Adamce proč sám nevystoupí se svým programem a názorem na M. Jakeše v předsednictvu strany, proč neřekne sám svoje názory Miloši Jakešovi třeba mezi čtyřma očima. Žádnou pravomoc ani odpovídající postavení jsem neměl, tak závažný problém řešit nemohl. Moje zprostředkovatelská role nepřipadala mně normální. Nedohodli jsme se. Za několik dnů mě pozval generální tajemník Miloš Jakeš. Nabídl funkci vedoucího oddělení Státní administrativy ÚV KSČ.

Zpět na ÚV KSČ na úsek orgánů státní moci

Koncem července roku 1988, po tříletém pobytu v Praze, nastoupil jsem do třetí významné funkce. Na žádném úseku nebyl mně dán prostor dokončit záměry, s kterými souhlasili. Začínal jsem stále znovu. Bylo to směšné i k pláči. Kdysi ve Zlíně tajemník ÚV KSČ Beňo mně řekl: „Nejsložitějším problémem pro ÚV KSČ bylo pohnout s Tebou ze Žďáru nad Sázavou. Teď to půjde snadněji“. Připomenul jsem si slib vedení ÚKRK žďárským zasloužilým členům komunistické strany, kteří si na mě stěžovali v sedmdesátých letech, že „vše dostanu i s úrokama“. Zřejmě nebylo na slib zapomenuto. A tak jsem kráčel z místa na místo zdánlivě jako bych postupoval výš a výš, abych se dostal až mezi orgány bezpečnosti, kde bude slib vůči mé osobě dovršen. Moje trpělivost s neustálým přehazováním nabyla vrcholu. Ztrácel jsem i důvěru mnoha mých spolupracovníků, mnoha lidí, kteří věřili, že budu pomáhat vyvádět společnost ze „tmy“.

V příloze Mladé Fronty Víkend dne 17. listopadu 1990 bylo mj. napsáno: „První den prázdnin uvedl Jakeš do klíčové funkce vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta. Tento stranický aparátník, který před tím řídil v české vládě komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj a ekologickou komisi, se tak stal nejvyšším šéfem armády, bezpečnosti a soudnictví. Lidé, kteří ho znali z dřívějších funkcí, o něm prohlašovali, že je to schopný a kritický manažer. Ještě v únoru upozornil v týdeníku Tvorba, že 32 procent obyvatel Československa žije v silně narušeném životním prostředí….“

Problémem nebylo moje nerespektování zásad socialistického hnutí, ale rozdílné chápání a posuzování aktivit ve prospěch společenských potřeb, moje nechuť a odmítání stát se součástí jakékoliv skupiny, která usilovala o moc. Stiskem ruky při přebírání diplomu o ukončení vysoké školy politické v roce 1969, slíbil jsem rektorovi profesoru Hýblovi, že zůstanu věrný politice ledna 1968. Svoje přesvědčení jsem zopakoval při volbě do okresní funkce ve Žďáře nad Sázavou v roce 1971. Tehdy zasloužilý člen komunistické strany Vladimír Šacha navrhoval a podmiňoval moje zvolení požadavkem, abych se zřekl všech teorií z vysoké školy politické, vysokou školu odsoudil. Odpověděl jsem, že nebudu se žádné školy zříkat ani získaných teorií, mají svou perspektivu a já se budu jimi řídit. Strana mě poslala do školy se záměrem, abych vše, co získám, využíval v praxi. Nemohu přece se něco učit a něco jiného dělat. Soudruh Šacha se mnou přestal komunikovat. Věrnost teoriím vysoké školy z roku 1968 zůstal jsem věrný i ve Zlíně a v dalších funkcích.

Dvojaké jednání na všech úrovních mně bylo protivné. Existoval rozdíl mezi člověkem, který chápal společenský krok a uspokojování potřeb společnosti a člověkem, který sice také o pokroku mluvil, ale současně jej všemi prostředky brzdil. Tací se báli tvůrčího pohybu, báli se vzdělanostního vzestupu osobnosti. Společenský pokrok nemohl nikdy spočívat v konzervaci daného stavu. Měl vycházet z analýz plánovaného a docíleného. Konzervatismus nemohl být žádnou perspektivou. Za pochybná považoval jsem tvrzení některých pracovníků a činitelů ÚV KSČ a města Prahy, že podporuji protispolečenské síly. Už ve Zlíně kde mně bylo řečeno, že ve Slušovicích přijímají protispolečenské síly, jsem si kladl otázku. Kdo vlastně jsou ony protispolečenské síly? Žádnou definici toho druhu jsem od nadřízených neslyšel. Nesouhlas s vojenským řešením situace u nás v srpnu 1968 přece nelze spojovat s názorem, že ten či onen je současně protispolečenský, protisocialistický. Protispolečenské síly jsou snad ti, kteří usilovali a usilují o výrazný společenský pokrok nebo ti, kteří tento pokrok brzdí? Znal jsem a také s nimi spolupracoval a využíval výsledků jejich teoretických prací, mnoho osobností, které aktivně studovaly, pracovaly, předkládaly návrhy na zrychlení tempa společenského procesu ku prospěchu československé společnosti i ve prospěch sebe sama. Nedošel jsem k závěru, že byly protispolečenskými silami jen proto, že opovrhují dogmatismem a neschopnostmi nadřízených, že mají výhrady k těm, kteří se bojí vzruchu, pokroku, všeho nad čím svojí zaostalostí ztráceli kontrolu.

Při nástupu do nové funkce odmítl jsem si potvrdit nástup do občanského průkazu. Přemýšlel jsem, jak opustit tento orgán bez jakéhokoliv humbuku. Vadila mně neupřímnost vůdců, zákulisní intrikářství. Odjel jsem na dovolenou a do Prahy vůbec nepospíchal. Po návratu z dovolené mě přijal generální tajemník Miloš Jakeš. Doporučil vypracovat koncepci práce oddělení v souladu se společenskou přestavbou a také, nezasahovat do kompetencí orgánů v působnosti oddělení jak to činili předchůdci. V rámci likvidace propojení stranického aparátu s orgány ministerstva vnitra a armády zajistit odchod pracovníků, důstojníků z oddělení do jejich mateřských rezortů. Tito pracovníci byli placeni svými rezorty, ale pracovali v ÚV KSČ. Generálním tajemníkem byl jsem informován, že do aparátu komunistické strany přišli v období po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Tehdy prý bylo nutné posílit pracoviště ústředního výboru „třídně zakalenými“ soudruhy, kteří budou pracovat na normalizaci poměrů u nás. Dnes však prý mají vazby na předsedu Státní komise vědeckotechnického a investičního rozvoje Jaroslava Obzinu a na předsedu federální vlády Lubomíra Štrougala a ovlivňují práci strany.

Vrátil se k mé minulé práci. Mé aktivity byly prý nepříjemné předsedovi české vlády Ladislavu Adamcovi a tak prý mě nechtěl. Vyšel mně vstříc a navrhl, abych přešel na tento významný úsek. Už přesně nevím, zda jsem se usmál anebo hluboce nadechl. Pamatuji si však přesně, že při těchto slovech se nedíval na mě. V pravé ruce držel tužku a ve svých poznámkách si dělal čáry, kolečka, znovu podtrhával věty dříve podtrhnuté, popíjel čaj. Zdálo se mně, že za jeho dobráckým pohledem je skryta neupřímnost, ale mlčel jsem. Rozhovořil jsem se já o mých minulých aktivitách, o podepsaných dohodách se západními partnery, o životním prostředí o nutnosti sledovat plnění stanovených úkolů, jeho návrhy a doručení, které vyslovil při přijetí vedoucího delegace vlády Severního-Porýní-Vestfálska. Souhlasil, abych kontroloval plnění. Jednu kontrolu provedl sám za účasti představitelů resortů, z které jsem provedl zápis. Zanedlouho si někteří činitelé rezortů stěžovali, co mají dělat. Přišel prý za nimi pracovník ÚV KSČ z oddělení průmyslu s příslušníkem Stb a řekli jim, aby dali ruce pryč od spolupráce s Německem. Mě zase informoval pracovník oddělení, že mně vzkazuje náčelník jednoho odboru ministerstva vnitra, abych se přestal angažovat ve spolupráci s Německem nebo špatně dopadnu. Vzkázal jsem náčelníkovi, aby přišel za mnou a informoval o problémech, které vidí, anebo ať informuje přímo generálního tajemníka. Nepřišel. Posléze jsem napsal dopis ministru vnitra Františku Kinclovi a požádal o vysvětlení, proč se příslušníci Stb angažují v brzdění plnění úkolů, které byly podepsány a schváleny. Neodpověděl.

Navštívil jsem Sovětský svaz, Maďarsko, NDR a Indii, získával zkušenosti. Program oddělení měl napomáhat k úspěšnému procesu přestavby,  řešit odchod důstojníků ministerstva vnitra a obrany a získávání nových mladých pracovníků. Politika  v námi sledovaných resortech nemohla spočívat v administrativně direktivním usměrňování. Politika na těchto úsecích měla napomáhat k řešení obecných problémů společnosti a jejich ochraně. Požádal jsem Ústav marxismu-leninismu, vysokou školu SNB, aby zpracovali dokument pod názvem: „Obrana o ochrana socialismu v podmínkách společenské přestavby a rozvoje demokracie“. Tento dokument se měl stát základem zpracování programu oddělení a sloužit jako pomůcka pro výběr pracovníků. Současně se zadáním tohoto úkolu byl vypracován návrh na zrušení odboru branné a bezpečnostní politiky a navrženy dva úseky. Jeden se měl zabývat využíváním a zneužíváním práva v činnosti pracovníků státních orgánů a druhý úsek se měl zabývat otázkami lidských práv a životního prostředí. Vedení strany byl předložen návrh na změnu názvu oddělení z oddělení Státní administrativy. Chtěli jsme, aby oddělení neslo název Právní nebo Státně právní oddělení. Schválení bylo odloženo. Nové návrhy a obsah práce konzultovali jsme v rezortech. Mladý právník, JUDr. Milan Kružík, pověřený řízením úseku bezpečnostní politiky, který nahradil odvolaného příslušníka SNB, konzultoval naše návrhy v ministerstvu vnitra. Vrátil se rozladěný. Někteří činitelé ho po konzultaci označili „za blbce“ a mě za „zločince“. Uklidňoval jsem ho, ale věděl jsem, že výroky jsou nebezpečné.

V poslední dekádě roku 1988 narůstala aktivita občanů z opozice. V pravidelných intervalech byli jednotlivci zadržováni a obviňováni příslušníky SNB z protispolečenských jednání. Situace v Praze se zdála nenormální. Místo aktivní práce zkoumaly stranické a státní orgány příčiny nespokojenosti. Přijaly řadu opatření, která měla pomoci klidu. Z hesel a výkřiků shromážděných občanů na náměstích bylo patrné, že požadují odchod činitelů z vedení komunistické strany a státu. Formálnost v činnosti nesourodé stranické špičky, neustálé podezírání tzv. „osmašedesátníků“ z protispolečenských aktivit, vedlo k diskretizaci strany a společenského systému. Přestavba byla falešná, byly vyměňováni především reformě zaměření pracovníci a nahrazováni konzervativními silami, měněny organizační struktury rezortů. Panovaly obavy z návratu myšlenek z roku 1968 a ze ztráty vlivu komunistické strany. Proces přestavby konal se jen v režii přívrženců starých pořádků. Přešlapovalo se, což veřejnost odsuzovala. Občané požadovali analýzu společnosti a zveřejnění skutečných příčin nespokojenosti. Sílily skupiny občanů, kteří požadovali tvrdší zásahy proti demonstrujícím, ale daleko silněji se ozývaly skupiny občanů, které odsuzovaly zásahy proti demonstrujícím a požadovaly zveřejnit ty, kteří dali podnět k zásahům. Společenské napětí vzrůstalo, zvyšovala se i nespokojenost uvnitř komunistické strany. Nikdo z vedoucích činitelů neměl odvahu stmelovat kolektivy s různými názory, hledat rozumné cesty jak řešit společenské problémy i s některými silami opozice.

Lednové události roku 1989 se staly výrazným varováním, významnou politickou platformou. Byl jsem doma, na Vysočině. Předpokládaná masová účast občanů na Václavském náměstí mě vedla k rozhodnutí odjet do Prahy. Zavolal jsem svým pracovníkům, aby mě při příjezdu očekával generální prokurátor JUDr. Ján Pieščak, ministři vnitra federace a České republiky František Kincl a František Jireček. Odešli jsme společně na Václavské náměstí, abychom znali situaci a dění kolem. Přeplněné Václavské náměstí dokazovalo, že jde o veliký národní protest, rozhodující událost k dalšímu vývoji u nás. Výkřiky, hesla, transparenty shromážděných, žádaly odchod členů vedení komunistické strany a státu, jmenovitě. Na přeplněném náměstí jsme viděli i zásah příslušníků SNB proti občanům, použití obušků, vodních děl i služebních psů. Nepříjemný pohled. Při mém dotazu kdo z ministrů dal rozkaz k zásahu bylo řečeno, že federální ani české ministerstvo vnitra nemá nic společného se zásahem. Na území Prahy se stará a nese odpovědnost za bezpečnostní otázky orgán Prahy. Bude třeba právě v orgánech Prahy hledat činitele, který dal podnět k zásahu. S generálním prokurátorem a ministry jsme se shodli, že důvodem nespokojenosti jsou dvojakosti a nezásadová vystupování stranických a státních představitelů, brzdění postupu společenské přestavby, že je otázkou času kdo, kdy a kde vztyčí prapor revoluce. Vedoucí činitel pražské organizace komunistické strany ale vnášel do veřejnosti zprávy, že zásah příslušníků bezpečnosti naplánoval a řídil Rudolf Hegenbart a jeho oddělení.

Ústřední výbor komunistické strany měl přejít do ofenzivy, klidnit situaci ve společnosti plněním některých požadavků vznášených občany na Václavském náměstí a také členy komunistické strany. Doba žádala svolat neprodleně ústřední výbor komunistické strany, následně vlády a Federálního shromáždění, otevřeně vyhodnotit situaci, vyvodit odpovědnost a přijmout závěry. Nic se nedělo. Vedení komunistické strany zachovalo svůj obvyklý standard, vyčkávalo, jednání svolalo až na únor. Dalo však pokyn, aby vláda a předsednictvo Federálního shromáždění situaci projednaly a předložily svoje návrhy. Po jednání těchto orgánů byly vytvořeny podmínky k jednání předsednictva ÚV KSČ k této problematice. Zásah příslušníků SNB byl oceněn a doporučeno, aby předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích, Karel Urbánek, navštívil jednotku Pohotovostního pluku SNB a ocenil jejich práci. Dokument, který z podnětu federální vlády schválilo předsednictvo komunistické strany, obsahoval řadu dalších represivních opatření vůči sdělovacím prostředkům a vůči občanům. Schválilo i svůj aktiv pracovníků v čele s vedoucím ideologického oddělení Jeníkem. Aktiv měl hodnotit politickou situaci, doporučovat předsednictvu strany prostředky k politickému řešení stavu ve společnosti. Když vyšly závěry předsednictva strany ve známost, nedošlo k žádnému uklidnění. Naopak i členové komunistické strany vznášeli vážné výhrady k zásahu příslušníků SNB, poukazovali na neschopnost vedení strany řídit a vládnout, připomínali, že úroveň a kultura práce vedení, oproti období Gustava Husáka, hluboce poklesla. Závěry předsednictva komunistické strany byly projednány i na oddělení, které jsem vedl. Znalí skutečné situace ve společnosti jsme se závěry nesouhlasili. Shodli jsme se, že budeme podporovat názory, které tvrdily, že zásah příslušníků SNB byl nepřiměřený, brutální, zbytečný. Nepřiměl davy ke klidu, ale naopak. Dal podnět k další radikalizaci nejen opozičního hnutí, ale i převážné části komunistů. Tlumočili jsme své přesvědčení, že lednové události roku 1989 názorově rozštěpily komunistickou stranu a zpochybnily řídící úroveň strany jako celku. Tvrdili jsme, že přišel čas smělých činů a usilovné práce za konsolidaci společnosti. Zpracovali jsme dokument pod názvem: „Návrh postupu proti působení protisocialistických struktur“. V preambuli dokumentu jsme napsali to, co vyjadřovala veřejnost a mnozí členové strany, že pod vedením komunistické strany nebylo v poslední době dosaženo pozitivních výsledků, že u nás přetrvává nízká produktivita práce, nízká kvalita a technická úroveň některých výrobků, že nejsou řešeny ekologické problémy společnosti, že je podceňována práce inteligence jako celku, že stranická a vládní garnitura byla dosazena brežněvovským vedením a svým nekompetentním jednáním přivedla společnost na samý okraj krize, že hrozí vážné nebezpečí růstu aktivit proti komunistické straně i proti společenskému systému, že mnohé tyto myšlenky otevřeně vyjadřují i pracovníci ministerstva vnitra, armády, prokuratury, soudů. V zájmu uklidnění společenské situace, k pochopení názorů a získání podpory mladé generace doporučili jsme, aby nejvyšší představitelé byli odvážní a zúčastnili se besed se studenty i dělnickou mládeží. Rozdělovník doporučoval, aby na Vysokou školu ekonomickou šel besedovat generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy president republiky Gustav Husák, na Vysoké učení technické předseda federální vlády Ladislav Adamec, na filosofickou fakultu předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích Karel Urbánek, na pedagogickou fakultu předseda Federálního shromáždění Alois Indra, na Vysokou školu zemědělskou tajemník ÚV KSČ František Pitra atd.

Součástí dokumentu oddělení bylo doporučení: „Přistoupit neprodleně k některým personálním změnám ve vládách, neodkladně řešit citlivou otázku setrvání některých činitelů v čele komunistické strany, dát větší prostor k účasti na řízení státu jiným politickým stranám a odborníkům, zahájit dialog s disidentským hnutím, s akademií věd a představiteli vysokých škol, s představiteli významných průmyslových komplexů, s krajskými a okresními orgány komunistické strany o společensky aktuálních problémech a o jejich řešení.“ Dokument jsem projednal s náměstkem ministra vnitra Aloisem Lorencem, který pomohl upravit některé formulace a doporučení, posléze  s ministrem vnitra Františkem Kinclem a generálním prokurátorem Jánem Pieščakem. Přispěli k upřesnění a dokument podpořili. Dokument jsem předal generálnímu tajemníkovi Miloši Jakešovi. Po shlédnutí řekl, že návrhy nejsou špatné, ale dodal, že naše návrhy musí předložit k posouzení tajemníkovi ÚV KSČ Janu Fojtíkovi. Za několik dnů mně generální tajemník vrátil dokument s nápisem na horní straně dokumentu: „S. Jakeš, není třeba nic nového přijímat. Stačí to, co bylo přijato. Jan Fojtík“ Zbytečné bylo cokoliv navrhovat, doporučovat. Vedení strany mělo zřejmě své alternativy řešení, své zájmy, cíle. Návrh jiného považovali za pokus upozornit na sebe a stát se generálním tajemníkem nebo jiným vysokým činitelem. Pracovníci sekretariátu generálního tajemníka mě informovali o názoru členů vedení strany, co prý si to dovoluji navrhovat je na besedy se studenty a dalšími, proč vůbec navrhujeme opatření. Je prý nejvyšší čas, když se pletu do věcí, maximálně mě do problémů namočit, v nich utopit.

V březnu 1989 se zabýval ústřední výbor komunistické strany otázkami školství. Měl se vyjádřit i k nastalé situaci. Organizátoři zasedání pověřili mě, abych na zasedání vystoupil a podpořil, ocenil lednový zásah příslušníků SNB proti protestujícím na Václavském náměstí roku 1989 a dále abych kritizoval komunistickou stranu Italie za nesouhlas se zásahy příslušníků SNB proti studentům. Italové se prý pletou do záležitostí komunistické strany Československa. Proč ale bych měl já děkovat příslušníků když tak učinil dříve předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích Karel Urbánek? Mohl to zopakovat. Proč zrovna já bych měl kritizovat komunistickou stranu Itálie když to může udělat tajemník anebo vedoucí oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ? Návrh jsem odmítl, ale na zasedání ústředního výboru vystoupil ke školství, což později v listopadu 1989 nemohl strávit Alois Indra.

Využil jsem názory profesorů brněnské univerzity, kteří se zabývali teoretickými otázkami budoucího vývoje Iidského potenciálu československé populace, procesy kultivace a uplatnění, efekty tzv. odvětví rozvoje člověka – školství, zdravotnictví, kultury, tělesné kultury a sociální péče. Věnoval jsem se i politické situaci u nás. Mimo jiné řekl: „…Uskutečnění tolik očekávaných změn u nás není zdaleka jen v rukou vedení strany a státu. Své slovo tu musí říci celá společnost, všichni obyvatelé našeho státu. Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naší populace, s vědomím nového pokrokového myšlení, měly otevřenou cestu vzhůru a mohly se v blízké budoucnosti zapojit do procesu řízení a nahradily ty, kteří na svěřené úkoly nestačí….“ Byl jsem informován, že v kruhu svých přátel generální tajemník řekl, že dobře ví, že můj názor směřoval k jeho osobě, ale ať prý mně to neříkají. Obdobné aktivity jsme organizovali v oblasti životního prostředí společně s ministrem vnitra české republiky Františkem Jirečkem. Do jeho působnosti spadala oblast životního prostředí. Setkávali se s předními odborníky, doporučovali vedení strany řešení. Některých besed na tato témata se zúčastnili i generální prokurátor Ján Pieščak, náměstek ministra vnitra federace Alois Lorenc. Diskutovali, předkládali návrhy a byli spokojeni s průběhem takových užitečných besed. Popis těchto událostí je uveden v jiné mé brožuře.

V květnu 1989 se v Československu uskutečnilo setkání spisovatelů detektivek. Přítomen byl i významný spisovatel tehdejšího Sovětského svazu Julian Semjonov. Neznal jsem ho. V průběhu setkání byl pozván ministrem vnitra federace Františkem Kinclem na večeři, které se zúčastnil i šéfredaktor Signálu, Pavel Minařík. Pan Semjonov se zpozdil. Čekali jsme více jak 45 minut. Po příchodu mu ministr vnitra udělil slovo. Julian Semjonov hovořil dlouze o společenské přestavbě, o našich chybách, o pomalém demokratizačním procesu, rozebíral pojmy lidských práv a svobod, kritizoval naši nehybnost v těchto oblastech, kritizoval ale i naši strukturu hospodářství, průmyslu, která byla dle něj špatná. Po skončení jsem se ho zeptal zda si nespletl území, ve kterém se nachází. Připomenul mu, že nás nemusí poučovat o svobodě a demokracii ani o struktuře našeho hospodářství. Na principech demokracie a svobody vznikl v roce 1918 náš stát. Celému světu byla známa kulturní vyspělost našeho lidu, píle, um a řemeslná zručnost. Měl by znát, že za Rakouska-Uherska bylo více jak 60% jeho průmyslové výroby v českých zemích. Naše nynější technické opoždění a naše produkce, byla zaměřena nedobře mj. díky Sovětskému svazu, orientací na energeticky náročnou výrobu, která musela mít a má negativní vliv na životní prostředí. V závěru jsem, rozčilen ze slov hosta, použil netaktní frázi když jsem řekl: „Pokud bude chtít dále nás školit, požádám zde přítomného ministra vnitra, aby přistavil letadlo, které ho dopraví do Damašku odkud muže jít pěšky do Moskvy a cestou vyprávět občanům Sovětského svazu o přestavbě a také, aby slyšel jejich názor. Na Sovětském svazu záleží zda přestavba bude mít pozitivní vývoj či bude zklamáním a prohrou celého společenství“. Julian Semjonov odpověděl: “Ty aparátčik!“ Uvědomil jsem si netaktnost mých slov, ale nic se nedalo vrátit.

Koncem května roku 1989 navštívil mě dopisovatel APN B. Fedorov a požádal o rozhovor pro deník Izvěstija. Zajímaly ho moje názory na společenskou přestavbu u nás. Ke spolupráci na zpracování článku se přihlásil šéfredaktor časopisu Signál Pavel Minařík, který doprovázel Juliana Semjonova a také, jak sám se chlubil, scházel se pravidelně s vedoucím činitelem pražské stranické organizace Miroslavem Štěpánem a s předsedou ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, Vasilem Mohoritou. Navrhli jsme společně, aby můj rozhovor nesl název „V srdci Evropy, proč v Československu je nutná přestavba.“ V něm jsme upozorňovali na stále se opakující skutečnost jako byla klesající úroveň podílu na zahraničním obchodě, že nemáme vlastní železnou rudu, ale jsme na jednom z předních míst ve výrobě oceli ve světě, že máme velkou spotřebu energie, zavádění moderních technologií do výroby jde pomalu, že nás trápí stínová ekonomika, nedůsledná kontrola, že v mnoha funkcích jsou lidé, kteří s myšlenkami skutečného socialismu, o kterém snily generace, nemají nic společného, že je nejvyšší čas odstraňovat zkostnatělost, diletantismus, sebeuspokojování, že jiná alternativa neexistuje. Článek posuzovali pracovníci mého oddělení a sekretariátu generálního tajemníka Miloše Jakeše. Některé formulace zpřesnili, doplnili a stať byla předána k přeložení do ruského jazyka Pavlu Minaříkovi, odeslána do Moskvy. V Sovětském svazu rozhovor četl generální tajemník Miloš Jakeš a předseda federální vlády Ladislav Adamec. Byli tam na dovolené. Po návratu a uvítání na letišti v Praze generální tajemník mlčel, předseda federální vlády Ladislav Adamec mně řekl: „Rudo, bylo to dobré.“ Ke zveřejněnému rozhovoru se posléze vyjádřil pozitivně i náměstek ministra vnitra Alois Lorenc.

V závěru května 1989 rozhodlo předsednictvo komunistické strany svolat celostátní aktiv představitelů generálních prokuratur, nejvyšších soudů, advokacií, arbitráže, ministerstev vnitra a armády, legislativního úřadu federální vlády. Shromáždění se mělo zabývat přípravou na připravovaný sjezd KSČ. Aktiv měl řídit předseda Federálního shromáždění Alois Indra, s hlavním projevem měl vystoupit generální tajemník Miloš Jakeš. Návrh vystoupení připravoval tým pracovníků rezortů pod vedením vedoucího odboru právní politiky oddělení, které jsem vedl, JUDr. Syrovátky. Návrh projevu obdržel generální tajemník. Po několika dnech mě pozval do své kanceláře. Řekl mně, že nemíní přednést projev protože v poslední době hodně mluvil. Doporučil, abych v jeho zastoupení přednesl projev já a on bude řídit aktiv, vystoupí na závěr jednání. Projev měl jsem konzultovat s předsedou Federálního shromáždění a předsedou právní komise ústředního výboru Aloisem Indrou. Návrh, abych vystoupil v zastoupení generálního tajemníka byl pro mě velkým překvapením. Ještě se nestalo, aby na tak reprezentačním aktivu hovořil vedoucí oddělení. Byl tu přece president republiky, předseda federální vlády, předseda právní komise ÚV KSČ Alois Indra nebo tajemníci ÚV KSČ, členové předsednictva. Splnil jsem úkol. Navržený projev šel jsem konzultovat s Aloisem Indrou. Dle něj měl jsem hovořit kriticky k nepokojům ve společnosti, burcovat k aktivitám proti narušitelům pořádku a společenského systému, zvýraznit tvrdé a nekompromisní postoje mocenských složek státu vůči opozici a všem přisluhovačům západních ideologií. Teprve po této konzultaci pročetl jsem si připravený projev. Hovořilo se v něm o společenské přestavbě a současně o protispolečenských živlech, o opozici a o „osmašedesátnících“, kteří narušují pořádek ve společnosti. Mluvilo se o právu, ale současně se vybízelo k porušení práva. Bylo voláno po novém řízení, ale současně žádáno nové likvidovat. Rozhodl jsem se, že s tímto projevem vystupovat nebudu. Odjel jsem domů na Vysočinu a projev přeformuloval. Po návratu jsem svůj přepracovaný projev konzultoval s generálním prokurátorem Jánem Pieščakem a dal ho k dispozici ministru vnitra Františku Kinclovi.

Dne 5. června 1989 jsem na aktivu mj. řekl, že: komunistická strana si nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a za jejich představitele a také oni nemají žádné právo, při výkonu svých funkcí, na komunistickou stranu a její představitele se odvolávat či za ně se schovávat, že prvořadý důraz bude kladen na osvojování si metod k účinnému boji s konzervatismem, dogmatismem, se zastaralými myšlenkovými metodologickými stereotypy, že budou sledovány a vyhodnocovány jejich aktivity v překonávání administrativně direktivních metod, posuzovány aktivity při odstraňování bariér, které nepřejí společenské přestavbě a pokroku, že všechny orgány bezpečnosti musí přispívat výrazně k ochraně a podpoře všeho co brzdí vědeckotechnický rozvoj a jeho nositele, musí svádět rozhodné zápasy s různými deformacemi s právním řádem, odstraňovat příčiny negativních jevů v každodenním životě s vědomím, že mnohé aspekty trestné činnosti zanikají a nové mohou vznikat. Po skončení projevu mně generální tajemník šeptal: „bylo to dobré!“ Z druhé strany předseda Federálního shromáždění řekl: „s kterým revizionistou jsi pamflet psal?“ Po skončení aktivu byla rozšiřována zpráva, že budu a chci být generálním tajemníkem. Nikdy nic takového jsem já neprohlásil. Byla to režie jiných.

Po vyhodnocení průběhu aktivu a před odjezdem na dovolenou do Sovětského svazu generální tajemník volal, abych vyřídil vedení ministerstva vnitra, že nemají v nadcházejícím období zadržovat nebo vyšetřovat disidenta Václava Havla a další vedoucí činitele opozice. Nečekaný obrat! Činitelé ministerstva vnitra nechtěli této informaci věřit. Opakovaně se dotazovali zda je to pravda. Byla to pravda! Někteří činitelé z vlády a ústředního výboru naopak tvrdili, že je to znamení, které může vypovídat, že došlo k dohodě vedení komunistické strany s opozicí o jejich účasti na řízení státu. Karta Havel se stala šlágrem. Předseda federální vlády a někteří činitelé z vedení komunistické strany tvrdili, že Václava Havla využijí jako ministra vlády. Jiní tvrdili, že půjde výš.

Po mé dovolené a po mém léčení v Karlových Varech vrátil jsem se, v prvních týdnech srpna, na pracoviště. Prolistoval veškerou poštu a také zprávy z tisku. Jedna zpráva ze zahraničního tisku zaujala. V blízkosti jmen Františka kardinála Tomáška a Alexandra Dubčeka bylo uvedeno moje jméno. Zahraniční agentury oznamovaly, že 7. srpna 1989 sovětská Izvěstija otiskla rozhovor se mnou. Byly citovány některé odstavce a konstatováno, že v blízkosti vedení komunistické strany se rodí nový politický směr. Tiskový mluvčí federální vlády Miroslav Pavel volal, že můj rozhovor je přeložen pro mnoho adresátů. Byla mně vyslovena podpora. Někteří pracovníci aparátu ústředního výboru komunistické strany naopak můj rozhovor odsuzovali. Prý jde o revizionistický pamflet hodný odsouzení. Rozhovor prý nebyl schválen předsednictvem strany, což je narušení stranické discipliny. Snažil jsem se nereagovat, mlčet. Generální tajemník Miloš Jakeš rozebíral obsah rozhovoru na předsednictvu strany, vyslovoval své mínění. Bylo mírné. Mnohé myšlenky odmítal a zvýrazňoval pasáže, kterým věnoval pozornost zahraniční tisk. Měl na mysli především tvrzení, že v práci vedení strany je znát liknavost, nezásadovost. Další členové předsednictva mlčeli, nikdo s přítomných se nevyjádřil. Snad proto, že jsem byl přítomen. Ze zákulisí jsem se dovídal, že se mám starat především o stranické organizace v rezortech, nezasahovat do politiky a do věcí, které přísluší jedině předsednictvu strany, moje názory z rozhovoru byly odsuzovány. Pracovišti ústředního výboru se šířil tlak a odpor vůči mně. Na každém kroku jsem cítil nepříjemné dusno. V této situaci přišla zpráva o úmrtí v rodině. Dne 23. srpna 1989 odjel jsem na pohřeb. Cestou nastaly zdravotní potíže. Velké bolesti na hrudí a páteři, z čela tekly krůpěje potu. Po příjezdu domů chtěla manželka zavolat sanitku. Odmítl jsem s tvrzením, že to přejde. Po návratu do Prahy se potíže násobily, zavolal jsem pomoc. Za několik minut ocitl jsem se pod přístroji na jednotce intenzivní péče v Nemocnici na Homolce. Unavený ležel jsem na nemocničním lůžku a bezradně hleděl na přístroje, na televizní obrazovku. Na ní se vlnily křivky srdečního rytmu. V další dny přijela moje manželka. Opakovala znovu a znovu, abych se vrátil domů, abych byl zdráv. Slíbil jsem, že tak učiním.

V této situaci byl jsem požádán agenturou Reuters o rozhovor. Souhlasil jsem. Obdržel jsem faxovou zprávu a v ní náměty pro rozhovor. Redaktor by rád hovořil o obecných názorech na vazby mezi ekonomikou a politickou reformou, o názorech na proces přestavby v SSSR, v Polsku, v Maďarsku, o možnostech kádrových změn v Československu, jak si představuji politický a demokratický dialog vedený KSČ, jak by měly československé autority reagovat na nezávislá politická hnutí u nás, v čem jsou příčiny jejich vzniku, jak může KSČ přitahovat nové členy. Bohužel, nemoc neumožňovala setkání s příslušným redaktorem, rozhovor neumožňovala ani atmosféra, která panovala na ÚV KSČ. Na návštěvu do nemocnice přicházeli za mnou přátelé. Přinášeli květiny, občerstvení, povzbuzovali a předávali mně také mnohé informace o dění mimo nemocnici. Přicházeli lékaři a zdravotní sestry a vzpomínali na lednové události roku 1989, jak byli zasaženi silným proudem vody z vodního děla v době kdy se vraceli domů z hor. Přinesli mně i některé knihy od Václava Havla, které jsem viděl poprvé. Přišel za mnou i ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec, lichotil a ujišťoval, že můj zdravotní stav bude v pořádku. Přišel i bývalý vedoucí činitel sociální demokracie Evžen Erban a hovořil o svých představách na vývoj u nás, které konzultoval i s dalšími představiteli jako s tajemníkem ÚV KSČ Jozefem Lenártem, disidentem Václavem Havlem atd. Po skončení léčení v nemocnici byl jsem převezen na léčení do Františkových lázní.

Mimořádnou událostí byla návštěva generálního tajemníka Miloše Jakeše. Přišel na můj pokoj. Hovořil o situaci ve společnosti, která prý je „v celku stabilizovaná“, nyní je třeba stabilizovat kádry. Nejdůležitější změny byly prý dokončeny, čeká se jen jedna změna a to výměna presidenta republiky Gustava Husáka. Nahradí ho Aloisem Indrou jako zkušeným člověkem, který si potrpí na oficiality. Pak přešel k mé osobě. Věděl, že mám zaječí úmysly a práce na oddělení mezi složkami státní moci mě nebaví. Navrhl, abych přešel do funkce vedoucího ekonomického oddělení, kde budu „doma“. Návrh se mně celkem zalíbil, pracoval jsem tam, znal jsem mnoho spolupracovníků i obsah práce. Po návratu z léčení bude očekávat moje rozhodnutí.

Po úvahách vzpomněl si na slib, který jsem dal manželce, že s prací v komunistické straně skončím. V lázeňském pokoji napsal jsem dopis se žádostí o propuštění ze služeb strany a uvolnění ze všech funkcí. Činil jsem tak po třetí. První žádost o uvolnění jsem napsal dne 3. ledna 1970, druhou v roce 1980, ale vždy mně řekli, že se mnou počítají, abych žádost stáhl. Po několika dnech jsem dopis roztrhal. Řekl jsem si, že vše nejprve prokonzultuji se svými spolupracovníky. Pracovníci se poohlédli po sobě a řekli, abych nic takového nedělal. Rozjetý koráb prý se nemá opouštět. Po rozhovorech jsem jim dal za pravdu. Rozhodnutí šel jsem oznámit generálnímu tajemníkovi. Vzal na vědomí mé stanovisko a řekl: „jako vedoucí oddělení Státní administrativy se stáhnout do anonymity, veřejně nevystupovat, nesdělovat své názory na politiku a společnost, neposkytovat žádné rozhovory, nepsat články, stáhnout moje žádosti o výjezd do zahraničí“. Vzal jsem doporučení na vědomí beze slov, vůbec se nezlobil.

Koncem října 1989 začaly přípravy na zasedání ústředního výboru KSČ plánované na prosinec. Byl jsem stále v pracovní neschopnosti a jezdil na lékařské kontroly do nemocnice. Pracovníci mého oddělení mně volali domů. Bylo by prý dobré, abych se zúčastnil příprav. Rozhodl jsem se požádat ošetřujícího lékaře o ukončení pracovní neschopnosti. Nesouhlasil, ale po delší diskusi, že budu dodržovat léčebný proces a potřebný zdravotní režim mě pustil do práce. Vrátil jsem se na pracoviště. Byla svolána porada tajemníků a vedoucích oddělení s generálním tajemníkem KSČ. Zabývala se přípravou prosincového zasedání. Z iniciativy vedoucího oddělení společenských organizací Jana Bouchala došlo ke konzultaci vedoucích oddělení. Zastával názor, že přišel čas, říci otevřeně tajemníkům, co si myslíme, v čem vidíme příčiny krize ve společnosti. V souladu s dohodou na poradě jsem mj. řekl: „Vedení strany chybí odvaha povědět lidem pravdu o stavu ve straně a společnosti, neumí pochopit, že základní a léta tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a úrovní výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem. Názory odborné veřejnosti i řadových občanů se zřídka kdy berou vážně, jejich obsah je nejednou odmítán. Praxe stranických orgánů a organizací je až příliš poznamenána starými praktikami, jeví se jako ztráta schopnosti samostatně myslet a jednat, jsou zavrhovány mnohé socialistické ideály a hodnoty (byly naplňovány řídícím systémem ve Slušovicích na Zlínsku) jen aby se vešly do starých praktik.“ Obdobně vystupovali další vedoucí. Generální tajemník ani tajemníci nereagovali na vystoupení, mlčeli. To nebylo dobré znamení. V závěru byly předloženy úkoly, které měly připravit zasedání ÚV KSČ. Přípravou zasedání se zabývalo i předsednictvo strany. Schválilo komisi v čele s tajemníkem ÚV KSČ Jozefem Lenártem. Komise měla připravit podklady pro jednání a také náměty pro projev generálního tajemníka. Za člena komise byl jsem schválen i já.

Významný dokument, jako podklad pro přípravu materiálů pro jednání nejvyššího stranického orgánu, předložilo ideologické oddělení. V jeho zprávě se mj. psalo, že: „Stále výrazněji zvyšuje se nespokojenost lidu. Lid je rozladěn a znechucen pomalým postupem společenské přestavby, zvyšuje se kritika výsledků hospodářství. Z okruhu dotazovaných 65% obyvatel žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67% mělo vážné výhrady k lidem, kteří společenskou přestavbu řídí a dvě třetiny obyvatel pochybovaly o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce. Z dotazovaných by vstoupilo do KSČ jen 6% a 66% odmítlo jednoznačně ideologii a politiku KSČ!“

Z oddělení, které jsem vedl, byl zaslán můj dopis všem představitelům generálních prokuratur, nejvyšších soudů, ministerstev vnitra a obrany s požadavkem, aby písemně se vyjádřili k následujícím otázkám:

1) V čem spatřují příčiny velké ofenzivy opozičních sil, v čem spočívají jejich silné a také slabé stránky,
2) v čem spatřují příčiny slabin práce komunistické strany, jakými politickými prostředky doporučují řešit společenskou situaci,
3) jaké aktivity doporučují rozvíjet ve vnitřní a mezinárodní politice.

Vyjádřili se všichni. V dopisech byla odsuzována neschopnost vedení komunistické strany a státu, byly uváděny příklady odmítání příslušníků SNB pokračovat v zásazích proti demonstrujícím občanům a studentům a příklady skupin mládeže, které se dohodly s politikou komunistické strany skoncovat. Zprávy představitelů orgánů státní moci byly také dobrým podkladovým materiálem pro přípravu zasedání. Za nejvýznamnější oblast přípravy zasedání považovala komise oblast ekonomiky a proces společenské přestavby. Tajemník ÚV KSČ Jozef Lenárt doporučil, v rámci kvalitních a objektivních podkladů, aby byla požádána o pomoc vysoká škola ekonomická. O takovou pomoc byl požádán rektor školy profesor Brůžek. Vedení školy se rozhodlo získat objektivní pohledy na proces přestavby v Československu od velvyslanců západních průmyslově vyspělých zemí. Za tím účelem svolalo aktiv, pozvalo velvyslance, tajemníka ÚV KSČ Jozefa Lenárta, vedoucí oddělení, kteří se podíleli na přípravě zasedání pléna ústředního výboru strany včetně mě, místopředsedu federální vlády B. Urbana, náměstky ministerstva zahraničních věcí. Doporučil jsem vedení školy, aby pozvali i náměstka ministra vnitra federace Aloise Lorence, aby získal názor západních zemí na naši ekonomiku, na procesy u nás, na postup přestavby. Hlavní projev přednesl profesor Brůžek, který informoval o struktuře školy, o výuce a jejím zaměření. Tajemník Jozef Lenárt hovořil o postupu přestavby, o problémech, se kterými se potýkáme, o zábranách se strany západních zemí. Na obdobné téma vystoupil místopředseda vlády B. Urban. Po té vystupovali někteří velvyslanci a přednášeli svoje postřehy. Setkání uzavřel profesor Brůžek. Vysoká škola ekonomická měla shrnout podněty diskutujících a předložit jako podklad Jozefu Lenártovi pro přípravu podkladových materiálů a pro vystoupení generálního tajemníka. V té době navštívili mě postupně velvyslanci Španělska, SRN a Kanady. Chtěli slyšet jak postupuje přestavba u nás, zda je předpoklad, že bude dovedena do konce. Vyslovil jsem přesvědčení, že bude přestavba úspěšně dokončena za podmínky, oprostí-li se generální tajemník od vlivu konzervativních sil. Nedal jsem nejmenší záminku k odsouzení generálního tajemníka. Naopak, připomenul jsem si jeden rozhovor s ním. Znal jsem dobře jeho vysoce kladný přístup k řídícímu systému Slušovic. Všestranně je podporoval. Ptal jsem se kam si myslí, že bychom měli dovést společnost. Odpověděl, že maximálně do obdobných podmínek jako v roce 1968. Pro mě to byla významná informace.

Nečekaný zvrat

V atmosféře příprav na zasedání ústředního výboru bylo mně vedením strany oznámeno, že přijíždí k nám, v týdnu od 14. do 17. listopadu 1989, delegace komunistické strany Sovětského svazu, v čele s představitelem partnerského oddělení a činitelem právní komise jejich ústředního výboru. Bez jakékoliv konzultace s oddělením, které jsem vedl, bez konzultace se mnou. Bylo to překvapení. Práce na přípravě zasedání ústředního výboru musely být z mé strany zastaveny. Bylo nutné zpracovat program návštěvy. Delegace se chtěla zabývat přístupem našich orgánů právní ochrany v boji proti porušování právních norem, otázkami systému působení právní ochrany orgánů místních samospráv, účastí veřejnosti na protispolečenské činnosti apod. Delegace byla přijata ministry spravedlnosti, generálním prokurátorem. Doprovázel jsem ji v Praze, v Jihlavě, Trnavě a v Bratislavě. V tomto týdnu při návštěvě delegace zveřejnil časopis Signál zajímavou stať Vladimíra Fjodorova pod názvem Říjen a přestavba. Ze stati vybírám: “Zkušenosti lidu patří veškerému lidstvu a nikdo nemá právo jimi pohrdat, uměle přetrhávat nitě spojující minulost a současnost. Nové myšlení má vycházet z pochopení jednoty lidstva, kontinuity vývoje. I socialistická společnost vstřebává kladné prvky kapitalismu jako řadu úspěchů v tržní ekonomice, ve zbožně peněžních vztazích. Bez demokracie se společnost ubírá k politické stagnaci a degradaci. Přestavba musí reagovat na všechny stránky života na ideologii, na politické struktury, na ekonomiku, kulturu. Svobodný rozvoj každého umožní svobodný rozvoj celé společnosti…“ Stať jsem chápal jako dobrý příspěvek k přípravě zasedání ústředního výboru. Večer 16. listopadu jsme se vrátili do Prahy. Dne 17. listopadu byl na počest delegace uspořádán oběd. V odpoledních hodinách jsem se se všemi členy delegace rozloučil, odlétali do Moskvy.

Po celý týden nebyl jsem informován o dění v Praze a nikdo mě také nepožadoval. Po týdenní únavě rozhodl se odjet domů. Vedoucí odboru bezpečnostní politiky JUDr. Milan Kružík mě informoval o zabezpečení služby na oddělení. Prý zůstane na pracovišti až do skončení ohlášeného průvodu studentů a potom mně zavolá domů a odjede do Brna. Dodal jsem mu, aby do ničeho nezasahoval, nikoho neovlivňoval, neboť studentský průvod a bezpečnostní zajištění je věcí orgánů Prahy. Doma jsem měl řemeslníky, kteří pomáhali stavět objekt pro pracovní nářadí. Doma byl klid. V podvečer JUDr. Kružík volal, že vše skončilo bez mimořádných událostí a odjel do Brna. V pondělí mě informoval, že za ním jelo auto až za Prahu k benzinové pumpě. Sledovalo jeho odjezd. Poté došlo k bitce na Národní třídě.

V neděli mně volal pracovník z Bratislavy, z tamního ústředního výboru, že došlo v Praze k velké hrůze, krvavému střetu. Nechtěl jsem tomu věřit. Prý to potvrdil i náměstek ministra vnitra Alois Lorenc. Z Prahy mně nevolal nikdo. Nebyl jsem pozván ani na jednání předsednictva, které se v neděli sešlo. Rozhodl jsem se sám odjet do Prahy a zjistit, co se stalo. Bez obvyklého ohlášení vešel jsem přímo do prostorů generálního tajemníka M. Jakeše. V jeho kanceláři seděl u televize spolu s tajemníkem Jozefem Lenártem. Na moji otázku, co se stalo, neodpověděli. Odešel jsem. Službu konající pracovník mně řekl, že podle zprávy Petra Uhla zemřel student Šmíd. Odjel jsem do pražského bytu. Ani v pondělí generální tajemník nepožadoval z našeho oddělení žádnou zprávu. Bylo to divné, vymykalo se to zvyklostem. K dispozici byla informace tajemníka ÚV KSČ pro politicko – organizační práci, Karla Hofmana. V ní se psalo, že: „17. listopadu 1989 v prostoru Národní třídy kolem 20 té hodiny bylo soustředěno asi 3 tisíce osob, z nichž jen asi tisíc uposlechlo výzvy k rozchodu a k opuštění prostoru. Zbývající setrvali na místě, demonstrativně se posadili na vozovku a pokračovali v provolávání hesel. Výzvy k opuštění prostoru byly pronášeny více jak 15 krát a téměř hodinu měli účastníci demonstrace možnost vyklidit prostor. Po marných výzvách pořádkové jednotky přikročily k vytlačení davu. V průběhu tohoto bezpečnostního opatření došlo k šarvátkám vyvolaných především agresivními účastníky demonstrace. Při zákrocích bezpečnostních orgánů bylo kontrolováno celkem 179 osob, z nichž 145 bylo pro agresivní chování předvedeno na útvary veřejné bezpečnosti. Při zákrocích bylo zraněno 38 osob, z toho jeden příslušník SNB a 1 občan USA.“

Po této informaci byl jsem pozván ke generálnímu tajemníkovi. Předložil mně zpracovanou rezoluci, která podporovala zásah příslušníků SNB a odsuzovala provokace studentů. Měl jsem ji dát k vyjádření představiteli pražské stranické organizace Miroslavu Štěpánovi. Po jeho vyjádření a úpravách ji předat federální vládě, aby rezoluci zveřejnila. Vláda s ní absolutně nesouhlasila a k události na Národní třídě vydala své stanovisko.

Ten samý den se konalo shromáždění pracovníků ministerstva zdravotnictví. Ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec prohlásil na shromáždění, že odpovědnost za střet na Národní třídě 17. listopadu 1989 má Hegenbart! Prý vše připravil a také řídil. Informaci mně podal pracovník ekonomického oddělení ÚV KSČ, který se shromáždění zúčastnil. Předložil arch s podpisy zaměstnanců, kteří výroky ministra potvrzovali. Zpráva mě rozčílila. Poznamenal jsem, že jde o spiknutí proti mně. Volal jsem okamžitě ministra. Po celý den nebyl na pracovišti. Zastihl jsem ho večer doma. Řekl jsem mu, že podávám na něj trestní oznámení za jeho výroky na shromáždění pracovníků ministerstva. Zapíral, koktal, prý by si nic takového nedovolil. Jakmile jsem ho informoval, že mám o jeho výrocích podpisy pracovníků ministerstva, měnil výpovědi. Něco prý v tomto smyslu mohl prohlásit, ale nemyslel to špatně. Prý by mě nikdy z ničeho neobvinil. Omluvil se a prosil, abych se nezlobil. Další den mně generální tajemník a tajemník pro ideologii předložili videozáznamy ze 17. listopadu. Spolu s ostatními jsem měl všechny shlédnout, vystřihat momenty, které by dokazovaly jak studenti napadli příslušníky SNB. Nic takového jsme nenašli a videozáznamy vrátili. Oba činitelé vyjádřili nespokojenost s neprincipiální prací. Zpráva o mém řízení událostí a o bitce na Národní třídě byla rychle rozšiřována. Přítel z oddělení, kterého jsem nestačil pozdravit, mně řekl, že „jsem hajzl a velká kurva, Národní třída mně nebude odpuštěna“. Volali přátelé z Vysočiny, manželka. Ve Žďáře prý vědí, že jsem řídil střet na Národní třídě, odsuzují mě, organizují útoky proti mně.

Domníval jsem se, že veškeré útoky, falešné, ale nebezpečné zprávy, projevy nepřátelství, mohou vycházet z okruhu lidí kolem generálního tajemníka Miloše Jakeše a vedoucího činitele pražské stranické organizace Miroslava Štěpána. V přípravách zasedání ústředního výboru jsem zřejmě zašel příliš daleko a také veřejně prohlašoval, že na prosincovém zasedání by měl odejít z funkce i generální tajemník Miloš Jakeš, který se nechopil možností řešit situaci, která se naskytla v lednu 1989. Takové zasedání z podnětu jiných, z podnětu komise, kterou vedl Jozef Lenárt, se nemohlo konat. Vyprovokovali nečekaný střet, na který se mohli připravovat již v letních měsících formou agitátorů, kteří působili mezi studenty. Tehdy městští straničtí činitelé Prahy svůj záměr chtěli převést na naše oddělení, na mě. Sám generální tajemník Miloš Jakeš oznámil dopisem Miroslavu Štěpánovi, že žádný takový aktiv nebude řízen z našeho oddělení, nechť si vše ponechají doma. Všeobecně tvrdili v čele s Aloisem Indrou, mezi svými přáteli, že se vyrovnají ze strůjci, kteří požadují změny.

Dne 21. listopadu 1989, v dopoledních hodinách, předal mně můj pomocník dokument, prý z vedení strany a z jeho pracovní skupiny. Byly v něm stanoveny úkoly, které mám splnit. Měl jsem zajistit ochranu důležitých objektů v Praze, všech spojů a telekomunikací, připravit varianty obsazení těchto objektů, měl jsem zmobilizovat technické pracovníky podniků Tesla, zjistit požadavky technického personálu televize a rozhlasu, měl jsem využít jednotek LM, požádat ministra národní obrany, aby v případě odmítnutí vysílat plánovaný projev generálního tajemníka v ČT zajistil vysílání studiem armády. Zřejmě měl jsem se pustit do organizace aktivit, které by využili vedoucí činitelé proti mně. Nic jsem nepodnikl, to nebyla forma férové činnosti. Zavolal jsem pouze ministru národní obrany, co ho čeká, že dostane další informace z vedení KSČ. Ten přesně zapsal do svého bloku hodinu, ve které jsem volal. Posléze se tento telefonát stal předmětem velké veřejné diskuse s tvrzením, že jsem zorganizoval a řídil akci VLNA. Neuvěřitelná blamáž veřejnosti! Odpoledne mě pozval generální tajemník. V kanceláři seděl náčelník lidových milicí Miroslav Novák. Generální tajemník řekl: „Dobře víte, že je vypjatá situace v Praze. Různé skupiny se mohou pokusit obsadit vysoké školy, divadla, umělcům a studentům znemožňovat práci. Takové situaci musíme předejít“. K zajištění pořádku v Praze mínil předložit předsednictvu komunistické strany návrh pozvat do Prahy lidové milice. Náčelník lidových milicí se měl ujmout organizačního zajištění příjezdu. Oba jsme byli pozváni na podvečerní zasedání předsednictva. Rozhodl jsem se z jednání omluvit protože mně přijede večer návštěva z Brna.

V podvečer předsednictvo komunistické strany pozvání lidových milicí schválilo. Kdosi z přísedících prý se ptal, kde je Hegenbart. V pozdních večerních hodinách zazvonil v mém bytě telefon. Po zvednutí sluchátka se nikdo neozval. Situace se dvakrát opakovala. Zřejmě si někdo ověřoval zda jsem doma. Při čtvrtém zvonění jsem váhal zvednout telefon, ale nakonec sluchátko zvedl. Volal ministr vnitra, František Kincl. Ptal se, co má dělat s jednotkami lidových milicí, které odmítá nejvyšší pražský stranický činitel. Ptal jsem se proč volá mně? Měl by volat Miroslavu Štěpánovi, s kterým seděli společně v předsednictvu strany. On, ministr vnitra, ví, že jednotky mohou být využity jedině s jeho doporučením v souladu s vrchním velitelem Milošem Jakešem a šéfem stranické organizace Prahy. Tak proč volá mně? Miroslav Štěpán prý se nezúčastnil jednání předsednictva. Uvědomil jsem si další možnou hru Miroslava Štěpána. Za okamžik volal náčelník lidových milicí Miroslav Novák na stejné téma. Ptal jsem se ho, proč vše nekonzultuje s vrchním velitelem Milošem Jakešem? V noci rozhodl vrchní velitel odvolat lidové milice z Prahy. Ráno 22. listopadu 1989 mě překvapil můj pomocník novinkou. Zasedalo předsednictvo strany a s okamžitou platností odvolalo Miroslava Nováka z funkce náčelníka lidových milicí. Překročil prý své pravomoci. Stejné předsednictvo, které ho pověřilo, minulý den v podvečer, úkolem příjezd lidových milicí zajistit. Další informace z krajů, okresů, vypovídaly, že jsem dal rozkaz k pozvání lidových milicí já, abych jejich prostřednictvím získal moc v Praze a ve státě. Další obrovská nehoráznost, stejná jako 17. listopadu. Nebylo mně dobře. Pohotovostní lékařská služba mě odvezla znovu do nemocnice. Ležel jsem na jednotce intenzivní péče na Homolce – s dalším infarktem.

Zdravotní personál mně věnoval velkou pozornost. Lékaři a sestry navštěvovali mě i mimo pravidelnou péči. Hovořili jsme o mnohém, nabádali, abych byl v klidu a oprostil se od politiky. Nemocniční lůžko poskytovalo prostor k rekapitulaci různých názorů a k hledání řady souvislostí. Došel jsem k názoru, že činitelé strany zorganizovali proti mně spiknutí všelijak maskované. Miroslav Štěpán dokonce prohlašoval, že stojím v čele druhého centra v komunistické straně, k likvidaci centra mínil osvítit budovu ústředního výboru, posvítit si na Hegenbarta. Dva dny po mém upoutání na lůžko mě navštívil ředitel nemocnice. Podal informaci o souvislostech současného i minulého léčení. Ujistil, že při dodržení léčebných postupů se může můj zdravotní stav zlepšit. Oznámil mně současně, že mu volal generální tajemník KSČ Miloš Jakeš. Prý se ptal, zda budu schopen zúčastnit se jednání ústředního výboru dne 24. listopadu 1989. Ředitel po konzultaci s lékaři a primářkou oddělení účast odmítl. Po odchodu ředitele nemocníce mně volal můj pomocník. Získal informaci, že opozice, konkrétně Václav Havel, požaduje vyvodit neprodleně osobní odpovědnost za události na Národní třídě 17. listopadu 1989. V rámci tohoto požadavku má být, na zasedání ústředního výboru, podán návrh na mé okamžité uvolnění z funkce a vyloučení z řad KSČ. Stejně jako ministra vnitra federace Františka Kincla a ministra vnitra České republiky, Františka Jirečka. Neuvěřitelná nehoráznost. Požádal jsem primářku, zda s doprovodem lékaře bych mohl být dopraven na zasedání. Když jsem jí vysvětlil, o co jde, souhlasila. Po vstupu do jednacího sálu byli účastníci překvapeni. Návrh na moje odvolání a vyloučení z komunistické strany předložen nebyl. Zřejmě moje účast zaskočila navrhovatele. Předložili návrh na odvolání a vyloučení ministrů. Vystoupil jsem na jejich podporu. Návrh na jejich řešení nebyl přijat.

Konec vládců i s Jakešem

Došlo k jinému překvapení. Členové předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ v čele s Milošem Jakešem dali své funkce k dispozici. To byla rána! Bez tlaku, bez prosincového zasedání ústředního výboru, bez úsilí Hegenbarta se vzdali. Začalo, dosud nevídané, jednání o volbě nového generálního tajemníka. Členové ústředního výboru předložili návrh na vedoucího tajemníka východočeského kraje Lišku, na bývalého předsedu federální vlády Lubomíra Štrougala, na předsedu Výboru pro stranickou práci v českých zemích Karla Urbánka. Herečka Jiřina Švorcová, bez mého vědomí a bez projednání se mnou, navrhla do této funkce mě. Z jakých důvodů došla k takovému návrhu jsem nechápal. Naposledy jsem s ní hovořil v roce 1974 na konferenci ve Žďáře nad Sázavou. Pokud někdo měl být v té době generálním tajemníkem strany pak to měl být Lubomír Štrougal. Zvolen byl ale Karel Urbánek. V přestávce jsem vyhledal Jiřinu Švorcovou a zeptal se jí, z jakého podnětu a proč navrhovala mě. Odpověděla, že to bylo v souladu s názorem generálního tajemníka. Řekl jsem jí, že žádné takové funkce nechci dělat. Byl jsem v zahraničí, jednal s mnoha významnými činiteli. Poznal jsem své slabiny jako neznalost jazyků, což bylo vážnou překážkou k navázání bližších kontaktů, k vzájemnému dorozumění. Spoléhání na tlumočníka se mně jevilo jako špatné. Být vedoucím činitelem znamenalo nejen ovládat jazyky, ale znát kulturu jiných zemí, ovládat komplexně naši historii, kulturu, potřeby naší společnosti, mít zkušenosti a také důvěru společnosti. Navíc manželka si přála, abych ukončil práce v centru vůbec. Jiřina Švorcová kývala hlavou a řekla, že mně rozumí. Naopak Marie Kabrhelová, předsedkyně Československého svazu žen, mě pohladila po tváři a řekla, abych se na ni nezlobil. Dostala úkol a tak musela prý hlasovat proti mně. Byl jsem přesvědčen, že návrh na mě byl úmysl, součást spiknutí proti mně. V daném složení orgánu jsem nemohl projít, Miloš Jakeš mohl dát takový návrh s úmyslem, aby moji odpůrci mohli zveřejnit argumenty, které mě budou degradovat, znevažovat. Mohl to být další krok vypořádat se konečně se mnou za vše, co jsem dělal v průběhu roku 1989 a v minulosti. Názorně to předvedli Alois Indra, Vladimír Herman, Marie Kabrhelová i sám Miloš Jakeš. Ten mj. řekl, parafrázuji jeho slova, že především stále pracuji jen sám na sobě, s návrhem na mé zvolení nesouhlasil. Odjel jsem zpět do nemocnice a tušil, že komunistická strana půjde do pozadí, že mnoho členů strany a občanů společnosti bude zklamáno. V nemocnici mě očekávali lékaři i sestry. Byli zvědaví na výsledek jednání a na můj zdravotní stav. Na Václavském náměstí se bouřilo radostí, že vedení KSČ v čele s Milošem Jakešem odešlo do pozadí. Zůstal jsem v léčení a v té době ještě netušil, že vlastně končím s veškerou prací.

Po opuštění nemocnice odjel jsem domů na Vysočinu a vracel se do Prahy jen v době, kdy jsem šel na zdravotní kontrolu. To jsem se setkal i s novými činiteli a řešil některé jejich úkoly a také s přáteli. Vrátil jsem můj pražský byt. Pokud bylo nutné přespat v Praze, požádal jsem o přespání rodinu. Nové vedení komunistické strany svolalo mimořádný sjezd na prosinec 1989. Byl spojen i s volbou stranických činitelů. Novým předsedou KSČ byl zvolen bývalý předseda české a později federální vlády Ladislav Adamec, prvním tajemníkem bývalý předseda ÚV SSM Vasil Mohorita. Do funkce druhého tajemníka jsem byl navržen já, Rudolf Hegenbart. Funkci jsem odmítl. Odmítl jsem i následný návrh na zvolení do funkce předsedy ústřední kontrolní komise ÚV KSČ. Nebyl jsem zdráv, o žádnou funkci neměl jsem zájem. Na další zdravotní kontrole mně byl doporučen invalidní důchod. Informoval jsem Ladislava Adamce. Řekl mně, že stejně nemá pro mě práci. Odešel jsem. Před budovou jsem potkal Pavla Minaříka, šéfredaktora časopisu Signál. Informoval, že na krizovém štábu koordinačního centra Občanského fóra 9. prosince 1989 prohlásil Václav Havel mj.: „To všechno, co se děje, je stranická režie. Hegenbart pozval Mlynáře, ten mluví za stranu a mluví přesně v duchu jejich intrik a jejich plánů.“

Rok 1990, ač byl jsem v pracovní neschopnosti a potřeboval klid, nezačínal příjemně. Centrální orgány ustavily Komisi pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu. Vítězné síly požadovaly objasnit, kdo byl organizátorem střetnutí na Národní třídě, poražené síly hledaly příčiny a souvislosti svého neúspěchu. V obou případech na prvním místě a středem pozornosti byl jsem já. Pozvali mě na jednání Komise. Všechny dokumenty, které jsme psali na oddělení v roce 1989 vzal jsem sebou. Diskuse členů Komise byla zajímavá. Bylo znát, že toho o pozadí událostí 17. listopadu moc nevědí, že tápají a také si vymýšlejí. Hledali nitky, kterých by se chytili. Dokonce jsem se dověděl, že jsem řídil „politruky“ v SNB. Václav Bartuška se mě ptal, zda znám a stýkám se s Vasilem Mohoritou. Ostatní mluvili s přesvědčením, že události na Národní třídě řídil Hegenbart! Dokonce jsem měl dávat pokyny studentovi Růžičkovi – Zifčákovi, který byl v průvodu raněn (a kterého jsem vůbec neznal), měl jsem dirigovat paní Dražskou (kterou jsem také nikdy neviděl). Dne 8. ledna 1990 přijel za mnou domů redaktor Mladé fronty Havlíček. Z krátkého, nic neříkajícího rozhovoru, otiskla Mladá fronta senzaci. Napsal také, že považuji pracovníky aparátu ústředního výboru KSČ za nemyslící poskoky. To zabralo. Pracovníci aparátu začali mě nenávidět, stupňovali aktivity proti mně, šířili řadu nepravdivých informací. Pisatel doplnil tzv. rozhovor slovy, že pozměnil některá slova. Formulace měly zřejmě prokázat s jak velkým blbem rozprávěl redaktor, předseda stranické organizace KSČ. Začalo období mé kompromitace.

Nepříjemné období

Ve Žďáře nad Sázavou, v závodech, byly vylepovány na nástěnky články proti Hegenbartovi, červeně podtrhované. Členové rodiny chodili kolem nástěnek a s hrůzou zjišťovali, jaké krutosti jsou proti mně zveřejňovány. Začaly mně přicházet podepsané i nepodepsané dopisy. Občanské fórum Žďárských strojíren přijalo výzvu ke všem podnikům, aby svými stanovisky požadovaly od generální prokuratury urychlené řešení Kincla a Hegenbarta. Anonymní dopis informoval, že ve Žďárských strojírnách a ve Žďáru nad Sázavou nikdy a s ničím neuspěju. Dne 17. ledna 1990 otisklo Rudé právo Otevřený dopis Rudolfu Hegenbartovi. Byl jsem napaden za nezásadové postoje v listopadových dnech. Do boje proti mně se přidal i šéfredaktor Mladé Fronty, později Lidových novin, Libor Ševčík. Napsal, že stačilo málo a „blb“ mohl usednout na stolec nejvyšší. Napsal jsem mu, aby neměl obavy. Na žádný stolec bych neusednul a neusednu. K tomu musí být někdo kdo navrhuje, potom ten kdo přijímá a dále někdo ho musí zvolit. Žádný z takových faktorů nebyl k dispozici.

Bez ohledu na nemoc začaly výslechy. Domů přijeli za mnou vyšetřovatelé městské prokuratury v Praze. Byl jsem vyslýchán za pozvání lidových milicí do Prahy. K dalšímu výslechu mě pozvala generální prokuratura federace. Vyšetřující doktor chtěl vědět jak jsem řídil události na Národní třídě a státní bezpečnost. Nutil mě objasnit a popsat místa, kde jsem měl být, ale já tam nebyl. Po výslechu potkal jsem znovu Pavla Minaříka, měl už další funkci. Na prosincovém mimořádném sjezdu komunistické strany se stal členem ústředního výboru KSČ. Zvěstoval mně novinku. Předseda komunistické strany Ladislav Adamec má prý o mě strach. Svěřil se s další novinkou. Z Paříže volal prý mu spisovatel Sovětského svazu Semjonov, aby mu zprostředkoval setkání s Václavem Havlem. Výslechy pokračovaly. Vyšetřovala mě vojenská generální prokuratura, posléze česká generální prokuratura a orgány ministerstva vnitra. Přijížděli redaktoři různých sdělovacích prostředků, kteří nechtěli slyšet moje názory, ale chtěli doplňky do svého předem zpracovaného scénáře, potvrzení jejich „pravdy“.

V jarních dnech v odpoledních hodinách přijela k mému domku „šestsettřináctka.“ Vystoupili tři občané. Prokázali se průkazem ministerstva vnitra a oznámili, že mají úkol předvést mě před vyšetřovatele ministerstva vnitra k podvečernímu a večernímu výslechu. Po skončení mě dovezou zpět domů. Zda vím, že je to v souladu s generální prokuraturou. Nic takového jsem nevěděl. Odjezd jsem odmítl. Řekl jsem, že další den mám plánovanou zdravotní kontrolu v nemocnici. Ať, po jejím výsledku, rozhodnou lékaři, zda mohu na výslech odjet či ne. Nevěděli, že jsem v pracovní neschopnosti a požadovali doklad. Chtěli znát jména ošetřujících lékařů. Odešli k autu a radili se. Beze slov odjeli a nikdy se nevrátili. V Praze byla ustavena nová Komise Parlamentu. Komisi vedl Jiří Ruml. V roce 1989 si kladl v LN otázku, zda bude Hegenbart ministrem vnitra a do jaké stáje patří, že švestky na Vysočině dozrávají později. Měl zřejmě na mysli předpokládané společenské změny, 17. listopad. V Komisi chtěli vědět mj. jak jsem organizoval akci armády VLNA a zapisovali moje aktivity v roce 1989. Když jsem odcházel, řekl jsem Jiřímu Rumlovi, že šetření mají složité, bez konce. Těžko najdou viníka pokud ho nebudou hledat mezi sebou, mezi špičkami KSČ. Odpověděl, že v případě listopadových událostí už o nic nejde. Mnohem složitější prý budou „lustrace“. O tom jsem tehdy absolutně nic nevěděl. V tisku byl zveřejněn jeho rozhovor s vězněným Miroslavem Štěpánem, z věznice. Rozebírali politickou situaci u nás, bouřlivě volal Jiří Ruml po nízkém trestu pro M. Štěpána, neopomenul se zmínit o mně, prý jsem musel všechno vědět. Když přednášel zprávu o výsledcích práce Komise, nevycházel jsem z údivu. Já a oddělení, které jsem vedl, se stalo téměř hlavním motivem. Prý jsme nenechali nic náhodě. Došel i k závěru, že jsem nebyl s nikým spolčen. Od samého počátku šetření hledali s kým jsem ve spojení, s jakými zahraničními centrálami, tlačili aby bylo rozbito okolí kolem M. Jakeše a Hegenbarta, které je napojeno na Slušovice. V únoru 1990 dal také Václav Havel v projevu na Staroměstském náměstí v Praze impuls k rozbití slušovického Agrokombinátu. Nevím přesně v který moment, ale i Miroslav Štěpán, aby dokonale rozbil vztahy mezi mnou a Slušovicemi, prohlásil, že pokyn k likvidaci Slušovic jsem dal já, ač dobře věděl o našem dobrém vzájemném vztahu i to, že jsem v pracovní neschopnosti a do ničeho nezasahuji. Sám ale před listopadem 89 nechával sledovat každý pohyb slušovických v Praze, s čímž se chlubil svým přátelům.

Dne 10. května 1990 přijela k mému domku dvě auta. Připravoval jsem se k lékaři a pro léky. Z aut vystoupilo šest vyšetřovatelů české generální prokuratury. S nimi dojel i právní zástupce vězněného Miroslava Štěpána, JUDr. Liegert. Prokázali se příslušnými dokumenty. Obdrželi úkol provést prohlídku mého domku a příslušenství. Ve zprávě prokurátora se psalo, že dne 12. 12. 1989 zahájil vyšetřovatel generální prokuratury ČR trestní stíhání a současně vznesl obvinění proti bývalému vedoucímu tajemníkovi MV KSČ v Praze ing. Miroslavu Štěpánovi, CSc. a to pro trestný čin dle paragrafu 7/1 – 158/1b, 2c trestního zákona, kterého se měl dopustit v souvislosti s událostmi dne 17. listopadu 1989, konkrétně tím, že ve večerních hodinách v Praze nepřiměřeným způsobem zasahoval do pravomoci odpovědných funkcionářů SNB při řízení mimořádné bezpečnostní akce SNB. Z poznatků parlamentní Komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 ze dne 3. 5. 1990 vyplynulo, že důležité dokumenty, které mohly osvětlit skutečnou přípravu a průběh událostí 17. 11. 1989, se mají nacházet v držení bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ, RSDr. Rudolfa Hegenbarta. Proto bylo rozhodnuto, jak výše uvedeno. Krev se tlačila nezadržitelným způsobem do mých mozkových center. Křičel jsem. Cožpak já jsem nějakým zločincem? Proč se zúčastňuje prohlídky právní zástupce Miroslava Štěpána? Zažíval jsem druhou prohlídku domku v životě. Ta první se konala za Protektorátu Čechy a Morava německými vojsky. Toužil jsem po provazu, psychicky jsem byl na dně. Od dané chvíle byl každý můj krok provázen vyšetřovatelem. Prohlíželi místnost za místností, všechny skříně, knihovny, postele, gauče, prostory kde sídlilo domácí zvířectvo, sklep. Manželka jednomu vyšetřovateli řekla: „Připomínáte mně gestapo když přišli ve vysokých holinkách a v kožených kabátech zatýkat za války moji maminku.“ Napsali závěrečný protokol, prohlídka skončila. Druhý den napsal jsem dopis předsedovi Komise Jozefu Stankovi. Z něj vyjímám: „…Nenacházím slov jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které zřejmě má napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov jak vyjádřit rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která žene mě k degradaci, na samý okraj zkázy…“ Jozef Stanka neopověděl. Reagovala generální prokuratura. Prohlídka domu a příslušenství byla oprávněná a další odvolání je nemožné, nepřípustné! Nikdo nevysvětlil, proč se domovní prohlídky účastnil právní zástupce Miroslava Štěpána.

V době kdy jsem očekával, že bude konečně klid, zazvonil u dveří zástupce náčelníka okresní správy SNB, Miroslav Baloun. Řekl, že je to pro něj nemilé, ale obdržel rozkaz předvést mě na generální prokuraturu. „To jsem zatčen?“, zeptal jsem se. Požádal jsem, aby mohl jet se mnou můj syn. Po konzultaci s nadřízenými mně to umožnil. Po příjezdu do Prahy zůstal syn na vrátnici budovy generální prokuratury a mě předvedl do sekretariátu generálního prokurátora. Zástupce náčelníka jsem požádal, aby na mě počkal a vzal nás zase domů. Odpověděl, že dostal pouze rozkaz dopravit mě do Prahy! Odjel. Sekretářka generálního prokurátora mně nabídla kávu a časopisy ke čtení. Asi za půl hodiny přišel vyšetřovatel. Odvedl mě do své kanceláře. Měl jsem vypovídat, jak jsem řídil letku ministerstva vnitra, která dopravovala činitele Slovenska do Prahy a zpět do Bratislavy. Odpověděl jsem, že žádnou letku jsem neřídil a nic o ní nevím. Vím však, že moje sekretářka zapisovala požadavky na lety pracovníků ze Slovenska. Podepsal jsem zápis. Za 30 minut jsme skončili výslech. Vyšetřující mě vrátil do sekretariátu generálního prokurátora. Čekal jsem další hodinu. Po hodině přišel pro mě vyšetřovatel české generální prokuratury. Odešli jsme do jiné budovy. Na vrátnici se potkali s mým synem. V Československém rozhlase prý vysílali zprávu, že byli zadrženi funkcionáři ústředního výboru KSČ za pozvání vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jsem prý mezi nimi. Nestačil jsem se divit. V srpnu 1968 jsem studoval a  zrovna v té době psal doma diplomovou práci. Obrátil jsem se k vyšetřovali a řekl. Pokud je toto pravda, pak ještě zbývá zatknout mě za Říjnovou revoluci v Rusku a za Únor 1948 u nás! Zasmál se. Na české prokuratuře chtěli doplnit zápis z domovní prohlídky u nás. Brzy jsme skončili. Potvrdl jsem si moje přesvědčení, že všechny výslechy, zadržení, zprávy v tisku, v rozhlase a televizi proti mně, jsou kamufláží, že mohou napomáhat k zamazávání stop skutečných strůjců událostí. Domů jsme jeli v podvečerních hodinách autobusem. Doma byl poprask. Slyšeli zprávu o mém zadržení.

Britská BBC natočila a u nás odvysílala v ČT dokument Czech–Mate. Dle tohoto dokumentu hlavními postavami společenských změn u nás byl Hegenbart a bývalý první náměstek ministra vnitra Alois Lorenc. V lednu 1989 zpracovali dokument, který se stal základem změn. Dle tehdejšího ředitele J. Kantůrka šlo o uměleckou dikci, jistý pohled britských kameramanů. Spojení mé osoby s Aloisem Lorencem, posléze i s Jozefem Lenártem, naše „touhy po moci“, byly sdělovány neustále veřejnosti, všelijak lživě překrucovány, falšovány, jen aby veřejnost uvěřila, že jsme spiklenci, že jsme v pozadí všeho my, ne oni.

Nečekané bylo další předvolání, tentokrát na okresní prokuraturu v Jihlavě. Z pověření plzeňské prokuratury měla vyšetřovatelka v Jihlavě provést se mnou výslech o událostech v listopadu 1989 a také výslech ke kauze Milady Horákové a spol. Nestačil jsem se divit. Co to je za šlendrián? V době jejího zatčení a odsouzení mně bylo 17 let. Nevěděl jsem vůbec nic o ní a také se tehdy nezajímal o politiku. I vyšetřovatelce prokuratury to bylo divné. Byly jsme přibližně ve stejném věku.

Zajímavá byla stať zveřejněná ve Studentských listech UK. Noviny jsem odebíral i v roce 1968. Pozoruhodná stať nesla název „Čubův slušovický syndrom“. Psalo se v ní mj: „Že pán Hegenbart bol ve Slušoviciach vítaným hostom, svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zriadil výcvikové stredisko pre „bojůvky“, kterých členovia boli neskór nadsazováni do demonštracií ako provokatéri. V rokoch 1988 KSČ už zachvátil ošial Gorbačovskej perestrojky a tito ludia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusních fór“ a nadsazovaní do občanských iniciativ. Jedno z takových školiciacích stredisk bolo aj ve Slušoviciach… Zatím nemáme prokazatelné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekolko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňována na základě osobných kontaktov a väzieb medzi Čubou a stranickými predstavitelmi, ktorí 13. oddělenie vedli, konkrétne Hegenbartom.“ Pisatelkou byla studentka Beáta Berníková, pozdější tisková mluvčí českého ministerstva vnitra pod vedením Jana Rumla. Napsal jsem jí: „Zakládáte nová padesátá léta likvidace lidí bez jejich poznání, bez znalosti jejich skutečné činnosti? Což takový přístup je charakteristický pro intelektuála? Kdo Vám dal pokyn spojovat mé jméno s federálním ministerstvem vnitra? V roce 1988 jsem byl místopředsedou české vlády a o žádné „bojůvky“ se nezajímal, nic nezakládal. Prosím, objasněte Vaše konstatování ve Studentských listech, doložte konkrétně. Kdo Vám dal právo o mně falešně psát? Vaše tvrzení považuji za hrubou urážku, žádám vysvětlení a uvedení zdroje Vaší informace a její odvolání!“ V dalších Studentských listech byla zveřejněna odpověď: „Pane Hegenbarte, já zírám! Beáta Berníková“

Výslechy, včetně toho v Jihlavě k Miladě Horákové, tvrzení o účasti na školícím středisku ve Slušovicích se vymykaly zdravému rozumu. Organizátoři si zřejmě dali za cíl kompromitovat mě stůj, co stůj, zatáhnout do bitek, ovlivnit veřejné mínění proti mně, znevážit, vytvořit ze mě skutečně „blbce“, potrestat, zlikvidovat, zavřít. Když jsem byl v zoufalé situaci a hrozily nové zdravotní potíže, což se projevilo při šetření na jedné komisi vedené Pavlem Tolnerem, tak druhý den přistála za mým rodinným domkem helikoptéra POLICIE. Další auto s příslušníky policie stálo asi 200 metrů před domkem. Děti se utíkaly podívat, co se děje. Osádka přistála, vykouřila cigaretu, a zase odletěla. Provokace? Když jsem potkával ve Žďáru nad Sázavou známé, ptali se mě, co tam dělám, prý se dověděli, že jsem zemřel…

To, co jsem prožil, co nerad zveřejňuji, není pokusem o zviditelnění či hledání spojenců, obdivovatelů. S odstupem doby míním přispět objektivní pravdě. Pokud moje společenská degradace, likvidace, prospěla k dobru naší společnosti nic proti tomu. Strůjci lží, polopravd, si mohli odpustit dobře promyšlenou komedii k oklamání veřejnosti. Stejně prohráli. Někteří bývalí činitelé v čele s Milošem Jakešem se ozývají i nyní. Bez jakékoliv sebereflexe zapomínají jak to tehdy bylo, znovu ale kamuflují, obviňují, urážejí. I bez nich věřím v dobrou budoucnost naší vlasti, v níž ideály demokratického socialismu nezaniknou. Současná komunistická strana má ve svých řadách vynikající vzdělané členy, kteří jsou zárukou pro dobrý vývoj naší společnosti.

V závěru své diplomové práce v roce 1969 použil jsem slov Adama Schaifa z knihy Filosofie člověka:

„Nedokážeme zlikvidovat smrt, ale víme, že život může být lidský a víme jak jej lidským udělat. Nedokážeme zlikvidovat veškeré utrpení ve světě, ale známe cesty, které vedou k likvidaci nejhoršího utrpení, nejhoršího proto, že je masové. Nedokážeme každému zaručit osobní štěstí, ale známe způsoby jak vytvořit lepší podmínky pro realizaci štěstí ve všelidském měřítku. Zdánlivě skromná a zároveň tak strhující vize – jmenuje se socialistický humanismus.“

Rudolf Hegenbart 1997 a 2016

2 odpovědi na “Moje osudy před listopadem roku 1989 a po něm”

  1. Dobrý den,Bude mě 35let.Jsem agronomem jednoho malého zemědlěskeho družsvta v Rajhradě u Brna.Vůbec jsem neveděl kdo to je pap hegenbart,až sem viděl film od Sedkýčja film AK Slušovice-Čuba.Měl ste tam i vy rozhovor.Jak Čuba mne zajímal,pak i Vy.Přčetl jsem vše co na vašich stánkách máte.je to nesmírně zajímvé.Tak jak se pak vše rozkradlo a rozpadlo…je veliká převeliká škoda.hromada lidí na to už došla…přeju pevné zdraví!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*