(studijní podklad doplňující předcházející rukopis)
Rudolf Hegenbart
2008
Některé zajímavé citáty k zamyšlení
Zamyšlení první.
Blíží se 20. výročí událostí 17. listopadu 1989. To samo o sobě vede k zamyšlení a k posouzení některých faktů. V knize Polojasno, kterou napsal jeden student, člen parlamentní komise, která dohlížela na vyšetřování událostí 17. listopadu 1989, byl k listopadovým událostem zveřejněn rozhovor. Jeden student dalšímu členu komise říká: „Víte jakej to na mě udělalo dojem? Že tuhle revoluci připravil Lorenc s Hegenbartem a dalšíma partajníkama, že se předen dohodli i s některýma lidma v opozici. Protože vy sám víte nejlíp, že kontakty mezi Stb a Chartou byly velice intenzivní a zdaleka nebyly jenom pracovní.“ „Tak já ti něco povím“, říká další člen komise, „Vašek .… mi tuhle říkal: Toho Hegenbarta nechte na pokoji, ten pro vás udělal tolik, že se budete jednou divit, až to všechno řeknem. Zatím o tom musíme mlčet. To je co? Takže si tu přestaň hrát na chytrého. Nikdo o to nestojí.“ V další části byla v publikaci uvedena slova člena komise, který řekl: „…Pochopte, kluci, kdyby se ukázalo, že tu revoluci udělal Lorenc s Hegenbartem, uškodilo by to dobré věci. Nemá smysl předčasně bourat mýty. Lidé věří, že je to dílo studentů a Občanského fora, tak proč jim tuhle víru brát…“ Na to reagoval student slovy: „Jestli je to, co mi řekl pravda, odehrálo se v této zemi jedno z největších pimprlových představení v dějinách lidstva.“ Po letech bych, mít tu možnost, reagoval stejně a doplnil, že bitka byla vědomě a účelově naorganizována.
Zamyšlení druhé.
V rozhovoru pro britský list The Independent, otištěný u nás v Expresu 1. listopadu 1990, náměstek ministra vnitra, generál…. napsal, že existovalo spojení mezi vedením Stb a vedoucími osobnostmi z řad disidentů, že v polovině roku 1989 se začal poohlížet po osobnosti Gorbačovova ražení, schopné spasit komunistické vedení. Neuspěl však a tak dospěl k závěru, že revoluce je nevyhnutelná, a že disidentům by mělo být umožněno stanout v jejím čele… nejvíce se obával možnosti, že by společenské povstání vypuklo, aniž by v jeho čele stálo zodpovědné vedení. „Nejhorší je revoluce bez vůdců a já jsem znal politické názory disidentů… Věděli jsme všechno, byli jsme plně informování. Nestalo se však nic, co by nebylo zamýšleno. Byl jsem se vším spokojen…“ Je třeba něco dodávat? Neunikla taková fakta vyšetřovacím komisím a mnohým pisatelům.
Zamyšlení třetí
Jeden významný redaktor napsal dne 19. listopadu 2003 do Britských listů mj.: „I kdyby všichni zmlácení z Národní třídy, všichni tehdejší policajti a jejich štábní důstojníci, všichni komunističtí pohlaváři a všichni členové všech vyšetřovacích komisí napsali své vidění toho, co předcházelo od roku 1986 událostem 17. 11. 1989, jak probíhaly ony hektické dny a co následovalo, ona bájná pravda s velkým P už stejně najevo nevyjde. Protože ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost….“
Zamyšlení čtvrté
Stejný redaktor v článku „Jsme s vámi, buďte s námi“ zveřejněném 19. 11. 2003 v Britských listech mj. napsal: „…Právě Hegenbart inteligentní a svou inteligencí tudíž nebezpečný muž, patřící ke spojencům a záštitám „reformních“ ekonomických pragmatiků, kteří se pokoušeli ke konci režimu pozdvihnout upadající ekonomiku, spotřební průmysl a přinést Západ do České republiky i za cenu ekonomické a vědeckotechnické špionáže a zákulisního obchodu s informacemi, se diví pragmatickému vyústění listopadové frašky, kterou romantičtí snílci a cyničtí novináři nazvali „velvet revolution“ a kterou on pomáhal ve jménu svých lednově – perestrojkových ideálů připravovat…“ Dovolím si dodat, že reformní komunisté byli na indexu a stali se předmětem kompromitace radikálů v KSČ, tak opozičních sil, chystajících se k moci.
Zamyšlení páté
Myslím si, že mnoho věcí z roku 1989 nebylo vědomě publikováno ani objasněno. Skutečné hybné síly oněch údobí byly rovněž vědomě opomenuty a také cílevědomě tlačeny do pozadí a převáděny na nepřátele společenských změn. Veřejnost se dovídala jen o „revolucionářích“ studentských, o vyznavačích „pravdy a lásky“ hlásícím se tehdy k masarykovským ideálům, kterým byla, příslušníky Stb a obdivovateli tehdejšího vysokého státního činitele, revoluce dána na zlatém podstavci, jako historický dar. Doložení těchto faktů bylo zamlžováno, oddalováno. Často si připomínám výrok jednoho bývalého představitele akademie věd. Ne že bych ho obdivoval, dříve jsem odmítal číst některé jeho jednostranné vývody ke zmíněným událostem. Tento hloubavý muž psal o revoluci, osoboval si činit závěry, ale dlouhé období žil a pracoval mimo území naší republiky. Žádné vnitřní souvislosti událostí, které předcházely listopadu 1989, nemohl znát, ale psal a účelově podporoval síly, které se tlačily k moci. Po létech ale musím uznat, že měl kus pravdy. Někdy v devadesátých letech prohlásil, že objasnění událostí 17. listopadu 1989 se může podařit tak za 20 let. Může! Tehdy mít možnost tak bych se mu vysmál. Ve chvíli kdy píši tyto řádky, uplynulo od dramatické listopadové události 89 19 let a stále není jasno. Onen badatel měl pravdu, věděl, proč to říká. Pravdu o událostech bylo třeba maximálně oddálit, aby se našly a vyhledávaly důvody ke zvýraznění „velikosti“ studentů, toho či onoho, té či oné skupiny. V rámci toho bylo nutné na mnohé zapomenout a pracovat tak, aby lid věřil předkládaným mýtům.
Zamyšlení šesté
Ač si to vedoucí činitelé komunistické strany u nás nechtěli připustit, v Sovětském svazu, dávno před listopadem 1989, byly aktuální takové postoje, o kterých se zmínil V. Fjodorov v článku zveřejněném v časopise Signál č45/89. Mj. napsal: „Socialismus vstřebává, využívá pro svůj rozvoj všechno kladné, co vytvořil člověk za kapitalismu, úspěchy tržní ekonomiky a zbožně peněžních vztahů, zákon hodnoty a další užitečné prvky…A ještě jedno důležité poučení Října 1917, které realizuje sovětská přestavba. Socialismus bez demokracie vede k politické stagnaci a degradaci…Demokracii zrozenou Říjnem potřebujeme i dnes, když náš lid musí uskutečnit historický průlom, vystoupit na kvalitativně novou úroveň rozvoje. Konkrétní projevy úplné obnovy…se dotknou skutečně všech stránek našeho života, ideologie, politických struktur, ekonomiky i kultury. To bude nová demokratická atmosféra ve společnosti, kdy svobodný rozvoj každého umožní svobodný rozvoj celé společnosti. Ale tady je třeba udělat ještě mnohé…“ Bezpochyby tyto teze, i proti vůli mocných, byly známy i u nás a inspirovaly k činům. Potvrzují známý fakt, že ani listopad 1989 by nebyl možný bez zásadních změn v politické orientaci Sovětského svazu.
Zamyšlení sedmé.
V době konání mimořádného sjezdu KSČ jsem měl zájem navštívit předního disidenta a zeptat se mj. proč spolupracuje s osobnostmi radikálně zaměřenými. Komedie s volbami činitelů byla na tomto sjezdu podivuhodná. Posel, který měl tuto schůzku zprostředkovat „narazil“, v bytě na vltavském nábřeží, na spolupracovníka tohoto disidenta. Po vyslechnutí žádosti řekl: „Jó, Hegenbart? To je ten, co pozval z Vídně do Prahy Mlynáře“. Přední disident neměl čas, já bych to doplnil: o setkání neměl zájem. Vše se přece vyvíjelo v jeho prospěch a to bez Hegenbarta… Jeho informace však byla mylná. Protože jsem v roce 1989 několikrát mluvil o úloze pana Mlynáře v roce 1968, a to před příslušníky Stb, věděl jsem, že informace, kterou měl přední disident, vycházela z jejích řad. Já jsem žádného pana Mlynáře nepozval ani ho osobně neznal. Poprvé jsem se s ním setkal až začátkem prosince 1989 v budově ÚV KSČ a to v době kdy jednal s generálním tajemníkem ÚV KSČ. Později jsem se s ním setkal, a to v době kdy vehementně podporoval předního disidenta a naváděl k potlačení aktivit významného činitele známého z roku 1968.
Zamyšlení osmé.
Dne 25. dubna 1990 otiskly Zemědělské noviny stať, v níž bylo oznámeno, že pisatel se dozvěděl, „z poznatků vyšetřujících komisí a jednoho poručíka Stb“, že 17. listopadu „byla připravena operativní akce s cílem vyprovokovat reakci veřejnosti, kterou by bylo možno v následujících hodinách využít zatím k nejasnému záměru. Znovu se tak potvrzuje hypotéza o puči, který nechtěně smetl pučisty… Za pozoruhodný lze v této souvislosti označit požadavek dalšího výslechu a šetření kolem „záhadného muže“ R. Hegenbarta…“
Neopomíjeli vyšetřovatelé některá fakta vědomě?
Nejednou si kladu otázku, zda měl někdo skutečně zájem, aby byly události objektivně objasněny. Osobně se domnívám, že ne. Výše uvedená fakta nebyla přece brána v úvahu, dříve zakrývána. Když se schylovalo k možným odpovědím, které mohly potvrdit, že strůjcem revoluce byly aktivity jednoho oddělení ústředního výboru, dále nejednotnost tehdejšího stranického vedení, absence silné osobnosti ve vedení komunistické strany, vyšetřovací komise šetření o Národní třídě uzavřely a „vrhly“ se na „šlágr“ doby. Do vínku daly odtajnění příslušníků Stb a jejich spolupracovníků. Vládní činitelé odtáhli tak veřejnost od očekávaných odpovědí na události 17. listopadu 1989. Ani hra s rozhodující úlohou studentů nemohla být hodnověrná, neboť příprava průvodu z Albertova byla známa a také projednána řadou svazáckých a stranických orgánů a vedoucích činitelů SSM a KSČ. Studenti? Udělali mnoho pozitivní práce, třeba je ocenit, byť si myslím, že mnohdy nevěděli, do čeho jdou. V každém případě mohli být, zřejmě byli, významným prostředkem k uskutečnění zájmů některých jednotlivců a skupin.
Se zájmem jsem mnohé sledoval a divil se
Průběh různých šetření událostí jsem se zájmem sledoval a nejednou se usmíval horečné „tvorbě hrdinů“ revoluce a také vědomému opomíjení řady aktivit. Kniha pana Otáhala „100 revolucí“ byla toho dokladem. Průběh šetření střetu na Národní třídě na mě působil jako by existoval jediný scénář, kterým se mělo doložit, že strůjcem a organizátorem bitky byl Hegenbart. Ten Hegenbart, který dlouhodobě a cílevědomě protlačoval úlohu inteligence jako rozhodujícího faktoru všestranného rozvoje společnosti. A to ve Žďáře nad Sázavou, v Brně, ve Zlíně i v Praze. V šetření jsem se nesetkal s tím, že by se vyšetřující osobnosti zabývaly vším, co předcházelo pochodu studentů z Albertova do středu Prahy. Nikdo se nezabýval, a nebral k odpovědnosti, především organizátory průvodu za průběh a za výsledky pochodu. Přece ten, kdo organizuje, by měl být odpovědný za průběh i výsledky akce. Vyšetřovatelé si však vzali do svých spárů okamžitě Hegenbarta a oddělení, které vedl, ač v Praze nebyl. K tomu přispěli „vybraní“ komunisté, kterým Hegenbart vadil. V rámci svých ambicí kamuflovali, odváděli pozornost. Šetření směřovali do míst, kde nebylo možné nic vyšetřit. Nelhali náhodou?
Vyšetřovatelé a mnozí komunisté přiváděli veřejnost do varu
Vyšetřující komise a jednotlivci přiváděli občany vědomě do varu. Veřejnost každým dnem očekávala, kdy někdo řekne, že se, ten či onen, bil na Národní třídě. Nedočkala se. Strůjci listopadové dramatu pracovali hlavně na tom, aby jimi vybrané osobnosti z opozice, ze svazácké organizace a z komunistické strany, získaly přízeň veřejnosti a staly velikány doby. Na politickou scénu vyšli bývalí svazáci, komunisté a horečně, tajně i veřejně, pracovali s disidenty. Ze dne na den mnozí z nich podlézali činitelům opozice a povzbuzovali veřejnost k lásce k nim. Veřejnost mínili využít k odsouzení reformátorů, kteří se dlouhodobě podíleli na změně politiky. Snažili se, aby veřejnost zapomněla, že reformátoři předkládali, vedení komunistické strany a státu, pro ně nepříjemné programy, nepříjemná řešení z oblasti životního prostředí, lidských práv i zvyšování produktivity společenské práce. Nestydatým způsobem odsoudili zkušenosti Zlína a Slušovic a dokonce navedli presidenta republiky, aby jejich praxi odsoudil a vyzval k likvidaci „slušovických nitek“ v Praze. Radikální komunisté, kterým byl stalinismus vlastní, se nestyděli, a to také ze dne na den, označit reformisty za stalinisty, což v té době „zabíralo“. Na tuto platformu “skočily“ i vyšetřovací komise, vyhovovala jim. Ďábelská platforma i jim pomohla umrtvit aktivitu reformátorů, což vyhovovalo. Nabýval jsem přesvědčení, že cílem organizátorů šetření nemohlo být nic jiného než reformátory držet „v šachu“ a i různými pokusy o kriminalizaci jejich práce, jim bránit v jakékoliv angažovanosti. Oni dobře znali smysl teze, že ten kdo zná minulost, může ovládat budoucnost, ovlivňovat vývoj společnosti. A tak pravda o událostech byla, a zřejmě je, skutečně v nedohlednu. Chybí zřejmě politická vůle přiznat pravdu a očistit ty, kteří byli, po listopadu 1989, zbytečně likvidováni.
Neměli bychom chtít pravdivá vysvětlení podstaty 17. listopadu 1989?
Po téměř dvaceti letech je čas chtít pravdivé odpovědi. Není třeba děkovat politikům, vyznávat lásku bývalým disidentům, klanět se před poslanci a senátory, ale prostřednictvím pravdy také chtít odstranit korupci, neschopnost mnohých činitelů, podvody a lhaní, stranické politikaření. Právě ono politikaření, nastolené Národní třídou 17. listopadu 1989, umožnilo příslušníkům Stb a vlivným komunistům, svazákům, úspěšně transformovat svoji minulou politickou moc do dnešní moci ekonomické a z dalších „kamarádů“ vytvořit novou, bohatou společenskou elitu, která si osobuje právo ovlivňovat život. Co dnes říkají účastníci kulatých stolů?
Je vůbec možné chtít pravdivé odpovědi? Nebojíme se pravdy?
To je podle mě složitá otázka. Protože nikdo se nemíní k ničemu vracet. Karty jsou rozdány, rozehrávači různých polistopadových fám, a vzájemně se podporující partneři, mají koryta, vesměs všichni jsou spokojeni. Kdo by se vracel k minulosti? Na pořadu dne je vydržet, zachovat si společenské postavení, mít moc, peníze, nepřipustit k moci své odpůrce. A to se různými způsoby daří. Někdy mě napadá, zda se nebojíme vlastní historie, zda se nebojíme skutečné pravdy, neboť pravda je někdy velmi nepříjemná, zlá, zraňující. Připomeňme si mnohá tvrzení, že Hegenbart měl být generálním tajemníkem komunistické strany či sám chtěl jim být. To byl obrovský nesmysl. Jednak jeden z nejvyšších státních činitelů by to, svým vlivem, nikdy nepřipustil, protože Hegenbart nesplnil ani jeden z jeho příkazů a to nejen v Praze. Zárukou mu byl jeho obdivovatel v ministerstvu vnitra, který všechno věděl, a pracoval v souladu s jeho myšlenkami. Byl pro něj zárukou, že do vedoucích funkcí ve straně i společnosti nepronikne nikdo z jeho odpůrců. Vše s přehledem naorganizoval a splnil, byť v mnohém v roce 1989 podporoval Hegenbarta, a na něj se nejednou odvolával. Sám, jako přední činitel ministerstva vnitra, také nikdy nezapomněl na řešení náčelníka V. správy ministerstva vnitra, právě z popudu Hegenbarta, aby byly zpřetrhány tehdejší vazby a tok informací. Jeho přičiněním se vše vrátilo do vyjetých kolejí. Všechny vlivné funkce po listopadu 89 ovládli přívrženci jednoho z nejvyšších státních činitelů. V době kdy u Hegenbarta prováděli vyšetřovatelé generální prokuratury domovní prohlídku, tak tento muž, z předlistopadového ministerstva vnitra, pracoval jako poradce u polistopadového ministra vnitra. Generální tajemník komunistické strany, s kterým byl Hegenbart, v souvislosti se Slušovicemi, nejednou spojován, tvrdil, že se Hegenbart může stát maximálně vedoucím oddělení a měl v zásobě úplně jiné osobnosti. Radikální křídlo v komunistické straně absolutně by takový návrh odmítlo. Všechny tyto síly udělaly nemálo pro Hegenbartovu kompromitaci a likvidaci.
Nebyly i některé mezinárodní faktory vědomě opomíjeny?
V průběhu 19ti let jsem se nesetkal, že by byly objektivně zhodnoceny například mezinárodní souvislosti událostí v Československu. Nikdo z oněch analyzátorů, dnes i činitelů moci, neřekl, že rozhodující vliv na změnu sociálně politických podmínek u nás i v zemích tehdejší socialistické soustavy, byly změny v Sovětském svazu. Že to mohl být onen pohřeb nejvyššího činitele Sovětského svazu ze stalinské éry, následná přestavba, otevřenost, nové myšlení, koneckonců přistání malého německého letadla na Rudém náměstí v Moskvě, apod. Kdo z oněch analyzátorů listopadových událostí roku 1989 připomenul knihu M. Gorbačova „Nové myšlení“? Dávala návod, určovala směr, inspirovala. Sám jsem absolvoval kursy na akademii společenských věd v Moskvě, kde ústy profesorů a akademiků byly posluchači inspirování k novým politickým směrům. Bohužel takové závěry vedení KSČ nezajímaly.
Nebyl rok 1968 – Pražské jaro – inspirací k činům?
Mnoho užitečného pro nastolení nových politických směrů vykonala naše vysoká škola politická již v roce 1968. Byla to nejen kniha „Civilizace na rozcestí“ od Radovana Richty, ale i vývody dalších významných teoretiků oné doby. Veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny je stále živý. Idea socialismu s lidskou tváří uplatňovaná po lednu 1968 nadchla československou veřejnost a naprostá většina poctivých a obětavých lidí byla ochotna i pardonovat přehmaty a zločiny z počátku padesátých let minulého století a masově podporovala reformní hnutí v komunistické straně. Takovou širokou podporu, jakou mělo stranické vedení po lednu 68, neměla KSČ nikdy před tím a nikdy potom. Místo analýzy a uskutečňování těchto zkušeností disidenti dávali ke čtení knihy od jednoho s disidentů z prostředí pivovaru či ze zahradní slavnosti jako vrcholu literárního činu.
Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků
Všechny dobré zásady k rozvoji pluralitní demokracie byly u nás napsány v šedesátých letech minulého století. Ty byly, a jsou, stále živé. Jejich uskutečnění si přála většina rozumných lidí. Z praxe vím, že v roce 1989 většina národa netoužila po kapitalismu 19. století ani po středověkých pořádcích. Žádná diktatura peněz také nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin, ale jen vybraných elit a jednotlivců. Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický. Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků, ba horší, záludnější. Veřejnost netoužila ani po odmítání slovanství, vlastenectví. Fakta o diktatuře peněz nelze popřít, byť se našim mnohým mocným vůbec nelíbí.
Izvěstija v Moskvě zveřejnila můj článek
Vliv sovětské politiky na převratné události u nás nelze popřít. Naši někteří činitelé raději staví dnešní Ruskou federaci jako jakési stalinské pokračování vývoje společnosti a předvádí ji jako mocnost, které se musí český národ bát. To vyhovuje strůjcům nové Evropy různým monarchům. O dobrých skutcích Ruské federace se nepíše. I v minulosti se nechtělo psát o tom, co se dělo či psalo v sovětském tisku. Nebyl zájem. Dne 7. srpna 1989 sovětská Izvěstija otiskla můj článek „V srdci Evropy“ a proč je třeba v Československu přestavba. Naše sdělovací prostředky o článku, a o obsahu, mlčely. Naopak mnozí činitelé kritizovali sdělovací prostředky Sovětského svazu. Za tento článek jsem byl nejvyššími činiteli KSČ kritizován, načež vytvořili proti mně takovou atmosféru, po které jsem skončil v nemocnici s infarktem. Sdělovací prostředky, až na malé výjimky a zkresleně, účelově, neotiskly ani moje vystoupení na poradě představitelů státních orgánů v červnu 1989.
Komunistická strana v roce 1989 svoji roli nezvládla, chybila
Z pohledů zkušeností z let 1968 i zkušeností a potřeb osmdesátých let dvacátého století komunistická strana v roce 1989 neobstála. Nenašla, dříve nechtěla, mít odvahu ke své vnitřní transformaci k sociálně demokratickým principům, ale setrvávala na dogmatech padesátých let. Naopak obvinila každého, kdo se o to pokusil. Bylo to logické. Činitelé s myšlením administrativně byrokratických metod nemohli plout na lodi demokracie. To bylo jasné nejen před, ale i v průběhu roku 1989, tím více po 24. listopadu 1989. Tedy v době kdy do čela komunistické strany, jako generální tajemník, byl zvolen předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích. Neměl čas a také nemohl pojmout novodobý proces, který ho kvapem každodenně míjel. Nebyl připraven. Proces, který může vést k demokratickému socialismu, nemohl spočívat jen ve vyhlašování, že nebude použito proti opozici násilí či ve strhávání tabulek názvů, pod nimiž zůstává vše při starém.
Na obzoru byl znovu vnitřní nepřítel
Mnozí komunisté, v rámci své „neměnnosti,“ se raději spojili s kýmkoliv a pokusili se nastolit dávno překonané praktiky předhození vnitřního nepřítele. Ten, dle nich, se spojil s imperialisty a uškodil věci komunistické strany. Po létech se vytasili činitelé, z pražského zázemí komunistů, znovu s tezí o druhém centru v komunistické straně, které mělo být odsouzeno a potrestáno. Takové praktiky byly nastoleny, jak 21. listopadu, tak po 24. listopadu 1989. Nebyl toho příkladem i pokus o určení nepřítele na Národní třídě 17. listopadu 1989? Právě radikálové z komunistické strany, jako první, vyšli s obviněním osoby, která s jejich zájmy nechtěla mít nic společného.
Kompromitace, šetření, prostředek ke zničení
V počátku devadesátých let přijela v odpoledních hodinách k mému domku „šestsettřináctka“ z Prahy. Přijeli tři. Prokázali se jakousi průkazkou a oznámili, že mají za úkol mě dovést k večernímu výslechu do Prahy. Ptali se, zda vím, že je to v souladu s generální prokuraturou. Slíbili, že po výslechu mě dovezou zpět domů. O takovém záměru prokuratury jsem spraven nebyl a tři muži také žádný doklad prokuratury neměli. Zapochyboval jsem o čestnosti jejich jednání. Napadla mě však otázka, zda mě nechtějí „přimět“ k nějakému doznání, které by potřebovali „překabátění“ komunisté, v dané době převlečeni do kůží beránčích. Napadla mě i hloupá myšlenka, že mohlo jít o nějakou „mord partu“. Byl jsem v pracovní neschopnosti a tak jim oznámil, že následný den mám zdravotní kontrolu, aby počkali a po prohlídce s nimi odjedu. Odešli se radit. Vrátili se s dávkou ironie a otázkou, zda jsem náhodou neonemocněl před jejich příjezdem. Předložil jsem jim pracovní neschopenku, napsali si ošetřující lékaře. Po té odjeli a více se nikdy neukázali.
Jeden šéfredaktor Mladé fronty, který zřejmě předpokládal, že jsem řídil bitku studentů s příslušníky SNB, ve své úvaze o událostech na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 mj. napsal: „…Teď jde o to, kdo a jak v paměti zaloví a mnohé bude třeba k jejímu oživení přimět, protože tolik lidí trpících ztrátou paměti o událostech půl roku starých, to je snad úkaz hodný lékařského studia…“ Současně vyslovil radost, že jsem definitivně z politiky pryč a to prý zbývalo jen málo a mohl jsem zasednout na stolec nejvyšší. Nebylo divu, že jsem pokládal návštěvu tří osob z Prahy za prostředek mého přimění vzít na sebe události na Národní třídě.
Článek pana šéfredaktora mě natolik zaujal, že jsem mu oznámil, že sice nevím, jakým způsobem v Mladé frontě studují medicínu, ale jím doporučený „lékařský zákrok“ „přimění“ mě zaujal. Doporučil jsem mu, aby se zbavil zbytečného strachu, neboť na „stolec nejvyšší“ jsem nezasedl a nezasednu. Při takové eventualitě musí být přinejmenším dva. Jeden, který navrhuje a druhý, který přijímá. Žádný z těchto předpokladů nebyl k dispozici.
Žádost o ochranu byla vyzrazena
Ve vypjaté době jsem požádal generální prokuraturu o ochranu. Ještě snad generální prokuratura nemohla rozhodnout a už jsem obdržel anonym, v němž pisatel oznámil: „Ty hajzle jeden, ty žádáš ochranu?“ Generální prokuratura dne 17. 7. 1990 odpověděla: „Prostředky ochrany práva, které se uplatňují u soudu, upravuje občanský zákoník, došlo-li k zásahu do práva na ochranu osobnosti podle paragrafu II o.b. Prokuratura nenahrazuje pravomoc soudu prostředky prokurátorského dozoru…“
Dolejšího analýza kdo vlastně byl pisatel?
Druhou fázi kompromitace nastolila Analýza „senzační odhalení“ událostí 17. listopadu 1989, kterou předložil veřejnosti pan Dolejší. V ní už jsem nebyl oním „stalinistou“, který se rval na Národní třídě se studenty, ale spolupracovníkem Charty 77, spolupracovníkem Západu apod.
Této analýzy si vyšetřovatelé ani nepovšimli, či ano? Nevím. Myslím si však, že toto senzační odhalení nemohl psát pan Dolejší, ale jisté skupiny Stb. Protože pisatel uváděl dostatek jmen, s kterými jsem měl údajně spolupracovat, a já je až na malé výjimky neznal, rozhodl jsem se pana Dolejšího požádat o omluvu. Napsal jsem mu dopis tohoto znění:
„Protože dle sdělovacích prostředků jste dal k dispozici nepravdivé informace o mé úloze a činnosti pozadí událostí 17. listopadu 1989 žádám vás o jejich urychlené odvolání a o patřičnou omluvu. Jde o naprostou lež, která nemá nic společného s mojí bývalou činností. Nemá nic společného ani se současným stavem. Z vaší strany jde o mimořádně závažné obvinění, pomluvu, urážku a očernění mé osoby před širokou veřejností. Nic z toho, co tvrdíte o mé osobě se nezakládá na pravdě. Také s událostmi, institucemi, orgány či jednotlivci, které uvádíte, jsem neměl a nemám nic společného. Z vaší strany jde o cílevědomý záměr přisoudit mně, ve velké politické demagogii roli, která mně nepřísluší. Zřejmě jste si spletl adresáta. Žádám vás o urychlenou nápravu vámi uvedených dezinformací. Pokud tak neučiníte, jsem nucen na vás podat žalobu“.
V odpovědi napsal: „Informace použité v otištěné části analýzy čerpaly z osobních svědectví lidí činných v minulých letech v aparátu státní moci a z magnetofonových záznamů rozhovorů osob, zúčastněných na politické a zpravodajské činnosti uplynulých let, písemných materiálů a v poslední řadě pak z informací, uveřejněných v tisku přede mnou. V současné době bude otištěna i neotištěná část předmětné zprávy, předmětem šetření nové komise FS pro vyšetření událostí 17. listopadu 1989. Komise bude patrně vybavena dostatečnými pravomocemi pro přístup k archivům a dokumentaci, aby její šetření mohlo dospět k seriozním závěrům. Vzhledem k tomu doporučuji zdrženlivost před jakýmikoliv akcemi, které by se mohly později jevit jako předčasné. Bude-li touto komisí zjištěno, že uveřejněné informace byly nepravdivé, ujišťuji vás, že z toho vyvodím všechny důsledky“.
Prostřednictvím mého právního zástupce jsem ho žaloval. V první variantě předsedkyně senátu nás oba pozvala ke smírčímu řízení. Pan Dolejší přišel se svým důvěrníkem. Můj požadavek znovu odmítli, načež chtěli přehrát kazetovou nahrávku, odposlech. Předsedkyně senátu odposlech odmítla. Kde by politický vězeň minulého režimu vzal nahrávku Stb? Bylo to k smíchu. Pohovor skončil neúspěchem. Venku mně důvěrník pana Dolejšího sdělil, abych „šel s nimi a vše bude ukončeno“. Odmítl jsem. Následovala žaloba. V ní jsem požadoval, aby jako svědci vystoupily všechny osobnosti, které pan Dolejší uvedl v Analýze. Nikdy jsem s nimi nemluvil. Při soudním procesu chodby a soudní síň byly přeplněny komunisty a „Sládkovci“. Při mém příchodu spolu s právním zástupcem a mým synem, byl hned v úvodu napaden můj právní zástupce. Spletli si ho se mnou. V chodbě a v sále výkřiky: budeš oběšen, popraven, do plynu s tebou apod.
Několik málo dní před soudem vyšel do boje nezávislý deník Špígl. Dne 28. března 1991 zveřejnil článek Zdenky Lehké „Učme se morálce“. Zabýval se otázkou, proč by svědkové neměli jít svědčit. „…Já osobně“, psala pisatelka, „bych například v roli člena bezpečnostně branného výboru FS a poslance nikdy nešla svědčit k soudu vlastně ve prospěch pana Hegenbarta, bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ, jehož roli na řízení událostí 17. listopadu připouští nejen Charta 77, ale byla uvedena i v dokumentu BBC, vysílaném v naší televizi…“
Pisatelka vyhrála. K soudu se nedostavil ani jeden svědek. Soud po základních formalitách proces odložil až do doby ukončení prací vyšetřovacích komisí. Pochopil jsem, že hledání pravdy je naprosto zbytečným plýtváním času, nervů a peněz. Žalobu jsem stáhl.
Po soudních jednáních noviny Naše pravda otiskly dopis tehdejšího předsedy KSČ. Soudruh předseda psal panu Dolejšímu, že moji žalobu považuje za ostudný nehorázný, absurdní čin, pro který nenacházel slovo ani vysvětlení ani omluvu. Tato moje nehoráznost prý zasluhuje odsudek všech slušných lidí a nabízel pisateli pomoc. Se soudruhem předsedou jsem si vyměnil několik dopisů. V jednom z nich mně napsal: „…jestliže jste se odvážil zahájit občansko-právní spor proti p. Dolejšímu, který byl letitým vězněm bývalého režimu, nemohu to pokládat za nic jiného, než za projev cynismu a absolutního nepochopení toho, co potkalo naši společnost…“ V dalším časovém úseku byl pan Dolejší vyloučen z konfederace politických vězňů za údajnou spolupráci s Stb.
Nabyl jsem přesvědčení, že mám být obětí listopadu
A tak se stalo, že nejprve odpůrci a mocní, v rámci zachování sebe sama, předhazovali veřejnosti reformisty z řad komunistické strany jako stalinisty a „bijce Národní třídy“, a následně v rámci kompromitace reformistů u členů komunistické strany, je předváděli jako nejbližší spolupracovníky Charty 77 apod. Po celou dobu jsem se bránil jakýmkoliv útokům a falešným obviněním. Byl jsem přesvědčen, že komunisté a noví vládci mají zájem mě znemožnit, zavřít a všechno na mě svalit. Ve vězení bych se nemohl bránit a možná bych byl donucen, jako v padesátých letech, se přiznat k tomu, co jsem nikdy neudělal. Myslím, že k tomu nebylo daleko. Praktiky radikálů zůstaly stejné
Výslechy, cesta k likvidaci
Nelze nevzpomenout výslechu na ministerstvu vnitra pod názvem „Vysvětlení“. Vyšetřujícím orgánům ministerstva vnitra jsem měl vysvětlit ustavení stranického aktivu z května 1989. Tehdy z popudu činitelů městského stranického orgánu v Praze měl být zřízen aktiv mladých lidí, kteří by na studentských shromážděních, v ulicích a náměstích Prahy, podporovali oficiální politiku komunistické strany a její představitele. Dle návrhu jsem měl „propagační“ aktiv mladých lidí řídit já. Na tento zákeřný tah jsem nepřistoupil. Propaganda patřila ideologickému oddělení a ne oddělení státních orgánů. Moje stanovisko podpořil i generální tajemník. Z jeho popudu jsem napsal nejvyššímu stranickému činiteli Prahy dopis, ve kterém oznámil, že oddělení ústředního výboru, které vedu, nebude řídit či spravovat žádný aktiv, jehož členové by pracovali uvnitř studentských manifestací, neboť mu to nepřísluší. Nakonec aktiv byl schválen sekretariátem ústředního výboru s účastí a pod vedením ideologického oddělení. Do čela aktivu schválili zástupce městské stranické organizace. Soudruzi se o tomto činu nestačili informovat a tak jsem byl vyslýchán. Když jsem vše vyšetřovateli vysvětlil, dvakráte se ještě dotazoval, zda je pravda, že jsem zmíněný dopis nejvyššímu stranickému činiteli zaslal. Ano zaslal.
Po schválení sekretariátem ústředního výboru měl tento aktiv školení na pokraji Slušovic. Na školení jsem byl pozván, ale nikam nejel. Neměl jsem žádný důvod.
Zajímavý zážitek uvádím jen proto, že ho považuji za významný z hlediska událostí 17. listopadu 1989 a bitky na Národní třídě, ale také z hlediska studentského hnutí ovládaného i redakcí Studentských listů.
Postřeh ze Studentských listů
Známý je článek „studentky“, který otiskly Studentské listy a v němž mj. se uvádělo jako bych se Slušovicemi připravoval jakési spiknutí za záchranu dogmatiků. Dne 20. září 1991 jsem této studentce napsal:
„Jsem jedním z odběratelů Studentských listů. Vysoce si jich cením. Rád čtu i vaše úvahy, statě apod. V čísle 19 mě zaujala reportáž pod názvem Čubův slušovický syndrom. V konkrétních souvislostech v ní používáte mé jméno. Bez mého vědomí, souhlasu, konzultace. Ponechávám stranou zjevný informační zdroj této smyšlenky i to co „niekolko svedkov tvrdí“, jak uvádíte. Bez zásadního řešení však nemohu nechat vaše tvrzení, cituji: „že pán Hegenbárt bol v Slušoviciach vítaných hostom svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zradil výcvikové středisko pro „bojůvky“, který členovia boli neskor nasazováni do demonštrácií jako provokatéri.“ Zakládáte nová padesátá léta, likvidaci lidí bez jejich poznání, bez znalosti jejich skutečné činnosti? Je takový jednostranný přístup charakteristický pro intelektuálního pracovníka? Kdo dal pokyn spojovat mé jméno s federálním ministerstvem vnitra? Prosím vás o objasnění vámi uvedeno „faktu“ ve Studentských listech, jeho konkrétní doložení. Zároveň prosím o odpověď kdo vám, a právě vám, dal právo o mně falešně psát. Vaše nebezpečná tvrzení považuji za hrubou urážku mé osoby. Vaše jistění je absurdní s cílem mě poškodit? Žádám vás o vysvětlení, uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání. Očekávám vaši odpověď za níž předen děkuji.“
V dalších Studentských listech byla stručná odpověď: „Pane Hegenbarte, já zírám!“ Zírat jsem mohl i já a to nad tím, kde studentka získala informace. Znal jsem, že mnoho z dalších tvrzení je dílem Stb. Mimo jiné v roce 1988 jsem byl místopředsedou české vlády pro vědeckotechnický rozvoj a se studenty i vnitrem neměl nic společného. Ve zmíněné stati pisatelka také napsala: „…Zatial nemáme preukazateĺné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekoĺko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňovaná na základě osobných kontaktov a vazieb medzi Čubom a stranickými predstaviteĺmi, ktorí 13. oddelenie ÚV KSČ viedli, konkrétne Hegenbartom…“ Žádná vědeckotechnická rozvědka ÚV KSČ nikdy neexistovala. Byl to výmysl některých příslušníků Stb. Co byly Studentské listy? Byl to nezávislý časopis vysokoškolských studentů. Nulté číslo Studentských listů vyšlo koncem prosince 1989 a poslední číslo v prosinci 1991. Šéfredaktorem byl dnes významný činitel dokumentace činnosti komunistů. Myslím si, že redaktoři tohoto sdělovacího prostředku byli posléze zapojeni nejen jako mluvčí ministerstva vnitra, ale i v dalších vyšetřujících orgánech.
Nezapomenutelný 10. květen 1990
Dne 10. května 1990 jsem se připravoval k odjezdu ke zdravotní kontrole. Než jsem stačil odjet, přijely dvě „šestsettřináctky“. Nečekaně přijeli vyšetřovatelé generální prokuratury. Dostali úkol provést prohlídku mého domku a příslušenství. V dokumentu, kterým se prokázali, bylo mj. uvedeno, že „Z poznatků parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 ze dne 3. 5. 1990 vyplynulo, že důležité dokumenty, které mohly osvětlit skutečnou přípravu a průběh událostí 17. 11. 1989, se mají nacházet v držení bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ dr. Rudolfa Hegenbarta…“ Akt jsem považoval za urážku nejhrubšího rázu. Křičel jsem: „copak já jsem nějakým zločincem?“ Toužil jsem po provazu, psychicky jsem byl na dně. Prohlídka proběhla. Skončil den, na který jsem nezapomněl. Odvolal jsem se a žádal o pomoc. Mj. napsal: „Nenacházím slov jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov, abych vyjádřil rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě vede na samý okraj zkázy…“
Zatčení a převoz na generální prokuraturu
V době kdy jsem očekával klid, nastalo překvapení. Ráno před šestou hodinou zástupce náčelníka okresní správy bezpečnosti zazvonil a oznámil, že dostal příkaz předvést mě na generální prokuraturu. Sdělovací prostředky oznamovaly, že jsem mezi zatčenými, kteří nesou odpovědnost za vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Nestačil jsem se divit. V srpnu zmíněného roku jsem studoval, byl doma na prázdninách a do politiky vůbec nezasahoval. Po vstupu vojsk na naše území jsem formuloval rezoluci, která odsuzovala okupaci a žádala návrat našich představitelů odvlečených do Sovětského svazu. Žena obcházela rodiny, aby občané vyslovili s rezolucí souhlas. Naštěstí vedoucí činitelé generální prokuratury pochopili, že jsem nemohl u okupace figurovat a vyslýchali mě k letce ministerstva vnitra a k problémům, které souvisely s domovní prohlídkou.
Dokonce výslech ve věci M. Horákové a spol.
Za určité období následoval další nepochopitelný výslech. Účel předvolání? „Věc Horáková a spol!“ Marně jsem hledal v paměti kdy, kde a jak či s kterou paní Horákovou, jsem se setkal a co provedl. Vůbec, ani ve snu, mě nemohlo napadnout, že bych měl být vyslýchán za paní Miladu Horákovou, která byla odsouzena a popravena v padesátých letech. Nemohl jsem uvěřit, že jsem mohl být nějakým účastníkem oné tragické události. V oné době mně bylo 17 let a o politiku se vůbec nezajímal. Předmět výslechu jsem považoval za hrozný omyl, který jsem dosud nepochopil.
Impuls ke společenským změnám
Nikdo nemůže popřít, že veřejnost i většina členské základny komunistické strany by neočekávala změny. Všude, i v okolních státech, byly dlouhodobě připravovány, stejně tak u nás. Když jsem přijel na návštěvu do Maďarska moji partneři se nejednou dotazovali, proč stojíme na místě, proč nepřipravujeme zásadní změny. Již dávno takovým změnám vyšel vstříc Sovětský svaz. Bohužel, u nás vedení komunistické strany neoplývalo takovým zájmem. Bylo třeba vykročit na úrovni nižších článků. Zkušenosti byly například ze Zlína, Slušovic, ale z dalších míst naší vlasti. Nepochybně zásadním změnám daly konkrétní impuls události v lednu 1989. Vedení komunistické strany nenašlo tehdy správnou odezvu, ale svým stanoviskem vystupňovalo tlak na změny. Mj. také ocenilo zásah Pohotovostního pluku SNB proti demonstrujícím občanům. V onu dobu oddělení, které jsem vedl, přijalo, za přispění i náměstka ministra vnitra, stanovisko, které konstatovalo, že dané vedení komunistické strany a státu ztratilo schopnost vést společnost. Zásah bezpečnostních sil v lednu 1989 odsoudilo a doporučilo změny ve vládách, jakož to, aby nejvyšší činitelé strany a státu se zúčastnili besed se studenty na jednotlivých fakultách vysokých škol. Mohli posoudit náladu mladých lidí a lépe se orientovat i v poznání sebe sama. Bohužel právě tento návrh byl podroben kritice a odsouzen. Stanovisko oddělení vešlo ve známost a veřejnost se dovídala o vnitřních rozporech mezi špičkou činitelů strany a mezi činiteli nižších stupňů. Stanovisko přispělo i k názorové diferenciaci uvnitř vedení komunistické strany a dalo impuls k rychlejšímu tlaku na změny, otevřelo prostor ke zrychlení procesů změn uvnitř komunistické strany a společnosti.
Zasedání ústředního výboru KSČ
Neméně důležité bylo zasedání ústředního výboru komunistické strany v březnu 1989. Ač vedoucí oddělení dostal úkol veřejně podpořit závěry předsednictva komunistické strany k lednovým událostem a poděkovat Pohotovostnímu pluku SNB, tak úkol nesplnil. Naopak veřejně prohlásil, že je nejvyšší čas, aby do funkcí nastoupili noví lidé. Na dalším jednání již vedoucí oddělení nedostal slovo.
Klíčová událost aktiv představitelů státní moci v červnu
Nejvýznamnější událostí bylo aktiv vedoucích představitelů státních orgánů, na němž vedoucí oddělení ústředního výboru formuloval nové pojetí politické práce a nabádal k jinému chování vedoucích činitelů. Po aktivu poprvé nejvyšší činitel komunistické strany dal pokyn, aby bezpečnostní orgány nezatýkaly činitele opozice a disidenty a otevřel tak cestu opozici k moci. Následně byla svolána porada nejvyšších činitelů státní bezpečnosti a orientovala své instituce k další činnosti.
Televizního dokumentu BBC si nikdo nepovšimnul
Britská televizní stanice jej natočila a naše televize odvysílala. Nezaznamenal jsem, že by někdo na dokument reagoval. Dokument v podstatě potvrdil, že Hegenbart s Lorencem zpracovali program, který vedl ke změnám. Tehdy, v hektické době a nepříjemné atmosféře vůči mé osobě, jsem činovníkům televize úmyslně napsal dopis a protestoval proti zveřejnění dokumentů. Nebyl se mnou konzultován. Činovníci televize na můj protest odpověděli, že šlo „o uměleckou dikci“….
Citát Jana Wericha je stále aktuální
K dílčím poznámkám si dovolím připomenout slova Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v moha případech je.“
Souhlasím! Chci zůstat tím, čímž jsem vždycky byl, tj. zastáncem principů demokratického socialismu. Těmto principům jsem na vysoké škole slíbil věrnost. K doložení principů demokratického socialismu může posloužit i citát z knihy A. Schafa „Filosofie člověka“, kde mj. říká: „Nedokážeme zlikvidovat smrt, ale víme, že život může být lidský a víme jak jej lidským udělat. Nedokážeme zlikvidovat veškeré utrpení na světě, ale známe cesty, které vedou k likvidaci nejhoršího utrpení, nejhoršího proto, že je masové. Nedokážeme každému zaručit osobní štěstí, ale známe způsoby jak vytvořit lepší podmínky pro realizaci štěstí ve všelidském měřítku. Zdánlivě skromná a zároveň strhující vize. Jmenuje se socialistický humanismus!“
Na závěr zajímavý postřeh k zamyšlení
V říjnu 2004 jsem na internetové stránce zveřejnil můj dílčí rukopis o mém názoru na události v listopadu 1989 a na způsob jejich šetření. Na něj reagoval jeden redaktor ruské agentury, který mně napsal:
„Chtěl jsem vyjádřit soucit, pane Hegenbarte, ale teď nevím z čeho. V roce 1989 jsem pracoval v Československém rozhlase (ruská redakce), nepokládal jsem že spiknutí několika osob lidí může vyvolat takový převrat. Nepatřil jsem k „nejinformovanějším“, ale ve srovnání s uklízečkou viděl a věděl jsem samozřejmě víc. Nemáte si co vyčítat. Smysl pro realitu mají právě uklízečky. Čím výše to jde od ní nahoru, tím víc ten život vidí schematicky. A pak přichází to překvapení: Ježiš, vždyť jsem čekal výsledek úplně jiný!! Slabost uklízečky je právě v tom, že má nepřekonatelnou chuť věřit slibům mocných. Pak je schopna podpořit i ďábla, slíbí-li jí větší prosperitu. Vzpomeňte si na výrok (jednoho z presidentů) o „králíkárnách“. Anebo na ověšenou drahokamy manželku Gorbiho nabádající chudé báby v Archangelsku k větší skromnosti a trpělivosti. Váš trumf je ve znalosti pravdy o tom, co a jak se odehrálo v roce 89, a co tomu předcházelo. Nenacházím však ve vaší stati úplný popis. Možná nepovažujete tuto stať za zrovna nejlepší místo pro „pravdu úplnou“, možná se bojíte (což se dá lidsky pochopit), možná toužíte po „výstřelu“ s podstatně větším kalibrem. Z části mi to připomíná problémy jednoho kanadského novináře, jehož nezávislé vyšetření „sestřelení korejského Boxingu“ otevírá postoje a fakta doslova děsivá. Proto asi 9 let nemůže také najít vydavatele. Napadla mi možnost natočit s vámi videofilm, ale při vašem málo pravděpodobném souhlasu, těžko ho protlačíme ke zveřejnění.“