30 let od sametu

(stručné poznámky)

Ona doba je stále živá, nevyjasněná. Slouží ale mnoha pisatelům k psaní fantastických příběhů, úvah, návodů, ke stylizaci svých pravd o svém podílu na změnách systému. A při tom mnozí u ničeho nebyli. Snad vnímali tehdejší realitu, nálady lidí z různých sociálních skupin u nás, organizovaný nedostatek banánů, pomerančů či toaletního papíru. Snad vnímali snahy velmocí v zájmu velkých zisků a světovlády, získat území, přírodní zdroje, levné pracovní síly.

Snad byli překvapení, jak rychle se zbořil socialistický systém, jak rychle odešli od moci jeho vedoucí lidé. Byli určitě udiveni! Vždyť každý z nich, aktivních pisatelů, nepočítal s převratem, nebojoval proti totalitnímu režimu, ale věrně sloužil socialistickému systému na všech stupních struktury společnosti. Ať už v KSČ, ve svazu mládeže, v organizacích Národní fronty či ve sdělovacích prostředcích. 

Byli to i ti, kteří posléze posuzovali správnost či nesprávnost chování mnohých a přičítali jim, co ani nebylo možné. S vervou popisovali jak ta či ona osobnost tehdejšího systému se chovala, jak byla schopná či neschopná vnímat vnitřní i mezinárodní děje. Všechno, všechno perfektně věděli, aniž znali zásady pro práci systému i jednotlivých struktur. A občané zírali!

Ve středu jejich pozornosti jsem byl i já. Nemohl jsem se divit. Byl jsem v centru, na důležité pozici.   Pozornost začala tvrdě. Dne 17. listopadu 1989 jsem se rval na Národní třídě v Praze se studenty. Rval jsem se proto, že jsem chtěl zachránit administrativně byrokratický systém, upevnit moc jeho vyznavačů a pobít ty, kteří ho odsuzovali. Chtěl jsem se ujmout moci s A. Lorencem, prvním náměstkem ministra vnitra ČSSR. Dali jsme impuls k převratu. Přesně tak to komentovala BBC a posléze ČT v pořadu Čech – mat. Když jsem protestoval tak ředitel televize pan Kantůrek mně napsal, že šlo o uměleckou dikci britských dokumentaristů. Nechtělo se mně smát. Jednak to byla hloupost a jednak jsem byl v nemoci. Měl jiné starostí než smích a posuzování vtipů. Pravdou je, že jsem se dostal do podvědomí velké části společnosti. Proč ale?

Vše začalo v tehdejším Gottwaldově, ve Zlíně. Jednak jsem podpořil jednoznačně řídící systém Agrokombinátu Slušovice a využil jejich zkušeností k formování programu okresu. Byla to orientace na mikroelektroniku, biotechnologii a na životní prostředí. Tehdy o tom psalo pozitivně i Rudé právo. Než jsem stačil realizovat započaté dílo, které se vymykalo tehdejším zvyklostem práce stranických organizací, pražské centrum komunistické strany mě odvolalo z funkce vedoucího tajemníka zmíněného okresu. Schovalo mě, jak si mezi sebou říkali, pod lucernu, na ekonomické oddělení ÚV KSČ, na úsek vědeckotechnického rozvoje. 

Snažil jsem se na tomto úseku nezahálet. Doporučil jsem, aby centrální orgán projednal zkušenosti Agrokombinátu Slušovice a zobecnil je pro celou republiku. Agrokombinát Slušovice nebyl kapitalistický podnik, jak mnozí psali, ale družstevní, socialistický podnik. Uplatnil zkušenosti z roku 1968 a filosofii Baťova řídícího systému. Dosahoval vynikajících výsledků v hospodářské i sociální oblasti.

Při zpracovávání zprávy o výsledcích vědy a techniky v československém průmyslu jsem pozval k analýze odborníky. Ti napsali jakými vážnými a dlouhodobě neřešenými problémy prochází československá ekonomika. Poukázali na nekompetentnost lidí, kteří tuto oblast u nás spravují. Formulace byly jasné, otevřené, varující. Nejvyššími činiteli KSČ nebyly přijaty, naopak v rozporu se skutečností tvrzeno, jak velikých úspěchů bylo dosaženo. 

Za odměnu za mou práci mě přesunuli do funkce místopředsedy české vlády pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, a to i k velkému překvapení mého předchůdce. On si totiž nevedl špatně. Můj přesun byl záměrný až dobře promyšlený s cílem nechat „utopit se ve vlastní šťávě“. To byla obvyklá citace některých činitelů centra, když chtěli někoho odstavit. Nové zařazení vyžadovalo i konkrétní práci. Ustavili jsme vědecko-výrobní sdružení jako prostředek k aplikaci vědeckotechnických novinek do výrobní sféry českého průmyslu. Navštívil jsem přední firmy a instituce zabývající se vědeckotechnickým rozvojem v USA, v Kanadě, v NSR. Uzavřeli jsme Úmluvy a Memoranda ke vzájemné spolupráci. Pozornost jsme věnovali oblasti životního prostředí. V československém rozhlasu, v pořadu Živá slova jsem v roce 1987 komentoval problémy, které brzdí společenský pokrok. Než jsme stačili aplikovat zkušenosti a novinky ze zahraničních cest, centrální orgán došel k závěru, že v rámci společenské přestavby je nutné, abych v této funkci skončil.

Centrální orgán mě ale nemusel trápit. Mohl mě poslat domů. Já bych to uvítal. Taková praxe byla v činnosti KSČ známa i z minulosti. Než někoho zlikvidovali tak ho přesunuli jakoby na vyšší post s vyššími pravomocemi. Lidé se domnívali, jakou ta či ona osobnost má velkou důvěru, ale záhy byla v kriminále. Přesunuli mě zpět na ÚV KSČ do funkce vedoucího oddělení, v jehož pozornosti byly mocenské orgány státu. Pěkné nadělení. O této oblasti jsem nic nevěděl, ale mohl se v ní „utopit“. Možná s tím mocní počítali. Přesun přispěl k mnoha intepretacím. Takových či makových. V myslích lidí, se kterými jsem spolupracoval na úseku vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí jsem ale zůstával v paměti.

Na úseku, který se staral o stranickou práci na úseku státních orgánů, jsem se necítil dobře. Nevěděl jsem kde začít. Byl jsem ale přesvědčen, že jejich práce se nemůže vymykat programu a cílům společenské přestavby a demokratizace společnosti. Dali jsme pokyn, aby teoretická pracoviště vypracovala dokument pod názvem „Ochrana a obrana společnosti v podmínkách společenské přestavby a rozvoje demokracie“. Zpracovali jsme návrh zrušení stávající struktury oddělení, a navrhli místo tří odborů dva úseky s orientací na právo, právní řád, na životní prostředí, lidská práva. Doporučili změnu názvu oddělení. Současně získávali do oddělení mladé, vysokoškolsky vzdělané pracovníky. Byl jsem rád, že se svolením nejvyššího představitele komunistické strany jsem mohl kontrolovat i plnění úkolů přijatých v Úmluvách a Memorandech sepsaných ze zahraničními partnery v oblasti průmyslu a vědeckotechnického rozvoje. Napsal jsem mnoho článků, které podporovaly proces společenské přestavby. Navštívil jsem okolní státy, abych získal jejich poznatky.

Ve společnosti, ale i ve stranických organizacích se zvyšovala nespokojenost. Předmětem kritických připomínek byla pomalá aplikace společenské přestavby, neschopnost vůdců přijmout řadu demokratických opatření, byť o nich mluvili. Bylo voláno po návratu obdobného období, které se rýsovalo po Lednu 1968. Pravidelné demonstrace občanů, studentů, jichž se zúčastňovali i komunisté, aktivity mládežnických organizací, upozorňovaly, že se zvyšuje touha po společenských změnách. Bezpochyby velkým a podle mého názoru rozhodujícím varováním pro centrální orgány, bylo masové shromáždění na Václavském náměstí v lednu 1989. Tužby manifestantů byly jasně vyjádřeny.

Vzruch a pohyb ve společnosti nás vedl ke zpracování dokumentu a jeho předání vedení KSČ. Týkal se aktivit KSČ a společnosti, řešení některých personálních změn ve společnosti, vyjasnění mnoha kritizovaných problémů. Dokument nebyl vedením KSČ přijat. Za to začala neuvěřitelná fáma. Někteří mocní pisatelé, oznamovali, že dokument napsal Hegenbart, Lorenc a další, protože touží po moci, chtějí nahradit ty nenahraditelné, kteří se ujali moci po srpnu 1968. Nehorázná lež, byť na druhé straně jsme byli hluboce přesvědčeni, že tito činitelé měli už dávno odejít. Byli zastánci administrativně byrokratického systému a bylo směšné, když se hlásili ke společenské přestavbě. V roce 1968 pomohli zlikvidovat demokratizační proces,

Činitelé moci přešlapovali na místě, pohybovali se od patníku k patníku, nevěřili, že by mohlo dojít ke zvratu. Počítali s návratem systému známého z padesátých let minulého století. Mnohé v roce 1989 neměli vyjasněné. Začali se vzájemně kritizovat, a také přemýšleli jak ten či onen by se mohl ujmout moci. Kritizovali téměř všichni M. Jakeše. V mnoha momentech byl sám. Nekritizovali ho na předsednictvu strany, ale bokem, v jiných kolektivech, kolovaly různé vtipy. Své ambice mnozí projevovali neskrytě. Zdánlivá jednota se rozplývala. Stranické organizace, mladí svazáci, občané to poznávali. Podle toho se chovali a vyjadřovali svá mínění.

Na program nastolili mocní přípravu sjezdu strany, který se měl konat v roce 1990. K tomu účelu byl svolán aktiv představitelů mocenských orgánů státu. Aktiv měl řídit předseda federálního shromáždění Alois Indra a hlavní projev přednést generální tajemník M. Jakeš. V přípravě přistoupil M. Jakeš k obrovskému manévru. Chtěl rozvrátit ambice svých kolegů z předsednictva KSČ, kteří mínili převzít jeho funkci. Zavolal mě a řekl, že v poslední době hovořil hodně, a tak navrhl, abych na aktivu hovořil já, v jeho zastoupení. To byla opravdu bomba! Dosud se nikdy nestalo, že by na tak representativním aktivu představitelů mocenských orgánů státu vystoupil s hlavním projevem vedoucí oddělení. Byl tu přece president republiky, předseda federální, české či slovenské vlády, předseda právní komise ÚV KSČ a předseda Federálního shromáždění, členové předsednictva, tajemníci ÚV KSČ. To byl velký manévr vůči odpůrcům M. Jakeše.

M. Jakeš tak uzemnil ambice svých kolegů, kteří toužili po moci, přispěl k určitému chaosu v jejich hlavách. Do veřejnosti byla vpuštěna fáma, že Hegenbart bude generálním tajemníkem, protože na tak významném aktivu ho M. Jakeš pověřil mluvit. Byla to opravdu bomba a svět se bavil. Bavily se a kalkulovaly různé centrály a jednotlivci, skupiny, levé i pravé. Projev jsem orientoval jednoznačně na potřeby společenské přestavby a rozvoje demokracie, k návratu mnohého, o čem se snilo v Lednu 1968. 

Ti, kteří se viděli na postu nejvyšším byli rozladěni, znervózněli. Začali kombinovat, rozvíjet různé kamufláže, pomlouvat odpůrce, shazovat je, dokazovat, jak jsou jiní hloupí, nevzdělaní, připravovat odvetu. I sám A. Indra nenechal nic náhodě. Hned po skončení mého projevu se mně ptal: „se kterým revizionistou jsi projev psal?“ Odpověděl jsem, že s žádným revizionistou, ale sám jsem vycházel z potřeb společnosti. Posléze mě informoval pracovník jeho sekretariátu, že A. Indra měl volat M. Jakešovi a říci mu: „Ty si nedovedeš poradit s Hegenbartem?“  

Jak by ne! Přijel za mnou do lázní a navrhl, abych přešel zpět na ekonomické oddělení. Obdobné to bylo v Gottwaldově. Nejdříve přijel na aktiv A. Indra, aby mě varoval, posléze přijel M. Jakeš, aby mě z Gottwaldova odvolal. Když jsem, po konzultacích s přáteli, odmítl přejít na ekonomické oddělení dal mně úkoly: nepsat žádné články do sdělovacích prostředků, neposkytovat rozvory, stáhnout mé žádosti o výjezd do zahraničí, nevystupovat veřejně a nesdělovat mé názory, Bylo vymalováno. Skrytě a bez poznámek plnit jeho úkoly.

Pak přišel 17. listopad 89 se vším, co je známo. 21. listopadu 89 mě postihl druhý infarkt. Tím skončila moje kariéra politického činitele KSČ. 

Když mě obvinili, že jsem „lítal“ s pendreky po Národní třídě proti studentům, když mě vyslýchali za možné i nemožné, třeba za proces a uvěznění M. Horákové, když mně přelétávala policejní helikoptéra nad domkem, když jsem obdržel anonym, že ve Žďáře nad Sázavou a ve Žďárských strojírnách, v mém mateřském závodě, nikdy a zničím neuspěju, že skončím na lopatě prokurátora a dostanu 25 let, jak jsem to doporučoval jiným, odevzdal jsem spolu s manželkou stranickou legitimaci a vystoupil z KSČ. Definitivní konec se vším.

Sem tam ještě kdosi cosi napíše, zpochybní, urazí, aniž zná praxi komunistické strany metody skryté i veřejné moci, ale už mě to nevzrušuje. Věk i nemoc pokročily a já nemám o nic zájem. Snad jen o své zdraví a zdraví své rodiny.

V březnu 2020 poznámky napsal Rudolf Hegenbart

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*