Ještě několik poznámek k pobavení o době dávno minulé

Úvodem

Jsem absolventem Vysoké školy politické v šedesátých letech kde jsem prožíval období Pražského jara 1968, posléze absolventem Vysoké školy ekonomické, výrobně ekonomické fakulty a dvou studií na Akademii společenských věd v Moskvě. Při přebírání Diplomu od rektora vysoké školy politické jsem slíbil, že zásadám politiky Pražského jara 1968 zůstanu věrný.

Na fotografii z roku 1968 přebírám Diplom o absolvování školy. Činitelé KSČ dobře znali moje životní zaměření. Přesto mě tlačili do funkci v KSČ. Před tím jsem pracoval ve Žďárských strojírnách a slévárnách.

Doplňující poznámky k dění v letech 1989

  • V roce 1989 se mnoho konzervativně laděných činitelů snažilo prosazovat do vědomí občanů ideu M. Štěpána. Cílevědomě pomlouvat, znevažovat každého kdo se stal zastáncem řídícího systému Slušovic, těch, kdo měl zájem, aby se vrátilo nedokončené období Pražského jara 1968. Dle tehdejších informací bylo známo, že M. Štěpán nechával sledovat pohyb činitelů Slušovic, kteří přijížděli do Prahy. Útočil na Rudolfa Hegenbarta všemi možnými způsoby. Nelíbilo se mu, že některé vrstvy obyvatel prohlašovaly, že Hegenbart může být generálním tajemníkem KSČ. Roztáčel se kolotoč nenávisti. Tezi o generálním tajemníkovi dopomohl sám tehdejší generální tajemník M. Jakeš. Na aktivu představitelů mocenských orgánů státu v červnu 1989 mě pověřil vystoupit, v jeho zastoupení s hlavním projevem. A to přesto, že mohl hovořit prezident republiky, předseda federální vlády, předseda Federálního shromáždění a další členové předsednictva a tajemníci ÚV KSČ. Nebývalo zvykem, aby na tak reprezentativním aktivu hovořil vedoucí oddělení. Zřejmě to byl cílený záměr. Hegenbart ve svém projevu naznačil reformy změn stranické práce. Podstatnou část projevu lze najít v knize pana Žáčka „Jakešovo gestapo“. Tak začínaly útoky.
  • Do boje se v dalším období přidal i šéfredaktor Mladé Fronty, později Lidových novin, Libor Ševčík. Všichni se snažili připsat mně, stůj, co stůj, hlavní podíl na organizaci a průběhu střetu na Národní třídě 17. listopadu. ač museli vědět, že iniciátorem mohl být jiný tehdejší labužník moci.
  • Ve své úvaze v Mladé Frontě napsal Libor Ševčík mj.: „Teď jde o to, kdo a jak v paměti zaloví a mnohé bude třeba k jejímu přimění přimět, protože tolik lidí trpících ztrátou paměti o událostech půl roku starých, to je snad úkaz hodný lékařského studia…“ Vyslovil radost, že jsem definitivně z politiky pryč, a to prý zbývalo jen málo a mohl jsem usednout na stolec nejvyšší. Článek mě zaujal. A tak jsem napsal panu šéfredaktorovi dopis. Oznámil mu, že sice nevím, jakým způsobem v Mladé Frontě studují medicínu, ale jím doporučený lékařský zákrok „přimění“ je zajímavý.  Měl jsem se zřejmě přiznat k věcem, s kterými jsem nemohl mít nic společného. Koneckonců jsem v Praze 17. listopadu nebyl. Nebyl jsem v Praze ani celý týden před tímto dnem. Doporučil jsem mu zbavit se zbytečného strachu, neboť na „stolec nejvyšší“ jsem nezasedl a nezasednu. Při takové eventualitě musí být přinejmenším dva. Jeden, který navrhuje, druhý, který přijímá a pak s tím musí někdo souhlasit. Žádná taková eventualita nenastala. Takové ambice jsem neměl. Já jsem měl jasno: věnovat se vědeckotechnickému rozvoji a zbavit se prostředí stranického aparátu. Nespatřoval jsem v něm snahy nacházet a protlačovat cesty k pokroku a k prosperitě našeho hospodářství. Na druhé straně jsem slyšel mnoho frází kolem dokola se opakujících. Pocházel jsem z výrobního podniku a tam musela být vidět konkrétní práce a konkrétní výsledek.
  • V časopise Signál 9/91 byl zveřejněn názor jednoho majora, který řekl: „…já vím, že třeba o Štěpánovi se toho namluvilo dost, ale prostě fakt, že mu jako městskému tajemníkovi patřila před listopadem krajská správa vnitra. On sice podle našich předpisů neměl právo vydat rozkazy, ale ve skutečnosti je vydával. Co se bude dělat a jak se to bude dělat. Ta pražská správa mu patřila. My to věděli. Ale přiznám se, že už jsme prostě věci brali tak jak byly…“
  • Po skončení práce Komise Federálního shromáždění, vedené panem Jiřím Rumlem, která vyšetřovala události 17. listopadu 1989, vysílala ČT jeho projev. Nevycházel jsem z údivu. Oddělení, které jsem vedl se stalo téměř hlavním motivem referátu s mnoha nicotnostmi. Nic prý nenechávalo náhodě. V závěru konstatoval, že v rozhodujícím týdnu před 17. listopadem Hegenbart provázel sovětského velvyslance na rybolovu na Moravě a Slovensku. Zakončil otázkou: „Že by aliby? Nevím“ Mohu jen dodat, že v uvedeném týdnu přijela bez mého vědomí delegace KSSS vedená mým partnerem z obdobného oddělení. Celý týden jsem se jí věnoval v Praze, v Jihlavě, v Trnavě a v Bratislavě. Dne 17. listopadu odpoledne jsem se s delegací rozloučil a odjel domů na Vysočinu.
  • Panu Jiřímu Rumlovi jsem napsal dopis. Mj.: „Odvážil jsem se doplnit některé Vaše myšlenky, které jste možná vědomě nadhodil nebo cílevědomě posunul do sarkastické polohy… jsem si vědom skutečnosti, že nemám žádné právo, ale také nechci, významné Komisi či Vám osobně, cokoliv navrhovat nebo cokoliv zpochybňovat… Je již všeobecně známo, že jsem někým označen za spiklence, krutého představitele totalitní moci… čtyřikrát jste mě ve svém projevu citoval jako bych byl rozhodující osobou minulých období… zdá se, že se přikláníte k filosofii Komise  minulé… Práci oddělení nelze přirovnávat k neslavným praktikám padesátých let, se kterými bohudík moje generace neměla nic společného, ze své práce je dávno vyloučila… Některá vážná obvinění, že jsem řídil Státní bezpečnost jsou lživá a je nutno je doložit konkrétními fakty… Dovoluji si Vás znovu ujistit, že do akcí 17. listopadu 1989 jsem zapleten nebyl… Rodina měla problémy již za minulého systému jen proto, že jsem svými názory, postoji, praxí, se vymykal tehdejším zvyklostem… Měl jsem a mám svůj názor na svět i společenský pohyb… Žil jsem v bláhovém přesvědčení, že konečně najdu klid, určité docenění mých aktivit… Vím, že mně nikdo nevrátí čest, nevymaže pomluvy a dezinformace. Ani Vás o to nežádám. Věřte ale, že začínám chápat filosofii lidí z padesátých let, kteří díky tehdejšímu režimu byli nespravedlivě vystavováni nejhorším ponížením…“ Samozřejmě odpověď nedošla.
  • Po domovní prohlídce, která byla provedena českou generální prokuraturou na základě informace M. Štěpána, že „listinná dokumentace 17. listopadu je v držení Rudolfa Hegenbarta“ jsem se okamžitě odvolal. Napsal jsem dopis tehdejšímu předsedovi komise, která dohlížela na vyšetřování událostí 17. listopadu 1989 Ing. Jozefu Stankovi. Mj. jsem napsal: „…nenacházím slov, jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov, abych vyjádřil rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejčernějším údobím naší historie, která mě žene k degradaci, na samý okraj zkázy…“ Jozef Stank neodpověděl. Reagovala prokuratura. Podle jejího rozhodnutí prohlídka domu a příslušenství byla oprávněná a další odvolání je nepřípustné!
  • Na závěr ještě jednu poznámku. Po druhém infarktu jsem od 22. listopadu 1989 ležel v nemocnici. Do práce v ÚV KSČ se již nikdy nevrátil. Dne 24. listopadu bylo svoláno zasedání ÚV KSČ. Byl jsem kolegy informován, že mám být vyloučen z KSČ a okamžitě odvolán z funkce vedoucího oddělení a propuštěn z aparátu KSČ pro svoji angažovanost a řízení bitky na Národní třídě 17. listopadu 1989. Poprosil jsem lékaře o pomoc. V doprovodu mě zavezli na zasedání. Moje účast přítomné zaskočila a nikdo návrh na moje vyloučení a na odvolání z funkce nepředložil. Vedení KSČ v čele s generálním tajemníkem M. Jakešem dalo své funkce k dispozici. Vybíral se nový generální tajemník. Padaly návrhy. Herečka Švorcová, bez mého vědomí, navrhla, abych se generálním tajemníkem stal já. Proti mně vystoupili okamžitě všichni konzervativci. Já jsem ale neměl žádný zájem být generálním tajemníkem. V přestávce jsem to sdělil paní Švorcové a ptal se jí odkud tento návrh vzala. Dovtípil jsem se, že to byl návrh M. Jakeše. Nevěřil jsem svým uším. Zřejmě chtěl dokázat, že chci být v nejvyšší funkci, a proto jsem se pral na Národní třídě. Obdobně na mimořádném sjezdu KSČ, kde byl zvolen předsedou KSČ Ladislav Adamec jsem odmítl návrh, abych se stal druhým tajemníkem ÚV KSČ, rovněž bez projednání se mnou… Nemám co dodávat.

Pokochejte se každý po svém kusými poznámkami. Dnes jsou k ničemu, ale k pobavení je možné jich využít. Napsal jsem je po zveřejnění Senzační Analýzy pana Dolejšího ve Faktech a Argumentech. V předcházejícím textu pod názvem Fakta a argumenty jsem naznačil možné souznění textu Analýzy a politiky, kterou prováděli tehdy činitelé stranické organizace města Prahy.

Rudolf Hegenbart  

listopad 2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*