K ZAMYŠLENÍ PŘED 30. ZVONĚNÍM SAMETU

Rudolf Hegenbart

(kusé nekorigované osobní poznámky)

Pro mě, zřejmě i pro mnohé z mé generace, se stal klíčovým měsícem totální změny socialistického společenského systému listopad 1989. Byl to rozhodující impuls ke změně geopolitických podmínek v Evropě ujednaných velmocemi v průběhu a po 2. světové válce. Byl to rozhodující krok Západu k likvidaci socialismu u nás. Pro každého, kdo spatřoval v rozvoji socialismu budoucnost, byl nepochopitelný i postoj tehdejšího vedení komunistické strany a státu Sovětského svazu. Po roce 1945 nám Sovětský svaz pomáhal budovat socialismus, v roce 1989 ho pomáhal likvidovat.

Prostředkem plnění cílů velmocí u nás byla opozice. Nástrojem pak naše vnitropolitická situace. Odpůrci našeho systému ji začali vyhrocovat a komplikovat nástupem M. Jakeše do čela komunistické strany. Uváděli ho jako člověka, který usiluje o návrat atmosféry 50. let minulého století. Pomáhali si, s jistou pomocí západních, ale i východních agentur, zveličováním některých negativních ekonomických a sociálních problémů. Ke svým záměrům využívali cílevědomě zejména mládež a bývalé komunisty. Společně zpochybňovali úspěchy socialistické ekonomiky a sociální politiky, snažili se rozmělňovat názorovou hladinu uvnitř komunistické strany.

Komunistická strana nereagovala vždy adekvátně. Doba již nevyžadovala učit se, jak bojovali a vítězili bolševici v Rusku či se učit poučky o diktatuře proletariátu. Doba vyžadovala orientovat pozornost na prosperitu národního hospodářství, na vědu, vědeckotechnický rozvoj, na zisk, na uspokojování potřeb a zájmu lidu a mládeže moderní doby, využívat a rozvíjet iniciativy intelektuálů. V celé struktuře společnosti stanovit vize moderní společnosti. Na poradě vedení KSČ k přípravě zasedání ÚV KSČ jsem v říjnu 1989 řekl mj.:

„Vedení strany chybí odvaha povědět lidem pravdu o stavu ve straně a společnosti. Nechce pochopit, že základní a léta tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a úrovní výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem. Názory odborné veřejnosti i řadových občanů se zřídka kdy berou vážně. Jejich obsah není zvažován, dříve odmítán. Praxe stranických orgánů a organizací je až příliš poznamenaná obdobím před přijetím usnesení o přestavbě společnosti. Dříve se jeví jako ztráta schopnosti samostatně myslet a jednat…“ 

Ideologické oddělení ÚV KSČ předložilo svoji analýzu, ve které se mj. pravilo:„…Zvyšuje se kritika našeho hospodářství. Z okruhu dotazovaných 65 % žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67 % mělo vážné výhrady k lidem, kteří společenskou přestavbu řídí, a dvě třetiny pochybovalo o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce. Z dotazovaných jen 6 % by vstoupilo do komunistické strany a 66 % ideologii a politiku KSČ jednoznačně odmítlo…“ Byla to krutá fakta!

V rámci příprav na zasedání ÚV KSČ v prosinci 1989 byli požádání představitelé mocenských orgánů státu o odpověď na tyto otázky:

„…V čem spatřují příčiny velké ofenzivy opozičních sil, v čem vidí jejich silné a slabé stránky, v čem spatřují příčiny slabin práce komunistické strany, jakými politickými prostředky doporučují společenskou situaci řešit, jaké aktivity doporučují rozvíjet ve vnitřní i mezinárodní politice…“ Vyjádřili se všichni. Odsuzovali neschopnost vedení komunistické strany a státu cokoliv cílevědomě řešit, připomínali nespokojenost velkého počtu příslušníků SNB a armády se situací u nás, psali, že příslušníci SNB odmítají pokračovat v zásazích proti občanům a studentům, připomínali stanoviska mnohých skupin mládeže, které se odmítají angažovat za prováděnou politiku KSČ a státu. Nebyla patrná ani jednota názorů členů předsednictva ÚV KSČ na stav společnosti.   

V druhé polovině roku 1987 mě pozval předseda české vlády L. Adamec k rozhovoru. Předložil mně návrh programu komunistické strany. Nebyl špatný. Reagoval na potřeby doby a rozvoje naší společnosti. S návrhem jsem vyslovil souhlas. Požádal mě, abych „zapracoval“ u M. Jakeše a řekl mu, aby neusiloval o funkci generálního tajemníka KSČ, abych podpořil jeho, L. Adamce. Odpověděl jsem mu, aby se sešel sám s M. Jakešem a o problémech společnosti a řešení aktuální problematiky se poradili a vyšli v jednotě. Já prostředníka dělat nebudu. Jednání s M. Jakešem odmítl slovy: „Jakeš mě totálně zklamal. Nepovažuji ho za žádného vůdce, ale slabocha, „alchymistu“, bezzásadového člověka, který neví, co chce. S Jakešem již nikdy a o ničem jednat nebudu…“ Rok na to jsem byl odvolán z funkce místopředsedy české vlády pro vědeckotechnický rozvoj a instalován do funkce vedoucího oddělení Státní administrativy.

V lednu 1989 byly velkým varováním pro komunistickou stranu lednové velké demonstrace občanů a mládeže. Rozhodující událostí pro další vývoj. Po jejich skončení se 13. oddělení, které jsem vedl, neztotožnilo se stanoviskem předsednictva ÚV KSČ o dalším zpřísnění opatření proti studentům a sdělovacím prostředkům. Represe nejsou žádným východiskem! Oddělení sepsalo dokument pro předsednictvo KSČ k aktivizaci komunistické strany ve společnosti. I nejvyšší činitelé strany a státu měli jít mezi mládež, mezi studenty, do průmyslových závodů, zemědělských družstev, do okresů a krajů a vysvětlovat program komunistické strany a státu, eliminovat vliv opozičních sil. Některých formulací se zúčastnil i náměstek ministra vnitra A. Lorenc. Dokument byl předán generálnímu tajemníkovi M. Jakešovi. Po jeho konzultacích byly naše návrhy vráceny, odmítnuty, dokonce jsme byli kritizováni a poctěni falešnými fámami o svých ambicích apod. Vedení KSČ mělo zřejmě jiné informace, mohlo mít jiné dohody, jiné plány a zájmy anebo vědomě mohlo tolerovat práci opozice, vycházet jí vstříc. Takové jednání mohlo mít i souvislost s doporučením generálního tajemníka M. Jakeše v červnu 1989, před jeho odjezdem na dovolenou do Sovětského svazu. Po skončeném aktivu představitelů mocenských orgánů mně volal a řekl: „Vyřiď vedení ministerstva vnitra, aby v dalším období nenechali zatýkat V. Havla a další přední disidenty. Když bude nutné někoho zadržet tak ať zadržují disidenty na nižších úrovních.“ Tomuto doporučení nechtěl nikdo věřit. Ani vedení ministerstva vnitra. Byl to veliký obrat.

Opozice rozvíjela dále svoji činnost. Postupně i s komunisty odsuzovala práci mnohých průmyslových podniků, vědeckých pracovišť, i tak významného a úspěšného komplexu jako byl Agrokombinát Slušovice. Slušovice se nakonec staly základním zdrojem střetů o zachování společenského systému nebo jeho odmítnutí 17. listopadu 1989. Opozice, ani různé agentury Západu či Východu, nepotřebovaly úspěchy, vyhovovaly jim projevy negativní. Nebyl zájem, aby se do života naší společnosti navrátily mnohé pozitivní prvky z politiky Ledna 1968. Organizátoři spoléhali, že se zbaví M. Jakeše a okolí, všech, kteří usilovali o moderní řídící socialistický systém. Nebyl zájem, aby věda, vědeckotechnický rozvoj, socialismus a demokracie, využívaná ve Slušovicích, zvítězila. Řídící systém Agrokombinátu Slušovice podporoval i generální tajemník KSČ M. Jakeš a bývalý předseda federální vlády L. Štrougal. Bylo jen otázkou času, kdy to řeknou veřejně. Ve složitých listopadových dnech však nikdo na téma tohoto celku neřekl ani slovo.

Po 17. listopadu 1989 bylo díky pražským členům ústředního výboru KSČ svoláno plenární zasedání ÚV KSČ. K překvapení všech dalo vedení KSČ v čele s generálním tajemníkem své funkce k dispozici. Bylo zvoleno nové vedení. Snažilo se liberalizovat politiku, ale účinek nebyl znát. V domnění, že získá autoritu veřejnosti vyloučilo okamžitě některé představitele v čele s M. Jakešem. To byl ale výsměch. Ztrácelo své pozice ve společnosti i autoritu. K moci se tlačilo křídlo v čele s L. Adamcem, který přenechal funkci předsedy federální vlády M. Čalfovi. Na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989 byl zvolen předsedou strany a prvním tajemníkem V. Mohorita. Delegáti odvolali z historie KSČ vše, co se odvolat dalo. Omluvili se za vše, co ve společnosti strana vykonala, dobré i zlé. Některá skupina delegátů navrhla, aby se 17. listopad stal Památným dne ČSFR. Stal se státním svátkem! V diskusi mluvili někteří delegáti pozitivně na adresu disidentů. Byl to nečekaný obrat. Národu, ale i mnohým komunistům, jednání sjezdu zamotalo hlavu. Vše skončilo odvoláním článku Ústavy o vedoucí roli komunistické strany ve společnosti a jednomyslnou volbou presidentem republiky Václava Havla, dělením majetku lidu u „kulatých stolů“. Začalo další vylučování schopných, reformám nakloněných činitelů KSČ. Konec budování socialismu byl dovršen.

Noví vládci v KSČ se hlásili k reformám, hýřili slovy o pokroku. K řídícímu systému Slušovic zůstali však zdrženliví, výsledky nebrali na vědomí. Bývalá opozice, nyní již vládnoucí společnosti, všestranně útočila proti Agrokombinátu, proti všem, kteří jeho cestu podporovali. Útočil i disident V. Havel se svými spolupracovníky. Posléze, jako nově zvolený president, na Staroměstském náměstí v Praze v únoru 1990 mluvil negativně o nich i o jejich „nitkách v Praze“. Byl to impuls k likvidace tohoto Agrokombinátu.

Do společenských řídících pozic přicházeli představitelé šlechty, proněmečtí činitelé, kteří měli zájem, aby se naše republika přimkla k Německu. Odsoudili Sovětský svaz a dokonale k tomu využili vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 na naše území. Volali po T. G. Masarykovi, zpívali jeho písně, ale v nitru jim byl trnem v očích. Postupnými krůčky likvidovali vše, co přinášel socialistický systém. Nikdo tomu nechtěl věřit. 

Opozice, bohužel podporovaná i některými komunisty, zbavila moci komunisty, odvolala je až na výjimky, ze všech rozhodujících činností státu. Odstavila i všechny reformátory, „obroditele“ v čele s A. Dubčekem, byť je zpočátku využívala ke svým zájmům. Klamala, národ byl vědomě ohlupován. Komunisty označila za skryté stalinisty, z některých stalinistů vytvořila novodobé demokraty, podporovala V. Havla.

Komunisté, kteří vstoupili do polistopadových vlád, snižovali roli komunistické strany, plnili úlohy, které jim předkládal V. Havel. Z našich slovníků zmizela rychle budovatelská úloha komunistické strany, úspěchy ve společnosti. Komunistickou stranu oddělovali od společnosti, označovali ji horšími pojmy než fašismus. Z úst V. Havla zazněla omluva Němcům za odsun německých občanů od nás po 2. světové válce, byť to byl zájem i velmocí. Trnem v oku se staly poválečné Dekrety presidenta E. Beneše. Zpochybňovali odbojovou činnost našeho národa ve 2. světové válce, úlohu partyzánů i rozhodující podíl Sovětského svazu při vítězství a porážce německého fašismu. Znevažováno bylo období národního obrození. 

V ovlivňování činnosti lidí vstoupily do popředí peníze. Díky „kulatým stolům“ a cílevědomé činnosti opozice se rozkládala velká průmyslová centra, prodávaly se podniky do zahraničí, rušila se zaběhnutá a tradiční, i zbrojní výroba, výhodné zahraniční trhy, vzrůstala nezaměstnanost. Mnozí tvrdí, že téměř 70 % naší ekonomiky je v cizích rukách. Reorganizacemi podniků a různými cestami osamostatňování provozů likvidovali centra dělnické třídy. Tunelováním, šantročením s majetkem lidu tvořili novou vládnoucí mocenskou třídu. Všechny projevy rozkrádání se tolerovaly. Tradice národní kultury byla a je ovlivňována a nahrazována kulturou zvenčí, vlastenecká díla našich literátů byla a jsou opomíjena, stejně jako práce buditelů či historiků typu Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého. Různé aktivity vedou k pokusu o zamlžení naší sounáležitosti ke slovanství a zvýraznění keltské sounáležitosti. Karel Havlíček Borovský jeden svůj epigram kdysi nadepsal „Nejsi-li Slovan, nejsi Čech!“

Při této myšlence na letošní listopad 1989 hledám analogii v historii. Vzpomněl jsem si na výuku ve škole, na výklad učitelů o Bílé hoře.  Dne 8. listopadu 1620 došlo ke zlomení povstání českých stavů. Nastal pád naší slávy a k moci se dostali Němci, cizáci a duchovní reakce, církev. Český národ byl krutě trestán. Vítěznému Habsburkovi nestačila poprava dvaceti sedmi českých pánů, rytířů a měšťanů na Staroměstském náměstí v Praze. Postupnými konfiskacemi byly zabaveny téměř tři čtvrtiny českého království. Bylo zabaveno velké množství statků, paláců. Do země české byl vnášen cizácký duch a mrav. Rozšířením a zostřením robotních povinností, zvyšováním daní, byl ubíjen lid. Mezi novými pány a lidem se rozevřela propast. Pronásledování a vylučování všech nekatolických osob ze svazku měšťanského způsobilo útěk více jak 30 tisíc českých rodin do zahraničí. Mezi nimi i slavného učitele národů Jana Amose Komenského. Ztráty, které český národ utrpěl, byly veliké, poroba národa úplná. 

V časopise Žďárský obzor z roku 1903 ve stati „List z českých dějin“ František Pátek k tomuto období mj. napsal:

„Čech zvolna zdoláván byl stále, a dál už volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní. Hrob kryt měl pevný, veliký, v něm národ spal. Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. – Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním. – Čas krutý byl pro náš národ český! Do ciziny vyhnáni naši velikáni, věštcové, i nebylo nikoho, kdo by národa se ujal svého, kdo zpěvem svým by novou jarost vehnal v žíly, kdo sílil by a k práci nadchl paže české zmalátnělé. Co zkvetlo dříve na Parnase českém, to jako kacířské a bezbožné od nepřátelů líných, zvláště od kněží jezovitských, do ohně metáno zhoubného! Tak Parnas český spustl, zašel téměř. – Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…“Tato slova jsou aktuální. Potvrdil to rozklad a převod do zahraničí průmyslu, zemědělství, cukrovarnictví apod. Reakce se vždy v historii ráda pokrytecky halila do vznešených frází. Pronásledovala a pomlouvala bojovníky za pokrok. I husity v minulosti řadila mezi lidojedy a služebníky Antikristovy. Bílá hora roku 1620 a 17. listopad 1989 nám musí být poučením i výstrahou. 

Přemýšlím o analogii, hledám poučení. Neprodávat nikdy sílu svého těla a sílu svého ducha, neprodávat naši vlast, republiku. Do popředí vyzdvihovat a dávat šanci občanům, kteří prokázali svojí prací, zápasy o národní existenci svůj vztah k rodné vlasti. Občany, kteří nevyslovovali slovo národ s prsním patosem a nepíší jej velikými písmeny. Zato jsou čestní, pravdomluvní, obhajují práva lidu, nesouhlasí s jakýmikoliv projevy fašismu a s projevy likvidace naší národní hrdosti. Tací, kteří jsou schopni i v těžkých hodinách národa být syny a dcerami své milované země. Podporujme činitele naší inteligence, kteří mají schopnost nacházet pravdu, bránit ji a prosazovat. Připomínejme si všechny prožitky našich rodičů, dědů i své zkušenosti. 

Nezapomínejme! Nesvornost v našem národě vedla v minulosti k bratrovražednému boji u Lipan a odtud k Bílé hoře roku 1620. Nesvornost vedla i k Mnichovu 1938, nesvornost vedla i k 17. listopadu 1989. Udržme jednotu národa i proti těm, kteří se snaží ji rozkládat a pod rouškou demokracie a práv ji kouskovat do mnoha politických či občanských seskupení. Nejen po Bílé hoře či po listopadu 1989, ale i při jiných příležitostech, na které, neznaje českou historii, se z jakýchkoliv příčin, podílíme každý z nás. Volme blaho a rozvoj své české vlasti a jejího lidu!

Jan Neruda ve své básni Jen dál napsal mj.: „z bouřného času jsme se narodili, / v bouřných mračnech jdem. / Vstříc hrdě svému cíli, / šíj kloníce jen před svým národem“

DOVĚTEK

I po dlouhých letech děkuji všem, se kterými jsem spolupracoval, kteří mně pomáhali, se kterými jsem sdílel obdobný pohled na život a svět. Děkuji těm, kteří mě vyváděli ze tmy i těm, kteří mě kritizovali či mě nenáviděli.

Názor na politickou aktivitu, která odpovídá potřebám a zájmům lidu a společnosti jsem nikdy nezměnil. I dnes, v ústraní, věřím v myšlenky demokratického socialismu.

Nemám důvod, abych odmítal či se styděl za jednu z nejvýznamnějších světových osobností, za Karla Marxe. Ani dnes nemám důvod nevzpomenout naše teoretiky z let šedesátých jako Karla Kosíka, Jiřího Cvekla, Jaroslava Koláře, E. Boka a Lisého, Radovana Richty, Miloše Krále, Františka Šorma, Antonína Samka. Ani T.G. Masaryka a dalších. Od nich jsem čerpal myšlenky k formování své Diplomové práce na Vysoké škole politické. Díky nim jsem došel k přesvědčení, že socialismus a demokracie, sociální spravedlnost, demokratický otevřený systém, představuje budoucnost lidstva a může být zárukou respektování národních tradic naší vlasti.

Vysoká škola politická, Vysoká škola ekonomická, ale i kurzy v Akademii společenských věd v Moskvě, následná praxe mě učily a nabádaly neustále na myšlenkách sloučení demokracie a socialismu pracovat, rozvíjet je. To byl stěžejní problém filosofických prací Karla Marxe, ale také vývodů Adama Smithe, které formuloval v knize „Blahobyt národů“ ještě před Marxem.

Odpovědět si na otázku demokracie a socialismu znamenalo probírat se, i v podmínkách reálného socialismu, všemi historickými údobími, zkušenostmi komunistické strany, dělnického hnutí, ale také vše v životě a práci zažívat. Vše chtělo čas, zásadněji řešit generační problém a neuchylovat se k pochybným, mnohdy nic neříkajícím rádoby revolučním činům. 

„Převrat“ vyprovokovaný Západem i Východem v listopadu 89 nebyl důstojným aktem. Bohužel odpůrcům socialismu se svojí neurvalou propagandou podařilo dosáhnout toho, že se lidé přestali k socialistické budoucnosti vyslovovat. Slovo socialismus málem považovali za horší výraz než německý fašismus. Ve skutečnosti jde v současnosti o novou diktaturu, o ztrátu naší suverenity, o pokus o obnovení naší závislosti na Německu, dokonce o návrat před rok 1918. Mladá generace musí zabojovat a vrátit naší zemi důstojnost a slávu!

Rudolf Hegenbart  2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*