Neúprosný osud politika

Nekorigované osobní vzpomínky na léta minulá 

Rudolf  Hegenbart

2018

NĚCO MÁLO NA ÚVOD

Jako desetiletý kluk jsem příčiny vzniku protektorátu Čechy a Morava nechápal, nechápal jsem ani následné utrpení lidu. Postupně jsem ale vnímal, jak různé skupiny a osobnosti míní z tohoto utrpení vyvodit důsledky. Vůbec jsem ale netušil, kolik úskalí taková zaměření skrývají. Panoval strach. Do obce přijížděla německá vojska, gestapo. Zatýkali místní občany. Odváželi je do koncentračních táborů. Vypálili a prostříleli domky. V ranních hodinách 1. května 1945 obsadili němečtí vojáci obec. V každém stavení hledali partyzány. Dne 5. května časně ráno stavěli občané barikády. Chtěli zabránit příjezdu dalších německých vojsk. Pak se mnohé změnilo. Odpoledne téhož dne prohlásili partyzáni obec za svobodnou. Na budovách obecního úřadu a školy zavlála československá vlajka. Dne 10. května přijel do obce první voják Rudé armády. Občané ho vítali slavnostně. Dva dny nato přijelo 1200 rumunských vojáků. Pomáhali zatýkat zběhlé německé vojáky, starali se o svoji očistu, o pořádek v obci. Vojska odjela z obce 27. května 1945. Ten den skončila u nás 2. světová válka, nastal mír.

Občané soustřeďovali pozornost na svoji práci na poli, v lese, někteří jezdili do nedalekých továren. Budovali vodovod, zaváděli elektřinu do obce, sháněli potřebné zemědělské nářadí a stroje. Ideálem nás mladých kluků se stala kniha Jaroslava Foglara „Hoši od Bobří řeky“. Odebírali jsme časopis „Vpřed“ s příběhy Rychlých šípů. Příběhy se staly příkladem, inspirovaly. Sdružili jsme se v klubu, který nesl název „Lesní národ“. V sousedním Herálci to byli „Strážci údolí“. Základem naší práce bylo lovení Bobříků, přátelství, pravda, čestnost, odvaha, statečnost.

Členové Foglarova klubu Lesní národ v Cikháji

Čtyři roky po osvobození od fašistického Německa jsem se stal členem Svazu české mládeže. Radost z míru, velkolepé veselí, zpěv mládežnických písní, pracovní a kulturní aktivity stávaly se pilíři našeho mladého života. Ve svazu mládeže jsem začal chápat mnohé. Poválečná doba, obnova českého hospodářství, odstraňování chudoby lidu vyžadovaly plánovitou regulaci života. V roce 1947 byla při generálním sekretariátu Hospodářské rady vlády ustavena komise pro pomoc hospodářsky zaostalým krajům. K nejpotřebnějším oblastem patřilo i Žďársko, Vysočina. Byl dán pokyn postavit ve Žďáře průmyslový podnik – Žďárské strojírny a slévárny. Podnik měl poskytnout pracovní příležitosti, vzdělanost, kulturu. K jeho výstavbě byly organizovány pracovní, společenské, politické a kulturní aktivity. V takové činnosti jsem spatřoval novost doby.

Při rozvíjení aktivit mládeže nebylo voláno po žádné všeobecné nivelizaci, standardizaci, uniformitě ani po slepém rovnostářství. Pod pojmem „hrdinství“ nebylo spatřováno zbabělé zabijáctví či salonní přetvářky jednotlivců, ale daleko vznešenější a odvážnější hrdinství lidské tvorby a práce. Byly to stavby mládeže, brigády mladých při opravách škol, sportovních hřišť, rybníků, místních cest, úpravy okolí památníků historických událostí. Obnovovaly se tradice první republiky, připomínaly filozofické a politické směry našich prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, ale i Karla Marxe. Postupně jsem se oprošťoval od předsudků a pověr slýchaných doma a v okolí. Díky starším a rodičům jsem odsuzoval projevy hamižnosti, krajního individualismu, subjektivismu, hmotný i morální útlak. „Šlágrem“ doby se stal citát T. G. Masaryka:„My už nevěříme, jako se věřívalo, v nějakou šťastnou nebo nešťastnou planetu nebo záhadu, nýbrž každý národ dnes ve svých myslících hlavách má určitý plán a cíl pro všechnu národní práci.“ Obrana, ochrana vlasti, národa, svébytnost, se vrývala do našich pamětí. Pěstoval se vztah k vědě a kultuře. Pojem „kultura“ byl chápán ve zlepšení bytových podmínek, v rozvoji měst a obcí, v osvobozování žen z domácí otročiny, v rozvoji životního slohu. Podstatným rysem národního charakteru se stávalo kritické sebevědomí československého občana, láska k vlasti vyjádřena konkrétními výsledky práce. Bohatství individuálního života jsem spatřoval v lidské vzájemnosti, v pracovních procesech, kde každý jednotlivec je spjat s druhými lidmi.

Nepochyboval jsem o poslání inteligence. Nikoliv pomazaní „tlučhubové“, ale vzdělané osobnosti mohly být tvůrcem a hledačem nových cest, nových technologií. Inteligence měla schopnost nacházet objektivní pravdu, bránit ji a prosazovat. Ve Svazu české mládeže jsem si uvědomoval významný fakt. Hledání a nacházení objektivní pravdy podmiňuje široký rozhled a nadhled. A také druhou pravdu. Bez vlastního názoru a pohledu na svět nelze vést, řídit, organizovat. Člověk musí mít odvahu a vlohy poznávat život, prát se. A při tom všem se umět dívat do budoucna.

Radost ze svobody, z pracovního úsilí mládeže i dospělých, byla postupně narušována nepochopitelnými událostmi. Byl vyvíjen tlak na větší zemědělce. Byli považováni za třídního nepřítele, označováni za „kulaky“. Jako tací měli být dokonce vystěhováni z obce. V naší obci se takový návrh týkal rodiny Hamanových. Otec mé manželky, hajný, bývalý partyzán, předseda národního výboru, obdržel úkol, aby tak učinil a splnil úkol nadřízených. Tato rodina ve 2. světové válce vytvářela zázemí pro setkávání partyzánů, zajišťovala potravu. Bohumil Haman vlastnil 17 hektarů zemědělské půdy, ovládal německý jazyk, komunikoval s gestapem ve prospěch občanů, zabránil většímu zatýkání, spolupracoval s odbojem. Po válce u nich sídlila malá skupina vojáků Rudé armády, která dohlížela na pořádek v obci. Jako dobrý hospodář byl Bohumil Haman zvolen občany předsedou národního výboru. Zasadil se o elektrifikaci obce a výstavbu kulturního domu. Otec mé manželky jeho vystěhování z obce kategoricky odmítl. Podpořili ho i další občané. V roce 1953 nás učně informovalo vedení strojírenského učiliště o protistátních fámách. Fámy rozšiřovaly „imperialistické“ tvrzení, že u nás bude měnová reforma. Představitelé tvrdili, že jde o lež a o pokus rozvrátit jednotu dělnické třídy a lidu. Bohužel, za několik málo dnů měnová reforma byla. Stejní řečníci vyprávěli, jak byla nutná a potřebná. Zamezila rozkrádání, šmelení, rozvracení republiky, zastavila plány na likvidaci našeho společenského směřování. Ve Žďárských strojírnách a slévárnách mnoho dělníků stávkovalo, s měnovou reformou nesouhlasilo. Výměnou peněz přišli o své úspory. Postupně přicházely další nepochopitelné rány. Technici v podniku měli vyjádřit svůj vztah k dělnické třídě tím, že nebudou nosit pracovní pláště, ale montérky. Na každém pracovišti měly být zaměňovány národní symboly za pěticípé hvězdy, za srpy a kladiva. Všude se psalo „Sovětský svaz – náš vzor!“ S tím ani sovětští občané, kteří přijížděli do podniku, nesouhlasili a protestovali. Praxe organizátorů nápisů a nástěnek byla pro mě, mladého člověka, nepochopitelná. Nabýval jsem dojmu, že organizátoři takových akcí vědomě nahrávají protispolečenským náladám. Na tak negramotné hlouposti jsem se zlobil.  Slíbil jsem si, že budu proti nim bojovat.

STRANA A SPOLEČNOST V POHYBU

Byla to příjemná šedesátá léta. Prezidentem republiky byl tehdy Antonín Novotný. Nabýval jsem dojmu, byť byl za mnohé kritizován, dokonce zesměšňován, že nepříjemné úkazy té doby postupně uvolňoval. Kulturní fronta měla zelenou. Vznikalo mnoho nových písní, zvyšovala se společenská angažovanost umělců. Byla známá podpora Antonína Novotného politice Nikity Chruščova. Ten se vyrovnal se stalinistickými metodami v praxi strany a společnosti, odmítl je. A. Novotný nebyl zastáncem pobytu světských vojsk u nás.

Na jednom celostátním aktivu stranických činitelů strojírenských podniků v Praze jsem s ním hovořil. Jménem podniku jsem ho zval na návštěvu. Návštěvu přislíbil. Když jsem se ho dotazoval, co máme připravit mimo oficiální program, odpověděl: „Místa, kde rostou houby.“ Krátce doplnil: „Ne abyste tam vysázeli předem hřiby.“ Zdál se mně lidovým, prostým, přívětivým mužem.

Místopředseda vlády Dolanský předkládal do oblastí ekonomiky nové pokrokové návrhy. Kladně byly přijaty v podniku, kde jsem pracoval. Ve společnosti nastávalo uvolnění. Stál jsem v čele stranické organizace strojírenského a metalurgického podniku. Činitelé podniku poznávali moje menší znalosti ekonomických zákonitostí. Nevyznal jsem se v mnohých nadpodnikových a podnikových souvislostech, ekonomických kategoriích. Cítil jsem se trapně. Bylo mně doporučeno absolvovat vysokou školu politickou. Souhlasil jsem.

Na vysokou školu jsem z tak významného podniku odcházel nerad. Měl jsem k němu velikou úctu. Vedle základní vojenské služby dělaly ze mě chlapa právě podnikové zkušenosti. Poznal jsem výrobu, práci v kolektivu, návaznosti, vzájemné souvislosti a propojenost mezi nadstavbou a výrobou, potřeby efektivnosti práce, problémy dodavatelsko-odběratelských vztahů, umění řídící a organizátorské práce, proces tvorby zisku. Výslednicí podnikové práce bylo moderní, vysoce výkonné a energeticky úsporné válcovací zařízení, výkonné lisy s poloautomatickými či automatickými doplňky. Technicky vyspělými výrobky se podnik pyšnil nejen na strojírenských výstavách, ale především na trzích západní i východní Evropy, Asie, Afriky a Ameriky. Obdivoval jsem technickou vyspělost, um techniků, dělníků, organizátorů výroby, pomocného personálu, oddanost svému podniku.

Bydlel jsem na vesnici. Rodiče pracovali v zemědělství. Vedle těžké každodenní práce zlepšovali své pracovní podmínky novými stroji, technologickým pokrokem. Od motyk přes rádlo až k secímu stroji a vyorávači brambor, ke kombajnům, přes nové technologické postupy se rodily úspěšné výsledky v rostlinné a živočišné výrobě. Prožil jsem i socializaci vesnice, dlouhé přesvědčování rodičů, aby vstoupili do JZD. Když od nás činitelé družstva odváděli skot do společného kravína, bylo mně rodičů líto. Milovali svou práci, svá políčka, skot. Navazovali na tradice svých předků. Tehdy slzeli. Po letech práce v zemědělském družstvu byli ale rádi. Skončila jim dřina, už nepracovali v neděli, mohli i při žních odjet na dovolenou. Pobírali finanční odměnu za práci, naturálie. Pro své potřeby měli záhumenek, svoje produkty rostlinné a živočišné výroby. Přes počáteční potíže se jim vedlo dobře. Chlévy přestavěli na místnosti, stodoly na garáže.

S těmito zkušenostmi jsem odcházel na studium v Praze. Podmínky studia nebyly jednoduché. Doma zůstala nedokončená přestavba zemědělského stavení, které jsme zdědili po rodičích. Zůstala manželka a tři děti. Musel jsem žít na dvě strany a potýkat se  se všemi problémy, které přinášely starosti o stavbu, o rodinu. Vliv na mé studium měla vážná nemoc manželky. V průběhu studia nám vyhořelo nedostavěné zemědělské stavení. Byla to katastrofa. Museli jsme bydlet u rodičů mé manželky. Stál jsem na rozcestí, zda školu ukončit či pokračovat. Pomohli moji rodiče i rodiče manželky. Řekli, že nám pomohou v nové stavbě. Doporučili, abych školu dokončil.

Studium, přednášky, cvičení, semináře, konzultace jsem přizpůsoboval svým novým podmínkám. Bylo třeba být častěji doma, starat se o likvidaci starého a stavbu nového domku. Pomáhali mně občané vesnice, kamarádi, se kterými jsem studoval, přátelé z podniku, se kterými jsem pracoval. Manželka musela podstoupit operaci žlučníku. Po operaci ji postihla plicní embolie. Dvakrát byla v klinické smrti. Další vážná tragédie.

V průběhu studia jsem sledoval personální změny v Sovětském svazu. Z čela komunistické strany a státu byl odvolán N. Chruščov, nastoupil Brežněv. Byli jsme informováni, že není nakloněn politice A. Novotného vést stát a stranu. Mluvilo se o neschopnosti A. Novotného. Různé zkazky tvrdily, že jsou hluboké rozpory mezi členy našeho stranického vedení. Současně pronikaly různé zprávy o aktivizaci nepřátelských sil Západu proti naší republice, proti komunistické straně. Ve společnosti to vřelo. Vrcholem varu byl sjezd spisovatelů v roce 1967. Ukázal na různé problémy společnosti, na nedemokratické praktiky, nesvobodu apod. Vše bylo přičítáno A. Novotnému, který volí diktátorské metody obdobné stalinistickým metodám. I diskuse ve škole připomínaly předzvěst nové společenské atmosféry. Byla zvýrazňována úloha člověka, jeho svobody, suverénní postavení našeho státu v Evropě. Profesoři jednotlivých kateder hýřili neobyčejnou aktivitou za demokratické pojetí politiky. Setkávali jsme se s mnoha předními politiky, ekonomy, sociology, filozofy.

NOVÝ ŠÉF KOMUNISTICKÉ STRANY

V lednu 1968 byl z čela komunistické strany odvolán Antonín Novotný a zvolen Alexander Dubček. Ve škole byl diskutován nový politický model socialistické demokracie, směry kritického myšlení jako opaku myšlení ideologického. Ideologické myšlení bylo chápáno jako falešné vědomí. Kladl se důraz na to, aby marxisticko-komunistický program měl své partnery a protihráče v jiných socialistických programech ostatních politických stran. Politický systém měl vytvořit základnu svobodné konfrontace kulturně světonázorových hledisek, které ztratí svůj třídně politický charakter. Cílem byla socialistická samospráva. Pomocným nástrojem měly být prostředky masové komunikace, svoboda tisku, svoboda projevu. Jednoznačně byl zavržen stalinismus. Stalinistický model socialismu byl považován za deformaci socialismu, za nemarxistický model socialismu. Ztratil jakoukoliv schopnost stát se reálnou alternativou moderní demokracie evropského typu, tradic našeho státu. Byl v rozporu s  naší národní mentalitou vytvářenou po staletí.

Při besedě v Tádžikistánu v době studia v Moskvě

V celé naší vlasti vzrůstalo nadšení. Nový politický program byl zvěstí, že se rodí svoboda, naděje, že národ se již nebude nikdy utápět v šedivém moři lží a lidské lhostejnosti.  Komunistická strana se stala nikoliv formálně, ale fakticky skutečnou hybnou silou pokroku a rozvoje demokracie. Měla skončit doba, kdy se na schůzích pronášely fráze a nic neříkající slova.

POJETÍ MÉ STUDIJNÍ PRÁCE

Věnoval jsem se filozofii. Jako mnoho jiných, považoval jsem filozofii, její kategorie a zákony za základ přístupu k ostatním vědním oborům. Pracoval jsem s vynikajícími profesory, pozorně sledoval přednášky, studoval nepřeberné množství literatury – povinné i výběrové. Pozornost jsem věnoval vědeckotechnickému pokroku a životnímu prostředí. Podkladem byla práce Radovana Rychty Civilizace na rozcestí, stejně jako tehdy vydaná kniha T. G. Masaryka České myšlení. Vedle doporučených děl řady politických klasiků se staly tyto publikace osou mé závěrečné diplomové práce. Prožíval jsem vše, co přinášela politika „Jara 1968“. Stal jsem se jejím aktivním podporovatelem, obhájcem, uskutečňovatelem.

Uvědomoval jsem si, že vzestup dějin, úspěchy společnosti, nezáleží ani tak na přírodní determinaci, ale především na lidských činech. Pokrokový svět se řítil velkým tempem za novou, vysoce účinnou technikou, za ekonomickými výsledky, za komplexním uspokojováním potřeb a zájmů lidu, za spokojeným a svobodným životem. Měli jsme usilovat o maximum své svobody, o maximum prostoru pro svou seberealizaci, o lidské podmínky vzájemné interakce individuálních a společenských zájmů. Měli jsme odbourávat byrokraticko-mocenský systém, v němž nesprávný počin jednotlivce či úzké skupiny mohl vést až k ohrožení celé kultury, kterou lidstvo vytvořilo. Změna podmínek práce k lepšímu byla odvislá od změny myšlení. Měli jsme měnit sebe sama. Chtěl-li být člověk aktivní ve využívání a uplatňování nových vědeckotechnických poznatků, musel rovnoměrně zvyšovat svoji kulturnost, znalosti, kvalitu svého vědomí. Platilo to zejména pro ty, kteří chtěli vést, řídit společnost, území, podnik. Nebylo možné opomíjet ani další faktory jako je politika, právo, věda apod. Za určitých podmínek mohly tyto vědní obory kladně či záporně ovlivnit potřeby a zájmy člověka, zrychlit či zpomalit společenský pohyb. Všechny touhy člověka, jeho snahy, jsou determinovány okolnostmi, které jsou mimo něj. Na katedře filozofie jsem psal práci s názvem Role světového názoru v životní orientaci člověka.

V úvodu práce jsem psal, že doba, kterou prožíváme po „Lednu 68“, je počátkem pronikavých změn života, jaké lidstvo dosud nepoznalo. Přichází doba změn ve formách vzájemného vztahu člověka a přírody, doba změn vztahů mezi lidmi. Hledají se nové odpovědi na základní otázky lidské existence. Osud společnosti je závislý na dialektické jednotě vědění a odpovědnosti, vědy a hodnot, morálky, citů apod. Člověk se musí stát skutečnou mírou všech věcí, a to celým svým životem praktickým, intelektuálním i citovým. Nově pojímat národní zájmy a úlohy řídících subjektů společnosti, naše vazby ke slovanství. Nové směry těžce chápaly některé skupinky politických subjektů, nebyly na ně připraveny. Dokonale je ale podporovaly síly západní. Vznikaly rozpory, vášně. Přesvědčil jsem se o tom. Jako aktivista Ústředního výboru KSČ pro aplikaci lednové politiky jsem dojížděl do okresů a závodů. Členové strany nebyli připraveni, vzrůstala nervozita. Stranickým organizacím chyběla výchovná práce, fakta o nových směrech a cílech.

PŘIŠEL SMRTÍCÍ HROM

V srpnu 1968 vstoupila na naše území bratrská vojska Varšavské smlouvy. Okupace! Většina národa netušila, co se činí. Kdo, co zradil? Odvlečení nejvyšších představitelů komunistické strany a státu do Sovětského svazu byl zrůdný, nepochopitelný čin. Byla to národní urážka, podupání státní svrchovanosti, likvidace moderního programu komunistické strany. Mezi zastánci vstupu a mezi odpůrci se množily urážky, útoky. Mnohým občanům tekly slzy, v srdcích zůstaly bolestivé rány. Většina našeho lidu byla v  depresi, rezignovala, zůstávala v bezradnosti, nechápala jednání spřátelených zemí. Množil se odpor k Sovětskému svazu. Rozvíjela se protisovětská hysterie, nenávist k sovětskému lidu. Občané považovali okupaci za tragický záměr nepřátel socialismu, za stejný čin, jako vstup německých vojsk k nám a vznik Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939.

KAŽDÁ MYŠLENKA BYLA PODNĚTNÁ

Inspirujícími se stala slova sportovního redaktora Karla Mikysky. K okupaci tehdy napsal: „Bylo to nečekané, bolestné. Rána v srdci je ještě živá… Jenže deprese není žádný program. To je poslední, co naše země, náš národ zrovna potřebuje. Kdo šel za obrodu s čistým srdcem a nejupřímnějšími myšlenkami, nemá se za co stydět a – věřím – ani čeho bát. Čas analýz teprve přijde. Teď je třeba zmírnit bolest otevřené rány. Známe však lék? Myslím, že ano. Práce to je, poctivá a neumdlévající. Nesmíme zůstat chudou zemí. Jinak se šance Čechů a Slováků odsunou do nedohledna. A buďme čestní a upřímní k sobě navzájem i ke všem ostatním. Mysleme na své děti a zůstaňme věrni socialismu s lidskou tváří. Držme pohromadě. A buďme tady.“

 Po okupaci naší země se relativní jednota názorů ve škole vytrácela. Začal chaos, nepřehledná situace. Postupně byli odvoláváni ze školy někteří profesoři, jiní se rychle přeorientovali. Ke změnám docházelo i mezi studenty. Ti, kteří po lednu 1968 vykřikovali  podporu nové politice, do nebes vynášeli její nositele, je koncem roku 1968 pomlouvali. Dokonce byli obhajovateli okupace, požadovali čistky ve vedení KSČ, ve straně vůbec, vězení pro nositele principů demokratického socialismu. Organizovali hnutí, psali různá stanoviska za odchod některých profesorů, tvůrců lednové politiky 1968 a Akčního programu KSČ. Požadovali návrat praktik stalinismu. Jednáním mnohých jsem byl znechucen, otráven, krajně rozčilen. S jedním pozměněným Bratislavanem jsem vyčistil část podlahy v koupelně.  Pojmenoval jsem ho farizejem nejhrubšího zrna. Při kritice Dubčeka za některé jeho bezzásadovosti z jara 1968 odpovídal: „Na Dubčeka nám nesahajte“, prodával časopis Reportér a Literární noviny, obhajoval demokracii a zásady plurality. Po srpnu 1968 se stal organizátorem různých šetření proti stoupencům myšlenek „Pražského jara 1968“, obdivovatelem Aloise Indry a dalších, kteří tvořili v srpnu 1968 dělnicko-rolnickou vládu. S převlékačemi kabátů jsem nechtěl mít nic společného.

Pracovali i jiní, kteří zůstávali věrni zásadám lednové politiky roku 1968. Scházeli se, nabádali k jednotě proti farizejům. Mnohých setkání jsem se zúčastňoval. Seděl jsem při jednání u profesora Hýbla, rektora školy. Nabádal k pokračování plnění úkolů z Akčního programu KSČ i v nových společenských podmínkách. Připomínal, abychom neklamali sebe sama, neopouštěli myšlenky, které jsme si osvojili ve škole. Doporučoval, abychom v následné pracovní aktivitě ve společnosti i při setkáních se sovětskými občany jim prokazovali, že u nás nebyla žádná kontrarevoluce, ale pokus o revoluci ve jménu demokracie, společenského pokroku, v zájmu lidu i v zájmu přátelství evropských národů a přátelství k národům Sovětského svazu, ke kterým chováme stále velikou úctu. Připomenul, že národy Československa přežily všechny možné útrapy, utrpení i v těch nejsložitějších údobích svých dějin jen díky víře, statečnosti, odvaze, podpoře přátel. Zbabělost by byla tím největším hříchem vůči našim národům i národům socialistického společenství. Pláč, bolestínství, nechuť cokoliv dělat, by nebyly žádným východiskem.

ZÁVĚR MÉ PRÁCE

Dokončil jsem psaní diplomové práce, čekal na její obhajobu. Bohužel, v souvislosti s personálními změnami ve škole došlo i ke změně složení komise, před kterou jsem obhajoval svoji závěrečnou práci. Obhajoba nebyla jednoduchá. Zkoušející mě nutili, abych se zřekl práce a jako člověk, který vyšel z výrobního podniku, se vrátil ke stalinistickým principům řízení. Neustoupil jsem. Komise s rozpaky práci přijala a ohodnotila známkou tři. Ulevilo se mně.

Po ukončení školy došlo z  iniciativy překabátěných absolventů k setkání absolventů našeho ročníku. Vyřizovaly se účty. Odmítl jsem se zúčastnit. Poslal jsem omluvu. Absolventi se vzájemně hodnotili, vyčítali si politické názory, postoje, navrhovali funkce, doporučovali vyloučení některých absolventů z řad KSČ. Čistka neodpovídající Stanovám KSČ ani logice či zdravému rozumu. Své hodnocení jsem obdržel později. Schoval jsem si ho na památku. Psalo se: „Po dobu studia aktivně pracoval v závodním klubu. Podílel se na organizování společenských a kulturních akcí… Ve svém jednání byl upřímný, kritický. Své názory veřejně vyjadřoval, byl přístupný k názorům druhých… Houževnatost v práci mu pomáhala překonat osobní těžkosti – nemoc manželky a požár domu. V práci byl cílevědomý… skromnost v jednání, citlivost k  problémům druhých, přispěla k  jeho oblibě v kolektivu… Ke studiu přistupoval zodpovědně. Typická byla u něho snaha vystihnout podstatu studované látky… Velký zájem projevoval o kulturní problematiku. Prokázal schopnosti samostatně zastávat funkce…“

 Hodnocení kladné, nebylo zábran vyjít v rozbouřených společenských podmínkách vstříc nové práci. Vize nové politické budoucnosti nemohla být jen chvilkovým vzplanutím ani sváteční přísahou z dob, kdy nám každý blahopřál k úspěchům. Měla být vášní po celý život. Vysoká škola politická, posléze Vysoká škola ekonomická v Praze, studium na Akademii společenských věd v Moskvě mně pomohlo docenit to, co jsem těžce chápal ve svazáckém věku, na vesnici i při práci v podniku. Šlo o úlohu člověka ve společnosti, o jeho svobodu, o uspokojování jeho potřeb a zájmů, pojetí demokracie. Pochopil jsem, že v dramatech pohybu začíná osud každého z nás. Člověk se má stát světem a svět člověkem. V těchto dialektických vazbách je určována životní dráha každého z nás. Ke svému šťastnému bytí má člověk hledat naději na tvoření své skutečnosti, v níž míní svobodně žít, zbavovat se všech brzdících faktorů. S optimismem jsem vcházel do práce politika. V závěru své diplomové práce jsem použil slov z knihy Adama Schaffa Filozofie člověka, která jsem si často připomínal: „…Nedokážeme zlikvidovat veškeré utrpení na světě, ale známe cesty, které vedou k likvidaci nejhoršího utrpení, nejhoršího proto, že je masové. Nedokážeme každému zaručit osobní štěstí, ale známe způsoby, jak vytvořit lepší podmínky pro realizaci štěstí ve všelidském měřítku. Zdánlivě skromná a zároveň strhující vize! Jmenuje se socialistický humanismus!“

 O několik let později, v závěrečné práci na vysoké škole ekonomické, jsem se mj. zabýval jednou z  možných variant racionálního, strukturálního a koncepčního rozvoje výrobního oboru tváření. Podstatou jakékoliv racionalizace je odhalení souvislostí, nalezení systémového řešení pracovišť či úseků, která vedou ke změně daného stavu. Nepochyboval jsem, že takový přístup neplatí jen pro výrobní proces, ale pro celou společnost.

Rudolf Hegenbart přebírá v roce 1969 Diplom o ukončení vysoké školy politické od rektora školy prof. M. Hýbla
Rudolf Hegenbart přebírá v roce 1969 Diplom o ukončení vysoké školy politické od rektora školy prof. M. Hýbla

ŽIVOT PO OKUPACI

Nástup do praktického života v okrese nebyl jednoduchý. Myšlení občanů ovlivňovala okupace naší vlasti vojsky zemí Varšavské smlouvy. Z druhé strany konzervativci. Volali po návratu politiky padesátých let, toužili skoncovat s těmi, kteří podporovali obrodný proces z roku 1968. Moje předsevzetí získané ve škole bylo třeba mírnit, na mnohých ale trvat. V čele strany se objevil Gustáv Husák, na úrovni státu Lubomír Štrougal. Přidali se zdánlivě na stranu konzervativců. Domníval jsem se, že tomu tak není. Věřil jsem, že jejich momentální hantýrka byla účelová, sledovala zmírnit rozbouřené řady příznivců okupace. Oba se v roce 1968 angažovali za obrodný proces, byli strůjci mnohého pokrokového, nemohli se překabátit. Nebyli zastánci likvidace komunistické strany, ale naopak věřili v sílu jejího intelektuálního potenciálu.

Do společenských aktivit bylo nutné zapojit vzdělané občany. Měli být účinným nástrojem demokratizace, humanizace a intelektualizace společenských procesů. Byli garantem překonávání rozporu mezi vývody společenských věd a reálným životem, mezi vědeckými poznatky a praktickou politikou. Starší struktury strany trvaly na stereotypech, projevovaly nechuť pracovat nově či dávat příležitost mladým. Aktuálním úkolem bylo umění spojovat výsledky práce teoretiků společenskovědních oblastí s praktickým procesem rozhodování. Bylo třeba, spolu s  odborníky a hospodářskými pracovníky, orientovat se na využívání moderních technologií z průmyslově vyspělých zemí, vytvářet nezbytné podmínky k takovým činnostem, řešit složitou problematiku životního prostředí, pracovat se všemi sociálními skupinami bez ohledu světonázoru či náboženského vyznání, neubíjet inteligenci, ale naopak dát jí všestrannou podporu.

Bylo mně doporučeno pracovat v oblasti společenské nadstavby. Zvolení do této funkce nebylo vůbec jednoduché. V průběhu jednání vystoupil jeden ze zasloužilých členů komunistické strany a požadoval, abych se veřejně zřekl diplomu z vysoké školy politické, toho „revizionistického doupěte“. Měl jsem odmítnout všechny teorie, které jsem načerpal ve škole, odsoudit je, prohlásit je za revizionistické. Okresnímu shromáždění jsem sdělil, že žádné školy a teorií v nich získaných se nebudu nikdy zříkat. Naopak si jich vážím a všechny získané teorie budu rozšiřovat a snažit se je využívat v praxi, neboť mají perspektivu. Strana mě vyslala do školy, abych teorie využíval v praxi pro dobro společnosti. Zasloužilý člen komunistické strany zčervenal, odešel ze sálu. Přestal se mnou komunikovat. Nic se nedělo. Byl jsem odvážným a nemínil se podřídit starým, odumřelým praktikám v  práci komunistické strany. Tlaky však neustávaly. V listopadu 1970 jsem požádal Krajský výbor komunistické strany v  Brně o propuštění z  aparátu komunistické strany. Žádal jsem o návrat do strojírenského a metalurgického podniku. Souhlas nebyl vysloven, naopak mně oznámili, že se mnou počítají v dlouhodobých perspektivách.

Rudolf Hegenbart přebírá státní vyznamenání Řád práce pro okres Žďár nad Sázavou od předsedy federální vlády dr. L. Štrougala

PROVĚRKY UVNITŘ KOMUNISTICKÉ STRANY

Začaly prověrky členů komunistické strany. Kdo nesouhlasil s okupací naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy, měl být vyloučen. Zdálo se mně, že jde o zlomyslný, účelový akt. Obdobné prověrky členů komunistické strany probíhaly po maďarských událostech v roce 1957. Členové strany byli vylučováni a odvoláváni z funkcí bez členských schůzí. Pouze na doporučení tří členů posudkové komise. Vylučováni byli především lidé z  řad inteligence. Byl to akt rozkládání řad komunistické strany, zbavování se jejího intelektuálního potenciálu. Byla to vědomá tvorba nepřátel komunistické strany. Prověrky likvidovaly přátelské vztahy, vzrůstala vzájemná nenávist, panovalo napětí, šířila se zloba. K  této činnosti pomohlo prohlášení tehdejšího tajemníka ÚV KSČ A. Indry, že „tanky nepřijely do Československa pro pár vyloučených komunistů“. V čele komise, která se mnou prováděla pohovor, byl vedoucí zemědělského oddělení ÚV KSČ. Nikdo ji neinformoval, že jsem v místě svého bydliště formuloval rezoluci proti okupaci a proti odvlečení našich představitelů do Sovětského svazu. Byla tehdy schválena všemi členy základní organizace komunistické strany. Moje manželka s ní obcházela všechny rodiny, které ji také podepsaly. Komise se mě neptala na vstup vojsk na naše území. Konstatovala jen, že jsem zůstal věrný principům marxismu-leninismu. Doporučila mne do okresní funkce. Prověrky a následné vylučování členů  vyústilo ve velké oslabení komunistické strany, ke snížení její autority. Pošramocená autorita byla nahrazována administrativně direktivními metodami. Přátelé a občané mě nabádali, abych se vyhýbal politickým šarvátkám a věnoval pozornost rozvoji okresu.

PŘIJETÍ KONCEPCE PRÁCE V OKRESE

Tak se stalo. Spolu s předsedou ONV jsme svolali společné setkání umělců Žďárska, rozhodujících výrobních a zemědělských podniků. Hodnotili jsme situaci v okrese, odsoudili otupování aktivit  vzdělaných lidí, diskutovali směry rozvoje okresu a jeho oblastí. Orientovali jsme se na výstavbu a rekonstrukci měst, na životní prostředí, k zachování symbolů československé státnosti a památníků odboje ve 2. světové válce, na ukončení „žabomyších válek“ mezi městy okresu, na stanovení priorit výstavby, na zviditelnění okresu v kraji. Došlo ke shodě i v personální oblasti. Do všech odpovědných funkci společenského života okresu budeme doporučovat vzdělané a odborně zdatné jednotlivce. Umělci a představitelé výrobních subjektů nás ujistili, že v takové cestě budou napomáhat a nás nestranně podporovat. Setkání se stalo významným mezníkem pro další politickou a společenskou orientaci.

Setkání s předsedou ONV ing. Oldřichem Pospíšilem ve Žďáře nad Sázavou a s ministrem zahraničních věcí ing. Bohuslavem Chňoupkem v popředí

Neuspěli jsme u konzervativně zaměřených členů komunistické strany. Naši orientaci nepřijali. Podrobili ji kritice, „neboť jsme nepozvali zasloužilé členy komunistické strany, kteří prý by našim námětům dali revoluční charakter“. Přístup byl podivný. Chtěli být vlastenci, ale obsah tohoto pojmu zužovali jen na sebe, na svoji víru stalinismu, vyhledávali nepřátele komunismu. Projev vlastenectví měl mít  konkrétní obsah, konkrétní projev. Podivné se zdálo nerespektování těch, kteří pro své místo, město, vísku, instituci, ale především pro člověka, konali dobro.

Setkání s novináři a jejich hostem u Stříbrné studánky na Žákově hoře a téma životní prostředí

Mnohokrát jsem s nimi mluvil. Řekl jsem jim, že z minulosti a dřívější slávy se žít nedá, že třídní nepřítel dávno vymizel. Nepřítelem společnosti se může stát ten, který její rozvoj brzdí, nedává příležitost lidem, kteří znají a umí. Podstatou vlastenectví není abstraktní láska ke komunistické straně, ale konkrétní čin pro dobro člověka, svého místa, vlasti. Vlastenectví, národní cítění, nemohou být fráze. Dějiny jsou dějinami konkrétních činů, dějinami aktivní práce lidu. Musí se projevit v kvalitě lidského života. Nabyl jsem přesvědčení, že v tomto kolektivu mně pšenka nepokvete, že zde žádné spojence nenajdu. Stali se mými vážnými odpůrci. V očích těchto členů strany jsem byl pravičák.

Setkání s představitelkami Českého svazu žen ve Žďáře nad Sázavou

Tento kolektiv obhajovala a souhlasila s jeho názory předsedkyně Okresní kontrolní a revizní komise. Stala se jejich mluvčím. Přestával jsem si s ní rozumět. Ke konci 2. světové války se stala členkou civilního oddílu partyzánské brigády M. J. Hus ve Žďáře. Pracovala jako spojka od 25. února do 20. května 1945. V besedách s mládeží si však připisovala daleko větší a širší úlohu. Do okresu přijel redaktor vojenského časopisu Červená hvězda z Moskvy. Chtěl besedovat o partyzánském hnutí na Žďársku. Seděli jsme v jednom přírodním amfiteátru ve Svratce. Předsedkyně Okresní kontrolní komise mu vyprávěla, jak bojovala od Čáslavska až po Tišnov. Z delšího vyprávění ji přerušil redaktor. Zeptal se: „Soudružko Anežko, přece jste pořád nebojovali. Jak jste slavili Silvestra a vítali nový rok koncem roku 1944?“ Aniž se zamyslela, odpověděla: „Výborně. Byli jsme na Nové Huti, pili Stoličnaju vodku, zpívali, tancovali!“Zpozorněl jsem. Reakce mě zarazila. O dění a pobytu partyzánů jsem mnohé znal. Zabýval jsem se jím. Otec mé manželky byl aktivním partyzánem brigády M. J. Hus. Získal jsem od něj mnoho informací. Seznámil mě mj. s  posledním velitelem brigády Nikolajem Kolesnikem. Ten mě pak navštívil při mém studiu v Moskvě, posléze nás s manželkou navštívil na dovolené na Krymu. Vyprávěl o svých zkušenostech z partyzánského hnutí a o kontaktech s mnoha lidmi. O Anežce se nikdy nezmínil, stejně jako otec mé manželky. Na její odpověď jsem hned zareagoval a řekl: „Lžeš! V té době jsi ještě nevěděla, kde se nachází Nová Huť. A kde by se tehdy vzala Stoličnaja vodka? A kde jsi bojovala? Proč lžeš?“Vstal jsem od stolu, rozloučil se a odjel domů. Nemínil jsem poslouchat bláboly. Posléze s redaktorem odjela do svého bytu, kde popíjeli do rána. Nepřišla do práce. Upozornil jsem ji na divné chování, na lži. Odmítal jsem s ní dále spolupracovat.

Setkání s národním umělcem panem Jiroudkem a jeho manželkou ve Žďáře nad Sázavou

Postupně, ale cílevědomě, začaly chodit na mě ke krajskému a ústřednímu výboru KSČ anonymní dopisy. V nich jsem byl označován za diktátora, zhýralce, za rozkradače státního majetku, za člověka, který neuznává činnost zasloužilých členů komunistické strany. Vše, co dělám, je falešné, honím se jen za slávou a také prý se rozvádím s manželkou. Z  podnětu soudružky Anežky odjela delegace zasloužilých členů komunistické strany stěžovat si na mě Ústřední kontrolní a revizní komisi ÚV KSČ do Prahy. Delegace se vrátila spokojena. Mezi svými příznivci tvrdili, že je přijal předseda komise Milouš Jakeš a slíbil, že „Vše dostanu i s úrokama. Půjdu k lopatě“. Tato věta byla rozšiřována na veřejnosti. Šiřitelé se snažili snížit moji autoritu a důvěru občanů. Na nástěnkách přeškrtávali moji fotografii a přimalovávali křížek s nápisem „Konec“. Zorganizovali i další sprosťárny. Chtěli dokumentovat můj nezřízený život. Musel jsem sepsat protest, který mně podepsali všichni vedoucí činitelé včetně náčelníka SNB. Byl jsem totiž mimo území, o kterém psali. Byl jsem právě doma s rodinou. Manželka měla narozeniny. Jejich tvrzení byla nehorázná, sprostá lež.

Setkání s novináři Jihomoravského kraje ve Žďáře nad Sázavou

ZVÍTĚZILI, MUSEL JSEM ODEJÍT Z OKRESU

Tlak pisatelů anonymů vyústil v  přesunutí z okresu na kraj. Počátkem ledna 1980 jsem začal pracovat v Brně. Než jsem stačil převzít dokumentaci národohospodářského oddělení a seznámit se s novými pracovníky, byl jsem pozván na pohovor. Nejvyšší představitel kraje mně četl anonym! Dozvídal jsem se, jak jsem kradl, obohatil se na výstavbě vodovodu v obci, kde žiji, jak jsem pletichařil se stavebním materiálem, obchodoval s auty a vůbec vedl špatný život. Pisatelé anonymu mě chtěli zostudit, zastrašit, uzemnit, omezit moji aktivitu za reformy, odstranit z práce v komunistické straně. Byla to zákeřnost nejhnusnějšího kalibru. Žádný majetek státu jsem neobhospodařoval, žádný vodovod nestavěl, žádnou výstavbu neorganizoval, žádný stavební materiál nikam neposílal, neobchodoval jsem se škodovkami. Lež za lží.

Rozhodl jsem se, že se vším skončím, odejdu definitivně z aparátu komunistické strany. Dne 28. února 1982 jsem požádal písemně krajský výbor komunistické strany o uvolnění ze služeb.

Rudolf Hegenbart při přebírání ocenění své práce v okrese Žďár nad Sázavou od nejvyššího představitele Jihomoravského kraje Karla Neuberta

V dopise jsem připomněl, že„chci žít tam, kde jsem „okrádal“, mezi lidmi, jimž jsem měl ubližovat. Pokud jsem jim skutečně ublížil, budu se kát, omluvím se všem a pokračoval jsem: od svých 22 let pracuji ve stranických funkcích a nikdy jsem nepředpokládal, že přijde čas, kdy budu naprosto znechucen, otráven anonymy… Snažil jsem se doplňovat teoretické znalosti, abych omezoval subjektivismus a co nejlépe ovládl lidské cíle komunistické strany… Ve žďárském okrese, spolu s kolektivem, se snažil vyvíjet tlak na řešení všech společenských oblastí – ekonomiky, kultury, školství, sportu, životního prostředí… nejcennější při tom byla účast všech sociálních skupin… Cesta byla provázena složitými problémy. Vznikaly generační konflikty, které vyplývaly z mé revolučnosti při řešení úkolů a ze zkostnatělosti starších… rozbíjely se skupiny těch, kteří pohodlnost a slávu z minulosti považovali za vrchol své činnosti v současnosti, která by měla být donekonečna opětována a oslavována… Fakta od roku 1976 nasvědčují, že se zrodil plán na likvidaci Hegenbarta, který byl strůjcem aktivit v okrese Žďár… pracovník KV KSČ mě soukromě upozornil, že na mě přichází příliš mnoho anonymů, že existují konflikty mezi mnou a těmi, kteří se chtějí vézt jen takzvanou minulou slávou. Prý se na mě ptali funkcionáři Ústřední kontrolní a revizní komise v čele s M. Jakešem v Praze… Dosud jsem však žádné informace o svých nepravostech a protistranické činnosti, o zneužití svého postavení neobdržel… byl jsem informován pracovníky KV KSČ o dohodě tohoto orgánu, že nejméně rok nesmím být delegován na pléna a předsednictva OV KSČ ve Žďáru, abych tam nezanášel můj vliv… Vím také, že bylo rozhodnuto, že žádnou vedoucí funkci již nikdy dělat nebudu i za cenu jiných, zdánlivě vysokých funkcí v jiných místech… Pět let procházím zkouškou nervů. Ani svému největšímu odpůrci nepřeji prožívat každodenní stresy, které neinspirují, ale psychicky ubíjí. Marně si kladu otázku Proč? Zřejmě je za vším skryt  hlubší politický podtext, který nemám odvahu definovat přesně… Pět let cílevědomé práce neznámých pisatelů anonymů nemůže zůstat bez vlivu na člověka… Nemohu se smířit se skutečností, že taková praxe může být trpěna v socialistické společnosti a nejen trpěna, ale i rozvíjena…“  Připomínám, že jsem obdržel státní vyznamenání „Za vynikající práci“ a další medaile včetně zlatých plaket od brněnské univerzity a Vysokého učení technického.

Rektor ČUVT v Brně předává Rudolfu Hegenbartovi Zlatou medaili za zásluhy v oblasti vědeckotechnického rozvoje

SMYSL AKTIVIT

Vždy jsem se považoval za levicového funkcionáře. Byla mně cizí brutalita, opovrhování vzdělanými lidmi, falešné kamarádství. Domníval jsem se, že pracuji pro komunistickou stranu, pro socialistickou společnost způsobem, který mně byl vlastní. Pravda, věci jsem řešil rád rychle, nekompromisně. Řídil jsem se vždy heslem „Kdo rychle dává, dvakrát dává!“  Občané neuznávali váhavost, nerozhodnost, balancování od patníku k patníku, neustálé vysvětlování nevysvětlitelného. Věděl jsem, že můj rychlý pohyb se mnohým kalkulantům nelíbí, zvláště starším, ale já nemohl být jiný. Krajský výbor KSČ znovu moji žádost o uvolnění z aparátu KSČ nepřijal. Prý se mnou počítají jako s perspektivním funkcionářem. Divil jsem se.

Z titulu svého postavení v krajském výboru KSČ v Brně jsem měl možnost pracovat  s řadou skvělých lidí z akademie věd, vysokých škol, výzkumných ústavů a výroby. Poznával vědeckovýzkumné zázemí Brna a Jihomoravského kraje. Seznamoval se s novinkami vědeckotechnického rozvoje z oblastí strojírenství, chemie, textilního průmyslu, zdravotnictví. Ekonomická situace kraje naváděla  k politickým aktivitám, které by přispívaly k tomu, aby z každé jednotky látky bylo dosaženo desetkrát více, vyšší užitný efekt pro člověka, pro společnost. Statistiky prokazovaly, že na vyráběnou produkci je u nás vynakládáno dvakrát více energie než je obvyklé v průmyslově vyspělých zemích. Ceny na světových trzích se zvýšily o 300 %, zatímco ceny našich vyvážených výrobků jen o 80 %. Byla to nepříjemná rovnice. To byl také důvod proč, spolu s vědecko-výrobní základnou Brna, jsme rozvíjeli politické hnutí za využívání nových technologií. Pozornost jsme věnovali výrobě a využívání technologie tváření. Z faktů výzkumného ústavu tvářecí techniky jsme znali, že přechodem na tyto technologie by bylo možné snížit pracnost výrobků o 20 – 30 %, uspořit materiál až o 70 %. Při tom podíl tvářecích strojů oproti jiným zemím byl nízký a dosahoval 13,9 %. V tehdejším Sovětském svazu tento ukazatel představoval 18 %, v Japonsku 24 %, v USA 29 %, ve SRN 33 %. K těmto problémům byl svolán seminář předsedů stranických organizací a ředitelů podniků kraje. Byl požadován krátkodobý a dlouhodobý program k zavádění vědecko-technických poznatků do výrobního procesu s konkrétními a kontrolovatelnými termíny, finančním zajištěním a předpokládanými ekonomickými přínosy. Věci však byly daleko složitější než jsem si původně představoval.  Bylo třeba měnit strukturu politické práce, měnit přístup stranických činitelů a stranických organizací k této problematice.

Při přijetí u presidenta republiky Ludvíka Svobody na Pražském hradě

V období vyčerpání z hloupých šarvátek a anonymů, různých pohovorů, jsem se rozhodl odpoutat od stavu. Požádal jsem vedení Krajského výboru KSČ v Brně o doporučení studia na Vysoké škole ekonomické v Praze. Žádost schválili. Začal jsem studovat na výrobně-ekonomické fakultě. Zahloubal jsem se do teoretických předmětů a také spolupracoval s  výzkumným ústavem tvářecí techniky a mateřským strojírenským a metalurgickým podnikem. Předpokládal jsem, že se vrátím na pracoviště, kde jsem dříve pracoval. Po třech letech studia jsem úspěšně obhájil práci na téma „Problematika rozvoje výrobního oboru tvářecí stroje a kovy“.

NÁSTUP NA VALAŠSKO

Bohužel, do svého mateřského podniku jsem se nevrátil. Nejvyšší představitel kraje mě pozval k pohovoru. Ocenil moje iniciativy za prosazování vědeckotechnického pokroku, moji spolupráci s výzkumnými ústavy a výrobními podniky. Vedle mnoha variant navrhl, abych přešel do vedoucí funkce v okrese Gottwaldov. Rozhovořil se o JZD Slušovice. Neznal jsem je, nikdy jsem tam nebyl. Poslouchal jsem. „Jde o kontrarevoluční hnízdo. Do svých řad přijali mnoho lidí s protisocialistickými tendencemi. Na principech „Baťismu“ narušují hospodářský a ekonomický systém, nastolují kapitalismus. Do okolí prý vnáší chaos, předpokladem zmírnění, především zastavení jejich vlivu, je zamezení činnosti předsedy Františka Čuby. Neměl by být členem komunistické strany. O Slušovice se prý zajímá generální tajemník strany G. Husák. Na jeho pracovním stole prý leží analýza činností slušovického družstva. Má eminentní zájem, aby aktivity skončily. Měl jsem sledovat vazby na předsedu vlády L. Štrougala, který je prý jejich zastáncem. Slušovice je prý třeba řešit politickými prostředky, kompromitovat vedoucí činitele družstva, zpochybňovat jejich práci, dělat jim starosti. Promýšlet náměty ke kriminalizaci některých jejich činností. Pokud se dobře zhostím úkolu, budu mít zajištěný postup do dalších významných funkcí a strana moji práci vysoce ocení.“

Oplývám prý potřebnými organizátorskými schopnostmi, abych úkol splnil. Zpráva o mém přechodu do Gottwaldova se rychle šířila. Přátelé mně doporučovali, abych tam šel, ale nedopustil likvidaci zemědělského družstva Slušovice. Další mě varovali, že tam definitivně pohořím. Mají prý široké a hluboké vazby na mnoho subjektů, které mě znemožní. Zanedlouho jsem odjížděl s představitelem kraje do blízkosti valašských hor. Cestou jsem přemýšlel o kontrarevolucionářích, o lidech, kteří tam pracují a já je neznal. Zasedl jsem k jednání orgánu. Na něm jsem měl být potvrzen do vedoucí funkce okresu Gottwaldov. Sledoval jsem každého účastníka. Snažil se vnímat, co si myslí. Hledal jsem člena okresního orgánu F. Čubu, neznal jsem ho. Měl jsem ho odstranit, zlikvidovat. Ve čtvrté řadě účastníků jednání se zastavily moje oči. V tmavém obleku, s brýlemi, tam seděl muž vážného vzhledu. Mohl to být on. Současně se ke mně naklonil představitel kraje a ptal se, zda znám F. Čubu. Nepozorovaně na něj ukázal. Uhodl jsem, byl to on. Byl jsem jednomyslně zvolen. Po cestě domů jsem s představitelem kraje nemluvil. Před Brnem prohlásil: „Tak vidíš, jeli jsme do Gottwaldova, nebyl jsi ničím a vracíš se s velikou funkcí!“Jeho ironii jsem se ani neusmál. Bylo to zbytečné.

CESTA DO SLUŠOVIC

Zakrátko jsem se vydal do Slušovic. Nutila mě zvědavost i poslání, které jsem měl naplnit. Přivítání bylo slušné, pohledy činitelů družstva nejisté. Výklad o družstvu, o jeho historii, o hospodářských  a  sociálních výsledcích, o perspektivách a o prostředcích, kterými dosahují a chtějí dosáhnout cílů, byl zajímavý. Grafy o efektivnosti práce, o tvorbě zisku, byly doplňovány výpočty i citacemi z mnohých vědeckých prací. Z výkladu F. Čuby čišel optimismus, jistota. Bylo znát, že národohospodářský problém mají ve Slušovicích osvojen, vědí, co chtějí. Následoval film o družstvu a prohlídka jednotlivých provozů.

Na závěrečné besedě jsem si vzpomněl na Radovana Rychtu a jeho knihu Civilizace na rozcestí. Bránil jsem se použít jakékoliv fráze. Ve Slušovicích jsem viděl vše, co jsme se učili na vysoké škole politické a ekonomické. Věda se tu stala bezprostřední výrobní silou. Na každém kroku byla věda materializována, lidským činitelem zvládnuta, přinášela konkrétní efekt. Věda tu nebyla chaos, ale systém provázený vysokou kázní, morálkou, vírou, rozhodujícím zdrojem vynikajících hospodářských úspěchů. Těch Slušovice dosahovaly. Mimořádnou pozornost věnovaly zemědělské technice, biotechnologiím, mikroelektronice, automatizační technice, robotice, ale také kázni, samokontrole.

Uvítání Rudolfa Hegenbarta ve Slušovicích docentem Františkem Čubou

Tak toto měla být kontrarevoluce? To měl být revizionismus a zavádění kapitalistických „manýrů“? Nechápal jsem tvrzení stranických činitelů. Proč mají negativní názor na pokrok a iniciativu schopných vzdělaných lidí? Proč se takových lidí bojí? Cožpak taková cesta jde proti proklamacím, které hlásala komunistická strana? Ne, cesta slušovických je správná, to je pravý socialismus. Slíbil jsem jim podporu!

Po prohlídce družstva jsem nejel na své pracoviště. Zůstal jsem sám v bytě. Rekapituloval jsem vše, co jsem slyšel a viděl ve Slušovicích. Opakoval si prostředky, kterými dosahují vynikajících výsledků – věda, vědeckotechnické poznatky a jejich aplikace, výpočetní technika, kvalifikovaní lidé, kultura vysokého stupně. Úroveň výrobních sil vytvářela předpoklady k novým výrobním vztahům.

Můj osobní závěr? Slušovický systém navazuje na tendence politiky „Ledna 1968“ a dále je rozvíjí! Technologické procesy nebyly žádná „intelektuální abstrakce“, ale ekonomická zkušenost. Konfrontace práce a výsledků s průmyslově vyspělým světem jim umožnila rozvíjet nové aktivity. Prostřednictvím ekonomických výsledků, sociologicky i psychologicky propracovaným řídícím systémem, reálnými výsledky ve prospěch člověka, se staly průkopníky nové cesty v oblasti zemědělství. Věřil jsem, že jejich systém bude v naší společnosti vysoce oceněn. Pokud kdokoliv neznalý prohlašoval, že ve Slušovicích nepanuje demokracie, ale diktát, pak se hluboce mýlil. I při vysoké kázni, kterou vyžaduje každý technologický proces, byl prostor pro demokracii. Demokratičnost spočívala v možnosti každého zúčastnit se vnitrodružstevního procesu a plnit přesně a včas vše, co požadoval technologický proces. Účtování bylo neúprosné. Kdo plnil, měl úspěchy, vysoké odměny, kdo se flákal, měl smůlu. Slušovický proces nebyla žádná kontrarevoluce, ale revoluce za pokrok, za naplnění lidských ideálů, uspokojování jejich potřeb a zájmů. Veřejně jsem oznámil, že František Čuba má moji jednoznačnou podporu a nikdo ze Slušovic nebude z mého podnětu odcházet. Lidé takových kvalit nemohli být odstraňováni. Z mého podnětu se předseda zemědělského družstva Slušovic F. Čuba stal členem předsednictva okresního výboru KSČ!

NEPOCHOPENÍ MÉ PODPORY VZRŮSTALO

Pro mnohé to byl šok. Z Brna mně volal jeden činitel a prohlásil: „Ty lotře, ty sis vybral Čubu za svého koně! Co to děláš?“ Byl jsem ale přesvědčen, že konám dobře a ze svého záměru nikdy neustoupím. Jeho bohatých zkušeností a velikých schopností bylo třeba využít pro celý okres. Politické povýšení F. Čuby nezůstalo bez povšimnutí ani v Ústředním výboru KSČ v Praze. Byl jsem kritizován, že nepřišel čas, abych takto povyšoval F. Čubu. Rovněž uvnitř okresu se rozvíjela kritika. Prý nemá večerní univerzitu marxismu-leninismu, proto nemůže být předsedou družstva. Vysvětloval jsem, že F. Čuba studuje odborné a filozofické vědy, připravuje se na docenturu. To kritiky nezajímalo. Přinutili mě problém řešit.  Zavolal jsem F. Čubu na pohovor. Za pět minut byl pohovor ukončen. Sám F. Čuba se přihlásil ke studiu večerní univerzity marxismu-leninismu. Pro mnohé překvapení. Vymýšleli nové fámy. Nabýval jsem dojmu, že vše kdosi cílevědomě režíruje. Podporoval jsem ho i nadále. Moje podpora nebyla žádné hrdinství. Vyplývala z mého přesvědčení, že nastoupil správnou cestu. Kdo dobře věděl a znal, že československý stát potřebuje nutně vzdělané a schopné představitele, musel se mnou souhlasit. Kázně a disciplíny se báli především ti, kterým usilovná práce příliš „nevoněla“ a raději hledali ve Slušovicích jakési porušování lidských práv a jiných hloupostí.

Rudolf Hegenbart a návštěvě u národních umělců Heleny Týrlové a B. Zemana ve Zlíně (Gottwaldově)

Tlaky na řešení protispolečenských sil ve Slušovicích nepřestávaly. Bylo třeba reagovat. Navrhl jsem provést analýzu slušovického systému a posoudit, zda brzdí či zrychluje rozvoj socialistické společnosti, zda přispívá k uspokojování potřeb a zájmů družstevníků. Požádal jsem krajský a ústřední výbor, ústav marxismu-leninismu, Vysokou školu zemědělskou v Brně o tipy na odborníky, kteří objektivně posoudí slušovické „manýry“, jak nazývali slušovický systém někteří činitelé strany. Tým odborníků stanovil téma analýzy „Vliv slušovického řídícího systému na intenzitu zemědělské výroby“. Základních prací se zúčastnil pracovník ideologického oddělení ÚV KSČ. Důvěrně mně oznámil, abych dal od svých záměrů ruce pryč  nebo špatně dopadnu. Ptal se, zda vím, že vedení komunistické strany má ke Slušovicím vážné výhrady. Výrok mě rozčílil. Řekl jsem mu, že momentálně žiji a pracuji v Gottwaldově já a ne on. Jako vedoucí politický činitel jsem povinen zveřejnit občanům svůj názor na jakoukoliv aktivitu v okrese, tím více na Slušovice. Ke stanoviskům potřebuji odborný názor. Pokud on nebo představitelé komunistické strany v  Praze chtějí zlikvidovat Slušovice, nechť jim svůj záměr řeknou sami. Já to dělat nebudu. Ať se sám zastaví ve Slušovicích a řekne jim, že soudruzi z nábřeží Vltavy v Praze si nepřejí pokrok, protože neodpovídá zájmům lidu. Zrudl a odešel bez podání ruky. Vyšel jsem vstříc a otevřel mu dveře. Od mé podpory řídícího systému Slušovic mě neodradil.

Práce na analýze začaly s velkým zaujetím. Postupně však aktivita opadávala. Tušil jsem, že jejich aktivita je někým brzděna. Analýza se za složitých podmínek dokončila. V závěru dokumentu byla cesta slušovických jednoznačně podpořena. Bylo doloženo, že jejich řídící systém nebrzdí společenský pokrok, ale naopak zrychluje. Nebylo doloženo, jak tvrdili někteří odpůrci z řad pravice, že jejich cesta je dotována ze státních prostředků či z Moskvy. Byla to jejich vlastní cesta.

CESTA NA AKADEMII SPOLEČENSKÝCH VĚD DO MOSKVY

Po nervovém vypětí a po skončeném celookresním aktivu, kterého se zúčastnil předseda Federálního shromáždění A. Indra, po velkém úspěchu, kterého dosáhly Slušovice na Ukrajině v pěstování pšenice, jsem onemocněl. Vysoká cukrovka, nervy, bolesti páteře.  Měsíc jsem pobýval v nemocnici. Po skončení léčení jsem uvítal návrh krajského výboru KSČ, abych absolvoval studium na Akademii společenských věd v Moskvě. Přednášky, semináře, návštěvy institucí a závodů v Moskvě i v některých svazových republikách byly inspirující. Přednášející profesoři rozvíjeli teze, které jsem slyšel na předcházejícím kurzu v roce 1974. Porovnávali hospodářskou úroveň Sovětského svazu jako jedné z vítězných mocností ve 2. světové válce s úrovní poražené SRN. Hledali a doporučovali východiska k nápravě. Trápily je nedostatečné hospodářské výsledky. Nabádali k větší orientaci na nejmodernější techniku, na spolupráci s USA a SRN. Nabádali k pružnější politice komunistické strany, k významnějšímu využívání vědeckotechnické inteligence, ke svobodnějšímu prostoru pro jejich práci. Hovořili  o různosti problémů socialistických zemí, o nutnosti jejich samostatnější orientace.

Poznatky z Moskvy jsem konzultoval se spolupracovníky a také s odbornými a řídícími pracovníky rozhodujících podniků okresu. Inspirující byl návod k samostatné práci, k řešení problematiky hospodářství a vědeckotechnického rozvoje. Shodli jsme se na základní orientaci politické práce v  okrese – na mikroelektroniku, biotechnologii a životní prostředí. K analýze hospodářství v okrese jsme využili Výzkumný ústav plánování a řízení efektivnosti v Praze. Získali jsme tak přehled o vývoji efektivnosti ve vybraných podnicích. Vycházejíce z těchto argumentů, předložili jsme návrh k rozvoji a aplikaci zmíněných tří perspektivních oborů. K aplikaci koncepcí a rozvoje politické práce byla ustavena politická komise v čele se mnou, k řešení odborných problémů pak odborná komise v čele se zástupcem děkana technologické fakulty VUT v Gottwaldově. Cílem komisí bylo vytvořit náročné prostředí a potřebné klima k  soustředění veřejnosti k daným oborům. Bylo doporučeno, aby v  podnicích byly vytvořeny organizační útvary, které budou tyto záměry koordinovat. K naplnění byly stanoveny orientační úkoly v  dosažení úspor pracovních sil v  následujících letech. V oblasti rozvoje biotechnologií byla využita významná slušovická základna. Obdobné konkrétní úkoly byly přijaty v oblasti životního prostředí.

Přijetí tří základních programů se stalo zásadní změnou politické orientace okresní stranické organizace a hospodářských vedení. Všechny stranické organizace měly mít svůj vlastní program s konkrétními a kontrolovatelnými úkoly. Řada z nich byla bezradná. Nemohlo jít o žádné všeobecné fráze, ale jasnou konkrétní orientaci na produktivitu práce, na vědeckotechnický pokrok. K pomoci byla vydána brožura s názvem „Elektronika a Mikroelektronika“. Byly v ní obsaženy základní informace o této oblasti, o počítači a jeho využití. Pro funkcionáře byly v podnicích i v zemědělských družstvech organizovány besedy a promítány filmy o smyslu elektroniky v praktickém životě. Žil jsem s vírou, že nastolené programy mají velikou perspektivu, veliký politický dosah. Vedle technických a ekonomických faktorů otevíraly cestu technické inteligenci, zakládaly podmínky skutečné demokratizaci, ale i mezinárodní spolupráci. Politická aktivita vytvářela prostor k rozvoji duchovního života, k odstranění neživotných teorií o třídním boji, nabádala k pochopení, že věda není úzce odbornou, technickou, ale vysoce společenskou záležitostí. Začaly se formovat nové vztahy mezi nadstavbou a základnou. Byl jsem přesvědčen, že se stáváme průkopníky spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek. Bylo třeba vysoce kvalifikovaných lidí bez ohledu na stranickou legitimaci či náboženské vyznání.

Přicházely nesnáze. Množily se stížnosti. Politická praxe se totiž nemohla zakládat na frázích, ale na znalostech a na konkrétních činech. Předpokladem společenské úspěšnosti nemohla být nic neříkající „mrtvá“ politika, která se odcizovala lidu, ale politika, která naopak reagovala na jeho potřeby. Uvědomoval jsem si ale, že mnohé jsem nedocenil, což se nevyplatilo. Síla stereotypů stále převažovala.

Na konferenci obuvnického závodu Svitu, na které jsem byl, přijel bývalý předseda ÚKRK, nyní tajemník ústředního výboru KSČ M. Jakeš. Za předsednickým stolem jsme seděli vedle sebe. Okamžitě jsem si vzpomněl, jak zasloužilí členové ze Žďáru k němu přijížděli, na mě si stěžovali, jak vyprávěli, že jim údajně slíbil, že „vše dostanu i s  úrokama a půjdu k  lopatě“.  V průběhu projevu generálního ředitele Svitu se ke mně M. Jakeš naklonil. Pošeptal, zda bych šel do Prahy. Prý bych se staral v centru o vědeckotechnický pokrok. Čekal jsem cokoliv, ale takový návrh ne. Neměl jsem sil odpovědět. Více se rozhovořil po skončení aktivu. Lichotil, uznával moji práci v Gottwaldově, mluvil o mých perspektivách v Praze, nabízel okamžitě byt a mé přestěhování do Prahy. Tento návrh jsem okamžitě odmítl a řekl, že se nebudu nikdy stěhovat z Vysočiny. V Gottwaldově o návrhu na můj odchod už dávno věděli. Divil jsem se. Začaly pohovory na úrovni kraje i centra. Návrh jsem jel  konzultovat s manželkou. Přesun se jí nelíbil. Doma jsem se rozhodl: „Když mě nechtějí v Gottwaldově, tak do Prahy nepůjdu!“ Rozhodnutí jsem zavolal nejvyššímu představiteli kraje. Ten okamžitě informoval generálního tajemníka G. Husáka. Několik dnů jsem pobýval doma, promýšlel, kde získat zaměstnání. Nebylo to jednoduché, vše chtělo čas, konzultace, pohovory. V  tomto rozjímání jsem byl hledán nejvyšším představitelem kraje. Měl mě okamžitě doprovodit na pohovor k  tajemníkovi M. Jakešovi. Pohovor byl dlouhý. V závěru jsem místo zástupce vedoucího ekonomického oddělení ÚV KSČ přijal. Na Gottwaldov jsem však nezapomínal. Zde jsem obdržel i státní vyznamenání Řád práce. Města Gottwaldova, celého okresu, obyvatel, jsem si vážil a vážím dodnes. Bylo to významné společenské centrum.

NÁSTUP DO PRAHY

S rozpačitými pocity jsem v únoru 1986 nastoupil na ekonomické oddělení. Do mé kompetence spadala oblast vědeckotechnického rozvoje a zahraničního obchodu. Vedoucí oddělení mně na úvod řekl, abych zapomněl na gottwaldovské a slušovické manýry, že žádná politika roku 1968 se v Praze konat nebude. Takové pokusy budou v Praze rozmeteny. Zalitoval jsem nástupu do Prahy. Koneckonců nikoho z  pracovníků odboru vědeckotechnického rozvoje a odboru zahraničního obchodu jsem neznal. Netušil jsem, jaké má kdo vzdělání, mínění. Nechápal jsem ani úkol, který mně formuloval vedoucí ekonomického oddělení Z. Soják: „Starat se, aby byly plněny závěry předsednictva a sekretariátu ústředního výboru strany, pracovat v duchu politiky strany, být zásadový v oblasti kádrové práce a nepřipustit do vedoucích funkcí žádné revizionisty.“

Okamžitě jsem měl provést komplexní hodnocení s vedoucími činiteli ministerstva zahraničního obchodu a úseků vědeckotechnického rozvoje. Nestačil jsem se divit. Nikoho z vedoucích pracovníků zmíněných oblastí jsem neznal, neznal jsem problematiku jejich práce, nebyl jsem seznámen s československými zájmy v zahraničním obchodě v  různých teritoriích světa ani s dlouhodobými koncepcemi a perspektivami vědeckotechnického rozvoje. Sám sobě jsem si v duchu postěžoval: „Bože můj, co toto je za praxi, kam jsem se to dostal!“  V danou chvíli jsem považoval uložený úkol za prostředek k mému zesměšnění před kvalifikovanými a zkušenými činiteli. Nicméně příslušné odbory připravily texty hodnocení. Rozladěn jsem začal plnit první úkoly v ústředním výboru KSČ. V rychlosti jsem si prostudoval některá fakta statistiky a obecné formulace stranických orgánů o zmíněných oblastech. Vyhledával jsem kdo, co a kdy z vedoucích pracovníků napsal. Diskusi s  nimi jsem pak převáděl na přiblížení si jejich teoretických prací. Formuloval jsem dotazy, abych pochopil a seznámil se s  jejich praktickou činností. Hovořili jsme i o řídících systémech průmyslově vyspělých ekonomik, o systému Bati, o Slušovicích. Pohovory se staly pro mě významným prostředkem poznání. Za několik dnů mně řada těchto pracovníků předala své teoretické práce různě vydané a publikované.

OBLAST VĚDECKOTECHNICKÉHO ROZVOJE

Větší pozornost jsem věnoval oblasti vědeckotechnického rozvoje. Ve Státní komisi vědeckotechnického rozvoje pracovali činitelé velkého formátu v čele s doc. J. Obzinou.  Nikoho z nich jsem neznal. To samo o sobě vzbuzovalo respekt. Prostudoval jsem dokument „Komplexní program Rady vzájemné pomoci“a zaměření práce této významné komise. To vše v zájmu získání informací, byť mnohé jsem znal z mé dřívější spolupráce s  výzkumnými ústavy v Brně a v Gottwaldově, z mnohých průmyslových center Jihomoravského kraje.

Požádal jsem o konzultaci předsedu Československé akademie věd, akademika Římana. Informoval mě o záměrech akademie a doporučil ke spolupráci konkrétní pracoviště. Rozhovor, náměty, kritické připomínky k práci SKVTIR i doporučení další spolupráce, byly  významné. Odcházel jsem spokojený. Na schodech, před budovou ústředního výboru KSČ, jsem potkal ministra školství Milana Vondrušku. Znali jsme se. Několikrát jsme se setkali při jeho návštěvách okresu Žďár. Zmínil jsem se o setkání s akademikem Římanem a o mých plánovaných politických aktivitách ve vědeckotechnických oblastech. Jeho slova na rozloučenou jsem si dlouho pamatoval: „Rudo, ty jsi neměl do Prahy chodit. Tady tě ubijou.“ 

S ministrem školství České republiky Milanem Vondruškou při prohlídce závodu Tokoz ve Žďáře nad Sázavou

ZAČALY PROBLÉMY

Jako zástupce vedoucího ekonomického oddělení jsem měl povinnost zúčastňovat se zasedání členů Státní komise vědeckotechnického a investičního rozvoje. Na programu jednání bylo významné téma „Podíl vědy a techniky na růstu dynamiky národního hospodářství“. Z předložených podkladů vyplývalo jisté uspokojení z výsledků práce státní komise. Bylo řečeno, že komise má rozhodující podíl na správném zaměření vědeckovýzkumné základny naší republiky, že jejich zásluhou má věda u nás rozhodující podíl ve výrobním procesu, že některé dílčí problémy a nedostatky jsou subjektivního rázu.

Pro potřeby mého vystoupení a k posouzení předložených podkladových materiálů státní komise, ustavil jsem si pracovní aktiv. Členy aktivu se stali představitelé výzkumných ústavů, vysokých škol a výroby. Zabývali se obsahem předložené zprávy. Tvrzení komise nekorespondovalo s jejich zkušenostmi. Komentovali svoje námitky. Došlo i k diskusi o obecných problémech naší společnosti. Členové aktivu se shodli, že příčina našeho zaostávání za světem tkví ve společenských podmínkách, v přežívajícím konzervatismu, v lidském činiteli. Potvrzovali, že socialismus má všechny předpoklady, aby v oblasti vědeckotechnického rozvoje a vše, co s ním souvisí, byl lepší než kapitalistická společnost. Potvrzovali a vítali zkušenosti Agrokombinátu Slušovice, které je nutné využít. V popředí zájmu komunistické strany musí být aktivita techniků, ekonomů. Dát jim potřebné prostředky a prostor k práci. Cesta k úspěchům Slušovic vedla a vede prostřednictvím hodnot poznání, prostřednictvím nositelů těchto hodnot. Naše země bez surovinových zdrojů nemůže trvale rozvíjet energeticky náročné oblasti průmyslu. Takovou potřebu dokladuje i zaměření Slušovic. Svoji pozornost soustředili na výpočetní techniku, na automatizaci, robotizaci, nové technologické obory a biotechnologii.

PRVNÍ VEŘEJNÉ VYSTOUPENÍ V ZASTOUPENÍ ÚV KSČ

Na základě stanoviska členů aktivu jsem mohl na shromáždění Státní komise pro vědu a techniku prohlásit: „Konstatování, že úkoly ve vědeckotechnické oblasti byly naplňovány, autoři nemohou myslet vážně… Zatím nás nemůže naplňovat žádný revoluční optimismus při hledání odpovědí na otázky zvyšování dynamiky národního hospodářství, jak tvrdí vedoucí představitelé Státní komise. Naopak by se měli připojit ke smutnému faktu, že nedošlo k žádnému výraznému obratu ve využívání vědy a techniky v československém národním hospodářství, v produktivitě práce zaostáváme za světovým průměrem… Cesta k dynamice by měla vést změnou našich objektivních podmínek, nového klimatu společnosti, prostřednictvím kvalifikovaných osobností… Kdykoliv chtěl v historii změnit člověk přírodu, musel změnit sebe sama…“

 Moje vystoupení na zasedání státní komise nedopadlo dobře. Nejvyšší představitel této komise doc. Obzina prohlásil, že bylo zcestné, že bylo v  rozporu s politickou orientací, odporovalo zásadám Komplexního programu RVHP.  Když jsem vystoupil obdobně na dalším zasedání státní komise, doc. Obzina si na mě stěžoval tajemníkovi ÚV KSČ M. Jakešovi. Naštěstí jsem měl vystoupení s  ním zkonzultované. M. Jakeš mně řekl, abych byl ve vystoupení diplomatičtější.

TLAK NA EFEKTIVNOST SE NEMOHL ZASTAVIT

Neustálý politický tlak, ofenzivní politická práce ve vědeckotechnické oblasti nemohla být protispolečenským jevem, jak mně mnozí tvrdili. Domníval jsem se, že je nutné přestat přešlapovat na místě. Radikálně změnit organizátorskou práci centra, nepohybovat se od patníku k patníku, nevykládat obecně fráze o významu vědeckotechnického rozvoje, ale realizovat jeho výsledky. Bylo třeba podstoupit rizika i proti všem. Nepomáhaly žádné soubory opatření, usnesení sjezdů komunistické strany, ale práce, cílevědomý tlak na modernizaci výrobní základny, na strukturální změny. Z mých osobních poznatků jsem byl přesvědčen, že programy Státní komise vědeckotechnického rozvoje věnují nedostatečnou pozornost rozvoji a využití mikroelektroniky, biotechnologie, že komise nedostatečně spolupracuje s  akademickými pracovišti i s výrobou. Povinností politického pracovníka, kterým jsem byl, nebylo „odborničit“, nahrazovat či plést se do pracovního rytmu komise, ale povinnost razit cestu, vytvářet tlak na vůdce společnosti, znepříjemňovat jim život, porovnávat fakta o produktivitě práce s průmyslově vyspělými zeměmi, žádat zlepšení nepříjemných výsledků ekonomiky. Jeden z členů mého aktivu, představitel vysoké školy technologické, mě varoval a řekl: „Pochop, mocní mají dlouhé prsty. Vše ti spočítají, když to budeš nejméně očekávat!“ Moje víra v pokrok překonávala i tyto varující invektivy.

ZASEDÁNÍ ÚSTŘEDNÍHO VÝBORU KSČ

Uvítal jsem, stejně jako poradní aktiv, který jsem využíval k posuzování mnoha otázek ekonomiky a vědeckotechnického rozvoje, rozhodnutí předsednictva ústředního výboru komunistické strany projednat „Podíl vědy a techniky na růstu dynamiky národního hospodářství“ na zasedání ústředního výboru strany.

„Můj“ aktiv nedoporučil zpracovaný dokument SK VTIR předložit k jednání. K dokumentu jsme zpracovali stanovisko. V něm se pravilo: „U nás nedošlo k výraznějším změnám v praktickém využívání vědy a techniky, nedostatky přetrvávají v celé šíři společenského spektra, dílčí úspěchy nemají výraznější vliv na kvalitu ekonomického a sociálního růstu, prohlubuje se míra našeho zaostávání za předními průmyslově vyspělými zeměmi, pokračuje vysoká materiálová a fondová náročnost tvorby národního důchodu, zvyšují se nároky na spotřebu živé práce, tempo zvyšování technickoekonomické úrovně výrobků neodpovídá potřebám vnitřního a zahraničního trhu, modernizace výrobních kapacit jde pomalu, účinnost výzkumného potenciálu je snižována mimo jiné i malým zájmem výrobní sféry, vědeckotechnická spolupráce s průmyslově vyspělými ekonomikami je nízká, špatná…“

Závěry alarmující! Každý, kdo se zamýšlel nad fakty československé ekonomiky, žádal zlepšení. Očekávali, že zasedání ÚV KSČ přijme zásadní a rozhodná opatření k nápravě. M. Jakeš také souhlasil, aby podklady k jednání byly otevřené, kritické. Tak začínala i příprava. V průběhu příprav stejný tajemník dal pokyn zmírnit kritiku společenských problémů. SK VTIR podrobit jen obecnější kritice. Naopak prokázat, že komunistická strana dala správný směr, který zůstal nepochopen v nižších článcích výrobních celků. Národohospodářské výsledky prý naznačují, že není třeba vidět politiku centra černě. Vědeckotechnický pokrok je vidět na každém kroku. O tom svědčí zlepšovací návrhy v podnicích, hnutí mládeže Zenit, činnost brigád socialistické práce.

Práce aktivu, který připravoval podklady k jednání stranického orgánu, byla negována. Za této situace jsem odmítal i já podílet se dále na přípravě jednání. Odjel jsem domů. Přemýšlel jsem o smyslu své práce v Praze, o každotýdenním dojíždění z Vysočiny do Prahy a zpět. Žil jsem na dvě strany, doma a v Praze. Jaký to mělo smysl? Nic jsem nedokázal prosadit, nic jsem nedovedl do konce. Jaký je vlastně zájem centrálních činitelů na zlepšení výsledků československé ekonomiky? Mají či nemají zájem řešit razantně všechny brzdící faktory? Připomenul jsem si citát z jednání XVII. sjezdu KSČ, který klíčový proces zrychlení sociálně ekonomického rozvoje podrobil kritice. Konstatoval mj., že „Vázne rychlá materializace vědeckotechnického pokroku ve společenském procesu, stagnuje produktivita a intenzita společenské práce, vázne aktivita všeho lidu, dochází ke zpomalení dynamiky hospodářského a sociálního rozvoje.“ 

 Citát mně rozproudil krev. Na stole jsem měl v bloku napsaný citát z porady představitelů bratrských komunistických a dělnických stran z listopadu 1968 v Moskvě. Znovu jsem si ho četl: „Je třeba zbavit se překonaných představ na dosavadní společenský vývoj ve společnosti, je třeba uplatnit nové teoretické a ideově – politické přístupy…“ Demokratičnost, demokratičnost. Slovo tisíckrát skloňované mělo stále zádrhely. Přečetl jsem si i větu z připravovaného projevu M. Jakeše k přestavbě. Psal: „Přestavba představuje velký pozitivní zápas o zásadní změny v myšlení i praxi, složitý proces, který si vyžádá značné úsilí a určitý čas… v účasti na tomto díle neexistují žádná omezení…“

 Říkal pravdu! Uniformita a formálnost v práci podporovala a rozvíjela dogmatismus, diskreditovala ale komunistickou stranu, vedla občany k  apolitičnosti, ke společenské pasivitě, k cynismu, vytvářela prostor opozičním silám. Odstranit takové tendence znamenalo trpělivě pracovat především v oblasti vědeckotechnického rozvoje.

NENADÁLÁ ZMĚNA

Další den jsem byl pozván na pohovor k tajemníkovi ÚV KSČ M. Jakešovi. Spolupracovníkům jsem řekl, že si vezmu s sebou občanský průkaz. Asi mě propustí ze služeb. Smáli se. V kanceláři M. Jakeše seděl i předseda české vlády Ladislav Adamec. V diskusi kolovaly všeobecné fráze o mých kvalitách, aktivitě, houževnatosti, perspektivnosti. Zadržoval jsem úsměv. Po všeobecných frázích mně nabídli funkci místopředsedy české vlády pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. To byl šok! L. Adamec připomenul, že taková funkce  a příležitost se  naskýtá jednou za 25 let! Neměl jsem váhat. Prý budeme společně bojovat za vědeckotechnický pokrok. Jeho výrok mně připomínal „hantýrku“ svazáckých činitelů z padesátých let minulého století.

V NOVÉ FUNKCI

Rok po příchodu do Prahy na ekonomické oddělení mě M. Jakeš a L. Adamec uvedli do druhé, tentokrát vládní funkce. Pracovní kolektiv jsem kromě mého předchůdce Ing. Šrámka neznal. Asi před měsícem jsem se účastnil jeho pohovoru u tajemníka M. Jakeše. M. Jakeš vysoce hodnotil jeho práci a slíbil mu, že bude pracovat v této funkci ještě nejméně dva roky. Moje představení bylo pro něho velikým zklamáním. Nechápal změny, podlost. Domníval se, že jsem si o „koryto“, jak tvrdil, řekl sám. Ne, o nic jsem si neříkal. Sám jsem se divil.

V práci jsem zvolil obvyklé cesty spolupráce s  teoretickými pracovišti. Požádal jsem o pomoc vysokou školu ekonomickou. Děkan výrobě-ekonomické fakulty, u něhož jsem studoval, profesor Líbal, mně vyšel vstříc. Uvolnil svého zástupce, aby u mě pracoval na půl úvazku. Byla to významná pomoc. Stal se nezastupitelným pomocníkem. Pracovali jsme na nové reorganizaci pracovišť, na formách porad vedení české Komise pro vědeckotechnický rozvoj, na orientaci práce, která by směřovala na nosná odvětví českého průmyslu a životního prostředí.

Do popředí pozornosti byl zařazen projekt vědecko-výrobních sdružení. Jejich prostřednictvím měl procházet proces integrace vědy do výroby, podpora nových odvětví, získávání novinek ze zahraničí, podpora vědeckotechnické inteligence. Obdobný program byl navržen v oblasti životního prostředí. Shodli jsme se, že přijmeme heslo některých ekologů za základní princip naší práce: „Zdraví občana je nejvýhodnější investicí s  nesmírnou společenskou návratností!“Zdravé životní prostředí mělo být považováno za základní společenskou hodnotu, od které měly být odvíjeny další společenské aktivity.

Programy vzájemně souvisely. Řešení životního prostředí nemohlo spočívat v  návratu do podmínek prvobytné společnosti, ale v orientaci společnosti na hledání nových zdrojů energie, nových materiálů, technologií, nových přírodních procesů. Pokrok zdevastoval životní prostředí a zase jen vědeckotechnický pokrok mohl devastace mírnit, řešit. Vážným problémem té doby byla problematika odsíření elektráren. Byly to složité ekonomické a politické otázky. Česká republika měla dlouhodobé kontakty se spolkovou zemí Severní Porýní-Vestfálsko v NSR. Měl jsem informaci, že v této zemi mají odsíření elektráren definitivně vyřešeno. Jejich výrobní a technické kapacity byly schopny a ochotny nám pomoci. Navázali jsme kontakty. Po oboustranných jednáních byly zpracovány návrhy na společné strojírenské podniky k  výrobě ekologických zařízení, k získání know-how, ze strany Deutsche Bank byla nabídnuta výhodná půjčka.

Do Prahy přijel kolektiv odborníků v čele s ministrem zemědělství a životního prostředí Mattyssenem. Našemu hospodářskému aktivu jejich odborníci týden přednášeli a navrhovali spolupráci. Byl vypracován návrh Úmluvy mezi Českou republikou a Severním Porýním-Vestfálskem o vzájemné spolupráci a podpoře zájmu obou zemí v oblastech životního prostředí. Úmluvu jsem v zastoupení české vlády spolu s ministrem zmíněné spolkové země podepsal. Dle Úmluvy měly u nás pracovat první odsiřovací jednotky již v roce 1991! Byla to první významná historická Úmluva.

Při podpisu Úmluvy mezi Českou republikou a republikou Severní-Porýní-Vestfálsko v Praze

POSELSTVÍ NEBYLO PŘIJATO

Ministr zmíněné země přivezl poselství předsedovi české vlády od předsedy tamní vlády Johanese Raua, pozdějšího prezidenta SRN. L. Adamec pro zaneprázdnění přijetí odmítl. Ministra přijal M. Jakeš. V hodinové rozpravě podpořili obsah Úmluvy, diskutovali o problémech v oblasti životního prostředí, o poselství a o přání Johanese Raua navázat dobré přátelské vztahy s Českou republikou, projednávali širší otázky česko-německých vztahů. Předseda Státní komise vědeckotechnického rozvoje Úmluvu kritizoval. Prý jsme předešli federální orgán, což není správné. Otázky spolupráce s Německem prý neposuzuji v širších mezinárodních souvislostech, ale jen z  dílčího zájmu České republiky, z mého osobního zájmu, z mých osobních ambicí rozvíjet spolupráci s Německem. Nepřišel prý čas takto s Německem jednat.

MŮJ NÁZOR NA VZTAHY S NĚMECKEM

Odpůrcům spolupráce jsem napsal, že si dobře uvědomuji vše z historie vzájemných česko-německých vztahů, všechny zápasy o naši samostatnost, nezávislost, proces národního obrození. Použil jsem citát z  Ilustrovaných listů č. 14 z roku 1925, kde bylo zveřejněno slavnostní prohlášení Všeněmců: „Německý lid odmítá tajnou diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v celených územích německé kmeny v střední Evropě opět jednou budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny ji budou země uloupené versaillským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná…“  Připomenul jsem slova Konráda Henleina, které měl pronést v roce 1941 ve Vídni:„…Během několika let se sudetoněmeckému živlu podařilo tak důkladně otřást vnitřní stabilitou Československé republiky a její vnitřní poměry uvést do zmatku takovým způsobem, že se stala zralou pro likvidaci… To vše se mohlo uskutečnit jen proto, že celé sudetské Německo se stalo nacionálně socialistickým. Nechť dějiny jednou vynesou rozsudek: sudetští Němci vykonali věrně a pohotově svoji povinnost…“  Z našich pohraničních oblastí muselo odejít milion dvě stě tisíc občanů české a slovenské národnosti. Připomenul jsem i tragické zkušenosti z 2. světové války z obce, kde žiji. Na procesy, boje za svobodu a nezávislost se nikdy nezapomíná! Často se mě ptali představitelé výrobních seskupení v Severním-Porýní-Vesfálsku, zda mám rád západní nebo východní vítr. Jednoznačně jsem odpověděl, že mám rád vítr východní. Vane přívětivěji a trvale.

Při podpisu Úmluvy a navázání spolupráce se zmíněnou republikou Německa, jsem nevolal po návratu sudetských Němců do našeho pohraničí, nežádal odvolání Benešových dekretů ani po novém protektorátu Čechy a Morava a podřízení se německým zájmům. Německo je průmyslově vyspělá a kulturní země. Spolupráce s ním může být pro naši zemi významná, perspektivní. Evropa se blížila ke konci jednoho století a století nové by mělo započít s novými představami v soužití národů. Tolik jsem napsal těm, kteří mě obviňovali z tvorby přátelství s německým lidem spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko.

DVOJAKOST JEDNÁNÍ PŘEDSEDY ČESKÉ VLÁDY

Přesto, že předseda české vlády L. Adamec nepřijal poselství od předsedy vlády zmíněné spolkové země, shodli jsme se, že návrhy na řešení životního prostředí i ve spolupráci se Spolkovou republikou Německo předložím české vládě. Oba jsme mínili, že závěry české vlády umožní konkrétní tlak i na vládu federální, na potřebu naší podpory. Česká vláda předložený dokument s  doporučenými aktivitami projednala. Závěry však neschválila, vzala je pouze, na návrh předsedy české vlády, na vědomí. Rána pod pás!! Po zasedání mně L. Adamec doporučil, abych bez ohledu na stanovisko vlády, pracoval na plnění úkolů v oblasti životního prostředí. Dvojakost jednání se prokázala i na poradě vedení české vlády s předsedy krajských národních výborů. Mimo jiných úkolů se projednávaly otázky životního prostředí. Ve shodě s  předsedou české vlády jsem připravil kritické vystoupení, napadl benevolenci představitelů národních výborů i nedostatečnou osobní odpovědnost za ochranu životního prostředí. Na konkrétních faktech jsem dokladoval ztráty na lidském zdraví a škody pro národní hospodářství. Podstatu mého vystoupení otiskl i časopis Tvorba a Hospodářské noviny dne 14. srpna 1987. Bylo řečeno, mj., že: „Národní výbory podle zákona 35/1967 nevyužívají ekonomických nástrojů vůči znečišťovatelům přírody, nevyužívají ani závazných předpisů, ale dříve znečisťovatele tolerují, národní výbory nepovažují zdraví obyvatel za základní hodnotu společnosti, některé národní výbory se touto problematikou nezabývají…“  Byly vyjmenovány adresně.

Diskuse byla nepříjemná. Předsedové krajských národních výborů se bránili, zpochybňovali fakta uvedená ve zprávě, považovali je za falešná, tendenční. Fakta však byla převzata z  jejich prostředí, z analýz jejich útvarů. To oni netušili, nevěděli. V závěru předseda české vlády považoval moji zprávu „jako subjektivní, byť se některá fakta mohou přibližovat skutečnosti“. Předsedům se omluvil za„tvrdost“  zprávy.

NÁVRH NA NOVOU ANGAŽOVANOST

Za dva dny jsem byl pozván na „besedu“ k předsedovi české vlády L. Adamcovi. Vřele mě uvítal, nabídl posezení mimo oficiální pracovnu. Nalil skleničku bílého vína. Ukázal svůj dokument o zaměření práce strany ve společenské přestavbě. Z počátku ho četl sám, posléze mně pustil magnetofonový záznam. Po skončení se ptal na můj názor. Program se mně líbil, byl by přijatelný. Věděl jsem, že má vynikající kolektiv svých poradců, který přemýšlí perspektivně. Po přečtení a po poslechu programu mně navrhl, abych zašel za M. Jakešem. Jako člověk, který pracoval v Gottwaldově, mám prý k němu blízko. Měl jsem ho přesvědčit, aby nepřijímal funkci generálního tajemníka strany a angažoval se v jeho prospěch. Mě „udělá“ tajemníkem ÚV KSČ. Usrkl jsem vína a odpověděl: „Proč to neuděláš sám? Setkáváš se s ním pravidelně, sedíte spolu v předsednictvu strany. Já přece nejsem členem orgánu, nemám k tomu žádné kompetence. Nechtěj ode mě, abych dělal nějakého prostředníka. Tvůj požadavek se vymyká logice. Udělej to sám. V předsednictvu strany tě určitě podpoří a všichni to uvítají.“ Zarazil se, hleděl na mě rozpačitě. Čekal výraznou pomoc. Nedohodli jsme. M. Jakešovi jsem nic netlumočil.

VYSTOUPENÍ V ČESKOSLOVENSKÉM ROZHLASE

V souvislosti s formováním práce vědecko-výrobních sdružení a vědeckotechnického rozvoje jsem vystoupil v  roce 1987 v Československém rozhlase, v pořadu „Živá slova“. Řekl jsem mj.: „Co dělat, abychom se opět dostali mezi deset nejvyspělejších států světa. Lid po tom volá… takový požadavek je výrazem vlastenectví, národní hrdosti na své tradice a na své schopnosti… Lid má také právo podílet se na řízení společnosti. Člověk má už dost směrnic, byrokracie, poklonkování, závisti, nepochopení a všech možných schválností… Na pořad dne vyvstává otázka úlohy osobnosti… Žel, zatím máme mnoho lidí, kteří řídí a organizují věci, kterým sami nerozumějí. Kdyby to bylo jinak, nemuselo by být tolik problémů. Bez znalostí nelze vést a razit cestu pokroku…“  

Dozvěděl jsem se, že mé vystoupení podpořil předseda federální vlády L. Štrougal.  Z  ÚV KSČ žádná odezva. Přijal jsem i některé podnikatele ze západních zemí, velvyslance Švýcarska, Kanady. Spolu s předsedou Státní plánovací komise Svatoplukem Potáčem jsem se zúčastnil prvních jednání s představiteli firmy Baťa. Diskutoval jsem s  představiteli výrobních podniků a výzkumných ústavů České republiky. Všichni volali po nové technice, po dotacích, po nutnosti zvýšit technickou úroveň výrobní základny.

V dalším nedělním pořadu Československého rozhlasu „Živá slova“ jsem připomenul, že: „Praha stále nabízí práci na starých strojích, v neuzavřených technologických cyklech, s vysokým podílem ruční práce. Praha má stále daleko k tomu, aby se jako hlavní město stala  i místem moderních technologií, automatizovaných pracovišť. V závěru století stále větší význam má prozíravost, schopnost odhalovat vývojové trendy, umění hlouběji si osvojit objektivní zákony společenského vývoje, jejichž obsah je třeba brát v potaz ve chvílích našich dalších rozhodnutí… V odvážné aplikaci vědeckotechnického pokroku leží základní hodnoty, které rozhodnou o budoucnosti Prahy i České republiky…“

Bohužel, někteří pražští činitelé, ale i někteří pracovníci ústředního výboru KSČ, považovali moje slova za podporu slušovickému revizionismu s  možnou mezinárodní špionáží v neprospěch Československa. Nestačil jsem se divit.

CESTA NA ZÁPAD

Projekt vědecko-výrobních sdružení počítal ze získáváním nových technologií ze zahraničí. Měli jsme snahu získat spojence v zahraničí, v Sovětském svazu, v  Bulharsku, na Západě. Tomu odpovídal i program mé cesty na Západ. První zastávkou byla Paříž. S československým velvyslancem jsme diskutovali náměty k prohloubení vztahů s Francií. Konstatoval jsem, že je dosud velmi malý zájem podniků o tuto spolupráci. Jednali jsme s představiteli firmy Anipex a Dixi o výpočetních systémech v oděvním a obuvnickém průmyslu.

Z Paříže jsme odletěli do New Yorku. Besedovali jsme s pracovníky našeho obchodního oddělení. V  USA jsme měli zájem navázat kontakty s vědeckými a hospodářskými institucemi a získat znalosti i spojence pro naše vědecko-výrobní sdružení. Jednal jsem s firmou Gerber, zajímal jsem se o technické novinky v oblasti mezioperační dopravy při šití oděvů a obuvi. Zhlédl jsem počítačový systém, který vypracovával návrhy obuvi a oděvů, automatizované systémy stříhání látek a kůží, výpočetní systém k projektování strojírenských výrobků. Dojednal jsem dříve započatou dohodu o společné výrobě a společném prodeji řezacích strojů na látky a kůže. Spolu s prezidentem firmy, panem Josephem Gerberem, jsem podepsal Memorandum o další spolupráci. Měli jsme se podílet na výrobě strojírenských prvků a firma Gerber na elektronice, na výpočetní technice.

Při jednání s presidentem firmy Gerber Josephem Gerberem v USA

Z USA jsem odletěl do Kanady.  Naplánované jednání jsem měl i s panem Baťou. Zaujala mě jeho filozofie podnikání: „Teorie využití příležitostí a vytváření příležitostí, teorie neustálých analýz svých činností a jejich porovnávání s vyspělejšími zkušenostmi,teorie vysoké orientace na vědeckotechnický pokrok s cílem být v této oblasti první a nejlepší, teorie být první ve výkonnosti, teorie optimální sociální politiky, teorie stanovení monopolu cen výrobků, teorie realizace maximálních zisků apod…“

U pana Bati jsme projednávali aspekty možné spolupráce mezi jeho firmou a podniky České republiky. Předal jsem mu Poselství generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Zval ho do Československa a vyzýval ke spolupráci. Na závěr jsem podepsal s panem Baťou Memorandum. Formulovalo průběh jednání a možné kooperace práce mezi ním a našimi podniky, mezi obchodní sítí.

Při setkání s panem T. Baťou a jeho synem v Torontu v Kanadě

Další návštěva a jednání probíhala ve vědeckých institucích. Seznamovali jsme se s  možnostmi získávání součástek pro počítačové systémy, získávali jsme informace o způsobech financování výzkumu, ale i informace o čističkách odpadních vod a spaloven odpadů. Na závěr jsem na našem velvyslanectví hovořil s ministrem tamní vlády pro vědu. Navrhoval široké možnosti vzájemné spolupráce. Všechny rozhovory byly užitečné, podnětné.

NÁVRHY NA ZMĚNY

Česká komise vědeckotechnického rozvoje neměla potřebné kompetence, aby využila a realizovala náměty z této zahraniční cesty. Navrhli jsme proto, aby komise byla přejmenována na ministerstvo vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. Kompetence a pracovní náplň měly usnadnit rychlejší využití získaných podnětů. U nás probíhala společenská přestavba, což umožňovalo záměry naplnit. Na komisi bylo k problémům přestavby svoláno shromáždění, na kterém jsem mj. řekl: „Na poradě vedení jsme se shodli, že musíme spolu s  Akademií věd, vysokými školami, výzkumnými ústavy, výrobou, vytipovat rozhodující úkoly vědeckotechnického rozvoje a na tyto úkoly soustředit všechny dostupné prostředky… při péči o tuto oblast a o životní prostředí budeme hledat a nacházet účinné netradiční formy a jim přizpůsobíme personální práci… Současný stav naší ekonomiky není dobrý. Prohloubily se negativní tendence a hospodářské výsledky byly horší. Naléhavým úkolem bude zvýšit technicko-ekonomickou úroveň české výrobní základny, přeorientovat investiční politiku, podpořit změny struktury českého hospodářství… Za strategické záměry české ekonomiky převezmeme konkrétní osobní odpovědnost… Navrhovaná nová struktura našeho rezortu a organizační řád bude vytvářet těmto potřebám rámec, spolu s naší osobní odpovědností bude garantem, že naše práce nebude polovičatá a nebude se ustupovat překážkám…“

Naše návrhy byly předány předsedovi české vlády L. Adamcovi, Ústřednímu výboru KSČ. Byl vysloven předběžný souhlas. Týden po předložení návrhu na změnu struktury práce našeho resortu jsem byl pozván na pohovor k předsedovi české vlády. Oznámil mně, že v rámci společenské přestavby dojde ke sloučení České komise vědeckotechnického rozvoje a České plánovací komise. Na doporučení ÚV KSČ předsedou sloučených komisí se stane B. Urban. Já budu využit pro potřeby ÚV KSČ. Konec všem iluzím o vědeckotechnickém rozvoji. Farizejskému jednání se nechtělo věřit.

Jeden z dopisů, kterým jsem byl zván na pracovní návštěvu Kanady

ZA TŘI ROKY POBYTU V PRAZE TŘI FUNKCE

Nic jsem nedokončil. Za tři roky v Praze přešel jsem do třetí funkce. Potřebují prý mě, abych pomohl oslabit vliv protispolečenských sil ve společnosti. To byl ale záměr! Kdo to ale byly protispolečenské síly? To mně nikdo neřekl. Byli to lidé, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb, anebo ti, kteří tento pohyb brzdili? Znal jsem mnoho osobností z výrobních i z nadstavbových oblastí, spolupracoval s  nimi a nedošel k závěru, že by nesouhlasili se společenským pokrokem, se socialismem. Měli výhrady k dogmatismu, k praxi vůdců, kteří brzdili společenský pokrok, kteří se ho báli, strachovali se, že ztratí nad děním ve společnosti kontrolu. Otevřel jsem publikaci pod názvemK teorii a praxi výstavby strany. V ní se mj. psalo: „…Stranické vedení společnosti je nutným vztahem mezi komunistickou stranou a nejširšími masami pracujících… Tento vztah nemá administrativně mocenský charakter. Smyslem stranického vedení je zabezpečit optimální rozvoj společnosti z hlediska uspokojování potřeb a zájmů dělnické třídy a ostatních pracujících…“

Publikaci jsem zavřel a hodil do koše. Odstranil jsem i další knihy politické literatury. Politika není vůbec to, co je v knihách psáno. Politika je politikaření, svinstvo. Ponechal jsem si práci ČSAV s názvem Společenské zdroje a souvislosti urychlování vědeckotechnického rozvoje a práciPrognózování a hodnocení hlavních směrů rozvoje a využití vědy z hlediska společenských cílů. Vzal jsem si dovolenou a do Prahy nepospíchal.

NÁSTUP NA ÚSEK MOCENSKÝCH ORGÁNŮ STÁTU

Do nové funkce vedoucího státní administrativy ÚV KSČ mě uvedl M. Jakeš. K významné funkci mně mnozí blahopřáli. Já jsem nadšený nebyl. Tušil jsem, že jde o cestu k mému odstranění. Nevěřil jsem frázím, které oceňovaly moji práci. Skutečnost byla jiná. Přehazovali mě z místa na místo. Nic jsem nedokončil. Ne otevřeně, ale skrytě, označovali mě za obhajovatele politiky „Ledna 1968“. Rozhodl jsem se být vůči vedoucím činitelům strany a vlády obezřetný, mírnit jim svoji podporu.

Jakeš formuloval představy o mé práci. Měl jsem sledovat vazby členů aparátu a činitelů státní moci na G. Husáka, L. Štrougala, na J. Obzinu. Měl informace, že se spolčují, radí, ovlivňují aktivitu mnoha lidí, znevažují jeho práci. Měl jsem vypracovat koncepci práce oddělení. Zbavit oddělení všech důstojníků ministerstva vnitra a ministerstva obrany. Pracovali v  odborech oddělení Ústředního výboru KSČ, ale byli placeni a odměňováni svými resorty. Nenormální stav.

Vrátil se k mé minulé práci. S mými aktivitami v oblasti vědeckotechnického rozvoje prý nesouhlasili představitelé vlády a G. Husák. Předseda české vlády L. Adamec prý mě nechtěl. Tak mu vyšel vstříc a zaměstnal mě na tomto významném úseku. Při těchto slovech se mi nedíval do očí. V pravé ruce držel tužku a ve svém poznámkovém bloku si dělal čáry, kolečka, podtrhával znovu věty dříve podtržené, upíjel čaj. Za jeho zdánlivě dobráckým vzhledem jsem spatřoval neupřímnost. Sám jsem se vrátil ke svým aktivitám v oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. Vyslovil jsem přání, abych mohl sledovat plnění závěrů z podepsaných Úmluv a Memorand. Souhlasil!

ŽÁDNÝ PŘÍJEMNÝ POCIT JSEM NEPROŽÍVAL

Připomenul jsem si období kdy byl M. Jakeš zvolen generálním tajemníkem komunistické strany. Mnozí o něm tvrdili, že člověk pokřtěný baťovým systémem bude nesmlouvavým obhájcem společenské přestavby. Další tvrdili, že se vrátí padesátá léta minulého století. Po jeho zvolení měl k jeho praxi vážné výhrady L. Štrougal, přívrženec společenské přestavby a nových forem práce. Ještě jsem netušil, že bych měl přijít na toto oddělení, ale navštívili mě náměstci ministra vnitra. Navrhovali, abych přispěl k odvolání ministra vnitra V. Vajnara a jeho náměstka A. Lorence.  Jsou prý nakloněni až příliš společenské přestavbě, což u nich vzbuzuje obavy o další společenský vývoj. Mluvilo se o výhradách k práci M. Jakeše od prezidenta G. Husáka, byť jej sám doporučoval do funkce generálního tajemníka. Vzpomněl jsem si na názory z Gottwaldova. Tehdy, v roce 1984, přijel na okresní konferenci komunistické strany tajemník ÚV KSČ M. Beňo. Přijela i skupina pozorovatelů konference. Členové skupiny pozorovatelů získávali mj. Informace od členů strany i od veřejnosti na možnosti, že generálním tajemníkem KSČ bude muž známý v Gottwaldově, který pracoval ve firmě Baťa – M. Jakeš. Tento názor byl vnesen do gottwaldovské veřejnosti již dříve a skutečně přinesl určitý rozruch. Starší členové komunistické strany návrh vítali, inteligence pochybovala. Na tuto eventualitu jsem se zeptal tajemníka ÚV KSČ M. Beni. Zčervenal, ale neodpověděl. Můj dotaz rychle převedl na moji osobu. Prý bylo nejsložitější „pohnout“ se mnou ze Žďáru nad Sázavou, nyní prý budou přesuny snadnější. Nereagoval jsem.

PRÁCE NA NOVÉM ÚSEKU

Svolal jsem poradu vedoucích odborů právní, branné a bezpečnostní politiky. Řekl jsem jim, že politika jejich úseků musí napomáhat potřebám společenské přestavby, rozvoji demokracie, k výměně lidí s dogmatickým myšlením. Naznačil jsem jim úkol generálního tajemníka o přechodu důstojníků vnitra a armády z  aparátu komunistické strany  do svých resortů.

Problematiku práce takových oddělení jsem neznal. Požádal jsem proto o výjezd do Sovětského svazu, Maďarska a NDR. Získané zkušenosti byly významné. V Sovětském svazu obdobné oddělení neslo název Právní oddělení. Zabývalo se možnostmi tvorby právního státu, politiku komunistické strany oddělovalo od politiky státu, zabývalo se možnostmi vlivu i jiných politických subjektů na tvorbu politiky, snažilo se omezit vliv konzervativců na dění společnosti. V rámci demokratizace společnosti hledali formy využití některých disidentských hnutí Sovětského svazu.

V Maďarsku vedoucí několika oddělení Ústředního výboru Maďarské dělnické strany odmítali zasahování do kompetencí státních orgánů, obdobné oddělení zrušili, pracovníky propustili.  Zdálo se mně, že komunisté v Maďarsku rozkládají sami svoji stranu.

V dalším týdnu jsem navštívil Berlín. Struktura oddělení a jeho zaměření zůstalo stejné jako u nás. Vedoucí činitelé oddělení se zajímali, jak čelíme vzrůstajícímu hnutí opozice. Shodli jsme se, že se sejdeme v Praze a projednáme možné změny.

TEORETICKÝ DOKUMENT MĚL NAVÁDĚT K PRAKTICKÉ ČINNOSTI

Po návratu do práce jsme diskutovali o získaných zkušenostech. Došel jsem k názoru, že je třeba zpracovat teoretický dokument jako základ k formulování praktické činnosti oddělení. Dokumentu jsme dali název Obrana a ochrana společnosti v podmínkách společenské přestavby a rozvoje demokracie.Úkolem měl být pověřen Ústav marxismu-leninismu, Vojenská akademie a Vysoká škola SNB. Současně s  tímto návrhem byl vypracován návrh na zrušení dosavadních tří odborů oddělení a navrženy dva úseky. Jeden se měl zabývat „využíváním a zneužíváním práva v činnosti pracovníků státních orgánů“ a druhý„otázkami životního prostředí a lidských práv“.

Při jednání s ministrem financí ČR panem Nykodýmem na zámku Jezeří o jeho záchraně a o problémech životního prostředí v Severočeském kraji

Začalo přemisťování důstojníků armády a vnitra do jejich resortů. Místo nich přicházeli mladí právníci a další osoby s vysokoškolským vzděláním. Vedení komunistické strany byl předložen návrh na změnu názvu oddělení „Právní oddělení“. Vedením odboru byl pověřen mladý právník. Připravený návrh nové struktury a zaměření práce oddělení konzultoval na pracovištích ministerstva vnitra. Vrátil se rozladěný, rozčilený. Označili ho za „blbce“ a  mě za „zločince“.

PRVNÍ SOUKROMÉ SETKÁNÍ S MINISTREM VNITRA

Po těchto peripetiích jsem pozval na besedu ministra vnitra Vratislava Vajnara. Považoval jsem ho za vzdělaného, perspektivního a také odpovědného muže. Zastával názor, že by se nemělo proti opozici mocensky zasahovat, ale dříve s nimi diskutovat společenské problémy,  nacházet řešení. Zajel jsem s ním i do Slušovic, aby poznal řídící systém a praxi Agrokombinátu, aby se seznámil s hospodářskými a sociálními výsledky. Byl překvapený a pozitivně naladěný.

NOVÝ MINISTR VNITRA

Bohužel, další týden byl z funkce ministra odvolán. Nechápal jsem proč. Návrhů na nového ministra bylo několik. Vážným kandidátem se stal generál Sochor, náčelník první správy SNB. Seznámil jsem se s ním dříve při poskytování některých informací z  oblastí vědeckotechnického rozvoje. Ve všech hodnoceních byl označován za schopného a vzdělaného člověka. Obdržel jsem úkol od generálního tajemníka, připravit kádrový návrh na jeho schválení v předsednictvu komunistické strany. Když přinesl generál Sochor do mé kanceláře svoji fotografii, zavolal mě M. Jakeš. Měl jsem se dostavit k němu, a to okamžitě.

NEČEKANÉ PŘEKVAPENÍ

Ptal se mě, zda znám Františka Kincla. Znal jsem ho z Jihomoravského kraje a z jednání v ČNR. Měl jsem ho pozvat a přesvědčit do funkce ministra vnitra. Obrat M. Jakeše jsem nechápal. Vrátil jsem se do své kanceláře a novinu zvěstoval gen. Sochorovi. Můj výklad ho nepotěšil. Přestal se mnou komunikovat. Na rozhodnutí M. Jakeše jsem neměl a nemohl mít žádný podíl. Po delším jednání byl do funkce ministra vnitra doporučen a schválen František Kincl. Veřejnost se dozvídala, že jsem doporučil na ministerstvo vnitra „svého koně“. Podivné změně ve vedení ministerstva vnitra se divilo i sovětské velvyslanectví. Jeho zástupce se mě přišel zeptat, proč jsem právě já doporučil Františka Kincla do funkce ministra. Neřekl jsem, že je to zvláštní hra M. Jakeše, které nerozumím, že dokonce rozehrál hru na můj účet. Řekl jsem pouze, že měl zřejmě pádné důvody, které já neznám. Odešel nespokojený.

Dopis, který jsem zaslal v říjnu 1989 ministrovi vnitra federální vlády F. Kinclovi

UDÁLOSTI ORGANIZOVANÉ PROTI SPOLEČNOSTI

Vrcholem předešlých nespokojeností občanů a studentů se staly události Palachova týdne v lednu roku 1989. Z informací ministerstva vnitra vyplývalo, že „v Praze na Václavském náměstí se sejdou „pankáči“ z  celé republiky a někteří studenti pražských vysokých škol“. 

 Můj pomocník mě informoval, že noviny Večerní Praha zveřejnily jakousi Výzvu studentů, aby se ostatní upalovali za myšlenky Václava Havla. Václav Havel měl reagovat a vyzval prý studenty, aby tak nečinili. Neověřoval jsem, zda nejde o blábol. Byl jsem doma. Z Vysočiny  jsem volal do Prahy a spolupracovníkům řekl, že se chci podívat na shromáždění na Václavské náměstí, že chci vidět „pankáče“, jak hovořila informace ministerstva vnitra. Měli pozvat i ministry vnitra Federace a České republiky včetně generálního prokurátora JUDr. Pieščaka. Společně posoudíme, co se na Václavském náměstí děje.

VELKÝ PROTEST VŮČI VŮDCŮM STRANY A STÁTU

Přeplněné náměstí nenasvědčovalo, že jde o sjezd „pankáčů“. Šlo o veliké shromáždění, protest, rozhodující událost pro další vývoj u nás. Byl to veliký odpor proti komunistické straně, proti politickému systému, proti vedoucím činitelům komunistické strany a státu. Na přeplněném náměstí jsme viděli zásah bezpečnostních jednotek proti demonstrujícím, použití obušků, vodních děl i služebních psů. Zásah měl pomoci k vyklizení prostoru, působil ale děsivě. Nikdo z  mých společníků se k zásahu nehlásil. Naopak brutální zásah odsuzovali. Prý byl věcí pražských orgánů.

KRIZE VYŽADUJE RYCHLÉ ŘEŠENÍ

Podle mého názoru vyžadovala vyhrocená situace neprodlené svolání Ústředního výboru komunistické strany, následně vlády a Federálního shromáždění. Vyhodnocení příčiny událostí, odpovědnosti za brutální zásah, vyvození závěrů. Jednání orgánů nebylo svoláno, ale vedení strany dalo pokyn, aby se vlády a Federální shromáždění otázkami protestů zabývaly a doporučily řešení.

S odstupem doby závěry těchto orgánů projednalo předsednictvo strany. Ocenilo zásah bezpečnostních orgánů, doporučilo zpřísnění opatření vůči sdělovacím prostředkům a vůči občanům. Schválilo aktiv v čele s vedoucím ideologického oddělení, který se bude situací ve společnosti zabývat a doporučovat předsednictvu strany návrhy na opatření. K uklidnění situace však nedocházelo. Naopak i členové komunistické strany měli vážné výhrady k zásahům proti demonstrujícím občanům, nespokojenost panovala i mezi pracovníky Ústředního výboru komunistické strany. Požadovali zveřejnění osoby, která dala pokyn k brutálnímu zásahu na Václavském náměstí.

Projevy nepřátelství ale směřovaly k  mé osobě, k oddělení, které jsem vedl. Nejvíce útoků vycházelo zejména ze stranické organizace Prahy. Všechny zásahy jsem prý usměrňoval, nařizoval, všechny byly organizovány z mého popudu. „Řídím“ prý ministerstvo vnitra! Tak je vše jasné! V rozporu s pravdou tvrdili, že za všechny zásahy na území Prahy proti demonstrujícím nenesou odpovědnost orgány Prahy, ale oddělení, které jsem vedl já osobně.

STANOVISKO ODDĚLENÍ, KTERÉ JSEM VEDL

Zběsilost cílených útoků jsme projednali na oddělení. Dohodli jsme se zpracovat pro vedení komunistické strany písemný dokument. Byla to naše reakce na dění v průběhu Palachova týdne. Doklad nesl pracovní název „Návrh postupu proti působení protisocialistických struktur“.

 V úvodu bylo řečeno: „že pod současným vedením komunistické strany nebylo v poslední době dosaženo pozitivních výsledků, že je u nás stále nízká produktivita práce, nízká kvalita a technická úroveň výrobků, že nejsou řešeny ekologické problémy společnosti, že nejsou  brány v potaz výsledky práce inteligence, že se na řízení společenských událostí nedostatečně podílí pracující, že stranická a státní „garnitura“ byla dosazena brežněvovským vedením, že svým nekompetentním jednáním přivedla společnost na samý okraj krize, že hrozí nebezpečí vzrůstání aktivit proti vedení strany, proti komunistické straně i proti společenskému systému, že mnohé myšlenky předkládané opozicí pronikají do armády, bezpečnosti, prokuratury a soudů s cílem získat jejich podporu…“ Na závěrečných úpravách se podílel i 1. náměstek ministra vnitra, konzultace proběhla i s ministrem vnitra. Bylo známé, že i příslušníci Stb měli řadu výhrad k práci vedení komunistické strany a státu. Pravidelně poskytovali informace o dění ve společnosti, v krajích i okresech. Vedení strany mělo všechny informace  k dispozici. Nabýval jsem dojmu, že je bere jen na vědomí aniž by je analyzovalo, natož reagovalo. Velký počet informací měl totiž spojitost s prací vedení komunistické strany a státu. Mohu uvést příklad: výjezdy občanů do zahraničí, udělování pasů a víz, pozornost životnímu prostředí, spolupráce s průmyslově vyspělými státy, práce s inteligencí. Řada problému byla sice omílána kolem dokola, ale neřešena. Britská stanice BBC uvedla zprávu, že jsem vypracoval s Lorencem dokument, který se stal roznětkou ke společenským změnám.

Doporučili jsme jít proti opozici do protiútoku. Zvýšit aktivitu komunistické strany. Navrhli, aby všichni nejvyšší představitelé komunistické strany a státu, a to jmenovitě, navštívili vysoké školy, různá pracoviště, okresy a kraje. Měli se vyjádřit ke společenským problémům, ke svým aktivitám a získat studenty a pracující ve svůj prospěch. Součástí naší zprávy byl návrh „Neprodleně přistoupit k některým personálním změnám ve vládách, neodkladně řešit citlivou otázku setrvání některých činitelů v čele komunistické strany, Národní fronty, dát širší prostor jiným politickým stranám a odborníkům, zahájit dialog o společensky aktuálních problémech s církvemi a disidentským hnutím, s Akademií věd, s představiteli významných průmyslových komplexů, s krajskými a okresními stranickými orgány, sdělovacím prostředkům umožnit prostor k naprosté otevřenosti, navázat kontakty s rodáky, kteří žijí a pracují v zahraničí a získat je ke spolupráci v rozvoji naší ekonomiky…“

 VEDENÍ STRANY DOKLAD ODDĚLENÍ NEPŘIJALO

Dokument jsem předal k využití M. Jakešovi a předsednictvu strany. Po krátkém zhlédnutí řekl, že návrhy nejsou špatné. Musí je však předložit ke konzultaci tajemníkovi pro ideologii Janu Fojtíkovi. Po vrácení dokumentu bylo na titulní straně napsáno: „S. Jakeš, není třeba nic nového přijímat. Stačí to, co bylo přijato v předsednictvu strany. Jan Fojtík!“

 Dokument mně byl vrácen jako bezpředmětný. Z úseků Ústředního výboru KSČ a ze stranické organizace Prahy byla rozšiřována zpráva, že chci být generálním tajemníkem a vládnout spolu se Slušovicemi. Z pera Jiřího Rumla, redaktora Lidových novin, tehdy ještě stále na indexu, jsem četl, že je nutné rozbít slušovické centrum kolem M. Jakeše a v  dalším článku si kladl otázky. Parafrázuji: „Bude Hegenbart ministrem vnitra? Do jaké stáje vlastně patří? Vše se rozhodne. Švestky na Vysočině dozrávají později.“ V žádné „stáji“ Prahy a zájmových skupin toužících po moci jsem nebyl, nechtěl být. Takovým praktikám jsem se vyhýbal, neměl jsem o ně zájem.

V POZORNOSTI ZÁJMOVÝCH SKUPIN JSEM BYL ZAPSÁN TRVALE

Z pozornosti pražských činitelů, ale ani činitelů Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, jsem neunikal. Vedoucí činitelé Svazu mládeže nechávali stále více o sobě slyšet. Z jejich postojů vyplývalo, že chtějí společenské změny, zbavit společnost „jestřábů“, jak nazývali vedoucí činitele strany a státu. Hledali spojence. Souznění prý našli u předsedy vlády L. Adamce.

Po Praze kolovalo heslo: „Kdo se plete do věcí, musí být v nich maximálně namočen!“ Toto heslo patřilo mně. Pražští činitelé mě začali „namáčet, obviňovat.“ Skupinám toužícím po moci jsem vadil, překážel, nabourával jejich zájmy. Rozhodly se mě umlčet.Ředitel stranické školy městského výboru KSČ mně předložil návrh na ustavení „agitačního kolektivu“. Jeho členové se měli zúčastňovat shromáždění studentů a obyvatel. Při protestech měli obhajovat politiku komunistické strany a vedoucí představitele.

Návrh doporučoval, abych tento „agitační kolektiv“ osobně řídil. Byl to podivný návrh. K agitaci sloužilo ideologické oddělení a ne oddělení, které jsem vedl. Nicméně návrh ředitele jsem projednal s generálním tajemníkem M. Jakešem. Řekl jsem mu, že jde zřejmě o pokus Prahy zatáhnout mě do nějakých, mně neznámých, sítí. Při odpovědi, že by to vedoucí činitel Prahy nedopustil, zvýšil hlas. Zastával se ho, obhajoval. Považoval ho za dynamickou osobnost s perspektivou být v čele komunistické strany. Nereagoval jsem. Návrh ředitele školy ale odmítl a doporučil, aby takový agitační kolektiv byl na ideologickém oddělení.  Navrhl, abych napsal jeho jménem dopis vedoucímu představiteli Prahy a návrhy odmítl s tím, že agitace je věcí stranického orgánu města Prahy. V roce 1990 jsem byl na ministerstvu vnitra vyslýchán a dotazován, zda jsem dopis skutečně napsal a poslal.

SPOJITOST JISTĚ NE NÁHODNÁ

O rok později se na toto téma objevil článek ve Studentských listech UK. Studentka slovenské národnosti Beáta Berníková napsala článek pod názvem „Čubův slušovický syndrom!“Později se stala tiskovou mluvčí českého ministra vnitra Jana Rumla. „Agitační aktiv“ označila za„Hegenbartovy provokatéry“, kteří měli rozvíjet násilnosti, provokovat k bitkám. Jejich přípravu jsem prý organizoval už v roce 1988 a posléze v roce 1989 ve Slušovicích. Za tím účelem jsem tam měl zřídit výcvikové středisko, v němž vedle doc. Čuby, předsedy Agrokombinátu, působili i činitelé ministerstva vnitra. V článku jsem se i dočetl, že slušovický komplex vznikl dílem „Hegenbartovy vědeckotechnické rozvědky ÚV KSČ“ a také díky„vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968“.

Proti tvrzení jsem protestoval. Dotazoval jsem se pisatelky, kým byla pověřena zveřejnit lživé zprávy, z jakých zdrojů převzala nehorázné informace a proč právě ona se jich ujala. Ptal jsem se jí, zda nezakládá nová padesátá léta a žádal vysvětlení, konkrétní písemné doložení jejího tvrzení. V dalším vydání Studentských listů UK pisatelka napsala: „Pane Hegenbarte, já zírám!“ Už jsem nereagoval, ale dedukoval možné velké protihegenbartovské a protislušovické spiknutí studentů, mládeže, některých činitelů ministerstva vnitra, vedoucích činitelů stranické organizace Prahy.

VYSTOUPENÍ NA ZASEDÁNÍ ÚV KSČ

V březnu 1989 se zabýval Ústřední výbor KSČ otázkami školství. Současně měl projednat události Ledna 1989. Sekretariát generálního tajemníka M. Jakeše mě pověřil, abych v  diskusi podpořil zásah pohotovostního pluku proti demonstrantům na Václavském náměstí. Současně jsem měl odsoudit aktivity italské komunistické strany. Její členové totiž protestovali proti praxi vedení KSČ vůči studentům v Praze. Odmítl jsem oboje.

Proč jsem měl já děkovat, když tak už učinil předseda výboru pro stranickou práci v českých zemích Karel Urbánek? Proč jsem měl já protestovat vůči italské komunistické straně, když to měl učinit vedoucí mezinárodního oddělení? Nakonec tak učinil sám generální tajemník. K údivu všech současně prohlásil, že „situace v Československu je konsolidovaná“.

Na zasedání jsem vystoupil. Mj. jsem řekl: „…Uskutečnění tolik očekávaných změn u nás není zdaleka jen v rukou vedení strany a státu. Své slovo tu musí říci celá společnost, všichni obyvatelé našeho státu. Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naší populace s  vědomostmi nového pokrokového myšlení měly otevřenou cestu vzhůru a mohly se, v blízké budoucnosti, zapojit do procesu řízení a nahradily ty, kteří na svěřené úkoly nestačí…“ Mezi svými přáteli prohlásil M. Jakeš: „…že ví, že jsem vystoupil proti němu, ale aby mně to neříkali.“ Oni mě ale o jeho nespokojenosti informovali.Na dalším zasedání, které se zabývalo otázkami životního prostředí, jsem na zásah M. Jakeše, nedostal slovo.

POZORNOST ŽIVOTNÍMU PROSTŘEDNÍ JSME VĚNOVALI STÁLE

Problémy životního prostředí, ve spolupráci s  českým ministrem vnitra, jsme dále řešili. Bylo v  jeho kompetenci. Svolávali jsme mnohá setkání s osobnostmi, které se tomuto úseku věnovaly. O jedné takové besedě vyšla tisková zpráva, že „Ministr vnitra České republiky se sešel s odborníky z oblasti životního prostředí a setkání se také zúčastnil vedoucí oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart“.

Dne 21. února 1989 jsem z jednoho takového setkání předal M. Jakešovi a L. Adamcovi následující informaci:

Skupina odborníků, se kterou jsem se setkal, předložila k posouzení a k dalšímu rozhodnutí monografii „Stav a vývoj životního prostředí v Československu“. Iniciativně ji zpracovala  ekologická sekce československé biologické společnosti při Akademii věd a ekologická pracovní skupina Rady ekonomického výzkumu s Ústředním ústavem národohospodářského výzkumu v Praze. Jde o pokus co nejobjektivněji charakterizovat stav a formulovat základní existující i potenciální problémy v  jejich vzájemných vazbách. Doporučuji, aby Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj uspořádala v dubnu 1989 pracovní seminář, na kterém budou zástupci sdělovacích prostředků informováni o stavu a vývoji životního prostředí v Československu. Půjde o otevřené seznámení s dosud neznámými zápornými faktory, které neblaze ovlivňují kvalitu života našeho lidu. Upozorňuji, že místy až kritický stav životního prostředí a přírodních zdrojů na straně jedné a znepokojení stále širších vrstev společnosti s  danou situací na straně druhé, vyžadují rychlé řešení způsobem skutečně účinným. Z pověření aktivu odborníků a dalších účastníků jednání ujišťuji, že všichni jsou připraveni pomoci všude, kdekoliv to bude potřeba. Rudolf Hegenbart“Dle informací pracovníka sekretariátu, generální tajemník informaci zhlédl a napsal na první stranu: „s. Lenárt, k využití. Jakeš.“

PROBLÉMY S ROZVOJEM SPOLUPRÁCE S PANEM BAŤOU

V souladu se stanovisky generálního tajemníka M. Jakeše jsem se zúčastnil jednání s představiteli firmy Baťa. Problémem obnovení vztahů se zabývala federální vláda v únoru 1988. Stanovila hlavní směry spolupráce. Měl jsem zájem, aby dřívější ujednání, u kterého jsem byl, bylo plněno. Věděl jsem, že pan Baťa cesty k nám neuzavřel a má, přes všechny brzdící faktory, přes nepodložené fámy mnohých, snahu s našim průmyslem spolupracovat. Připravovala se další jednání. Měla probíhat v Torontu. Měl jsem zájem, abych se jednání, jako zmocněnec naší vlády, zúčastnil. Bohužel, nebyl jsem schválen. Do Kanady odjel místopředseda federální vlády B. Urban. Po návratu z  Kanady podal B. Urban  informaci z jednání na poradě u generálního tajemníka M. Jakeše. Byl jsem pozván.

Pan Baťa prý podmiňoval další jednání zaplacením poměrně vysoké finanční částky. B. Urban řekl, že by bylo vhodné o návrhu uvažovat. M. Jakeš chvíli výklad B. Urbana poslouchal a náhle přerušil jednání.  Přítomným oznámil: „Kdo slíbil Baťovi peníze, ať je dá ze svého! Nikdo mně nebude předkládat k rozhodnutí finanční otázky a ani mně nepřísluší o takových otázkách jednat.“ Odešel, porada skočila. Za několik okamžiků mě pozval a řekl, aby se v jednáních pokračovalo, ale bez něj. On nemůže figurovat na předním místě, neobstál by v Gottwaldově.

V dalších okamžicích mě zval k jednání tajemník ÚV KSČ Jozef Lenárt. Měl obavy, že vládní činitelé pošlou zprávu do Toronta o našem nezájmu jednat s panem Baťou. Požádal mě, abych sehnal “kurýra“, který by okamžitě odjel do Kanady a informoval pana Baťu, že náš zájem o spolupráci trvá. Vzpomněl jsem si, že spolužákem pana Bati byl zasloužilý umělec prof. Zdeněk Kovář z Gottwaldova. Dobře jsme se znali. Zavolal jsem mu a informoval ho o naší potřebě. Cestu do Kanady uvítal.

Vrátil se spokojený. Názory pana Bati vyložil. Zájem o pana Baťu však projevili i někteří strůjci společenských změn u nás, pracovníci Prognostického ústavu Akademie věd. Ti nakonec slavnostně, s velkou reklamou, vítali pana Baťu v Praze a v Gottwaldově. Považovali se za strůjce obnovené spolupráce s ním. Prezident V. Havel ho jmenoval svým poradcem.

PROBLÉM VE VZTAZÍCH SE SUBJEKTY REPUBLIKY SEVERNÍ PORÝNÍ-VESTFÁLSKO

Obdobný osud měla spolupráce s  firemním seskupením spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko ve SRN. I zde jsem měl zájem, aby dohody z Úmluvy podepsané v roce 1987 byly plněny. Představitel firemního seskupení pan Höllter byl přijat generálním tajemníkem M. Jakešem a tajemníkem ÚV KSČ Jozefem Lenártem. Informoval je o složitostech, které brzdí rychlejší postup  naplňování vzájemných dohod. Po tomto setkání s  panem Höllterem svolal generální tajemník poradu zainteresovaných ministrů a náměstků. Doporučil konkrétní opatření, která by umožnila plnění dohod. Já jsem provedl zápis a dostal úkol, abych plnění závěrů kontroloval.

Při jednání s presidentem výrobního a technického seskupení Severního-Porýní-Vestfálsko  panem Höllterem v Praze
Při jednání s presidentem výrobního a technického seskupení Severního-Porýní-Vestfálsko  panem Höllterem v Praze

Po jedné kontrole mě navštívil náměstek ministra paliv a energetiky. Stěžoval si, že je mu vyhrožováno. Ptal se, co má dělat. Navštívil ho příslušník Stb a jeden pracovník Ústředního výboru strany. Nabádali ho, aby od spolupráce s  Němci odstoupil a přestal se angažovat.  Nechápal příčiny. Řekl jsem mu, ať pokračuje, nenechá se odradit. Informátoři čekají na společenské změny, nemají zřejmě zájem, aby za vedení M. Jakeše bylo dosahováno dobrých výsledků spolupráce. Spolupráci míní zastavit. Po změnách spolupráci rozjedou na plné obrátky, nyní vše brzdí. I z ostatních resortů docházely podobné informace.

V následujících dnech mně pracovník odboru bezpečnostní politiky předával vzkaz od jednoho důstojníka StB. Od spolupráce s Německem jsem měl dát ruce pryč nebo špatně dopadnu. Vztahy, které podporuji, prý neodpovídají politickým záměrům strany a vlády. Vzkaz mě rozčílil. Proč mě nenavštívil osobně? Kdo mu dal právo rozhodovat za oficiální představitele a orgány? Napsal jsem v srpnu 1989 dopis ministru vnitra F. Kinclovi. Žádal jsem o vysvětlení. Odpovědi jsem se nedočkal.

SETKÁNÍ SE SPISOVATELEM

V  květnu 1989 se v Československu konalo setkání spisovatelů detektivek. Přítomen byl i významný spisovatel Sovětského svazu Julian Semjonov. V průběhu jednání jsem byl pozván na večeři, kterou pro něj uspořádal ministr vnitra F. Kincl. Pan Semjonov se opozdil, na večeři nepřišel ve stanovený čas. Po pozdním příchodu byl požádán o úvodní přípitek. Jeho povídání bylo delší. Vysvětloval podstatu společenské přestavby, principy demokratizačního procesu, kritizoval československou těžkopádnost i strukturu našeho hospodářství. Připadlo mně, že nás školí jako konzervativce. Když skončil, zeptal jsem se, zda si nespletl území, ve kterém se nachází. Dále jsem řekl: „Nás nemusíte poučovat o demokracii. Na těchto principech vznikl náš československý stát. Celému světu byla známá kulturní vyspělost našeho lidu, jeho píle, um a řemeslná zručnost. Měl byste vědět, že např. v Rakousku-Uhersku více jak 60 % jeho průmyslové výroby bylo v českých zemích…. Pokud nás bude chtít dále školit, požádám zde přítomného ministra vnitra, aby přistavil letadlo, které by vás dopravilo do Damašku a odtud můžete jít pěšky do Moskvy. Po cestě můžete vyprávět občanům Sovětského svazu o přednostech společenské přestavby, zda bude mít pozitivní vývoj či bude zklamáním, prohrou…“ Odvětil stručně: „Ty aparátčik!“ Uvědomil jsem si svou vážnou diplomatickou chybu. Nic se nedalo vzít zpět.

MOJE PROHLÁŠENÍ NEBYLO PROTISOVĚTSKÝM JEVEM

Někteří tvrdili, že jsem zaměřen proti Sovětskému svazu. Nebyla to pravda. Můj pozitivní vztah k  Sovětskému svazu se rodil za 2. světové války. Ruští partyzáni přicházeli i k nám domů, besedovali s rodiči. Spolu s otcem mé manželky jsem se po válce zúčastňoval mnoha setkání s nimi. S některými veliteli jsem se setkal i při svém studiu na Akademii společenských věd v Moskvě. Stejně tak při dovolené na Krymu. V období 2. světové války položilo svůj život 26 milionů sovětských občanů, téměř celý Sovětský svaz byl rozvrácen, rozbit.

Jako funkcionář podniku a okresu jsem v rámci družebních vztahů poznával život tamního lidu, jeho problémy, úspěchy. V mnohých centrech jsem se zúčastnil zprovoznění výrobků Žďárských strojíren. Při studiu v Moskvě jsem navštívil i jiné oblasti a svazové republiky. Poznal jsem dobré srdce ruského občana, jeho pohostinnost, úsilí o lepší život. Občané Sovětského svazu nikdy nezpochybňovali náš stát a národnosti, naopak národní rozvoj podporovali. Seznámil jsem se s rozsáhlostí sovětského území, nerostným bohatstvím, s významnými přírodními zdroji, ale i s vyspělou technikou. Sovětský svaz jsem považoval, stejně jako považuji Ruskou federaci, za perspektivní zemi, s kterou je nutné rozvíjet dobré přátelské vztahy, obchodní vztahy ve všech směrech. Reakce na pana Semjonova byla mou momentální odpovědí na jeho netaktní projev k nám, kteří jsme se zabývali přestavbou společenské práce a viděli i negativní projevy v činech přestavby.

ROZHOVORY PRO TISK

Po incidentu se spisovatelem Semjonovem byl v květnu 1989 zveřejněn můj rozhovor s šéfredaktorem časopisu Signál P. Minaříkem s názvem „Poznání vede k řešení“. Zabývali jsme se otázkami životního prostředí a dalšími politickými problémy. V rozhovoru jsem mj. řekl, že: „komunistická strana nemůže žít letargií minulosti, ale dynamikou budoucnosti. Pokud tomu tak mělo být, pak se strana musí změnit, zdokonalovat intelektuálně, morálně, svým programem k veřejnosti i svým vnitřním životem. Společensko-vědní teorie i praktické kroky musí být revoluční a směřovat k uskutečnění společenské přestavby, odmítat nepravdy, polopravdy, úmyslné či neúmyslné nepřesnosti…“

Ve stejném období mě požádal o rozhovor dopisovatel APN B. Fedorov pro deník Izvestija. Rozhovor byl nazván „V srdci Evropy, proč v Československu je nutná přestavba“. V rozhovoru jsem upozornil na známé a několikrát opakované skutečnosti. „Znepokojuje klesající úroveň našeho podílu na zahraničním obchodě, nemáme vlastní železnou rudu, ale jsme na jednom z předních míst ve výrobě oceli, máme mimořádně velkou spotřebu energie, hospodářství a přírodu zatěžuje velká těžební činnost, na druhé straně klesají výměry orné půdy, pomalé zavádění moderních technologií… Vstoupit mezi vyspělé země předpokládá odstranit zkostnatělost, sebeuspokojení, jiná alternativa neexistuje…“

O rozhovor jsem byl požádán i agenturou Reuters. Souhlasil jsem. Dne 18. srpna 1989 jsem obdržel o M. Žantovského faxem zprávu v tomto znění: „Byl jsem potěšen, že se chcete setkat na interwiev a diskusi o potřebě politické a ekonomické restrukturalizace. Rád bych hovořil o vašem obecném názoru na vazby mezi ekonomickou a politickou reformou o průběhu reforem v ČSSR, o procesu přestavby v SSSR, v Polsku, Maďarsku stejně jako o možnosti kádrových změn v KSČ. Mezi jinými otázkami bych chtěl vyzvednout: Jak si představujete politický a demokratický dialog vedený KSČ? Jak si myslíte, že by měly československé autority reagovat na nezávislá politická hnutí. V čem jsou příčiny jejich vzniku a rozvíjení se? Jak si myslíte, že KSČ může přitahovat nové členy?“ Fax koloval po pracovištích ústředního výboru KSČ. Obdržel jsem ho až po návratu z léčení. Na rozhovor bylo už pozdě.

Článek Rudolfa Hegenbarta zveřejněný v sovětské Izvěstiji s poznámkami generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše

Rozhovory jsem si nahrál na „facku“. Vedení komunistické strany s mými články nesouhlasilo, odmítalo abych cokoliv zveřejňoval. M. Jakeš projednával článek zveřejněný v Izvestiji na předsednictvu strany. Prý jsem ho neměl schválený předsednictvem ani sekretariátem strany, byl prý nepravdivý. Jednání jsem byl přítomen. Nikdo z  členů předsednictva neřekl veřejně ani slovo. Nepříjemný tlak na mě, odsuzování mé osoby se ale šířilo po budově Ústředního výboru KSČ i mimo ni. Skončil jsem infarktem v nemocnici na Homolce. Přijela manželka. Prosila, abych odešel z Prahy domů, na Vysočinu.

 CELOSTÁTNÍ AKTIV ČINITELŮ MOCENSKÝCH ORGÁNŮ

V závěru května 1989 svolal stranický orgán celostátní aktiv nejvyšších představitelů mocenských orgánů státu. Měly být projednány teze bezpečnostní politiky k  připravovanému sjezdu komunistické strany. Aktiv měl řídit předseda Federálního shromáždění A. Indra a hlavní projev přednést generální tajemník ÚV KSČ M. Jakeš. Když byl příslušným kolektivem ze zmíněných resortů připraven návrh jeho projevu, pozval mě na pohovor. Řekl, že v poslední době hovořil několikrát a chce si odpočinout. Navrhl, abych v jeho zastoupení mluvil já. On bude řídit aktiv.

Neuvěřitelná senzace! Nikdy se nestalo, aby na tak reprezentačním a významném aktivu hovořil vědoucí oddělení. Byl tu přece prezident republiky, předseda federální vlády, tajemníci a členové předsednictva strany. Předal mně navržený projev. Nelíbil se mi. Mluvilo se v něm o společenské přestavbě a současně o protispolečenských živlech. Mluvilo se o právu a současně vybízelo k porušování práva. Bylo voláno po novém, ale současně voláno nové likvidovat. S takovým projevem jsem nemínil vystoupit. Odjel jsem domů, na Vysočinu. Projev jsem přepisoval dle svých představ. Na aktivu dne 6. června 1989 jsem mj. řekl:

„Komunistická strana si nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a za jejich představitele a také oni nemají žádné právo, při výkonu svých funkcí, se na stranu odvolávat nebo se za ni schovávat… Prvořadý důraz bude kladen na osvojování si metod k účinnému boji s konzervatismem, dogmatismem, se zastaralými myšlenkovými metodologickými stereotypy… Budou sledovány jejich aktivity za trvalé překonávání administrativně direktivních metod, posuzovány aktivity při odstraňování všech bariér, které společenské přestavbě a demokratizaci nepřejí… Orgány bezpečnosti musí výrazně přispívat k ochraně a podpoře všeho, co přestavbu zrychluje. Musí svádět zápasy s  různými deformacemi právního řádu… Nedůstojným se jeví praxe oddalování povolování cest našich občanů do zahraničí, stejně jako dosavadní praxe zdržování pasů a víz… Důsledně odstraňovat z každodenního života příčiny negativních jevů a nezapomínat, že mnohé aspekty trestné činnosti zanikají a nové mohou vznikat…“

Po skončení projevu mně M. Jakeš šeptal: „Bylo to dobré!“ Vedle sedící předseda Federálního shromáždění A. Indra se mě ptal: „S kterým revizionistou jsi to psal?“  Byl jsem informován, což jsem si nikterak neověřil, že prý disident Petr Uhl zaslal dopis Ústřednímu výboru KSČ – co si dovoluji hovořit k představitelům mocenských orgánů a navádět je k  aktivitám. Moje vystoupení vešlo rychle ve známost. Od této chvíle se šířila fáma, že budu generálním tajemníkem KSČ, protože M. Jakeš mě nechal hovořit v jeho zastoupení.

ZMĚNA POSTOJE GENERÁLNÍHO TAJEMNÍKA K V. HAVLOVI

Jakeš se v této době připravoval k odletu na dovolenou do Sovětského svazu. Před odletem mi volal a řekl, abych vyřídil vedoucím činitelům ministerstva vnitra, že nemají zadržovat či zatýkat V. Havla a další představitele opozice. To byla změna! Činitelé vnitra tomu nechtěli věřit. Veřejností probíhala fáma, že nejvyšší činitelé komunistické strany rozehráli kartu s V. Havlem, chtějí ho využít. Do čela strany prý nastoupí vedoucí činitel pražské stranické organizace M. Štěpán. Má podporu činitelů opozice jako Č. Císaře, L. Lise, J. Pelikána, Jiřího Rumla a dalších. Má podporu M. Jakeše. Dochází prýk „souhře“ zmíněných činitelů.

Já jsem odjel na léčení do Františkových Lázní. Když se vrátil M. Jakeš z dovolené, navštívil mě v lázních. Přišel za mou na pokoj. Hovořil o situaci ve společnosti, která je prý stabilní, ale vyžaduje i stabilitu kádrů. Nejdůležitější změny jsou prý provedeny. Čeká ho jen změna ve funkci prezidenta republiky. Na místo G. Husáka navrhne A. Indru. Je zkušený činitel a potrpí si na oficiality!

ZMĚNA VŮČI MÉ OSOBĚ

Věděl, že mám v úmyslu odejít z  funkce vedoucího Státní administrativy. Doporučil mi vrátit se na ekonomické oddělení jako jeho vedoucí. Pravda, na tomto úseku jsem mnoho lidí znal, stále s nimi spolupracoval. Nebyl jsem ale schopen se vyjádřit okamžitě. O návrhu jsem přemýšlel, hledal motivy takového nenadálého návrhu, příčiny jeho rozhodnutí. Došel jsem k závěru, že doporučení M. Jakeše nemusí být seriózní. Před měsícem mi volal přítel z  Federálního shromáždění. A. Indra prý vzkázal M. Jakešovi, že se diví, proč se nedovede se mou tvrdě vypořádat.  A. Indrovi věřil, často plnil jeho pokyny. Domníval jsem se, že zde tkví základ změny postoje vůči mně.  Generální tajemník odešel z  mého pokoje.

Vzal jsem tužku, papír a napsal žádost o uvolnění z aparátu komunistické strany. Činil jsem tak potřetí. Poprvé 3. ledna 1970. Za několik dnů jsem dopis roztrhal, postup se mně zdál zbabělý.

Po návratu do práce jsem vše konzultoval se svými spolupracovníky. Návrh M. Jakeše označili za podvod. Nemám prý opouštět nastoupenou cestu. Nakonec jsem s nimi souhlasil. Odešel jsem za generálním tajemníkem. Oznámil jsem mu své stanovisko. M. Jakeš to vzal na vědomí a současně formuloval opatření k omezení mých aktivit.

Jako vedoucí oddělení jsem se měl stáhnout do anonymity, neměl jsem nikde vystupovat, psát, neposkytovat rozhovory a nesdělovat veřejnosti svoje názory na politiku a společnost, měl jsem stáhnout svou žádost o výjezd do zahraničí. Poděkoval jsem a s úsměvem odešel.

Když jsem se vrátil do své kanceláře, volal mi předseda Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. Navrhl, abych do zaměstnání na mé oddělení přijal pracovníka z jeho úseku. Pochází z Gottwaldova a bude prý pro mě přínosem. Pochopil jsem jeho potřebu. Chtěl mít v  mé blízkosti svého člověka, který mu bude podávat informace z mé práce a z dění na oddělení. Šéfredaktor časopisu Signálu mě dříve důvěrně informoval, že V. Mohorita se pravidelně schází s M. Štěpánem a připravují se na převzetí moci. Informaci jsem tehdy nevěnoval pozornost a považoval ji za nic neříkající. Po tomto telefonátu V. Mohority jsem ale zpozorněl. Mohoritovi jsem řekl, že jeho návrh zvážím, ale neučinil jsem nejmenší krok, abych přijal jeho pracovníka do svého okolí.

PŘÍPRAVY NA ZASEDÁNÍ ÚSTŘEDNÍHO VÝBORU KSČ

Koncem října 1989 začaly přípravy na zasedání ÚV KSČ. Mělo být svoláno na začátek prosince toho roku. K tomu účelu, k obsahu jednání, byla svolána porada tajemníků a vedoucích oddělení ÚV KSČ. Na této poradě jsem řekl mj.: „Vedení strany chybí odvaha povědět pravdu o stavu ve straně a společnosti. Nemíní pochopit, že základní a léta tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem… Názory odborné veřejnosti i řadových občanů se zřídkakdy berou vážně, jejich obsah není zvažován, dříve odmítán… Praxe stranických orgánů a organizací je až příliš poznamenaná obdobím před přijetím usnesení o přestavbě společnosti…, spíše se jeví jako ztráta schopnosti samostatně myslet a jednat….“  

Ke kritice vedení se přidali i někteří další vedoucí. Generální tajemník ani další tajemníci nereagovali, pouze se po sobě podívali. V závěru byly přijaty úkoly k  přípravě zasedání. Předsednictvo strany schválilo pro přípravu zasedání komisi v čele s  tajemníkem Jozefem Lenártem. Byl jsem členem komise. Významný dokument k přípravě připravilo ideologické oddělení v čele se svým vedoucím. V textu se psalo mj. „…Stále výrazněji se zvyšuje nespokojenost lidu. Lid je rozladěn pomalým postupem společenské přestavby, zvyšuje se kritika našeho hospodářství… Z okruhu dotazovaných 65 % respondentů žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67 % mělo vážné výhrady k lidem, kteří společenskou přestavbu řídí a dvě třetiny pochybovalo o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce… Z dotazovaných jen 6 % by vstoupilo do KSČ a 66 % ideologii a politiku KSČ jednoznačně odmítlo…“ 

Byla to znepokojující fakta. V rámci přípravy zasedání Ústředního výboru jsem i já dal pokyn vedoucím činitelům mocenských orgánů státu, aby odpověděli písemně na tři otázky:

1) V čem spatřují příčiny velké ofenzivy opozičních sil, v čem spočívají jejích silné a slabé stránky

2) V čem spatřují příčiny slabin práce komunistické strany, jakými politickými prostředky lze politickou situaci řešit

3) Jaké aktivity doporučují rozvíjet ve vnitřní a mezinárodní politice

Vyjádřili se všichni. V písemných sděleních „odsuzovali neschopnost vedení strany a státu cokoliv důsledně řešit. Připomínali projevy nespokojenosti velkého počtu příslušníků SNB, ale i armády, soudců a prokurátorů. Psali, že mnozí příslušníci SNB odmítají pokračovat v zásazích proti studentům a občanům, připomínali stanoviska skupin mládeže i dospělých, které se nemíní „za neslanou a nemastnou“ politiku vedení strany a státu angažovat…“ Byla to významná stanoviska pro generálního tajemníka.

K řešení problémů ekonomiky byla požádána již dříve, v měsíci srpnu, Vysoká škola ekonomická. Vedení školy rozhodlo pozvat velvyslance průmyslově vyspělých států, které seznámí s výukou Vysoké školy ekonomické a požádá je o jejich názory na proces společenské přestavby u nás. Na setkání byl pozván tajemník ÚV KSČ J. Lenárt, místopředseda federální vlády B. Urban, také vedoucí oddělení ÚV KSČ ekonomických resortů a zástupci ministerstva zahraničí a dalších. Projevy našich představitelů, rektora školy a diskuse velvyslanců byla věcná, otevřená, inspirující. Škola i příslušná oddělení mohly zpracovat vynikající dokument pro generálního tajemníka i pro jednání Ústředního výboru.

V souvislosti s přípravou zasedání jsem navštívil i předsedu federální vlády L. Adamce. Informoval jsem ho o průběhu příprav. Sám byl se situací ve společnosti krajně nespokojený. Důrazně kritizoval nejen M. Jakeše, ale i J. Fojtíka, K. Hoffmanna a zejména M. Štěpána. Odsuzoval neschopnost M. Jakeše zásadně se vyrovnat s nositeli konzervatismu. Rozzlobil ho návrh, aby byl do funkce prezidenta republiky doporučen A. Indra. Seznámil mě se svým názorem na V. Havla. Oproti mnohým ho nepovažoval za muže, který by chtěl nastolit politiku „Pražského jara 1968“, ale řekl, že ho „udělá“ ministrem kultury, aby prokázal svoje schopnosti a představil se, co vlastně je.

Při setkání s velvyslanci západních zemí v Praze, které organizovala vysoká škola ekonomická za účasti tajemníka ÚV KSČ Jozefa Lenárta a místopředsedy federální vlády B. Urbana

Mně řekl, že mě „udělá“ ideologickým tajemníkem ÚV KSČ. Pochopil jsem, že chce být generálním tajemníkem komunistické strany.  Návrh na mé využití jsem odmítl, neměl jsem zájem. Zeptal jsem se ho, zda má svoje varianty prokonzultované s  M. Jakešem. Jakeše odmítl. Prý ho totálně zklamal. Nepovažoval ho za žádného vůdce, ale slabocha, bezzásadového člověka, který neví, co chce. Dodal, že s Jakešem již nikdy a o ničem nebude jednat. Požádal mě o podporu.

NEČEKANÉ PŘEKVAPENÍ

Ze sekretariátu tajemníka K. Hoffmanna jsem obdržel informaci, že mě a mé oddělení navštíví ve dnech 14. – 17. listopadu 1989 delegace komunistické strany Sovětského svazu v  čele s  mým partnerem, vedoucím oddělení Právní politiky. Zpráva byla nečekaná a se mnou neprojednána. Všechny moje pracovní úkoly musely jít stranou. Bylo třeba připravit program jejich návštěvy. Delegace se chtěla zabývat „Přístupem našich orgánů právní ochrany v boji proti porušování právních norem, otázkami systému působení orgánů právní ochrany a orgánů místní samosprávy, účastí veřejnosti na protispolečenské činnosti apod.“

Delegaci jsem provázel v Praze, v Jihlavě, v Trnavě a v Bratislavě. Po obědě, 17. listopadu 1989, jsem se s delegací rozloučil a odjel domů, na Vysočinu. Doma jsem stavěl objekt pro nářadí. Měl jsem pozvané řemeslníky. Praha mě nezajímala. V  Praze však, místo příprav na zasedání Ústředního výboru KSČ, došlo k  vážnému brutálnímu střetu příslušníků ministerstva vnitra s opozičními silami a se studenty. Průvod studentů byl legální akcí organizovanou SSM. Studenti byli dle mého mínění zneužiti. Byl to signál k zahájení převratu, k likvidaci všech, kteří se protivili ambicím stranických, mládežnických a jiných skupin. Na předním místě jsem byl já.  Chtěli se mě zbavit. Pokud se vyskytly brutální projevy měli nést za ně odpovědnost organizátoři, SSM, vysoké školy a také orgány Prahy, na jejímž území probíhaly všechny protesty i průvod studentů. Zprávu o dění v Praze jsem obdržel až další den, a to z Bratislavy, od mého zástupce z oddělení. Byl to šok!

Filozofoval jsem. Strůjci střetu na Národní třídě v Praze neměli zájem o jednání Ústředního výboru KSČ. Přípravy se nevyvíjely dle jejich představ. Zvolili cestu střetu, aby se vypořádali definitivně se strůjci příprav zasedání a se všemi, kteří volají po personálních změnách ve vedení strany a státu. V neděli jsem odjel do Prahy. Než jsem přijel na místo, zasedalo předsednictvo strany. Oproti zvyklostem jsem nebyl pozván. V kanceláři generálního tajemníka M. Jakeše seděl i tajemník J. Lenárt. Sledovali televizi. Na můj dotaz, co se vlastně děje, neodpověděli. Odešel jsem. Službu konající pracovník řekl, že byl usmrcen student. Zprávu prý vydal Petr Uhl.

NA OBZORU DALŠÍ OBVINĚNÍ

V  pondělí ráno jsem se dozvěděl, že na aktivu pracovníků ministerstva zdravotnictví prohlásil ministr, že střet na Národní třídě jsem připravil já a také ho řídil. Informace mě vyburcovala. Sháněl jsem ministra, aby mně vše doložil. Dovolal jsem se mu až večer, do bytu. Řekl jsem mu, že na něj míním podat trestní oznámení! Koktal, zapíral. Ve chvíli, kdy jsem mu řekl, že mám písemnou informaci od pracovníků jeho ministerstva, odpověděl, že možná něco takového mohl prohlásit, ale nemyslel to vážně. On prý by mě nikdy neobvinil! Omluvil se a prosil, abych se nezlobil.

KONEC MÉ POLITICKÉ KARIÉRY

Druhý den ráno, 21. listopadu 1989, jsem byl nevyspalý, otrávený. Roztěkaný jsem odjížděl do práce. Na chodbě budovy jsem potkal pracovníka politicko-organizačního oddělení. Aniž jsem ho stačil pozdravit, rozkřikl  se: „Jsi kurva, hajzl! Tebou zorganizovaný střet na Národní třídě ti nebude odpuštěn!“ Odvrátil se a odešel. Zůstal jsem stát a dlouho hleděl na odcházejícího. Přemýšlel jsem o urážce, o kamufláži, o obvinění. Stal jsem se předmětem spiknutí? Obětí?

Po příchodu do mé kanceláře následoval další šok! Občané z Vysočiny, ze Žďáru, prý volali, že jsem zorganizoval brutální střet na Národní třídě v Praze. Odsuzují mě a organizují proti mně petice. Žádají mé potrestání!! Smutně jsem odpověděl sekretářce: „Všechno je lež. Moji odpůrci zatloukli poslední hřebík do mé rakve! Jde o zmatení, o sprosté zmatení národa.“  Připomenul jsem si přípravu 17. listopadu 1989 ze strany městského výboru KSČ. Bylo doporučeno, aby do průvodu studentů šli profesoři ve slavnostních talárech a uvítali společenské změny, vítězství zdravých sil a popravu revizionistů, tentokrát tzv. dogmatiků, jak jsem byl náhle přejmenován. Měla být osvícena budova Ústředního výboru KSČ a revizionisté v čele se mnou vyhnáni!

V dopoledních hodinách toho dne mně můj pomocník předložil dokument „skupiny předsednictva strany“. Večer měl promluvit k národu v televizi M. Jakeš. Ústřední výbor obdržel dopis ředitele ČT. Byla v něm informace, že pracovníci televize odmítají jeho projev odvysílat. Byla navržena opatření, která jsem měl splnit. V případě potřeby zajistit, aby projev odvysílalo armádní studio ČT. Měl jsem zabezpečit ochranu důležitých objektů, zejména Československé televize a rozhlasu, všech spojů a telekomunikací, připravit varianty obsazení těchto objektů odbornými pracovníky armády a vnitra, měl jsem využít jednotky Lidových milicí. Měl jsem ale čekat na další pokyny generálního tajemníka nebo tajemníka pro ideologii. Zavolal jsem pouze ministru obrany a informoval ho, co může očekávat od vedení KSČ. Došlo ale k nečekané změně. Prý zasáhlo sovětské vedení. Nikdo z vedoucích činitelů nevolal, netrval na splnění dřívějších požadavků.

Odpoledne mě pozval generální tajemník. Spolu se mnou přišel náčelník štábu Lidových milicí. Generální tajemník M. Jakeš navrhl pozvat do Prahy Lidové milice. Jednotky měly zabránit nepokojům, pomoci studentům zajistit v  Praze pořádek, klid. Náčelník štábu LM obdržel úkol připravit politicko-organizační zajištění příjezdu jednotek do Prahy. Já jsem obdržel pozvání na podvečerní jednání předsednictva strany, které mělo rozhodnout o  pozvání LM. Generální tajemník byl nervózní. Během třicetiminutového jednání třikrát odešel z kanceláře.

Odešli jsme i my. Po cestě do své kanceláře jsem přemýšlel, proč nepozval M. Jakeš k jednání šéfa pražské stranické organizace. Jednotky mají přece přijet na území Prahy a šéf strany Prahy je velitelem pražských jednotek Lidových milicí. Před nedávnem svolal aktiv pražských milicionářů a nabádal je k ochraně a k boji proti odpůrcům politiky komunistické strany.

Rozhodl jsem se, že na předsednictvo strany nepůjdu. Telefonicky jsem se gen. tajemníkovi z  jednání omluvil s tím, že mně přijela návštěva z  Brna. Omluvu vzal na vědomí a já odjel do svého bytu. V roce 1990 redaktor Mladé fronty pan Havlíček napsal, že u mě byla návštěva z  Německa, z Bonnu a pan Matějka z  Prahy se mě dotazoval, zda jsem uvedl do svých kádrových materiálů, že mám v Německu rodinu. V Německu žádnou rodinu nemám a nikdy jsem neměl.

Předsednictvo strany v podvečer 21. listopadu 1989 skutečně jednalo. Pozvání LM schválilo. V pozdních večerních hodinách mi zazvonil v bytě telefon. Po zvednutí sluchátka se nikdo neozval. Někdo zřejmě ověřoval, zda jsem doma. Za 15 minut znovu. Při třetím zvonění jsem váhal, zda sluchátko zvednout. Nakonec jsem ho zvedl. Tentokrát volal ministr vnitra. Ptal se, co má dělat s jednotkami LM v Praze. Praha prý je nechce přijmout! Divil jsem se, proč volá mně. Já žádným velitelem či činitelem milicí nejsem. Jednotky LM mohou být přece použity jen z podnětu ministra vnitra a v součinnosti s hlavním velitelem M. Jakešem a velitelem Prahy M. Štěpánem. Proč se ptá mě? Požádal jsem ho, aby vše konzultoval s  gen. tajemníkem a vedoucím tajemníkem KSČ Prahy.

Neuběhla ani hodina a volal náčelník Lidových milicí. Položil obdobnou otázku jako ministr vnitra. Rozčilen jsem se ptal, proč nekonzultuje stav s hlavním velitelem a velitelem Prahy M. Štěpánem. Všichni jste byli přece na jednání předsednictva. Odpověděl, že M. Štěpán se jednání předsednictva nezúčastnil. To bylo překvapení! O něco později se objevila zpráva v tisku a v ní M. Štěpán sděloval, že„střet na Národní třídě vůbec nic nebylo, ale pozvání LM do Prahy je zločin! Prahu prý zachránil, protože odmítl jednotky LM vpustit do Prahy.“  Věděl jsem, že myslel na mě.

Další den, 22. listopadu 1989, mně můj pomocník sděloval senzační zprávu. V půl osmé ráno zasedalo totéž předsednictvo strany, které v předchozím dni schválilo pozvání LM. S okamžitou platností uvolnilo z funkce náčelníka Lidových milicí pro „porušení svých kompetencí“. Náčelník prožil zřejmě největší políček ve svém životě. Kdybych seděl na jednání předsednictva, čekal by mě stejný osud. Na to mnozí čekali. Záměr jim nevyšel, ale situace vůči mně se vyhrotila. Telefonáty z okresů kritizovaly můj rozkaz pozvat LM do Prahy. Žádaly moje potrestání! Zákeřnost vysoké úrovně! Obdobná jako 17. listopadu. Terčem útoků jsem byl já. V noci kdosi obvolal republiku a informoval o mém zrůdném činu. Byl jsem nepříčetný, cloumala mnou zloba. V dalších okamžicích mě pohotovostní služba odvezla na jednotku intenzivní péče – druhý infarkt.

V KLIDU SE DÁ PŘEMÝŠLET

Měl jsem čas přemýšlet o všem. Tvořil si svůj závěr. Hybnými silami událostí roku 1989 nebyly opoziční síly a studenti. Těm se vůbec nesnilo, že by mohlo dojít u nás k převratu. Neměly na to sil. Organizátory převratu byl Prognostický ústav Akademie věd, Socialistický svaz mládeže spolu s L. Adamcem, městský výbor KSČ Praha. Koncem října 1989 mě navštívil ředitel Prognostického úřadu V. Komárek. Konzultoval některé problémy společenského vývoje. Ptal se zda bych šel „dělat“ jim ministra vnitra. Návrh jsem odmítl. Na moje náměty z oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí nereagoval. V závěru besedy řekl: „Víš, my musíme podporovat Laďu (rozuměj Adamce), on je přece známější“.  Ponechal mi kopii výtahu z navrhovaných koncepcí společenského vývoje s upozorněním, abych to nikomu neříkal neboť podklady nese L. Adamcovi. Ke svým cílům využili prostředek – studenty, mládež. Byly to i skupiny uvnitř komunistické strany, které se v zájmu svých ambicí vzájemně požíraly. Jedna skupina se domnívala, že se vrací konzervatismus a stalinistické metody, mínila se vypořádat s tzv. revizionisty. Další skupina, mladých i starších, rozdělená na několik křídel, se domnívala, že podporou V. Havla se vrátí období roku 1968 „Pražské jaro“. Všechny skupiny pracovaly tak, aby k moci nebylo nikdy připuštěno slušovické křídlo. M. Štěpán podněcoval na území Prahy všechny zásahy proti demonstrujícím. Převáděl je ale na oddělení, které jsem vedl, na mě osobně. Spoléhal, že veřejnost mě odsoudí tak jak to činila při posuzování obdobného oddělení v padesátých letech minulého století. Teátr na Národní třídě byl toho dokladem. Bohudík oddělení v současnosti nic takového nečinilo. Ani generální tajemník M. Jakeš nebyl nakloněn zásahům proti demonstrujícím. V dalším období se ale M. Štěpán sám utopil ve své farizejské praxi. I L. Adamec odmítal jeho nečistou hru, nezdravou touhu po moci. V rámci honby za ní získával spojence jak se strany radikálů, tak „osmašedesátníků“, umělců i věřících. Všem vyprávěl, sliboval, co chtěli slyšet, odsuzoval oddělení, které jsem vedl. Všechny skupiny brojily proti Hegenbartovi. Údajně Hegenbart a Slušovice jsou napojené na M. Jakeše a je třeba je zničit. Událostmi na Národní třídě se pokusili svůj záměr splnit. Připravovali šibenici. Hlásnou troubou takových tvrzení byli i ti, kteří Slušovice vůbec neznali. Neznali ani mou práci, ale útočili. Ideály „Pražského jara 68“ jim byly cizí. I V. Havel, kterému věřili členové Obrody, bývalí členové KSČ, měl jiné zájmy než Pražské jaro 1968. Brzy své záměry prokázal.

Vzpomněl jsem si na slova Jiřího Koláře  z roku 1968 s názvem „Rada slouhům“. Tehdy psal na dresu „překabátěnců“: „Omlouvali jste zločiny a vynášeli zradu? Mlčeli jste i když tráva křičela? Psali jste když se i inkoust červenal? Věřili jste když ani půlnoc nevěřila svým očím? Byli jste vždy u koryta? Měli jste popravené za třísky při kácení lesa? Děvkařili jste když se i děvkám stahoval klín? Sloužili jste když i feny zalézaly? Šplhali jste, kličkovali, mazali med?  Přijímali jste pocty když si i kámen odplivoval? Odsuzovali jste když se i provaz styděl za oprátku? Štěkali jste když zapíral hlas i poslední alík? Donášeli jste když i udavači mluvili o špíně? Máte ruce od krve? Lízali jste paty a lhali? Hrabali jste a žrali? Neslyšeli jste, co si štěbetali i vrabci? Přinutili jste šeptat i děti? Šlapali jste po spoutaných? Plivali jste po mrtvých? Opíjeli jste se  cizími slzami a cizím potem? Všechno, všechno sveďte na stranu muzikanti moci!“ Jen jsem si doplnil pro sebe: všechno, všechno, sveďte na Hegenbarta vy labužníci a farizejové moci!   

 Střet na Národní třídě byl důmyslně a dlouhodobě plánován s cílem odstranit odpůrce. Organizátoři, v rámci dezorientace veřejnosti, předhazovali návrhy na vyšetřování a otupování aktivit, na veřejnému odsouzení osobností, které se dlouhodobě vymykaly  stereotypům předlistopadové moci a také nechtěly mít nic společného s mnohými listopadovými a polistopadovými dramatickými scénáři a zápletkami. Z reformátorů „dělali“ stalinisty, zatímco ze stalinistů vytvářeli demokraty. Podporovali překabátěné konzervativce, z kterých se ze dne na den stali nevídaní milovníci demokratických principů, pravdy a lásky, nepolitické politiky, pluralismu.

NA OBZORU ZNOVU SPIKLENECKÉ CENTRUM

V rámci čachrů, v rámci tvorby nové mocenské skupiny, neměl nikdo zájem o objektivní vyhodnocení událostí roku 1989 a jejich hybných sil, skutečných cílů společenského zvratu. Směr jim byl jasný: návrat monarchie, návrat k německým pořádkům. Analýzy, které tvořili, sloužily k potupě komunistů a ke slávě jich samých. Zamotávali situace, aby se v nich normální člověk nevyznal.

Z pražského stranického centra jsem byl obviňován, že stojím v čele druhého stranického centra, které je třeba zlikvidovat. Na poradě Akční skupiny koordinačního centra Občanského Fóra 8. prosince 1989 V. Havel pronesl mimo jiné: „A budou mít vládu zplichtěnou s panem Čalfou a Husák bude dál sedět na Hradě. Jakmile odstoupí Husák, tak je naprosto nová situace, je to náš starý požadavek… a to, že on tam dřepí, není už dávno jeho osobní ješitnost, ale součást hry, kterou s námi hrajou od Husáka přes Hegenbarta po Z. Mlynáře, to je jedno spiknutí, že jo…“ V krizovém štábu koordinačního centra OF 9. prosince 19898 V. Havel prohlásil mj.: „…Samozřejmě, proč to opakujou. To je přece jasný proč. To je stranická režie. Hegenbart pozval Mlynáře, ten mluví za stranu a mluví přesně v duchu jejich intrik a jejich plánů…“Šlo o promyšlený šlágr dne. Měl jsem vypadnout ze hry, skončit na šibenici.

Komunisté Prahy, vlády, mládeže rozehráli složitou, ale farizejskou hru – spolupracovali s činiteli opozice a vytipovali si nového vůdce, kterého budou vynášet do nebes – V. Havla. Dne 6. prosince 1989 prohlásil Václav Havel mj., že „odborníci Prognostického ústavu v čele s V. Komárkem, kteří připravují scénář ekonomické reformy a budou rozhodující složkou vlády, nejsou ochotni vstoupit do vlády vedené Adamcem“. Následně dne 7. prosince bylo zveřejněno prohlášení L. Adamce, z kterého vyjímám: „Doporučuji soudruha Čalfu, je právník, legislativec, ve vládě již pracoval i když ne dlouhou dobu, proto není zatížen minulostí, je schopen respektovat požadavky politických stran, požadavky OF, Obrody a dalších skupin….“  Tentýž den na krizovém štábu OF prohlásil V. Havel mj.: „KSČ souhlasí, aby presidentem byl Čech, nestraník… Vlastně jsme udělali ústupek, že jsme vzali toho Čalfu jako ministerského předsedu, ale tím, že jinak na to máme, jak se ukazuje, daleko větší vliv, než jsme mysleli a že se nám otevřel jakýsi velký prostor…“  Není třeba slov kdo a jak prodal socialistický systém, kdo „hodil do koše“ reformní komunisty. Vzpomněl jsem si na setkání s bývalým ministrem školství s Milanem Vondruškou před budovou Ústředního výboru. Tehdy řekl: „Rudo, do Prahy jsi neměl chodit. Tady tě ubijou!“ Až nyní jsem pochopil, že měl pravdu.

CESTA K LIKVIDACI SE OTEVÍRALA

V další dny mě navštívil ředitel zdravotnického zařízení. Informoval o telefonickém rozhovoru s  M. Jakešem. Ptal se prý, zda jsem schopen zúčastnit se zasedání Ústředního výboru KSČ 24. listopadu 1989. Z iniciativy některých pražských členů Ústředního výboru bylo vedení strany donuceno svolat mimořádné zasedání. Ředitel, po konzultaci s ošetřujícími lékaři, mou účast na jednání odmítl.

Po jeho odchodu mi volal spolupracovník z oddělení. Na zasedání Ústředního výboru KSČ má být projednána odpovědnost za střet na Národní třídě 17. listopadu 1989. V. Havel prý požaduje, aby byly vyvozeny personální závěry. Na základě požadavku V. Havla má být předložen k jednání návrh na okamžité vyloučení z  komunistické strany a zbavení funkcí ministra vnitra Federace a ministra vnitra České republiky a také mě čeká stejný osud. Pozval jsem lékaře a znovu konzultoval svůj stav. Ptal jsem se, zda by byla možnost jít na zasedání i s doprovodem lékaře. Takovou možnost připustili. Odjel jsem.

Můj příchod na jednání byl považován za senzaci. V průběhu jednání byl předložen návrh na řešení ministrů. O mně ani slovo. Moje účast je zaskočila. Ministři se bránili. Na střetu na Národní třídě nebyli zainteresováni, žádný rozkaz k brutálnímu střetu nevydali. Vystoupil jsem i já a ministry podpořil. Nebylo přece možné je trestat, odvolávat z funkce bez objektivního posouzení, zda nesou skutečně vinu či ne. Návrh na jejich vyloučení z KSČ a odvolání z funkcí nebyl přijat.

VINÍCI STŘETŮ A SPOLEČENSKÝCH PROBLÉMŮ VYŠLI NA SCÉNU

Předsednictvo Ústředního výboru KSČ, vedení strany, dalo na zasedání Ústředního výboru „k dispozici své funkce“. Z vedoucích krajských tajemníků KSČ byla ustanovena volební komise. Byly předkládány tipy na nového generálního tajemníka.  Vedoucí tajemník z  Hradce Králové Liška, L. Štrougal, Karel Urbánek. Herečka Jiřina Švorcová a akademik Říman navrhli mě. Bez mého vědomí. K útokům proti mně vystoupili okamžitě konzervativci v čele s předsedou Federálního shromáždění A. Indrou, bývalým gen. tajemníkem Jakešem, místopředsedou ČNR Zd. Krčem, vedoucím tajemníkem Jihomoravského kraje L. Hermanem a také předsedkyní Československého svazu žen M. Kabrhelovou. V přestávce ke mně přistoupila M. Kabrhelová, pohladila po tváři a řekla: „Nezlob se na mě. Musela jsem něco říci.“ S odstupem času napsal v tisku M. Štěpán, že J. Švorcová a akademik Říman neměli v Ústředním výboru KSČ co pohledávat.

V přestávce jsem vyhledal J. Švorcovou a zeptal se jí, proč a z jakého popudu mě navrhla? Řekla, že je to v souladu s generálním tajemníkem M. Jakešem. Řekl jsem jí, že o žádnou takovou funkci nemám zájem, nemám k tomu žádné předpoklady, mám zájem vrátit se na Vysočinu. Odpověděla, že mně rozumí. Generálním tajemníkem měl být L. Štrougal jako zkušený činitel nakloněný všem pokrokovým reformám. Bohužel, hlasem G. Husáka neprošel.

Zvolen byl Karel Urbánek. L. Adamec odmítl být členem předsednictva. Vedení KSČ v čele s K. Urbánkem vyloučilo ze strany M. Jakeše. Byl to neodpovědný čin. Jakeš byl, přes veškeré chyby, přesvědčeným komunistou, jako bývalý baťovec příznivcem nových forem řízení, podporoval slušovický řídící systém. Jeho vyloučení nadbíhalo opozici, členové orgánů se jí chtěli zalichotit. L. Adamec šel, bez podpory ÚV KSČ, svojí samostatnou cestou. Opozice a její spojenci nad změnami zajásali. Otevřely se jí dveře k naplnění svých záměrů. Postupnými kroky přebírala moc, manipulovala s veřejným míněním, degradovala vše pozitivní, co vykonala moc předlistopadová. I pan Baťa mně v Torontu řekl: „Vy jste bohatá země, já to vím!“ V prosinci 1989 byl svolán mimořádný sjezd KSČ. Do čela strany zvolili delegáti L. Adamce, prvním tajemníkem V. Mohoritu. Byl jsem navržen do funkce druhého tajemníka. Návrh jsem odmítl. Odmítl jsem i následný návrh na předsedu Ústřední revizní a kontrolní komise. S novým vedením strany jsem nechtěl mít nic společného. Považoval jsem mnohé bývalé funkcionáře mládeže za organizátory a účastníky událostí na Národní třídě 17. listopadu 1989.

Komunistická strana se  začala zabývat vnitřními problémy, vylučovala ze strany mladé i staré zkušené činitele, vylučovala i po zvolení L. Adamce předsedou strany. Vyloučen z komunistické strany byl například vzdělaný člověk, přívrženec reformní politiky, bývalý ministr vnitra V. Vajnar, bývalý ministr zahraničí B. Chňoupek a další. K takovému procesu jsem byl pozván i já. Omluvil jsem se, k pohovoru se nedostavil. Vylučování z komunistické strany bylo zbytečné. Nemělo smysl. Nejednou jsem nabýval dojmu, že předání moci opozici, s účastí i M. Jakeše, je dávno dohodnuté, už v polovině června 1989 anebo krátce po lednových událostech toho roku. K takové dohodě mohl přispět i Sovětský svaz. Proto nemělo vedení komunistické strany zájem cokoliv pozitivně řešit, přihlíželo dějům okolo. Strana, pod adamcovsko-mohoritovským vedením ponechala bez povšimnutí prostor k devastaci průmyslových center, k pochybné privatizaci, na jejímž základě se tvořila nová sociální skupina mocných.

Čerství „boháči“, kteří vznikli díky divoké privatizaci společenského majetku lidu, se představovali jako tvůrci demokracie. Ovládli společenské pole, klíčové funkce. K  tomu již nepotřebovali komunistickou stranu. K  překvapení veřejnosti zvolili členové komunistické strany prezidentem republiky V. Havla. V  knize „Občanské fórum listopad – prosinec 1989“, kterou vydal Ústav soudobých dějin ČSAV, napsal Jiří Suchý: „Dne 15. prosince 1989 konala se tajná schůzka M. Čalfy s V. Havlem. Konala se v místnosti, která byla zbavena odposlouchávacího zařízení. Předseda vlády, který setkání inicioval, nabídl V. Havlovi spolupráci při prosazení jeho prezidentské kandidatury ve Federálním shromáždění…“  Následně se V. Havel shodl s novými vůdci strany. Z Ústavy republiky byl odstraněn článek o vedoucí úloze komunistické strany.

Proces likvidace socialistické společnosti byl dovršen. Nebylo zapomenuto ani na Slušovice a jejich „nitky v Praze“. V únoru 1990, na Staroměstském náměstí, dal V. Havel impulz k likvidaci nejen Slušovic, ale i jejich spojenců, obdivovatelů. Nastal hon na čarodějnice! Agrokombinát Slušovice byl rozbit. Začalo i mé vyšetřování bez ohledu na to, že jsem byl nemocný, po srdečním infarktu.

Byl jsem vyslýchán nejen pro důvodné podezření, že jsem zorganizoval a řídil střet na Národní třídě 17. listopadu 1998. Vyšetřovatelé prokuratury, za účasti právního zástupce, obviněného M. Štěpána, mně přeházeli byt. Z jeho podnětu hledali v mém domku a v příslušenství dokumentaci k 17. listopadu 1989. Samozřejmě marně. Odvolání bylo nepřípustné. V tisku byly zveřejňovány nesmysly jeden za druhým, články, které mě zesměšňovaly. Redaktor Mladé Fronty pan Havlíček zveřejnil rozhovor se mnou, který se nikdy nekonal. Formuloval slova tak, aby čtenáři pochopili, že mluvil s „blbem“, který se „rval“ se studenty na Národní třídě a svoje spolupracovníky považoval za „poskoky“. Nejpádněji útočil šéfredaktor MF, později šéfredaktor Lidových novin, Libor Ševčík. V jedné své úvaze napsal: „Teď jde o to, kdo a jak v paměti zaloví a mnohé bude třeba k jejímu oživení přimět, protože tolik lidí trpících ztrátou paměti o událostech půl roku starých, to je snad úkaz hodný lékařského studia…“ Vyslovil radost, že jsem definitivně z politiky pryč a to prý zbývalo jen málo a mohl jsem usednout na stolec nejvyšší. Napsal jsem mu, že nevím jakým způsobem studují v Mladé Frontě medicínu, ale jím doporučený zákrok „přimění“ zaujal. Doporučil jsem mu, aby se zbavil strachu, neboť na „stolec“ nejvyšší jsem nemínil zasednout ani nezasednu. Při takové eventualitě musí být alespoň tři. Jeden, který navrhuje, druhý který přijímá a třetí, který volí. Nic z toho nebylo na pořadu dne. Požádal jsem ho, aby mně přehrál kazetu s mým rozhovorem s panem Havlíčkem. Ač slíbil, že kazetu dodá, nedočkal jsem se.

Dne 6. června 1990 zveřejnila Mladá Fronta rozhovor Karla Hvížďali a Libora Ševčíka s názvem: „Hegenbart, figurka na šachovnici nebo tajný velmistr? Muž opředený mnoha pověstmi:“  Psali: „Jméno Rudolfa Hegenbarta se znovu a znovu vynořuje pokaždé, když se začne rozebírat kdo a jakou roli sehrál v událostech kolem 17. listopadu. Po návratu z Českomoravské vysočiny, kde nyní žije v malém domku u lesa, jsme se museli pousmát tvrzení generálmajora inženýra Josefa Hökla, náčelníka vojsk ministerstva vnitra v článku uveřejněném 3. května v Lidové demokracii: „Aneb dvakrát měř a jednou řež“. Doporučujeme totiž věnovat pozornost právě muži, s kterým jsme hovořili, protože činnost bývalého vedoucího oddělení ÚV KSČ pana Rudolfa Hegenbarta, po němž jako by se „slehla zem“ je prý zajímavější námět než ten, kterému věnoval pozornost Mladý svět v článku: „Dobře utajený skandál.“ Rozhodně se po něm neslehla zem, jak píše pan Hökl. Naopak ho navštívili příslušníci jeho ministerstva, z podnětu generální prokuratury u něj byla vykonána domovní prohlídka.“

Byl jsem vyslýchán i za proces s Miladou Horákovou. Nestačil jsem se divit. V době jejího soudního procesu mně bylo 17 let a o paní Horákové jsem nic nevěděl. K vystrašení za mým rodinným domkem přistála helikoptéra Policie. Posádka vykouřila cigaretu, nastartovala a zase odletěla. V širokém okolí byla rozšiřována zpráva, že jsem zemřel. Bylo třeba něco dodávat?

Výslechy byly v podstatě všechny stejné. Všichni vyšetřovatelé, novináři, měli jeden a tentýž scénář. Hegenbart je strůjcem bitky na Národní třídě! Mé verse událostí nebyly přijímány. Veřejné mínění bylo odváděno od problémů, které devastovaly společnost. Naopak cílevědomě, postupnými krůčky, byla znevažována práce komunistické strany, demokratické změny politiky roku 1968, vynikající model řízení slušovického Agrokombinátu. Bez znalostí věcí se pranýřovalo, odsuzovalo, napadal se ústavní článek o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti. Podle mého názoru ústavní článek neznamenal zasahování do kompetencí ústavních činitelů, neznamenal přebírání jejich odpovědnosti. Znamenal stanovení koncepcí rozvoje společnosti ve směru socialistického vývoje, uspokojování potřeb a zájmů lidu, kontrolu naplňování těchto směrů, vyvozování potřebných závěrů při stagnaci plnění. To, že si teoretické vývody mnozí činitelé přizpůsobili svým zájmům byla jiná záležitost. Vymstila se.

Protokol o provedení domovní prohlídky domku a příslušenství vyšetřovateli GP za účasti právního zástupce M. Štěpána v květnu 1990
Protokol o provedení domovní prohlídky domku a příslušenství vyšetřovateli GP za účasti právního zástupce M. Štěpána v květnu 1990

V dané době jsem, jako člověk po infarktu, neměl zbraně, kterými bych mohl zabránit útokům na mě. Neměl jsem ani potřebné psychické a fyzické síly. Útočilo i vedení KSČ v čele s L. Adamcem. Ten prohlásil svému spolupracovníkovi: „O Hegenbarta mám obavy.“Došel jsem k závěru, že musím opustit řady KSČ. Poslal jsem L. Adamcovi dopis a přiložil svoji stranickou legitimaci. V dopise jsem mj., psal: „…Všechna setkání s Vámi byla užitečná, prospěšná. Odpovědně mohu prohlásit, že řadu Vašich názorů jsem podporoval. Byl jste zastáncem rozbití diktatury úzké skupiny nekompetentních lidí. Bohužel, vždy jste viděl jenom sám sebe… Chci se s Vámi rozloučit, poděkovat za veškerou podporu, kterou jste mně projevoval. Musím Vám poděkovat i za pokrytectví, které jste konal vůči mně… Končím členství v komunistické straně a vracím členskou legitimaci. Prosím, aby jste pochopil moji situaci, která hraničí se sebeobětováním, aby jiní, alespoň na čas, byli na výslunní. Pochopil jsem, že je možné všechno i v rozvíjející se demokracii, kolektivech lidí, kteří volají po novém, po lidskosti. A tak mě zničte! Prosím Vás ale, nechejte v klidu žít a pracovat moji rodinu.“

 K listopadovým událostem roku 1989 mě vyslýchala i komise ÚV KSČ v čele s profesorem Čadou. Profesor Čada mj. řekl: „Hodně osobní otázka – možná bych neměl, ale řeknu to naprosto otevřeně. My jsme mluvili s řadou vedoucích oddělení i s řadou funkcionářů. Ptali se na problémy. K 17. Listopadu jsme se ptali zda si myslí, že se to zhroutilo jen v té rovině nejednotnosti špiček systému, nedočkavostí mnohých po moci. Je fakt, že třeba o tom, že tady dojde ke zvratu se už psalo v novinách měsíc předem. V Austrálii vyšly noviny, že tady bude převrat apod. A řeknu ti naprosto otevřeně, nezlob se na mě, všichni mají pocit, že jsi o tom musel vědět. Možná je to dáno tím, že jsi se vymykal v hodnocení situace, byl jsi jinej. A kdo je jinej, je vždycky podezřelej. Já to znám z vlastní situace na vojně. Dokonce někteří mluvili o tom, že jste chodili na porady do nějakého hotelu ÚRO na Poříčí na večeře s příslušníky bezpečnosti. Když jsme mluvili s Jakešem, tak potvrdil, že jmenování do funkce vedoucího Státní administrativy ÚV KSČ bylo dost rychle uděláno, ale měl takovou představu, měl určité záměry třeba tím jmenováním do funkce a pak s přechodem na jinou funkci. Možná to nebylo tak jisté, neříkal to otevřeně…“  K tomu mohu jen dodat, že jsem nikdy a s nikým na žádné večeře nechodil a ani neznal kde se uvedený hotel nachází.

Jeden z nesmyslných článků, které byly zveřejňovány. Psalo se i že manželka donáší do tajné schránky ode mě zprávy V. Havlovi, že mě dokonce platí. S V. Havlem jsem se nikdy nesetkal ani s ním nikdy nemluvil

V červnu 1996 vydal M. Jakeš knihu „Dva roky generálním tajemníkem.“V dopise jsem mu mj. napsal: „…Škoda, že jste se v knize nezmínil o některých praktikách, které nesvědčily o Vaší otevřenosti, upřímnosti nejen vůči programu společenské přestavby, vůči mnohým společenským silám, ale i k mé osobě. Hrál jste dvojí hru! Na jedné straně povídal o společenské přestavbě a na straně druhé připravoval rádoby  (pozn. 28. října 1989) „únorové povstání“ pracujících Prahy. Mnohým Vašim názorům a věcem Vámi psaným mohou věřit jen ti, kteří pramálo vědí o praktikách minulosti…“ Poděkoval jsem mu za všechny přesuny ze Žďáru, ze Zlína až do náruče 17. listopadu 1989 a popřál mu pohodu.

Poslední dopis jsem zaslal  4. listopadu 1998 presidentovi V. Havlovi: Mj. jiné psal: „…Kladu si otázku, zda letošní proces udělování státních vyznamenání nebyl, mimo jiné, příležitostí vyznamenat některé „lídry“ 17. listopadu 1989. Dávám si do souvislostí oznamovatele „mrtvého“ Šmída, aktivitu paní Dražské a jiných i různé aktivity činitelů různých generací z Mezinárodního svazu studentstva, tak zvaných studentů, kteří jménem skutečných studentů vydávali stanoviska a provolání, aktivitu herců apod. Jsem přesvědčen, že mě bude moje hypotéza v následných období vyvrácena. Nepochybuji, že mnohé otázky, v rámci objektivity, pravdy a lásky, se stanou předmětem úvah v nadcházejícím období 10. výročí oněch listopadových událostí. Z hlediska mých zkušeností a prožitků jsem, v září letošního roku, dal podnět Parlamentu ČR, aby některé dříve provedené analýzy FS přehodnotil. Informoval jsem i o některých nepřesnostech Vašeho vystoupení v orgánech OF v prosinci 89 vůči mé osobě.   Neznal jste mě, nevím z jakých podkladů či informací jste tehdy vycházel. Věřím, že i Vy oplýváte zájmem některá tvrzení minulosti přehodnotit…“  Odpověď na tento dopis jsem neobdržel.

STANOVISKO OBČANSKÉHO FORA

Členové Občanského fóra z okresního města mně poslali dopis a napsali, že ve Žďáře a ve Žďárských strojírnách, kde jsem dříve pracoval, nikdy a s ničím neuspěji. L. Adamec neměl pro mě práci! Žil jsem z částečného invalidního důchodu ve výši 1 331 Kč, který mně byl přiznán na základě dvou infarktů. S manželkou a dětmi jsme na tom byli špatně. Nejsem na tom dobře ani dnes. Pěstoval jsem brambory a choval domácí zvířectvo. Za dva roky jsem přešel do předčasného starobního důchodu. Na nic a na nikoho si ale nestěžuji.

TAK A KONČÍM

Zdá se, že antikomunistická hesla jsou už vyčpělá. Je to paradox, ale sdílím mínění, že po roce 1945 za tehdejšího stranického a státního vedení nám Sovětský svaz pomohl budovat socialismus a po roce 1989 s jiným stranickým a státním vedením nám zase pomohl socialismus zlikvidovat.

Mezi lidmi panuje přesvědčení, že bychom neměli podléhat cizím zájmům Německa a USA. Jsou přesvědčeni, že naší společnosti chybí osobnosti, které umí obhájit národ, slovanství, úspěchy naší společnosti v období socialistického vývoje. Začal jsem myšlenkami, které jsem získal na Vysoké politické škole v Praze. Použil jsem je nejen ve své závěrečné diplomové práci, ale mnohokrát v životě. Použiji je i závěru mým vzpomínek. Psal jsem: „Jaký bude stupeň rozvoje lidské podstaty, takový bude stupeň všestrannosti člověka. Člověk se rozvíjí v závislosti na podmínkách a vlastní duševní a fyzické činnosti. Obsahem této činnosti je uspokojování potřeb a zájmů vedoucí ke změně skutečnosti. Aby tomu tak bylo, předpokládá to určitou orientaci, poznání. Odhalit co je skutečné a co je fiktivní… Svoboda jednotlivce může růst jen v míře odpovídající růstu svobody společnosti jako celku. Jakákoliv snaha manipulovat člověkem proti jeho vůli, nerespektovat jeho potřeby a zájmy, může vést k  jeho deformaci, k omezení jeho všestranného rozvoje, čili k nesvobodě… Praxe rozhoduje o tom, co člověk byl, je a bude. Ta také rozhoduje o společenském efektu aktivity práce člověka…“

Stále vzpomínám na slušovický model, na jejich formy práce i úspěchy. Kolektiv Slušovic neprocházel falešnými iluzemi či sociální destabilizací, ale naopak. Slušovice si uvědomovaly rozhodující faktory ekonomického růstu, vědeckotechnický rozvoj. K tomu volily formy řízení, organizaci a dělbu práce i princip odměňování. Za poctivou práci si nezasloužily rozbíjení, manipulace, dezinformace a ohlupování veřejnosti o jejich „zlé práci“. Jejich cesta byla perspektivní. Nemohly jí přijmout jen ti, kteří toužili po návratu monarchie před rokem 1918 či po podmínkách  velkoněmecké říše, kteří mínili definitivně zlikvidovat socialismus.

Ve Slušovicích panoval skutečný demokratický socialismus. Podporoval jsem ho. Skončil jsem na smetišti dějin, ubodán lží a Národní třídou v Praze 17. listopadu 1989.

MOJE PERSPEKTIVY?

Žádné. Jsem starý a nemocný. Nemohu ale nepřipomenout doporučený dopis z února 1999. Psal ho pan Rudolf Kořínek z Brna, člen komunistické strany. Z dlouhého dopisu jsem se dověděl, co dříve tušil. Postihne prý mě prokletí novodobých otroků, mých vnuků a pravnuků protože s Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko-katolické církve jsem zařídil jejich existenční a finanční těžkosti. Pisatel klade otázku: jak je možné, že jsem mohl v roce 1969  beztrestně proklouznout a proč jsem nebyl hozen na smetiště a do hnoje. Jak prý je možné, že jsem neposlechl příkazu generálního tajemníka ÚV KSČ G. Husáka ohledně zrušení Slušovic. Jak je možné, že jsem tajně vyjednával s kolaborantem Baťou? Proč jsem nedal rozkaz k výjezdu  tanků a ke vzletu letadel do oblak v roce 1989? Když revoluce tak revoluce. To vše je prý z mé strany velezrada, velezrada internacionální. Na každou svini se najde řezník!  Jsme prý banda zrádců. Připomenul Mou vlast od Bedřicha Smetany a slova: Za zradu smrt! Pisatel tvrdil, že není žádný sadista, ale připomněl a ptal se zda je mně známo, že vojevůdce, hejtman Jan Žižka, byl pomstěn posmrtně stětím hlavy a rozdrcením celé lebky, zda je mně známo, že bratrovrah Boleslav dal dýku do zad svému bratrovi Václavovi poněvadž již tehdy lezl do konečníku, lidově do prdele, Němcům? Mohu prý zveřejnit jeho dopis, stejně jako děkovné dopisy, které dostávám od restituentů, velkozlodějů, vrahů, zločinců, prostitutek a ostatní lidské zvěře v čele s kardinálem Vlkem a spol. Stalinovo jméno prý opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře. Denně prý se bude modlit za uzdravení mého těla, mozku, ale jinak než komediant Vlk. Amen, amen s námi!

V televizní příloze Mladé Fronty Dnes pro týden 5. – 11. února 1994 na straně 21 Petr Weiss končí svoji stať slovy: „…Málokdo je pro totalitní režim tak nebezpečný jako člověk, který vezme jeho předpisy a proklamace vážně. Hegenbart patrně opravdu věřil, že přestavba je myšlena doopravdy. Není divu, že mu nikdo nic neřekl a že pak na něj kdekdo se snažil kdeco shodit. Ani Rudolf Hegenbart, navzdory své orientaci ve vědeckotechnických revolucích netušil v jakém systému žije. Někteří z jeho kolegů to vždy věděli velmi dobře, jiní to postupně pochopili, někteří to nechápou dodnes.“

L.P. 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*