(poznámky ke statím a článkům mnohých pisatelů)
Mnozí pisatelé, kteří ke Slušovicím vyjadřují lásku a pochopení mě nutí také se přihlásit. Já sice neumím vyjadřovat nekonečnou lásku planými slovy, ale vždy jsem je uznával a uznávám. Nevím, jestli to je, či byla láska, ale řekl bych, že to byl vždy pragmatický pohled člověka, který si uvědomoval potřeby československého národního hospodářství. Člověka, který znal koncepce a cíle hlásané komunistickou stranou v podmínkách rozvíjejícího se socialismu.
Nemíním citovat desítky usnesení centrálních orgánů o produktivitě a intenzitě práce a potřebách uspokojovat potřeby a zájmy našeho lidu. Bylo toho řečeno poměrně hodně. Centrální orgány přijímaly k tomu účelu řadu opatření, různé soubory opatření, ale nikdy se nedařilo. Nedařilo se ani v podmínkách, kdy i všechny nižší orgány opakovaly a přepisovaly to, co vyšší orgány napsaly či řekly. Nedovedly totiž samostatně materializovat a uvádět v život řadu pozitivních závěrů.
Měl jsem možnost studovat na dvou vysokých školách. Díky přednáškám profesorů porovnávat cíle centrálních orgánů s náměty přednášenými ve školách. V šedesátých letech minulého století mě zaujala kniha Radovana Rychty „Civilizace na rozcestí.“
Dávala možnost porovnávat to, co doporučuje věda s tím, co se dělo ve společnosti, v závodech. Ukazovala cestu vpřed. Měl jsem i určitou výhodu, že jsem pracoval ve Žďárských strojírnách a slévárnách, že jsem znal i procesy v zemědělských družstvech. To obohacovalo mysl, umožňovalo mít reálné pohledy na výrobní procesy a na jejich organizaci, na hospodářské výsledky. Samozřejmě, že byly problémy, některé pro tehdy mladého člověka nepochopitelné. Zdálo se mně, že vždy záleží na tom kdo řídí, jaké má znalosti, organizátorské schopnosti, zkušenosti, s jakou vervou a úsilím řeší kvalitativní stránky výrobního procesu. Mnohému jsem nerozuměl.
Když jsem byl přesunut do tehdejšího Gottwaldova s cílem zlikvidovat zemědělské družstvo Slušovice a když jsem poznával jejich řídící systém tak se moje mysl „rozsvěcovala“. Při prohlídce tohoto komplexu jsem se bránil použít známou frázi centrálních orgánů, že mají zájem, aby věda se stala základní výrobní silou. Ve Slušovicích takové fráze nebylo třeba připomínat. Na každém pracovišti bylo vidět, že zde je věda materializována, lidským činitelem zvládnuta, že přinášela konkrétní užitný efekt. Prohlídka a výklad představitelů zemědělského družstva potvrzovaly, že stane-li se věda věcí politiků, hospodářů, ekonomů, hrdostí pracovního kolektivu, pak je mohutným zdrojem vynikajících hospodářských a sociálních úspěchů. Tehdy jsem si vzpomněl na vysokou školu politickou a ekonomickou v Praze.
Připomenul si i jeden citát, který jsem jeden čas nosil u sebe, abych pochopil jeho smyl. Tehdy jeden učitel filosofie, prof. Sládek, po mně požadoval, abych se pokusil vysvětlit mu slova Jeana Paula Sartra, že „dějinný pohyb je stálé ucelování, každý člověk je neustále ucelovatel a ucelovaný, filosofie představuje úsilí ucelovaného člověka pochopit smysl ucelování…“
Tehdy jsem s vysvětlováním měl problémy. Při prohlídce slušovických pracovišť a při výkladu představitelů družstva, jejich koncepcí, cílů a prostředků ke splnění cílů, se mně zdálo, že jsem konečně smysl slov Sartra pochopil. Po skončení návštěvy jsem představitelům družstva prohlásil jednoznačně: „Ujišťuji vás, že u mě máte a budete mít zelenou!“
Jel jsem domů. V bytě jsem byl sám a rekapituloval vše, co jsem slyšel, co jsem viděl. Dlouhodobé i krátkodobé cíle družstva byly formulovány do tzv. cílových programů. Prostředek k naplnění? Kvalifikovaní lidé na všech stupních řízení, kultura práce vysokého stupně, věda, výpočetní technika, neustálá analýza práce a porovnávání s výsledky vyspělých ekonomik. Neustálý pohyb, neustálý vnitrodružstevní proces. Ono Sartrovo ucelování mezi subjektem a objektem, duchovní proudění. Starost o růst výrobních sil, které zakládaly potřeby nových výrobních vztahů.
Slušovický komplex jsem ještě mnohokrát navštívil. Bylo to potřebné. Potřeboval jsem mít vlastní názor na jejich proces. Na vysoké škole mně profesoři nabádali, že politik by měl mít zvládnutý a osvojený civilizační proces natolik, aby vlastním přístupem mohl vytvářet podmínky, klima k pohybu vpřed, aby se nestával brzdou.
Vážil jsem si jejich ekonomického, sociologicky i psychologicky propracovaného systému řízení. Přinášel reálné konkrétní činy ve prospěch člověka. Byl to jejich veliký revoluční čin! I ve složitých podmínkách, proti vůli mnohých, jsem tento sytém podporoval. Byl založen na hodnotách poznání, na vysokém stupni intenzifikace všech vnitřních procesů, na vysoké produktivitě práce.
Někteří snílkové po roce 1989 tvrdili, že ve Slušovicích neexistovala demokracie. Demokratičnost ve Slušovicích spočívala v možnosti, ve svobodné účasti každého ve vnitrodružstevním procesu, při naplňování cílů družstva. Účastník tohoto procesu musel ale plnit přesně a včas vše, co vyžadoval technologický proces. Kdo plnil, měl úspěchy. Prostor pro lidskou aktivitu byl veliký.
To nebyla žádná kontrarevoluce, jak prohlašovali konzervativně zaměření komunisté. Slušovická cesta vytvářela prostor pro obrovskou aktivitu, otevírala směry k vyspělé kultuře, naznačovala směry k vědeckému poznání, k pracovnímu umu. Lidé, kteří se vydali touto cestou nemohli být odhazováni stranou, ale naopak bylo nutností vytvářet jim prostor k cílevědomé práci. To zřejmě nepochopili konzervativně orientovaní komunisté, kteří se báli pohybu. To zřejmě nepochopil ani pan V. Havel. Ten měl určitě i jiné zájmy než pokrok socialistické společnosti, byť takové společnosti slíbil svojí presidentskou přísahou věrnost.
Každý československý vlastenec, každý, kdo byl nadchnut pro rozvoj socialistické demokratické společnosti, kdo to mínil s naší ekonomikou a pokrokem upřímně, kdo mínil vážně uspokojovat všechny potřeby a zájmy občanů naší socialistické společnosti, chápal, že v rámci vysoké produktivity práce je nutné hledat neustále nejúčinnější formy řízení podpořit ty, kteří jsou takové cesty schopni.
Koneckonců jejich cestu podpořila i analýza, jakkoliv odmítána odpůrci Slušovic i z centrálních orgánů, která byla v osmdesátých letech na můj podnět provedena odborníky po názvem „Vliv slušovického řídícího systému na intenzitu zemědělské výroby“. Cestu pokroku podpořila.
Rudolf Hegenbart v únoru 2020