Zamyšlení při příležitosti 14. září

 Po skončení 2. světové války nám řídící učitel Oldřich Bartoš dne 14. září 1946 začal, v první hodině vyučování vlastivědy, číst ze školní kroniky následující informaci:

„Dotlouklo jedno z nejušlechtilejších srdcí, srdce presidenta Osvoboditele, jenž byl také čestným občanem naší obce. Jako bychom všichni cítili, že ztrátou jeho ztrácíme jistotu a svoji bezpečnost, bezpečnost našeho národa a státu. Pohřeb byl konán 21. září do Lán, do společného hrobu, kde se setkal se svou velkou ženou v tichém nekonečném smíru v klínu země, kterou tolik miloval. V naší obci uctěna památka zemřelého presidenta 17. září ve škole. Klid a slzy byly důkazem veliké lásky k tomu, který odešel navždy.“

Poté nám řídící učitel přiblížil život a dílo této veliké osobnosti. Rok po úmrtí T.G. Masaryka, v roce 1938, obec a místní spolky uvolnily finanční prostředky, aby umožnily žákům místní školy výlet do Prahy, aby uctili její velikost a Pražský hrad – symbol české státnosti. Z těchto prostředků každá rodina obdržela zdarma zarámovaný obraz prezidenta T.G. Masaryka a současně bylo rozhodnuto vybudovat Památník občanům padlým v 1. světové válce. Rodiny si pořídily nové československé prapory pro výzdobu svých domů. Následně dne 24. září 1938 byla vyhlášena mobilizace. Mobilizovaní muži se loučili s místními občany a s rodinami právě u nově odhaleného Památníku. Slova zapsaná v kronice, že skonem prezidenta T. G. Masaryka ztrácíme bezpečnost se naplnila. Mnichov 1938 rozhodl o likvidaci našeho státu, jehož rozhodujícím tvůrcem byl T. G. Masaryk. Na čtení z kroniky i na slova řídícího učitele o významu T. G. Masaryka jsem nikdy nezapomněl.

Lidové noviny dne 14. září 1937 napsaly:

„Dnes vydechl naposled T. G. Masaryk, Osvoboditel, duchovní tvůrce a první president Republiky československé. Tím se uzavírá věčným mírem jeho tříletý boj se smrtí, ve kterém tělo lidské není nikdy konečným vítězem. I tuto smrt musíme přijmout s odevzdaností a pokorou. Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky. Taková smrt není než naplněním. I v tuto chvíli smutku věřme a doufejme, občané Republiky československé, celou Masarykovou vírou v nesmrtelnost lidské duše a božský řád věcí, že T. G. Masaryk se dívá na nás dál.“

Co si učitelé, občané a činitelé naší obce mysleli o odkazu prezidenta Masaryka? Především vnímali jeho vzkaz: „Byl jsem čtyřikrát zvolen presidentem naší republiky. Snad mi to dává legitimaci, abych vás prosil, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom. Budu se na vás dívat, jak to vedete.“  

Občané chápali že ideje Masaryka porostou, pokud náš národ bude moci žít a tvořit své vlastní dějiny. Dějiny provázené moudrostí, duševní velikostí, vysokou a přísnou mravností. A to vše, aby bylo provázeno samozřejmou ryzostí, neporušitelnou vnitřní čistotou a lidskou důstojností, plnou lásky. To znamenalo v životě nic lidského neporušit, ale naopak v každém okamžiku života vyvíjet snahu, aby člověk zůstával člověkem spravedlivým a prostým, aby vždy hledal pravdu. V každodenním životě vyvíjet snahu, aby člověk miloval člověka, ctil jeho důstojnost a uznával jeho svobodu. Starat se, aby osobnosti státu oplývali národními rysy a dějinnými zkušenostmi našeho národního obrození. Aby oplývali demokratičností a světovostí, intelektem a vírou ve svůj stát a ve schopnosti lidu, neustupovali před překážkami. 

Na tomto odkazu T. G. Masaryka občané nic neměnili ani v době kdy v roce 1934, před prezidentskými volbami, šli komunisté do předvolební agitace s heslem: „Ne Masaryk, ale Lenin“.  Nepochopení odkazu T. G. Masaryka se projevilo i v padesátých letech minulého století. Všude se bouraly sochy T. G. Masaryka a odsuzoval jeho odkaz. Jako mladý komunista jsem to těžce chápal. A když jsem studoval v následných letech vysokou školu politickou, tak jsem si jako podklad ke své diplomové práci, mimo domácích a zahraničních klasiků marxismu-leninismu, vybral i knihu T. G. Masaryka České myšlení!  Byl jsem přesvědčený, že ani v socialismu bychom neměli zrazovat jeho odkaz, ale naopak využívat. V Lidových novinách 18. října 1922 T. G. Masaryk napsal článek pod názvem Komunistická duše. Psal:

„Komunistická duše je duše složitá. Jest to prokázáno již tím, že se v ní měšťák naprosto nemůže vyznat (ostatně by se správný komunista velmi proti tomu ohradil, aby byl chápán měšťákem). Ve svých dohadech o duši komunistické tápe tedy měšťák v nejtemnějších tmách a domnívá se, že duše komunistická je černá jako smůla pekelná, hořká jako koňský kaštan a palčivá jako jedovatý ryzec, jsouc výhradně prosycena a rozpálena nepříznivými šťávami třídní nenávisti.  Není však tomu tak zle. V soukromí je duše komunistická naopak duší veselou a úsměvnou, jež se dovede líbezně kochati ve věcech, nad nimiž by hned ztratila všechen humor tlustokožná a sádelnatá duše měšťákova. Například co je komunistovi podle Rudého práva „příjemným a veselým pobavením“ je tu četba brněnských komunistických Šlehů, neboť ony „bičují a mrskají všechnu faleš, zradu, a ničemnost vládnoucích vrstev“. Jest jí tedy příjemnou a veselou zábavou dočítati se o falši, zradě a ničemnosti vládnoucích vrstev a miluje mrskání bičem. Kde by v jiné duši nad slovy o falši, zradě a ničemnosti tesklivě hrklo, tu se koutky komunistických úst roztáhnou k pobavenému úsměvu. Stojí-li tedy v Rudém právu, že „éra Masarykova je i v kulturním oboru vládou nejhoršího temna, pokrytectví a mravní korupce“, není to myšleno tak tuze černě, ba ne, to je tu jen proto, aby byla komunistická duše příjemně a vesele pobavena. Je upřímně potěšena, když se dovídá o nejhorších hanebnostech, mrzkostech a gaunerstvech ve vládnoucích vrstvách a v éře Masarykově. A Rudému právu nutno je přiznati, že o tuto příjemnou a veselou zábavu svých čtenářů pečuje měrou štědrou, pilně a vydatně, udržujíc takto složitou komunistickou duši v ustavičném veselí.“

V knize České myšlení T. G. Masaryk mj. píše: „Sám nejsem přívržencem komunismu, marxismus odmítám filosoficky, socialismus akceptuji; nestačí starší filantropie pouze humanistická, socialismus právem žádá sociální zákonodárství. Socialismus pro moderního demokrata je také problémem filosofickým, nejen hospodářským, ačkoliv do velké míry ano, my chceme, aby bylo dost chleba, to je dnes hlavní požadavek, ale člověk nežije pouze chlebem…“    

V těchto souvislostech nemohu nevzpomenout na rozhovor redaktora se synem T. G. Masaryka Janem Masarykem. Jan Masaryk říká:                                                             

„Já si vzpomínám, když táta ještě žil, jak k němu chodili naši agrárníci a servírovali mu třikrát denně místo jídla nápad postavit komunistickou stranu mimo zákon. Táta byl vždycky rozhodně proti tomu. Jednou se mě zeptal, co si myslím o těchto pokusech našich státních zbavit se opozice touto snadnou cestou. Tak jsem mu řekl, že když jsme jako kluci čutali merunu, nikdy nám nenapadlo jít k soudci a chtít po něm, aby vyhodil ze hřiště těch jedenáct kluků, kteří hráli proti nám. Mohl vyloučit jen ty, kteří nehráli fair…“

A dále Jan Masaryk dodal: „Jestliže je vůbec nějaký ráj, je asi beztřídní. Ačkoliv i v nebi máte anděly a archanděly. Já jsem prosím pro beztřídní společnost, ve které každý bude mít, co potřebuje. Jenže z děcka neuděláte vousatého mudrce přes noc. Lidi musejí dospívat postupně. Nemůže vám být šedesát zítra, když vám ještě včera bylo dvanáct. Já vím, že můžete dostat revolucí dneska to, co všichni slušní lidé na světě chtějí dosáhnout zítra. Ale když nenecháte věci dozrát přirozenou cestou, tak se vám stane, že uzrajou jablka kyselá a nic se nedivte, když v nich budou červi…“

Ovlivněn myšlenkami našich osobností si dovolím říct, že i listopadový puč v roce 1989 a následný vývoj byl kyselý, prolezlý červy. Iluze občanů vyprchaly. Mnozí dnes ví, že v bajkách o 17. listopadu 1989 zemřela pravda. Páteře mnohých se zhroutily. Mocní, a různí převlékači kabátů umlčeli pravdu i vlastní svědomí. Zlikvidovali tradice naší české společnosti. Tradice je společné dílo generací, společná a samozřejmá kázeň. Proč od ní utíkat k cizím zvykům a pořádkům? Jde o krizi určité části inteligence? Pak slovy Masaryka musíme se zamyslet nad kořeny, nad výukou ve škole, výchovou doma. Když ještě významný člověk, spisovatel a historik Zdeněk Mahler žil, tak k dnešku řekl: „Stačí si dnes připomenout Masaryka. Ten, kdyby vstoupil do našich současných problémů, ten by s tím pěkně zacloumal. Za první republiky se také kradlo, ale byl tu nějaký mravní maják, kterému se dnes kdekdo pošklebuje „Tatíček Masaryk“. Když se president Masaryk dověděl, že je nějaký ministr zapletený do korupce, stačilo, aby mu nepodal ruku a ten pán se sbalil a šel. Dnes se ve vládnoucích vrstvách mluví o tom, že morálka je virtuální pojem. Masaryk v politice obrovsky zhodnotil vše, co souvisí s českými dějinami a z nich dovodil, že česká politika musí být evropská, světová. Podařilo se mu na tom vybudovat ideu československého státu. Na čem je založena idea současného českého státu?“

Toť velmi těžká a složitá otázka. Jsme tam kde Masaryk nechtěl nikdy být! Zůstávám v přesvědčení, že vracení se k jeho odkazu není v rozporu s ideály demokratického socialismu. Nemusím brát všechno doslovně. Masaryk mluvil jinou řečí než já. Kladl si však a řešil stejné otázky, které dodnes nepozbyly na aktuálnosti. Naopak je našemu národnímu myšlení stále blízký ve všech směrech života. Oplýval střízlivou autentičností, živostí a mravní opravdovostí, uvědomělou lidskou existencí. Zvýrazňoval úlohu práce jako prostředku osvobození lidství, odsuzoval odcizení práce.  Zvýrazňoval dějinné vědomí českého člověka, navazování na naši národní minulost. Uznával a propagoval kulturně filozofickou koncepci kněze Mistra Jana Husa, myslitele a pedagoga světového významu Jana Amose Komenského, osvícenského učence, zákonodárce spisovné češtiny Josefa Dobrovského, historika a politika Františka Palackého, novináře a politika Karla Havlíčka Borovského. Ideály humanitní byly jeho doménou, protože vzkřísily český národ národně i státně. Tyto ideály byly v programu komunistické strany po 2. světové válce. Rovnost nikoliv jako bezduchá nivelizace, ale jako právo rovnocenně uplatnit své schopnosti a právo na spravedlivou odměnu své práce, jako právo na lidskou důstojnost. Svoboda nikoliv jako právo na sobectví, jako právo žít na účet cizí práce a cizího svědomí, jako právo na lhostejnost k bídě druhých, ale svoboda jako právo a příležitost účastnit se a užívat společného budovatelského díla, jako právo a povinnost vzájemně si pomáhat, tedy soudružnost a solidarita. Humanita nikoliv jako prázdné heslo, jako pouhé dílčí záplatování nedostatků a bídy mnohých, jako řečnění a podivuhodná bezohlednost a bezcitnost ve skutcích, ale humanita jako odstraňování křivd, bezcharakternosti, podvodů, jako skutečné bratrství lidí, založené na vzájemné úctě a pomoci, jako projev účinné lásky k bližnímu, vyjadřovaný prací.

V této souvislosti připomínám knihu Radovana Richty Civilizace na rozcestí. Její obsah není v rozporu s Masarykovými ideály ani s ideály demokratického socialismu. Ve své knize píše mj.: „Tím, že věda se stává ústřední výrobní  silou, nabývá masový rozvoj člověka tvůrčích sil každého jednotlivce, povahy rozhodujícího parametru ve vývoji civilizace… Vzniká nutnost neustále tvárné, novátorské koncepce vlastního i společenského života, a to je složitý proces… Socialismus stojí a padá s vědou, stejně jako stojí a padá s vládou pracujících… Vědeckotechnická revoluce je takovým specifickým pohybem výrobních sil, který je neuskutečnitelný bez pozitivní účasti všech členů společnosti…“ Práce Radovana Richty navazuje nejen na Masaryka a osobnosti prosazující demokratický socialismus, ale rozvijí myšlení, praxi, inspiruje, přibližuje, ale nerozděluje národ.  Neustálé dělení národa, vnucování různých vizí, i prostřednictvím zahraničních sil, je pro český národ likvidační. Profesorka Stanislava Kučerová napsala: 

„I dnes, po uplynulých staletích se můžeme ptát: „Kde zůstalo varování knížete Svatopluka z Velké Moravy? Proč jsme dovolili rozbít společný stát? Proč stále někteří bratři podporují mezi sebou něco či ono oddělit, aby se o to mohli přetahovat a přít? Vrátí se někdy Svatoplukovy pruty k sobě?“ Jen dodám: proč zrazujeme a v jakém zájmu Masarykovy a socialistické ideály? Proč se podílíme na odnárodňování naší vlasti a na rozprodeji bohatství lidu? Odpovíme si? Doktorka Marie Neudorflová napsala, že: „Masaryk demokracii viděl jako „úsilí proti nadpráví“, proti násilnosti, jako cestu k odstranění mravní, duševní a sociální nespravedlnosti lidí, že je třeba efektivně kontrolovat politickou moc. Požadovat, aby všechny politické strany měly společný základ orientovaný na veřejné dobro. Mravnost měla být součástí politiky. Poukázal na potřebu vědy a mravnosti v politice, na potřebu zapojení každého do smysluplné, efektivní práce a dělby práce.“ Vzpomínám jak na jedné poradě v Praze v dubnu roku 1968 A. Dubček pravil: „Dáme možnost všem politickým stranám, pokud potvrdí, že se budou podílet na rozvoji naší vlasti a demokratického socialismu.“ 

Malé zamyšlení u příležitosti výročí úmrtí T. G. Masaryka mě vedlo k porovnání jeho odkazu s dneškem i s idejemi demokratického socialismu. Je na škodu věci a dalšího vývoje české společnosti, že i mnozí komunisté, se těmto ideálům vysmívají a pracují na různých vizích liberalismu. Máme přece dobré zkušenosti s rozvojem bohatství našeho státu v dlouhé jeho historii, a především v socialismu.  Politika T. G. Masaryka a demokratického socialismu byla založena na poznání pravdy a uskutečňování lásky k člověku. Byla to politika rozumu a lásky! Tak tuto vizi podporujme!  T. G. Masaryk pravil: „Politika rozumná a poctivá, jak i učil K. H. Borovský, je nejúčinnější a nejpraktičtější. Různí nevěřící chytráci jsou koneckonců hloupí.“ Bohužel, nebezpečně škodí české vlasti.  Dodnes platí citát, který byl zveřejněn v roce 1920: „Kuj, tatíčku železo, kuj. Národ je tvůj!“   

Rudolf Hegenbart k 14. září 2022