Osobnosti národního obrození stále inspirují

Každý den přináší nové informace. Prožívám vzrušení, obavy i strach. Zabývám se světovými i národními událostmi, úlohou osobností, postavením člověka. Hledám objektivní pravdu. Trápí mě koronavirus v jeho podobách, počty nových onemocnění. Posuzuji názory na úspěchy či zápory různých vakcín. 

Zapomínáme na úlohu člověka ve společnosti?

Ve shonu dění zapomínám na sebe sama, na úlohu člověka ve společnosti. Přestávám vnímat své celoživotní prožitky, svou světonázorovou orientaci.  V běhu událostí zapomínám na svou historii i historii své vlasti. Uniká mně pochopení zákonitostí lidského bytí, zákonité přeměny lidské skutečnosti. Utíkají mně myšlenky velkých osobností našich dějin o potřebě pracovat tak, abych neztrácel svou přirozenost, nestal se otrokem výtvorů, které vytvořil člověk. Nemám čas zabývat se osobnostmi, které mně připomínaly zákonitosti života, přírody, vývoje člověka. Zapomínám na podstatu a cíl národního obrození. Nedoceňuji jeho zápasy za odstranění krizí v chápaní vztahu člověka a přírody, jeho svobody. Přestávám si osvojovat zásady milovat život, svou vlast. A to při vědomí, že v socialismu jsem se učil, že člověk odcizený své práci a prostředí není odcizený jen sám sobě, druhému člověku, ale je odcizen samotné podstatě lidství. Odmítnutí socialismu mě děsí. Nemůže se na mě nikdo zlobit. Vyrůstal jsem v jeho kolébce a v kolébce národně demokratické revoluce. Naučil se milovat mámu a tátu, sourozence, rodinu, občany kolem, náš pracovitý lid. Vážil jsem si inteligence, její schopností objevovat pravdu a pokrok.

Vstupem do EU se naše společnost ubírá cestou kapitalismu, který mně není vlastní. Proti kapitalismu vystupovaly, ve všech literárních dílech i svou prací, osobnosti národního obrození. Stejně tak vlastenci, vojáci, partyzáni, odbojáři, umělci, dělníci i zemědělci, mládež ve 2. světové válce i po osvobození naší vlasti Rudou armádou. Za vlast neváhali položit své životy. 

Sociolog TJ. Dunning kdysi napsal o kapitalismu:

„Kapitál se vyhýbá křiku a hádkám a bázlivé povahy. To je pravda, ale není to celá pravda. Kapitál má strach z nedostatku zisku nebo velmi malého zisku, jako příroda má strach z prázdna. Má-li kapitál dostatečný zisk, nabývá odvahy. Stačí zajistit 10 % a možno ho použít všude, při 20 % se stává živým, při 50 % dá přímo v sázku vaz, při 100 % rozdupe všechny lidské zákony, při 300 % není zločinu, jehož by se neodvážil, třeba by mu hrozila šibenice. Budou-li křik a hádky vynášet zisk, bude se kapitál podněcovat.“

Karel Marx v Kapitálu o kapitalismu napsal:

„Majitelé kapitálu stimulují proletariát ke koupi stále většího množství a stále dražšího zboží. K tomu využívají půjček, které sami poskytují. Zvrat nastane ve chvíli, kdy se tyto půjčky stanou nesplatitelnými. Nezaplacené půjčky nutí banky k půjčkám u státních institucí. Rozhodující role státu v půjčkách soukromým firmám bude prvním znakem nástupu nové éry – éry komunismu a to celosvětově.“

Žijeme v „náručí“ EU

V podmínkách života v EU jako by byl člověk znovu nevolníkem a cizinci vládli jeho majetkem. Do popředí vystupují skupinky bohatých. Každodenně nás poučují a vedou nás k přísné poslušnosti. Žijeme ve své vlasti, kde nám toho moc nepatří. Téměř 70 % české ekonomiky je v rukou zahraničního kapitálu. Je nám vnucován konzumní styl života spojený s rychlým zadlužováním rodin. Vychytralost má přednost před poctivostí, překupnictví před pracovitostí. Pan Posselt z NSR zlehčuje zločiny, kterých se na našem národě dopustil fašismus. Kritizuje odsun Němců od nás, poválečné dekrety prezidenta dr. E. Beneše. Byly v souladu s názorem mocností. Téměř o všem se rozhoduje v Německu prostřednictvím Bruselu. Na témata života a lásky není čas. A když tak je láska spojována s penězi a vychytralostí. Ještě nedorostlé celebrity se stávají výkvětem společnosti, zapomínáme zpívat v českém jazyce.  Každodenně mě napadá otázka. Milujeme vůbec svoji nádhernou vlast?

Nejednou jsem v rozpacích

Z našich myslí se totiž vytrácí vůdčí myšlenka Karla Marxe, aby každý člověk byl tvůrcem svého osudu. Tuto tezi jsme uplatňovali v socialismu v politice i v ekonomice. Člověk byl tvůrcem své historie. Měl odpovědnost za sebe sama. Nezanedbatelná praxe. Vše, co se stalo, záleželo na člověku. Veškeré dění v životě člověka bylo souhrnem a výsledkem aktivity jednotlivců, společnosti. Šlo o výraz představ člověka, jeho zájmů, tradic, nálad a pocitů. Osudy společnosti byly závislé na dialektické jednotě vědění a odpovědnosti, vědy a hodnot, morálky, citů. Prošli jsme i nezdary a chybami mnohých činitelů, které se vymstily. Život nás přesvědčil, že nikoliv ve slovech či v nic neříkajících frázích, v silných ramenech, ale v díle člověka se projevuje jeho koncepce světa i představa sebe samého. Rád se vracím k osobnostem národního obrození, abych načerpal sil a optimismus.

Osobností národního obrození si vážím

Vrátil jsem se tentokrát k osobnosti, kterou nám ve škole výrazně připomínali – Karlovi Hynkovi Máchovi. Jako básník českého romantismu byl iniciátorem moderní české lyriky. Psal o rozporech, které naplňují lidský život. Vyhledával odpovědi na konec lidské existence. Uváděl fakta o lidském životě. S oblibou jsem čítával a učil se verše z jeho básně Máj. Také báseň Po modrém blankytu, kterou přikládám. Jako žák školy jsem ji recitoval na mnoha shromážděních občanů. K. H. Mácha chápal vztah k životu jako boj protikladů, krásy a ošklivosti, lásky a nenávisti, tužeb a skutečností, života a smrti. Byl Čechem v pravém slova smyslu. Vše je aktuální i dnes. 

Marince v roce 1834 mj. psal:

Temná noci! Jasná noci!/ obě k želu mne budíte./ temná noc mne v hloubi tiskne,/ jasná noc mě vzhůru vábí;/ temné hlubiny se hrozím,/ ach a k světlu nelze jíti… člověkem jsem; než člověk pohyne;/ ve své mě lůno zas země přivine,/ zajme, promění a v podstavě jiné/ matka má, země zas mě vydá! 

T. G. Masaryk v Českém myšlení píše o K. H. Máchovi:

Literární revoluci zahájil Mácha. V Máji podává nový problém pod vlivem Goetha a Byrona. Vystupuje tu problém mravní i filozofický. Mácha tuto revoluci zahájil v literatuře; sociálně a politicky ji provedl Havlíček, který pravil „Já nejsem Slovan, já jsem Čech!“ Nechápu některé naše politické veličiny v současnosti, které tvrdí: Já nejsem Češka, já jsem Evropanka! Národ však k takovým projevům nepochopitelně mlčí.

Báseň K. H. Máchy: Po modrém blankytu…

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,/ lehounký větřík s nimi hraje; / a vysoko – v daleké kraje / bílé obláčky dálným nebem plynou / a smutný vězeň takto mluví k nim;/„Vy, jež dalekosáhlým během svým/ co ramenem tajemným zemi objímáte,/ vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,/ vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,/ v tiché se slzy celí rozplýváte,/ vás já jsem posly volil mezi všemi,/ Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,/ I tam, kde svého naleznete břehu,/ Tam na své pouti pozdravujte zemi./ Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,/ kolébku mou i hrob můj, matku mou,/ vlast jedinou i v dědictví mi danou,/ širou tu zemi, zemi jedinou! – 

Na zkušenosti socialismu nezapomínám

Miloval jsem lesy, přírodu. Její bohatost a krásu. Scházeli jsme se s dětmi i s dospělými u Stříbrné studánky, jednoho z pramenů řeky Svratky.  Vyjadřovali jsme poděkování přírodě a lidským činům. Ocenili jsme upřímné a rovné cesty lidského snažení za krásou života. Připomínali si zákonitosti jednoty přírody a života každého z nás. I za účasti prezidenta republiky Ludvíka Svobody. Poprvé při Otevírání studánek dne 27. 6. 1970 a vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.

Památník u Stříbrné studánky, který tuto událost připomíná.

Na fotografii pionýři každoročně 5. května, v den osvobození obce Cikháj a Pražského národního povstání v roce 1945 se scházeli na Žákově hoře u Stříbrné studánky. Veřejně oznamovali své aktivity v přírodě. Projevovali svou lásku k přírodě, ke studánkám, k vodě, lesům, ke svému kraji, k rodině i k vlasti. 

Malý závěr

V roce 2021, více než kdy jindy a z řady důvodů, si připomínám národní buditele. Posuzuji úlohu člověka v socialismu a dnes. Snažím odpovídat si na úlohu člověka ve společnosti, na jeho lásky a tužby. Podstupuji osobní zápas o pravdu skutečnou, celou, a ne pravdu rituální, dávkovanou, zkreslenou. Z jakýchkoliv stran. Odmítám, aby staré poddanství, proti němuž bojovaly osobnosti národního obrození, bylo cílevědomě nahrazováno poddanstvím novým, ale v podstatě stejným. Nechci, aby člověk zůstával nevědomý. Odmítám uspořádání, které vede k byrokratickému vedení člověka, k jeho manipulaci, k omezování jeho vztahu ke své vlasti.  Uznávám ty, kteří v době národního obrození, ve 2. světové válce i po ní, vnášeli do společenského dění pokrok a v dobách fašismu, lží, podlosti a strachu zůstávali věrni spravedlivé věci českého národa.

Dobře vím, že jsme kulturní národ.  Mám zájem, aby náš lid dotvářel svět, kterému zasvětil své dílo výkvět českého, moravského a slezského ducha. Musí se zbavit zábran, které limitují jeho život, ale i oportunismu a projevů kolaborace ve vlastních řadách. Nechci, abychom si lhali navzájem, ale starali se o vzrůst našeho národního sebevědomí, oplývali láskou ke své vlasti, milovali člověka, hýřili láskou k jeho velikosti a k naší přírodě. Ubírejme se tímto směrem!

Básník Jan Neruda to vyjádřil ve své básni Jen dál slovy (cituji poslední sloku básně):

Ach, hleďme pilně ke korábu svému,/ jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm,/ a věrně, toužně přilneme-li k němu,/ zas šťastna záhy bude česká zem!/ Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,/ čeho si v nejbujnějších snech svých ždál. –/ to lidské moře nezná odpočinu./ Ty též ho neznej, stále měj se k činu,/ dál, národe náš drahý, věčně dál!

Rudolf Hegenbart    

2021

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*