Kde jsem byl a co jsem dělal 17 listopadu 1989?

Komu jsem překážel?

Kdyby se mě dnes někdo ptal, kde jsem byl a co jsem dělal 17. listopadu 1989 projevil bych lítost, že jsem v Praze nebyl. Labužníci moci by si zřejmě nedovolili akty, které se vymykaly zdravému rozumu. Toho dne jsem se v hotelu Praha rozloučil se sovětskou delegací, která byla u nás na týdenní návštěvě. Po té jsem odjel domů, na Vysočinu, a na svém dvorku stavěl objekt na nářadí. V Praze došlo k tvrdému střetu mezi příslušníky Pohotovostního pluku SNB a studenty. A tak v den sváteční bych se ptal, kdo vlastně měl zájem na tvrdém střetu, na bojůvkách? Jak známo, oproti skutečnosti různé kruhy veřejně hlásaly, že to byl Hegenbart. Tímto směrem bylo vedeno i vyšetřování různých komisí a ministerstva vnitra. Onen „tvůrce“ střetu se hledá 20 let! Analyzátorům a vyšetřovatelům ale uniklo, že průvod studentů z Albertova neorganizoval Hegenbart, ale úplně někdo jiný. Ten kdo průvod a jeho pojetí navrhl, schválil, by mě nést odpovědnost za průběh i výsledky, ne? Hegenbart ale někomu vadil, někomu překážel, protože se neztotožňoval s politikou těch, kterým byla vlastní i kamuflovaná smrt jistého studenta. Musel překážet především těm, kteří záhy po listopadu se ujali funkcí v KSČ v domnění, že budou vládnout „na věčné časy“. Musel vadit těm, kteří, byť v opozici, se připravovali k převzetí moci a potřebovali nahlodat, odstranit veřejné mínění, které bylo nakloněno jeho vizi.

Pro mě bylo svátkem poznání slušovického Agrokombinátu!

Kdyby se mě dnes někdo ptal, co předcházelo listopadu 89 a kdy to vlastně začalo, pak bych musel odpovědět, že pro mě osobně 17. listopad není žádným mezníkem, byť je pro většinu společnosti uznávaným dnem své svobody. Já také chápu všechny, kteří pociťovali jakýkoliv útlak a nemohli se zúčastňovat věcí na správě naší země či zviditelňovat svá díla. Listopad jim otevřel dveře a dal velikou šanci. Chápu i to, že 17. listopad 1989 byl mezníkem pro ty, kteří např. na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989, požadovali, aby tento den se stal Památným dnem ČSSR. Vyhráli. 17. listopad se stal státním svátkem České republiky. Já také rozhodnutí orgánů našeho státu o státním svátku respektuji.

Z mého hlediska ale proces společenských změn u nás začal koncepcí slušovického Agrokombinátu. Byli první v republice, kteří se odklonili od dogmatických pouček té doby a k uspokojování potřeb a zájmu společnosti a družstevníků šli cestou vědeckotechnického pokroku s rozhodujícím ukazatelem zisku. Využili všech intelektuálních sil, které v té době byly k dispozici. Doložili životaschopnost politiky „Pražského jara 68“, v mnohých směrech demokratičnosti tuto politiku překonávali. Měli podporu většiny národa a především mladé generace. Musím však připomenout, že v technologickém procesu existuje kázeň a ne chaos. Demokratičnost spočívá v možnosti zúčastnit se dění, být aktivním, svobodným tvůrcem programu, ale pak musí následovat kázeň, povinnost naplnit cíle, programy.

Bylo na co navázat!

Jejich cestu, program jsem podpořil, ale také ochránil před dogmatiky, kteří je chtěli likvidovat. Využil jsem jejich zkušeností, jakož i poznatků z knihy Radovana Richty „Civilizace na rozcestí“, přednášek na akademii společenských věd v Moskvě, zkušeností z dosavadní praxe ve Žďáru nad Sázavou, v Brně, ve Zlíně a orientoval, letech 1983 – 6, okres Zlín na program mikroelektroniky, biotechnologií a na životní prostředí, na ochranu těch subjektů, které se věnovaly vědeckotechnickému pokroku, na využívání schopností osobností bez rozdílu politické příslušnosti či náboženského vyznání.

Nutnost distance od stereotypů třídního boje a víra v pokrok

Tato orientace vyžadovala distanc od stereotypů politických aktivit známých z padesátých let minulého století. Pojem intenzifikace nemohl být zaklínadlem pro staré praktiky, ale vyžadoval cílevědomě rozvíjet duchovní život, dát šanci intelektuálním vrstvám svobodně rozvíjet ony programy, ale současně posilovat technologickou kázeň. Žil jsem vírou, že nastolené programy mají hluboký politický dosah, jsou velikým, zásadním převratem v dosavadním pojetí práce komunistické strany.

Nastolené programy vytvářely atmosféru k formování nových vztahů mezi nadstavbou a základnou. V normalizačním prostředí jsme se stávali průkopníky nového spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek. To vyžadovala doba i další perspektivy společenského vývoje. Z tohoto rozdělaného dění jsem však byl nečekaně odvolán a poslán, jak říkali nejvyšší činitelé KSČ, „pod lucernu“ do Prahy. Bohužel, nakonec jejich pokroková koncepce byla ubita 17. listopadem a slušovičtí činitelé označeni za stalinisty.

Jak známo proti Slušovicím, i proti slušovickým „nitkám“ v Praze se mj. postavili levicoví dogmatikové, mnozí nejvyšší činitelé krajského a ústředního výboru KSČ, mimo M. Jakeše, který znal a ovládal základní principy Baťova systému. Bylo známo, že mnozí, pražští mocichtiví činitelé nechali sledovat každý pohyb slušovických v Praze a jejich systém nenáviděli, považovali ho za kontrarevoluční. K překvapení široké veřejnosti se proti Slušovicím a slušovickým „nitkám“ v Praze postavil, na Staroměstském náměstí v Praze v únoru 1990, i president pan V. Havel.

Ve Slušovicích na Zlínsku začal proces společenských změn

Na Zlínsku nepochybně začal proces společenských změn. Snažil jsem se ho rozvíjet i v Praze. Vrcholil mými kroky v roce 1989 v Praze , počínaje postoji k událostem ledna 89, kdy jsme nesouhlasili ze zásahem proti manifestujícím občanům ani s navrhovaným zpřísněním opatření proti demonstrujícím , dále vystoupením na zasedání UV KSČ v březnu 89, kde byly požadovány personální změny v nejvyšších orgánech strany a státu, při setkáních s ochránci životního prostředí s požadavkem odtajnění všech aspektů, které měly negativní vliv na život obyvatel, se západními zahraničním subjekty, které byly vyzývány ke spolupráci s českou vědeckotechnickou a výrobní základnou, ale i vystoupením na aktivu představitelů státních orgánů v červnu 89, kde byla požadována likvidace administrativně byrokratických metod, apod.

Metody dogmatiků? Vyhrožování, likvidace odpůrců!

Dnes jsem v důchodu bez jakýchkoliv šancí. Od roku 1990 jsem neměl možnost zaměstnání. Jak známo v roce 1990, a také později, jsem obdržel několik anonymních výhrůžných dopisů např. abych se oběsil, zhynul jako parchant, šibenice mě nemine. Anonym mně informoval, že ve Žďáru nad Sázavou a ve Žďárských strojírnách, kde jsem dříve pracoval, nikdy a s ničím neuspěju. OF Žďárských strojíren schválilo výzvu všem podnikům v republice, aby požadovaly mé potrestání. Jak v padesátých létech minulého století. Občan z Brna mj. psal:

„…Postihne prý mě prokletí novodobých otroků, mých vnuků a pravnuků, protože s Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko katolické církve jsem zařídil jejich existenční a finanční těžkosti. Jak je možné, že jsem mohl v roce 1969 beztrestně proklouznout a proč jsem nebyl hozen do hnoje. Jak je možné, že jsem neuposlechl příkazu generálního tajemníka a presidenta G. Husáka ohledně zrušení Slušovic? Jak prý je možné, že jsem v roce 1989 nedal rozkaz ke zvletu letadel. To všechno je z mé strany velezrada. Na každou svini se najde řezník. Za zradu smrt. Stalinovo jméno prý opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře,….

Nejsem angažován, politiky se straním. Ideály s kterými občané šli do stávek v roce 1989 nejsou naplněny. Ono úsilí veřejnosti po společenských změnách si nezaslouží takový stav. Veřejnosti jsou cizí projevy arogance a hulvátství, likvidace všech možných sociálních opatření. Mně osobně jsou cizí i projevy k návratu do monarchie či do jakéhosi obdobného prostředí. T. G. Masaryk a E. Beneš se musí obracet v hrobě, stejně jako buditelé z dob národního obrození a účastníci bojů ve 2. světové válce.

Je čas, aby lidé požadovali nové změny a to bez těch všech pánů, kteří přivedli společnost do krizových stavů. Příklad Slušovic je stále aktuální. Vedle velkého pracovního úsilí tam existovala slušnost, požadavek vysoké profesionality, vzdělanosti. Já si 17. listopadu budu připomínat Agrokombinát Slušovice, aktivitu, odhodlání, víru ve spravedlivější společnost jeho představitelů. Tam začala skutečná revoluce o blaho lidu, byť zásluhou jiných nedokončená.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart s předsedou JZD Slušovice Doc. Františkem Čubou
Rudolf Hegenbart s předsedou JZD Slušovice Doc. Františkem Čubou

2 odpovědi na “Kde jsem byl a co jsem dělal 17 listopadu 1989?”

  1. Takže jsme se zase nedozvěděli naprosto nic.

    Prosím neumíte číst Toho dne jsem se v hotelu Praha rozloučil se sovětskou delegací, která byla u nás na týdenní návštěvě. Po té jsem odjel domů, na Vysočinu, a na svém dvorku stavěl objekt na nářadí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*