Tentokrát prokurátorovi z lopaty neutečeš!

Tak zněl jeden z anonymů, který jsem obdržel v roce 1990 od „gardových“ komunistů Žďáru nad Sázavou. Nebylo se čemu divit. O tuto možnost usilovali již v 70. letech minulého století když jezdili si na mě stěžovat na ústřední kontrolní komisi ÚV KSČ, kterou vedl tehdy M. Jakeš. Dle nich jsem byl revizionistou, poplatný politice z ledna 1968, neuznával jsem diktaturu proletariátu. Vraceli se spokojení a mezi svými prohlašovali: „S Hegenbartem je to vyřízeno, dostane to i s úrokama!“

Tentokrát měli novou příležitost, ale v obráceném gardu. Mocichtiví revolucionáři z řad mládeže, studentů, Stb, federální vlády, KGB, mě označili tentokrát stalinistou, který se „pral“ za jeho principy na Národní třídě v Praze 17. listopadu 89. Prostřednictvím všech možných tradičních, i na rychlo a účelově vzniklých sdělovacích prostředků, sdělovali občanům jaký jsem vyvrhel, muž dvojí tváře, záhadný muž apod. Někteří pražští činitelé vyrukovali dokonce s faktem, že jsem vedl 2. centrum ve straně. A tak nebylo divu, že po posledním rozloučení s delegací KSSS, po přípitcích na lepší časy, jsem měl být tentýž večer, 17. listopadu 89, zatčen za bitku, kterou někdo cílevědomě naplánoval, vyprovokoval. Něco obdobného se v historii KSČ již stalo…

STUDENTSKÉ LISTY V ÚTOKU

Odebíral jsem je od samého počátku. Obdobné Studentské listy UK jsem odebíral i v roce 1968. V jednom vydání v roce 1991 zaujal článek slovenské studentky v Praze „Čubův slušovický syndrom“. Později se stala tiskovou mluvčí českého ministra vnitra.

U několika citací jsem se zastavil. Například pisatelka psala: „…že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hostóm, svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zriadil výcvikové stredisko pre „bojůvky“, kterých členovia boli něskor nadsazovaní do demonštrácií jako provokatéri. V roku 1988 už zachvátil ošial Gorbačovskej perestrojky a tito luďia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusních fór“ a nadsavaní do občanských iniciatív. Jedno z takových školiciacích stredisk bolo aj v Slušoviciach…“ Nehorázné, podlé obvinění bylo na světě! Nebezpečná lež mimořádného formátu.

Z uvedeného článku jsem vybral i další zajímavost : „…Zatial nemáme preukazateľné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vedeckotechnicku rozviedkou ÚV KSČ. Niekolko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňována na základě osobných kontaktov a vazieb medzu Čubom a stranickými predstaviteľmi, ktorí 13. oddělebí viedli, konkrétne Hegenbartom..“ Další obrovský nesmyl, lež. Hegenbart žádnou rozvědku nikdy nevedl. Neřídil.

Bylo mně divné, kde studentka získala takové informace. Sám jsem si vytvořil jednoznačný závěr, že čerpala ze zdrojů Stb. Že by vědomá spolupráce studentů a některých kruhů Stb? A tak jsem jí poslal dopis, který následuje.

MŮJ DOPIS BEATĚ BERNÍKOVÉ


Dopis B. Berníkové [PDF 771kB]

V listopadu 1991 ve Studentských listech zveřejnila stručnou odpověď:

„Pane Hegenbarte, já zírám. Beáta Berníková“

Zíral jsem ale já.

Hledal souvislosti mezi projevem presidenta V. Havla na Staroměstském náměstí v Praze v únoru, kde mluvil o potřebě likvidovat „slušovické nitky“, mezi Stb , studenty a také některými pracovníky předsednictva federální vlády, pražským podzemím.

Velké protihegenbartovské spiknutí?!?!

ZÁVĚR?

Všestranné útoky byly vedeny vůči mně i přesto, že jsem od poloviny listopadu 1989 až téměř do poloviny roku 1990 byl nemocen, po infarktu. Byla to bezohlednost. I uvedený článek B. Berníkové byl cílově vedený článek. Měl mě zkompromitovat, odvést pozornost od skutečných organizátorů bitky na Národní třídě a navodit výslechy, veřejnost, směrem k Hegenbartovi a také ke Slušovicím?

Když mně generální tajemník ÚV KSČ M. Jakeš v druhé polovině roku 89, po mém nástupu do funkce vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ, zadával úkol rozbít propojení Stb a pracoviště ústředního výboru KSČ, zpracovat koncepci práce oddělení, které jsem vedl v souladu se společenskou přestavbou, netušil jsem následky. Ano, v souladu s úkolem odcházeli příslušníci vnitra, kteří pracovali na oddělení, ale byli placeni svým ministerstvem, což byl nevídaný jev, na svá mateřská pracoviště a na oddělení přicházeli vzdělaní civilisté, odcházeli i někteří činitele ministerstva vnitra. Když jeden z pracovníků oddělení, které jsem vedl, diskutoval můj návrh, aby byly zrušeny dosavadní odbory oddělení a nahrazeny úsekem, který se bude zabývat využíváním a zneužíváním práva příslušníků v podmínkách úseků vnitra a armády a druhý úsek oblastí životního prostředí, přišel rozladěn. Na ministerstvu vnitra mu někteří činitelé řekli, že je „blbec“ a já „zločinec“. Nic nezůstávali dlužni, začali „utápět“ ve vlastní šťávě, jak říkali o tom, který se vymykal dané praxi.

Teoretickým pracovištím byl zadán úkol s pracovním názvem „Ochrana a obrana socialistické společnosti v podmínkách společenské přestavby a rozvoje demokracie“. Směr, který presentoval a prosazoval Hegenbart se nelíbil žádné ze skupin, které se připravovaly k převzetí moci. Vlastně jim překážel a tak bylo potřeba zlikvidovat strůjce. Důvodů měli dostatek! Já jsem se, za celou dobu mé působnosti v Praze, nezapojil do žádné „stáje“, jak se jednou dotazoval pan Jiří Ruml v Lidových novinách. Tehdy v článku, ve kterém v létě psal, že „švestky dozrávají na Vysočině na podzim“ se dotazoval „do které stáje patří Hegenbart?“ Hegenbart nepatřil do žádné stáje, šel svou cestou. Proto se do něj, po listopadu 1989, pustili téměř všichni, obviňovali ho, podezírali, vymýšleli lži, kombinovali možné s nemožným, vymýšleli jeho spojence od Stalina až po V. Havla, jmenovali ho generálem vnitra, poté vojsk, volali po zatčení, uvěznění, tak jako požadoval výše uvedený anonym. Koneckonců OF ve Žďárských strojírnách požadovalo, aby všechny podniky v republice žádaly potrestání moje a Kincla „protože jsme byli ve funkcích“. Stanovisko bylo doplněno dopisem, ve kterém mně pisatel oznamoval, že „ve Žďárských strojírnách a ve Žďáře nad Sázavou nikdy a s ničím neuspěju.“ Nebylo o čem mluvit. Konečně jsem měl vše dostat i s úroky!

ZMĚNY BYLY NASTOLENY DÁVNO NEŽ SI VZPOMĚL V. HAVEL

V knize „Albertov 16:00″ vydané v roce 2009 jsem mj. napsal, že: „proces společenských změn u nás začal koncepcí slušovického Agrokombinátu a to v době kdy jsem o Slušovicích nic nevěděl. Byli první v republice, kteří se odklonili od dogmatických pouček té doby a k uspokojování potřeb a zájmů společnosti a družstevníků šli cestou vědeckotechnického pokroku. Využili všech sil, které byly v té době k dispozici. Doložili životaschopnost politiky „Pražského jara 1968“ v mnohých směrech demokratičnosti tuto politiku překonávali. Měli podporu většiny národa a především mladé generace…. Podpořil jsem je i já, jednoznačně. Tato orientace vyžadovala odstup od stereotypů politických aktivit známých z padesátých let minulého století. Pojem intenzifikace nemohl být zaklínadlem pro staré praktiky, ale vyžadoval cílevědomě rozvíjet duchovní život, dát šanci intelektuálním vrstvám… Žil jsem vírou, že nastolené programy mají hluboký politický dosah, jsou velikým, zásadním převratem v dosavadním pojetí práce komunistické strany…“.

Nepochybně na Zlínsku začal proces společenských změn. Snažil jsem se jej rozvíjet i v Praze. Nebyl jsem pochopen, ale odhozen. Komunisté a tehdejší opozice měla úplně jiné zájmy. Nejednou se domnívám, že v pozadí mnohých byly tužby po návratu kapitalismu, do dob monarchií či velkoněmecké říše. A co přísaha presidenta V. Havla o věrnosti socialistické republice a občanů, činitelů, kteří přísahali jako vojáci naší armády? Já jsem, při převzetí diplomu z vysoké školy politické v roce 1969, sliboval tehdejšímu rektorovi školy, že zůstanu věren politice Pražského jara 1968. Slib jsem se snažil splnit, přes všechny překážky!

Článek B. Berníkové ve studentských listech [PDF 2,27 MB]
Článek B. Berníkové ve studentských listech [PDF 2,89 MB]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*