Před volbami se vzpomínky za vzpomínkou vrací…

Foglarovy Kluby

Už je to dávno, kdy jsme jako kluci hltali knihu J. Foglara „Hoši od Bobří řeky“. Na jejím základě jsme si ověřovali naše schopnosti a vlastnosti, zda jsme bázliví nebo odvážní, pružní nebo těžkopádní a neohební, dovední či nešikovní, ušlechtilí nebo špatní. Zakládali jsme čtenářské Foglarovy kluby. U nás v obci, která se nalézá uprostřed lesů, pod Žákovou horou a Tisůvkou, nesl náš klukovský klub název „Lesní národ“, vedle v Herálci „Strážci údolí.“ Příkladem nám byl klub Rychlé šípy v čele s Jindrou Hojerem. Jejich příběhy byly otiskovány pravidelně v časopise Vpřed.   V obci jsme měli propůjčenou klubovnu. Zde jsme si četli zmíněnou knihu, příběhy Rychlých šípů, učili se k vzájemnému dorozumívání morseovku, připravovali se na „lovení“ třinácti bobříků.

Každý bobřík ovlivňoval náš charakter

V souladu s obsahem knihy „Hoši od Bobří řeky“ jsme mínili naplnit náš chlapecký sen, soutěžit kdo jako první uloví všech 13 bobříků. Byl to bobřík mrštnosti k dokázání, že jsme pružní a rychlí, že umíme skákat a běhat v limitech k tomu stanovených. Bobřík míření měl prokázat, že při správném namíření jsme schopni hodit kámen do předem vyznačeného kruhu od určené vzdálenosti. Bobřík záchrany mohl získat každý, kdo si opatřil malou lékárničku, dovedl zavést správně umělé dýchání, uměl vyčistit ránu, věděl co dělat při uštknutí hadem, jak pomoci při slunečním úžehu, znal telefon na hasiče, záchrannou stanici apod. Bobřík plavec musel prokázat, že umí každý z nás plavat a uplave alespoň 60 metrů. Bobřík dobrých činů měl prokázat alespoň 100 dobrých skutků doma, ve škole, v pomoci jiným, umět darovat své odložené věci jiným, potřebným. Bobřík odvahy měl jít po tmě večer na místa, kterých se dříve bál. Bobřík květin požadoval znalost padesáti různých květin, stromů a keřů. Bobřík síly chtěl, abychom se vytáhli na hrazdu nebo na vodorovnou větev stromu rukama tak, aby se naše ruce držící se větve dotýkaly prsou. Bobřík ušlechtilosti žádal od nás, abychom nebyli hrubí, nepronášeli neslušná slova, nelhali, neprovedli nic nečestného, neubližovali slabším, ale naopak je chránili. Zavazoval být navždy čestným, vzorným, ušlechtilým člověkem. I další bobříky byly významné, ale také složité, náročné na jejich „lovení“. Každý bobřík měl být poctivě uloven. Lovili jsme je dobrovolně, pro sebe, pro své svědomí, že jsme se chtěli stát dobrými chlapci doma i v okolí. Plnění jsme si zapisovali a také vzájemně kontrolovali, měli jsme snahu získávat další chlapce, kteří nebyli členy našeho klubu. Velká část našeho volného času a plnění bobříků se odehrávala v přírodě, při stanování, koupání, sportovních zápolení.

Nezapomínali jsme na významné společenské události a osobnosti

V klubovně, vedle již zmíněných aktivit, jsme se seznamovali i se společenskými událostmi. Věděli jsme tak kdy vznikla naše republika, jaké má hranice, s kým sousedí, jaké jsou naše hory, řeky, složení obyvatelstva. Četli jsme si základní informace o  presidentu Osvoboditeli – T. G. Masarykovi, o presidentu Budovateli Edvardu Benešovi, proč začala 2. světová válka a kdy. Proč vznikl protektorát Čechy a Morava. Starší občané nám připomínali Mnichov 1938, zradu západních spojenců. Tehdy se rozhodlo bez nás o osudu naší republiky. Dodnes si vzpomínám, jak jsme si četli, že tato hrůzná válka začala 1. září 1939 kdy Německo napadlo Polsko. Připomínali jsme si květnové události roku 1945, povstání pražského lidu dne 5. května toho roku, osvobození naší vlasti Rudou armádou 9. května 1945. Tyto události si přirovnávali k odbojové činnosti obyvatel naší obce, partyzánských oddílů, osvobození naší obce 5. května 1945.

Na předním místě bylo poznání vlastního kraje, historie obce

Velikou pozornost jsme, díky učitelům, věnovali svému místu. Poznávali lesní studánky, prameny toků, naše hory, prales, místa, kde se vyráběl javorový cukr, šindele, získával palach, kde byla kdysi sklárna, pila či před rokem 1366 zaniklá vesnice Vlčkovice.  Obcházeli jsme místa, kde byly zemljanky partyzánů či sídlil jejich štáb, kde byly shazovány výsadky potravin a zbraní ke konci 2. světové války, hráli jsme si na partyzány tam, kde probíhaly poslední boje hrůzné války, učili se kochat krásu přírody, milovat svůj kraj, svoji vlast. Opakovali si píseň, kterou nás ve válce učil v lese řídící učitel Oldřich Bartoš: „Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda. Kdožpak by neměl rád ten koutek český, vždyť je tak maličký, vždyť je tak hezký…“ Učili se národní písně, písně z našeho kraje.

Přátelství, významná kategorie

Nezapomenutelné hovory nás chlapců a starších, kteří nás vedli, byla oblast přátelství. Říkali nám, že přátelství je jednou z nejkrásnějších a nejvzácnějších vlastností. I když se zdá, že je přátelství jednoduché, tak ve své podstatě být někomu dobrým přítelem je velkým uměním. Dobrý kamarád by neměl urážet, neoplácet zlé zlým. Měl by být ohleduplný, nemluví o tom, o čem ví, že jeho přítel nemá rád, nebo co způsobuje mu bolest. Naopak by měl pomáhat příteli hájit jeho zájmy i čest, nedopustit, aby se o něm mluvilo špatně. Nemusí vždy souhlasit se všemi názory přítele, ale měl by umět svůj nesouhlas projevit ohleduplně, mírně, tak, že se na něj přítel nebude zlobit. Přátelství by mělo být vznešené, čestné, nesobecké, projevit ušlechtilost svého srdce.

Statečnost, důležitý faktor života

Významnou pozornost věnovali starší kamarádi statečnosti. My mladší jsme poslouchali pozorně. Kdo by z nás kluků nechtěl být statečný?  Slýchávali jsme, že ke statečnosti jako k významné osobní vlastnosti vede tvrdá cesta. Věděli jsme o statečnosti partyzánů ve 2. světové válce, ale co v míru? V knize J. Foglara byla popisována událost dvou chlapců, kteří byli postaveni před těžkou zkoušku, v níž šlo o život. Jeden z nich vrhl se odvážně a bez rozmýšlení do ohně. Druhý pocítil strach. Musel se pustit nejprve do zápasu se strachem. Silou vůle strach přemohl, podstoupil nebezpečnou zkoušku stejně statečně jako první chlapec.  Závěr, který nám byl vštěpován J. Foglarem, zněl jednoduše. Není zbabělcem ten, kdo pocítí strach či ten, kterému před úkolem tečou slzy. Není zbabělcem ten, kdo nad strachem zvítězí a třeba se slzami v očích se vrhne do boje. Takový člověk je statečný.

Bylo to významné poznání do života

Všechny tyto vlastnosti jsme vnímali a slibovali si, že nás budou provázet celý život. Těmito zásadami se snažili řídit i v době jinošství. V roce 1950 jsme vstoupili do Svazu české mládeže. Prožíval jsem radost ze všech sportovních, kulturních i budovatelských aktivit. Vážil si všech organizátorů mládežnického hnutí v naší vesnici. Práci ve Svazu mládeže dávali celé své srdce, veškerý volný čas. Byli příkladem ve všech společenských aktivitách i v osobním životě. Díky nim jsem začal chápat, že nevědomý člověk bez potřebného vzdělání, který nemá program, cíl, se protlouká světem, jak se dá a stává se hříčkou náhod a překvapení. Takový člověk žije ve stálé úzkosti o zítřek, každá jeho radost je podbarvena nejistotou, strachem z toho, co přijde. Věří různým nepravdám, často záměrně šířeným, nesnáze připisuje nadpřirozeným bytostem. Začal jsem chápat, že člověk bez plánu, bez cíle odvíjí svůj život ze dne na den, že každý z nás by měl hledat a nacházet svůj program, stanovit si cíl svého snažení.  Ve Svazu mládeže jsem se dovídal, že všechny projevy strachu, nejistoty žití obzvláště některých sociálních vrstev, vychází z rozporů kapitalistického světa, z libovůle a neodpovědnosti podnikatelů a finančníků, z jejich špinavých rvaček o zisk, ze zmatků ve výrobě, nesprávného rozdílení výsledků práce. Proto ten společenský tlak na uspokojování potřeb a zájmů všech sociálních skupin společnosti, na plánovitou regulaci národního a státního života. Ve Svazu mládeže bylo usilováno o hrdinství lidské tvorby a práce, které se nacházelo v brázdách našich polí, ve výnosech plodin, v nových technologiích průmyslových závodů.  Učili jsme se, že bohatství života nespočívá v jeho zmatenosti, neuspořádanosti, roztříštěnosti, v projevech sobeckosti a egocentrismu, ale v lidské vzájemnosti, v propojení s životy ostatních. V různých kroužcích ve Svazu mládeže probírali jsme zkušenosti osvobozovacího úsilí, které v dlouhé historii se snažilo vydobýt spravedlivé místo v lidské společnosti. Bylo to husitství, anglická revoluce v roce 1648, Lincolnův boj proti otroctví, povstání Pařížské komuny roce 1871, všechny revoluční aktivity v Německu a v Rusku počínaje rokem 1905 a konče Říjnovou revolucí v roce 1917. Stejně tak různé vlastenecké a sociální aktivity vrstev českého národa v Rakousku – Uhersku, i po roce 1918.

Poznání z mládí platí i dnes

Připomenutí si prožitků z mládí, z činnosti a zábavy ve čtenářském Foglarově  klubu „Lesní národ“, ve Svazu mládeže, jsou pro mě poučením i po více jak 70 ti letech. Jsou poučením před jakoukoliv společenskou událostí či politickým rozhodnutím, zvláště nyní, před volbami.  Faktory, které nám vštěpovali „Hoši od Bobří řeky“ a Svaz mládeže, jako morálka, poctivost, slušnost, charakter, pravdomluvnost, národní hrdost a vlastenectví jakoby se vytratily z našeho života. Z potyček různých stran a hnutí, jednotlivců, se mně zdá, že ve společnosti převažuje lstivost, chamtivost, licoměrnost, nevraživost. Mnozí se snaží obohatit bez skrupulí i bez svědomí. Jsme zmítáni bouřemi okolního světa vědomě vyvolaných, náš boj o vlastní svébytnost je stále těžší. Hrozí nám zavlečení do cizích válek, rozvrat naší vlasti vlnou masivní ilegální migrace.  Naši mnozí vedoucí činitelé politických stran a hnutí jsou nakloněni záměru vydat naši republiku do područí Německa. To vše začalo 17. listopadem 1989, kdy takzvané obrodné síly, tzv. studenti, systematicky, pozvolna, prostřednictvím lží, manipulací a demagogie, likvidací jiných, otevírali cestu k porobě našich národů a k uskutečňování cílů, které měl v programu i Adolf Hitler. Snadno jsme podlehli záměrně šířeným lžím a dnes podléháme cizím vlivům. Stáváme se hlásnou troubou a vykonavateli vůle západních zemí. Ztrácíme sebevědomí? Kdy si řekneme pravdu? Kdy se budeme prezentovat před ostatními národy jako hrdý a sebevědomý národ, který není sice významný a početný, ale svou inteligencí, pracovitostí a všestranným lidským umem se může směle srovnávat se všemi ostatními.

Naši minulost bychom neměli opomíjet

Opomíjení událostí a osobností z minulosti, z doby Národního obrození, zapomínání na naše hrdiny z 1. světové války, na veterány a padlé 2. světové války, radost z mírového poválečného života, odvádění pozornosti od česko-německých vztahů v dávné i blízké minulosti, zveličování úlohy EU a opomíjení jejího skutečného smyslu, zasáhly náš duchovní život. Cílevědomá depolitizace úlohy národa přispívá k odtržení od minulosti a vede k zapomenutí našich bojů a práce za národní osvobození. Zkusme si právě nyní, před volbami, porovnat minulost s mnohými projevy současnosti. Vyberme si stranu, která přispěje k tomu, aby kultura, školství, výchova vůbec, náš životní prostor, nesloužily jen cizí moci a síle, ale především občanům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kteří zůstávají věrni odkazu 28. října 1918 a 9. května 1945. Vybírejme a dejme svůj hlas jen slušné osobnosti, která neuráží, dokonce nevybíravě sprostě, své odpůrce, ale váží si člověka, jeho důstojnosti.

Pražský Národní výbor československý vydal v říjnu 1918 Prohlášení:

„Svobodo – velký vznešený pojme! Tři sta let na tě čekal náš ujařmený, nebohý český národ… Pozdravíme tě nejen jako dar bohů a nejšťastnějšího svého osudu národního, ale jako zástavu, jako příslib, že tebou podníceni a tebou posilněni půjdeme k výši, ve které nás neustále srážela bezcitná ruka nepřítelova… Dáváš-li nám práva, vymáháš za ně i povinnosti, které plniti slavně a důstojně přísaháme! Pryč s cizími řády a právy… ni jediný z nás nesmí se dopustiti ničeho, co by mohlo vrhnouti stín na čisté jméno národa!…“

Rudolf Hegenbart, srpen 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*