Připomenutí: Zastavme se a obnovme smysl líp

Vždy když posedávám před verandou svého domku a hledím na pětasedmdesátileté lípy, které vysázel otec v polovině května 1945, si vzpomenu na báseň Jana Nerudy „Láska“V její poslední sloce se praví:

„Koho bych miloval širém tom na světě?               

Srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítěte, –

do stáří, do skonu volá si po matce.

Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,

přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce, –

všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, –

tebe bych, národe, tebe bych nepřežil! 

Byl jsem u toho, jako desetiletý kluk, když otec lípy sázel. Z radosti ze svobody, kterou nám přinesla Rudá armáda. Z hrdosti nad českým národem, který pojal lípu jako svůj národní strom. Při výsadbě byl otec hrdý jako by přísahal věrnost. Už dávno nežije otec, matka, vlivem odporných virů a jedů přicházejících v údobí krizí, zemřela i moje manželka. 

Pokračovat ve čtení „Připomenutí: Zastavme se a obnovme smysl líp“

Poznání vede k řešení

1. Základ života je v pochopení přírody

Nejsilnějším místem emotivních prožitků je Českomoravská vysočina, Žďárské vrchy. Nacházíme zde vše. Údiv, radost, naději, bolest i zklamání. Překrásná příroda vnáší do našich srdcí svěží a prostou naději. Při pohledu na potůčky, které vytékají z našich studánek, sledujeme pramenitou vodu. Bublající voda vytváří na hladinách rybníčků barevné obrazy. Ze stromů nás pozorují ptáci. Při vycházkách lesem jeleni a srnčí. Naše srdce oblažuje vzácná květena. Všemi póry svého těla vdechujeme svěží vzduch. Rozumem vnímáme krásu a šíři našeho tichého kraje. Je tu všechno, co člověk potřebuje k zamilování.

Pokračovat ve čtení „Poznání vede k řešení“

Trocha nostalgie před májovými dny

Život každého z nás plyne nezadržitelně do moře času. Vzpomínám na všechny chvíle, kdy tichá hladina zdánlivě klidného života rozvířila moji mysl a dané údobí zůstalo vryto v mé duši a ovlivňovalo můj život. Čím více přicházím do let, tím častější jsou touhy vrátit se na známá místa a prodlévat v lesních alejích, kde včelky se opíjely sladkou podmanivou vůní. Chtěl bych vzdávat úctu místům kde i „hlína voní po zetlelých vlasech dávno pohřebených dědů a báb“

Rozštěbetané mládí zůstalo v nostalgických vzpomínkách a životní pouť mně připsala nenapravitelně vrásky. Nic s tím nenadělám. Připomínám si blízkost, vzájemnost, sounáležitost k místům mého kraje – Českomoravské vysočiny. 

Pokračovat ve čtení „Trocha nostalgie před májovými dny“

Kdo je kdo

Po rozeslání mého textu přátelům pod názvem „Tak už mně haraší“ se mě dva příjemci článku zeptali kdo je paní Olga Vlasáková, jejíž výborný verš jsem použil. Paní Vlasáková před několika lety zemřela. Byla vynikající kreslířkou, publicistkou a národopisnou sběratelkou, zajímala se o folklor Jižní Moravy. Věnovala se tvorbě poezie. Protože ji inspirovalo lidové umění, zajížděla i k nám do okresu Žďár nad Sázavou. Pomáhala nám v oblasti životního prostředí při setkávání Otevírání a čistění studánek, shromáždění při vyhodnocování aktivit ve vysazování stromků, keřů, udržování území. Náš kraj kolem Žákovy hory a Tisůvky si zamilovala. Znal jsem ji jako osobnost s citlivou a vnímavou duší pevně spjatou s přírodou a jejími zákonitostmi.

Pokračovat ve čtení „Kdo je kdo“

Tak už mně haraší!

Poslední informace, ale i různé fámy, o koronaviru, způsoby léčení, statistiky, různá postižení občanů, počty úmrtí, jsou pro každého z nás varující. Všichni sdílíme obavy, tak či onak. Varující a nebezpečné pro život každého z nás jsou problémy ekonomiky. Výrobu omezují či zastavují podniky, služby. Lidé jsou vyřazováni z pracovních procesů. Finanční problémy, s tím spojené, nevěstí nic dobrého. 

Nic dobrého nevěstí ani přetížené nemocnice, únava a vypětí zdravotního personálu, pracovníků ochrany a obrany státu, dopravního systému, zastavení restaurací, hotelů, rekreačních zařízení, ochromení života vůbec. Hroutí se představy o uspokojování potřeb a zájmů lidu, hroutí se představy finančního a sociálního systému.

Pokračovat ve čtení „Tak už mně haraší!“

Koronavirus

mé nesouvislé zamyšlení

Prožíváme složité období. Při zamyšleni nad problémy dneška jsem si připomenul naši okupaci fašistickým Německem, počátek 2. světové války. I tehdy to byla pro náš národ skličující doba. Zákaz vycházení, zákaz podání ruky, zákaz shromažďování, zatemnění našich myslí, odstranění výsostných znaků Československé republiky. Vznikl Protektorát Čechy a Morava. Československá republika zmizela z mapy Evropy.

Pokračovat ve čtení „Koronavirus“

K úmrtí doc. Ing. Františka Čuby, CSc.

Ještě v noci po obdržení smutné zprávy jsem zavzpomínal. Byl jsem poslán kdysi do Gotwaldova s úkolem zlikvidovat Slušovice a omezit maximálně práci a vliv docenta Čuby, zamezit, aby jeho teorie byly rozšiřovány, za cenu kriminalizace některých jeho činností. Slušovice ani doc. Čubu jsem neznal, nikdy ho neviděl, nikdy předtím ve Slušovicích nebyl.

Po nástupu do Gotwaldova jsem záhy odjel do Slušovic, abych se seznámil s „kontrarevolučním hnízdem“ jak nazvali Slušovice funkcionáři KSČ v Brně. Po prohlídce a výkladu zaměření družstva jsem si uvědomil, že vše, co dělají prosazuje komunistická strana a že prosperitu naše společnost potřebuje. Nechci použít frázi, ale ve Slušovicích se věda stala skutečně základní výrobní sílou. Její technologická aplikace vyžadovala kázeň, cílevědomý proces. Přinášela své plody ve formě zisku, v sociální oblasti. V tom spočíval onen „Slušovický zázrak“. Otevřeně jsem jim na závěr mé návštěvy řekl, že u mě mají zelenou, budu je podporovat.

Pokračovat ve čtení „K úmrtí doc. Ing. Františka Čuby, CSc.“

K ZAMYŠLENÍ PŘED 30. ZVONĚNÍM SAMETU

Rudolf Hegenbart

(kusé nekorigované osobní poznámky)

Pro mě, zřejmě i pro mnohé z mé generace, se stal klíčovým měsícem totální změny socialistického společenského systému listopad 1989. Byl to rozhodující impuls ke změně geopolitických podmínek v Evropě ujednaných velmocemi v průběhu a po 2. světové válce. Byl to rozhodující krok Západu k likvidaci socialismu u nás. Pro každého, kdo spatřoval v rozvoji socialismu budoucnost, byl nepochopitelný i postoj tehdejšího vedení komunistické strany a státu Sovětského svazu. Po roce 1945 nám Sovětský svaz pomáhal budovat socialismus, v roce 1989 ho pomáhal likvidovat.

Pokračovat ve čtení „K ZAMYŠLENÍ PŘED 30. ZVONĚNÍM SAMETU“

Neměli bychom si mnohé stále připomínat?

Komenského mravoučné desatero

  1. Nevypravuj všeho, co víš. Nevěř všemu, čeho se doslýcháš. Nežádej všeho, co vidíš. Nečiň všeho, co můžeš, než toliko, co jsi povinen: a budeš opatrný.
  2. Buď skromný, ne nestydatý, mlčenlivý, nikoli mluvný! Když kdo mluví, mlč, když tobě co praví, poslouchej. Když tobě co poroučí, buď po vůli, je-li to souznačno s Vůlí Páně!
  3. Ke všem buď vlídný, k nikomu úlisný, vystříhej se pochlebovati!
  4. Buď dále nadto spravedliv! Nežádej ničeho cizího, nic sobě neosobuj!
  5. Máš býti také udatný, ku prácem čilý, zanechej prázdně lenochům!
  6. Štěstěna bývá nestálá, přináší rozdílné případy, často smutné. A ty snáší trpělivý člověk, choulostivý vzdychá, pláče a kvílí.
  7. Buď i dobrotivý a milosrdný! Kdo tebe oč žádá, dej mu s láskou to, jež mu prospěšno bude, máš-li. Bídnému pomáhej, můžeš-li.
  8. Urazil-li tě někdo, promiň mu vinu! Ublížil-lis ty někomu, ukoj a ukroť jej! Krásno jest tlumiti zlosť, odpouštěti viníku a promíjeti odprošujícímu.
  9. Nezáviděj nikomu, přej všem, vděk se čiň, komukoli můžeš, a zalíbíš se všem dobrým lidem.
  10. Mluv vždy pravdu, nechtěj lháti!

Pokračovat ve čtení „Neměli bychom si mnohé stále připomínat?“

Budeme ctít i po 100 letech naše národní zvyklosti, naši vlast?

1. Několik slov úvodem

Rád vzpomínám na školu, na své učitele. Z dob národního obrození učili nás vážit si mnoha spisovatelů, básníků, novinářů. Vývody, doporučení, zůstávají v trvalé paměti.

V roce 1999 jsem navštívil všechny nejstarší občany v naší obci, pamětníky. Besedoval s nimi o jejich mládí, o jejich rodičích, o událostech, které prožili oni a jejich rodiče, o obci. Zajímaly mě jejich prožitky, zkušenosti. Mínil jsem získat podklady k historií naší obce. Besedu vítali. Rozpovídali se o svém mládí, o škole, o své práci, o svých láskách.

Byli to tak říkajíc „obyčejní“ lidé. Pracovali v lese, na políčku či zahrádce, provozovali řemeslo. Večer se scházeli při síťování, zpívali národní písně, povídali si i v podvečer na zápraží. Posuzovali místní pověsti, zkušenosti ze školních let, probírali zprávy, které přiváželi povozníci z měst, četli si knihy či různé zpravodaje. Vzdělávali se.
Pokračovat ve čtení „Budeme ctít i po 100 letech naše národní zvyklosti, naši vlast?“