Vysázejme 100 lip jako symbol národní hrdosti

(moje osobní podzimní zamyšlení)

Naše republika, trvalý náš skvost

Blíží se podzim. Ve své básni na toto téma kdysi napsal František Halas v závěrečné sloce: „Jak peníz tiše položený slepci jsi tu, můj podzime, jak peníz tiše položený slepci jste tady, vy dny mé!“ Mimo mnoha starostí i radostí připomíná nám podzim významné dny. Den voleb a především 28. říjen, státní svátek, před 99 léty vznikl náš samostatný československý stát. Pro nás významná to událost. Trvale uložena v našich srdcích. Ve školní kronice naší obce se v prosinci roku 1918 píše: „Dne 21. prosince navrátil se z dlouhého exilu svého president republiky T. G. Masaryk, ten den oslaven byl ve škole promluvou k mládeži o zásluhách presidentových o zřízení našeho státu a vyvěšením červeno-bílého praporu.“

Vysazování lip projev národní hrdosti, slovanství

Místní občané po vzniku Československé republiky, na její počest přispívali v roce 1919 nejen dary, ale vysazovali lípy. Tehdy byly u obecního domu vysázeny 2 lípy, u místní školy jedna lípa a další u budovy č. 1 a č. 5. U lip, u obecního domu, se scházela pravidelně mladá generace, zpívala své oblíbené národní písně, debatovala, vyjadřovala díky našim činitelům, sjednocovala své názory, jak pomoci obci.  Tak se dělo až do obsazení naší země fašistickými německými vojsky a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939.

Zrada českých zájmů

Pokračovat ve čtení „Vysázejme 100 lip jako symbol národní hrdosti“

Před volbami se vzpomínky za vzpomínkou vrací…

Foglarovy Kluby

Už je to dávno, kdy jsme jako kluci hltali knihu J. Foglara „Hoši od Bobří řeky“. Na jejím základě jsme si ověřovali naše schopnosti a vlastnosti, zda jsme bázliví nebo odvážní, pružní nebo těžkopádní a neohební, dovední či nešikovní, ušlechtilí nebo špatní. Zakládali jsme čtenářské Foglarovy kluby. U nás v obci, která se nalézá uprostřed lesů, pod Žákovou horou a Tisůvkou, nesl náš klukovský klub název „Lesní národ“, vedle v Herálci „Strážci údolí.“ Příkladem nám byl klub Rychlé šípy v čele s Jindrou Hojerem. Jejich příběhy byly otiskovány pravidelně v časopise Vpřed.   V obci jsme měli propůjčenou klubovnu. Zde jsme si četli zmíněnou knihu, příběhy Rychlých šípů, učili se k vzájemnému dorozumívání morseovku, připravovali se na „lovení“ třinácti bobříků. Pokračovat ve čtení „Před volbami se vzpomínky za vzpomínkou vrací…“

Měl jsem divný sen

Čím více člověk stárne, tím jsou jeho sny skeptičtější, rozpornější. Druhý den se diví a je rád, že to byl jen sen… Mnohé sny se rychle zapomínají, ale tento mně zůstal v paměti. Rád se s ním svěřím, byť se mnozí mohou smát mé hlouposti, otupělosti. Začnu s vyprávěním snu.

Když v roce 1989 kardinál František Tomášek pronášel bouřivá slova na adresu tehdejší moci a když po „sametové revoluci“ v listopadu téhož roku, nastoupil počátkem roku 1990, vedle nového presidenta, do funkce jeho kancléře jeden z rodu Habsburků, mnohým začalo svítat. Do společenských postů se vrací Habsburkové s církví! Nikdo tomu nechtěl věřit.

Po krvavé události na Národní třídě 17. listopadu 1989 byli, někteří komunisté i občané přesvědčeni, že se vrací stalinský model padesátých let, druzí se domnívali, že přišel čas rehabilitovat politiku Jara 1968. Jedni i ti druzí, v rámci tužby po moci, se orientovali, aniž znali skutečnosti, na likvidaci svých potenciálních odpůrců. Psalo se, obviňovalo se, povídalo se ledacos, vypouštěly se cílevědomé orientované fámy. Hledal se viník toho neočekávaného listopadového zvratu započatého 17. listopadu 1989. Hledání bylo beznadějné. Jen horliví svazáci, studenti, se hlásili k činům. Zapomínalo se na šlechtu, na církev, na její činnost orientovanou z Rakous či z dalších jižních států.

Pokračovat ve čtení „Měl jsem divný sen“

Učitelů si vážím

V životě, a to nejen v březnu, se nejednou zamýšlím nad posláním učitele. Rád vzpomínám na ty, kteří mě učili v základní a střední škole i na ty, kteří životu v obci vštěpovali kulturu. Odtud se odvíjela budoucí životní orientace. Mohu jmenovat manželé Oldřicha a Jarmilu Říhovi, Oldřicha Bartoše, Františka Krejčího, Břetislava Wurzela, Marii Ptáčkovou, Anastázii Andělovou, Marii Tlustou a mnoho dalších. Vedli mě k osvojování si vědomostí, k utváření dovedností, rozvíjeli moje schopnosti, potřeby, zájmy, navozovali k správnému chování a jednání. Směřovali mě k vnímání přírody, utvářeli základy k racionálnímu hospodaření. Učili lidové, vlastenecké písně, verše, vedli k lásce ke knize, podněcovali k hraní divadel.

Díky učitelům jsem si vážil a vážím české knihy, z jejich doporučení jsem si mohl připomínat například stať Františka Pátka otištěnou ve Žďárském obzoru 1. července 1903. Tehdy F. Pátek mj. psal: „..Čech zvolna byl zdoláván stále, až přešel Bílou horou…a dál již volný nežil. Po vlastech českých zhoubná cizota, pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých… Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jím i jeho jměním. Čas krutý to byl pro národ český!…Parnas český zpustl, zašel téměř… Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…živel český nepodlehl zcela…zbraně tyto posvátné on třímal pevně a postupoval vpřed – až vzkřísil národ!…“ Stejně stará Z. Ptáčková dodala: B. Litochlebová: „..O. Bartoš nebyl špatný učitel. Tenkrát za války jsme se toho moc nenaučili. Pořád se opakovaly věci kolem Velkoněmecké říše. On ale pro to nebyl a tak nás k ničemu nenutil. Byl proti Němcům. Bylo znát, že je vlastenec. Německy jsem se moc neučila. Tatínek to neměl rád a taky nechtěl abych se němčinu učila…“ J. Machová: „…Na Protektorát mám špatné vzpomínky. V této zlé době nám ubíhalo mládí. Bylo stanné právo, nebyly muziky, nebyly divadla, večer se nesmělo vycházet ven. Ráno jsme vstávali a venku Němci. Určitejm lidem nebylo možný věřit….“

Přičiněním učitelů jsem se dovídal, že u nás se rozvíjelo například loutkové divadlo v době národního obrození a že mezi takové velikány patřil Matěj Kopecký. Na jeho osvícenské ideje navázali v Cikháji v roce 1926. Z iniciativy učitelů uskutečnili občané sbírku při níž získali 143 korun jako základu k pořízení loutkové scény a loutek. Dne 13. února 1927 mohly předvést občanům první divadelní hru. Škoda, že dnes loutky zaprášené prachem odpočívají na půdě bývalé školy. Od roku 1901, díky otevření Národního domu ve Městě Žďáře a 13ti představením v roce, se inspirovali občané v čele s místním učitelem k hraní divadel. Tradice přecházela z generace na generaci. Vedle divadel byly připravovány lidové obřady k vánocům, velikonocům, k pálení čarodějnic, Kácení máje. Jak se dovídám z kronik výtěžek z kulturních akcí byl věnován na organizování různých přednášek, na promítání „světelných obrazů“, k zájezdům na památná místa naší vlasti. Kulturní aktivity se stávaly záležitostí téměř všech občanů. V kronice se můžeme dočíst, že například na vánoční besídku v roce 1940 rodiče dětí darovali 11, 75 kg pšeničné mouky, 3,60 kg tuku. 4, 85 kg cukru, 54 kusů vajec, 56 kg kávy, 2 cikorky, 2 citrony, 1, 51 kg marmelády, 1 kg tvarohu a 9 litrů mléka. Ve škole ženy a dívky připravily vánočky, koláče a několik druhů cukroví. Pan A. Tlustý č. 23 dal dřevo a propůjčil svoji pekárnu, kde se všechny pochoutky pekly.

Díky učitelům byla kdysi v Cikháji i malá kapela. Starší generace si ještě pamatuje jak v období 1. republiky vyhrával B. Hegenbart na harmoniku, J. Wasserbauer na křídlovku a foukací harmoniku, Josef Vais a M. Haman na klarinet, cestář Haman a A. Pešl na harmoniku, František Weiss na basu, J. Ptáček na kytaru, F. Pešl na housle. Nejúspěšnějším muzikantem byl S. Ptáček , který hrál na křídlovku a byl součástí mnoha kapel na Žďársku.

S úctou si připomíná práci učitelů i mnohem starší generace. V rozhovoru k historii obce Cikháj mnozí z nich vzpomínali na počmárané školní lavice, na rozbitá okna ve třídě, na výprasky za nezvládnuté učivo, na přísné učitelé. Tehdy jim byli protivní. S. Tlustý ve svých 75 letech řekl k učiteli O. Říhovi: „ Ve škole hodně naučil, Měl vždycky připravenej prut a kdo neuměl tak dostal…Žádnej z kluků, který k němu chodil se ve světě neztratil a dobře se dopracoval…“ Josef Vais ve svých 85 letech k témuž učiteli mj. řekl: „…To byl moc dobrej učitel. Nesnášel ale nepořádek špatné učení. Ten kdo neuměl, tak se s ním hned vypořádal…dneska, když si to všechno připomínám, tak si myslím, že to bylo dobrý a správný…povídal, abychom se na školu nedívali jako na mučírnu, ale jako na stánek, kde nás něco naučí pro život. Na jeho slova jsem nikdy nezapomněl…“
A. Bílá, přes osmdesát let, řekla: „…Ve škole jsme několikráte museli klečet a dostávali rákoskou. Dělali jsme ostudu jako mladý všude…Do školy jsem chodila za Říhy. Byl to dobrej učitel. Byl sice strašně přísnej, ale hodně naučil. Několikráte jsem byla po škole. Jednou to bylo k vůli dějepisu. Tenhle předmět jsem neměla ráda. Já ty různí králové jsem si nepamatovala…“

Díky učitelům panoval v obci realistický názor na svět, občané uměli a umí pracovat, překonávat překážky, radovat se, skromně a spokojeně žít, byli vlastenci. Ještě dnes mně zní slova historika F. Palackého, které nejednou připomínala učitelka A. Andělová: „Národ, jenž nemá citu národnostního, podobá se muži, jenž nemá citu pro čest!“ A na závěr nemohu pominout citát, který připomínal učitel O. Bartoš z knihy Děje husitů, díl III 1948 od Emanuela Arnolda: „Sedláče, měšťane, jdi na Lipanské pole, vyroň tam proud slzí, neboť pakli tě břímě panstva a světských tyranů až k zemi tíží, pomni, že jen na Lipanských polích a nikde jinde tvá práva lidská pochována leží, která však proudem nynějšího času zase vydobyta budou.“

Dík vám, milí učitelé.

Rudolf Hegenbart

Setkání bývalých žáků s učitelkou A. Andělovou po 42 letech v Herálci
Setkání bývalých žáků s učitelkou A. Andělovou po 42 letech v Herálci

Zamyšlení nad státním svátkem

Každý státní svátek dává příležitost k úvaze o jeho obsahu. Člověk se může zamyslet, mnohé přečíst a také hledat historické souvislosti, nacházet spojitost mezi minulosti se současností. Pro mě osobně je takovou možností i den upálení M. J. Husa. Mohu se zamyslet nad obsahem pravdy nebo nad lidským konáním v současnosti a minulosti. Za významný považuji citát M. J. Husa z Výkladu viery z roku 1412. „Protož věrný křesťane! Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, nebť pravda tě vysvobodí.“ Kladu si otázku zda se snažím hledat pravdu i v dnešním světě. Jsem na pochybách.
Před časem jsem četl stať spisovatele Karla Čapka z roku 1938 pod názvem Motlitba za pravdu. Byla podnětná. Dávno sice zanikly doby, kdy se valívaly pluky Božích bojovníků, kdy palcáty neoblomných, silných husitů drtívaly vše, co páchlo nakažlivou cizotou, kdy za pravdu a svobodu národa na bojištích 2. světové války a v německých koncentračních táborech umírali tisíce vlastenců, ale doba nutí k této minulosti se vracet a hledat pravdu o příčinách konfliktů i hrdinství našich vlastenců a spojenců. K památce M. J. Husa napsal ve Žďárském obzoru dne 1. července 1903 František Pátek tento verš: „Co velkého kdy vzešlo v lidstva valném davu, je z duší trpitelů, mučedníkův./ Krev svatozář je rudá, jež jich krášlí hlavu,/jež stlumí na konec křik závistníkův a obrům myšlenky dá nesmrtelnou slávu…/ Tak zvítěziľ s i Ty, náš velký Jene!/ Když plamen sžeˇh tvé tělo umučené, / Tvé myšlenky, jak fenix vznešený, se vznesly výš, nad rudé plameny,/ by obrodily svět, jhem sevřený!“
Ve stati List z českých dějin stejný pisatel o období po Bílé hoře mj. uvedl: „Čech zvolna zdoláván byl stále, a dál již volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní. Hrob kryt měl pevný, veliký; v něm národ spal. Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. – Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním. – Čas krutý byl to pro náš národ český! Do ciziny vyhnáni naši velikáni, věštcové, i nebylo nikoho, kdo by národa se ujal svého, kdo zpěvem svým by novou jarost vehnal v žíly, kdo sílil by a k práci nadchl paže české zmalátnělé. Co zkvetlo dříve na Parnase českém, to jako kacířské a bezbožecké od nepřátelů litých, zvláště od kněží jezovitských, do ohně metáno zhoubného. Tak Parnas český spustl, zašel téměř. – Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…“
Citaci jsem vybral vědomě. Z mnoha pohledů se mně zdála aktuální. Všeobecně je známo, že Husovo myšlení vyústilo v ostrou kritiku tehdejší společnosti, feudálního řádu a jeho nositelů. Ze školy a ze studia jsem pochopil, že jeho myšlení bylo prodchnuto hlubokým citem vlasteneckým. Svou rodnou zemi, její lid, jazyk, vroucně miloval. Byl věrným strážcem mateřčiny, nabádal k čistotě českého jazyka. To je jeho veliký odkaz, stejně jako našich buditelů, jeho následníků.
Jejich pojetí národa, vlastenectví, v porovnání s některými současnými jevy života mě vede k úvahám například o vracení majetku bývalým šlechticům, k úvahám nad otázkami pravdy a lži v současném světě. Kladu si otázku proč někteří současní činitelé veřejného života mluví o této zemi a ne o naší zemi, o mé zemi, proč míní nejen vracet, ale i prodávat naši půdu a podniky cizím zájemcům? Proč jsou některé podniky pojmenovávány cizími výrazy, proč v našich sdělovacích prostředcích zní stále více písně v cizích jazycích, proč se vytrácí národní kultura a její tradice, proč si mnozí myslí, že vrcholem intelektuální vyspělosti a jakéhosi moderního světa je mluva v cizí řeči? Cožpak nemáme bohatý český jazyk? To už tady bylo! Jakékoliv ohlupování řadových lidí by mělo být vymazáno z našich slovníků i praktických činností. Všichni milujeme pravdu, toužíme po pravdě. Pravdu vyžadujeme i od našich činitelů.
Procházel jsem internetem. Čistě náhodou se zastavil na stránce www.kcprymarov.estranky.cz. Zaujal mě zde zveřejněný projev bývalého pana presidenta z prosince 1989. Pozorně jsem ho pročetl a připomenul si slova o pravdě a lásce, tehdy tak silně hlásaná. Opakoval jsem si odstavec po odstavci a některé myšlenky si vybral. President například mj. řekl: „Dvacet let tvrdila oficiální propaganda (před listopadem 1989, moje poznámka), že jsem nepřítel socialismu, že chci obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechny lži… Za svůj třetí úkol považuji podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní… Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami… Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!… Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme. Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme…“
Porovnám-li slova s některými praktickými činy ve společnosti, jsem na pochybách. Zřejmě mně chybí komplex informací. Může se někdo divit, že jako nezasvěcenému člověku se vynořuje otázka, zda nejsou mnohá slova činitelů v rozporu s konkrétními činy, zda za některými aktivitami za novou Evropu nejde o postupný návrat do pobělohorské či již známé hitlerovské „nové Evropy“? Z čeho pramení podstata těchto tendencí? Že by z tužeb labužníků moci a peněz, z pohrdání s pojmem pravdy? Bojujeme dostatečně proti takovým úskalím? Bereme si příklady z minulosti, z naší historie, z bojů našich velikánů a vlastenců?
Pevným článkem Evropy od Atlantiku po Ural jsme v minulosti byli a můžeme být nadále. Nejen jako habsburští poddaní či euroobčané, stydící se za národnost, jazyk, ale i jako Češi, Moravané, Slezané hrdi na svůj národ, vlast, kulturu, tradice. Ve svém soukromí dedukuji, z mnoha jevů, jakoby snahu trvale opomíjet velikány naší kultury, historie, bojů. Zaráží mě, že se málo píše i o myšlenkách Karla Havlíčka Borovského. Považoval jsem ho, a považuji, za obhájce myšlenek M. J. Husa, za jednoho z nejstatečnějších lidí své doby. Nikdy neváhal zasáhnout kritikou tam, kde lid trpěl bezprávím. S jeho jménem šli mnozí vlastenci do boje za naši svobodu i za vzděláním.
Proto i svoje zamyšlení nad státním svátkem upálení M. J. Husa končím citací právě Karla Havlíčka Borovského. Byla zveřejněna v Národních novinách dne 5. dubna 1848 a myslím si, že je aktuální stejně jako slova o pravdě řečená M. J. Husem. „Národe můj! Zapomeň na dvě století hanebné poníženosti! Vyhub z paměti své upomínky na tyto nešťastné časy, kterážto upomínka jako skála dusí důvěru tvou v sebe. Odlož se sebe přílišnou skromnost, která se nesluší potomkům Táborů! Zapomeň již na to, čímž jsi byl po bitvě na Bílé hoře, ale pamatuj na své staré časy, kdežto hledali vznešení přízeň tvou a mocní se báli nepřátelství tvého. Vyhledej v dějinách svých velikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsou velicí činové otců tvých; těmi tuž nyní mysl svou, těmi podněcuj ducha svého, těmi připravuj sebe též k velikým činům!“

Rudolf Hegenbart