Význam státních idejí v současnosti vzrůstá

Prožíváme krásný měsíc červenec. Dovolené, dětské tábory, pobyty v přírodě. Krásná je naše vlast kam se podíváš. Samá pohoda ve prospěch naší spokojenosti a našeho zdraví. V červenci se ale také neobyčejně rozmnožuje hmyz. Spousta druhů mj. much, masařek, víří vzduchem a plní ovzduší lesních pasek a luk nepřetržitým bzučivým tónem a nejednou také otravují i nás. Zaznamenávám i existenci společenského hmyzu, který narušuje naší národní pohodu a zbavuje nás národního citu i lásky k naší přírodě. V tichosti na své zahrádce jsem se zahleděl do malé publikace z roku 1968 pod názvem České myšlení. Jsou v ní slova T. G. Masaryka o ideálech humanitních. A tak při listování knihou jsem se zamýšlel nad vznikem společenského hmyzu, který odmítá tyto ideály a cítí se světovým Evropanem zapomínajícího na tradice českého národa.

Pokračovat ve čtení „Význam státních idejí v současnosti vzrůstá“

Moje podvečerní nekorigované zamyšlení

Kdysi, počátkem roku 1989, jsem četl samizdat Lidových novin a v něm článek pana Jiřího Rumla. Psal, že švestky na Vysočině v podzimu dozrávají později. Byl jsem tehdy přesvědčený, že oznamuje svým čtenářům okamžik, kdy dojde u nás ke společenskému zvratu. V Austrálii, v červnu 1989, noviny psaly, že u nás bude převrat a prezidentem se stane V. Havel. Ono to tak bylo.  

Jsem rád, že i já mám, jako miliony občanů, tu vlastnost, že po celý život umím střádat zážitky života. Nosím je v sobě jako soukromý skanzen, v němž pietně uchovávám památky z minulosti. Nejsou to jen hodnoty nejcennější. Přesto se s nimi nemohu rozloučit. Ač jsou milé či nemilé, vláčím je životem jako závažné. Jako kříž na Golgotu. Žiji dnes přítomností. Je taková málo přehledná, nepochopitelná. Snažím se všechno minulé uspořádávat, porozumět událostem. Věci a lidi zařadit na patřičné místo. Nacházet jejich vzájemné souvislosti, správné proporce. Dějiny života ilustruji. Skládají se z mozaiky drobných příhod. Nejednou si kladu otázku: Co asi dělají ti lidé, které pořád nosím v paměti? Jak žijí a žijí vůbec? Vím, že mnoho z nich se krátce po listopadu vzdalo ideálů socialismu, ač jim sloužili, a po listopadu 1989, přestoupili na cestu kapitalistického budování a dodnes pomlouvají socialismus. Zkrátka rychle se překabátili.

Pokračovat ve čtení „Moje podvečerní nekorigované zamyšlení“

Zamyšlení při příležitosti 14. září

 Po skončení 2. světové války nám řídící učitel Oldřich Bartoš dne 14. září 1946 začal, v první hodině vyučování vlastivědy, číst ze školní kroniky následující informaci:

„Dotlouklo jedno z nejušlechtilejších srdcí, srdce presidenta Osvoboditele, jenž byl také čestným občanem naší obce. Jako bychom všichni cítili, že ztrátou jeho ztrácíme jistotu a svoji bezpečnost, bezpečnost našeho národa a státu. Pohřeb byl konán 21. září do Lán, do společného hrobu, kde se setkal se svou velkou ženou v tichém nekonečném smíru v klínu země, kterou tolik miloval. V naší obci uctěna památka zemřelého presidenta 17. září ve škole. Klid a slzy byly důkazem veliké lásky k tomu, který odešel navždy.“

Pokračovat ve čtení „Zamyšlení při příležitosti 14. září“

Osobnosti národního obrození stále inspirují

Každý den přináší nové informace. Prožívám vzrušení, obavy i strach. Zabývám se světovými i národními událostmi, úlohou osobností, postavením člověka. Hledám objektivní pravdu. Trápí mě koronavirus v jeho podobách, počty nových onemocnění. Posuzuji názory na úspěchy či zápory různých vakcín. 

Zapomínáme na úlohu člověka ve společnosti?

Ve shonu dění zapomínám na sebe sama, na úlohu člověka ve společnosti. Přestávám vnímat své celoživotní prožitky, svou světonázorovou orientaci.  V běhu událostí zapomínám na svou historii i historii své vlasti. Uniká mně pochopení zákonitostí lidského bytí, zákonité přeměny lidské skutečnosti. Utíkají mně myšlenky velkých osobností našich dějin o potřebě pracovat tak, abych neztrácel svou přirozenost, nestal se otrokem výtvorů, které vytvořil člověk. Nemám čas zabývat se osobnostmi, které mně připomínaly zákonitosti života, přírody, vývoje člověka. Zapomínám na podstatu a cíl národního obrození. Nedoceňuji jeho zápasy za odstranění krizí v chápaní vztahu člověka a přírody, jeho svobody. Přestávám si osvojovat zásady milovat život, svou vlast. A to při vědomí, že v socialismu jsem se učil, že člověk odcizený své práci a prostředí není odcizený jen sám sobě, druhému člověku, ale je odcizen samotné podstatě lidství. Odmítnutí socialismu mě děsí. Nemůže se na mě nikdo zlobit. Vyrůstal jsem v jeho kolébce a v kolébce národně demokratické revoluce. Naučil se milovat mámu a tátu, sourozence, rodinu, občany kolem, náš pracovitý lid. Vážil jsem si inteligence, její schopností objevovat pravdu a pokrok.

Pokračovat ve čtení „Osobnosti národního obrození stále inspirují“

Listopad po letech

Listopad, to je měsíc smutku. Vzpomínáme Všech svatých, Dušiček, vzdáváme úctu a hold svým nejbližším zemřelým předchůdcům. Je to i bláznivý měsíc. Počasí je nevlídné, chlad se míchá s oteplením, vlhko a lezavá zima jsou nepříjemné. Země začíná být studená, mokvající, pole a cesty rozblácené. Mlhy jim nedovolují oschnout. Příroda odumírá. Domov se stává jediným útulkem dokonalosti a krásy. Doma, pokud nemíníme být otravování poslechem kolem dokola opakujících se televizních zvěstí o množství nakažených spoluobčanů koronavirem, čteme. Vracíme se prostřednictvím románů a poezie, prostřednictvím historických fakt k životu. V minulosti hledáme v duších našeho národa pud po vzdělání, touhy po něčem vyšším, krásnějším. Hledáme poselství skutečné pravdy a lásky. Odmítáme lži a klamy, nucené povinnosti, odmítáme hořkost, která se nejednou v srdcích umístila, odmítáme svět, který nás učí lhát. Chceme se chopit celou duší idejí národních a tvořit pevné přesvědčení, posilovat odvahu, nevzdat se svého vlastenectví. Naše touhy se spojují s láskou k vlasti, s touhou v pravdě žít. 

Pokračovat ve čtení „Listopad po letech“

Připomenutí: Zastavme se a obnovme smysl líp

Vždy když posedávám před verandou svého domku a hledím na pětasedmdesátileté lípy, které vysázel otec v polovině května 1945, si vzpomenu na báseň Jana Nerudy „Láska“V její poslední sloce se praví:

„Koho bych miloval širém tom na světě?               

Srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítěte, –

do stáří, do skonu volá si po matce.

Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,

přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce, –

všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, –

tebe bych, národe, tebe bych nepřežil! 

Byl jsem u toho, jako desetiletý kluk, když otec lípy sázel. Z radosti ze svobody, kterou nám přinesla Rudá armáda. Z hrdosti nad českým národem, který pojal lípu jako svůj národní strom. Při výsadbě byl otec hrdý jako by přísahal věrnost. Už dávno nežije otec, matka, vlivem odporných virů a jedů přicházejících v údobí krizí, zemřela i moje manželka. 

Pokračovat ve čtení „Připomenutí: Zastavme se a obnovme smysl líp“

Poznání vede k řešení

1. Základ života je v pochopení přírody

Nejsilnějším místem emotivních prožitků je Českomoravská vysočina, Žďárské vrchy. Nacházíme zde vše. Údiv, radost, naději, bolest i zklamání. Překrásná příroda vnáší do našich srdcí svěží a prostou naději. Při pohledu na potůčky, které vytékají z našich studánek, sledujeme pramenitou vodu. Bublající voda vytváří na hladinách rybníčků barevné obrazy. Ze stromů nás pozorují ptáci. Při vycházkách lesem jeleni a srnčí. Naše srdce oblažuje vzácná květena. Všemi póry svého těla vdechujeme svěží vzduch. Rozumem vnímáme krásu a šíři našeho tichého kraje. Je tu všechno, co člověk potřebuje k zamilování.

Pokračovat ve čtení „Poznání vede k řešení“

Trocha nostalgie před májovými dny

Život každého z nás plyne nezadržitelně do moře času. Vzpomínám na všechny chvíle, kdy tichá hladina zdánlivě klidného života rozvířila moji mysl a dané údobí zůstalo vryto v mé duši a ovlivňovalo můj život. Čím více přicházím do let, tím častější jsou touhy vrátit se na známá místa a prodlévat v lesních alejích, kde včelky se opíjely sladkou podmanivou vůní. Chtěl bych vzdávat úctu místům kde i „hlína voní po zetlelých vlasech dávno pohřebených dědů a báb“

Rozštěbetané mládí zůstalo v nostalgických vzpomínkách a životní pouť mně připsala nenapravitelně vrásky. Nic s tím nenadělám. Připomínám si blízkost, vzájemnost, sounáležitost k místům mého kraje – Českomoravské vysočiny. 

Pokračovat ve čtení „Trocha nostalgie před májovými dny“

Kdo je kdo

Po rozeslání mého textu přátelům pod názvem „Tak už mně haraší“ se mě dva příjemci článku zeptali kdo je paní Olga Vlasáková, jejíž výborný verš jsem použil. Paní Vlasáková před několika lety zemřela. Byla vynikající kreslířkou, publicistkou a národopisnou sběratelkou, zajímala se o folklor Jižní Moravy. Věnovala se tvorbě poezie. Protože ji inspirovalo lidové umění, zajížděla i k nám do okresu Žďár nad Sázavou. Pomáhala nám v oblasti životního prostředí při setkávání Otevírání a čistění studánek, shromáždění při vyhodnocování aktivit ve vysazování stromků, keřů, udržování území. Náš kraj kolem Žákovy hory a Tisůvky si zamilovala. Znal jsem ji jako osobnost s citlivou a vnímavou duší pevně spjatou s přírodou a jejími zákonitostmi.

Pokračovat ve čtení „Kdo je kdo“