Podivná praxe, stále se opakující?

Rudolf Hegenbart

KDO MNĚ HODIL VIDLE V ROCE 1989?

ANEB

Některá poslední nedorozumění činitelů soudů a státu, která denně sledujeme, mnohé obviňování či pomlouvání, různá nekonečná šetření, mě vedla k zamyšlení. Přemýšlel jsem o době před 30 lety. Nacházel jsem jevy, které jako by se opakovaly.

Vrátím se k 17. listopadu 1989

Po hrubém střetu občanů a příslušníků SNB na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 jsem byl obviňován z jeho přípravy, řízení a provedení. Nikdo se nezabýval skutečnými fakty. V Praze jsem nebyl, se střetem neměl nic společného. Byl jsem doma. Spolu s řemeslníky stavěl objekt na nářadí. O této události jsem se dověděl až následný den, telefonicky z Bratislavy. Zasedalo předsednictvo ÚV KSČ, ale nebyl jsem pozván.

Přesto, již v pondělí 20. listopadu 1989 jsem obdržel nečekanou informaci. Na aktivu pracovníků ministerstva zdravotnictví příslušný ministr informoval kolektiv, že jsem byl strůjcem střetu. Prý jsem ho připravil a řídil. Mnozí činitelé KSČ mě začali ignorovat, jiní mě za nehorázný čin odsuzovali. Kolem mě se začal stahovat kruh. Zloba, nenávist. Rodina, mnozí občané v místě mého bydliště, mě odsuzovali. V klidu mě nenechávaly ani sdělovací prostředky. Svými články intenzivně útočily, psaly nepravdy. Národ měl povstat, odsoudit mě, žádat moje potrestání.

Jiný názor než těch, kteří si přivlastňovali pravdu

Já měl na střet na Národní třídě jiný názor. Domníval jsem se, že byl dlouhodobě připravován. Jednak levicovými radikály, kteří odsuzovali řídící systém Slušovic a měli obavy, že generální tajemník ÚV KSČ M. Jakeš a já ho prosadíme ve společnosti. Chtěli zvrátit vývoj a vrátit vše do minulosti. Opozici a kapitalistickému Západu se Slušovický systém rovněž nelíbil. Dokladoval úspěchy demokratického socialismu, vysokou produktivitu práce, uspokojování potřeb družstevníků. To oni nepotřebovali. Ve své „Reportáži psané na obrátce“ psal na jaře v roce 1989 pan Jiří Ruml v Lidových novinách, že „Švestky na Vysočině dozrávají později“ a kladl si otázku do „jaké stáje patřím, zda budu ministrem vnitra“.  Takový návrh mně předložil v květnu 1989 ředitel Prognostického ústavu Walter Komárek. Návrh jsem jednoznačně odmítl.

Agrokombinát Slušovice – nástroj k boji těch, kteří je nenáviděli

Radikálové a labužníci moci se spojili s některými činiteli opozice a společně „bojovali“ proti všem, kteří prosazovali slušovický systém založený na využívání vědeckotechnického rozvoje. S tímto systémem jsem měl možnost se podrobně seznámit při mé práci ve Zlíně. Prosazoval jsem ho, obhajoval. Z jejich zkušenosti byl koncipován program stranické práce ve Zlíně. Byl orientován na mikroelektroniku, biotechnologii a životní prostředí. Orientace na vědu, techniku a pokrok byl významný reformní krok. Korespondoval se zkušenostmi Lednové politiky KSČ roku 1968. Byl jsem však odvolán a zařazen do centra.

Ani v centru na ÚV KSČ jsem svoje přesvědčení neměnil. S velkou podporou, tehdy tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše, byly zkušenosti Slušovic zařazeny do jednání sekretariátu ústředního výboru KSČ s cílem je zobecnit ve společnosti. Mnohým konzervativcům se tento počin nelíbil. Měli obavy, že se adaptuje kapitalistický systém. Tak pomlouvali Slušovice a odsuzovali každého, kdo systém Slušovic podpořil. Byl to však pokrokový systém, přinášel konkrétní vynikající výsledky v ekonomické i sociální oblasti. O dobrém zaměření práce ve Slušovicích jsem byl hluboce přesvědčen a podporoval jej. Když jsem pracoval ve Zlíně a Slušovice byly kritizovány ze všech možných stran, ze Zlína, z jiných okresů, z kraje i z centra, rozhodl jsem se ustavit komisi z odborníků vysokých škol a centrálních orgánů. Komise odborníků si stanovila téma analýzy: „Vliv slušovického řídícího systému na intenzitu zemědělské výroby“.  Měl jsem zájem, aby posoudili, zda slušovický systém brzdí rozvoj společnosti nebo přispívá ke zrychlení rozvoje. Práce začaly s velkým zaujetím. Postupně však analýzu stále někdo nahlodával, snažil se práce zpomalit, zlikvidovat. Dokonce mi jeden pracovník ideologického oddělení ÚV KSČ řekl, abych dal ruce pryč od Slušovic nebo špatně dopadnu. Otevřel jsem mu dveře z kanceláře, aby bez pozdravu odešel. V jedné etapě to vypadalo, že se analýza nedokončí. Analýza se však dokončila. Cesta slušovických byla podpořena! Doloženo fakty, že jejich cesta nebrzdí společenský pokrok, ale naopak zrychluje. Vědeckotechnický pokrok, kázeň, přesvědčení, využití vědeckotechnického potenciálu bez ohledu na politické přesvědčení či náboženské vyznání, velké pracovní úsilí, intenzita práce, víra v pokrok, potřeby uspokojovat všechny zájmy a potřeby družstevníků, slavila úspěch. Analýza se stala významným politickým argumentem. Byla oceněna obrovská práce představitelů Agrokombinátu. 

Činitelé v Praze a okolí hledali nebezpečí ve Slušovicích

V Praze začali odpůrci rozšiřovat informace, že M. Jakeš, já a další, chtějí ovládnout vedení KSČ, spolu se slušovickými představiteli se zmocnit moci ve státě. Přicházeli i s tezemi, že jsem negramot, debil, který chce zavádět stalinismus. Ve Slušovicích prý neexistuje demokracie. Demokracie ale spočívala v možnosti každého zúčastnit se družstevního procesu, uplatnit své vzdělání, zkušenosti, schopnosti. Technologický proces ale vyžadoval kázeň přesné plnění jednotlivých částí procesu. To nemohl být chaos a obecné „plácání“. V centru jsem získával podporu mnoha intelektuálních vrstev, ale také odsuzování především ze strany nejvyššího činitele pražské stranické organizace i některých činitelů v ústředním výboru KSČ. Ti většinou nevěděli, o co ve Slušovicích jde, jakých dosahují výsledků a proč.

Výsledky tohoto agrokombinátu neznali ani disidenti. Ti se jen báli, aby se řídící systém Slušovic nestal rozhodují pro další vývoj  u nás.  Ono se tak stávalo i dříve. Při mém nástupu do Zlína v roce 1984 jsem obdržel úkol mimo likvidace agrokombinátu a omezení či odstranění vlivu docenta Čuby i úkol informovat o jejich vazbách na předsedu federální vlády L. Štrougala. Ten slušovický systém podporoval, věřil, že je úspěšný. Proto i v roce 1989 „staré i nové sily deroucí se k moci“ likvidovaly Slušovice a všechny „nitky“ v Praze.  Různí „bojovníci“, kteří je pomohli rozbít zřejmě neznají onen systém dodnes, ale vnáší do společnosti různé prvky západního světa. Dnes mlčí protože získali moc. Doporučuji všem, aby si přečetli knihu Františka Čuby a Emila Divila „Cesty k prosperitě“.  Vydalo ji nakladatelství Svoboda v roce 1989. Mohou se blíže seznámit s jejich cestou, výsledky.

Kniha Cesty k prosperitě

Moje kroky za prosazování slušovického systému ve společnosti se nelíbily ani opozičním silám. Úspěchy Slušovic jim překážely. Tísnily je obavy, že Slušovice získávají ve společnosti jméno, vysokou autoritu, že schopní činitelé agrokombinátu mohou ovládnout, za pomoci M. Jakeše a Hegenbarta, ale i L. Štrougala, významné funkce ve společnosti. Opoziční síly měly jiné mocenské zájmy. Měli jinou, proněmeckou a promonarchistickou vizi. Aby získali veřejné mínění tak se sice se oháněli T. G. Masarykem a jeho první republikou, ale ta jim v podstatě vadila, stejně jako T. G. Masaryk. V jejich zájmech jsem překážel. Já měl zájem obnovit mnohé z politiky Ledna 1968. O to jsem se snažil ve všech okresech, v kraji i v centru.  

K porážce pokroku mohl posloužit 17. listopad 198

Pro ně, i pro ty pražské stranické a svazácké či konzervativní síly, měl být 17. listopad 1989 porážkou všech, kteří se angažovali za demokratické prvky socialismu, za prosazování řídícího modelu Slušovic. Měl být současně oslavou jejich vítězství. Za tím účelem měli jít akademičtí funkcionáři vysokých škol do průvodu studentů slavnostně v talárech. Někteří činitelé KSČ čekali v bytech až budou povoláni mluvit k národu. Představitel pražské stranické organizace M. Štěpán mínil osvítil budou ÚV KSČ a „posvítit si na revizionisty v ÚV KSČ“. První návrh rezoluce na podporu střetu na Národní třídě byl sepsán u generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše za účasti M. Štěpána. Sama opozice byla děním toho dne překvapena, nebyla připravena. Názorové tření uvnitř KSČ využila ve svůj prospěch a s využitím některých komunistů dosáhla zásadních společenských změn – odstranění článku ústavy o vedoucí úloze KSČ, volby prezidenta V. Havla i programu parcelování majetku lidu. Ze všeho dění, útoků, lží, vedených proti mně, jsem byl dne 22. listopadu 1989 postižen druhým infarktem a upoután na nemocniční lůžko. První infarkt mě postihl v srpnu 1989. Moje politická kariéra tímto dnem skončila.

Bez ohledu na zdraví se útočilo

Ležel jsem na intenzivním oddělení nemocnice. Nepřátelská mašinerie proti mně ale pokračovala. Z pražských kruhů městského výboru KSČ vyšla zpráva, že stojím v čele „druhého centra v KSČ“! Neuvěřitelná lež. Složitá hra, hledání třídního nepřítele se rozvíjela! Z budovy ústředního a městského výboru KSČ byly organizovány aktivity, aby i z míst kde jsem dříve pracoval a bydlel byly posílány dopisy proti mně, abych byl řešen, odvolán, nepřipuštěn do žádných funkcí, trestán. Moje děti chodily s obavami kolem nástěnek v okresním městě Žďár nad Sázavou. Byly tam vylepovány články o „mých hrubostech“, o kterých jsem ale nic nevěděl. Přicházely anonymní dopisy domů. „Zhyň ty parchante!“,„Oběs se ty sviňo!“„Ve Žďáře a ve žďárských strojírnách nikdy a s ničím neuspěješ!“Byl to můj mateřský závod, kde jsem dříve pracoval. Tento dopis psalo OF v čele s bývalým komunistou! Všude zloba, nenávist, na konci smrt. Dopisy urážely, zasahovaly hluboko do srdce.

Do boje proti mně se pustil i šéfredaktor Mladé Fronty, později Lidových novin, pan Libor Ševčík. Ve své úvaze projevil radost, že jsem definitivně pryč z politiky, a to prý chybělo málo a mohl jsem „zasednout na stolec nejvyšší“.Odepsal jsem mu, aby neměl strach. Na stolec nejvyšší nikdy nezasednu. Na takovou eventualitu musí být nejméně dva. Jeden, který navrhuje, druhý, který přijímá a pak ho musí někdo schválit. Nic z těchto aspektů nebylo k dispozici. Já takový zájem nikdy neměl a nemám, nemusí mít strach. Neurvalé články psaly i jiné tiskoviny.

Výslechy se staly součástí mého života i v nemoci

Začaly výslechy. Pražská městská prokuratura mě vyslýchala, ač jsem s tím neměl nic společného, za pozvání Lidových milicí do Prahy. Žádného jednání kolem pozvání jednotek jsem se nezúčastnil. Následně jsem byl obviňován a vyslýchán generální prokuraturou, že jsem přímo řídil Státní bezpečnost. Dokonce prý to tvrdil při výslechu i V. Mohorita a L. Adamec. Následovaly výslechy v parlamentních komisích. Byly také zajímavé. První komise zkoumala, zda jsem neřídil politruky v SNB, zda jsem se znal a spolupracoval s Mohoritou, jak jsem řídil střet na Národní třídě apod. Moc o děni nevěděli, tak zkoumali. K výslechu pozvali i bývalého vedoucího bezpečnostního odboru oddělení, které jsem vedl, plk. Zajíčka. Byl to důstojník, kterého jsem v souladu se stanoviskem generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše poslal z aparátu ústředního výboru KSČ zpět na ministerstvo vnitra. Při výslechu a dotazu na mě prohlásil, že Hegenbart důsledně dbal, aby pracovníci aparátu ÚV KSČ nezasahovali do kompetencí činitelů vnitra, armády a ostatních rezortů, které spadaly do působnosti oddělení. To se členům dohlížecí komise nad vyšetřováním událostí 17. listopadu nelíbilo a prohlásili, že udělali chybu, když pozvali tohoto důstojníka. Oni potřebovali, aby mluvil v můj neprospěch. On ale znal pravdu, fakta. Druhá parlamentní komise, už vyšetřující události 17. listopadu 1989, mě rovněž pozvala. Musel jsem vyprávět, co vše jsem v životě dělal a jak jsem „řídil“ a dával rozkazy ministerstvu vnitra, armády apod. Hledala i můj podíl na událostech 17. listopadu 1989. Nikdo tehdy nechtěl věřit, že jsem v Praze nebyl a o dění na Národní třídě nic nevěděl. Pan Jiří Ruml, předseda této vyšetřovací komise, dokonce zašel do vězení za obviněným M. Štěpánem kde mj. hovořili i o mně. Pan Ruml poté napsal (parafrázuji), že M. Štěpán nemůže obdržet vysoký trest, neboť jsou tu jiní, kteří by měli obdržet vysoké tresty.

Jedno pozdní odpoledne přijelo k mému domku auto se třemi příslušníky SNB. Prokázali se průkazkami ministerstva vnitra. Neměli však žádný písemný doklad o pozvání k výslechu. Chtěli, abych s nimi odjel na večerní výslech na ministerstvo vnitra. Prý mě po výslechu dovezou domů. Odmítl jsem. Řekl jsem jim, že mám příští den zdravotní kontrolu v nemocnici. Jsem po srdečním infarktu. Chtěli vidět moji neschopenku. Ptali se kdo mě léčí a proč, zdali jsem neonemocněl v těchto dnech, když mám být vyslýchán. Po mém odmítnutí se vzdálili na několik metrů, radili se. Odjeli bez dalších slov. Kdybych s nimi jel asi bych se domů nevrátil. 

Domovní prohlídka i za účasti právního zástupce M. Štěpána

V následných květnových dnech, v dopoledních hodinách, v době, kdy jsem se připravoval na zdravotní kontrolu do nemocnice, přijela k mému domku „šestsettřináctka“. Tři vyšetřovatelé generální prokuratury a právní zástupce obviněného M. Štěpána. Účast právě tohoto pána se mně zdála podivná. Vyslýchali mě, hledali listinnou dokumentaci ze 17. listopadu 1989! Dle výpovědi obviněného M. Štěpána, je prý v mém držení. Dokumentaci hledali ve všech pokojích, ve skříních, v kredenci, ve špajzu i ve chlévě kde jsem měl slepice a králíky. Nic nenašli, nemohli najít. Druhý den jsem napsal dopis předsedovi komise, která dohlížela nad vyšetřováním 17. listopadu 1989. Protestoval jsem. Žádal ho o pomoc vůči nespravedlnosti. Mj. jsem psal: „Nenacházím slov, jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov, abych vyjádřil rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě vede k degradaci, na samý okraj zkázy.“Můj protest i odvolání bylo zbytečně.  Obdržel jsem dopis od prokuratury, že prohlídka domku a příslušenství byla oprávněná a další odvolání je nepřípustné.

Protokol o provedení domovní prohlídky

Pokračoval výslech na vojenské prokuratuře. Měl jsem vysvětlit moji účast při střetu na Národní třídě, řízení armády a Státní bezpečnosti a také moji touhu stanout na stupni nejvyšším. Vrcholem bylo pozvání k výslechu v kauze Milady Horákové. Nevěřil jsem svým očím ani uším. V té době mně bylo 17 let a o paní Horákové ani o politice jsem nic nevěděl ani se tehdy o nic nezajímal. Byl jsem aktivním sportovcem. Vyšetřovatelka prokuratury se sama divila, proč jsem pozván k výslechu v této záležitosti. Ptal jsem se sám sebe kam až sahá lidská hloupost, nenávist, pokus o znevážení, snaha o likvidaci člověka?

Vzpomněl jsem si na vyprávění některých pamětníků. Říkali, že právě pan Jiří Ruml, předseda komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu 1989, byl v době souzení Milady Horákové redaktorem československého rozhlasu. Z rádia prý vybízel, aby pracující posílali rezoluce požadující trest smrti pro paní Miladu Horákovou. Proč ale vyšetřovala prokuratura mě…?

Policejní helikoptéra – způsob zastrašení?

Nečekaným zážitkem byl přelet policejní helikoptéry nad mým domkem a její přistání za domkem. Děti se utíkaly podívat, co se děje. Posádka vystoupila, vykouřila cigaretu, poté nastartovala helikoptéru a znovu odletěla. Asi 100 metrů před mým domkem hlídkovalo auto SNB s posádkou. Provokace, zastrašování? Další výslech byl spíš k smíchu, ale i k pláči. Byl jsem vyšetřován kvůli problémům automobilky Mladá Boleslav, s kterou jsem neměl nic společného a také za to, že jsem od ministra zemědělství pobíral maso ze zvěřiny. Maso z divočiny jsem nekonzumoval ani ho neměl rád a žádné „kšefty“ s masem nekonal. Bylo to podivné! Ze Žďáru jsem obdržel další anonym, který mně oznamoval: „Tentokrát prokurátorovi z lopaty neutečeš!“Z Prahy jsem obdržel anonym, který mě oznamoval mj.: „Dostaneš 20 let, jak jsi to navrhoval jiným!“

Televize a publikace Polojasno

Prvním překvapením byl pořad naší televize Čech – mat. Pořad převzala z britské stanice BBC. Oznámila, že impuls k pohybu ve společnosti dal Hegenbart s Lorencem, kteří v lednu 1989 sepsali dokument k aktivizaci komunistické strany ve společnosti. Když jsem protestoval, ředitel televize pan Kantůrek mně odepsal, že šlo o uměleckou dikci britských dokumentaristů. Ano, oddělení sepsalo dokument, který měl po lednových událostech roku 1989 aktivizovat práci komunistické strany. Doporučilo, aby i nejvyšší činitelé komunistické strany a státu šli mezi mládež, mezi studenty na vysokých školách, do závodů, okresů a krajů a vysvětlovali program komunistické strany, eliminovali vliv opozičních sil. Prací se zúčastnil i A. Lorenc, který pomohl formulovat příčiny nespokojenosti obyvatel a mládeže. Dokument byl předán generálnímu tajemníkovi M. Jakešovi pro potřeby předsednictva KSČ. Naše návrhy byl ale shozeny ze stolu, vráceny. Začala se ale rozvíjet fáma, že chci být generálním tajemníkem. Různé pomluvy a lži!

V jednom televizním pořadu pod názvem „Co týden dal“ vystoupil historik docent Mlynárik. Kamerou se nechal snímat před archivem ústředního výboru KSČ a jeho oddělení, které jsem vedl. Já jsem takovou možnost neměl, byť jsem pracoval na ústředním výboru KSČ. Byl jsem tam jen jednou. Po přísném schválení nadřízených jsem si, pro vlastní informaci, vyhledal materiály bývalých členů KSČ z padesátých let a později, tehdejších aktivních předních disidentů. Přečetl jsem si jejich minulá prohlášení o vztahu ke KSČ. Ubezpečovali, že nikdy v životě nezradí ideály komunistické strany, zůstanou jim věrni po celý život… Mé pozornosti neuniklo tvrzení pana docenta Mlynárika o možné rekonstrukci mnohých materiálů oddělení, které jsem vedl. To už bylo z historie také známo. Výrok jsem považoval za nebezpečný. Že by chtěli dodatečně vyrábět materiály, aby mohli zdokumentovat moji údajnou trestnou činnost? Sedl jsem a panu Mlynárikovi napsal dopis. Informoval ho o nebezpečnosti záměru a ujistil ho, že žádný archiv oddělení, které jsem vedl, nebyl likvidován. Nebyl důvod. V další dny se pan historik objevil znovu na obrazovce a divákům ukazoval dopis s mým podpisem. O dalších výsleších na ministerstvu vnitra, kde jsem měl podávat vysvětlení už nebudu psát.

K překvapení občanů vyšla publikace pan Bartušky „Polojasno“. V ní, jeden z členů komise, citoval údajná slova Václava Havla: „Toho Hegenbarta nechte na pokoji. Ten nám moc pomohl, ale zatím o tom nemůžeme mluvit…“Nehorázné tvrzení. S V. Havlem jsem neměl nikdy nic společného, nikdy se s ním nesetkal. Oproti jiným vedoucím činitelům KSČ a vlády ČSSR ho neuznával. Pamatoval jsem si ho z roku 1968 a znal názory na něj od tehdejších mnohých politiků. Byl jsem v Praze na vysoké škole politické kde se koncipoval i Akční program KSČ a koncepce polednové demokratické politiky KSČ, v tomto duchu psal diplomovou práci na katedře filosofie. Co tím Václav Havel myslel? Chtěl zlikvidovat, narušit, moji autoritu uvnitř komunistické strany, dát podnět, aby mě členové strany nenáviděli? Útok z druhé strany provedl na Staroměstském náměstí v únoru 1990. V projevu dal podnět k likvidaci nejen Agrokombinátu Slušovice, ale i jejich „nitek“ v Praze.  Samozřejmě, že měl na mysli M. Jakeše, mě, ale i všechny, kteří podporovali jejich úspěšný řídící systém. Přesto, že Slušovice dosahovaly vynikajících výsledků a překračovaly výsledky i mnohých západních zemí, byly nenáviděny. Mnozí jejich úspěchy vůbec neznali, ale útočili, pomlouvali. Slušovice překračovaly i pojetí demokratického socialismu z roku 1968, dávaly mu širší rozměr. Opoziční síly se upínaly k Německu, k USA, svoji budoucnost viděli i v obnovení monarchie. Jiří Ruml v jednom výtisku jeho Lidových novin napsal mj. že je třeba „rozbít“ okolí M. Jakeše. Koho tím myslel? Hegenbarta!

Za pozornost stojí stať Beáty Berníkové otištěná ve Studentských listech, které vydávala UK pod názvem: „Čubův slušovický syndrom“.  Ve stati se mj. psalo: „…že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hosťom svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zriadil výcvikové stredisko pre „bojůvky“, ktorých členovia boli neskôr nasadzovaní do demonštrácií ako provokatéri. V roku 1988 KSČ zachvátil ošiaľ Gorbačovskej perestrojky a títo ľudia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusných fór“ a nasadzovaní do občianskych iniciatív. Jedno z takých školiacich stredísk bolo aj v Slušoviciach…“  V této stati byla otištěna i další zajímavost: „…Zatiaľ nemáme preukázateľné podklady pre spoluprácu Slušovic a Hegenbartovou vedeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekoľko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutočňovaná na základe osobných kontaktov a väzieb medzi Čubom a straníckymi predstaviteľmi, ktorí 13. oddelenie viedli, konkrétne s Hegenbartom…“

V roce 1988 jsem byl stále místopředsedou české vlády pro vědeckotechnický rozvoj a žádný výcvik nikoho neorganizoval. Když jsem nastoupil na ÚV KSČ tak žádná vědeckotechnická rozvědka neexistovala. Studentka Beáta Berníkova byla později tiskovou mluvčí českého ministra vnitra, pana Rumla. Napsal jsem jí dopis prostřednictvím Studentských listů. „…Zakládáte nová padesátá léta likvidace lidí bez jejich poznání, bez znalosti jejich skutečné činnosti? Takový přístup je charakteristický pro intelektuálního pracovníka? Kdo Vám dal pokyn spojovat mé jméno s FMV? Prosím o objasnění Vámi uvedeného konstatování ve Studentských listech, jeho doložení. Zároveň prosím o odpověď, kdo Vám, a právě Vám, dal právo o mně falešně psát? Vaše nebezpečná tvrzení považuji za hrubou urážku mé osoby. Vaše zjištění je absurdní. Žádám Vás o vysvětlení, uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání…“

V listopadu 1991 byla ve Studentských listech zveřejněna tato odpověď: „Pane Hegenbarte, já zírám. Beáta Berníková.“ 

Zíral jsem já, hledal souvislosti komplotu. Možné propojení vůdců pražské stranické organizace, disidentů, studentů, svazáků, některých konzervativních sil v KSČ.

Předvedení na generální prokuraturu

Jednoho časného rána, před šestou hodinou ranní, mě vzbudil zástupce okresního náčelníka SNB ze Žďáru nad Sázavou. Prohlásil, že mu je to nemilé, ale obdržel rozkaz předvést mě na generální prokuraturu do Prahy. „To jsem zatčen?“, zeptal jsem se. „To nevím, já mám úkol Tě předvést na prokuraturu“, zněla odpověď. Požádal jsem zda může se mnou odjet syn. Souhlasil. Cestou do Prahy jsme byli z rozhlasu informováni, že byli zatčeni vedoucí činitelé ÚV KSČ a mezi nimi Rudolf Hegenbart za vstup vojsk Varšavské smlouvy k nám v srpnu 1968. Nestačil jsem se divit. Předvedení na prokuraturu jsem považoval za hrubý omyl. V té době jsem studoval na vysoké škole politické v Praze a zrovna 21. srpna psal doma diplomovou práci. Se vstupem vojsk k nám neměl nic společného a nic jsem o něm nevěděl. Když jsme přijeli na generální prokuraturu, řekl jsem zástupci okresního náčelníka, aby na mě počkal a vzal nás domů. Odpověděl, že dostal pouze úkol přivést mě na Pankrác. Odjel domů.

Na generální prokuratuře mě posadili do sekretariátu generálního prokurátora, pana Rychetského. Sekretářka mně dala kávu a časopisy na čtení. Čekal jsem a nikdo si mě nevšímal. Asi za tři čtvrtě hodiny přišel za mnou vyšetřovatel pan Nechanický a odvedl mě do své kanceláře. Vyslýchal mě kvůli letce ministerstva vnitra. Divil se, proč mě předvedli. Činitelé ze Slovenska prý zneužívali letku na cestování do Prahy a zpět. S letkou jsem neměl absolutně nic společného. Krátký výslech jsme ukončili. Vyšetřovatel mě odvedl zpět do sekretariátu generálního prokurátora. Znovu jsem obdržel kávu a časopisy. Asi za hodinu přišli pro mě dva vyšetřovatelé z české prokuratury. Byli rychle odvoláni z výslechů ve věznici. Prý došlo k omylu. Mají úkol mě vyslechnout a doplnit protokoly v souvislosti s domovní prohlídkou. Odešli jsme z kanceláře generálního prokurátora. Po cestě jim říkám, že jsem měl být vyslýchán za vstup vojsk a tak zbývá vyslechnout mě a obvinit za Únor 1948 a za Velkou říjnou revolucí v Rusku. Po výslechu jsme odjeli autobusem domů. Manželka měla radost, že nejsem zatčen. Jednání jsem dlouho nechápal.

Analýza pana Dolejšího  

Když vyšla Analýza pana Dolejšího o událostech a angažovanosti mnohých za společenské změny nestačil jsem se divit. Na mnoha místech jsem byl uváděn a spojován s mnoha činiteli komunistické strany i opozice. I když jsem spolu s pracovníky oddělení, které jsem vedl, předkládal návrhy ke zvýšení aktivity KSČ ve společnosti tak s mnoha tvrzeními pana Dolejšího jsem nemohl souhlasit. Nebyla to totiž pravda. A proč bych se měl hlásit k věcem, u kterých jsem nebyl? Napsal jsem panu Dolejšímu dopis, aby svá tvrzení o mně odvolal. Odpověděl negativně. Vytočil mě. Rozhodl jsem se podat na pana Dolejšího žalobu. Nejprve jsme byli pozváni k soudkyni na smírčí pohovor. Pan Dolejší přišel se svým poradcem. Chtěl dát soudkyni k dispozici kazety s odposlechy mé osoby. Nedovedl jsem pochopit, že vězeň minulého režimu má v držení odposlechy Stb. Předsedkyně soudu kazety odmítla využít. Já jsem smír odmítl. Když jsme odcházeli od soudu, poradce pana Dolejšího mně řekl, abych se „dal k nim a oni vše odvolají“. Nevěděl jsem ke komu se mám  dát, a vlastně proč, jejich návrhy odmítl. Posléze jsme byli předvoláni k soudu. Přišel jsem se svým právním zástupcem a synem. Soudní sál a příslušné chodby plné účastníků – Sládkovci a členové KSČ. Těžce jsme se protlačovali do soudní síně. Účastníci na mě řvali: „Do plynu!“, „Oběsit!“, “Na kandelábr s ním!“ „Fúj!“ Napadli mého právního zástupce. Spletli si ho se mnou. Místo mě obdržel několik políčku on. Neznali mě, ale řvali. Syn byl ze všeho zděšený! Poprve viděl neurvalost a sprostotu účastníků.  Po oficialitách soud rozhodl líčení přerušit a pokračovat až po našich výsleších v Parlamentní komisi, která vyšetřovala události 17. listopadu. Byl to ale krušný den, na který se nezapomíná.

Po ukončení pracovní neschopnosti a nemožnosti získat zaměstnání jsem požádal, po dvou infarktech, o invalidní důchod. Po velkých peripetiích, úšklebcích, mně byl přiznán, částečný invalidní důchod ve výši 1.331,- Kč. Tak jsem žil s manželkou, spokojeně. Pěstoval jsem brambory a choval domácí zvířectvo. Útoky na moji osobu neustaly. Manželka vše těžce nesla, stejně jako děti. Předčasně zemřela.

Moje dopisy prezidentu V. Havlovi

Dne 11. prosince 1998 jsem napsal dopis prezidentu republiky V. Havlovi mimo jiné i o Slušovicích. Napsal jsem:

Slušovický řídící systém byl založen na kombinaci tržních a plánovacích faktorů, na hodnotách poznání, na vysokém stupni intenzifikace všech vnitřních procesů družstva s výslednými ukazateli čistého zisku. Vycházel ze zkušeností světové vědy a řídících systémů nejvyspělejších ekonomik. Doslova a do písmene věda se stala základní výrobní silou. V družstvu triumfovala výpočetní technika, informace, automatizace, biotechnologie, starostlivost o sociální oblast, profesionalita. Bylo potvrzeno, že věda není chaos, zmatek, ale přísný systém s viditelnými zákonitostmi a konkrétními výsledky… Doložili, že v čele jakéhokoliv výrobního, společenského komplexu nemohou stát tlučhubové, ale hledači nových cest ve prospěch lidu. Zatímco ukazatel produktivity práce se u nás pohyboval kolem 220 tisíc, ve Slušovicích přesahoval 850 tisíc. Nejen já, ale každý střízlivě myslící člověk nemohl učinit ani ten nejmenší krok k likvidaci tohoto družstva, jeho představitelů či jakýkoliv manévr k rozkladu mozkového centra, které se skládalo ze vzdělanců bez ohledu na politickou příslušnost či náboženské vyznání.Družstvo bylo před listopadem 1989 zařazováno dogmatiky mezi likvidátory komunistických idejí a obnovovatele kapitalismu a krátce po 17. listopadu 1989 zase za největší komunistické dogmatiky, které je třeba zničit. V únoru 1990 jste mluvil o jakýchsi slušovických nitkách. Bylo mně líto, že Vám kdosi podstrčil podklady o jejich jakési nekalé či kriminální činnosti. V následném období bylo slušovické družstvo vystaveno nevybíravým útokům…“

Dne 21. července 2000 jsem poslal Britským listům ke zveřejnění Otevřený dopis prezidentu V. Havlovi. Psal jsem mu o „ukradené“ revoluci, o dezinformacích k mé osobě, dal jsem podnět k přehodnocení hybných sil 17. listopadu na Národní třídě. Mj. jsem psal:

„V objektivním vyhodnocení všech událostí roku 1989 a jejich hybných sil spatřuji klíč k pochopení současné společenské reality, všech kladných a zejména negativních jevů, na které vy často poukazujete. Bohužel, nejsou znát vaše opatření, jejich výsledky, anebo jsou skryté před veřejností. Jistě nemáte zájem, aby se začalo říkat, že uplynulé období se vyvíjelo pod vedením KSČ ve spolupráci s Vámi, že vaše funkční presidentské období může být etapou ke slavnostnímu návratu komunistické strany. Byl jste a jste prezidentem republiky s potřebnými ústavními pravomocemi, morálním kreditem, s nedozírnými možnostmi společenských aktivit, s velkou informační bází. Nemohly a nemohou vám tudíž unikat informace o korupcích konkrétních lidí a skupin, „kolosální podvody“, ani váš případný podíl na toleranci těchto tendencí. V zásadním řešení jistě i vy spatřujete východisko. V jiném případě zvažte únosnost vašeho setrvání ve funkci presidenta a dejte možnost jiným, aby se pokusili o nápravu. Pokud se tak nestane či není zájem, je třeba volat po zásadních společenských změnách dříve, než budou volby anebo předat moc zpět do rukou komunistů, a to sametově tak, jako oni ji dočasně předali vám…“

V dalším vydání Britských listů jeden z redaktorů psal: „…Aniž bych si činil nárok na podrobnější rozbor předchozího textu, mám pocit, že tímto dopisem Rudolf Hegenbart své kauze neposloužil. Ať se mu to líbí nebo ne, patřil v době normalizace ke stranickým špičkám a nese tedy svůj díl odpovědnosti i za to v jakém stavu je dnešní republika… Za nepřesvědčivé pokládám rovněž Hegenbartovy insinuace o spojení součinnosti Václava Havla s bývalou komunistickou nomenklaturou. Havel jako člověk má řadu chyb, a největší z nich jsou zřejmě chyby marnivosti. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by Havel byl exponentem cizího zájmu nebo dokonce cizího mocenského vlivu; vše, co president Havel udělal nebo řekl, bylo vedeno pevnou vnitřní logikou. V mnoha případech s touto logikou nesouhlasím a domnívám se, že Havlovo počínání směřovalo v neprospěch České republiky, ale nenacházím žádný důvod, proč v něm vidět loutku v cizích rukou…“

V dalším vydání Britských listů byla zveřejněna stať, nikým nepodepsaná, a v ní mj. toto: „Kariéra Václava Havla měla skončit jinak: ve vysoké funkci OSN. Hegenbart má pravdu, ač on nebyl v plné míře seznámen s vazbami Havla, věděl o nich, proto teď píše jen v náznacích. Hegenbart to byl kdo organizoval ve spojení s Čubou novou strategii vůči disentu a postupný přechod na tolerantnější model. Vodítkem mu byly zprávy Prognostického ústavu a dalších institucí strategického plánování, které upozorňovaly na neúnosnost daného modelu. Husák se jimi na nátlak Biľaka a Lenárta odmítal zabývat, nicméně např. M. Štěpánovi byly strategickým dokumentem při přeorientaci SSM…“

Závěr

Předkládám malý dodatek ke všemu, co jsem již dříve napsal, zveřejnil. Reaguji na mnohé dění ve společnosti v současnosti. Změnili se jen lidé, kulisy. Zdá se mně, že se zase objevují různá spiknutí, že jsou vytipováni lidé, kteří nevyhovují nositelům tzv. „skutečné pravdy“dle jejich mínění…. A snaží se odpůrce odstranit. Jako by se vše opakovalo. A lidé mlčí…

Bojí se? Vše tkví v chování lidí, jejich charakteru. Zlepšení může nastat, když se posune péče o charakter lidí. Když přestaneme velebit prospěchářství, křivárny, polopravdy a lži. Když budeme čestní, pravdomluvní, věrní, odvážní vůči člověku, svému místu, své vlasti. Zatím mně mnohdy připadá, že mnozí pracují především na svém prospěchu. A úděl jiných je jim lhostejný…

Rudolf Hegenbart

2019 

2 odpovědi na “Podivná praxe, stále se opakující?”

  1. Velice dobře a procítěně napsáno stylem člověka, kterému ze srdce záleželo a stále záleží na budoucnosti národa vlastního. Dovolím si k článku sdělit nějaké další laické připomínky.
    Jak píšete cituji: „Mnohým konzervativcům se tento počin nelíbil“… Nemyslím si že měli obavu z návratu kapitalistického systému, to byla jenom zástěrka na strach o pozice a na skryté budoucí zájmy. Dle mého názoru cítili, že nebudou již schopni uspět v nově plánovaném systému družstevního hospodaření, o které jste s doc. Čubou velmi dobře usilovali. Já bych je proto neviděl jen jako konzervativce, ale jako soudruhy, kteří bohužel cíleně „zapoměli“ na původní ideje a myšlenky socialismu a nepřáli nově vznikajícím společenským a hospodářským vztahům, které měly za cíl socialistický řád nejen zachovat pro budoucnost, ale zdokonalit jak jen by to bylo možné. Nebyli to tedy dobří soudruzi, mysleli hlavně na svůj osobní profit a kariéru, záměrně vás nepodpodporovali a věci celospolečenské odstavili ze své mysli, což byla vlastně zrada. Bohužel tito soudruzi byli právě ti, kvůli kterým se celý socialistický blok rozpadl. Oni tito soudruzi, kterého jednoho z nich jste z důvodu výhružek vykázal ze své kanceláře, velmi dobře věděli, že výsledkem vaší usilovné a pro společnost velmi důležité a nezištné činnosti, bude nikoliv zpomalení, ale naopak posílení hospodářství, což v důsledku by bylo pro ně vlastně nebezpečné, neboť logicky by se do budoucna musely prověřovat i schopnosti jednotlivých funkcionářů ve svých funkcích…
    Ještě se ale vyjádřím k těm proněmeckým a promonarchistickým silám. Dle mého názoru již tehdy nepřátelé naší vlasti skrytě působili a podsouvali občanům, že jediné to správné z historie bylo německé, rakouské a mocnářské a my, jako socialistická republika nejsme schopni samostatné existence. A vidíte, již tehdy se tohoto chytali i různí političtí funkcionáři, kteří předvídali vyšší odměny a výhody od kapitalistického řádu a jeho tehdejšího „pokušení“. Dále v textu o nich sdělujete: „… jejich minulá prohlášení o vztahu ke KSČ. Ubezpečovali, že nikdy v životě nezradí ideály komunistické strany, zůstanou jim věrni po celý život…“ Jak malí a ubozí byli tito zástupci našeho pracujícího lidu, kterým byla dána důvěra, aby tento lid vedli ke společnosti sociálně spravedlivější. Důkazy oprávněnosti mého názoru možno nalézt v době dnešní, která se již plnou parou před mnoha roky dala politicky zpětným směrem k dobám, kdy naši otcové a dědové právě proti těmto svinstvům bojovali a mnohé skutečně vybojovali. Jak smutno je mi z těchto současných výsledků.
    Ještě se zmíním o vašem názoru, že nenacházíte žádný důvod, proč ve V. Havlovi nevidíte loutku v cizích rukou… S tím si dovolím nesouhlasit. Jeho vazby na landsmanšaft, na tu prokletou omluvu sudetským němcům, na všechny ty vazby kolem knížete a jiné vlastizrádce, jeho „humanitární bombardování Jugoslávie a řadu dalších. Dle mého názoru jsou to jasné důkazy…
    Se vším, co v článku dále píšete jinak souhlasím a s odstupem času si dokážu plně představit, co jste jako poctivý komunista a funkcionář v tehdejší době prožíval. Je dobře, že tyto své prožitky tehdejší doby zveřejňujete, i když v posledním odstavci sdělujete, kdy může nastat obnova společnosti a morálky v ní. A to je přesně to, o co dnes vůbec nejde, ba právě naopak. Vždyť vezměte si jenom postoje například současné KSČM, které vůbec tyto vaše články neregistruje a neřeší jejich pravdivost. V tom je právě to další zrádcovství těch, kteří na věc socialismu a budoucího komunismu zcela rezignovali, nenavazují na to vše dřívější dobré a vezou se nesprávným směrem na současné politické vlně. Takže jejich zrada pokračuje dál…
    To je asi tak všechno, co mohu k článku sdělit a jak to vše dění vaše minulé na mě působí dnes.

  2. Panu Doktoru Hegenbartovi je třeba popřát především hodně zdraví, svěží Mysl a chuť do dalších textů, které člověka vedou k dalším úvahám o lidech a světě a v návaznosti s tím by se mělo dostavit taky lepší poznávání a chápání všeho. Pan Doktor Hegenbart, jak ho chápu, při svém psaní vychází především z toho, co Doktor Adler označuje za pocit sounáležitosti. K pocitu sounáležitosti člověk směřuje, a kolik ho v něm je, takovou úroveň má jeho charakter a morálka. Když není pocit sounáležitosti, který si žádá pomoc zdravého rozumu, tak přicházejí pouze zájmy, které se prosazují s různou dávkou inteligence, případně síly, když se té inteligence příliš nedostává. Psaní pana Doktora Hegenbarta vychází, jak ho chápu, z Lásky k tomu nejlepšímu, co nám historie zanechala a z Lásky k Přírodě. Pokud o to lidé stojí, rád jim poskytne to, čemu se říká citová ochrana. Bohumil Hrabal by řekl: Toto jistím osobně. V případě pana Doktora Hegenbarta mohu tu krásnou Hrabalovu větu říct. Doktor Adler, jehož knížka Člověk, jaký je, která tady vychází po více než 80 letech, říká, že z jedné věty, je-li člověk dostatečně skromný, může naprosto přesně vystihnout druhého člověka. Poznáte, jaký je. Mohu říct pár vět, o kterých si myslím, že se s panem Doktorem Hegenbartem shodneme, aniž bychom o tom přímo mluvili, a Vy se můžete připojit k nám, pokud tak cítíte taky. Do roku 1989 jsem neznal větu: Pane, musíte si uvědomit, že na krachu se dá vydělat. – Nerozuměl jsem pořádně ani tezi, že OBCHODNÍ PŘÁTELSTVÍ je velmi důležité a společně si musíme klást otázku, jak dlouho nám ještě vydrží. – Chvíli mně trvalo, než jsem pochopil – mohu se mýlit, že tomu tak není – , že výrok: Svět je zázračný tím, že přináší to, že ta největší svině může udělat v příští chvíli ten nejkrásnější čin a ten nejkrásnější člověk může v příští chvíli udělat to největší svinstvo, vyjadřuje situační morálku. – Tohle je přece situační morálka, ta, která je dnes ve velké módě a přináší velké úspěchy. Vybavil se mně Bohumil Říha, ten spisovatel, jak někdy před rokem 1989 napsal, že situační morálku naprosto neuznává. Nic bližšího k tomu nepřidal, zdá se mně, že mu rozumím. Byl přesvědčený, že spisovatel má vychovávat a je nesmírně důležité kladně působit na děti. Pan Doktor Hegenbart by Vám v této souvislosti přidal osobní vzpomínky na básníka Petra Křičku, který, když byl malý, na něho působil přesně v tom duchu, o kterém mluví Bohumil Říha. Pan Doktor Hegenbart má rád TGM, který považoval za důležité pro svou životní metodu znát to, co mu pomůže lépe se orientovat v Životě. Učíme se ode všech přebírat dobré a nepřijímat špatné, každý je naším učitelem. Jak nám pomůže věta Karla Kosíka pro orientaci v tomto světě: Tento svět nezná míru, je prolhaný a zvrácený? – O čem svědčí slova TGM: Vše, co je jednostranné, je sebezničující. Kapitalismus je založený jenom na zisku a to ho zničí?
    Když mám špatnou náladu, tak si pouštím jeden klip: http://www.youtube.com/watch?v=nwAYpLVyeFU&feature=youtu.be&noredirect=1
    Moc se mně líbí, je to o maličkostech, které dělají svět lepší. Mohu se zeptat: Co by tomu řekl Fučík? – Řekl by, že ten pán, který dostal housku, by neměl čekat, až mu ji někdo dá a měl by se snažit, aby svět byl v podstatě pravdivý a skutečně založený na Lásce, kterou TGM definoval jako SPOLUPRÁCI. – My, jak by to mohlo na první pohled vypadat, jsme ve fázi těžkého sebeprosazování a běžením za zájmy. Je to o větě: Spousta lidí žije v iluzi, že se někam (nebo k něčemu) dostávají, když ve skutečnosti se nedostávají vůbec nikam a situační morálkou, která umožňuje dnes být s někým a druhý den ho okamžitě zradit, protože důvody pominuly a je potřeba se chovat úplně jinak než včera a přitom být skutečně přesvědčený o svém dobrém charakteru. Tím se pro někoho sice jenom ztrapňují, ale přináší to kariéru, úspěch, peníze a pocit, že se někam dostávají.
    Tyto řádky jsou poděkováním za psaní pana Doktora Hegenbarta, bez kterého by nevznikly, což může být každému jedno, ale pro můj Život je to důležité.
    Miroslav Kouba

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*