Jsme či nejsme v Evropě?

Některé diskuse a spory, které sleduji v našich sdělovacích prostředcích, jsou mně nesrozumitelné.     Hovory o tom, že chceme být v Evropě či se máme přiblížit Německu jsou mnohdy pozoruhodné. Kladu si sám pro sebe otázku: Cožpak jsme byli někdy jinde než v Evropě?

Už ze školních let víme, že naše republika vždy patřila a patří k oněm více jak 45 státům, které tvoří základ pevniny Evropy. Víme dobře, že chloubou Evropy jsou například překrásná území Francie, Italie, Španělska či severu Finska, Švédska, Dánska. Jsou to i velké rozlohy severoněmeckých nížin, ale i ruských rovin. Víme dobře, že za geografický střed Evropy je označován vrch Melechov na Havlíčkobrodsku! Stejně dobře víme, že český národ žil a žije ve středoevropském prostoru. Velkomoravská říše a od přelomu 9. a 10. století České knížectví, od roku 1198 České království, byly toho důkazem. Víme také, že po staletí český národ vedl zápas o svou existenci.

Pokračovat ve čtení „Jsme či nejsme v Evropě?“

K úmrtí doc. Ing. Františka Čuby, CSc.

Ještě v noci po obdržení smutné zprávy jsem zavzpomínal. Byl jsem poslán kdysi do Gotwaldova s úkolem zlikvidovat Slušovice a omezit maximálně práci a vliv docenta Čuby, zamezit, aby jeho teorie byly rozšiřovány, za cenu kriminalizace některých jeho činností. Slušovice ani doc. Čubu jsem neznal, nikdy ho neviděl, nikdy předtím ve Slušovicích nebyl.

Po nástupu do Gotwaldova jsem záhy odjel do Slušovic, abych se seznámil s „kontrarevolučním hnízdem“ jak nazvali Slušovice funkcionáři KSČ v Brně. Po prohlídce a výkladu zaměření družstva jsem si uvědomil, že vše, co dělají prosazuje komunistická strana a že prosperitu naše společnost potřebuje. Nechci použít frázi, ale ve Slušovicích se věda stala skutečně základní výrobní sílou. Její technologická aplikace vyžadovala kázeň, cílevědomý proces. Přinášela své plody ve formě zisku, v sociální oblasti. V tom spočíval onen „Slušovický zázrak“. Otevřeně jsem jim na závěr mé návštěvy řekl, že u mě mají zelenou, budu je podporovat.

Pokračovat ve čtení „K úmrtí doc. Ing. Františka Čuby, CSc.“

Nové vyšetřování Hegenbarta? Proč asi?

Dne 5. června 2019 mne navštívil představitel státních orgánů České republiky. Představil se příslušnou průkazkou. Nechce prý mě strašit, ale zkoumá, zda jsem schopen za účasti příslušného soudce vypovídat ohledně událostí členů Pohraniční stráže v letech před rokem 1989 na Policii. Oznámil, že byli a budou vyšetřování i další činitelé. Řekl jsem, že s vypovídáním sice nemám problém, ale o Pohraniční stráži nic nevím. Doporučil jsem mu, aby shlédl mé stránky na internetu, kde se může dozvědět o mé práci před rokem 1989. Po jeho odjezdu jsem se rozhodl napsat a zveřejnit moje stanovisko.

Pokračovat ve čtení „Nové vyšetřování Hegenbarta? Proč asi?“

Deset dnů…

Text je od mně neznámého autora, ale je objektivní a odpovídá pravdě.

Kdo měl zájem na Národní třídě?

Před listopadem 1989 byla uzavřena tichá dohoda mezi členem předsednictva ÚV KSČ a vedoucím tajemníkem Městského výboru KSČ hl. m. Prahy Miroslavem Štěpánema členem sekretariátu ÚV KSČ a předsedou ÚV SSM Vasilem Mohoritou, která měla vést ke svržení generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Oba měli dohodu o rozdělení funkcí: generální tajemník ÚV KSČ Miroslav Štěpán, ideologický tajemník ÚV KSČ Vasil Mohorita. V tomto plánu je podporovali člen předsednictva ÚV KSČ a prezident Gustáv Husák, bývalí členové předsednictva ÚV KSČ: vedoucí tajemník Městského výboru KSČ hl. m. Prahy Antonín Kapek a předseda federální vlády Lubomír Štrougal, kteří neměli v oblibě generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Mělo dojít nejen k odchodu Miloše Jakeše, ale také dalších členů předsednictva ÚV KSČ: ve stranických strukturách neoblíbeného ideologického tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka, konzervativního politicko-organizačního tajemníka ÚV KSČ Karla Hoffmanaa také předsedy federální vlády Ladislava Adamce, který měl vlastní ambice stát se generálním tajemníkem ÚV KSČ. Miroslav Štěpán měl také své spojence v předsednictvu ÚV KSČ, a to předsedu Výboru pro stranickou práci v ČSR Karla Urbánka, jehož členy byli vlivní vedoucí tajemníci krajských výborů KSČ a předsedu Ústřední rady odborů ČSSR Miroslava Zavadila, jehož organizace měla zřejmě podle polského vzoru sehrát v dalším dialogu důležitou roli.

Pokračovat ve čtení „Deset dnů…“

Neúprosný osud politika

Nekorigované osobní vzpomínky na léta minulá 

Rudolf  Hegenbart

2018

NĚCO MÁLO NA ÚVOD

Jako desetiletý kluk jsem příčiny vzniku protektorátu Čechy a Morava nechápal, nechápal jsem ani následné utrpení lidu. Postupně jsem ale vnímal, jak různé skupiny a osobnosti míní z tohoto utrpení vyvodit důsledky. Vůbec jsem ale netušil, kolik úskalí taková zaměření skrývají. Panoval strach. Do obce přijížděla německá vojska, gestapo. Zatýkali místní občany. Odváželi je do koncentračních táborů. Vypálili a prostříleli domky. V ranních hodinách 1. května 1945 obsadili němečtí vojáci obec. V každém stavení hledali partyzány. Dne 5. května časně ráno stavěli občané barikády. Chtěli zabránit příjezdu dalších německých vojsk. Pak se mnohé změnilo. Odpoledne téhož dne prohlásili partyzáni obec za svobodnou. Na budovách obecního úřadu a školy zavlála československá vlajka. Dne 10. května přijel do obce první voják Rudé armády. Občané ho vítali slavnostně. Dva dny nato přijelo 1200 rumunských vojáků. Pomáhali zatýkat zběhlé německé vojáky, starali se o svoji očistu, o pořádek v obci. Vojska odjela z obce 27. května 1945. Ten den skončila u nás 2. světová válka, nastal mír.

Pokračovat ve čtení „Neúprosný osud politika“

Zkoumáme, píšeme se znalostí věcí a událostí?

Abych pravdu řekl tak se domnívám, že ne. Při čtení mnohého se mně zdá, že pisatelé píší účelově, jak se říká na zakázku, pro potřeby toho či onoho. Přesvědčovali mě o tom mnohé články, různé analýzy kolem roku 1989 a 17. listopadu 1989. Dnes už jde ono dění k zapomnění. Jsou jiné, aktuálnější a složitější problémy a starosti.  Najdou se však lidé, historici, studenti či zájemci o události oné doby, kteří se událostmi zabývají.

Nedávno jsem četl úryvek, mně neznámého autora, který se věnoval oddělení ústředního výboru KSČ s názvem Oddělení státní administrativy (někdo ho nazýval 13. oddělení). Toto oddělení jsem necelý rok v letech 1988 a 1989 vedl. Dočítal jsem se, že jsem byl dokonce generálem ministerstva vnitra, navrhoval tresty disidentům, organizoval zásahy příslušníků ministerstva vnitra proti demonstrujícím, kteří měli výhrady proti politickému systému a proti vedení společnosti, dosazoval kádry do funkcí, vlastnil hotely a podniky v Čechách a na Moravě, žil si nad poměry a dokonce i „řídil“ předního disidenta Václava Havla. Lež za lží.

Pokračovat ve čtení „Zkoumáme, píšeme se znalostí věcí a událostí?“

Před volbami se vzpomínky za vzpomínkou vrací…

Foglarovy Kluby

Už je to dávno, kdy jsme jako kluci hltali knihu J. Foglara „Hoši od Bobří řeky“. Na jejím základě jsme si ověřovali naše schopnosti a vlastnosti, zda jsme bázliví nebo odvážní, pružní nebo těžkopádní a neohební, dovední či nešikovní, ušlechtilí nebo špatní. Zakládali jsme čtenářské Foglarovy kluby. U nás v obci, která se nalézá uprostřed lesů, pod Žákovou horou a Tisůvkou, nesl náš klukovský klub název „Lesní národ“, vedle v Herálci „Strážci údolí.“ Příkladem nám byl klub Rychlé šípy v čele s Jindrou Hojerem. Jejich příběhy byly otiskovány pravidelně v časopise Vpřed.   V obci jsme měli propůjčenou klubovnu. Zde jsme si četli zmíněnou knihu, příběhy Rychlých šípů, učili se k vzájemnému dorozumívání morseovku, připravovali se na „lovení“ třinácti bobříků. Pokračovat ve čtení „Před volbami se vzpomínky za vzpomínkou vrací…“

Dodatek k rozhovoru Rudolfa Hegenbarta k roku 1989 a k 17. listopadu

 

Rád bych se zeptal, proč si myslíte, že různí pánové a činitelé, dříve třeba svazáčci, píší, mluví v projevech, uvádí v knihách, že jste s Lorencem usilovali o moc? 

Odpověď: Za prvé si myslím, že dnes už to mnoho lidí nezajímá. Zajímá to ty, kteří i s odstupem let by byli rádi na výsluní a dodatečně se přihlásili o zásluhy na převratu u nás a ty druhé odsoudili pro naivitu. Nejen nyní, ale i v nedávné minulosti různí pisatelé psali „absolutní pravdy“ jak Hegenbart s Lorencem zcela naivně se pokusili provést salónní převrat a získat moc, jak dobře víte, obdobně psal či píše i bývalý generální tajemník KSČ. Dokonce věděli a vědí, že jsme si rozdělili snad nejvyšší funkce. Opakuji, co jsem dříve psal, že se mně zdají nemocní.

Myslíte si, že se tomu věří? 

Odpověď: Pisatelé takových nesmyslů chtějí, aby se tomu věřilo. Rozumný a zdravý člověk i bez vysokoškolského vzdělání nemůže věřit kam až mohou zasahovat neuvěřitelné bláboly těchto tvůrců. Oni odvádějí pozornost od vlastních zájmů a aktivit oné předlistopadové, listopadové a polistopadové doby. Mně někdy připadají, jako by ztratili vědomí a ocitli se ve sféře snů, nadpřirozenosti, v oblasti trvalého balamucení veřejnosti.

Vy jste ale spolupracoval s A. Lorencem, ne? 

Odpověď: A proč bych nespolupracoval? Byl to vzdělaný, pracovitý, umný člověk s velkou perspektivou. To nebyl dogmatik. To byl perspektivní člověk, kterému bylo vlastní pomáhat rozvíjet a vést k demokracii naši společnost. Takové poznání bylo pro mě rozhodující.
Pokračovat ve čtení „Dodatek k rozhovoru Rudolfa Hegenbarta k roku 1989 a k 17. listopadu“

Rozhovor Rudolfa Hegenbarta s Janem Sobotkou před výročím 17. listopadu 1989

 

  1. Letos si občané budou znovu připomínat listopadové události před 28 lety. Vzpomínáte i Vy rád?

Odpověď: Jde o státní svátek, respektuji ho. Tento den rozhodl o dalším osudu našich národů, o změně společenského systému. Proč bych ale měl vzpomínat rád? Pro mě začalo období velkého utrpení, nespravedlivého obviňování za údajné organizování střetu na Národní třídě v Praze, špinění, degradace, volání po nejpřísnějším potrestání. Zřejmě jsem měl jít na šibenici.

  1. Odkud vycházely takové požadavky?

Odpověď: Od radikálních komunistů, kteří se domnívali, že nastal čas vypořádat se ze všemi, kteří chtěli reformy, změny praktik komunistické strany, posléze od opozičních sil, které se chtěly zbavit obhájců předlistopadového režimu. Bylo jim vštěpeno, že jsem se já „pral“ za udržení starých pořádků. Přitom jsem v Praze nebyl. Byl jsem doma na Vysočině.

  1. Jak se projevovaly dle Vás útoky na Vaši osobu?

Odpověď: Útoky začaly vystoupením ministra zdravotnictví na aktivu jeho pracovníků. Prohlásil, že jsem naplánoval a dokonce řídil střet na Národní třídě 17. listopadu 1989, že za něj nesu zodpovědnost.

  1. Vy jste se nebránil?

Odpověď: Ale bránil. Celý den jsem ho naháněl telefonem, ale nesehnal. Dostihl jsem ho až večer, doma. Řekl jsem mu, že na něj podám trestní oznámení pro pomluvu a urážku. Koktal, bránil se, že by on nikdy nic takového neudělal. Když jsem mu řekl, že mám písemné stanovisko pracovníků jeho rezortu, kteří potvrzují jeho výrok, změnil povídání. Prý mohl něco podobného říci, ale prý to nemyslel špatně. Nikdy by mně neublížil. Prý se nemám zlobit, omluvil se. Udělal jsem chybu, že jsem trestní oznámení tehdy nepodal. Pokračovat ve čtení „Rozhovor Rudolfa Hegenbarta s Janem Sobotkou před výročím 17. listopadu 1989“