Ještě v noci po obdržení smutné zprávy jsem zavzpomínal. Byl jsem poslán kdysi do Gotwaldova s úkolem zlikvidovat Slušovice a omezit maximálně práci a vliv docenta Čuby, zamezit, aby jeho teorie byly rozšiřovány, za cenu kriminalizace některých jeho činností. Slušovice ani doc. Čubu jsem neznal, nikdy ho neviděl, nikdy předtím ve Slušovicích nebyl.
Po nástupu do Gotwaldova jsem záhy odjel do Slušovic, abych se seznámil s „kontrarevolučním hnízdem“ jak nazvali Slušovice funkcionáři KSČ v Brně. Po prohlídce a výkladu zaměření družstva jsem si uvědomil, že vše, co dělají prosazuje komunistická strana a že prosperitu naše společnost potřebuje. Nechci použít frázi, ale ve Slušovicích se věda stala skutečně základní výrobní sílou. Její technologická aplikace vyžadovala kázeň, cílevědomý proces. Přinášela své plody ve formě zisku, v sociální oblasti. V tom spočíval onen „Slušovický zázrak“. Otevřeně jsem jim na závěr mé návštěvy řekl, že u mě mají zelenou, budu je podporovat.
Vše jsem dodržel, Slušovice podpořil a doc. Čuba se okamžitě stal členem předsednictva okresního výboru KSČ. To byl obrovský poprask v Brně, v Praze i v některých kruzích v Gotwaldově. Jeden pracovník ideologického oddělení ÚV KSČ mne mezi čtyřma očima varoval, abych dal ruce pryč od Slušovic nebo špatně dopadnu. Vyhodil jsem ho z kanceláře a řekl mu ať sám jde říci do Slušovic, že soudruzi z Nábřeží Ludvíka Svobody, z ÚV KSČ, nemají rádi Slušovice, protože dosahují vynikajících hospodářských a sociálních výsledků.
Čubu jsem dále podporoval, a to i v dobách kdy mě ÚV KSČ odstranil z Gotwaldova a přesunul do Prahy, „pod lucernu“, jak si činitelé ÚV KSČ mezi sebou říkali. Byl jsem si vědom, že chce-li být společnost úspěšná a lidé spokojení, je nutný pokrok, nelze ho zastavit. Že je nutné, aby stranická práce směřovala směrem k pokroku a nelpěla na dogmatických poučkách o diktatuře proletariátu. Lidé už byli vzdělaní, dělnická třída vyspělá a potřebovala jiné impulsy než omezovat činnost vědeckotechnické inteligence, která vždy byla nositelem pokroku.
To mnozí činitelé komunistické strany nechápali a nechápou dodnes. I dnes je stále dostatek chytrých, kteří stále trvají na starých poučkách, aniž by pochopili, že svět se ubírá rychlým tempem za pokrokem. Bylo ale zajímavé, že vysocí činitelé KSČ, mimo L. Štrougala, kritizovali slušovický systém a Čubu osobně, ale zahraniční delegace do Slušovic vozili. Byla to podlost vysokého řádu!!! Takové jednání jsem nesnášel.
Poslední velkou ránu dal Slušovicím president Václav Havel. V únoru 1990 na Staroměstském náměstí v Praze kritizoval Slušovice a slušovické nitky v Praze. Dal impuls k jejich likvidaci. Dokončil zkázu Slušovic, po které volali dogmatici v KSČ.
Dovedu si představit kolik „chytrých“ se nyní bude hlásit k odkazu doc. Čuby, byť proti němu brojili, odsuzovali jej, nikterak jej nepodpořili. Je to k nevíře. Budou i ti, kteří z hlediska špatného, nepochopitelného a nerozumného vývoje společnosti, budou kritizovat a špinit i doc. Čubu. V listopadu 1989 to ale prohráli sami tito kritici, protože podcenili stav a vývoj ve společnosti, neuměli využít kádry, které měly schopnost skoncovat s těmi, kteří bourali společenský systém a vést společnost k prosperitě… Bohužel.
Docenta Čuby jsem si nesmírně vážil pro jeho vysoké znalosti, schopnosti, cílevědomost, statečnost a odvahu, boj za demokratický socialismus. Nikdy v životě neublížil komunistické straně, byť uměl využívat pro práci Agrokombinátu schopné a vzdělané občany bez ohledu politického přesvědčení či náboženského vyznání. To by měla dělat každá suverénní, vyspělá a cílevědomá společnost. Čest jeho památce!!!
Rudolf Hegenbart
Perfektně napsáno.