Dodatek k rozhovoru Rudolfa Hegenbarta k roku 1989 a k 17. listopadu

 

Rád bych se zeptal, proč si myslíte, že různí pánové a činitelé, dříve třeba svazáčci, píší, mluví v projevech, uvádí v knihách, že jste s Lorencem usilovali o moc? 

Odpověď: Za prvé si myslím, že dnes už to mnoho lidí nezajímá. Zajímá to ty, kteří i s odstupem let by byli rádi na výsluní a dodatečně se přihlásili o zásluhy na převratu u nás a ty druhé odsoudili pro naivitu. Nejen nyní, ale i v nedávné minulosti různí pisatelé psali „absolutní pravdy“ jak Hegenbart s Lorencem zcela naivně se pokusili provést salónní převrat a získat moc, jak dobře víte, obdobně psal či píše i bývalý generální tajemník KSČ. Dokonce věděli a vědí, že jsme si rozdělili snad nejvyšší funkce. Opakuji, co jsem dříve psal, že se mně zdají nemocní.

Myslíte si, že se tomu věří? 

Odpověď: Pisatelé takových nesmyslů chtějí, aby se tomu věřilo. Rozumný a zdravý člověk i bez vysokoškolského vzdělání nemůže věřit kam až mohou zasahovat neuvěřitelné bláboly těchto tvůrců. Oni odvádějí pozornost od vlastních zájmů a aktivit oné předlistopadové, listopadové a polistopadové doby. Mně někdy připadají, jako by ztratili vědomí a ocitli se ve sféře snů, nadpřirozenosti, v oblasti trvalého balamucení veřejnosti.

Vy jste ale spolupracoval s A. Lorencem, ne? 

Odpověď: A proč bych nespolupracoval? Byl to vzdělaný, pracovitý, umný člověk s velkou perspektivou. To nebyl dogmatik. To byl perspektivní člověk, kterému bylo vlastní pomáhat rozvíjet a vést k demokracii naši společnost. Takové poznání bylo pro mě rozhodující.

Kdy se začalo vytvářet takové mínění o vás dvou? Kdo to začal? 

Odpověď: Britská televizní stanice BBC. Ta tehdy zveřejnila blábol, že Hegenbart s Lorencem sepsali program, který vedl k převratu. Tento výjev blábolu odvysílala i československá televize pod názvem Čech – mat. Hned jsem reagoval a napsal tehdejšímu řediteli televize panu Kantůrkovi a žádal vysvětlení, odvolání. Dlouho nereagoval. Tak jsem urgoval odpověď, možná dvakrát. To už si přesně nepamatuji. Nakonec mně odpověděl, že šlo o jistou uměleckou dikci, jistý dílčí pohled britských kameramanů. To byla pěkná umělecká dikce!!! Zdeformovala lidské myšlení.

Co následovalo? 

Odpověď: Druhou kamufláží, která šokovala veřejnost, byla knížka Polojasno. Mně zaujal rozhovor, který jsem si uschoval na památku. Zřejmě se odvíjel z mých slov v Parlamentní komisi pro dohled nad vyšetřováním 17. listopadu 89. První dotaz, který mně předložila komise k vyjádření, byl dotaz, zda se znám a stýkám se s V. Mohoritou? Byl to zvláštní a pro mě nečekaný dotaz. Odpověď jsem, že se s ním znám. Z dalších dotazů vyplývalo, že chtějí vědět, kdy jsem připravil střet na Národní třídě, jak ho řídil, s kým jsem spolupracoval. Dokonce jsem se vnitřně usmál, ale nic nedal najevo, že jsem snad řídil politruky v SNB. Bylo znát, že členové komise zamlžují, odvádějí pozornost, ale chtějí mě, jak se říká chytit na hruškách a zdokumentovat, že jsem to byl já kdo řídil střet na Národní třídě. Dal jsem jim k dispozici dokumenty, které jsme vypracovali na oddělení pro předsednictvo strany.

Zajímavý byl dotaz na bývalého vedoucího odboru bezpečnostní politiky oddělení, které jste vedl? 

Odpověď: Ano. Byl to plukovník Václav Zajíček, který jako důstojník ministerstva vnitra odešel z oddělení zpět do svého rezortu. Při dotazu, jak jsem zasahoval do kompetenci ministerstva vnitra a ostatních řekl, že Hegenbart důsledně dbal, aby se nezasahovalo do řízení rezortů a aby byla důsledně dodržována zásada politického vedení a kontroly. Jeden z členů komise pak napsal, jak velkou chybu udělali když pozvali právě tohoto činitele!

Co vás tak zaujalo z Polojasna, že jste si schoval citáty? 

Odpověď: No, to, co tam bylo napsáno. Pisatel, pan Bartuška, měl říci: „Víte jakej to na mě udělalo dojem? Že tuhle revoluci připravil Lorenc s Hegenbartem a dalšíma partajníkama, že se dohodli i s některýma lidma v opozici, protože vy sám víte nejlíp, že kontakty mezi Stb a Chartou byly velice intenzivní a zdaleka nebyly jenom pracovní…“ „Tak já ti něco povím“, křičí pan Danisz, „Vašek mi tuhle říkal: toho Hegenbarta nechte na pokoji, ten pro vás udělal tolik, že se budete jednou divit… To je co? Takže si tu přestaň hrát na chytrýho. Nikdo o to nestojí.“ Tomu jsem vůbec nerozuměl. To byla ale veliká změna oproti tvrzení Václava Havla v prosinci 1989 v krizovém štábu koordinačního centra Občanského fóra.

Řekl něco zajímavého? 

Odpověď: Jak se to vezme a kdo se toho chopí. Tehdy řekl mj. „…A budou mít vládu zplichtěnou s panem Čalfou a Husák bude dál sedět na Hradě. Jakmile odstoupí Husák, tak je naprosto nová situace, je to náš starý požadavek… a to, že on tam dřepí, není dávno jeho osobní ješitností, ale součást hry, kterou s náma hrajou od Husáka přes Hegenbarta po Zdeňka Mlynáře, to je jedno spiknutí, že  jo…“ Další den pan Havel prohlásil mj.: „…Samozřejmě, proč to opakujou! To je přeci jasný proč! To je stranická režie, Hegenbart pozval Mlynáře, ten mluví za stranu a mluví přesně v duchu jejich intrik a jejich plánů…!“  Jak ale víte hlavními hrdiny spolupráce s Václavem Havlem se stal V. Mohorita, Čalfa a před tím i ochránci jako bývalý generální tajemník a předseda federální vlády té doby, ale nikdy Hegenbart. Nikdy jsem se s V. Havlem nesetkal. A když jsem požádal herce Oldu Navrátila o zprostředkování setkání, abych znal jeho názory, tak prý odpověděl. „Jó Hegenbart? To je ten, co pozval Mlynáře do Prahy.“ Neměl čas, neměl zájem. Já jsem byl u něho odepsaný, hozen mimo provoz. Měl jiné a výrazné spojence nejen u nás, ale i v zahraničí včetně východní spřátelené země. Já jsem stejně nebyl schopen aktivní práce. Nejprve po infarktu 23. srpna 1989 a posléze po infarktu 21. listopadu 1989. Skončil jsem s prací v ústředním výboru strany. L. Adamec mně také řekl, že nemá pro mě práci!

On s vámi nekomunikoval? 

Odpověď: Ne. Měl jiné spojence a důvěrníky, především svazáky a své mladé poradce. Při návštěvě nemocnice a ošetřující lékařky v lednu 1990 mně šéfredaktor Signálu, který odcházel od předsedy strany L. Adamce kterého jsem potkal na schodech před ústředním výborem komunistické strany mj. řekl: „Laďa Adamec mně řekl, že má o tebe obavy.“ Vzkázal jsem mu, aby se raději staral o sebe. Trošku lehkomyslně jsem reagoval, ale bylo to určité varování. Vše se točilo nějak do pekel, do předem dohodnutých variant.  Vyvrcholením byl pátek 29.12. 1989. Na návrh Mariany Čalfy a s přispěním V. Mohority a téměř všech komunistů ve Federálním shromáždění, byl zvolen presidentem republiky Václav Havel.

To se vám nelíbilo? 

Odpověď: Ne. Byli jiní, schopní, kteří se podíleli na politice Jara 1968 a tuto významnou funkci si zasloužili. Havel pocházel ze zázemí, které příliš nefandilo politice socialismu i když ve svých prvních projevech ve funkci presidenta se k socialismu vehementně hlásil. Bylo to falešné. Na vysoké škole politické, kde jsem studoval, se mnohé programy politiky Pražského jara 1968 tvořily, konzultovaly. Byl jsem u toho, byl jsem i instruktorem ústředního výboru KSČ pro zajišťování této politiky v okresech a závodech. Nikdy v historii neměla komunistická strana takovou velikou autoritu ve společnosti jako v roce 1968. Při přebírání Diplomu o absolvování školy jsem slíbil rektoru této školy, že této politice zůstanu věrný po celý život.

Vraťme se k dokumentu, který jste tvořili na vašem oddělení v lednu 1989, jak to bylo? 

Odpověď: Už jsem několikrát zveřejnil dokument, který připravilo oddělení, které jsem vedl. Myslím, že je i na mých webových stránkách na internetu. Psal jsem otevřeně i to, že jsem konzultoval sepsaný soubor opatření a zejména zdůvodňující preambuli, abychom se nedopustili omylu, s A. Lorence a dalšími, kteří znali dobře situaci ve společnosti. Dokument nebyl tajným spisem pro salonní převrat, ale otevřeným souborem pro generálního tajemníka a předsednictvo strany. Jaký byl obsah a jak to dopadlo je zveřejněno  v jiném rozhovoru anebo v mých textech na internetu.

Co bylo smyslem vaší aktivity? 

Odpověď: Měli jsme zájem, aby strana reagovala na neuspokojivou tehdejší společenskou situaci, a to nejen já, spolupracovníci, ale i velká část členů komunistické strany, nevyjímaje mnoho činitelů mocenských orgánů státu. Koneckonců, vedoucí činitelé těchto orgánů se, v souvislosti s přípravou zasedání ústředního výboru na konci roku 89, vyjádřili kladně k potřebám personálních změn ve vedení KSČ a státu a k rychlejšímu procesu společenské přestavby a to písemně. Očekávali razantní změny. Takové požadavky jsem tlumočil otevřeně i na zasedání ÚV KSČ v březnu 1989, naprosto otevřeně a obdobně na poradě s vedením ústředního výboru KSČ koncem října 1989. Nešlo o žádný salonní manévr, jak uvádějí kolem dokonale různí pisatelé, ale o jisté stanovisko, názor, potřebný pro zasedání ústředního výboru. Tolik očekávané a dobře připravované zasedání se však nekonalo. Kdosi, aby zamezil jednání pléna ústředního výboru, zorganizoval střet na Národní třídě. Navíc ten kdosi vše zorganizoval s cílem likvidace především mé osoby a také „jestřábů“ jak nazývali svazáci a jejich spolupracovníci vedoucí činitele strany a státu a také šlo o likvidaci „slušovických nitek v Praze“ jak nazval už president Václav Havel na Staroměstském náměstí v Praze únoru 1990 ty, kteří podporovali slušovický řídící model.

Prosincový sjezd strany v roce 1989 mohl vše vyřešit, ne? 

Odpověď: Mohl, ale vyřešil vše jen polovičatě. Za všechno, co strana v historii vykonala, se k mému údivu omluvil. I za dobré výsledky! Byl tam ale vznesen pozoruhodný návrh, aby 17. listopad se stal Památným dnem ČSSR! Vidíte, stal se státním svátkem, ale impuls vyšel na tomto jednání komunistů.

Zúčastnili se i bývalí činitelé strany, zúčastnil jste se vy tohoto sjezdu? 

Odpověď: Pokud vím, na sjezd nebyli pozváni ti činitelé, kteří byli zvoleni na 15. sjezdu KSČ, aby vyložili své představy o době od zmíněného sjezdu a kteří také překvapivě utekli od moci na zasedání ústředního výboru v listopadu 1989. Myslím si, že to byla chyba. Určitě by došlo k ostrému střetu a k vyjasnění mnohého. Já jsem byl pozván jako host. Hned v úvodu byl zvolen předsedou strany Ladislav Adamec. Po této volbě následovala volba 1. tajemníka strany. Aniž kdokoliv se mnou hovořil objevil jsem se mezi kandidáty i já. Ladislav Adamec ale vystoupil a řekl, že slíbil, i když dodnes nevím komu, že bude vykonávat funkci předsedy strany jen za podmínek, že 1. tajemníkem bude V. Mohorita. Nebylo o čem diskutovat. Na mě tam bylo vzneseno mnoho lživých připomínek. Po této volbě jsem byl navržen do funkce 2. tajemníka strany. Takovou funkci mně nabízel L. Adamec už v době kdy byl předsedou federální vlády. Funkci jsem odmítnul i tentokrát. Neměl jsem žádný zájem.

Ale návrhy na vaše využití pokračovaly, ne? 

Odpověď: Ano. Po těchto volbách jsem byl navržen na předsedu ústřední kontrolní a revizní komise. Opět bez konzultace se mnou. I tuto funkci jsem odmítl. V přestávce se mě někteří delegáti ptali, proč se všeho vzdávám Odpověď byla jednoduchá. Jednak jsem byl v pracovní neschopnosti po infarktu a aktivně nemohl pracovat a za druhé jsem jim řekl, že se vzdávám všeho a chci jít domů k manželce a k rodině. Vnitřně jsem byl přesvědčen, že nově zvolení činitelé KSČ mají souvislost se střetem na Národní třídě, s nímž jsem byl, v rámci jejich potřeby se mně zbavit, spojován. Celému národu zamotali hlavu a mně připravili nepříjemné chvíle. Nemínil jsem se podílet na komedii století, hrát kašpara či šaška a převlékat kabát. O žádnou funkci, o získání moci, jsem neměl zájem. Dokonce z nitra stranické organizace Prahy, v době, kdy jsem ležel v nemocnici po infarktu, jsem byl informován, že vedu 2. centrum ve straně, které je třeba zlikvidovat. Nechápal jsem kam až daleko lze zajít. Na nemocniční posteli jsem si vzpomněl na Slánského centrum a jak dopadl.

Před časem jsem četl vaše vyprávění o článku ve Studentských listech Karlovy univerzity. Nechtěl by jste se k tomu vyjádřit? 

Odpověď: Pokusím se. Mám na ně trvalou památku. Tehdy ve Studentských listech KU zveřejnila studentka, pozdější mluvčí ministra vnitra české republiky, Beáta Berníková, stať pod názvem „Čubův slušovický syndrom“. Psala mj. „…že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hosťom, svědčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zriadil vycvikové stredisko pre „bojůvky“, kterých členovia boli něskor nadsazováni do demonštracií jako provokatéri.  Roku 1988 KSČ už zachvátil ošial Gorbačovskej perestrojky a tito ludia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusních fór“ a nadsazovaní do občanských iniciativ… Zatial nemame prokazatelné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou. Niekolko svedkov však trdí, že tato spolupráca bola uskutečňována na základě osobných kontaktov a vazieb medzi Čubom a stranickými predstavitelmi, ktorí 13. oddělenie viedli, konkrétně Hegenbartom…“

Reagoval jste? 

Odpověď: Reagoval. Napsal jsem pisatelce dopis a ptal se jí, zdali nezakládá nová padesátá léta. Něco tvrdí bez znalostí lidí a skutečností. Ptal se jí, zda takový postup je charakteristický pro intelektuálního pracovníka. Kdo jí dal právo tak mluvit a osočovat, falešně psát? Žádal jsem o vysvětlení a uvedení zdroje, který jí dal takové falešné informace. Odpověděla v dalším vydání Studentských listů takto: „Pane Hegenbarte, já zírám. Beáta Berníková“. Zíral jsem já a hledal propojení různých iniciativ.

To muselo mít nějaké širší souvislosti? 

Odpověď: Určitě ano. V roce 1989 zástupci stranické školy města Prahy přišli s návrhem zřídit aktiv pro diskuse s mládeží. Chtěli, aby aktiv byl podřízen mně. Byl to podivný návrh, ale vedení stranické organizace znalé aktivit mládeže a opozice vědělo co činí, myslelo dopředu. Pro oddělení to byl velký nesmysl, taková práce patřila propagandě, ideologickému oddělení. Byl jsem spokojen, že sám M. Jakeš návrh jednoznačně odmítl a já jsem z jeho pověření napsal dopis představiteli strany v Praze, aby si takové otázky řešili sami, spravují přece území Prahy.

Měla tyto akce dozvuky? 

Odpověď: Ano. Později jsem byl vyslýchán na ministerstvu vnitra, zda jsem ten dopis napsal.

Neodpověděl jste mně na ty širší souvislosti takového činu? 

Odpověď: Chybou pracovníka, stážisty odboru bezpečnostní politiky bylo, že skočil na lep či byl cílevědomě získán a v roce 1988 nějaký aktiv uskutečnil ve Slušovicích, ale žádná příprava na bojůvky. Byl jsem pozván i já. Pozvání jsem odmítl.  Něco takového pražské zázemí a svazáčci, havlovci, potřebovali. Byla to součást všeho, co podnikli na Národní třídě 17. listopadu 89. Mínili doložit, že v touze po moci jsem zorganizoval tuto bitku, která se připravila ve Slušovicích za podpory M. Jakeše, doc. Čuby a tak jsme chtěli dosáhnout moci. Dali impuls k rozbití Slušovic a také k tomu, aby podporovatelé Slušovic v Praze byli zničeni. Vyšlo jim to. Aby se mohli dobře připravit, tak týden před 17. listopadem, spolu se sovětskou stranou, zorganizovali pro mě delegaci ústředního výboru KSSS s mým protějškem. Hned jsem si vzpomněl na pana Semjonova a na naše setkání u večeře. Musel jsem se jim věnovat a jezdit po republice. Byli jsme v Praze, v Jihlavě, v Bratislavě a Trnavě. Dění v Praze jsem se nemohl věnovat. Také jsem unavený odjel domů a oni v klidu mohli prohlásit, že jsem řídil akce na Národní třídě. Podle mého názoru měli svazáci, pražští straničtí činitelé, havlovci, ale i někteří mladí poradci L. Adamce, všechno promyšlené.

V minulém jednom rozvoru jste naznačil faktory, které garantovaly rozvoj socialismu. Nechcete říci ještě pár slov? 

Odpověď: Ano. V jednom rozhovoru jsem řekl, že budování socialismu u nás bylo odvislé od vedoucí úlohy KSČ a našeho vztahu k Sovětskému svazu. Koncem roku 1989, zvolením pana Havla presidentem republiky, představitelé KSČ dali návrh na zrušení vedoucí úlohy KSČ ve společnosti, což rovněž komunisté ve Federálním shromáždění schválili. Pro mě to byl signál ke konci socialismu i když jsem dobře chápal tehdejší podmínky a názory  ve společnosti a především to, že bylo nutné zvýraznit práci jiných politických stran a seskupení, dát prostor inteligenci, což bylo po léta  tlumeno. Současně přicházelo ve známost, že sovětské vedení nejenže podporovalo V. Havla, ale také prý nesouhlasilo s jakýmkoliv odporem proti opozičním silám. Dříve bylo, v rámci potřeb rozvoje demokracie u nás, na jejich straně a nic nenamítalo proti zrušení vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti. To byl konec pro všechny, kteří dávali svůj život ve prospěch spravedlivé společnosti, socialismu, kteří za jeho ideály položili životy na frontách 2. světové války, v odboji, v partyzánských oddílech i v koncentračních táborech.

Jaké závěry jste si z toho vyvodil doma ve sém soukromí? 

Odpověď: Osobně jsem si to shrnul jednoduše, asi naivně. Nikde jsem to po léta nezveřejňoval z obav, že budu zase napaden, vyslýchán, řešen. A to: V roce 1945 nás Sovětský svaz za tehdejšího stranického a státního vedení osvobodil od fašismu a pomohl vytvořit podmínky k nastolení socialismu, v roce 1989 nám pomohl Sovětský svaz za jiného stranického a státního vedení zbavit se socialismu a postupně vrátit naši vlast do období po kterém snily Západní země. Zbavit nás samostatnosti, suverenity, obrat nás o bohatství vytvořené našimi národy. Vím však, že přátelství našich národů a národů Ruské federace bude dále žít a také se rozvíjet.

Co řeknete na samý závěr? 

Odpověď: Připomenu slova Jiřího Koláře z roku 1968 pod názvem Rada slouhům. Tehdy psal: „Omlouvali jste zločiny a vynášeli zradu? Mlčeli jste i když tráva křičela? Psali jste i když se inkoust červenal? Věřili jste, když ani půlnoc nevěřila svým očím? Byli jste vždy u koryta? Měli jste popravené za třísky při kácení lesa? Děvkařili jste, když i se děvkám stahoval klín? Sloužili jste, když i feny zalézaly? Šplhali jste, kličkovali, mazali med? Přijímali jste pocty, když i kámen si odplivoval? Odsuzovali jste, když se i provaz styděl za oprátku? Štěkali jste, když zapíral hlas i poslední alík?  Donášeli jste, když i udavači mluvili o špíně? Máte ruce od krve? Lízali jste paty a lhali? Hrabali jste a žrali?  Neslyšeli jste, co si štěbetali i vrabci? Přinutili jste šeptat i děti? Šlapali jste i po spoutaných? Plivali jste po mrtvých? Opíjeli jste se cizími slzami a cizím potem? Všechno, všechno sveďte na stranu, muzikanti moci!!!“

Podepsal Rudolf Hegenbart, srpen 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*