Listopad po letech

Listopad, to je měsíc smutku. Vzpomínáme Všech svatých, Dušiček, vzdáváme úctu a hold svým nejbližším zemřelým předchůdcům. Je to i bláznivý měsíc. Počasí je nevlídné, chlad se míchá s oteplením, vlhko a lezavá zima jsou nepříjemné. Země začíná být studená, mokvající, pole a cesty rozblácené. Mlhy jim nedovolují oschnout. Příroda odumírá. Domov se stává jediným útulkem dokonalosti a krásy. Doma, pokud nemíníme být otravování poslechem kolem dokola opakujících se televizních zvěstí o množství nakažených spoluobčanů koronavirem, čteme. Vracíme se prostřednictvím románů a poezie, prostřednictvím historických fakt k životu. V minulosti hledáme v duších našeho národa pud po vzdělání, touhy po něčem vyšším, krásnějším. Hledáme poselství skutečné pravdy a lásky. Odmítáme lži a klamy, nucené povinnosti, odmítáme hořkost, která se nejednou v srdcích umístila, odmítáme svět, který nás učí lhát. Chceme se chopit celou duší idejí národních a tvořit pevné přesvědčení, posilovat odvahu, nevzdat se svého vlastenectví. Naše touhy se spojují s láskou k vlasti, s touhou v pravdě žít. 

Staleté velkomeziříčské zkušenosti o jednotě lidu mají platnost 

Tak jsem se začetl i já. V knize Století českého kalendáře, kterou napsal Zdeněk Urban a vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1987, jsem v kalendáři Koleda z roku 1852 našel článek, jak Turci byli před Velkým Meziříčím. Píše se, že „…roku 1663…činil na levém břehu dunajském po Moravském poli až blízko k Jihlavě četný houf Turků a Tatarů nájezdy, vražděním a pálením všude hrůzu roznášeje, zvláště pak poblíž  města Velkého Meziříčí, kdežto obyvatelstvo v zoufalosti své hledělo dvojím způsobem před záhubou se zachrániti. Někteří totiž hledali útočiště v blízkých hustých lesích, jiní opět uzavřeli brány, s hradeb a věží na každé hnutí strašných zástupů těch bedlivý pozor dávajíce, když se Tataři blížili, tu nejen všickni muži do boje schopní, nýbrž i starci, ženy, a děti objevili se na hradbách s lesknoucími se zbraněmi, vlajícími prapory a chocholy… A hle! Nepřátelé takto obelstěni se domnívali, že v městě nachází se velká síla branného lidu, velkou převahu nad ně majícího, a v této své důmince uznali za dobré raději odtáhnouti, aniž se byli dost málo a dobytí města pokusili…“ Jak symbolické i pro dnešek!

Mail, který několikrát koloval na internetu

Druhou zajímavostí současných listopadových dnů byl mail, který jsem obdržel pod názvem: „Hele, co ještě „nevyleze“ na světlo boží. Co si o tom myslet?“  Šlo o připomenutí práce Agrokombinátu Slušovice, o významu jeho předsedy docenta Františka Čuby, o neurvalé likvidaci tohoto komplexu po roce 1989. 

Nemohl jsem nezareagovat. Byl jsem přesvědčený, a dosud jsem, že výsledky tohoto významného komplexu byly, mimo zájmů likvidace tohoto Agrokombinátu ze strany západních a východních rozvědek a geopolitických změn dohodnutých velmocemi, jedním z prostředků k likvidaci socialistického společenského systému. V blízkosti tohoto komplexu jsem pracoval, poznal osobnosti tohoto celku, jeho cíle a zaměření, vynikající výsledky v hospodářské a sociální oblasti, v uspokojování potřeb a zájmů lidu. Kdysi mnozí občané, doma i v zahraničí, prohlašovali, že jde o „Slušovický zázrak“. Sepsal jsem svoje zkušenosti, které dávám k dispozici, ale nikomu je nevnucuji. 

Byl to zázrak či důsledná a odpovědná práce lidu?

Slušovický zázrak měl být zlikvidován již počátkem osmdesátých let. A to z pokynů určitého křídla v ÚV KSČ. Já jsem byl přesunut do Gottwaldova, abych ten úkol naplnil. Bylo řečeno, že jde o kontrarevoluční hnízdo, které působí negativně na okolí. Základním prostředkem k likvidaci mělo být odstranění z funkce předsedy docenta Františka Čuby, a to všemi možnými způsoby. Psaním anonymů, dáváním podnětů ke kriminalizaci jeho práce, upozorňováním na jeho nedostatečnou politickou úroveň.

Po mé první návštěvě Agrokombinátu, po prohlídce všech provozů a po besedě s představitel tohoto seskupení jsem jim řekl, že u mě mají zelenou! Na každém pracovišti, kterými jsem prošel bylo totiž znát, že věda se tu stala základní výrobní silou. Dlouhodobé i krátkodobé cíle Agrokombinátu byly zformulovány do tak zvaných cílových programů v oblastech rostlinné, živočišné výroby, v oblastech přidružené výroby i v sociální oblasti. Cíl: být nejlepší v republice i ve světě! Prostředek k realizaci cílů? Věda, technika, výpočetní a automatizované systémy, kvalifikovaní lidé, kultura vysokého stupně, technologická kázeň, víra v dobro, neustálá konfrontace výsledků práce s výsledky průmyslově vyspělých zemí. K tomu vytvořili ekonomicky, sociologicky i psychologicky propracovaný systém řízení. Vše bylo založeno na hodnotách poznání, na vysokém stupni intenzifikace všech vnitřních procesů na vysoké produktivitě práce.

Kdo by neuznal a nepodpořil jejich směr? Jako politik jsem musel mít problematiku civilizačního procesu natolik osvojenou, abych vlastním přístupem nebrzdil rozvoj, ale vytvářel podmínky, potřebné klima. Za to vděčím vysoké škole politické a vysoké škole ekonomické v Praze.

Žádná kontrarevoluce, ale revoluce za pokrok

Slušovická orientace na pokrok a na uspokojování potřeb a zájmů lidu nebyla žádná kontrarevoluce, revizionismus. Slušovická cesta otevírala cesty k vyspělé kultuře, k vysoké úrovni vědeckého poznání, které byly vlastní všem průmyslově vyspělým civilizacím. Demokracie v tomto Agrokombinátu nespočívala v chaosu, kde si může dělat každý co chce, ale v možnosti každého zúčastnit se vnitrodružstevního procesu při důsledném respektování technologických procesů a zákonitostí výroby.

Neviděl jsem jiného východiska než hlavního organizátora všech procesů Agrokombinátu Slušovice zařadit do funkce člena předsednictva okresního výboru KSČ, aby jeho zkušenosti byly využívány v celém okresu Gottwaldov. A tak se, i proti vůli činitelů ÚV KSČ a kraje, stalo. Pracoval odpovědně a důsledně.

Jenže s tímto zařazením doc F. Čuby mnozí činitelé v centru, v kraji i v Gottwaldově nesouhlasili. Vyšli s tezí, že doc. Čuba nemůže být předsedou Agrokombinátu, protože neabsolvoval VUML – večerní univerzitu marxismu–leninismu. Tlak neustával a přesouval se i na moji osobu. Tehdy jsem se dohodl s členy vedení OV KSČ, že ustavíme komisi z členů vysokých zemědělských škol, Ústavu marxismu-leninismu a některých členů ÚV KSČ, která by provedla analýzu práce slušovického Agrokombinátu a posoudila zda jejich zaměření brzdí či zrychluje rozvoj socialistické společnosti a zemědělské výroby. Odborníci si stanovili téma analýzy: „Vliv slušovického řídícího systému na intenzitu zemědělské výroby“. Práce na analýze se rozběhla úspěšně, ale „kdosi z povzdáli“ práce omezoval, ovlivňoval analyzátory, se snahou, aby práce byl skončeny, aby zůstaly nedokončeny. Dokonce se za mnou dostavil pracovník ideologického oddělení ÚV KSČ, který mě informoval, zda vím, že vedení ÚV KSČ má ke Slušovicím vážné výhrady a dodal, abych dal ruce pryč od Slušovic nebo špatně dopadnu. Vykázal jsem ho z kanceláře a dodal mu, aby vyřídil vedoucím činitelům ÚV KSČ, aby sami jeli do Slušovic a řekli jim, že je a proč nemají rádi.

Analýza – vítězství a podpora

Analýza, přes všechny problémy a strasti, byla dokončena. Závěry byly jednoznačné. Slušovická cesta byla podpořena! Bylo to vítězství zdravých a pokrokových sil. Zkušenosti slušovického Agrokombinátu jsme převedli na celý okres Gottwaldov a stanovili program rozvoje mikroelektroniky, biotechnologií a životního prostředí. Začala celookresní aktivita v těchto směrech. Začaly i vážné problémy.

Účinné prostředky k likvidaci

Na okresní aktiv ředitelů výrobních podniků a služeb, předsedů JZD, a funkcionářů KSČ a Národní Fronty, neohlášeně přijel předseda Federálního shromáždění Alois Indra. Vedle hodnocení výsledků práce okresu Gottwaldov kritizoval okresní výbor KSČ za špatnou a nedůslednou kádrovou a personální práci ve Slušovicích. Oni totiž zaměstnávali vědeckotechnickou inteligenci bez ohledu politické příslušnosti či náboženské vyznání. Byly to vysoce zdatní odborníci, kteří tvořili postupně základ mozkového centra Agrokombinátu v čele s docentem Čubou. Významně přispívali k vynikajícím výsledkům kolektivu. Pochopil jsem, že jde o jakési varování. Jeho varování se záhy materializovalo. Na aktiv obuvníků Svitu, tentokrát nahlášeně, přijel tajemník ÚV KSČ pro ekonomiku Miloš Jakeš.  „Pro mé dobré výsledky práce v Gotwaldově“, mě odvolal z funkce v okrese a převedl do Prahy. Prý „pod lucernu“. Tak skončila moje éra v Gottwaldově i programy rozvoje mikroelektroniky, biotechnologie a životního prostředí.

Likvidační faktory mezinárodní

Jednoho dne přijel do Slušovic velvyslanec USA. Po prohlídce všech provozů, a po besedě s představiteli Agrokombinátu, se v závěrečné besedě zeptal docenta F. Čuby, zda by mohl porovnat československé a americké zemědělství. Docent F. Čuba odpověděl, že nemohl. To prý může jen ministr zemědělství. On ale může porovnat zemědělství USA se zemědělstvím Slušovic. Pokud vezme u USA základ 100 tak Slušovice představují 105! Velvyslanec popotáhl ze své dýmky a začal nevěřícně kroutit hlavou. Docent Čuba vše doložil výpočty a grafy, fotografiemi. Tato návštěva určitě nemohla zůstat bez odezvy. Přece nebylo zvykem, aby nějaký Agrokombinát byl lepší jak zemědělství velmoci. Tím hůře, že to bylo zemědělství socialistického systému. Pro západní kapitalistické mocné se slušovický řídící sytém stal nebezpečným. Kdyby se slušovický systém ujal v celé naší republice Západ by byl v koncích. 

V jeden čas přijela do Slušovic, tajně, skupina sovětských akademiků vyslaná nejvyšším představitelem Sovětského svazu, M. Gorbačovem. Podrobně si zapisovali vše, co ve Slušovicích viděli a slyšeli. Chtěli, aby docent Čuba postavil, pod Moskvou, naprosto stejný areál výroby a služeb, jako je ve Slušovicích a také, aby ho pomohl v Moskvě nejen vystavět, ale i řídit. Docent Čuba odpověděl, že rád poradí, pomůže, ale do Moskvy nepůjde, protože pracuje pro československé zemědělství.

Okres Gottwaldov měl dobré přátelské vztahy se Zmijským okresem na Ukrajině. Okres měl velké problémy s neúrodou pšenice. Pomáhali jim odborníci z Maďarska a z USA, ale výsledky se nedostavovaly. Když jsem v čele okresní delegace, v níž byl i první zástupce docenta Čuby Pavel Čmolík, odjel do tohoto okresu na přátelskou návštěvu, dohodli jsme s nimi mj. i pomoc v pěstování pšenice. Slušovicím byl vymezen pozemek 10 ha, který si sami slušovičtí, prostřednictvím své techniky, hnojiv, připravili, vyhnojili, zaseli a také sklidili. Po celou dobu vegetace se o pozemek starali. Výsledek? V historii tohoto okresu, celé Ukrajiny i Sovětského svazu, se stal zázrak. Největší výnosy pšenice v historii! Zemědělci z celého Sovětského svazu se jezdili dívat do Zmijského okresu na „Zázrak“. A nejvyšší představitel, tuším pan Ščerbickij, (nevím již přesně jméno) na sjezdu komunistické strany Sovětského svazu ocenil Slušovice za velkou pomoc Ukrajině. Po roce 1989 „novodobí prozápadní vládci“ a novináři prohlásili a psali, že Slušovice jsou nějakými agenty Ruska a pracovali na likvidaci Agrokombinátu a jejich představitelů v čele s docentem F. Čubou i podporovatelů. Oskenoval jsem část jednoho článku při mé návštěvě ve Zmijském okrese na Ukrajině a fotografii při mém projevu k občanům Zmijského okresu.

Obsah obrázku text

Popis byl vytvořen automaticky
Při uctění památky padlých ve 2. světové válce
Při projevu k občanům Zmijského okresu
Při závěrečném posuzování hospodářských výsledků okresu s fakty na nástěnce.

Co dodat?

Slušovice se staly jedním z faktorů strasti, která se odehrála na Národní třídě. Konzervativci se mínili definitivně vyrovnat s revizionisty, kteří jejich systém podporovali. Přepočítali se. Do jejich představ vstoupily jiné síly, které měly rovněž zájem na likvidaci pokrokových směrů, které vytvářel socialistický systém, ale s cílem zlikvidovat jej a obnovit kapitalismus. Z počátku byli v souznění s konzervativními silami, aby společně zlikvidovali obhájce moderního socialistického řízení. Jakmile, za pomocí těchto sil dosáhli svých základních cílů směřovali vývoj ke kapitalismu.

Byl jsem obhájcem slušovické koncepce. Vybočovala, a to zásadním způsobem z dosavadních navyklých stereotypů práce. Zakládala podmínky ke skutečné demokratizaci, k velké mezinárodní spolupráci, otevírala cestu technické a humánní inteligenci, mladé generaci. Vytvářela podmínky všem k rozvoji duchovního života, k odstraňování neživotných pouček a praktik, naváděla, že věda není jen úzce odbornou, technickou, ale vysoce společenskou, záležitostí. Formovaly se nové vztahy mezi nadstavbou a základnou. Byl jsem přesvědčený, že se slušovičtí a jejich přátelé stávají průkopníky spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek s hlubokým politickým dosahem a socialistickou perspektivou. Bohužel, přišla prohra těch, kterým dlouhodobé perspektivy a vývoj Československé vlasti směrem ke špičce moderních společností, mnoho neříkal. On to vyjádřil sám generální tajemník Miloš Jakeš na zasedání Federálního shromáždění v prosinci 1989 když mimo jiné řekl:

„Snažil jsem se posilovat i demokratický charakter Národní fronty. Nemalá pozornost byla věnována politickým reformám zejména vypracování nové ústavy a dalších demokratických forem. Přesto na vývoj událostí v zemi působily vlivy ze zahraničí, nedostatečně docházelo k překonání starých přístupů – při řešení společenských problémů a nenacházelo se včas odpovídající řešení, což byla vážná chyba, která způsobila růst společenského napětí, jež vyústilo v řešení, jehož jsme byli svědky právě v uplynulých dnech.“ (měl na mysli17. listopad 1989)

Tak tolik ke chmurnému, smutnému listopadu 1989, který zklamal mnoho lidí. Prostředky i jevy, akce, byly zrádné, nepromyšlené, prolezlé nebezpečnými červy. Nehledejme nepřítele tam kde nebyl, ale se znalostí faktů analyzujme jevy a děje v širších souvislostech vnitřních i mezinárodních. Nepodceňujme i prosté věci. Milujme však svoje bližní, své rodiny. Na zemřelé vzpomínejme s láskou a úctou. Važme si jejich práce a poděkujme jim, že nám zanechali krásnou vlast, domovinu. Milujme a nezrazujme ji.

Rudolf Hegenbart

listopad 2020

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*