Dopisy měly a mají svůj význam

Informují, podporují, vysvětlují, oznamují, přibližují blízké i vzdálené události. V těchto dnech jsem obdržel mail od bývalého spolupracovníka na ÚV KSČ JUDr. Milana Kružíka CSc.

Pracovali jsme spolu krátký čas. Byl ale vynikající a schopnou, perspektivní osobností. Přispíval k novému pojetí stranické práce i k vývoji společnosti. Od roku 1989 jsme se neviděli. Až v posledních letech jsme se, po dlouhé době zkontaktovali. Na vývoj společnosti a využívání vhodných prostředků jsme mívali shodné názory. Nic se nezměnilo ani po 30 letech.

Při výměně mailů o událostech 17. listopadu 1989 mně napsal:

„Vedoucí, pod Tvoji zkušenost se já podepisuji, a to přesto, že již dnes nemám pochybnosti o tom, že konkrétně 17. listopad 1989 byla především sovětská akce, jakási oranžová revoluce, kterou později začali Američané praktikovat ve světe. Milan“

Neváhal jsem a odepsal mu. Svůj mail zveřejňuji tak jak byl odeslán. Nechť čtenář posoudí jeho obsah a zamyslí se nad tehdejším děním, nad vším, co se tehdy psalo. Bylo toho bezpočet.

Milane,
 
děkuji Ti za Tvůj názor. Souhlasím s Tebou. Musím Ti říci, že nejednou jsem přišel k názoru, že všechny nepochopitelné kotrmelce v politice, po smrti J. V. Stalina, byly ze strany Sovětů rozkladné. Cílevědomě se oblbovali různými teoriemi, komunisté i veřejnost. Co to bylo změn v pojetí politiky od roku 1953. Kult osobnosti, gulagy, všelidová společnost, mírové soužití, soutěže o tuny ocele, pěstování kukuřice atd. Z toho všeho dodnes bolí hlava. To oblbování se projevilo i v roce 1989 a zejména pak 17. listopadu 1989.

O čistotě politiky jsem začal moc pochybovat zejména ve funkci místopředsedy české vlády. Nevím, zdali jsi tehdy poslouchal moje Živá slova v Československém rozhlase – jedna zpochybňovala znalosti a schopnosti mnohých činitelů a druhá se zabývala Prahou, kde stále převládá těžké strojírenství, výroba místo technických pracovišť.  Bylo to v roce 1987. Určitě bys to v archivu rozhlasu našel. Tehdy souhlasil se mnou pouze L. Štrougal. V souladu s tím a se znalostí situace jsme se orientovali na důslednou ochranu a tvorbu životního prostředí, a se znalostmi stavu české ekonomiky jsme vykročili za jednoznačným využíváním vědy a techniky, za změnou struktury českého průmyslu, za změnami investování, za zvýrazněním práce technické inteligence. K tomu účelu jsme ustavili vědeckovýrobní sdružení a volali po spolupráci s průmyslově vyspělými oblastmi Západu i Východu. Podepsal jsem dohody v USA, v Kanadě, v NSR. Jednali jsme v Sovětském svazu. Pak jsme navrhli organizační změny, aby byla možnost naplňovat dohody a cíle. Jenže nebyl zájem nejvyšších. Nebyl zájem vytvářet cesty k prosperitě národního hospodářství. Nevím, na co spoléhali. Asi na Moskvu až dostanou pokyn. Navíc se všichni na mě zlobili, zejména pan Štěpán, ale i l. Adamec, že podporuji Slušovice, prý kontrarevoluční hnízdo. Jenže Slušovice prokázaly akceschopnost, měly úspěchy, navázaly na politiku z roku 1968. Byl jsem odvolán, podrž se, v rámci společenské přestavby. Hodili mě na úsek orgánů státní moci s představou, že budu honit a zavírat protispolečenské síly, vědce a techniky, organizátory, se kterými jsem spolupracoval. Přepočítali se. Přestal jsem vůdcům věřit a při přechodu na ÚV KSČ jsem odmítl si dát razítko do občanského průkazu. Byl jsem odhodlán nepodporovat zkostnatělé a zbabělé vůdce, kteří se drželi bezohledně direktiv Moskvy a odejít domů, na Vysočinu. Nebylo to však jednoduché z řady důvodů.

No, a tak jsem nastoupil na oddělení, kde jsme se setkali. První, co jsem chtěl bylo zrušit, přestavět organizační strukturu oddělení, rozbít zajeté vztahy a různá propojení pracovníků, změnit styl a obsah stranické práce oddělní. Na mnohém jsi se podílel a dobře víš, jak to bylo špatně přijímáno. Přeskočím. Dobře víš, že za 17. listopad jsem byl především já nemilosrdně vláčen s cílem, aby mě odsoudila veřejnost a vyžádala si moje potrestání, byl jsem popisován jako nějaké zvíře, jako zrádce národa, komunistické strany, který si nevidí na špičku nosu, touží po moci, všemi sdělovacími prostředky, většinou pisatelů článků a knih, aniž věděli, jak to vlastně bylo a proč. Byla to cílená hra!!! Tu rozvíjel především M. Štěpán a jeho společníci. Štěpán se bál o svůj předpokládaný post generálního tajemníka. On to hrál i s M. Jakešem, aniž si to Jakeš uvědomoval. Dodnes když něco napíše či řekne tak blouzní a někdy vědomě lže, ale určitě ví více z pozadí jeho spolupráce se Sověty, což jsme já ani Ty nemohli znát. A to ještě veřejně, k smíchu nás obou i veřejnosti, tvrdil v tisku, že neměl informace. Copak takového člověka mohu považovat za hodnověrného? Nikdy! Mě dávno zklamal a bylo obrovskou chybou G. Husáka, že ho osobně navrhoval za sebe do funkce generálního tajemníka. A pokud stáli v pozadí tohoto návrhu Sověti tak to dělali s vědomím, že se u nás všechno „posere“. Promiň ten výraz.

Milane, nám to zavařili naším postojem, který jsme jako oddělení zaujali k lednovým událostem 1989 na Václavském náměstí. To nebylo „shromáždění pankáčů“ jak ministerstvo vnitra informovalo M. Jakeše, ale velké protispolečenské shromáždění, varování pro komunistickou stranu. Já jsem, spolu s ministrem vnitra F. Kinclem, českým ministrem vnitra F. Jirečkem a generálním prokurátorem Pieščakem, na Václaváku byl a viděli jsme, jak to vše probíhalo. To byl mimořádně vážný protikomunistický protest a zásah příslušníků Pohotovostního pluku byl špatný. Také se nikdo z ministrů vnitra k němu nehlásil. Konstatovali, že zásah je věcí orgánů Prahy.

Na základě zkušeností z této události jsme na oddělení, bez vědomí předsednictva KSČ ale i s účastí náměstka ministra vnitra A. Lorence, vypracovali soubor opatření, který měl vést ke společenským a personálním změnám, k orientaci na prosperitu ekonomiky… Ač návrh M. Jakeš z počátku přivítal tak záhy, po konzultaci s někým, vše shodil ze stolu a mě a nás ostatní, označil za lidi, kteří se pletou do věcí, po kterých jim nic není, že to je naše touha po moci. A když jsem posléze odmítl návrh gen. tajemníka, abych na zasedání ÚV KSČ podpořil zásah příslušníků ministerstva vnitra proti demonstrujícím, tak se rozvíjela další cílevědomá kampaň proti mně a proti našemu oddělení.

Vynechám můj projev na shromáždění představitelů orgánů státní moci, kde mě M. Jakeš pověřil, abych hovořil v jeho zastoupení. Zřejmě se domníval, že budu bít do těch, kteří kritizovali neslanou a nemastnou politiku předsednictva KSČ. Bylo to jinak. Jen A. Indra se mě stačil zeptat, s kterým revizionistou jsem můj referát psal. Ten jistě máš, poslal jsem Ti ho. Nemohl jsem jinak než volat po aktivitě za uspokojování potřeb a zájmů lidu, a to v čele s komunistickou stranou, pro profesionalitě činitelů a po likvidaci administrativně mocenských metod práce. Strana se měla chopit vysoké aktivity. V té době měla většinu národa za sebou, většina národa nechtěla bortit socialismus. O tom svědčily všechny analýza, statistiky.

Další ranou a hřebíkem do mé rakve byl spisovatel Semjonov, přítel M. Gorbačova. V květnu 1989 se zúčastnil v Praze setkání spisovatelů detektivek. Na jednu večeři ho pozval ministr vnitra F. Kincl. Byl jsem pozván i já. Pan spisovatel nedodržel čas k večeři, a tak jsme asi hodinu čekali. Když přišel a zasedli jsme ke stolu tak mu F. Kincl předal slovo. Začal mimo jiné hovořit o společenské přestavbě, jak vše jde u nás pomalu, jakými jsme dogmatiky, jak máme špatně orientovaný průmysl a další. Neudržel jsem se. Po skončení jeho projevu jsem požádal o slovo a zeptal se pana Semjonova zda si nespletl území, na kterém se nachází. Jestli neví tak my dobře víme, co je společenská přestavba. Náš stát vznikl na demokratických základech a také na přestavbě pracujeme. Jestli neví tak za Rakousko-Uherska téměř 70 % jeho průmyslové výroby bylo v Čechách. Odtud pramení technická vyspělosti, pracovní um a schopnosti našich techniků, dělníků, organizátorů výroby. A pokud máme špatně zaměřený průmysl tak to jen díky Sovětskému svazu, který nás orientoval na těžké strojírenství, aby mohly být u nich vyráběny tanky. A pokud bude pokračovat v očerňování naší práce pak požádám zde přítomného ministra vnitra, aby vás naložil do letadla odvezl do Damašku odkud můžete jít pěšky do Moskvy a sovětským lidem vyprávět skutečné cíle společenské přestavby, aby především oni poznali, kam přestavba směřuje. Pan Semjonov mně odpověděl: „Ty aparátčik!!“ Uvědomil jsem si, že jsem přestřelil a nebyl diplomatem. Nic se nedalo vzít zpět. Věděl jsem ale, že moje slova nezůstanou bez patřičné odezvy. Stalo se. Vlekli mě bezohledně Národní třídou s cílem zavřít, pověsit. Měl jsem štěstí, že toho dne jsem nebyl v Praze a odjel jsem domů, na Vysočinu. Týden před tímto dnem (včetně 17. listopadu) jsem doprovázel delegaci KSSS v čele s mým partnerem. Byl jsem celý týden mimo Prahu a nezúčastnil se žádného dění. Věnoval se delegaci. Tato neplánovaná, se mnou neprojednaná návštěva měla určitě nějaký smysl. Bylo to zvláštní. Všechno, co se dělo 17. listopadu víš sám, byl jsi v Praze.

Přes tuto zkušenost si ale Ruské federace vážím, vážím si ruského lidu. Poznal jsem ho z mnoha stran a za mnohé jim vděčím. Neuznávám různé útoky na Ruskou federaci.

Tak to je, Milane, několik vět k Tvému názoru.

Zdraví
 
Rud. Hegenbart

Tak to je moje odpověď. Naznačuji stručně dění, které jsem prožíval, jak jsem se choval. Jde o moji zkušenost, o můj názor. Může však být dílčím příspěvkem k mnoha úvahám těch, kteří stále analyzují minulost. Jsem si vědom, že vítězové píší dějiny, hodnotí události a mají vždy pravdu, kterou presentují, ač skutečnost byla poněkud jiná. Já jim ale neberu jejich přesvědčení.

Rudolf Hegenbart

červen 2020

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*