Dopisy měly a mají svůj význam

Informují, podporují, vysvětlují, oznamují, přibližují blízké i vzdálené události. V těchto dnech jsem obdržel mail od bývalého spolupracovníka na ÚV KSČ JUDr. Milana Kružíka CSc.

Pracovali jsme spolu krátký čas. Byl ale vynikající a schopnou, perspektivní osobností. Přispíval k novému pojetí stranické práce i k vývoji společnosti. Od roku 1989 jsme se neviděli. Až v posledních letech jsme se, po dlouhé době zkontaktovali. Na vývoj společnosti a využívání vhodných prostředků jsme mívali shodné názory. Nic se nezměnilo ani po 30 letech.

Při výměně mailů o událostech 17. listopadu 1989 mně napsal:

„Vedoucí, pod Tvoji zkušenost se já podepisuji, a to přesto, že již dnes nemám pochybnosti o tom, že konkrétně 17. listopad 1989 byla především sovětská akce, jakási oranžová revoluce, kterou později začali Američané praktikovat ve světe. Milan“

Neváhal jsem a odepsal mu. Svůj mail zveřejňuji tak jak byl odeslán. Nechť čtenář posoudí jeho obsah a zamyslí se nad tehdejším děním, nad vším, co se tehdy psalo. Bylo toho bezpočet.

Milane,
 
děkuji Ti za Tvůj názor. Souhlasím s Tebou. Musím Ti říci, že nejednou jsem přišel k názoru, že všechny nepochopitelné kotrmelce v politice, po smrti J. V. Stalina, byly ze strany Sovětů rozkladné. Cílevědomě se oblbovali různými teoriemi, komunisté i veřejnost. Co to bylo změn v pojetí politiky od roku 1953. Kult osobnosti, gulagy, všelidová společnost, mírové soužití, soutěže o tuny ocele, pěstování kukuřice atd. Z toho všeho dodnes bolí hlava. To oblbování se projevilo i v roce 1989 a zejména pak 17. listopadu 1989.

O čistotě politiky jsem začal moc pochybovat zejména ve funkci místopředsedy české vlády. Nevím, zdali jsi tehdy poslouchal moje Živá slova v Československém rozhlase – jedna zpochybňovala znalosti a schopnosti mnohých činitelů a druhá se zabývala Prahou, kde stále převládá těžké strojírenství, výroba místo technických pracovišť.  Bylo to v roce 1987. Určitě bys to v archivu rozhlasu našel. Tehdy souhlasil se mnou pouze L. Štrougal. V souladu s tím a se znalostí situace jsme se orientovali na důslednou ochranu a tvorbu životního prostředí, a se znalostmi stavu české ekonomiky jsme vykročili za jednoznačným využíváním vědy a techniky, za změnou struktury českého průmyslu, za změnami investování, za zvýrazněním práce technické inteligence. K tomu účelu jsme ustavili vědeckovýrobní sdružení a volali po spolupráci s průmyslově vyspělými oblastmi Západu i Východu. Podepsal jsem dohody v USA, v Kanadě, v NSR. Jednali jsme v Sovětském svazu. Pak jsme navrhli organizační změny, aby byla možnost naplňovat dohody a cíle. Jenže nebyl zájem nejvyšších. Nebyl zájem vytvářet cesty k prosperitě národního hospodářství. Nevím, na co spoléhali. Asi na Moskvu až dostanou pokyn. Navíc se všichni na mě zlobili, zejména pan Štěpán, ale i l. Adamec, že podporuji Slušovice, prý kontrarevoluční hnízdo. Jenže Slušovice prokázaly akceschopnost, měly úspěchy, navázaly na politiku z roku 1968. Byl jsem odvolán, podrž se, v rámci společenské přestavby. Hodili mě na úsek orgánů státní moci s představou, že budu honit a zavírat protispolečenské síly, vědce a techniky, organizátory, se kterými jsem spolupracoval. Přepočítali se. Přestal jsem vůdcům věřit a při přechodu na ÚV KSČ jsem odmítl si dát razítko do občanského průkazu. Byl jsem odhodlán nepodporovat zkostnatělé a zbabělé vůdce, kteří se drželi bezohledně direktiv Moskvy a odejít domů, na Vysočinu. Nebylo to však jednoduché z řady důvodů.

No, a tak jsem nastoupil na oddělení, kde jsme se setkali. První, co jsem chtěl bylo zrušit, přestavět organizační strukturu oddělení, rozbít zajeté vztahy a různá propojení pracovníků, změnit styl a obsah stranické práce oddělní. Na mnohém jsi se podílel a dobře víš, jak to bylo špatně přijímáno. Přeskočím. Dobře víš, že za 17. listopad jsem byl především já nemilosrdně vláčen s cílem, aby mě odsoudila veřejnost a vyžádala si moje potrestání, byl jsem popisován jako nějaké zvíře, jako zrádce národa, komunistické strany, který si nevidí na špičku nosu, touží po moci, všemi sdělovacími prostředky, většinou pisatelů článků a knih, aniž věděli, jak to vlastně bylo a proč. Byla to cílená hra!!! Tu rozvíjel především M. Štěpán a jeho společníci. Štěpán se bál o svůj předpokládaný post generálního tajemníka. On to hrál i s M. Jakešem, aniž si to Jakeš uvědomoval. Dodnes když něco napíše či řekne tak blouzní a někdy vědomě lže, ale určitě ví více z pozadí jeho spolupráce se Sověty, což jsme já ani Ty nemohli znát. A to ještě veřejně, k smíchu nás obou i veřejnosti, tvrdil v tisku, že neměl informace. Copak takového člověka mohu považovat za hodnověrného? Nikdy! Mě dávno zklamal a bylo obrovskou chybou G. Husáka, že ho osobně navrhoval za sebe do funkce generálního tajemníka. A pokud stáli v pozadí tohoto návrhu Sověti tak to dělali s vědomím, že se u nás všechno „posere“. Promiň ten výraz.

Milane, nám to zavařili naším postojem, který jsme jako oddělení zaujali k lednovým událostem 1989 na Václavském náměstí. To nebylo „shromáždění pankáčů“ jak ministerstvo vnitra informovalo M. Jakeše, ale velké protispolečenské shromáždění, varování pro komunistickou stranu. Já jsem, spolu s ministrem vnitra F. Kinclem, českým ministrem vnitra F. Jirečkem a generálním prokurátorem Pieščakem, na Václaváku byl a viděli jsme, jak to vše probíhalo. To byl mimořádně vážný protikomunistický protest a zásah příslušníků Pohotovostního pluku byl špatný. Také se nikdo z ministrů vnitra k němu nehlásil. Konstatovali, že zásah je věcí orgánů Prahy.

Na základě zkušeností z této události jsme na oddělení, bez vědomí předsednictva KSČ ale i s účastí náměstka ministra vnitra A. Lorence, vypracovali soubor opatření, který měl vést ke společenským a personálním změnám, k orientaci na prosperitu ekonomiky… Ač návrh M. Jakeš z počátku přivítal tak záhy, po konzultaci s někým, vše shodil ze stolu a mě a nás ostatní, označil za lidi, kteří se pletou do věcí, po kterých jim nic není, že to je naše touha po moci. A když jsem posléze odmítl návrh gen. tajemníka, abych na zasedání ÚV KSČ podpořil zásah příslušníků ministerstva vnitra proti demonstrujícím, tak se rozvíjela další cílevědomá kampaň proti mně a proti našemu oddělení.

Vynechám můj projev na shromáždění představitelů orgánů státní moci, kde mě M. Jakeš pověřil, abych hovořil v jeho zastoupení. Zřejmě se domníval, že budu bít do těch, kteří kritizovali neslanou a nemastnou politiku předsednictva KSČ. Bylo to jinak. Jen A. Indra se mě stačil zeptat, s kterým revizionistou jsem můj referát psal. Ten jistě máš, poslal jsem Ti ho. Nemohl jsem jinak než volat po aktivitě za uspokojování potřeb a zájmů lidu, a to v čele s komunistickou stranou, pro profesionalitě činitelů a po likvidaci administrativně mocenských metod práce. Strana se měla chopit vysoké aktivity. V té době měla většinu národa za sebou, většina národa nechtěla bortit socialismus. O tom svědčily všechny analýza, statistiky.

Další ranou a hřebíkem do mé rakve byl spisovatel Semjonov, přítel M. Gorbačova. V květnu 1989 se zúčastnil v Praze setkání spisovatelů detektivek. Na jednu večeři ho pozval ministr vnitra F. Kincl. Byl jsem pozván i já. Pan spisovatel nedodržel čas k večeři, a tak jsme asi hodinu čekali. Když přišel a zasedli jsme ke stolu tak mu F. Kincl předal slovo. Začal mimo jiné hovořit o společenské přestavbě, jak vše jde u nás pomalu, jakými jsme dogmatiky, jak máme špatně orientovaný průmysl a další. Neudržel jsem se. Po skončení jeho projevu jsem požádal o slovo a zeptal se pana Semjonova zda si nespletl území, na kterém se nachází. Jestli neví tak my dobře víme, co je společenská přestavba. Náš stát vznikl na demokratických základech a také na přestavbě pracujeme. Jestli neví tak za Rakousko-Uherska téměř 70 % jeho průmyslové výroby bylo v Čechách. Odtud pramení technická vyspělosti, pracovní um a schopnosti našich techniků, dělníků, organizátorů výroby. A pokud máme špatně zaměřený průmysl tak to jen díky Sovětskému svazu, který nás orientoval na těžké strojírenství, aby mohly být u nich vyráběny tanky. A pokud bude pokračovat v očerňování naší práce pak požádám zde přítomného ministra vnitra, aby vás naložil do letadla odvezl do Damašku odkud můžete jít pěšky do Moskvy a sovětským lidem vyprávět skutečné cíle společenské přestavby, aby především oni poznali, kam přestavba směřuje. Pan Semjonov mně odpověděl: „Ty aparátčik!!“ Uvědomil jsem si, že jsem přestřelil a nebyl diplomatem. Nic se nedalo vzít zpět. Věděl jsem ale, že moje slova nezůstanou bez patřičné odezvy. Stalo se. Vlekli mě bezohledně Národní třídou s cílem zavřít, pověsit. Měl jsem štěstí, že toho dne jsem nebyl v Praze a odjel jsem domů, na Vysočinu. Týden před tímto dnem (včetně 17. listopadu) jsem doprovázel delegaci KSSS v čele s mým partnerem. Byl jsem celý týden mimo Prahu a nezúčastnil se žádného dění. Věnoval se delegaci. Tato neplánovaná, se mnou neprojednaná návštěva měla určitě nějaký smysl. Bylo to zvláštní. Všechno, co se dělo 17. listopadu víš sám, byl jsi v Praze.

Přes tuto zkušenost si ale Ruské federace vážím, vážím si ruského lidu. Poznal jsem ho z mnoha stran a za mnohé jim vděčím. Neuznávám různé útoky na Ruskou federaci.

Tak to je, Milane, několik vět k Tvému názoru.

Zdraví
 
Rud. Hegenbart

Tak to je moje odpověď. Naznačuji stručně dění, které jsem prožíval, jak jsem se choval. Jde o moji zkušenost, o můj názor. Může však být dílčím příspěvkem k mnoha úvahám těch, kteří stále analyzují minulost. Jsem si vědom, že vítězové píší dějiny, hodnotí události a mají vždy pravdu, kterou presentují, ač skutečnost byla poněkud jiná. Já jim ale neberu jejich přesvědčení.

Rudolf Hegenbart

červen 2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*