Trocha nostalgie před májovými dny

Život každého z nás plyne nezadržitelně do moře času. Vzpomínám na všechny chvíle, kdy tichá hladina zdánlivě klidného života rozvířila moji mysl a dané údobí zůstalo vryto v mé duši a ovlivňovalo můj život. Čím více přicházím do let, tím častější jsou touhy vrátit se na známá místa a prodlévat v lesních alejích, kde včelky se opíjely sladkou podmanivou vůní. Chtěl bych vzdávat úctu místům kde i „hlína voní po zetlelých vlasech dávno pohřebených dědů a báb“

Rozštěbetané mládí zůstalo v nostalgických vzpomínkách a životní pouť mně připsala nenapravitelně vrásky. Nic s tím nenadělám. Připomínám si blízkost, vzájemnost, sounáležitost k místům mého kraje – Českomoravské vysočiny. 

Už v základní škole, v letech válečných, nás řídící učitel Oldřich Bartoš vedl k lásce k domovu. Později jsem onu domovinu pochopil v básni Marie Kratochvílové „Náš domove“.

Náš, domove, náš milovaný! Ať zůstanou ti věrny/ všecky děti tvoje/ a ty, co zabloudily v mlze, / ať najdou cestu ztracenou./ Ať společně jdem všichni s čistým čelem  -/ vždyť domov máme jeden –  v světě celém.

Slova mě utvrzovala, abych v lásce a k faktům života zůstával pevný jako skála na naší hoře Tisůvka v katastru Cikháje.

Od roku 1947 jsem chodil do měšťanské školy v Herálci. Měli jsme vynikající učitele v čele s ředitelkou Marií Tlustou. Moji třídní učitelkou byla Anastazie Andělová. Učila češtinu, ruštinu, biologii i matematiku. V té byla nejpřísnější. Ještě dnes se mně honí hlavou otázka, abych rozdělil 250 kč mezi tři osoby tak, aby druhá osoba dostala o 15 kč více a třetí o 25 kč více než prvá. Nebo, která úsečka je o 1 m kratší než její trojnásobek. V duchu jsem se zlobil na tento úkol. Postupem času zjistil, že matematika je nádherný předmět tolik potřebný pro život i pro logiku jednání. Matematika totiž rozvíjí myšlení. Význam toho slova jsem pochopil mnohem později a dnes význam matematiky uznávám.

Základ řešení úkolu mě inspiroval i v dobách mé dospělosti a politické angažovanosti. Tehdy se ceny ropy na světových trzích zvýšily o 300 %, zatímco ceny našich vyvážených průmyslových výrobků jen o 80 %. Bylo třeba řešit rázně tuto nepříjemnou rovnici. Důležitá byla matematika i logika, variace, kombinace, permutace počínání. Bohužel, chyběli učitelé s rozumem, srdcem a citem, tací, jaké jsem poznal v měšťanské škole v Herálci.

Naše třída v roce 1990, po 40 letech od školní výuky, v popředí stojící třídní učitelka A. Andělová 

Všichni učitelé nás vedli k lásce ke svému kraji. Tvrdili, že není na světě kout, který by byl našemu srdci bližší, než je Vysočina. Pochopil jsem, pochopili spolužáci. Při výuce literatury jsme recitovali: „A v tento kraj chodívám za krásou… Po loukách, po kopcích a jako v snách. Stromy mě na cestu jablíček natřesou, kartourek pozdravím a je mně k pláči až. A jaká zem i lidé tady jsou: po kvítí prostí, drsnou po sosnách, jak celý život náš… Každý má v srdci jeden starý sad, chalupu jednu, kliku jedněch dveří… A pokud před ní hrudí budeš stát, do toho domu blesky neudeří.

A básník Petr Křička do cikhájské kroniky dopsal: „Z mladičů, jimiž já jsem chodíval bude kdysi vysoký les, z větví, jejichž dřeváčky vídal jsem v řádu na síni před třídou, budou dospělí mužové a ženy – naši Horáci. Přeji jim vše dobré v životě. Kéž jsou vždy pevným a věrným poutem královských Čech a milé Moravěnky.“ Tato slova, tento kraj, jsem nemohl zradit!

Druhým tématem, který nám byl připomínám bylo osvobození naší vlasti Rudou armádou. Obrázek rudoarmějce, který jako první přijel v květnu 1945 do našich obcí byl tehdy známý všem. Učili nás tehdy mnohé ruské písně. S hrdostí byla pěna píseň „Stalin naše bojová je sláva, Stalin je pilotem našeho mládí…“ Mezi občany oplýval tehdy velikou autoritou. Jeho jménem bojovali vojáci Rudé armády za své i za naše osvobození.

Příběhy rudoarmějců z války, které nám vyprávěli učitelé, mě vždy zaujaly. Když jsem probíral svůj archivek našel jsem v jednom starém zašlém sešitě i básničku, kterou jsem napsal ve svých 13 letech. Jmenovala se Rudá armádo! Opsal jsem jeden verš. „Rudá armádo, tebe mám tolik rád. Ty jsi nás osvobodila. Nebýt tebe, nevím, jak by vypadal náš stát.“ 

My, co jsme prožili 2. světovou válku jsme věděli, proč oslavujeme úspěch Rudé armády. Prožili jsme ji jako žáci základní školy. Německá fašistická administrativa zavedla i v naší obci německý pořádek. Evidovány byly počty obyvatel, veškerý majetek, skot. Občanům byly vydány potravinové s oděvní lístky se stanovením spotřeby. Od večerních hodin musela být zatemněna okna, byl zákaz vycházení. Mladí občané byli odveleni na práce do německé říše. Obec byla označena německo – českým nápisem. Na obecním úřadě musela být agenda vykonávána v německém jazyce. Z knihoven byly odstraněny všechny vlastenecké knihy. V učebnicích byly černě zamalovávány odstavce a věty o hrdinech národního obrození. Odstraněny byly školní a obecní kroniky, obrazy presidentů naší republiky, naše československé vlajky. Zakázána byla kulturní činnost, zábavy. Z památníku padlým v 1. světové války musel být odstraněn československý státní znak a jména padlých místních občanů.  Následovalo zatýkání vlastenců.

Učitelé, a díky nim i my žáci školy, jsme byli přesvědčeni, že rudoarmějci bojovali a vítězili i pro zachování naší kultury, zvyků, krás naší Vysočiny. I velitel partyzánské brigády M. J. Hus major Fomin, který padl u Leškovic na Havlíčkobrodsku, napsal v poslední depeši: „Umíráme, umíráme za vlast!“ 

Toto vše nám připomínala třídní učitelka Anastazie Andělová. Stále připomínala, abychom lásku ke svému kraji projevovali konkrétní prací, konkrétními činy.

Rád vzpomínám na báseň, kterou nás učila v době kdy už sice neučila ve škole, ale byla překladatelkou jazyků v novém strojírenském závodě Žďárské strojírny a slévárny. Jako zaměstnanci jsme k ní chodili na výuku ruského jazyka. Tehdy nám dala ke čtení a k zapamatování báseň Viléma Mrazíka „Mé Vysočině“: „Překrásná údolí, skály a lesy, / louky a chodníčky, kde pták si zpívá, / kde stříbrná Sázava oplývá plesy a s břízkou na skále vánek si kývá. / Vysočino krásná, čistá a milá, / z lůna tvého vyrostla sídliště, největší továrna, jež práci skýtá, / náš Žďas, pro nejmenší hřiště… / Uhájit mír pro naše caparty, jak rozkaz zní každého srdce. / Člověče, nedopusť jaderné války, / zachovej planetu a všechno živé.“

Zavzpomínali jsme, jak před léty mohutný výbuch trhavin zahájil tuto velkolepou stavbu, aby lidé na Vysočině měli práci a mohli naplňovat své sny a ideály. Když dozněl hukot jeřábů a míchaček a zastavil se tok nekonečných tun cementu, písku a vápna, cihel, železných konstrukcí, pracoviště zmlklo ve vítězném klidu. Ticho: slůvko za slůvkem k nám promlouvalo: To přece práce, matka pokroku, slavila triumf. Na obrázku pohled na Žďárské strojírny.  

V tichosti jsme seděli a hledali slova, která by mohla ocenit velikost rozhodnutí centrálních orgánů zajistit lidem, u nás na Vysočině, práci. Ocenili jsme lidskou odhodlanost, přesvědčení, víru, která sílila a našla své uplatnění po osvobození v máji 1945. Ano, toto osvobození se stalo podmínkou i k našemu sezení při výuce. S důvěrou jsme pokračovali v opakování statí z ruského jazyka.

Když jsem po nemoci byl již v předčasném důchodu sešli jsme se, bývalí žáci třídní učitelky Anastazie Andělové, opět ve škole v Herálci. Seděla za stolem jako v dobách, kdy nás učila a udělovala úkoly. Vyzývala každého z nás, abychom zavzpomínali a připomněli, co nám dala škola, rodina, práce, život. Povídání bylo dojemné. Přehrávali jsme filmy našich životů. Po skončení jsem obdržel od třídní učitelky dopis, který jsem nyní našel a zveřejňuji.

Milá to slova. I dnes jí v duchu děkuji a rád vzpomínám na školní léta, na vše, co nám vštěpovali učitelé.

Ten, kdo žil a žije v místech schoulených pod horou Tisůvkou a pod Žákovou horou stvrzuje, že člověk zde nebyl formován jen jako genetická informace předků svého rodu, ale formoval se vším, co ho obklopovalo. Vším, co jsme prožívali. Vždy jsme chtěli vidět skutečnost pravdivě. Celý život jsme bojovali s absolutním rizikem prohry, drali se houštím absurdnosti, zraňovali se, ale vždy jsme chtěli vítězit. V tomto procesu jsme si pěstovali moudrost, podle níž jsme chtěli žít. Náš mozek, srdce a cit, od dětství po stáří, pomáhal prožívat život jako jedinečné dobrodružství. Žili jsme úžasem a střízlivostí, moudrostí a pošetilostí, mezi experimentem a zásadou. Ovládli jsme všechny životní plochy, které nám nabídl čas. Bylo, a je to naše životní bohatství.

V tyto májové dny jsem si připomněl školu a svoji třídní učitelku a ostatní učitelky, které pomáhaly z nás vytvářet osobnosti. Ocenil jsem jejich úlohu při naší výchově. Byly to také ženy, matky. V máji totiž jsme vždy v minulosti slavili Den matek. Psali jsme přáníčka a maminkám nosili kytičky a dárky. Provedu to i nyní.

Neúprosný čas vydal nespočet svědectví o převeliké starosti našich maminek o nás, o rodinu, o zdravé životní prostředí. Vštěpovali nám naši horáckou kulturu, vzdělanost, touhu po svobodě, po spravedlnosti, po pravdě, po čistotě a kráse mezilidských vztahů. Všude kudy procházely procházel rozum a láska. Maminka, hospodyně, ekonomka, tvůrkyně zdravého a spokojeného domácího klimatu. V domově každé maminky byly a jsou přítomny překrásné dějiny minulých pokolení, dětství, mládí, dospělost i podzimní dny života. Jejich poctivá práce tvoří pevný svorník veliké chrámové klenby, pod níž chodíme s pýchou a jistotou.

S dojetím a opravdovou láskou si připomínám v těchto májových dnech krásné srdce maminek, učitelek, jejich prosté lidské ruce. Ruce, které již na úsvitu i v dalších údobích dějin, měnily náš kraj v širou, kvetoucí, ničím nezaměnitelnou českou, vysočinskou zahradu. U maminek, u mně známých učitelek, jsem si v duši zanechal jejich upřímnou lásku k domovu, k našemu kraji, k naší české vlasti, k osvoboditelům. Byla to líbezná hudba, která hladila, konejšila, strhávala ke zpěvu.

Přeji jim, aby práce všech maminek přispívala, aby u nás stále zpívali skřivani a kosi, kvetly a voněly konvalinky, blatouchy a pampelišky, máta peprná i šípkové růže. A především, aby byl klid, mír, upevnilo a sílilo lidské přátelství, rozvíjela se naše česká vlast, v níž stále se třpytí říjnové zlaté ratolestí z roku 1918 a májové bezové květy z toku 1945. Nenechme si je ukrást!

Co je máma

Když je mi zima, máma je šála,

teploučká šála, aby mě hřála,

objímá mě pevně, když je

venku sníh.

Když je mi smutno, když se mi stýská,

máma je ptáček, který mi píská,

pak mě začne pérkem šimrat na dlaních.

Pošimrá mě a pošeptá:

poletím s tebou na konec světa.

A když se pak směju,

máma je můj smích. 

Přičiňme se, abychom se nemuseli obávat o budoucnost naší české vlasti, o naši Vysočinu. Při vzpomínce našeho osvobození v roce 1945 ji pozdravme – svobodnou, krásnou, lidskou!

Rudolf Hegenbart  

duben 2020

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*