Žil jsem pro demokratický socialismus

Studijní podklad

Připomenutí některých prožitků z minulosti včetně roku 1989

RUDOLF HEGENBART

2008

Něco málo na úvod

Čas letí. Den po dni se vzdaluje dramatickým událostem roku 1989. Lid na mnohé zapomíná. Ač jsem byl v centru dění, zapomínám i já. Je to přirozené. Člověk stárne. Období mého aktivního života je pryč. Vývoj společnosti se vzdaluje mým představám. Proklamace někdejších činitelů opozice se nenaplňují, hesla „Nejsme jako oni“ jsou zatracena. Život je jiný, jiné jsou problémy. Dobro se míchá s marasmem, v popředí je moc a peníze, tunelování, čachry.

Současnost předkládá dramatičtější témata lidského bytí než před 19 lety. Za nejvážnější problémy považuji snahy některých subjektů navrátit českou společnost před rok 1918. Vrací se zámky, usedlosti, rozprodávají se podniky, zemědělská půda, parceluje se republika. Náš první prezident Československé republiky, T. G. Masaryk, se musí obracet v hrobě, stejně jako všichni národní buditelé známí z pobělohorské doby a z období Rakouska-Uherska, tím více ti, kteří bojovali za naši svobodu ve 2. světové válce. Snahy, aby bylo zapomenuto na velikány kultury, politiky, historie, ekonomiky, techniky jsou nebezpečné.

V polistopadovém vývoji jsou pozoruhodné aktivity církví. Nic proti tomu. Z historie je známo, že církev přinášela výchově člověka i společnosti mnoho pozitivního. Řada věřících prokázala svůj veliký vztah k budování i k obraně vlasti. Přehnané úsilí církve o dominantní postavení a o rozhodující společenský vliv se mně však nelíbí. Lid je vyzýván k lásce k Bohu. Má věřit v posmrtný život v ráji. Člověk nemá myslet na zítřek, ale věřit, že vše za něj vyřeší studium Bible, Bůh, nadpřirozené bytosti, každodenní motlitba. Činnost katolické církve z dob pobělohorských je opomíjena, zamlžována. Nedostatečně je zvýrazňována osobnost a úloha M. J. Husa, jeho období vůbec. Prostý člověk je tlačen na jedné straně církvemi k modlitbám a na druhé straně jsou mu předhazovány výjevy k uvolněné morálce. Každodenní uspokojování potřeb a zájmů jednotlivých sociálních skupin je v pozadí. Starosti lidí jsou přebíjeny podivuhodnými filmy a zábavou, sexem. Jako vzory mladé generaci nejsou představovány osobnosti vědy, techniky, poctivé práce, ale celebrity různých žánrů. K tomu je využíván boj proti komunismu, přehmaty mnohých komunistických činitelů minulosti. Komunisté jsou přirovnávání k největším společenským vyvrhelům, jejich ideje považovány za zločinné.

Nadpřirozenostem nevěřím. Věřím v sílu poznání přírodních a společenských zákonitostí, zkušenostem generací, společenské aktivitě, úloze práce. Uznával jsem a dodnes si vážím mnohých osobností, teoretiků i praktiků, z roku 1968, které jsem poznal na Vysoké škole politické i na pracovištích. Vážím si takové osobnosti, takového vlastence jakým byl například prezident Ludvík Svoboda. I on byl reprezentantem politiky demokratického socialismu. Na tento systém jsem byl připravován na Vysoké škole politické v letech 1968 a 1969. Studoval jsem jeho principy a při přebírání diplomu od rektora vysoké školy, profesora Hýbla, jsem slíbil, že mu zůstanu věrný po celý život.

Vážím si zkušeností ze Zlína a především Slušovic, schopností představitelů tehdejšího Agrokombinátu v čele s docentem F. Čubou. Věda se tu stala základní výrobní silou. Řídící systém, který uvedli v život, byl náročný, ale efektivní, perspektivní, uplatňoval a rozvíjel názorovou pluralitu a současně vyžadoval důsledné plnění technologických postupů. Bohužel, některými komunisty a polistopadovými vůdci byl zatracen stejně jako všechny pokrokové programy, které byly připraveny komunisty reformisty. Reformní hnutí vůbec nebylo novými vládci společnosti, v čele s V. Havlem, přijato. Báli se ho, ztratili by vliv. V rámci toho a svých mocenských zájmů se v listopadu 1989 spojily opoziční síly s dogmatiky, ovládly polistopadové pole. Mnoho činitelů předlistopadové doby zradilo socialistické ideály, na které i jako vojáci československé armády přísahali. Dokonale zmátli národ.

V předlistopadové i polistopadové době sehrály zvláštní úlohu bezpečnostní složky státu. Staly se rozhodující složkou událostí 17. listopadu 1989. Vědomě a cíleně pracovaly s opozičními silami, přispěly ke společenským změnám, k odstranění nepohodlných členů komunistické strany v čele s M. Jakešem. Po listopadu ovládly rozhodující pozice v komunistické straně, ve státě, v ekonomice. Měly dostatek prostředků a informací. Machinacemi, propagandou, spoluprací s opozicí zakryly některé kruhy bezpečnostních složek svůj rozhodující podíl na bitce na Národní třídě.

Bez povšimnutí nenechaly ani moji osobu. Označily mě za strůjce a organizátora této bitky 17. listopadu 1989. Ze dne na den vytvořily z reformisty stalince, jakéhosi skrytého propagátora praktik padesátých let a předhodily jako obětního beránka, vyvrhele společnosti. V dané době mě odsuzoval kde kdo. Jejich farizejské činy a používané metody přispěly k tomu, že komunisté a levicové hnutí mně řadilo, a zřejmě řadí, mezi spiklence a zrádce orientující se na Západ, liberálové a další pravicové subjekty mě považovaly, a zřejmě považují, za radikála, komunistu s odpovědností za minulost. Z uzavřeného kruhu není východisko.

Nikdy jsem neoplýval a neoplývám politickými záludnostmi, nemínil jsem a nemíním národu lhát ani cokoliv zapřít. V průběhu mé politické kariéry jsem mínil pomoci společnosti k návratu do obdobného údobí, jako bylo po lednu 1968. Svoje názory jsem zveřejňoval, prakticky uskutečňoval, se svými spolupracovníky jsem předkládal návrhy a řešení. Nebyl jsem nikým nikdy a nikam infiltrován. Pracoval jsem samostatně, platformy dogmatiků jsem odmítal. V jednom dokumentu, který zpracovali činitelé Státní bezpečnosti pro nejvyšší činitele komunistické strany a státu, se psalo:

„Nutnost infiltrace řady odborníků z technických kruhů do vznikajících politických stran a hnutí. Je třeba zvážit, zda lidé ze stávajícího vedení jsou schopni této přeměny, pokud ne, vznikne nutnost se s nimi rozejít…“(!)

Byla to prostá nabídka – kdo nesouhlasil s takovým podvodem, musel odejít! Nebyl jsem tím, který by takovou platformu přijal. Člověkem demokratem se nemůžeš stát infiltrací do nějakého seskupení, demokracii se nemůžeš naučit ze dne na den, demokratem musíš být z přesvědčení, celým svým každodenním životem.

Na sklonku roku 1989 se staly významnou formou sedánky u kulatých stolů. Setkávali se u nich představitelé vlády, veřejného života a činitelé opozice. Možnost sedět u takových stolů jsem nedostal. Od okamžiku, kdy u kulatých stolů nevýrazní vedoucí činitelé komunistické strany a vlády socialistického Československa používali silných slov, si tito vůbec neuvědomovali, že předávají moc opozici a jejich éra končí. Konečně někteří funkcionáři předsednictva ÚV KSČ se představovali vedoucím činitelům opozice jako bývalí ministranti v kostele, čtenáři děl předního disidenta apod. U kulatých stolů se však tvořil základ programu přerozdělení společenského majetku, reorganizace průmyslové základny, rozvrat center dělnické třídy, metod k oslabení pozic dělníků a družstevních rolníků. Odtud vyšel signál k ukončení éry socialismu. Z těchto prostor a sedánek, i pro mě, vyšel podnět k pochopení, že i mé sny o „Pražském jaru 68“, o demokratickém socialismu, definitivně končí.

Utvrdil jsem se v přesvědčení, že společnosti je zamlžován fakt, že studenti sami o sobě, stejně jako Charta 77, nemohli v oné době ještě žádnou revoluci „udělat“, ale že ona ujednaná revoluce byla věcí části vedení KSČ, vládních činitelů, některých svazáků, ale především některých kruhů Státní bezpečnosti. Kdyby byla politická vůle, nemohl být problém izolovat sto opozičníků. V onen den, 17. listopadu 1989, však síly starého pořádku daly záměrně přednost nízké krvavé pranici před bojem idejí. A to jen proto, aby prostřednictvím tohoto střetu s pomocí veřejnosti zlikvidovaly své největší odpůrce, ukojily svoje osobní zájmy a zůstaly u moci. O nějakém převratu ve smyslu demokracie vůbec nesnily. Situace se jim však vymkla z rukou.

Tolik do úvodu. V následující části se těm, kteří se onou dobou stále zabývají, pokusím k jejich studijním potřebám předložit některé moje vzpomínky z práce politika doby předlistopadové. Zda je přijmou, či odsoudí, ponechávám na nich.

Jak jsem začínal?

Klíčem k zásadní politické orientaci byl vstup vojsk a okupace Československa armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Pro většinu národa to byla neuvěřitelná rána. I pro mě, jako čerstvého absolventa Vysoké školy politické, to byl krajně nepříjemný fakt. Bylo třeba se rozhodnout. Odejít do absolutního ústranní a sledovat, co se bude dít, či podporovat normalizační aktivity činitelů komunistické strany, jejichž cílem bylo vrátit vývoj společnosti do padesátých let minulého století. Byla i třetí možnost. V atmosféře normalizace hledat východiska k návratu polednové politiky roku 1968.

Ani jedno ani druhé či třetí nebylo jednoduché. Systém po okupaci Československa pečlivě hlídal jakékoliv odchylky od daných směrnic. Funkcionáři byli bedlivě sledováni a kontrolováni. Ani s řadovými lidmi nebylo jednoduché pracovat a získávat je pro cokoliv. Vstup spojeneckých vojsk na naše území zanechal příliš velké stopy v myšlení obyvatel, vzbuzoval velikou nedůvěru v čestnost slov, která pronášeli nejvyšší činitelé. Navíc v průběhu let bylo mnoho lidí zklamáno, přestávalo v cokoliv věřit. I tehdejší sovětsko-československé ujednání nebylo bráno vážně. Tehdy se sovětská strana mj. měla vyjádřit, že:

„…podporuje vedení komunistické strany a státu a jeho rozhodnutí i nadále vycházet z usnesení komunistické strany z ledna a května 1968…“

Tvrzení mně připadalo směšné. Jak sovětské vedení mohlo podporovat usnesení z ledna a května 1968, když odmítalo principy demokratického socialismu, pluralitu, svobodu projevu, když nechalo odvléct ty činitele v čele s A. Dubčekem, kteří tuto politiku u nás reprezentovali. Dogmatici nemohli být v čele demokratizačního procesu, byť o něm několikráte hovořili. Bylo to krajně falešné.

Dvojakost počínání radikálně orientovaných činitelů komunistické strany nebyla novým jevem. Mnohé ideály o šťastné budoucnosti, které vedoucí činitelé předkládali veřejnosti, nebyly dlouhodobě naplňovány. V myslích mnohých komunistů, bývalých členů svazu mládeže, nebyly vymazány nepochopitelné praktiky padesátých let minulého století, stěhování lidí z vesnic, zavírání a trýznění odpůrců apod. Nikdy nezapomněli na podvody s peněžní reformou roku 1953. Ani komunisté nemohli zapomenout na období různých prověrek, jejichž cílem bylo odstranění především schopných, vzdělaných lidí, těch, kteří odmítali princip diktatury proletariátu. Odporné bylo zveličování úspěchů Sovětského svazu, s čímž ani sovětská strana nesouhlasila, odstraňování našich národních zvyklosti a tradic ze života každého z nás či dokonce teze, aby se Československo stalo jednou z republik tehdejšího Sovětského svazu. Všechny tyto teze odmítali jak intelektuálové v řadách komunistické strany, tak i mimo.

Likvidace politiky „Pražského jara 68“ nemohla být zapomenuta. Zázemí tohoto období jsem dobře znal. Mnohé programy byly tvořeny a diskutovány na Vysoké škole politické v Praze, kde jsem studoval. S mnohými teoretiky a propagátory nové politiky jsem byl v přátelském vztahu. Byl jsem jedním z aktivistů nejvyššího stranického orgánu, který tuto politiku zabezpečoval v okresech a závodech.

Nový politický program z ledna 1968 byl zvěstí, že se bude rodit svoboda a naděje, že český a slovenský národ nebude již nikdy utápěn v šedivém moři lží a lidské lhostejnosti. Komunistická strana nikoliv formálně, ale fakticky, se stala skutečnou hybnou silou pokroku a rozvoje demokracie. Urážkou komunistické strany, českého a slovenského národa byla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, zatčení a odvlečení nejvyšších představitelů komunistické strany a státu do Sovětského svazu. Tento svévolný manévr musely uvítat všechny země západního světa. Dal totiž základ ke stále se prohlubujícímu odklonu od země Sovětů, k rozkladu socialistického společenství, socialistických idejí, k rozkladu komunistické strany.

Vstupem vojsk na území Československa byla politika demokratického socialismu poražena, ale v myslích mnoha komunistů a bezpartijních občanů zůstala. Politika „Ledna 68“ nemohla být jen chvilkovým vzplanutím, ani sváteční přísahou z dob, kdy komunistické straně blahopřál celý národ. Tato politika musela zůstat vášní i v dalším životě. Jedním z jejich projevů bylo uvolňování cesty k vědění, k vědeckému, technickému, společenskému tvoření, a to všem lidem. Nepochybně bylo třeba v podmínkách normalizace převzít břemeno pozitivní politické aktivity ve směru „hodnot rozumu svobody a svobody rozumu“ jako jedinečnou životní šanci.

Orientace na vědecko-technický pokrok vytvářela šanci

V rozhárané době, po okupaci Československa v srpnu roku 1968, nebylo jiné východisko než orientace na vědecko-technický pokrok. Tato orientace vytvářela předpoklady k práci s inteligencí a k jejímu zapojování do společenského procesu. Komunistická strana každodenně hlásala, že rozhodujícím zdrojem intenzivního rozvoje národního hospodářství a růstu společenské produktivity práce je věda a technika jako jednotný komplexní společenský proces. Proč takovou tezi nevyužít? To byl pozitivní základ k politickým aktivitám.

Nevím, zda nejvyšší činitelé si uvědomovali, co říkají, protože praxe ukazovala opak. Do vedoucích funkcí společenského života schvalovali nejlepší dělníky, organizátory výroby. Obecné teze z usnesení nejvyššího stranického orgánu o vědeckotechnickém pokroku jsem rád přijímal a důsledně uplatňoval. Ty nabádaly prohloubit vědeckost společenského řízení, organicky spojit vymoženosti vědecko-technické revoluce s nutnostmi rozvoje socialistické společnosti. Úkol se nemohl obejít bez inteligence.

Takový trend ale vyžadoval změnit obsah socialistické političnosti od diktatury proletariátu k všelidovému uvolnění tvůrčích sil, technickému a humánnímu potenciálu a tomu přizpůsobit nároky, formy a metody vnitrostranické práce. Nebylo to jednoduché. Vztah k inteligenci musel být probojováván. V říjnu 1981 jsem se snažil na tuto skutečnost upozornit v rozhovoru pro brněnský deník Rovnost pod názvem „O práci s technickou inteligencí“. Mj. jsem tehdy napsal:

„…Základním problémem práce s technickou inteligencí je boj proti setrvačnosti v myšlení, proti myšlení „postaru“ … je třeba hledat možnosti, jak působit na vědomí lidí a zapojit je do řídícího procesu. Jde zřejmě o ty nejnáročnější požadavky, protože není vždy jednoduché nacházet správné a účinné přístupy k lidem, umět jim vysvětlit jejich poslání, motivovat je a umět také pomoci ve všech případech, kdy řešení je složité a obtížné…“

Chtěla-li komunistická strana upevňovat své neformální vedoucí postavení, musela své ideje měnit ve skutečnost, musela projevit schopnost sjednocovat a koordinovat činnost všech vrstev společnosti bez jakýchkoliv administrativních metod. Při tom neopomíjet formování politických názorů a zájmů obyvatelstva i činnost nejnižších článků politického systému. Bylo třeba využívat schopností širokého kolektivu, podněcovat tvořivou iniciativu, aktivitu, obětavost všech členů společnosti, zbavovat se neproduktivní práce v jakékoliv oblasti, zaměřit se na vytváření dobrých vztahů člověka s člověkem, člověka ke kolektivu, celého kolektivu k jednotlivým členům společnosti, zaměřit se na vytváření dobrých podmínek pro práci, zaměřit se na životní úroveň stejně jako na úroveň života.

Aparáty komunistické strany nebyly připraveny

Bohužel v aparátech komunistické strany na takové teze nebylo dobře reagováno. Stereotyp pracovníků aparátu komunistické strany zamezoval objektivně posoudit, co je ve vlastní praxi překonané a co je nutno v rámci zachování sebe sama změnit. Praxe aparátů se neshodovala s cíli veřejně proklamovanými. Chyběl politický cit, který vyvěral z nedůsledného osvojení teoretických a praktických vývodů, které nejvyšší činitelé hlásali. Aparát fakta o stavu společnosti a jejích potřeb podceňoval, mnohdy odmítal, nezabýval se poznáváním souvislostí společenských jevů i těch nebezpečných. Mnohé závěry z ústředí sice opisoval, ale nebyl schopen je objasňovat, konkretizovat, nedovedl je v horizontální i vertikální sféře rozvíjet. Pracovníkům aparátů chyběla vyšší a komplexní kvalifikace. Realizační schopnost konkretizovat nové věci se dostávala do pozadí. To veřejnost znala a také její zájem o věci stranické i veřejné upadal.

Nespokojenost inteligence vzrůstala

Nespokojenost vzrůstala v nadstavbové části společnosti, mezi ekonomy a technickou inteligencí. V těchto oblastech jsem se pohyboval jak ve strojírenském podniku kde jsem dříve pracoval, v okrese a kraji, tak v centru, ale i na vysokých školách. Na Vysoké škole ekonomické jsem obhájil práci „Problematika rozvoje výrobního oboru 513 – tvářecí stroje na kovy“. Poznával jsem problematiku vědeckotechnického pokroku, inteligence i pracujících. V roce 1987 jsem byl iniciátorem analýzy, kterou prováděli pracovníci vědy, výzkumu i praxe. Měla název „Využívání vědy a techniky v praxi“. Co tehdy odborníci mj. potvrdili? Vysokou energetickou náročnost tvorby zisku, nízkou technicko-ekonomickou úroveň výrobků, nedostatečnou podporu vědeckému a výzkumnému potenciálu země, povážlivě nízkou produktivitu práce, nedostatečné či žádné tempo ve strukturalizaci národního hospodářství. O této potřebě se mnoho let mluvilo, ale stále se přešlapovalo na jednom místě. Neřešení neuspokojovalo vědecké, technické kolektivy ani pracovníky podniků. Krize vyplývající z rozporů výrobních sil a výrobních vztahů, vše co s těmito pojmy souvisí, narůstala. Nespokojenost vědecko-technické a umělecké inteligence, lidu, mladé generace, ale i bezpečnostních a ozbrojených sil vedla k odklonu od pouček o diktatuře proletariátu a od uznávání vedoucích činitelů KSČ a státu.

Doba vyžadovala personální změny

Bylo třeba personálních změn nejen ve vedoucích funkcích komunistické strany, ale i státu, Národní fronty apod. Každá nová éra společnosti vyžaduje tomu odpovídající personální změny. Na tuto skutečnost jsem se snažil se svými spolupracovníky upozornit. Například v článku „Vždy ve spojení s lidem“, který otisklo Rudé právo dne 6. 10. 1988, jsem mj. napsal, že: „…Je třeba rázně odsoudit egocentrismus, snahy být v čele stranických a společenských orgánů co nejdéle a bránit mladší a střední generaci, aby se zapojila do rozhodování o společenských problémech. … Strana i socialistický stát musí politiku tvořit a uskutečňovat před očima pracujících, s jejich pomocí a pod jejich kontrolou … maximálně odstraňovat projevy anonymity. Proti anonymitě a skrývanému skupinkaření bojovat otevřenou, konstruktivní kritikou a sebekritikou, vysokou úrovní kontroly zdola i shora, odstraňovat pasivitu a narušování společenských vztahů. … Nová etapa společenského vývoje vyžaduje, aby se strana více jak kdy jindy učila od pracujícího lidu, aby čerpala z jeho zkušeností, kolektivního rozumu a vůle. Spojení s lidem stranu obohacuje, činí ji akceschopnou…“

V článku „Nová společnost a naše strana“, který otisklo Rudé právo dne 1. prosince 1989, jsem mj. upozornil, že: „…V rámci zvýšení společenské aktivity lidu, autority strany je třeba rázně a jednoznačně oddělit naši praxi od politiky, která vedla ke společenské stagnaci… Vzdát se demagogie, zjednodušených a primitivních výkladů složité skutečnosti se všemi souvislostmi… skončit s etapou, kdy jsme naší vůli, přáním a poučkám chtěli různými nátlaky podřizovat realitu. Tam, kde nevyhovovala, nechtěli jsme ji respektovat, případně jsme ji považovali za nepřátelskou. To platí zejména o našem vztahu k vědě a ke kultuře. Proti této sféře jsme se snad nejvíce zpronevěřili… Není divu, že jsme kulturu, vědu, intelekt a tvořivost vůbec od strany odrazovali… S důvěrou národa nelze hazardovat…“

Vedení komunistické strany ignorovalo vývoj v SSSR

Vůči přestárlým představitelům komunistické strany a státu nespokojenost vzrůstala, aniž si to chtěli připustit. My mladší jsme to dobře věděli. Oni totiž dostatečně nereagovali na světový a evropský vývoj vůbec, ale ani na vývoj v tehdejším Sovětském svazu, nechtěli. Nepoučily je ani personální změny ve vedení komunistické strany Sovětského svazu a státu a výhrady sovětského vedení ke koncepcím práce našeho stranického a státního vedení. Naopak, v soukromí pronášeli názory, že vývoj v Sovětském svazu bude brzy ukončen, že kdesi spadne s Gorbačovem letadlo a společenská přestavba skončí. Naši vůdci na nové koncepce vývoje společnosti vedoucích činitelů Sovětského svazu hleděli přezíravě, nesouhlasili s nimi. I výměna ve funkci generálního tajemníka za nevýraznou necharismatickou osobnost sehrála své. Ač mnozí vkládali v nového generálního tajemníka M. Jakeše, jako bývalého pracovníka Baťova koncernu naděje, byli zklamáni. Přešlapoval na místě, hrál dvojakou hru. Intelektuální vrstvy společnosti měly obavy, že vývoj se vrátí do padesátých let minulého století. Sám také v praxi usiloval o zvýraznění metod práce Klementa Gottwalda. Domníval jsem si vždy, že měl na mysli vývoj a práci komunistické strany do 8. sjezdu KSČ, jehož závěry byl spontánně přijímány.

Mezinárodní faktory ovlivnily náš vývoj

Vedle vnitřních problémů tlak na společenské změny vycházel i z mezinárodních faktorů. Ty nebylo možné přehlížet. Tím více je neměly přehlížet bezpečnostní a diplomatické orgány a především přední strůjci československé politiky.

Bylo to dlouhodobé úsilí USA a západních států o politické, společenské a mocenské změny ve východní Evropě, jejich snahy rozšířit svůj vliv kolem Sovětského svazu a v Sovětském svazu s cílem zlikvidovat jeho politický systém, koncepce na rozbití jednoty slovanských národů, koncepce vedoucí k obnově idejí nové Evropy prosazované již vládnoucím kruhy velkoněmecké říše v čele A. Hitlerem, stanoviska za rozbití myšlenek Masarykovy Československé republiky a navrácení země pod ochranu Habsburků a dalších feudálů, skryté a veřejné aktivity církví, v neposlední řadě zájmy asijských subjektů. Helsinské ujednání představitelů států Evropy v roce 1976, orientace na lidská práva a schválení jeho závěrů Federálním shromážděním Československé socialistické republiky. Parlament ujednání schválil, ale neudělal nic pro praktické naplňování. Ve stolech institucí zůstávaly tyto vyhlášky uzavřené. Charta 77 byla první, která otevřela tento problém a komunistická strana se divila.

Vzdělanost – základ k životní orientaci

Moje politické směřování vycházelo z praxe na vesnici, z průmyslových závodů, svazáckých, kulturních a sportovních organizací, z poznatků škol, výzkumných ústavů jihomoravského kraje. Byl jsem absolventem Vysoké školy politické v roce 1968 a Vysoké školy ekonomické v roce 1981 v Praze, dvou kurzů na Akademii společenských věd v Moskvě v roce 1974 v roce 1984. Právě v Moskvě se probíraly nové koncepce vnitřní a mezinárodní politiky Sovětského svazu, ale i u nás, vyhodnocovaly se zkušenosti z období „Pražského jara 68“ i příčiny porážky této koncepce. Poznatky byly příjemné, inspirující, vzal jsem je za své. Bylo jasné, že i v Sovětském svazu éra stalinismu definitivně končí. Všeobecně byly odmítány neživotné formy diktatury proletariátu, zvýrazňovala se nutnost přizpůsobit politickou práci dané etapě vývoje, tradicím a národním zvykům, vytváření prostoru, aby člověk měl naději k tvoření své skutečnosti, v níž míní svobodně žít, zbavovat se všech brzdících faktorů své existence.

Závěry ze škol a kurzů mě orientovaly k rozvoji demokracie, na vědecko-technický pokrok, na otázky životního prostředí, rozvoj míst, na udržování tradic národa, historických památek, na proces intelektualizace výrobního a společenského procesu. Byly chvíle, kdy člověk propadal beznaději, ale ideje „Pražského jara 1968“ hnaly kupředu. Nové směry se nelíbily levicovým radikálům a ti činili vše možné, aby znesnadňovali život. To byl moment, kdy jsem požádal krajský výbor komunistické strany v Brně o propuštění z aparátu komunistické strany. Moje žádost byla zamítnuta s dovětkem, že se mnou počítají.

Posrpnové pohovory – cesta k prohře

Po srpnu 1968 probíhaly uvnitř komunistické strany prověrky, byly vylučováni vzdělaní komunisté a každý, kdo nesouhlasil s okupací Československa. První část pohovorů nebyla tak nejhorší. Situaci zkomplikovalo prohlášení tehdejšího tajemníka ústředního výboru komunistické strany A. Indry, že „tanky nepřijely do Československa pro pár vyloučených členů strany“. To byl impuls pro nehorázné aktivity především temných sil. Nastalo období temna. Ostouzení, vymýšlení chyb u mnohých členů strany, podstrkávání podvrhů o jejich tzv. nekalé protistranické činnosti nabíralo na obrátkách. Nastaly honičky, vzrůstala vzájemná nedůvěra. Řady komunistické strany byly rozkládány, v členské základně docházelo k názorové diferenciaci.

V této atmosféře byl kooptován do čela komunistické strany známý představitel slovenského nacionalismu, vzdělaný, zkušený, ale také ambiciózní právník dr. G. Husák. Pamatoval jsem si ho z roku 1968 a domníval jsem se, že bude pokračovatelem politiky demokratického socialismu. Po srpnu 1968 se však postavil na stranu radikální levice, čímž získal její důvěru a podporu. Do funkcí kolem sebe zařadil představitele radikálních směrů, čímž zmírnil jejich touhy po absolutní moci a mistrně ovlivňoval jejich aktivity. V takové cestě jsem ho obdivoval. Veřejnost však příliš nadšena nebyla.

Prověrkou jsem prošel

V této době jsem předstoupil před prověrkovou komisi ústředního výboru komunistické strany. Prošel jsem. Komise vynechala problém souhlasu se vstupem vojsk k nám a konstatovala, že jsem zůstal věrný principům marxismu-leninismu. Nikdo jí neposkytl zprávu, že jsem v místě bydliště formuloval stanovisko, které vyjadřovalo zásadní nesouhlas se vstupem vojsk na naše území a ke kterému manželka získávala podpisy občanů. Komise vyžadovala, abych novému generálnímu tajemníkovi vyjádřil jednoznačnou podporu. Odmítl jsem. Měl jsem k tomu důvod. Z mysli mně totiž nevymizel výrok, který tento právník pronesl na shromáždění v Banské Bystrici v dubnu 1968. V rozhořčeném projevu, ať již z jakéhokoliv taktického důvodu, odsuzoval politiku „Pražského jara 68“ a hrubě urážel „Čechůny“, jak nazval český národ. Jeho způsob získání nejvyššího postu v komunistické straně se mně také nelíbil. Mé vývody členové komise přešli mlčením.
Po pohovoru mně jako člověku, který vyšel z podmínek továrny, nic nebránilo, abych politicky pracoval. Do funkcí v okrese jsem mohl nastoupit. Vzpomněl jsem si na rektora Vysoké školy politické profesora Hýbla. Ten nabádal, abychom i v nových podmínkách pokračovali v politice „Pražského jara 68“, neklamali sebe sama a neopouštěli myšlenky, které jsme získali ve škole, abychom i v těch nejsložitějších chvílích se nevzdávali, „uměli se pohybovat“, a díky své víře, přesvědčení, odvaze a statečnosti pokračovali v práci, abychom nebyli zbabělí. Dle něj zbabělost by byla tím největším hříchem vůči našim národům i národům socialistického společenství.

Nástup do funkce tajemníka okresního výboru

Nástup do funkce tajemníka okresního výboru pro oblast nadstavby nebyl jednoduchý. Z volby se stalo drama. Mluvčí radikální levice V. Šacha požadoval a moji volbu podmiňoval mým vzdáním se diplomu z Vysoké školy politické. Měl jsem odsoudit revisionismus školy, veřejně odmítnout všechny teorie, které jsem ve škole načerpal, odsoudit politiku, která mně byla vlastní po lednu 1968. Přítomní v sále zmlkli.

Návrh jsem jednoznačně odmítl a účastníkům schůze sdělil, že žádné školy se zříkat nebudu, ale naopak vše, co jsem získal, budu rozšiřovat a uplatňovat v praxi, neboť jde o perspektivní teorie. Řekl jsem dále, že do školy mě vyslala komunistická strana a také tato strana zřejmě vyžaduje, abych získané poznatky v životě využíval. Mluvčí radikálů zčervenal a odmítal se mnou jakkoliv diskutovat. Stali jsme se odpůrci.

Ač důsledky rozporů s radikální levicí byly viditelné, šel jsem svojí cestou. Do všech rozhodujících hospodářských a společenských úseků v okrese byly doporučovány osobnosti s vysokoškolským vzděláním, zvýrazňovala se a v praxi uskutečňovala spolupráce s uměleckými kruhy, zavedly se slavnosti Otevírání studánek jako základu k péči o životní prostředí, folklorní a mírové slavnosti, pozornost byla věnována historickým památkám, výsledkům partyzánského hnutí na Žďársku, osvobozovací úloze sovětské armády ve 2. světové válce. Všechny tyto aktivity nezůstaly bez kritiky levicových radikálů. V zájmu zachování svého vlivu ve společnosti stále chtěli „bojovat“ za „čistotu stalinismu, vyhledávali nepřátelé komunismu“. Chtěli být vlastenci, ale mně se zdálo, že obsah tohoto pojmu zužují jen na sebe, na svoji víru.

Jak jsem chápal pojem vlastenectví?

Domníval jsem se, že vlastenectví by mělo mít konkrétní obsah, konkrétní projev. Mnohokrát jsem se snažil s levicovými radikály setkat. Naznačil jsem jim, že ze slávy minulosti se žít nedá, že třídní nepřítel dávno vymizel, že největší nepřítel společnosti je ten, který rozvoj společnosti brzdí a nedává šanci lidem, kteří chtějí, znají a umějí. Zpochybnil jsem jakousi abstraktní lásku ke komunistické straně, která sama o sobě nemůže být projevem vlastenectví na úkor konkrétného činu pro dobro člověka, místa, kraje. Byl jsem přesvědčen, že pojem vlastenectví nemůže být fráze, že dějiny jsou dějinami konkrétních aktivit člověka, které by se měly projevit v kvalitě lidského života. Při takových rozhovorech jsme se rozcházeli s rozpačitou náladou a já tušil, že v takových kolektivech mně pšenka nepokvete. U nich jsem byl „pravičák“. V okrese byla zakládána řada perspektivních akcí, okres se rozvíjel a také zviditelňoval. Samozřejmě při každé „novotě“ následovala pomluva. Proti pomluvám jsem ostře vystupoval, načež mě levicoví radikálové a jejich spojenci nazvali despotou, kariéristou, buržoustem, samolibou, člověkem, který touží po kariéře a moci.

Dogmatici přešli do útoku

Jejich delegace odjížděly do Prahy stěžovat si na ústřední kontrolní komisi, kterou tehdy vedl M. Jakeš s požadavkem, abych byl odvolán a přesunut „k lopatě“. Domů se vracely spokojeny, v moji osobu vnášely nedůvěru. Veřejnosti sdělovaly, že „s Hegenbartem je vše vyřízeno, dostane to i s úrokama“, odejde. Na nástěnkách, kde byla moje fotografie, ji přeškrtávali křížem či zamazávali.

V této době přišla zpráva, že okres navštíví generální tajemník G. Husák. Připravil se program návštěvy, diskutovaly se formality kolem uvítání, bezpečnostní opatření. V jedné večerní diskusi před příjezdem jsem si vzpomněl na jeho projev v Banské Bystrici v roce 1968, který jsem zopakoval. Je možné, že tuto informaci kdosi urychleně poslal do Prahy. Druhý den byla návštěva generálního tajemníka „pro jiné naléhavé úkoly“ odvolána. Zanedlouho přišla z krajského výboru komunistické strany nabídka odejít ze Žďáru do Brna. Měl jsem se stát vedoucím národohospodářského oddělení. Přesun jsem nepovažoval ani za náhodný, ani za projev jakési důvěry stranického vedení kraje a centra, byť to tak bylo veřejnosti předkládáno. Nová funkce byla sice významná, ale zbavovala mě možnosti vlivu na ostatní úseky společenské nadstavby. Nebylo východisko, do Brna jsem nastoupil.

Brno, nové působiště

Dojíždění z místa bydliště bylo zlé, ale nemínil jsem se vzdát. Z nového působiště, z oddělení, které jsem vedl, byly stranické organizace a veřejnost orientovány na rozvoj progresivních technických oborů, na nové výrobní technologie, na přijetí krátkodobých a dlouhodobých plánů v tomto směru, na spolupráci s vědeckými a výzkumnými ústavy. Klid však nebyl. Přicházely na mě anonymy. Z anonymů jsem se dovídal, jak jsem kradl, obohatil se na výstavbě vodovodu v obci, s kterým jsem ale neměl nic společného, jak jsem pletichařil se stavebním materiálem, ač jsem nikde nic nestavěl, jaký špatný život jsem vedl, že se rozvádím a podobné nesmysly. Falešná a ošklivá tvrzení byla otřesná. V žádosti o propuštění z aparátu komunistické strany jsem mj. psal:

„…Pět let procházím zkouškou nervové odolnosti. I svému největšímu nepříteli nepřeji prožívat každodenní stresy, které psychicky člověka ubijí. Kladu si otázku: Proč? … Nemohu se smířit se skutečností, že taková praxe může být trpěna v socialistické společnosti. A nejen trpěna, ale i rozvíjena…“ Propuštěn jsem nebyl, ale dostal jsem novou šanci.

Nástup do Zlína

Byla mně dána možnost pracovat ve Zlíně, v zajímavém to okrese. Všeobecně bylo známo, že jde o úspěšný okres s vynikajícími lidmi a také s pozoruhodnými výsledky práce. Ač cestování bylo velmi složité byl jsem rád, že jsem mohl poznat výsledky v technice, ve vědě, mnoho obětavých, odborně zdatných a zkušených činitelů ve výrobě, kultuře, sportu, počínaje představiteli okresního národního výboru. I tento přesun však nebyl ani náhodný, ani projevem úcty k mé práci. Byl cílený. Jedním z úkolů bylo omezit vliv tamních činitelů na celostátní politiku a především zlikvidovat zemědělské družstvo Slušovice a jeho představitele. Mělo jít o kontrarevoluční „hnízdo“, které narušuje socialistickou morálku. Úkol byl zvýrazněn tvrzením, že mělo jít o přímý úkol generálního tajemníka ústředního výboru komunistické strany G. Husáka, o čemž jsem pochyboval. Na jeho stole prý ležela analýza slušovických metod práce. Současně jsem měl hlásit návštěvy a vliv předsedy federální vlády Lubomíra Štrougala na řídící systém Slušovic a způsoby jeho podpory činitelům okresního národního výboru. Pokud bych úkol splnil, mohl jsem počítat s důvěrou strany a s vysokými funkcemi v komunistické straně i ve státě.

Slušovické překvapení

Záhy po nástupu do Zlína, po setkání s představiteli okresního národního výboru v čele s předsedou Františkem Kubišem, jsem odjel do Slušovic. Představitelé družstva v čele s docentem F. Čubou, kterého jsem do té doby vůbec neznal, na mě hleděli s velikými rozpaky a nedůvěrou. Po seznámení s životem družstva, řídícím systémem a využívanými formami práce jsem byl překvapen. Poprvé v životě jsem na vlastní oči viděl zmaterializované teorie, které jsem se učil na vysokých školách, pokrok, vynikající řešení sociálních otázek, fakt, že tu v blízkosti valašských hor se stala věda a technika skutečně základní výrobní silou. To bylo reálné doložení životaschopnosti politiky „Pražského jara 68“, v mnohých směrech tuto politiku slušovičtí překonávali. Ani chvíli jsem nezapochyboval a jejich směr, i při vědomí, že nesplním přání či úkol generálního tajemníka, jsem podpořil. Vedení zemědělského družstva jsem otevřeně prohlásil, že u mě mají zelenou.
Představitel tohoto družstva docent F. Čuba se, na můj návrh, okamžitě stal členem nejvyššího orgánu komunistické strany v okrese, což způsobilo rozruch nejen v Brně, ale především v Praze i v samotném Zlíně. S předsedou družstva jsme se stali přáteli, jeho práci jsem všestranně podporoval. Byla totiž nesmírně užitečná, perspektivní a on jí také věnoval veškerý čas. Inspirace z Agrokombinátu Slušovice, jakož i poznatky z našich vysokých škol, vědeckých pracovišť, z Akademie společenských věd v Moskvě, zkušenosti z roku 1968, mě vedly k zásadní změně v orientaci politické práce v okrese Zlín. Tento okres, Zlín, byl vždy všeobecně uznáván jako centrum pokroku, vyspělých vztahů a vyspělého intelektuálního potenciálu, pracovitostí tamního lidu, vynikajícími výsledky prakticky ve všech oblastech společenského života. Věřil jsem, že zde uspěji i s novým programem

Nová revoluční politická platforma jako oficiální program okresu

Po konzultacích s představiteli vybraných pracovišť a po projednání v předsednictvu okresního výboru komunistické strany, byla politická práce v okrese Zlín orientována na rozvoj mikroelektroniky, biotechnologií a životního prostředí, na přijetí krátkodobých a dlouhodobých úkolů ve všech podnicích okresu, na ochranu těch subjektů, které se věnovaly vědecko-technickému pokroku, na využívání schopností osobností bez rozdílu politické příslušnosti či náboženského vyznání, na spolupráci s ostatními politickými stranami v okrese. Byl nastolen zásadní, dosud nikým neověřený a neschválený zvrat politických aktivit.

Tuto práci charakterizuje i výňatek z rozhovoru, který se mnou měli redaktoři místních sdělovacích prostředků ve Zlíně v roce 1985. Po charakteristice rozvojových programů mně byla položena otázka:

„Rozvojové programy jsou v současnosti dozajista krokem vpřed, ale i po takovémto kroku musí zákonitě následovat další. Jak to bude v podmínkách našeho okresu?“
Co bylo možné říci? Jedině to, že šlo o zásadní, dosud nevídanou změnu v pojetí politické práce komunistické strany, že v tomto směru jde o dlouhodobý proces. Přes všechna pozitiva jsme byli totiž stále na začátku. Prvořadým úkolem bylo probojovávat kolektivní přesvědčení, že tlak na mikrostrukturální technologie nemůže být přechodným jevem, že je třeba z praxe odstraňovat technický konzervativizmus, mnohdy i profesionální závist, distancovat se od stereotypů politických aktivit naučených v padesátých letech. Zabezpečovat, aby pojem intenzifikace nebyl zaklínadlem pro staré teorie, přístupy, praktiky, aby nebylo jediného pracoviště bez konkrétních představ, bez konkrétních programů.

Rozvoj duchovního života základ úspěchů

Tímto tlakem zkvalitňovat stranickou práci a ostatní společenské činnosti, vzájemné vztahy, cílevědomě rozvíjet duchovní život, posilovat kázeň. Snažit se pochopit, že věda není úzce odbornou, technickou, ale vysoce společenskou záležitostí. Rozvíjet ty hybné síly, které mohou ovlivnit realizaci moderních programů, ale také nikdy nezapomínat, že vědecko-technické programy mohou být realizovány prací dělníků. Kdo opomíjí tento faktor, rozněcuje sociální roztržky, prohrává. Budoucnost vždy byla a bude na straně pokroku a my jsme jí vycházeli vstříc, ač bylo jasné, že nás čeká převeliký kus obětavé a odvážné práce. Žil jsem vírou, že nastolené programy mají hluboký politický dosah, jsou velikým, zásadním převratem v dosavadním pojetí práce komunistické strany. Otevíraly prostor technické a humánní inteligenci, zakládaly podmínky ke skutečné demokratizaci.

Politická aktivita vytvářela atmosféru k rozvoji duchovního života, k odstraňování neživotných teorií o třídním boji, dala podnět k formování nových vztahů mezi nadstavbou a základnou okresu. Pomalu ale jistě jsme se ve Zlíně stávali průkopníky nového spojování politických, vědecko-technických a kulturních složek v jeden celek. Být na společenském politickém výslunní znamenalo řešit proces zavádění mikroelektroniky a biotechnologií do výroby, řešit problematiku životního prostředí v nejširším slova smyslu. Předpokladem společenské úspěšnosti nemohla být nic neříkající mrtvá politika frází, která se každodenně odcizovala lidu, ale politika, která reagovala na potřeby lidu, odrážela pokrokové koncepce Evropy a světa.

Staré struktury se s novým pojetím práce nesmířily

Přijížděli novináři, představitelé jiných okresů. Mnozí nastoupenou cestu chválili, jiní ji odsuzovali. Konzervativnější síly pochopily, že se vytrácí jejich vliv a mocenská síla. Netrvalo dlouho a přicházely na mě nové anonymní pomluvy. Ústřední a krajský výbor komunistické strany je pečlivě registrovaly. Na mnohé jsem byl mými příznivci upozorňován. Uvědomil si nebezpečnost citátu, který jsem podceňoval a který mně tlumočil jeden pracovník ideologického úseku ústředního výboru komunistické strany vedený tajemníkem V. Biĺakem. Tehdy mi tento pracovník, jehož jméno jsem zapomněl, ve Zlíně řekl mezi čtyřma očima:

„Nejvyšší činitelé ti vzkazují, dej ruce pryč od Slušovic nebo špatně dopadneš!“

Po tomto výroku jsem ho vyhodil z kanceláře s dovětkem, „ať jde sám slušovickým vyřídit, že vedení komunistické strany nemá rádo Slušovice. Já to dělat nebudu“.

Na reagenci nebylo nutné dlouho čekat. Do Zlína přijel tajemník ústředního výboru odpovídající za společenskou nadstavbu M. Jakeš, který pracoval dříve ve funkci předsedy Ústřední kontrolní komise. Za podivuhodných okolností, jako že dostanu v Praze okamžitě byt, jsem dostal šanci „za dobrou práci“ přejít ze Zlína do Prahy. Bohužel, obyvatelé Zlína a okolí o tomto záměru věděli o měsíc dříve než já. Ti, co mě podporovali, najednou otočili a můj směr práce pomlouvali. Musel jsem odejít, jak oni říkali, „na vyšší místo“. Měl jsem být „pod kontrolou“. Práce ve Zlíně zůstala nedokončena. Musel jsem odejít. Na Zlínsko jsem vzpomínal a vzpomínám v dobrém. Ve Zlíně byl nastolen nový směr stranické práce. Získal jsem cenné životní zkušenosti o lidském jednání. Na to se nezapomíná.

Na obzoru byla Praha – ekonomické oddělení ÚV KSČ

Po různých peripetiích a složitých pohovorech jsem nastoupil na ekonomické oddělení. Měl jsem se stát zástupcem vedoucího ekonomického oddělení, které se zabývalo vědecko-technickým rozvojem a zahraničním obchodem. Překvapení mě potkalo hned při nástupu na oddělení. Od vedoucího oddělení Zbyňka Sojáka jsem se dozvěděl, že můj nástup nebyl ještě sekretariátem ústředního výboru schválen. Stalo se tak až týden po mém nástupu, a to s dovětkem generálního tajemníka G. Husáka, proč je překládán návrh na přijetí, „když on ví, že do Prahy nechci jít“. Účastníci jednání se pousmáli, ale přijetí bylo schváleno.

Po pohovoru s vedoucím oddělení Z. Sojákem a přednesení jeho direktiv, co si mohu v Praze dovolit, a co ne, jsem mohl pracovat. Měl jsem zapomenout na rok 1968, na Slušovice i mé zlínské manýry a věnovat se „skutečné“ stranické práci. Tento muž na mě nezapůsobil dobře. Tehdy jsem nemohl mít žádná fakta o jeho minulé práci, ale první rozhovor na mě působil jako by to byl muž dvojí tváře. Okamžitě jsem dostal úkol provést komplexní hodnocení s představiteli složek ministerstva zahraničního obchodu. Nečekaný úkol! Likvidační úkol? Nikoho jsem neznal, neznal jsem obsah práce vedoucích činitelů institucí ministerstva zahraničního obchodu, neznal jsem tehdy záměry státu v teritoriích světa. To byl úkol přinejmenším k zasmání. Nicméně pustil jsem se do příprav.

Za pomoci pracovníků, s kterými jsem pohovory dělal, byl úkol splněn. Převážně jsme hovořili o společenské přestavbě o důsledcích na podmínky Československa, o řídícím systému pana Bati, o změnách a pokroku v Sovětském svazu apod. S mnohými vedoucími činiteli jsem navázal přátelský vztah a získal od nich mnoho jejich teoretických prací ke studiu, požádal je o další spolupráci.

Společenská přestavba nepochopena

V té době byla na pořadu dne společenská přestavba. S hrůzou jsem zjistil, že představitelé ekonomického oddělení na tento problém nereagovali. Dověděli se však, že na předsednictvu federální vlády s podporou L. Štrougala se na přestavbě usilovně pracuje. Nedovedl jsem pochopit jistou averzi na ekonomickém úseku ústředního výboru KSČ právě proti L. Štrougalovi, který byl znám jako člověk, který touží po změnách, po pokroku. Vedení oddělení dalo úkol: rychle zjistit, co dělají na předsednictvu vlády, jak daleko jsou s aplikací direktiv ke společenské přestavbě a převzít iniciativu do svých rukou. Činitelé ve vedení ekonomického oddělení včetně tajemníka M. Jakeše měli zájem proces přestavby ovlivnit, řídit dle svých představ a vládní činitele odsunout do pozadí. Záměr se jim zdařil.

Ani v Praze jsem se nepřeorientoval

Na koncepci své práce ze Žďárska, Brna a Zlínska, jsem nic neměnil. Zaměřil jsem se na vědecko-technický pokrok, na rozvoj mezinárodní spolupráce v oblasti vědecko-technického rozvoje s podniky v průmyslově vyspělých zemích západu a východu, na životní prostředí, na zakládání mezinárodních vědecko-výrobních sdružení jako základu pro strukturální změny výrobní základny a uplatňování vědy ve výrobě, na zobecňování zkušeností z demokratizačního procesu a ze zavádění vědecko-technického rozvoje ve výrobě. Navázal jsem úzkou spolupráci s představiteli Československé akademie věd v čele s předsedou akademikem Římanem a jejich podkladů využíval ke své práci.

Zkušenosti Slušovic měl projednat sekretariát ÚV KSČ

Za spolupráce dalších pracovníků aparátu ústředního výboru komunistické stran se podařilo prosadit, prostřednictvím a s podporou M. Jakeše, aby se sekretariát ústředního výboru KSČ zabýval zkušenostmi ze Slušovic, a dal pokyn, aby jejich výsledky byly využity v praxi ostatních zemědělských a průmyslových podniků. To byl poprask! Generální tajemník G. Husák osobně kontroloval přípravu zprávy, vyškrtával odstavce, věty, až z materiálu zbylo torzo. Z upravené zprávy se čtenář mohl dovědět, že ve Slušovicích stranicky pracují, schůzují, politicky se vzdělávají a také se starají o vědecko-technický pokrok. Bylo po zprávě, bylo po záměru. Nebyl zájem, aby pozitivní věci ze Slušovic a Zlína byly projednány a především zveřejněny a doporučeny.

Příprava zasedání ústředního výboru

Za necelý rok mé působnosti na ekonomickém oddělení se připravovaly podklady pro jednání ústředního výboru o „Uplatňování výsledků vědy a techniky v praxi“. Všeobecně se očekávalo, že budou přijaty zásadní změny v této oblasti. Do přípravy byl zapojen široký okruh pracovníků akademie věd, vysokých škol, výzkumných ústavů a výroby. Podklady zpracované aktivem odborníků byly kritické vůči vedoucím činitelům komunistické strany v čele s M. Jakešem a vlády především pak vůči předsedovi Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, J. Obzinovi. Někteří rektoři a profesoři vysokých škol mě nabádali k opatrnosti. Kritizovaní činitelé komunistické strany mají nepřebernou moc a kritizovaní členové vlády prý mají „dlouhé prsty“, které na mě dosáhnou v době, kdy to budu nejméně čekat. Varování jsem bral na lehkou váhu. Věřil jsem v sílu kolektivu v nelítostná, krutá fakta o problémech naší ekonomiky. Věřil jsem v podporu mnoha kvalifikovaných členů ústředního výboru KSČ. Z počátku kritický směr podkladů podporoval i tajemník ÚV KSČ M. Jakeš. Posléze svoje kritické postoje zmírnil. V druhé polovině příprav jsem byl neočekávaně pozván na pohovor. Představitel komunistické strany M. Jakeš a předseda české vlády L. Adamec mě přesvědčovali, abych přešel pro moje znalosti a schopnosti do funkce místopředsedy české vlády pro vědecko-technický a investiční rozvoj. To bylo překvapení! Co to znamenalo? Konec mých iluzí a představ o zásadním řešení toho či onoho úkolu v oblasti, které jsem se věnoval. Na schodech před budovou ústředního výboru jsem potkal bývalého ministra školství, který mně řekl: „Rudo, ty jsi neměl do Prahy chodit, tady tě ubijou.“ Tehdy jsem netušil, že má pravdu.

Nástup do české vlády byl nečekaný

Nastoupil jsem do vládní funkce. Podklady pro zasedání ústředního výboru k vědecko-technickému rozvoji připravovali jiní. Mně dali možnost, když vše kritizuji, ukázat, co budu dělat. V nové práci jsem vycházel z faktu, že stav ekonomiky nebyl dobrý, že negativní tendence ovlivnily hospodářské výsledky v negativním směru, že pokračuje neplnění záměrů v oblasti zisku. Pracovnímu kolektivu jsem připomněl zásadu, že při formování úkolů vědecko-technického rozvoje je nutné úzce spolupracovat s Československou akademií věd, výzkumnými ústavy, vysokými školami a soustředit naši pozornost k technicko-ekonomické úrovni výrobní základny, na přestavění investiční politiky, na strukturální změny hospodářství, na oblast životního prostředí v nejširším slova smyslu. Přestavením organizační struktury úseku a personálními změnami převzít konkrétní odpovědnost za vypracování a realizaci dlouhodobých strategických směrů rozvoje ekonomiky. K potřebě profesionálních přístupů jsem získal spolupracovníka z Vysoké školy ekonomické děkana výrobně-ekonomické fakulty profesora Líbala. Ten uvolnil svého zástupce ke spolupráci se mnou. Na úseku, který jsem vedl, pracoval na půl úvazku. V zájmu spolupráce a ustavení vědecko-výrobních sdružení, jsem navštívil Francii, USA, Kanadu, SRN, ale také Kubu, Sovětský svaz. S firmami USA, Kanady a SRN jsem podepsal Úmluvy o konkrétní spolupráci. Vědeckovýrobní sdružení měla podporovat rozvoj nových odvětví, z vědeckých pracovišť získávat novinky a prostřednictvím rezortu, který jsem vedl zrychlovat jejich adaptaci ve výrobním procesu, všemožně podporovat aktivity vědeckotechnické inteligence.

Dával jsem přednost politice jako zprostředkovateli mezi vědou a výrobou. S některými pracovníky z aparátu strany nemělo smysl diskutovat, ale s jistou ironií se jich zbavovat. Jejich myšlenkové cesty nevnímaly společenskou realitu, nevnímaly nálady a názory lidí, nevnímaly světové procesy ke sblížení státu s různým společenským zřízením. Byly stále obaleny frázemi o třídním boji. Byl jsem přesvědčen, že vědomě přispívají ke krizi v naší společnosti. Otázky intenzifikace výroby, produktivity práce, efektivnosti zahraničních směn, využití vzdělanosti společenských vrstev, považovali za druhořadý jev. Spojitost ekonomických reforem s reformami politickými, filosofickými, mravními, právními, sociálními, považovali za nesmysl. Přestavět zdeformované vědomí, skoncovat s ekonomickou lhostejností, s pokrytectvím, s apatií vůči potřebám společnosti znamenalo pro mě důslednou orientaci na nové technologie se vším, co s takovou potřebou souvisí. K problematice vědeckotechnického rozvoje jsem vystoupil v roce 1987 v československém rozhlase v pořadu „Živá slova“. Mj. jsem konstatoval: „…co dělat, abychom se opět dostali mezi nejvyspělejší země světa? Lid po tom volá… takový požadavek je výrazem vlastenectví, národní hrdosti a své tradice, na své schopnosti… lid má také právo podílet se na řízení společnosti… člověk má už dost směrnic, byrokracie, poklonkování, závisti, nepochopení a všech možných schválností… Na pořad dne vystupuje otázka úlohy osobností… Žel zatím máme mnoho lidí, kteří řídí a organizují věci, kterým sami nerozumějí… Kdyby tomu bylo jinak, nemuselo by být tolik problémů. Bez znalostí nelze vést a razit cestu pokroku…“ V dalším nedělním pořadu téhož roku jsem mj. řekl: „…Praha stále nabízí práci na starých strojích, v neuzavřených technologických cyklech, s vysokým podílem ruční práce… Praha má daleko, aby jako hlavní město se stala místem moderních technologií, automatizovaných pracovišť… v závěru tohoto století nabývá stále větší význam prozíravost, schopnost odhalovat vývojové trendy, umění hlouběji si osvojit objektivní zákony společenského vývoje, jejichž obsah je třeba brát v potaz ve chvílích našich dalších rozhodnutí… V odvážné aplikaci vědeckotechnického pokroku leží základní hodnoty, které rozhodnou o budoucnosti Prahy i Československé republiky…“

Vedení komunistické strany mé záměry nepodpořilo

V dané době a v daných podmínkách jsem považoval záměr za dostačující, byť ne jednoduchý. Úsek, který jsem vedl, bylo třeba posílit schopnými a vzdělanými pracovníky. Předložil jsem personální návrh na mého zástupce, schopného vysokoškoláka. Tato funkce byla v nomenklatuře předsednictva ústředního výboru komunistické strany. Jakmile byl návrh předložen ke schválení, generální tajemník G. Husák prohlásil, proč to schvalovat. Návrh byl stažen z programu. Uvedený pracovník byl sice mnou přijat, ale bez potřebných kompetencí. Ze strany vedení komunistické strany nebyl zájem, abych posiloval kolektiv vedení schopnými lidmi. Měli zřejmě promyšlené záměry se mnou, o kterých jsem nevěděl.
V české vládě se projednával stav životního prostředí v podmínkách prostředí české republiky. Návrh zpracovaný za pomoci širokého aktivu a předem prokonzultovaný s předsedou české vlády L. Adamcem, byl kritický a otevřený. Pranýřoval neznalost a také neschopnost činitelů národních výborů dbát o životní prostředí. Tyto skutečnosti byly doloženy konkrétními fakty z krajů, okresů a závodů. Jakmile došlo k projednání, závěry nebyly schváleny, naopak kritickou podkladovou zprávu kritizovali předsedové krajských národních výborů a podklady k jednání i navrhované závěry označil předseda české vlády L. Adamec, za můj subjektivní názor, jako „jednostranný“ pohled. Veliký, nečekaný obrat v přístupu předsedy. Stejný osud čekal zprávu o spolupráci českých subjektů s technickými a výrobními seskupeními ze Spolkové republiky Německo v oblasti řešení úkolů životního prostředí. Bylo řečeno, že nepřišel ještě čas navazovat s institucemi Německa jakoukoliv spolupráci.

Tlak na vědeckotechnický pokrok a jeho aplikaci jsem nezastavil. Bylo třeba vytvořit další společenské a právní podmínky. Předložil jsem návrh mého pracovního kolektivu, aby Česká komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj změnila obsah práce, zaměření a nesla název ministerstvo životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje. Název i pracovní náplň měly lépe odpovídat našim záměrům a českým potřebám v těchto oblastech. V rámci dobré spolupráce byl návrh konzultován a upřesněn s představiteli této oblasti ze Slovenské republiky. Návrh a zaměření jsem projednal i na členské schůzi všech pracovníků České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Připomenu některé myšlenky mého vystoupení: „…shodli jsme se, že budeme za účasti akademie věd, vysokých škol vytypovávat rozhodující směry vědeckotechnického rozvoje a na ně soustředíme všechny dostupné prostředky… při péči o tuto oblast a o životní prostředí budeme hledat účinné a netradiční formy a jim přizpůsobíme personální práci… Současný stav české ekonomiky není dobrý. Negativní tendence se prohloubily a hospodářské výsledky jsou horší… Naléhavým úkolem je zvýšit technickoekonomickou úroveň české výrobní základny, přeorientovat investiční politiku, podpořit změny struktury českého hospodářství… Nové zaměření našeho úseku a organizační řád vytváří těmto potřebám rámec, mělo by napomáhat zrychlení zavádění pokroku do výroby, zajistit, aby různá řešení nebyla polovičatá, aby se neustupovalo před překážkami… Převezmeme konkrétní osobní odpovědnost za řešení strategických záměrů české ekonomiky…“

V době, kdy byl zpracováván návrh na zvýšení kompetencí České komise pro vědecko-technický a investiční rozvoj a její přejmenování na ministerstvo pro vědu a životní prostředí, jsem byl pozván k pohovoru k L. Adamcovi. Byl jsem informován, že komise bude sloučena s českou plánovací komisí, že strana a vláda má zájem, abych pracoval na jiném úseku, kde budou využity moje „bohaté“ zkušenosti. Po roce práce na tomto úseku jsem byl odvolán z funkce místopředsedy české vlády a posléze schválen do funkce vedoucího oddělení státní administrativy ústředního výboru. Byl jsem v rozpacích, zda konečně neopustit řady intrikářů a farizejů, ale nakonec jsem si řekl, že to ještě zkusím… Vůdcové komunistické strany nenechali mně nenechali čas ani prostor cokoliv dokončit. Při tom mluvili „velikými“ slovy o demokratizaci, o pokroku o životním prostředí. Nabýval jsem dojmu, že tito vůdcové kamuflují své skutečné cíle se společenskou přestavbou. Nepotřebovali samostatně myslící osobnosti, ale loutky, které by na divadelní scéně kráčely a klaněly se přesně jak oni tahají za provázky. Jakmile tomu tak nebylo sledovali, odposlouchávali, kombinovali a organizovali pomlouvačnou kampaň. Do očí mluvili o mých velikých schopnostech, ale v zákulisí mluvili o naprosté neschopnosti a dokonce o mých nebezpečných vtazích s protispolečenskými silami.

Od vůdců komunistické strany jsem neslyšel nikdy, co jsou ony protispolečenské síly. Kdo to vlastně byl? Ti, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb nebo ti, kteří tento pohyb brzdí? Znal jsem mnohé osobnosti, a také s nimi spolupracoval, využíval jejich teoretické práce. Byly to osobnosti z akademie věd, vysokých škol, výzkumných ústavů, před tím ze závodů, okresu kraje. Všichni pracovali aktivně, volali po zrychlení tempa společenské přestavby ku prospěchu československé společnosti i ve prospěch sebe sama. Nedošel jsem k závěru, že by byli protispolečenskými silami jen proto, že opovrhují dogmatismem a neschopnostmi mnohých vůdců na všech stupních společenské výstavby. Hloupé teorie o protispolečenských silách mezi vzdělanými odborníky vycházely z líhně zastánců kasárenského komunismu. Ti se báli vzruchu, pokroku, báli se všeho nad čím ztráceli kontrolu. Ono to bylo logické. V pokroku viděli svůj zánik, ztrátu perspektiv. Veliký byl rozdíl mezi člověkem, který chápal společenský pokrok a uspokojování společenských potřeb a člověkem, který sice o pokroku každodenně hovořil ale současně ho brzdil všemi prostředky. Společenský pokrok nemohl spočívat v konzervaci daného stavu. Konservatismus nemohl být žádnou perspektivou. Mnozí z uvedených činitelů často zvýrazňovali ve svých projevech klasiky marxismu. Zapomínali však, že jeden z oněch klasiků kdysi prohlásil, že komunistou se můžeš stát jen tehdy obohatíš-li se vším, co lidstvo vytvořilo. Znal jsem mnoho komunistů, kteří nevyslovovali slovo národ s prsním pathosem a nepsali jej velkými písmeny. Za to však bojovali za práva lidu a burcovali proti fašismu, organizovali hnutí za vědeckotechnický pokrok, za demokracii. V těžké hodině národa nebyli zbabělí, nepřebíhali a neutíkali, ale stali se věrnými syny svého národa. To jsou fakta příliš hluboce a živě zapsána v myslích českých i slovenských lidí, než aby je mohl někdo klevetnickým perem škrtnout z dějin. Dodnes jim vyjadřuji úctu a připomínám si jejich obětavou práci. A to i přesto, že potomci šlechticů komunisty všeho druhu nenávidí.

Za tři roky v Praze jsem přešel na třetí úsek

Nové oddělení se zabývalo problematikou armády, bezpečnosti, soudů, prokuratury apod. Tedy široké pole působnosti. Přemístění vypadalo před veřejností jako velké povýšení s vlivem na mocenskou oblast státu. Já jsem ale přemístění chápal úplně jinak. Tušil jsem, že je to cesta do pekel, prostředek k vyřízení si účtů se mnou. V kruhu bezpečnostních složek měly být se mnou vyrovnány účty. Tento přesun ve mně vzbudil odpor a přivedl k definitivnímu rozhodnutí, že přestanu podporovat nejvyšší činitele komunistické strany a státu, ať se stane se mnou cokoli. Bylo přece neúnosné, abych během tří let v Praze absolvoval tři významné funkce. Než jsem se stačil rozhlédnout, šel jsem jinam. Bylo to směšné i k pláči. Byl jsem rozhodnut, že se s organizátory vypořádám, přestanu je jakkoliv podporovat.

Po seznámení se s úkoly oddělení a s charakteristikou pracovníků jsem se zděsil. Na tomto oddělení pracovali příslušníci armády a Státní bezpečnosti. Byli vedeni na oddělení, ale platili je jejich mateřské orgány. Co to bylo za praxi? Tito lidé nemohli respektovat pracoviště, kde působili, ale orgán, který je platil, odměňoval. Neslýchaná provázanost orgánů Státní bezpečnosti, armády a oddělení mi nedala spát. To nebyla praxe demokratické společnosti. Po projednání s generálním tajemníkem komunistické strany M. Jakešem začal jejich přesun zpět na jejich ministerstva. Generální tajemník sám iniciativně podpořil, aby došlo v tomto směru k radikální změně. Na jejich místa nastupovali mladí lidé se vzděláním v oborech právník, filozof, strojní inženýr. Tento pohyb nemohl zůstat bez odezvy.

Personální změny nabíraly na tempu. Připravovaly se změny i v rezortu ministerstva vnitra. Na pořad jednání předsednictva komunistické strany přišla V. správa ministerstva vnitra, úsek ochrany ústavních činitelů. Pro informaci ústavních činitelů důležitý odbor, který si osoboval pravomoci, které mu, jak konstatoval i generální tajemník M. Jakeš, nepříslušely. Bylo známo, že generál Buchvaldek, který byl v čele V. správy ministerstva vnitra, byl velkým přívržencem některých pražských představitelů. Z informací bylo známo, že právě jim přednostně přenášel všechny důležité informace a také plnil jejich přání Na pokyn generálního tajemníka M. Jakeše jsem ho pozval na pohovor a oznámil mu, že bude odvolán. Byl překvapen. Žádal, prosil, aby mohl zůstat, že má mnoho nedokončených úkolů právě ve vztahu ke jmenovaným osobnostem. Nemohl mě oblomit, nemohl jsem jeho prosbu vyslyšet. Předsednictvo návrh M. Jakeše schválilo. Odešel.

Změna náčelníka přinesla veliký střet

Problém nastal se jmenováním nového náčelníka. Nebyl výběr. Neměl jsem ani zájem, aby to byl člověk z okruhu nejvyšších činitelů. Bylo třeba dosadit jim neznámého člověka, který se bude vymykat jejich praktikám a zvyklostem. Nakonec byl dočasně doporučen člověk, který na V. správě působil v minulosti jako mladý příslušník, byl absolventem filozofické fakulty, znal jsem ho osobně z doby mé působnosti ve Zlíně. Bohužel, V. správa a vedení ministerstva vnitra a především náměstek ministra vnitra A. Lorenc, návrh nemínili přijmout a všemi způsoby protestovali. Pravdou je, že návrh nebyl prokonzultován s náměstkem generálem A. Lorencem, což byla moje chyba. Docela jsem chápal, že to nebyl jejich člověk. Označili ho za jakéhosi představitele krajní levice apod. Mrzelo mě, že jsem nenašel čas, abych s generálem A. Lorencem vše podrobně projednal a zamezil mnohým nedorozuměním. I když jsem byl ve Františkových lázních, diskuse kolem V. Kiliána jsem sledoval na dálku. Dělali vše, aby V. Kilián, nově navržený a schválený náčelník V. správy, padl. Pod rouškou blahopřání k funkci a zvýrazňování jeho kvalit ho vláčeli celodenními pitkami a zkoumáním jeho názorů, které natáčeli. Mj. chtěli od něj vyzkoumat kdo má být příštím generálním tajemníkem. Této „vlídnosti“ pražských činitelů bezpečnosti podlehl. Udělali z něj figuru, která nebyla schopna velet, řídit. Generální tajemník M. Jakeš, ač ho krátce před tím uvedl do funkce, byl nucen ho odvolat. Úkol narušit informační tok na jisté činitele a jejich spojence nebyl splněn. V té době to byl mimořádně důležitý úkol. Nakonec vedení V. správy přišlo do rukou obdobných lidí, jako byl odvolaný náčelník. Vše zůstalo při starém a odplata musela následovat.

Odmítání spolupráce s firmami západních zemí

Některým zástupcům ministerstva vnitra nejvíce vadilo, že jsem bez jejich vědomí a bez konzultace s nimi i ve funkci vedoucího oddělení státní administrativy pokračoval v ovlivňování spolupráce s technickými a výrobními subjekty Spolkové republiky Německo, se Severním Porýním-Vestfálskem a také se seskupeními technických a výrobních subjektů Kanady. Přesto, že jsem tak činil v souladu s názorem generálního tajemníka M. Jakeše, varovali mě, vyhrožovali, nastolené programy rozkládali, osočovali organizátory. Domníval jsem se, že politika v silových orgánech státu nemohla spočívat jen v administrativně direktivním usměrňování, ale napomáhat k řešení obecných problémů společnosti v souladu nejen se společenskou přestavbou, potřebami rozvoje demokracie, ale také vycházet vstříc obecným trendům politiky evropského kontinentu. Cennými mezinárodními dokumenty byla orientace na lidská práva. Za významný prostředek k takové orientaci jsem považoval zpracování teoretického dokumentu pod názvem „Obrana a ochrana společnosti v podmínkách společenské přestavby a rozvoje demokracie“. Úkol jsem zadal ústavu marxismu-leninismu, vysoké škole SNB a ústavně právnímu pracovišti akademie věd. Spolupráci se zahraničnímu subjekty v oblasti vědeckotechnického rozvoje jsem ovlivňoval i proto, že jsem předpokládal, že se v krátké době vrátím na tento úsek u nás a navázané kontakty budou užitečné. Činitelé Státní bezpečnosti vypouštěli teze, že jsem jejich placeným konfidentem. Zneužili i mé pozvání k návštěvě řady výrobních subjektů v západních zemích. I vedení KSČ rozčílil text, který jsem obdržel od firmy Kautexd of Canada Inc., ve kterém mě zvali k návštěvě. V textu se mimo jiné psalo:

„Na základě vaší loňské návštěvy v USA a Kanadě a rozhovorů, které jsme v té době měli, rádi bychom vás pozvali znovu k návštěvě obou zemí. Máme zajímavé technologie využitelné v obuvnickém průmyslu, které jste neměl čas zhlédnout během vaší poslední návštěvy. Můžeme je nabídnout k využití na bázi společných podniků nebo kooperačních vztahů…“

Postupně právě někteří činitelé Státní bezpečnosti vytvářeli o mně obraz jakéhosi špiona, který vyzrazuje tajemství o naší ekonomice apod. V té době jsem napsal dopis ministru vnitra F. Kinclovi se žádostí o vysvětlení rozkladných aktivit a odsuzování mé osobnosti ze strany činovníků ministerstva vnitra. Neodpověděl, nestačil odpovědět.

Rozdílný názor na události v lednu 1989

Vedení komunistické strany a některým činitelům ministerstva vnitra nejvíce vadilo mé pojetí lednových událostí v roce 1989. Jak známo, lednové události projednalo předsednictvo ústředního výboru komunistické strany. Ocenilo zásah Pohotovostního pluku SNB proti demonstrujícím občanům a doporučilo vládě a Federálnímu shromáždění zpřísnit opatření vůči opozici.

Oddělení, které jsem vedl, na to reagovalo jinak. Získalo i podporu náměstka ministra vnitra, generála A. Lorence. Společně s ním byl vypracován dokument, který charakterizoval příčiny společenské krize a zásah bezpečnostních sil odsoudil. Doporučil změny ve vládách i ve vedení komunistické strany. Doporučil také, aby nejvyšší straničtí a státní činitelé v čele s generálním tajemníkem a také prezidentem republiky navštívili studenty na vysokých školách a prodiskutovali danou společenskou situaci. To byla jedna s možných příležitostí jak převzít iniciativu ve vývoji společnosti.

Dokument byl odmítnut jako kontrarevoluční akt odporující závěrům předsednictva komunistické strany. Činitelé se cítili uraženi návrhem, aby šli diskutovat se studenty. Jak známo, předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích Karel Urbánek osobně děkoval příslušníkům Pohotovostního pluku ministerstva vnitra za zásah na Václavském náměstí a v ulicích Prahy, vykonal přehlídku jednotky Pohotovostního pluku.

Po těchto událostech bylo s určitým odstupem svoláno zasedání ústředního výboru komunistické strany. Jeho cílem bylo mj. potvrdit závěry předsednictva strany k lednovým událostem, ocenit práci ministerstva vnitra a posoudit některé otázky školství. Sekretariátem generálního tajemníka jsem byl pověřen, abych na zasedání vystoupil a zhostil se dvou úkolů:

  1. obhájit závěry předsednictva vůči demonstrujícím občanům v lednu 1989,
  2. odsoudit praktiky komunistické strany Itálie, které způsoby práce bezpečnostních sil a komunistické strany odsuzovaly.

Tušil jsem, co je záměrem doporučení. Jedno ani druhé jsem nemohl přijmout. Bylo by to v rozporu s mým svědomím, mými znalostmi, přesvědčením. Na jednáni jsem se však připravil. Vystoupil jsem, ale navržených problémů z ledna 1989 si nevšiml. Hovořil jsem ke školství a kritizoval praxi vůdců při vedení společnosti a řekl, že je nejvyšší čas přistoupit k personálním změnám ve vedení komunistické strany a státu. Mj. jsem řekl, že:
„…Uskutečnění tolik očekávaných změn u nás není zdaleka jen v rukou vedení strany a státu. Své slovo tu musí říci celá společnost, všichni obyvatelé našeho státu. Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naší populace s vědomostmi nového pokrokového myšlení měly otevřenou cestu vzhůru a mohly se v blízké budoucnosti zapojit do procesu řízení společnosti a nahradit ty, kteří na svěřené úkoly nestačí…“

Odezva z vedení strany byla hrozná. Sice ne veřejně, ale v kuloárech a na různých poradách jsem byl odsouzen za ignoraci usnesení předsednictva strany k lednovým událostem, za to, že jsem nepodpořil a neobhájil zásah ministerstva vnitra proti demonstrujícím občanům, nepodpořil stranické a státní vedení. Generální tajemník M. Jakeš mezi svými přáteli prý prohlásil, že šlo o útok na jeho osobu, ale aby mně to neříkali. Oni však řekli. Komunikace mezi mnou a generálním tajemníkem vázla. Některé úkoly svěřoval bez mého vědomí mému zástupci. Tušil jsem hrozící nebezpečí, ale pracoval dál.

Aktivita před zasedáním ÚV KSČ

Krátce na to bylo připravováno zasedání ústředního výboru k otázkám životního prostředí. Se spolupracovníky jsem napsal článek, který uveřejnil časopis Signál pod názvem: „Bez poznání není řešení“. Současně bylo přikročeno k diskusi s pracovníky, kteří se dlouhodobě zabývali problematikou životního prostředí. Mezi nimi byli i ti, kteří se v polistopadových vládách stali ministry životního prostředí a další disidenti. Setkávali jsme se s vědomím generálního tajemníka M. Jakeše legálně v salonku hotelu Praha. Ke spolupráci a k organizaci takových setkání byl získán ministr vnitra České republiky Jireček, do jehož kompetence patřilo životní prostředí. Byl nakloněn společenským změnám a s odumřelými praktikami vedení komunistické strany nesouhlasil. Setkání se zúčastňoval a také tam aktivně vystupoval i náměstek federálního ministerstva vnitra generál A. Lorenc. O jedné takové besedě vyšla tisková zpráva, že:

„Ministr vnitra České republiky se sešel s odborníky z oblasti životního prostředí a setkání se také zúčastnil vedoucí oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart.“

Na setkání se hovořilo otevřeně, docházelo k názorové shodě mezi mnou, představiteli ministerstva vnitra a odborníky. Projednávaly se nejen ekologické otázky, ale i problémy politické, personální a formovaly se závěry. Z jednání jsem předal písemnou informaci generálnímu tajemníkovi komunistické strany M. Jakešovi a předsedovi federální vlády L. Adamcovi. Stanovisko znělo:

„Skupina odborníků, s kterými jsem se setkal, předložila k posouzení a k dalšímu rozhodnutí monografii „Stav a vývoj životního prostředí v Československu“. Iniciativně ji zpracovala ekologická sekce Československé biologické společnosti při akademii věd a ekologická pracovní skupina Rady ekonomického výzkumu ve spolupráci s Ústředním ústavem národohospodářského výzkumu v Praze. Jde o pokus co nejobjektivněji charakterizovat stav a formulovat základní existující i potenciální problémy v jejich vzájemných vazbách. Doporučuji, aby Státní komise pro vědecko-technický a investiční rozvoj uspořádala v dubnu 1989 pracovní seminář, na kterém zástupci sdělovacích prostředků budou informováni o stavu a vývoji životního prostředí v Československu. Půjde o otevřené seznámení veřejnosti s dosud neznámými zápornými faktory, které neblaze ovlivňují kvalitu života našeho lidu. Upozorňuji, že místy až kritický stav životního prostředí a přírodních zdrojů na jedné straně a znepokojení stále širších vrstev společnosti s danou situací na straně druhé vyžaduje rychlé řešení způsobem skutečně účinným. Z pověření aktivu odborníků a dalších účastníků jednání ujišťuji, že všichni jsou připraveni pomoci všude, kdykoliv to bude třeba. Rudolf Hegenbart“

Nikdo z vedoucích činitelů komunistické strany nereagoval, nikdo nepožadoval bližší vysvětlení. Pouze předsednictvo Národní fronty projednalo dokument. Součástí přípravy na jednání ústředního výboru komunistické strany byla i spolupráce s institucemi a podniky Severního Porýní – Vestfálska ze SRN. V čele tamní vlády byla sociální demokracie v čele s panem Raulem. Na pořadu byla konkretizace projektů o ustavení česko-německých podniků, řešení rekultivace zdevastovaných území severních Čech, Ostravska a některých území Slovenska. Generálním tajemníkem M. Jakešem jsem byl pověřen, abych plnění úkolů v této oblasti kontroloval. Zakrátko mě navštívili někteří zástupci ministerstev, kteří se na spolupráci podíleli a ptali se, co mají dělat. Navštívil je totiž příslušník Státní bezpečnosti a před spoluprací s firmami německé spolkové republiky je varoval. Určité kruhy Státní bezpečnosti prostřednictvím jednoho pracovníka mého oddělení mně vzkázaly, abych od spolupráce se SRN odstoupil, nebo špatně dopadnu. Tehdy jsem vzkázal onomu náčelníkovi, aby mě navštívil a osobně tlumočil námitky. Nepřišel.

Příprava a průběh zasedání ústředního výboru, zákaz vystoupení v diskusi

Výsledků společného jednání s odborníky, činiteli ministerstva vnitra a podniky Severního Porýní jsem využil k přípravě mého diskusního vystoupení na zasedání ústředního výboru. Bohužel, z podnětu generálního tajemníka mně nebylo uděleno slovo. Tak mě později informoval i řídící schůze, tehdejší tajemník ústředního výboru pro oblast zemědělství F. Pitra. Generální tajemník M. Jakeš vyslal jednoho z vedoucích oddělení, aby převzal ode mě připravený diskusní příspěvek. Odmítl jsem cokoliv předat. Jaký jsem si vytvořil závěr?

Svým zákrokem mě generální tajemník upozornil, že se mnou již nepočítá. Ubohý zásah jsem považoval za směšný. Jeho hra však nekončila.

Aktiv představitelů mocenských orgánů v červnu 1989

Za nejvýznamnější událost první poloviny roku 1989 jsem považoval aktiv nejvyšších představitelů mocenských orgánů. Konal se počátkem června roku 1989. Cílem bylo projednat bezpečnostní situaci ve státě a orientovat pozornost komunistické strany na přípravu podkladů pro nadcházející sjezd strany. Na aktivu měl se zásadním projevem vystoupit generální tajemník. K přípravě projevu byla ustavena komise ze zástupců ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti. Když se příprava projevu chýlila ke svému konci, generální tajemník M. Jakeš mě pozval k pohovoru. Konstatoval, že v poslední době mnoho hovořil, a tak zastává názor, abych v jeho zastoupení pronesl projev já. To byl neuvěřitelný závěr. Byl tu přece prezident republiky, dále předseda Federálního shromáždění a předseda právní komise ústředního výboru komunistické strany, předseda federální vlády, další členové předsednictva a tajemnící ústředního výboru. Nebývalo zvykem, aby na tak reprezentativním a zásadním aktivu hovořil vedoucí oddělení.
Stalo se cosi neuvěřitelného, což jsem chápal jako vrchol hluboké krize uvnitř vedení komunistické strany, jako projev slabosti či neschopnosti. V takové situaci nebylo těžké cokoliv ve společnosti změnit. Zdálo se mně, že jejich síla, velkohubost stranického a státního vedení je v nenávratnu.

Dost neuváženě, aniž bych docenil záludnost generálního tajemníka vůči mé osobě, jsem návrh na vystoupení přijal. Jen s tím rozdílem, s čímž zase on nepočítal, že připravený projev jsem odmítl a přepracoval ho k obrazu svému. Mně se nelíbilo, abych podporoval zásahy bezpečnostních sil, doporučoval zpřísnění opatření vůči občanům a hlásil se k přežitým praktikám komunistické strany. V rychle přepracovaném projevu jsem mimo jiné konstatoval, že:

„…komunistická strana si nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a ony nemají žádné právo se za komunistickou stranu schovávat či se na ni odvolávat, od představitelů těchto institucí budeme požadovat, aby kladli prvořadý důraz na boj proti konzervatizmu, dogmatismu, na odstraňování bariér, které nepřejí společenské přestavbě. Kritériem jejich hodnocení bude úroveň překonávání administrativně direktivních metod, úroveň a rychlost jejich zápasů s různými deformacemi, s právním řádem, boj s myšlenkovými stereotypy apod…“

Na tato slova reagoval předseda tehdejšího parlamentu A. Indra, který mně řekl: „s kterým že revizionistou jsi to psal?“ S žádným. Vystoupení jsem psal doma, na Vysočině a konzultoval s tehdejším generálním prokurátorem J. Pieščakem, který můj projev podpořil. Překvapena byla i veřejnost. Šlo o nikým nečekaný nástin převratu v myšlení i v práci, otevření cesty ke kádrovým řešením a společenským změnám. Mé vystoupení místo generálního tajemníka pomohlo rozšířit nebezpečné fámy, že budu generálním tajemníkem komunistické strany.

Negativní reagence na můj projev z řad příslušníků vnitra a armády dávaly tušit, že můj přístup nezůstane bez odezvy. Generální tajemník M. Jakeš mě po skončení aktivu zavolal a řekl, abych dal pokyn vedení ministerstva vnitra, aby při jakýchkoliv událostech nezatýkali Václava Havla či další vedoucí činitele opozice. To byla změna! Ani vedení ministerstva vnitra jí nechtělo věřit. Hodil rukavici opozici a vyzval tak ke spolupráci. Jeho pokyn jsem chápal jako vzkaz vedoucím činitelům opozice, že mají otevřenou cestu k moci a také vzkaz ministerstvu vnitra, že mohou konat. Tušil jsem, že jeho návrh bude mít nedozírný význam. Koneckonců další vývoj to potvrdil.

Jaké byly zájmy generálního tajemníka?

Nikdo jistě nepochyboval a nepochybuje, že by generální tajemník neuvažoval o změnách ve vedení komunistické strany i o své rezignaci. Takovou otázkou se dlouhodobě zabýval. Veřejně dával ve známost, že takovou osobností může být významný činitel pražské stranické organizace M. Štěpán. Důvěřoval mu, považoval ho za dynamického, schopného člověka. Druhou alternativu nastolil, aniž by o tom vážně uvažoval, prostřednictvím aktivu státních orgánů, kdy mě pověřil, abych mluvil v jeho zastoupení. V letních měsících dokonce prosadil, i proti vůli například prezidenta republiky G. Husáka a dalších, abych se stal členem Rady obrany státu. Takové činy veřejnost chápala jako fakt, že generálním tajemníkem budu. To však generální tajemník nikdy v plánu neměl. Kdysi v kruhu svých přátel měl prohlásit: „Hegenbart? Ten může být maximálně vedoucím oddělení!“ Různé fámy o tom, kdo bude, či nebude nejvyšším činitelem komunistické strany, mu vyhovovaly. Spokojeně sledoval, jak já a „dynamický“ činitel Prahy budeme zápasit o jeho důvěru, ke komu se bude veřejnost a různé instituce přiklánět. Odváděl tak pozornost od svých skutečných zájmů. V pozadí však počítal i s jinými alternativami. Na doporučení spolupracovníků a přátel ze Zlína a okolí se měl stát generálním tajemníkem tehdejší tajemník ústředního výboru pro oblast zemědělství M. Zajíc. Pocházel ze Zlína a měl vysokou důvěru i činitelů Agrokombinátu Slušovice. K tomu účelu měl posloužit i polistopadový aktiv zástupců zemědělských družstev v Praze a také založení zemědělské strany. Bohužel, či bohudík vývoj jeho záměry zkomplikoval. V jeho hledáčku byl i tajemník ústředního výboru komunistické strany F. Hanus a já se domníval, že ve skrytu duše počítal i s jinými možnostmi. Vše bylo jinak.

Porada činitelů Státní bezpečnosti v červenci 1989

Počátkem července byla porada činitelů Státní bezpečnosti, kde byly přijaty úkoly pro nejbližší období, formulován obsah práce. Připravoval se 17. listopad? To nemohu doložit, nebyl jsem pozván. Z doslechu však vím, že zde byla projednána orientace na nezávislé tiskoviny a subjekty, že zde byla řeč i o mé osobě. Na tomto aktivu zástupce náčelníka 2. správy SNB mj. konstatoval:

„…Ze strany zahraničních kapitalistických firem a monopolů formou kompromitace dochází k uplácení jednotlivých vedoucích hospodářských funkcionářů, včetně využívání tlaku přes nejvyšší představitele strany a vlády, jako důsledek jednání na nejvyšší úrovni, například sdružení fy SHL, prezentované v ČSSR majitelem firmy Höllter, Heinrichem Hölltrem, v oblasti dodávek odsiřovacích zařízení pro čsl. tepelné elektrárny a další kruhy obchodní činnosti…“

Stejný činitel posléze prohlásil, že generální tajemník M. Jakeš by neměl být odsuzován za to, co udělal, ale za to, co neudělal. Nebylo těžké uhodnout, že má na mysli moji osobu. Největší bombou pro vedení komunistické strany byl dopis od západní agentury, kterou představoval Michael Weiss. Dopis v době mé nemoci koloval po ústředním výboru. V něm bylo mj. psáno:

„…Byl jsem potěšen, že byste se chtěl setkat na interview a prodiskutovat vaše pohledy na potřebu ekonomické a politické restruktrualizace. Rád bych si pohovořil ve všeobecnosti o vašem pohledu na vazby mezi ekonomickou a politickou reformou, jak hodnotíte současný průběh reforem v ČSSR, váš pohled na proces přestavby v SSSR, v Polsku a Maďarsku, stejně jako možnost kádrových změn v KSČ…“

Trnem v oku byly i moje statě zveřejněné ve sdělovacích prostředcích v Sovětském svazu. Obsahem se zabývalo předsednictvo a konstatovalo, že jde o můj pochybný subjektivní názor, který nebyl schválen a doporučen stranickými orgány. Kritika poměrů v Československu byla pro ně nepřijatelná. Podporu jsem získal pouze od předsedy federální vlády L. Adamce a náměstka ministra vnitra generála A. Lorence spravujícího oblast Státní bezpečnosti. Příšerný tlak skončil v srpnu 1989 infarktem. Dlouhodobě jsem byl nemocen. Ani dopis, který jsem obdržel od velvyslance Kanady, je nepotěšil. Ve skrytu duše zuřili. Velvyslanec napsal:

„Vážený pane Hegenbart, je mi potěšením v příloze zaslat odpověď pana Bati na Vaše blahopřání k narozeninám. Věřím, že se cítíte zdravotně lépe a že se zanedlouho budu mít možnost se opět setkat a promluvit si o záležitostech zajímajících obě strany. V hluboké úctě B. Mawhinney“

V tomto roce 1989 jsem měl odvahu a také jsem byl jeden z mála, který blahopřál k narozeninám panu Baťovi. Rok na to mu blahopřáli činitelé ze všech stran a z různých seskupení České republiky. Byl to nevídaný jev.

Impuls k odsunu z politické scény

V době po srdečním infarktu a po léčení v Nemocnici na Homolce jsem pobýval ve Františkových Lázních. Nenadále mě navštívil generální tajemník. Při návštěvě mě pozdravil šibalským úsměvem, pohovořil o obecných problémech, poptal se po zdraví a navrhl, abych přešel na ústředním výboru komunistické strany z dosavadní funkce do funkce vedoucího ekonomického oddělení. Prý ví, že mě práce mezi mocenskými orgány nebaví. Konečně si dal odvahu sprovodit mě ze světa, zbavit funkcí. Z počátku jsem návrh uvítal.
Po úvaze a po diskusi s mými spolupracovníky jsem jeho návrh ale odmítl. Všichni považovali návrh za zvláštní, farizejský. V dané situaci bylo také zbytečné kamkoliv přecházet. Mé rozhodnutí vzal na vědomí. Dal však podmínky! Měl jsem přestat psát články do sdělovacích prostředků, nesetkávat se s představiteli zahraničních firem, stáhnout svoje žádosti o výjezd do zahraničí, držet se v pozadí, absolutně nezasahovat aktivně do politiky.

Byl to jeho poslední krok k tomu, abych z vlastní vůle, a to definitivně, ukončil své politické aktivity. Pak už muselo přijít násilí, z kterého on měl vždy obavy. Nepochybně se domníval, že můj „případ“ vyřeší.

Přípravy k vrcholu společenských změn

Byl jsem v dlouhodobé pracovní neschopnosti, mohl se léčit a užívat si volna. Nejvyšší činitelé komunistické strany rozhodli svolat na 10. prosince 1989 zasedání ústředního výboru. Mělo se vypořádat s negativními tendencemi, které ztrpčovaly vedení komunistické strany a státu život. V jednání jsem spatřoval jedinečnou možnost, jak docílit personálních změn a zrychlit cestu reforem společnosti. Požádal jsem lékaře, abych byl poslán do práce.

Přišel jsem včas. Za několik málo dnů po mém nástupu do práce byla svolána porada vedoucích oddělení s tajemníky ústředního výboru. Porada se zabývala obsahovou přípravou zasedání, měla sjednotit úsilí za odstranění všeho, co komplikovalo komunistické straně podmínky k vládnutí. Do čela strany, jak se tradovalo ze sekretariátu generálního tajemníka, měl přijít nový, progresivní funkcionář, kterého doporučí generální tajemník. Pro přípravu zasedání byla schválena komise v čele s tajemníkem ústředního výboru J. Lenártem. Do komise jsem byl schválen i já a vedoucí ideologického oddělení. Složení komise dávalo záruku, že příprava jednáni se bude vyvíjet dobrým směrem.

V kuolárech ústředního výboru KSČ se přetřásala otázka generálního tajemníka, kterým dle M. Jakeše se měl stát M. Štěpán. Byly zde síly, které s tímto manévrem zásadně nesouhlasily. Konaly vše, aby se tak nestalo. Koneckonců ani v předsednictvu strany nebyl jednotný názor. To umožňovalo rozehrát karetní partie na všechny strany a znemožnit, aby se o tomto návrhu vůbec jednalo. S návrhem generálního tajemníka M. Jakeše nesouhlasil ani kolektiv vedoucích oddělení ústředního výboru. Vedoucí se několikrát sešli a rozhodli se na zmíněné poradě vystoupit radikálně a navrhnout jednání, které povede ke změnám. Na poradě jsem vystoupil i já. Mj. jsem konstatoval, že:

„…vedení komunistické strany chybí odvaha říci veřejnosti pravdu o společenských problémech, nechce pochopit, že základní a léty tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velkým výbuchem. Z vlastních zkušeností doložil, že názory odborné veřejnosti i občanů se neberou vážné, ignorují se a praktická činnost stranických organizací se utápí ve stereotypech známých před společenskou přestavbou…“

Z vedení komunistické strany nikdo nereagoval, neodpověděl, nezaujal žádné stanovisko. Pouze jeden účastník porady, Zbyněk Soják, ironicky konstatoval, že souhlasí s výrokem generálního tajemníka M. Jakeše na zasedání ústředního výboru v květnu 1989, že „situace v Československu je konsolidovaná.“ Výrok byl směšný, diskutér jistě věděl, co říká a proč. Co ale bylo možné čekat od vůdců komunistické strany? V té době už téměř nic. Stále na cosi spoléhali.

Ze zkušeností Sovětského svazu se nepoučili

Problém společenské přestavby vůdcové komunistické strany chápali jen jako zástěrku k utvrzení svých pozic a starých praktik. Ty byly však v rozporu s danou úrovní myšlení obyvatel, ale i členů komunistické strany. O to horší byla pro ně situace. Převážná část vedoucích činitelů spoléhala, a také tak se mezi sebou utvrzovala, že v Sovětském svazu skutečně spadne letadlo s nejvyššími činiteli a vývoj se vrátí zpět. Zřejmě zapomněli, že jisté malé letadlo přistálo, ale na Rudém náměstí v Moskvě a s německým občanem. Umožnilo tak novému vedení Sovětského svazu v čele s M. Gorbačovem provést hluboké personální změny v sovětské armádě a na dalších místech. Mnozí naši činitelé zapomněli i na pohřeb nejvyššího vůdce Sovětského svazu L. Brežněva, na pád jeho rakve do hrobu u Kremelské zdi v Moskvě. Pád rakve jsem považoval za oznámení veřejnosti, že v této zemi je etapě diktatury proletariátu definitivně odzvoněno.

Analýza o stavu společnosti nikoho nezajímala

Vývoj u nás dokládala i analýza, kterou v druhé polovině roku 1989 provedlo ideologické oddělení. Bylo konstatováno, že stále výrazněji se zvyšuje nespokojenost lidu. Občané byli rozladěni, znechuceni pomalým postupem společenské přestavby. Zvyšovala se kritika československého hospodářství. Z okruhu dotázaných 65 % respondentů žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67 % mělo vážné výhrady k činitelům, kteří proces společenské přestavby řídí, a dvě třetiny pochybovaly o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce. Z dotazovaných by jen 5 % vstoupilo do komunistické strany a 66 % dotazovaných ideologii komunistické strany odmítlo. To bylo vážné varování, které vyžadovalo odvážnou a nekompromisní reakci.

Příprava zasedání ústředního výboru dávala k tomu příležitost. Spolu s mnoha pracovníky výzkumných pracovišť, výroby a vysokých škol jsem pro sebe i pro generálního tajemníka připravoval písemné podklady k jednání.

Účinný krok v přípravě jednání

Z mého hlediska jsem považoval za nutné obrátit se o pomoc na nejvyšší činitele orgánů státní moci. Nejvyšší činitelé mocenských orgánů byli požádáni, aby odpověděli na následující otázky:

  • v čem spatřují příčiny velké ofenzivy opozičních sil,
  • v čem spatřují příčiny slabin práce komunistické strany,
  • jakými politickými prostředky by se měla společenská situace řešit?

Odpověď napsali všichni. Shodli se, že příčiny společenské nestability vyplývají ze stereotypů práce strany a neprozíravé práce vedoucích činitelů. Požadovali radikální personální změny a rychlý postup při společenské přestavbě. Odpovědi a stanoviska těchto činitelů byly pádným argumentem pro jednání ústředního výboru, vlastně zásadním. V souvislosti s přípravou zasedání jsem požádal tehdejšího náčelníka generálního štábu československé armády generála M. Vacka, aby připravil návrh personálních změn ve vedení armády s upřednostněním jeho osoby, vyhledávaly se typy pro vedení ministerstva vnitra a jeho složek.

Osobně jsem předpokládal, že vyvinu snahu, aby do nejvyšší vládní funkce byl doporučen předseda Agrokombinátu Slušovice docent F. Čuba. Oplýval rozsáhlými teoretickými i praktickými zkušenostmi, konkrétními poznatky z oblasti mezinárodního obchodu, ekonomiky, vědy a techniky, sociální oblasti. Oplýval řídícími schopnostmi. Byl jsem přesvědčen, že na zasedání v prosinci za pomoci vnějších pokrokových sil ze zemědělských družstev, podniků a výzkumných ústavů bude dosaženo úspěchu.

Náhlá změna koncepce vedení komunistické strany

Vedení komunistické strany a vnitra se mnoho věcí z přípravy dozvědělo. Záměry se dozvěděli i činitelé pražské stranické organizace a centrum svazu mládeže. Nepochybně se rozhodli situace využít. Všichni oplývali ambicemi upevnit si moc. Negativní stanovisko nejvyšších činitelů státních orgánů vůči vedení strany a státu je zaskočilo, starým činitelům nedávalo žádnou šanci s čímkoliv na zasedání uspět. Museli volit nové prostředky.

Přišli s tezí, že zasedání ústředního výboru se nemůže konat. V Praze byla cíleně organizována protislušovická nálada. I některé opoziční síly rozvíjely teze, že na ústředním výboru pracuje proslušovická klika, kterou vede generální tajemník a já, že tato klika míní získat moc v komunistické straně a ve společnosti. Když představitelé Agrokombinátu Slušovice navštívili Prahu, byli sledováni. Pražské podzemí začalo nabádat všechny možné síly, aby se na toto takzvané propojení soustředily a rozbily ho. Jak známo, se slušovickými koncepcemi nesouhlasili radikální komunisté, považovali je za revizionistické, prozápadní. Všeobecně se začalo vyprávět, že jsem jejich mluvčím a prosazuji jejich koncepce. Pražské „podzemní“ síly se také rozhodly, jak často říkávaly, nejen mě „utopit ve vlastní šťávě“, ale k odsouzení získat i nejvyšší zástupce opozice, mě odstavit a slušovický Agrokombinát zlikvidovat.

Studentský průvod, cesta k likvidaci reformistů

Studentský průvod 17. listopadu 1989 z Albertova do centra Prahy k tomu vytvářel podmínky. Vedení komunistické strany a městský stranický orgán Prahy se na něj dlouhodobě připravovaly. Měl být využit k tomu, aby do mocenských funkci nastoupili noví činitelé. Profesoři vysokých škol měli jít v talárech. Na slavnostní chvíli mnozí ambiciózní činitelé čekali ve svých bytech. Očekávali pokyn, aby mohli předstoupit před studenty a národu sdělit své poselství. Průvod měl současně zatratit ty, kteří čekajícím činitelům překáželi a jejich činnost nezapadala do jejich koncepcí.

Z mé diskuse s generálním tajemníkem M. Jakešem bylo známo, že 17. Listopadu 1989 i v další dny budu pobývat v Praze a sledovat vývoj. Tehdy jsem řekl, že je nejvyšší čas nenormální situaci ukončit. Bezpečnostní orgány přece nemohou se zabývat stále jen zásahy proti demonstrantům. Při tomto výroku generální tajemník zpozorněl, a jak mě informoval pracovník jeho sekretariátu, tuto informaci předal dalším osobám.

Den mezinárodního svazu studentstva byl vynikající příležitostí pro řadu záměrů. Mohl připomenout utrpení studentů roku 1939 a zároveň se vypořádat s „přáteli“ Němců a s překážejícími reformisty v současnosti. Navodit atmosféru proti komukoliv. Pochod studentů proběhl tak, jak proběhl, s plánovaným a předem připraveným střetem na Národní třídě. Na místě činu byly připraveny filmové kamery západních agentur, novináři. Filmaři měli zřejmě natočit zrůdný povel k nevybíravým bitkám.

V rozhodujícím týdnu před 17. listopadem nenechali organizátoři nic náhodě. Bez mého vědomí a bez vědomí oddělení, které jsem vedl, byla naorganizována návštěva studijní delegace komunistické strany Sovětského svazu v čele s mými partnery. To byl překvapivý, ale cílený čin. Musel jsem se věnovat této delegaci, opustit Prahu. V předvečer jsme byli v Jihlavě, v Bratislavě a Trnavě a dne 17. listopadu jsem se s členy delegace po obědě v hotelu Praha rozloučil.

Krátké zastavení s ministrem vnitra

Po rozloučení s delegací jsem se zastavil na ústředním výboru komunistické strany. Pocítil jsem jakési dusno a také získal informaci, že dnes se stane „něco hrozného“. Mě nikdo a o ničem oficiálně neinformoval. Nebyl zájem, dění šlo mimo mě. Na chodbě budovy ústředního výboru komunistické strany jsem potkal ministra vnitra F. Kincla, kráčel z politicko-organizačního a ideologického úseku. Moc nemluvil, ale řekl, že se kvůli mně zastřelí. Neměl důvod, ale výrok byl pozoruhodný. Cosi se dělo, s čímž on zřejmě nesouhlasil. Mohl být informován o něčem nekalém. Nebylo divu. Tajemník ústředního výboru, který spravoval politicko-organizační úsek, K. Hofman, mě v lásce neměl, dříve byl mým odpůrcem a nedivil jsem se, že mohl být strůjcem návštěvy sovětské delegace. Že se v takových překvapeních vyzná, dokázal již v srpnu 1968.

Na ústředním výboru jsem byl nepotřebný a v Praze zbytečný, bez váhání jsem odjel domů. Na dvorku mého domku jsem stavěl malý objekt na nářadí. Práce jsem měl spolu se zedníky a tesaři dostatek. Praha mě přestala zajímat.

Klid před bouří

V průběhu večera 17. listopadu a další den mě nikdo z Prahy nevolal, nepotřeboval mě. Druhý den po 17. listopadu jsem obdržel telefonický vzkaz z Bratislavy, údajně od náměstka federálního ministerstva vnitra generála A. Lorence, že v Praze se strhla bitka mezi studenty a Pohotovostním plukem SNB. Téhož dne v odpoledních hodinách jsem proto odjel do Prahy přesvědčit se, co se vlastně stalo. Navštívil jsem sekretariát generálního tajemníka. Krátce před tím zasedalo předsednictvo strany, aniž bych byl pozván. V místnosti generálního tajemníka dva vysocí činitelé ústředního výboru KSČ sledovali televizi. Při dotazu, co se děje, nikdo neodpověděl, ignorovali mě. Odešel jsem. Až služba v budově ústředního výboru mně řekla, že jeden disident oznámil mrtvé studenty na Národní třídě. Byl to ten disident, který se měl dotazovat na ústředním výboru, proč já hovořím na aktivu vedoucích činitelů státních orgánů v červnu 1989, proč složky ministerstva vnitra nabádám k činům. Nikdy jsem však nezískal informaci, zda to byla vůbec pravda. Z budovy ústředního výboru jsem odjel do svého pražského bytu. Nikdo mě nepotřeboval.

Překvapivé pondělí

V pondělí, po střetu na Národní třídě, levicoví radikálové roznášeli zprávy, že střet jsem připravil a dokonce vedl já. Například v rezortu ministra zdravotnictví se konal aktiv pracovníků. Tehdejší ministr J. Prokopec, jinak obhájce radikálních směrů komunistické strany, na aktivu prohlásil, že střet na Národní třídě jsem připravil a vedl já. Někteří pracovníci ministerstva zdravotnictví mě okamžitě o vystoupení ministra informovali. Negativní zprávy o mé „kruté“ činnosti byly rozšířeny i do míst mého bydliště, na pracoviště, kde jsem dříve pracoval. Veřejnost se dožadovala šetření, potrestání, aktivně zasahovala opozice. Chtěla vědět, kdo byl organizátorem střetu. Zřejmě se domnívala, že jsem to byl skutečně já.

Protože jsem pracoval s inteligencí, začali o mně mluvit jako o „muži dvojí tváře“, o „záhadném muži“, o člověku, který se zaštiťoval inteligencí a starostí o životní prostředí, ale prostřednictvím bitek usiloval o získání osobní moci a o návrat starých pořádků. Na druhé straně však u generálního tajemníka M. Jakeše byla sepsána rezoluce, která měla střet podpořit a prokázat, že byl pro stranu i společnost potřebný. Dle rezoluce zásah měla podpořit i vláda jako rozhodující čin pro pořádek ve straně a ve společnosti. Byl jsem pověřen, abych návrh předal k vyjádření vedoucím představitelům městské stranické organizace, M. Štěpánovi. Tam vládla pohoda. Tento vedoucí činitel žádal, abych mu předložil návrh muže, který by u něj vykonával stejnou funkci, kterou jsem zastával já. Odmítl jsem.

Situace v Praze byla hodnocena politicko-organizačním úsekem

Zprávu o průběhu událostí na Národní třídě nikdo z vedení komunistické strany a státu ode mě či od oddělení nevyžadoval. To se vymykalo dosavadním zvyklostem. Informace o průběhu byla dodána z politicko-organizačního oddělení. Z toho oddělení, které zorganizovalo příjezd sovětské delegace pro naše oddělení právě v týdnu před 17. listopadem. Tedy o nás bez nás. V informaci zmíněného oddělení se pravilo mj., že:

„…17. listopadu v prostoru Národní třídy kolem 20té hodiny bylo soustředěno asi 3 tisíce osob, z nichž jen asi tisíc uposlechlo výzvy k rozchodu a k opuštění prostoru. Zbývající setrvali na místě, demonstrativně se posadili na vozovku a pokračovali v provolávání hesel. Výzvy k opuštění prostoru byly pronášeny více jak 15x a téměř hodinu měli účastníci demonstrace možnost vyklidit prostor. Po marných výzvách pořádkové jednotky přikročily k vytlačení davu. V průběhu tohoto bezpečnostního opatření došlo k šarvátkám vyvolaných především agresivními účastníky demonstrace. Při zákrocích bezpečnostních orgánů bylo kontrolováno 179 osob, z nichž 145 bylo pro agresivní chování předvedeno na útvary veřejné bezpečnosti. Při zákrocích bylo zraněno celkem 38 osob, z toho jeden příslušník SNB a jeden občan USA…“

Začala kompromitace mé osoby

Radikální komunisté i opoziční síly rozehrály obrovskou kompromitaci mé osoby. Všichni hledali toho, kdo dal rozkaz ke střetu na Národní třídě. Hned po událostech nastolili problém „Hegenbart“ a oddělení, v jehož čele jsem stál. Vynechali Výbor pro stranickou práci v českých zemích a jeho aparát, nezabývali se tehdejšími kompetencemi, nezabývali se „Prahou“ ani ministerstvem vnitra a některými jeho správami, ale pozornost věnovali jen a jen mně. Ne oni, ale veřejnost mě měla odsoudit. Jeden bývalý spolupracovník mně napsal, že jsem jak rumunská Sekuritate. Já a moje oddělení však takové zájmy nikdy nemělo, nemohlo mít.

Podivné jednání vedení ministerstev vnitra

Vedení komunistické strany a státu rozhodlo, aby organizátor střetu na Národní třídě byl okamžitě zveřejněn. Tak to požadoval od vedení strany a vlády V. Havel. K tomu účelu byla svolána společná porada vedení federálního a českého ministerstva vnitra. Měli vše projednat a určit, kdo dal rozkaz ke střetu. Poprvé ve funkci vedoucího oddělení státní administrativy jsem navštívil ministerstvo vnitra a zúčastnil se porady nejvyšších činitelů obou ministerstev. Chtěl jsem i já znát pravdu, strůjce bitky na Národní třídě. Hádali se, obviňovali se, ale k žádnému závěru nedošli. Dohodnout se o tom, že jsem to mohl být já, nemohli. Ministr federálního ministerstva vnitra F. Kincl ukončil poradu. S rozpaky jsem opouštěl ministerstvo.

Východisko jsem nenašel

Cestou na pracoviště jsem hledal nějaké východisko. Naskýtalo se mnoho možností. V hlavě jsem si naformuloval tezi, že střet mohli, ve spolupráci s předem vybranými studenty a zahraničními příslušníky, zorganizovat příslušníci V. správy ministerstva vnitra či z krajské správy středočeského kraje, že o tomto záměru oficiální vedení ministerstva vnitra nemuselo vědět. Hra o moc se totiž odehrávala v nižších patrech a především v podzemí Prahy, s mnoha ambiciózními „svazáky“ a bývalými i tehdejšími rozvědčíky a jejich spojenci ze zahraničí, ale i s ambiciózním předsedou federální vlády L. Adamcem. Všichni chtěli získat moc, získat na svoji stranu opoziční síly a i jejich prostřednictvím se zbavit odpůrců.

Došel jsem k závěru, že šlo především o moji likvidaci. Záměrům různým skupin jsem překážel, nezapadal do jejich koncepcí. Tužba po moci ze strany mých odpůrců, stejně jako vidina velké odplaty, byla veliká. Součástí jejich boje byla likvidace „slušovických nitek v Praze“, snaha rozbít, zničit vše, co jsem konal, odsoudit a znevážit slušovický řídící model a jeho výsledky. Ničeho se neštítili, sprosté lživé obvinění jim bylo blízké, zřejmě odpovídalo jejich charakteru. Pomlouvali mě, ve sdělovacích prostředcích oznamovali jaký jsem nevzdělanec, hlupák. Aby zachránili sebe sama, potřebovali oběť, jejímž prostřednictvím by si zachovali posty a mohli dále vládnout.

Odpůrcům záměr nevyšel

Záměr jim nevyšel, což nepředpokládali. Organizátor bitek na Národní třídě byl dále usilovně hledán, ač jim muselo být známo, že ho nikdy nenajdou, pokud ho nebudou hledat mezi sebou. Úsměvné byly televizní záběry, jak činitelé stranických institucí a státní moci nosí novému generálnímu tajemníkovi K. Urbánkovi stále nové a nové poznatky o střetu na Národní třídě 17. listopadu, ale i jednostranná práce řady komisí provádějících analýzu událostí. Různí analyzátoři neměli zájem cokoliv zobjektivizovat, pokud tam nefiguroval Hegenbart. Ten se měl stát tím hlavním, který ponese odpovědnost za bitku. Přesvědčil jsem se o tom na jedné z prvních komisí.

Pravda o strůjci bitky je v nedohlednu. Je to pochopitelné. Ten, kdo ovládá minulost, ovládá současnost i budoucnost. Dnes není jiné východisko než tvořit argumenty, které by dokládaly, že to byli skutečně studenti, kteří řekli: „a dost“. Kdo však zná technologii veřejné a skryté moci ví, že takové tvrzení je směšné, že studenti ani zástupci opozice sami o sobě nemohli žádný převrat „udělat“.

Po 17. listopadu přišli s novým obviněním

Pět dnů po událostech 17. listopadu mě informoval předseda Agrokombinátu Slušovice docent Čuba, že situace je mimořádně vážná, že by bylo třeba „udělat“ skutečný převrat. Na takovou možnost jsem nereagoval. Věřil jsem, že převrat je možný provést legálně ústředním výborem, tlakem různých sil a veřejností, a to v prosinci 1989 na zasedání ústředního výboru komunistické strany. Byly přece vytvořeny dobré předpoklady. Koneckonců v té době nebylo možné otevřeně mluvit, neboť už všude kolem mě bylo namontováno odposlouchávací zařízení. Přesto jsem mohl být odvážnější, byť jsem v oné době nebyl zdráv. Dnes vím, že moje vize o zasedání ústředního výboru byla naivní.

V tento den navečer se sešlo předsednictvo ústředního výboru komunistické strany. Mimo jiné, v rámci udržení pořádku v Praze, rozhodlo pozvat Lidové milice. Na jednání jsem byl pozván, ale omluvil se a odjel domů. Členové milicí přijížděli do Prahy, ale pražští straničtí činitelé je odmítli, ač několik dnů před listopadovými událostmi svolali velký aktiv milicionářů. Na něm se vzájemně utvrzovali, jak „zatočí s kontrarevolucionáři“, slibovali věrnost komunistickým zásadám. Na aktiv jsem byl generálním tajemníkem delegován, abych zřejmě na vlastní oči a uši viděl a slyšel, co se může stát i se mnou. Průběhu jednání jsem se tehdy usmíval, shromáždění byla ztráta času.

Generální tajemník M. Jakeš musel v nočních hodinách milice odvolat. Následný den časně ráno se sešlo totéž předsednictvo znovu a s okamžitou platností odvolalo z funkce náčelníka Lidových milicí M. Nováka. Mě odvolat nemohli, protože jsem na jednání nebyl. Rozhodl jsem se dobře. Do veřejnosti však vpustili zprávu, že milice jsem pozval do Prahy já. Byl to šok. Za několik hodin jsem se ocitl znovu v Nemocnici na Homolce, na jednotce intenzivní péče – infarkt.

Na pořadu účtování

V nemocnici byl klid. Sem tam přišli lékaři či sestry a vyprávěli svoje zkušenosti s mocí. Přicházeli i různí „průzkumníci“, kteří chtěli vědět, jak to se mnou vypadá. Přišel i bývalý vysoký představitel sociální demokracie Evžen Erban. Informoval o chování těch či oněch činitelů, přednášel svoje úvahy o vývoji společnosti, požadoval můj názor. Dne 24. listopadu mě navštívil ředitel zdravotního zařízení. Řekl, že generální tajemník M. Jakeš se zajímal o můj zdravotní stav a chtěl vědět, zda mohu přijít na svolané zasedání ústředního výboru. Taková možnost byla odmítnuta. Zakrátko volal můj spolupracovník. Prý se dověděl, že na zasedání ústředního výboru mám být spolu ministrem vnitra federace F. Kinclem a České republiky F. Jirečkem okamžitě odvolán z funkce a vyloučen z komunistické strany. Přední disident V. Havel prý požaduje, aby byl zveřejněn viník bitky na Národní třídě.

Tohoto disidenta najednou respektoval kde kdo. I vůdcové komunistické strany ho začali obdivovat, uznávat, podlézat mu, číst jeho knihy. V jejich chování nastala neuvěřitelná změna. Informace mě donutila zavolat lékaře a informovat ho, co se děje. Požádal jsem o možnost zavést mne na zasedání. Sanita spolu s lékařem mě dovezla na zasedání. Po mém příchodu do sálu nastal mezi některými činiteli rozruch. Nepočítali, že se dostavím. Po pozdravu jsem byl napaden tajemníkem ústředního výboru F. Hanusem. Řekl: „Ležíš si v nemocni, píšeš kontrarevoluční články a za na Národní třídu nechceš nést odpovědnost. Ve straně nemáš co dělat.“ Usmál jsem se a odešel si sednout na vyhrazené místo.
Po zahájení jednání byl předložen návrh na řešení ministrů vnitra federace a České republiky. Návrh na moje odvolání předložen nebyl. Moje účast zaskočila předkladatele. Vystoupil jsem na obhajobu ministrů a řekl, že návrh na jejich odvolání není ničím podložený. Nakonec byly tyto návrhy staženy z pořadu. Organizátoři prohráli. Součástí jednání byly personální otázky. K tomu účelu byla ustavena komise. Členy komise se stali všichni vedoucí tajemníci krajských výborů komunistické strany. Měl být zvolen nový generální tajemník. Padaly návrhy. Do čela komunistické strany měl být zvolen i bývalý předseda federální vlády L. Štrougal, s funkcí počítal i tehdejší předseda federální vlády L. Adamec. Generálním tajemníkem se chtěl stát i vedoucí tajemník východočeského kraje soudruh Liška. Akademik Říman a herečka Jiřina Švorcova, bez mého vědomí a také dosud nevím z jakého popudu, předložili návrh, abych do čela strany byl zvolen já. Okamžitě vystoupili konzervativci včetně dosavadního generálního tajemníka M. Jakeše, nesouhlasili a na mou osobu zaútočili, nepřipustili ani, abych se stal členem předsednictva. Nakonec byl zvolen na návrh V. Hermana vedoucího tajemníka komunistické strany jihomoravského kraje, generálním tajemníkem dosavadní předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích Karel Urbánek, s kterým nikdo nepočítal. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Účastníci jednání odcházeli zklamaní. Bylo jasné, že komunistická strana mnoho ztratí a půjde do pozadí, definitivně prohraje.

Farizejství předlistopadových mocných pokračovalo

Ač jsem se léčil, výslechy, pomluvy, zkoumání mého okolí se rozvíjely. Vlastně nejvíce pozornosti věnovali mně a mému okolí. A to nejen radikální komunisté, ale i následná moc a různí „analyzátoři“. Odpor stranických vůdců k idejím lednové politiky roku 1968 byl nepříčetný, hluboce nepřátelský. Vnímal jsem, že i odpor slovenských činitelů k Alexandru Dubčekovi jako představiteli této politiky je veliký, neřešitelný. Reprezentanti režimu dělali vše, aby se „osmašedesátníci“ nikdy nevrátili k moci. Než lednovou politiku roku 1968, koncepci demokratického socialismu, tak raději nechali prostor silám, které vizi své politiky neviděly v politice roku 1968, ani v první republice, ale v údobí rakousko-uherské monarchie, v údobích středověkých pořádků. Raději odevzdaně předali moc, než by dali prostor nositelům demokratického socialismu. V dokumentu, který zpracovali experti Státní bezpečnosti, se mj. pravilo:

„Po předpokládaném zhroucení Sovětského systému je třeba připravit variantu dohody s opozicí a přejití na multistranický systém a na nenásilné předání moci opozici…“ V kruzích staronových vládců kolovaly i teze, že „v historicky krátké době se vše vrátí, neboť nové síly nebudou sto vyřešit žádný sociální problém lidu“. Konec éry socialistického vývoje byl doložen.

Není třeba dalšího komentáře. Byli připraveni. Proto s opovržením pohlíželi na jakýkoliv program, který předložili jiní, nesouhlasili s ním, nezapadal do jejich koncepcí. Každá jiná koncepce byla pro ně nepřijatelná, podezřelá, zrádná.

Stal jsem se vyvrhelem. Zkoumali, kdo za mnou stojí, které zahraniční síly. Sice nic nevyzkoumali, ale postupně mě likvidovali. Odsuzovali mé aktivity v oblasti životního prostředí i vědecko-technického rozvoje a současně pouštěli fámy, že se stanu, či chci být, vysokým činitelem v komunistické straně a státu. Mohu odpovědně prohlásit, že moje aktivita nikdy nesměřovala k touze po osobní moci, ale k probojování takového politického směru, který otevře cestu těm, kteří znají, umí a mají morální kredit stát se reprezentanty takové významné evropské společnosti, jakou byla Československá socialistická republika, dnes Česká republika. Koneckonců tomu odpovídá i nástin mé činnosti okresem Žďár nad Sázavou počínaje.

Mimořádný sjezd KSČ v prosinci 1989

Na mimořádném sjezdu komunistické strany v prosinci 1989 jsem odmítl jakékoliv funkce. Koneckonců, v té době jsem byl vážně nemocen. Domníval jsem se, že k moci se dostávají organizátoři střetu na Národní třídě, svazáčtí, vládní, bezpečnostní a tiskoví činitelé, s kterými jsem nechtěl mít nic společného. Považoval jsem je za falešné hráče, za labužníky moci a peněz, kteří vše prohrají a odejdou ze scény. Nově volený předseda komunistické strany L. Adamec také prohlásil, že on bude tuto funkci zastávat jen za podmínek, že prvním tajemníkem se stane bývalý nejvyšší činitel Socialistického svazu mládeže V. Mohorita. Nebylo o čem mluvit. Tehdy jsem se snažil setkat s předním disidentem V. Havlem, ale zprostředkovateli herci Oldřichu Navrátilovi bylo oznámeno, že nemá čas s dovětkem, že Hegenbart je oním mužem, který pozval do Prahy pana Mlynáře. Nebyla to pravda, byl to sprostý výplod činitelů Státní bezpečnosti, kteří se kolem předního disidenta V. Havla točili. Bez zajímavosti nezůstalo prohlášení vybraných delegátů sjezdu, kteří žádali, aby 17. listopad se stal Památným dnem Československé socialistické republiky. Vyhráli. Stal se státním svátkem České republiky.

Tlaky na moji osobu vzrůstaly

Nová polistopadová moc nenechala kolem mé osoby nic náhodě. Překážel jsem. Měl jsem být vymazán z podvědomí veřejnosti a nově představován jako slaboch, hochštapler, který si nevidí ani na špičku nosu. Začaly výslechy, organizovaly se průzkumy, vyvíjely snahy o veřejné odsouzení. Stůj co stůj mně mínili přisoudit roli organizátora bitky. Kdyby říkali, že kvůli mým postojům a práci kdosi zorganizoval střet, aby se mně zbavil, vůbec bych neprotestoval. Protestovat jsem musel proti osočením, že jsem měl na bitce zájem. Kdo ale měl zájem o střet. Komunistická strana anebo opozice. Komu vyhovoval brutální střet? Opozici pomohl k tomu, že dala podnět, aby komunistická strana se zabývala sama sebou, aby se členové vzájemně obviňovali, špinili, pomlouvali, zatím co oni si budou upevňovat pozice a moc.

Musel jsem být ve střehu, stále se někde obhajovat, neměl jsem čas na žádné společenské aktivity. O to novým vládcům, ale i mnohým komunistům šlo.

Nepochopitelná byla domovní prohlídka mého bytu a jeho příslušenství: Česká generální prokuratura došla k závěru, že prý bylo podezření, že „listinná dokumentace 17. listopadu 1989 je v mém držení“. A tak mi vyšetřovatelé, za účasti zástupců veřejnosti a právního zástupce tehdy obžalovaného M. Štěpána přeházeli byt, ale nic nemohli najít. Moje odvolání a protest byly zamítnuty.

To nebylo vše. Noviny zveřejnily zprávu ministerstva vnitra, že jsem zatčen a předveden na generální prokuraturu za vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Bylo to směšné. V srpnu 1968 jsem studoval a psal doma diplomovou práci. Skutečně, v daný den v 6. hodin ráno mě zástupce náčelníka okresní správy SNB M. Baloun odvážel na prokuraturu do Prahy. Na prokuratuře nebyli připraveni. Po jisté chvíli jsem byl vyslýchán za letku ministerstva vnitra, s kterou jsem neměl nikdy nic společného, a také za 17. listopad, a to jako doplněk mé domovní prohlídky.

Výslechy pokračovaly i k problémům automobilky v Mladé Boleslavi, s kterými jsem neměl také nic společného, ke spotřebování masa ze zvěřiny od jakéhosi ministra apod. Největší senzací byl výslech k problematice procesu Milady Horákové a spol. V oné době mně bylo 17 let a s politikou jsem neměl absolutně nic společného a paní Horákovou neznal.

Novináři přicházeli s předem danými verzemi

Nepochopitelnými se stávali různí novináři, kteří nechtěli slyšet o mé práci, odmítali mé verze událostí a prožitků, ale snažili se mě vměstnat do svých představ a do předem připravených rolí jako „rváče“ Národní třídy. Cílem bylo pošpinit komunisty, představovat je jako vyvrhele, bandity. Noviny se předháněly, jak mohly. Vynikala Mladá fronta. Vážnou kompromitaci začal již počátkem ledna redaktor Havlíček, který zveřejnil nepravý, krajně zfalšovaný jakýsi rozhovor se mnou. Jeho cílem bylo zkompromitovat mě nejen uvnitř komunistické strany, ale i ve veřejnosti. Po zveřejnění tohoto hanebného a vymyšleného rozhovoru se ode mě odvrátili i pracovníci aparátu ústředního výboru KSČ. To bylo zřejmě cílem pana Havlíčka. Bylo to hloupé a ubohé, ale pro mě ubíjející.

Studentské listy university Karlovy zveřejnily stať studentky, Slovenky, pod názvem „Slušovický syndrom“. Ta se posléze stala tiskovou mluvčí českého ministerstva vnitra. Ve stati byla zvýrazněna moje spolupráce s předsedou Agrokombinátu Slušovice docentem Čubou i vzájemný podíl na přípravě organizátorů bitek ve studentských shromážděních s touhou prokázat, že zde byla připravena i bitka na Národní třídě. Po mém protestu pisatelka odpověděla stroze: „Pane Hegenbart, já zírám!“ Zíral jsem já nad její odvahou zveřejnit lži a také nad informacemi, které musely pocházet z kruhů Státní bezpečnosti.
Některé další tiskoviny mě naopak označily za spolupracovníka předního disidenta V. Havla, kterému manželka nosí do tajné schránky ode mě zprávy. V dopisech jsem byl označován za zrádce, padoucha, který musí být zničen. Já jsem však nikdy s Václav Havlem nejednal, nikdy se s ním nesetkal. Měl jsem na něj vyhraněný názor a osobně bych ho nikdy nedoporučil do funkce presidenta republiky.

Občanské fórum Žďárských strojíren vydalo výzvu všem podnikům v republice, aby požadovaly na generální prokuratuře „urychlené řešení ministra vnitra F. Kincla a Hegenbarta, protože byli ve funkcích“. Jak v padesátých letech minulého století. Chtěli trestat, aniž měli důvod a věděli proč.

Dopisy, které mně přicházely, ubíjely

Mnohé dopisy byly ubíjející. Občan z Příbrami mně psal, že jsem podepsal dohodu s Německem, za kterou se budu odpovídat před soudem a připomínal, jak jsem v Příbrami v srpnu 1968 vítal sovětskou armádu a manželka nosila vojákům květiny. V Příbrami jsme nikdy nežili a také nebyli.

Občan z Brna R. Kořínek mj. psal: „…Postihne prý mě prokletí novodobých otroků, mých vnuků a pravnuků, protože s Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římskokatolické církve jsem „zařídil“ jejich existenční a finanční těžkosti.“ Pisatel kladl otázku, jak je možné, že jsem mohl v roce 1969 beztrestně proklouznout a proč jsem nebyl hozen na smetiště a do hnoje. Jak je možné, že jsem neuposlechl příkazu generálního tajemníka a prezidenta Gustava Husáka ohledně zrušení Slušovic? Jak prý je možné, že jsem v roce 1989 nedal rozkaz ke vzletu letadel? To vše je z mé strany velezrada. „Na každou svini se najde řezník. Za zradu smrt. Stalinovo jméno opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře.“ Mohu prý zveřejnit jeho dopis, stejně jako děkovné dopisy, které dostávám od velkozlodějů, vrahů, zločinců, prostitutek a ostatní lidské zvěře v čele s kardinálem Vlkem. Denně se bude modlit za uzdravení mého těla a mozku, ale jinak než komediant Vlk. Amen, amen se mnou…

Bývalý náčelník Lidových milicí ze Žďárských strojíren mně napsal, že „mě poženou bičem do lesů, kde po mně pes neštěkne…“

Zajímavý byl dopis od spisovatelky a výtvarnice z Brna O. Vlasákové. Mj. mně napsala: „…Být bitý z obou stran je těžké. Ale asi nelze jinak… Jste jediný, který dovede říci pravdu, tolikrát převrácenou. Byl jste první a jediný, který i v tak těžkých podmínkách minulého systému prohlédl a měl snahu vést věci tak, aby prospěly zprofanovanému hospodářství. Je dost těch, kteří vám drží palce, ale i dost těch, kteří myslí, že vás mohou zničit. Věřím, že vás nemohou ubít…“ Před několika lety vydala svoji sbírku básní. Zveřejnila i básně, které mně věnovala v minulém režimu. Když pod báseň „Člověku, který ještě žije“ z roku 1985 chtěla napsat „věnováno Rudolfu Hegenbartovi“, vydavatelství to odmítlo. Musela napsat „věnováno Rudolfu H.“ I napsala, že si myslí, že je to ve společnosti pořád stejné.

Něco málo na závěr

Můj kusý text není obhajobou ani pokusem o nějaké uznání. Jde o vzpomínky na moji práci. Z toho, co jsem dělal, či nedělal, se nevymlouvám. Byl jsem produktem a součástí tehdejšího systému a na tom nic neměním a nechci měnit. Mnohé mně stále vadí. Měl jsem být potrestán za boj s dogmatiky, byť jsem ho prohrál. Díky dogmatikům a minulým vládcům, ale i vládcům polistopadovým jsem nezískal společenské zařazení, vědomě jsem byl ignorován a nejednou falešně osočován. Prohrál jsem, což beru na vědomí. Není východisko.

Žil jsem z nemocenských dávek, z částečného invalidního důchodu ve výši 1.331 korun, posléze z předčasného starobního důchodu. Od nikoho jsem nic nežádal a nežádám.

Já i moje žena jsme nemocní, žijeme spolu přes 52 let. Kontaktu s lidmi se vyhýbáme, nějak dožijeme, na nikoho se nezlobím, nikomu nic nezávidím. Všem přeji vše dobré, úspěchy. Mrzí mě však, že stále někomu vadím, zřejmě kdosi není spokojen, že žiji.

Ať existuje, či bude existovat jakýkoliv systém, svůj kabát nikdy nepřevléknu a převlékat nebudu. Ač jsem odevzdal legitimaci komunistické strany idejím spravedlivého uspořádání společnosti stále věřím. Zůstávám zastáncem principů demokratického socialismu a spolupráce s průmyslově vyspělými západními a východními zeměmi, zastáncem ochrany české suverenity, slovanské vzájemnosti a dodržování národních zvyků a tradic. Byl a jsem zastáncem všech forem vlastnictví výrobních prostředků, které mají a budou mít své opodstatnění i v novém evropském seskupení. Jsem pro pluralitu politických proudů, které by měly mít rovnocenné společenské uplatnění včetně komunistické strany. Nejsem zastáncem návratu monarchie dob pobělohorských čí velkoněmecké říše. Mnohé jevy ve společnosti však bolí. Připomínají totiž dávnou minulost.

Vyhledal jsem některé výtisky časopisu „Žďárský obzor“ z doby před více jak sto lety. V časopisu ze dne 1. července 1903 mě zaujala stať Františka Pátka pod názvem „Několik rysů naší národní povahy“. Mj. píše:

„…Dvě choroby naší povahy jsou snad nevyléčitelný: přílišná záliba v cizotě a osudná pro nás nesvornost. Toť je jaksi dědičný hřích, pro nějž nelze nám dojíti ráje, pokoje, blahobytu. Přichází odedávna s pokolení na pokolení a škodí všem… Chyby předků neseme na sobě dále jako znamení kletby. Všecko cizí (jazyk, zvyky, výrobky) milujeme více než svoje. Nepozorujeme snad ani, že působením ciziny mizejí pěkné naše vlastnosti, špatné ovšem zůstávají, zveličují se, přibývají i nové. Naší povaze přidala cizina pramálo dobrého… Cizinci přicházeli a drali se k nám skoro vždy jen s úmyslem, aby si nás podmanili a nás vysávali, což konečně se děje stále. K takovému cíli je každý prostředek vítaný, každý úskok, lest, klam, podvod, neupřímnost, věrolomnost atd., my se stáváme k cizině více jak než shovívavými a povolnými, měkkými jako máslo na slunci, dáváme ji samoděk šíje své na pospas, ano stáváme se i náhončími její dobyvačnosti. A půda pod nohama mizí! … Druhou dědičnou chybou svoji je nesvornost. Od věků podvracela základy blahobytu a otvírala brány útokům cizincův a bují mezi námi stále silou neslábnoucí. My snad již nedovedeme ani žíti jinak než v nesvornosti. Jest to viděti ze soudobého našeho života. „Jednot“ máme sice po vlastech českých bez počtu, ale pravá „jednota“, svornost, je pro nás rostlinou cizokrajnou, které se zde nedaří. Roztříštěni v nespočetné strany mrháme síly v půtkách proti sobě – a nepřátelé v různých podobách se smějí a loví volně v kalných našich proudech. Nesvornost v národě, nesvornost a nepřátelství i v nejmenších vesničkách! … Jsme velice nestálí, vrtkaví a proto je nestálé a vrtkavé i všechno naše štěstí. Prchá nám, jako prchají každou chvíli naše myšlenky, předsevzetí, cíle. Každou chvíli máme před očima jiný cíl, ale nedojdeme obyčejně k žádnému… Ještě spíše než pro vlastní snahy dovedeme se rozohniti pro myšlenky, cíle, prospěchy cizí, kterým pak obětujeme vše, i to, co by mělo býti svatým…“

Výňatek je inspirující. Myslím si, že i dnešku má co říci. Naše politické strany a společenská seskupení by měly více myslet na budoucnost svého národa a státu. Ne jenom to ustavičné koketování se slovy „tato zem“, což zřejmě má zvýraznit jejich proevropskou orientaci, ale konečně veřejně hlásat „náš národ, náš stát, naše zem!“ Nezapomínat, že v naší společnosti žijí různé sociální skupiny, které vyžadují, stejně jako společenská elita, naplňování svých potřeb a zájmů. A to i v programech televize. Jinak hrozí krize, dříve či později. Ta se neutlumí různými zákazy, vyhrožováním, ani strašením.

Moje zkušenosti mě vybízí, abych zůstal čestný vůči sobě i národu, abych oplýval zdravým sebevědomím, rozumnou národní hrdostí. Ne patolízalům a převlékačům kabátů, ale pravdomluvnému člověku by měl náležet svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz volných, pravdu mluvících lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich.
Vše, co se stane, záleží na člověku! Osud každého z nás, osud české společnosti je v nás. Je závislý na dialektické jednotě vědění a odpovědnosti, vědy a hodnot, morálky, citů. Vše záleží na mladé generaci! Právě jí přeji úspěch.

Svatopluk Čech kdysi napsal mladé generaci:

„Vzhůru, podroste ty svěží!/ Nás brachů starých nedbej, der se vzhůru!/ Co velké, dál se bude k nebi pnouti,/ co zdravé, bez úhony vyjde z boje,/ co slabé jest a shnilé, ať se zhroutí!/ Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!“

Resumé

Vzpomínky byly napsány v předvečer 20. výročí událostí 17. listopadu 1989, u příležitosti
stejného výročí sepsání dokumentu oddělení, které vedl Rudolf Hegenbart. Tento dokument odsoudil zásah bezpečnostních sil proti demonstrujícím občanům na Václavském náměstí v lednu 1989 a doporučil změny ve vládách. Dokument byl tehdy konzultován s tehdejším prvním náměstkem ministra vnitra ČSSR, generálním prokurátorem a předán vedení komunistické strany. V červnu stejného roku se konal celostátní aktiv vedoucích činitelů mocenských orgánů státu. Na něm byly nastíněny nové formy práce komunistické strany, odmítnuty administrativně direktivní metody práce. Autor vzpomínek vyslovuje poděkování všem svým tehdejším spolupracovníkům. Vzpomínky nebyly korigované, slouží jako studijní podklad výhradně pro osobní potřebu adresáta.

R. Hegenbart

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*