Moje setkání s velitelem brigády M. J. Hus N. Kolesnikem

K 68. výročí příchodu prvních ruských partyzánů do Žďárských vrchů

Nikolaj Kolesnik v Cikháji v roce 1975

Jako žák základní školy, díky častému příjezdu německých vojsk do obce jsem, v období 2. světové války, začal vnímat dění v obci, atmosféru doma, ve škole. Stále více se hovořilo o zvěrstvem Němců, o zatčení a popravách lidí. Na rozhraní roku 1944 a 45 docházelo k zatýkání i v obci Cikháj. Gestapo zatklo deset občanů včetně dvou žen. Německá vojska vypálila domek rodiny Vaisových, prostřílela domek Roučkových. Hledali partyzány, vysílačky, dokumenty. Kolony přijíždějících německých vojsk vzbuzovaly strach, obavy. Z místní kapličky byl odvezen zvon. Občané tvrdili, že to je známka konce obce. Do obce se nikdy nevrátil. Na vypálení domku Vaisových jsem nikdy nezapomněl. Zoufalý pláč a křík majitelů, bučení krávy, divné mečení kozy, štěkot a vytí psa. Tyto jevy spolu s obrovskými plameny z domku přiváděly k zoufalství a k pláči. Měli jsme strach.

Trosky Vaisova domu po vypálení německými vojsky

Co dělali Vaisovi

Josef Vais byl lesním dělníkem, ženy se živily také lesními pracemi a síťováním. Dcera Josef Vaise, Marie Beránková, napsala mj. „Náš domek byl u lesa, vzdálen od obce asi půl kilometru, na samotě. V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z brigády Faustova, později z druhé brigády M. J. Hus. Poskytovali jsme jim ubytování, stravu, praní prádla. Můj otec a já jsme byli pověřeni podáváním zpráv o pobytu Jagdkomanda a německého personálu ve zdejším revíru. U nás byla umístěna několikráte vysílačka… Dne 4.ledna 1945 obstoupilo obec a náš domek asi 300 vojáků, kteří zatkli mého otce a mě, dům i příslušenstvím zapálili… na gestapu jsem byla při výsleších týraná, abych prozradila místní občany, kdo spolupracuje s partyzány. Nikoho jsem nevyzradila a nepřiznala spolupráci s partyzány…“

Rukopis Marie Beránkové

Stále častěji přicházely zprávy o činnosti partyzánů, o jejich návštěvách rodin v okolních vesnicích. Zanedlouho jsem tyto návštěvy prožíval doma. Partyzáni přišli v noci pro chléb, mléko, máslo, sádlo, maso, ale i mléko. Rodiče projevovali strach z Němců, ale partyzáni je uklidňovali. Dokonce jim stanovili termín a hodinu kdy mohou jejich návštěvu nahlásit na četnické stanici.

Když nás řídící učitel Oldřich Bartoš vyváděl v rámci výuky do lesa a hovořil o statečnosti partyzánů, vzrůstal v nás obdiv, jejich autorita. V lese nás učil v tichosti píseň: „Ty moje otčino, vy česká lada… kdožpak by neměl rád ten koutek český, vždyť je tak maličký, vždyť je tak hezký…“ Nabádal nás, abychom ve svém životě milovali svůj kraj, zem. Po skončení školy jsme si začali hrát na partyzány, chránili vesnici, rodiny, uctívali dobro. Když občané stavěli barikády, aby německá vojska nemohla do obce a následně došlo k osvobození obce partyzány 5. května 1945, měli jsme radost. Doma jsme vítali partyzány. Toho dne obědvali téměř ve všech rodinách. Přišla svoboda! Spontánně, pod velkou slavobránou, vítali občané dne 10. května 1945 prvního vojáka Rudé armády. Domu se vrátili partyzáni Adolf Haman a Karel Jaitner, zanedlouho i občané z koncentračních táborů i ti, kteří byli odsouzení k trestu smrti. Před smrtí je zachránila Rudá armáda, která přijela do Prahy 9. května 1945. Dne 12. května 1945 vstoupilo do obce 1 200 rumunských vojáků. V obci pobývali do 20. května. Prohledávali prostor, zatýkali zbytky prchajících německých vojáků, navazovali přátelství s občany.

Revoluční národní výbor

Záležitosti v obci začal spravovat revoluční národní výbor. Sbíraly se zbraně, střelivo, veškerý materiál, který zahazovala prchající německá armáda. Část armády byla odzbrojována v obci u domu č. 1. Současně organizoval pomoc Rudé armádě. Na snímku je seznam majitelů usedlostí, kteří dodávali vejce.

Seznam občanů, kteří darovali Rudé armádě vajíčka podepsaný předsedou revolučního národního výboru

Poválečné nesrovnalosti a rozpory

V obci žila manželka nadlesního z místního Polesí Marie Pompeová, její tři dcery a malý syn. Její manžel jako Němec musel nastoupit na frontu. Před odchodem na frontu pomohl mnoha mladým lidem, kteří měli jít pracovat do německé říše. Zastal se jich a zaměstnal je v lese. Všichni mu byli vděčni.

Po válce vyšel dekret okresního národního výboru. Zakazoval pomáhat Němcům či je dokonce ukrývat. Na základě tohoto dekretu revoluční národní výbor v obci rozhodl okamžitě vystěhovat paní Pompeovou z hájenky. Někteří členové tohoto orgánů jí vydrancovali dům, rozbili, rozšlapali a odcizili mnoho věcí z domácnosti. S okamžitou platností se musela přemístit z hájenky do včelína.

Když se dozvěděl o této akci bývalý partyzán, hajný A. Haman, rozčílil se, začal křičet na členy revolučního národního výboru. Co to děláte? Ženu s holkama a malinkým synem chcete vystěhovat do malého prostoru? Do krajně zašpiněného, nehygienického prostředí bez vody, bez ničeho?! Vy chce být stejní jako fašisté? My jsme nebojovali proti všem Němcům a německým dětem, my jsme bojovali proti nacistům, kteří nám přinesli obrovské utrpení! Pokud nechcete brát v potaz můj názor já to vyřeším sám!

Tak se stalo. Hajný Haman ignoroval nařízení revolučního národního výboru a ubytoval je ve svém domku, v jedné světničce. To byl poprask. Kdosi z revolučního národního výboru ho udal. Partyzán Haman ukrývá Němku! Vyšetřovali ho četníci, dva důstojníci Rudé armády a také komisař partyzánské brigády M. J. Hus, M. Pich – Tůma. Hrozil zatčením, trestem jak ve válce… A. Haman odmítl se s nimi bavit a Tůmu, stejně jako důstojníky Rudé armády, vykázal z domu. Řekl jim na cestu, že Pompeová je Češka, pochází z obce Račín. Ona, dcery a syn, nemohou za válku ani zvěrstva fašistů. Její manžel, jako nadlesní v místním polesí, pomáhal, aby místní hoši a dívky nemuseli jít pracovat do německé říše.

Prostřednictvím spojky mu vyjádřil podporu jeho bojový přítel, velitel brigády M. J. Hus, N. Kolesnik. V kolektivu příznivců M. Tůmy zůstal však na „indexu“.

Za čas se rodina Pompeova přestěhovala do prostor bývalé hospody rodiny Hladíkových. K dispozici měla dva pokoje a sociální zařízení, sousedům pomáhala na poli. Posléze odjela s odsunem do Německa.

Když jsem v roce 1999 besedoval s místními občany o historii obce a zaznamenával jejich zkušenosti z války, František Hladík mj. řekl: „…Z období protektorátu si nejvíce pamatuju když Němci vypálili Vaisovu chalupu. V obci bylo zděšení, panoval strach. Tady bylo plno gestapáků a Němců. Většinou se zastavovali u nás v hospodě. Vaise přivedli gestapáci také k nám do hospody a tady ho vyslýchali… pak odvezli jeho dceru Marii Beránkovou… když po válce byli Pompeovi vystěhováni do včelína, tak je vzal do světničky hajnej Haman a pak se odstěhovali k nám do vedlejší budovy. Kdosi pak řekl Rusům, že u Hamanů bydlí Němka. Rusové přišli k Hamanom a hajnej Haman je prohnal a vyhnal…“

Bývalí spolupracovníci partyzánské brigády M. j. Hus. Źleva Růžena Doležalová ze Škrdlovic, vpravo od ní nadlesní Karel Němec z Nové Huti, Josef Roučka, Adolf Haman a Marie Ptáčková z Cikháje.

Výsledky partyzánských aktivit brigády M. J. Hus

Z dostupných informací od A. Hamana a z knihy „Útěk a návrat“ od M. Tůmy se psalo, že brigáda byla rozdělena do šesti oddílů. Její prostor působení byl ohraničen na západě Ledčí nad Sázavou a Kutnou horou, na severu Kolínem, Hradcem králové a Holicemi, na východě Kostelcem nad Orlicí, Žďárem nad Sázavou, na jihu Přibyslaví a Havlíčkovým Brodem.

Do 5. května 1945 provedli příslušníci brigády 66 bojových operací, pobili 785 nepřátelských vojáků a důstojníků, provedli 14 útoků proti vojenským vlakům, poškodili 9 lokomotiv, 87 vagónů a 3 železniční mosty, zničili nebo poškodili 138 automobilů a 27 motocyklů, 4 tanky, 10 pancéřových vozů, 4 děla, sestřelili bitevní letadlo Focke Wulf 190, zničili naftu ze 14 železničních cisteren, zásoby surového lihu ve třech lihovarech, dvě goniometrické zaměřovací stanice na partyzánské vysílačky, patnáctkrát přerušili důležitá telefonní spojení, popravili sedm zrádců a agentů gestapa, potrestali 28 kolaborantů jiným trestem než trestem smrti, do štábu Rudé armády odeslali 39 depeší. Ve 103 obcích ustavili národní výbory a 3 okresní národní výbory. Ve Žďáře nad Sázavou byl ustaven okresní národní výbor 15. prosince 1945 v čele s předsedou, partyzánem Václavem Ježkem. Místní národní výbor v Cikháji byl ustaven 11. listopadu 1944 v čele se Stanislavem Ptáčkem.

Václav Ježek při příjezdu do Cikháje na setkání partyzánů v roce 1975

Brigáda měla i velké ztráty. Do 5. května 1945 bylo zabito v bojích 11 partyzánů, v revolučních květnových dnech 108 partyzánů, ve vězení zemřelo 46 spolupracovníků, ztratila dvě krátkovlnné vysílačky a čtyři stokilogramové letecké zásobníky se zbraněmi, Němci jim ukořistili šest samopalů a čtyři pistole, zničili dva podzemní úkryty, vypálili dům spolupracovníka brigády Josefa Vajse v Cikháji.

Civilní účastníci partyzánského hnutí brigády M. J. Hus na Žďársku

Dle knihy „Naplněný čas života“ od Miloslava Chmela jen v malém okruhu Žďáru bylo zapojeno do partyzánského hnutí 295 osob. Kdysi jsem dostal od otce mé manželky jmenný seznam těchto lidí s termíny jejich vstupu do partyzánské brigády M. J. Hus.

V Budči to bylo zapojeno 10 osob, v Cikháji 11, v Českém Herálci a ve Světnově 1 občan. Ve Čtvrtích 16 osob, v Dušejově 2 osoby, v Nové Huti 24 osob, v Novém Veselí a v Počítkách 5 osob, v Polničce 18 osob, v Račíně 23 osob, v Radostíně u Vojnova Městce 18 osob, ve Skleném 16 osob, ve Stržanově 15 osob, ve Škrdlovicích a ve Vatíně 8 osob, ve Vojnově Městci 25 osob, ve Vysokém 3 osoby ve Žďáře město 57 osob a ve Žďáře Zámek 17 osob. Připočítáme-li účastníky partyzánských oddílů Zarevo, Jan Kozina, Vpřed pak to byl silný potenciál.

Aktivit této partyzánské brigády se účastnila i rodina bývalého hraběte Kinského. V roce 2000 mně dr. Radoslav Kinský, syn hraběte Kinského mj. napsal. „Objevují se různé pokusy o zpochybnění Benešových dekretů a přechází se mlčením první případ vyhnání českých obyvatel z odtržených pohraničních oblastí, zvaných Sudety, což bylo jistě neblahým příkladem později posíleným krutým a nelidským chováním vůči našim židovským spoluobčanům. Je nutno viděti tento problém jako celek a neodtrhávat od něj pouze jeden sled událostí. Extrémistické nároky a jednostranné výtky nejsou jistě na místě… Veškerou odbojovou činnost Žďárska znám velmi podrobně a také mně mrzela skutečnost, že některé pomníky včetně obce Cikháj byly po léta v neošetřeném stavu… Celá moje rodina během okupace a po uvalení nacistické vnucené správy měla zákaz vstupu do Žďáru a zákaz styku se zaměstnanci. Sám jsem byl však o prázdninách na kole ve Vojnově Městci a posloužil tak jako odbojová spojka. Můj otec Zdenko Radslav Kinský, byl členem revolučního národního výboru v Chlumci nad Cidlinou…“

Dr. Radslav Kinský v roce 2000 klade věnec k Památníku v Cikháji, kde sídlil partyzánský štáb brigády M. J. Hus a posléze Kirov

Kdo byl N. Kolesnik

Pocházel z Ukrajiny, města Kyjeva. V době příchodu do Československa mu bylo 22 let. Před válkou byl zaměstnán v centru spotřebních družstvech obdobné naší Jednotě. V letech 1941 a 42 bojoval na frontě. Po určité době byl přesunut k operační skupině vojenské rady 51. armády. Zde byl podřízen veliteli A. V. Fominovi. S ním a dalšími spolubojovníky odletěl v říjnu 1944 k nám. Byl jmenován velitelem jednoho oddílu. Pracovat začal v prostoru Železných hor na Čáslavsku a posléze v okolí Žákovy hory v katastru obce Cikháj. Po pádu partyzánského štábu brigády v Leškovicích na Havlíčkobrodsku byl jmenován kyjevským partyzánským centrem, velitelem brigády M. J. Hus. Po válce pracoval ve vedoucích funkcích spotřebního družstva v Kyjevě. Do Železných hor a do vesnic Žďárských vrchů se rád vracel. Měl zde mnoho přátel. Otec mé manželky Adolf Haman po odchodu k partyzánům, se stal zástupcem velitele oddílu, kterému velel N. Kolesnik s přezdívkou „Zelený“..

Moje setkání s Kolesnikem

První setkání se uskutečnilo v roce 1960 nebo 61 v prostorách u Velkého Dářka. U táboráku se sešli ruští a čeští partyzáni s vedením Žďárských strojíren a s funkcionáři národního výboru Škrdlovice. Přítomen byl otec mé manželky hajný Adolf Haman, Josef Kocián aktivní člen brigády M. J. Hus z Račína, později bydlel ve Źďáru a pracoval ve Žďárských strojírnách, Jan Vejmělek také zaměstnanec Žďárských strojíren. V období války se stal velitelem civilní partyzánské skupiny brigády M. Jan Hus ve Žďáře. Dále byli přítomni manželé Ježkovi, aktivní činitelé brigády ze Žďáru, Jaroslav Oubrecht spojka brigády, Anežka Štůlová, učitel a významný člen brigády Antonín Houf a někteří spolupracovníci z Huti, Vojnova Městce a Krucemburku.v čele s nadlesním Karlem Němcem.

Nadlesní Karel Němec, významný spolupracovník brigády M. J. Hus v době své pracovní činnosti

Partyzáni si vyměňovali názory na mnohá setkání s občany z vesnic ve válce. Vzpomínali na jejich statečnost, odvahu, na podmínky ubytování, na rozmanitost chudé, ale vynikající stravy, na způsoby podávání zpráv o pohybu německých vojsk a gestapa o konfidentech. U ohně opékali špekáčky, popíjeli pivo a také zpívali. Poprve jsem slyšel parodii na píseň „Hřbitove, hřbitove zahrádko zelená…“ Závěrečná slova jsem si pamatoval. “Kdyby tě Germán snad přemlouval nejvíce vzpomeňme Čechové na naše Lidice…“

V jedné pauze přišel za mnou otec mé manželky a řekl: „Jestlipak znáš Kolesnika?“ Ano, viděl jsem ho zde, uprostřed partyzánů. Pojď, já tě s ním seznámím. Za chvíli jsem si tiskl ruku s vysokým, usměvavým mužem. Poklepal mně na rameno a řekl: „Máš dobrého otce, Dolfa Zelený pracoval se mnou v oddíle! Byl statečný. Jakýpak Zelený, odvětil jsem? Dozvěděl jsem se, že otec manželky, jako hajný, měl partyzánskou přezdívku Zelený. Ptal se mě kde pracuji a zda něco vím o partyzánském hnutí. Připomenul jsem první přestřelku partyzánů s členy lovecké skupiny dne 6. listopadu 1944 v katastru obce Cikháj na Kamenném vrchu. Partyzáni ze své nově vybudované základny nad Novou Hutí se střetli s lovci zvěře, komisařem gestapa Fritschem, lesmistrem Überlem a vrchním lesmistrem z Pardubic Wolitzerem. Po přestřelce lovci odjeli. Vedení gestapa dalo příkaz k pročesávání lesa a k zadržení partyzánů. K pátrání nasadili Němci dvě čety vojska, která prohledávala les od Škrdlovic až po Vortovou, ale marně. Partyzáni nebyli.

Setkání druhé

Okresní národní výbor ve Žďáře svolal do své zasedací síně aktiv k výročí osvobození. Zúčastnili se i sovětští partyzáni z brigády M. J. Hus a dalších oddílů, které působily na Źďársku. V besedě se hovořilo o konkrétních akcích partyzánů, o zrádcích, o konfidentech, o statečnosti občanů Žďárska.

Jan Vejmělek mluvil o statečnosti lesního správce Karla Němce z Polesí Městec. Ten získal ke spolupráci s partyzány téměř všechny lesníky svého polesí, zprostředkoval útěk hajného Adolfa Hamana z Cikháje k partyzánům a zabránil tak jeho odvlečení do koncentračního tábora. Jeho zásluhou a zásluhou V. Ježka ze Žďáru byla v krátké době vytvořena rozsáhlá síť civilních spolupracovníků partyzánů. Partyzánům poskytovali zprávy o pohybů Němců, o konfidentech, o pochodu dalších partyzánských oddílů, které se objevily ve Žďárských vrších. Partyzánským centrem se stal lesní tábor na kótě 801 na rozhraní Nové Huti a katastru Cikháje. Týlovou základnou se stala osada Nová Huť u Vojnova Městce.

Hajný Haman vzpomínal na jednu aktivitu s N. Kolesnikem. V březnu 1945 se měli sejít ve 24 hodin v noci se členy štábu brigády u Nasavrk na předem určené kótě. V určený čas čekali, ale nikdo nepřišel. Počkali dvě hodiny, ale ani po této době se nikoho nedočkali. Dohodli se, že druhý den přijdou znovu na určené místo. Ani tentokrát se nedočkali. Zneklidněli. Něco prý se muselo stát. Věděli, že major Fomin velitel brigády byl důsledný a každý předem stanovený termín přesně dodržoval. Zklamaní se dali na cestu do Žďárských lesů. Cestou byli od civilních spolupracovníků informováni, že štáb mimo Tůmy, Jirky Starého padl v Leškovicíh. Kolesnik prý zvolal: „To je zrada! Jak to, že na poradě štábu nebyl Tůma? Přešli jsme do cikhajského katastru na Žákovu horu. K našemu překvapení byl utábořen ve velké „mlazině“ M. Pich – Tůma, otec a syn Hlávkové a V. Ježek. Já s Kolesnikem a také s Josefem Kociánem z Račína jsme přešli na Fryšavský kopec. Zde jsme pobývali až do konce dubna 1945. Odtud jsme podnikali výpady do okolí. Jak jsme se dozvěděli, M. Tůma se svou skupinkou odešel ze Žákovy hory k Račínu a Velké Losenici. Kolesnik se vrátil do Železných hor a já jsem zůstal pracovat s oddílem Vpřed, s velitelem majorem Melničukem. Tyto vzpomínky potvrdil i přítomný bývalý velitel brigády M. J. Hus N. Kolesnik

Vpravo na snímku sedí v popředí bývalý partyzán Josef Kocián z Račína, hovoří hajný, bývalý partyzán Adolf Haman z Cikháje, v popředí vpravo Jan Vejmělek ze Žďáru, bývalý velitel civilní partyzánské skupiny brigády M. J. Hus ve Žďáře a vlevo od něj bývalý předseda okresního národního výboru Josef Voráč.

Josef Kocián připomenul slova spolupracovníka partyzánské brigády hajného K. Schovance z Petrovic. Večer 24. března 1945 k nim přišel major Fomin a Jirka Starý naposledy. Řekl jim, že je někdo vyzradil, musí prý odejít. Gestapo odvezlo blízké spolupracovníky velitele brigády majora Fomina. Očekával, co budou mluvit na gestapu. Jakmile gestapo začne vyšetřovat u vás v obci utečte, přijdeme si pro vás na známé místo. Fomin nakonec řekl:

„Nás nedostanou, ale vy buďte opatrní. Koncem dubna přijdeme znovu.“ Na cestu si vzali od hajného skleničku zapečeného masa a chléb. To byly poslední vzpomínky na majora Fomina. Už se nikdy nesetkali. Dva dny na to štáb padl.

Vpravo hajný A. Haman s velitelem partyzánského oddílu Vpřed majorem Melničukem a spolupracovníkem partyzánů z obce Herálec F. Jelínkem na kótě 801 po skončení války.

Na vyprávění hajného A. Hamana a Josefa Kociána jsem si vzpomněl v období když se psalo v tisku, že partyzánský štáb brigády M. J. Hus nebyl vyzrazen zradou některých členů štábu, ale zaměřením vysílačky německými vojsky. Po té prostor jeho pobytu obstoupila početná jednotka německých vojsk. Členům štábu nezbývalo nic jiného než vlastními silami ukončit svůj život. Major Fomin v poslední depeši napsal, že jsou obklíčeni… “Žijeme pro český národ, za šťastnou budoucnost slovanských národů, za porážku Němců… umíráme za vlast…“

Setkání třetí v Sovětském svazu

S manželkou jsme obdrželi poukaz na dovolenou na Krym do města Jalty, do hotelu Jalta. Aniž jsme to tušili setkali jsme se zde i s bývalým předsedou okresního národního výboru ve Žďáře nad Sázavou Josefem Voráčem, některými známými z Hodonína. Po několika dnech jsem posílal pohledy domů dětem a rodině. Pozdrav jsem poslal i N. Kolesnikovi do Kyjeva na Ukrajinu. Za čtyři dny, v odpoledním odpočinku, klepal kdosi na naše dveře ve třetím poschodí hotelu. Vstal jsem z postele a šel otevřít. K našemu velikému překvapení u dveří stál N. Kolesnik. Pozdravili jsme se a pozvali ho dál. Musel jsem se za vámi podívat zda se o vás Ukrajina dobře stará“, řekl. Budu tady čtyři dny, provedu vás Jaltou, popovídáme si. Z tašky vyndal lahev vodky, minerální vody, speciální salámy, rajčata, papriky,housky a místo spánku jsme hodovali. Bylo to milé.

Zleva Rudolf Hegenbart, jeho manželka Marie a N. Kolesnikov v roce 1972 v Jaltě

Provedl nás městem Jalta, seznámil s jeho památkami i vynikajícími restauracemi s krajovými specialitami. Povídali jsme o všem možném. Vracel se k otci mé manželky, vzpomínal na společné působení v partyzánském oddílu. O některých událostech z války mluvil otevřeně. Chyby přičítal neznalostem spolubojovníků, ale také nečestnosti mnohých občanů, konfidentům. Říkal, že ve válce, v nekompromisním boji s německým nepřítelem, se nemohlo jednat v rukavičkách. Ve válce platí jiné zákonitosti než v míru. Válka je složitá pro obyvatele i partyzány. Neměla by vůbec být. Válka nevznikla zásluhou Sovětského svazu, ale krvelačností vládnoucích německých kruhů. Ti toužili po nerostném bohatství Sovětského svazu, po úrodných lánech Ukrajiny, po likvidaci bolševismu. Měli podporu západních velmocí.

Zmínil se i o práci komisaře brigády M. Tůmy. Řekl, že byl aktivní, houževnatý. Kladl si otázku proč v březnu 1945 nebyl se štábem u Leškovic na Havlíčkobrodsku. Štáb měl jednat, na sklonku války, o vážných organizačních a bojových záležitostech. Zazlíval mu, že po pádu štábu u Leškovic, se Tůma okamžitě jmenoval velitelem brigády. Bez konzultací s centrem, se spolubojovníky. Nelíbil se mu jeho radikalismus. Připomenul některé činitele ze Žďáru, kteří Tůmu podporovali. Považoval je za „agenty“ Tůmy. Pochopil jsem, že N. Kolesnik měl daleko liberálnější demokratičtější názory na politický vývoj, než vyznavači tvrdé politické linie, kterou presentoval i M. Pich – Tůma.

Po čtyřech dnech se s námi rozloučil, vrátil se domů do Kyjeva. Pro mě bylo toto setkání užitečné, vytvořil jsem názory na přístupy některých bývalých žďárských partyzánů k politické realitě. Pochopil jsem, že názorové rozpory se musely projevovat i v praktické činnosti v době 2. světové války. Jednotni byli v nutnosti porazit německého nepřítele, ale rozcházeli se v přístupech na poválečný vývoj.

Setkání v Moskvě

V roce 1974 jsem studoval na Akademii společenských věd v Moskvě. Ve volné chvíli jsem poslal N. Kolesnikovi pozdrav do Kyjeva. Za několik dnů zvonil v telefonní centrále školy telefon. Telefonistka mně oznámila, že mě hledá a chce se mnou hovořit N. Kolesnik. Do Moskvy přijel na velikonoční svátky. Mě a jeho moskevské přátele pozval do restaurace Sofia. Bohatě prostřený stůl se všemi tradičními pochoutkami ruské kuchyně nenechal na pochybách, že prožijeme příjemný večer. Bylo tomu tak. Přípitky na přátelství, na rodiny, na mír, na úspěchy našich zemí proslovovali všichni, kteří dostali pokyn od „Tamady“ stolu, který řídil večeři.

V neděli v podvečer mě pozval Kolesnik do jedné rodiny. Přijetí bylo vřelé, srdečné. V obývacím pokoji mě překvapila veliká mísa nabarvených velikonočních vajíček. Netušil jsem, že by se v Moskvě slavily velikonoce. Na nic takového jsem se ani neptal. Následovalo sezení u stolu, který byl přeplněn masovými dobrotami, cukrovím i pitím. Majitel bytu byl inteligentní muž, vědec, manželka hudební skladatelka. Zabýval se nejmodernějšími technologiemi, které Sovětský svaz nutně potřeboval. V oblasti spolupráce v oblastech vědy a techniky se západními zeměmi a především s USA, spatřoval gró politické práce i všech mezinárodních aktivit. Sbližování národů, podporu vědeckotechnické inteligenci při jejich aktivitách bez ohledu na existující politické systémy, označoval jako prioritu doby.

Názory akademika se mně zamlouvaly. Obdobně hovořili profesoři ve svých přednáškách na akademii věd. Dávali příklady životní úrovně NSR jako poražené mocnosti ve 2. světové válce a Sovětského svazu jako vítězné mocnosti. Rozdíly byly propastné. Sovětský svaz si stanovil úkol spoluprací s vyspělými zeměmi získávat moderní techniku a využívat ji ku prospěchu sovětské ekonomiky, pro blaho národů země. Setkání s N. Kolesnikem a jeho přáteli (bohužel si již nepamatuji jméno akademika) bylo užitečné cenné, stejně jako všechny přednášky na akademii společenských věd v roce 1974 a posléze v roce 1984.

Průkaz absolventa studia na akademii společenských věd v Moskvě

Motiv mých vzpomínek

V poslední době se objevovalo několik článků od pisatelů, kteří v době 2. světové války ještě nežili. Snaží se vyhledávat mnohé tragédie a odsuzovat „zvěrstva“ partyzánů vůči civilním občanům, ale i vůči fašistickým důstojníkům. Dle mého názoru se tito lidé snaží degradovat smysl partyzánského odboje i úlohu posledního velitele brigády M. J. Hus N. Kolesnika, bývalých partyzánů z našich vesnic a měst. To byl důvod proč jsem napsal vzpomínku na setkání s oním posledním velitelem brigády, abych připomenul, že partyzáni bojovali za osvobození našich národů jako celku, že pomáhali vymanit naše národy z nedobrých zkušeností, které vedly ke vzniku 2. světové války a k obrovským tragédiím našeho lidu, lidu Evropy, světa. Jsem z generace posledních pamětníků hrůzné války a cítím osobní povinnost napsat to, co jsem prožíval, čím jsem žil. Pamatují si dobře nejen mnoho jevů z doby válečné, ale především poválečnou radost obyvatel, mládeže, jejich touhy po spravedlivém uspořádání světa, v němž tanky nebudou nikdy nahrazovány obrovskými korupčními aférami, různými projevy lží, které degradují člověka vůbec.

Poválečné tendence politiky stejně jako v roce 1968 byly inspirující

Ukončení 2. světové války znamenalo předzvěst realizace veliké myšlenky mezinárodního bratrství. Uprostřed trosek a duchovního zmatku měl vyrůst nový sociálně spravedlivý svět. Převratností doby měla být plánovitost, organizace sociálního života. Každý člověk měl mít možnost zúčastnit se práce a rozvoje života, zbavit se úzkosti o zítřek, nejistot, strachu… Vědecký duch měl proniknout do všech odvětví lidského chování. Hrdinství a bohatství lidské práce nemělo spočívat v životní zmatenosti, roztříštěnosti, v sobectví, egocentrismu, ale v síle a hloubce života, v jeho jistotách. Všichni lidé měli mít právo a možnost sklízet plody své námahy, radovat se z nich. Žádná úzká vrstva vyvolených neměla těžit z toho, co bylo výsledkem práce statisíců. Úsilí milionů nemělo být znehodnocováno v hospodářských krizích nebo předmětem nezaslouženého zisku některých skupin hrabivých individuí.

Novým rysem v povaze národa byl vzrůst jeho sebevědomí. Lid, jenž se stával svobodným správcem svého státu, měl pociťovat, hrdě a odpovědně, svou státnickou úlohu. Jedině hrdý a sebevědomý člověk, mající úctu před sebou samým, dovede bez závisti a bez postranních myšlenek ctít a milovat druhé lidi. Jedině hrdý a sebevědomý národ, národ mající úctu před sebou samým, může být tvůrcem mezinárodního bratrství všech lidí. Projevem lásky ke své zemi byla usilovná, tvůrčí práce. Takové myšlenky nebylo třeba uměle roubovat do myšlení většiny našich lidí. Vyrůstaly přece z pokrokových tradic české historie a navazovaly na ideje husitství a naší reformace vůbec, na ideje našeho národního obrození a na ideje prvního presidenta naší Československé republiky T. G. Masaryka.

Odpůrci takových myšlenek dobře věděli a vědí, proč se snaží znevážit husitství, události roku 1848, kdy pražský lid povstal proti rakouské elitě, proč vystupují i proti demokratickému socialismu, i proti výsledkům partyzánského hnutí u nás, proč ho znevažují. Touží po návratu monarchie, říše, církevní moci. Není složité rozpoznat, proč tito odpůrci mají raději Bílou horu, ten Mnichov 17. století, než dobu husitskou. Pro ně bouřlivý hlas husitské revoluce má ještě dnes nelibý a nepříjemný zvuk, stejně jako slova o demokratickém socialismu. O onom období demokratických snah, o reprezentantech oněch myšlenek hovoří jako o nepřátelích lidstva, národa, kultury a demokracie, právě tak, jako to kdysi říkávali o husitech, o vědeckých průkopnících a bojovnících francouzské revoluce.

Své středověké tužby halí pokrytecky do vznešených frází o lidských právech aby je záhy samy likvidovali. Člověk je mnohdy na pokraji rozumu a zdá se, že jedinými oporami demokracie byl Franco, Hitler a jemu podobní. Je dobré, že mnoho intelektuálů a prostých lidí z měst a vesnic, institucí, otevírá oči čemu v roce 1989 klepali klíči. Nápravu může přivodit naše inteligence a mohutný proud mládeže a poctivých prostých občanů. Úkolem inteligence je odhalovat lži nacházet pravdu, a i probojovávat ji. Spoluvytvářet společenské prostředí, v němž by nebylo bídy, útlaku a nezaměstnanosti, toho ohavného údělu, kdy se člověk cítí nejen hmotně, ale i morálně na dlažbě. Kdykoliv inteligence stála včele pokrokových společenských směrů, byla to vždy doba její slávy, doba rozmachu vědy a kultury. Jsem přesvědčen, že tomu tak bude, že nebudou klamány demokratické ideály, za něž bojovali poctiví lidé z našich měst a vesnic po staletí a ve 2. světové válce.

Starověká moudrost praví: „Štěstí moudrého muže spočívá v tom, mít hojnost stád, lásku ženy a svobodu své vlasti!“

Rudolf Hegenbart

Jedna odpověď na “Moje setkání s velitelem brigády M. J. Hus N. Kolesnikem”

  1. Vážený pane doktore, moc se omlouvám, protože dnes píši na Vaši adresu už podruhé. Ale jde mi o věc. Když jsem dnes mailoval panu Dr Daničkovi do Národního osvobození (byli domluveni s mou maminkou, že k Růžence Borské dodáme za ZO ČSBS do redakce podklady), upozornil jsem ho také na fotografii na Vašich stránkách. Je z roku 1975 a zobrazuje spolupracovníky brigády M. J. Husi. V popisku je jméno Růženy Doležalové. Jenže: když vezmu Vaše další články, najednou je u téže fotografie uvedeno, že jde o paní Lacinovou ze Sázavy. To bych tedy musel panu šéfredaktorovi původní nabídku korigovat. Byl byste tak laskav a sdělil mi, do jaké míry tedy jsem či nejsem na správné stopě? A ještě jednou prosím – nehněvejte se pro tu dnešní smršť ode mne. Váš Václav Kašpar (po otci z František u Skutče, čili Krouny, babička byla za svobodna Vondrová z Martinic)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*