Teze k letošnímu výročí Cikháje – 3. část

Občané Cikháje v roce 1919 s nadšením přivítali zprávu o Verasillském míru. Za několik málo let po vzniku naší republiky, přicházeli němečtí politikové s myšlenkami, že pojetí národního státu převyšuje a překonává idea nového společenství. Tato idea prý bude transformovat životní prostor v novou duchovní říši. Představitel německé říše Joseph Goebbels to později komentoval na adresu okupovaných zemí slovy: „Znamená to pro vás, že jste příslušníky velké říše, která se připravuje na reorganizaci Evropy…“ Idea postupně byla vnášena do vědomí politiků až přišel Mnichov. Uplynulo 80 let od podpisu Mnichovské zrady. Dohoda umožnila obsadit pohraniční území naší republiky a připojit ho k německé říši. Ze svých domovů muselo odejít 1. 200 000 Čechoslováků.
Pokračovat ve čtení „Teze k letošnímu výročí Cikháje – 3. část“

Teze k letošnímu výročí Cikháje – 2. část

28. října si letos připomínáme 100. výročí od vzniku Československé republiky. Tato významná událost našich dějin, vrcholu národního osvobození, byla oslavena v obci na shromáždění občanů dne 9. prosince 1918. Byly vzpomenuty zásluhy T. G. Masaryka a Národního výboru utvořeného v roce 1916. Ten spolupracoval se skupinou buditelů v čele s T. G. Masarykem. Vzdělanci připomínali buditelské cesty generací. Josefa Dobrovského, který položil základy pro studium českého jazyka, Josefa Jungmanna, který pomáhal k jeho rozšiřování, Františka Palackého, historika českého a světového formátu. V neposlední řadě bylo připomínáno vše, co předcházelo vrcholu Národního obrození. V podmínkách Rakousko-Uherska to byla školská reforma z roku 1774, toleranční patent a zrušení nevolnictví v roce 1781.
Pokračovat ve čtení „Teze k letošnímu výročí Cikháje – 2. část“

Teze k letošnímu výročí Cikháje – 1. část

Měsíc máj je velikým svátkem. My, cikhájští občané, si připomínáme letos 15. květen 1368 – 650 let od vstupu civilizace do zdejšího území, stejně jako 240 let od sloučení, tehdy zde působících dvou osad Waldorf a Czikhaki, v jednu ves s názvem Ziegenhain, následně Cikháj.

V pradávné minulosti existovaly mezi novoměstským panstvím a žďárským klášterem pře o území zdejšího hlubokého pralesa. V lese převažovala jedle, buk, posléze smrky a javor. V hlubokých místních lesích bylo skryto veliké bohatství. K vyřešení vleklého sporu dal podnět maršálek českého království Jindřich z Lipé. Jím určení pánové posoudili místní katastr, označili ho a vypracovali příslušný právní dokument. Ten v roce 1366 ukončil dlouholeté spory. Stanovil hranice území novoměstského panství a žďárského kláštera.
Pokračovat ve čtení „Teze k letošnímu výročí Cikháje – 1. část“

Vysázejme 100 lip jako symbol národní hrdosti

(moje osobní podzimní zamyšlení)

Naše republika, trvalý náš skvost

Blíží se podzim. Ve své básni na toto téma kdysi napsal František Halas v závěrečné sloce: „Jak peníz tiše položený slepci jsi tu, můj podzime, jak peníz tiše položený slepci jste tady, vy dny mé!“ Mimo mnoha starostí i radostí připomíná nám podzim významné dny. Den voleb a především 28. říjen, státní svátek, před 99 léty vznikl náš samostatný československý stát. Pro nás významná to událost. Trvale uložena v našich srdcích. Ve školní kronice naší obce se v prosinci roku 1918 píše: „Dne 21. prosince navrátil se z dlouhého exilu svého president republiky T. G. Masaryk, ten den oslaven byl ve škole promluvou k mládeži o zásluhách presidentových o zřízení našeho státu a vyvěšením červeno-bílého praporu.“

Vysazování lip projev národní hrdosti, slovanství

Místní občané po vzniku Československé republiky, na její počest přispívali v roce 1919 nejen dary, ale vysazovali lípy. Tehdy byly u obecního domu vysázeny 2 lípy, u místní školy jedna lípa a další u budovy č. 1 a č. 5. U lip, u obecního domu, se scházela pravidelně mladá generace, zpívala své oblíbené národní písně, debatovala, vyjadřovala díky našim činitelům, sjednocovala své názory, jak pomoci obci.  Tak se dělo až do obsazení naší země fašistickými německými vojsky a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939.

Zrada českých zájmů

Pokračovat ve čtení „Vysázejme 100 lip jako symbol národní hrdosti“

Nezapomínejme, za vším je vždy člověk

Na podzim si můžeme připomenout 72 let od seskoku výsadku členů štábu partyzánské brigády M. J. Hus. Stalo se tak 26. října 1944 v prostoru Žleby na Čáslavsku. Po seskoku následovala trnitá cesta k setkání členů štábu. Po konsolidaci se vydali k předem připravené základně na kótu 801 – Kamenný vrch mezi obci Cikháj a osadou Nová Huť, do Žďárských vrchů. Stalo se tak 2. listopadu 1944.

V průběhu let, které od války uplynuly, dospělo toto historické místo k zapomenutí. Navštěvnící ho nemohli najít. Situace se změnila až v roce 2015 díky Karlu Bohdálkovi, který, spolu s otcem, vyrobil ukazatele a umístil je tak, že dnes vedou návštěvníky spolehlivě k základně partyzánů na kótě 801. Patří mu veliké poděkování. Pokračovat ve čtení „Nezapomínejme, za vším je vždy člověk“

Vzpomínky na cikhájské lesy a dvě hory

Nejvýznamnějšími kopci v Cikháji byly vždy Žákova hora (810 m) a Tisůvka (798 m) s Čertovým kamenem.

rozhledna na Žákově hoře
rozhledna na Žákově hoře

Jako horopisně i vodopisně důležitá je Žákova hora zaznamenána v archivních zprávách (v roce 1368 Schnelerperch, v roce 1366 Mons clericus). O Tisůvce se píše, že Čertův kámen je typickou ukázkou vrcholové skály, která vznikla při ústupu kontinentálního ledovce. K oběma horám jsme hleděli vždy s obdivem a pokorou. Kdysi byly tajemné, posléze, díky přírodním krásám, svému hospodářskému významu, rozhlednám, pověstem, umu, čestnosti a charakteru místního lidu, hojně navštěvované.

Tisůvka s Čertovým kamenem
Tisůvka s Čertovým kamenem

Rodiče se pyšnili faktem, že obě hory vždy byly a jsou střechou obce Cikháj. Z jejich okapů odtéká voda na jednu stranu do moře Severního, na druhou stranu do Černého jako pouta, která spojují oba světy do věčného přátelství. Od roku 1954 je zbytek jedlobukového pralesa kolem Žákovy hory o rozloze 14,98 ha státní přírodní rezervací. Díky bývalým majitelům lesů Zdenko Radslavu a Eleonoře Kinským je území chráněno již od roku 1933.

Pokračovat ve čtení „Vzpomínky na cikhájské lesy a dvě hory“

Moje vzpomínky a zamyšlení k 70. výročí osvobození

Něco málo na úvod

Nedávno jsem obdržel od přítele videozáznam z USA. Byl stručný. V rychlém přenosu fakt si nejsem jist zda jsem pochytil vše. Komentátor vyprávěl posluchačům o úloze televize. Prý je to největší moc na světě. Baví lid zábavou, zpravodajstvím, popisem událostí, jen aby jste nepřemýšleli, nečetli, o ničem sami neuvažovali. Televize prý strká pod nos zmanipulované věci s cílem, aby jim člověk uvěřil.

Zamyslel jsem se. Koneckonců mnohé události komentované naší televizí to jen potvrzují. Z komentování novoročního poselství presidenta jsem se dověděl z televize o Albertově, o červených kartách ač to s vánočními svátky ani z vizí prezidenta nemělo nic společného. Připadal jsem si, že místo vize na rok 2015 mám útočit právě proti presidentovi.

Pokračovat ve čtení „Moje vzpomínky a zamyšlení k 70. výročí osvobození“

Po válečných útrapách bylo v květnu 1945 v Cikháji veselo!

Mnichovská zrada západních spojenců v roce 1938 přinesla mnoho zlého i malé obci Cikháj. Občanka J. M. řekla stručně mj.: „…Na protektorát mám špatné vzpomínky. V této zlé době nám ubíhalo mládí. Bylo stanné právo, nebyly muziky, nebyla divadla, večer se nesmělo vycházet ven. Ráno jsme vstávali a venku Němci. K jaru 1945 byl Cikháj a všechny chalupy obstoupeny Němci. Tatínek se jednoho vojáka zeptal, co chtějí. Německý voják se ptal, kde jsou Rusové. Otec se bál cokoliv říci, a tak odpověděl, že neví, protože neodebírá noviny a radio nemá. Němec se mu přiznal, že mu o nic nejde, ale že nebyl mnoho let doma a neví, co je s rodinou, že mu je jedno kdo vyhraje válku, ale hlavně, aby byl konec…“

Počátkem roku 1945, po vypálení Vajsovy chalupy a nelidském jednání s obyvateli německým vojskem, vše naznačovalo brzké ukončení hrůzné války. K tomuto období např. B. L. řekla mj.: „…Pamatuju si, když na Pihovinách seskočili partyzáni a kolony Němců začaly jezdit na Cikháj. Když vypálili Vajsovu chalupu, zavírali J. Roučku, tak jsme zrovna měli na stole oběd. Všichni ho nechali na stole a nejedli. Přestalo nám chutnat. Měli jsme strach, že nás vypálí a vyženou nebo odvezou… Několikrát byli u nás partyzáni pro chleba a cibuli. Záhy po udání přijelo gestapo. My jsme leželi v posteli a jeden jak chodil po místnosti, tak na nás ukazoval a říkal kindr, kindr, kindr. Maminka rozuměla trochu německy, a tak je poslouchala, co říkají… Na Němce nemám dobré vzpomínky. Měla jsem k nim odpor… Otec spolu s chlapama z Cikháje drvařil. Jednou je navštívili v lese partyzáni. Přinesli nějakou kořalku nebo líh z vypuštěného lihovaru ve Žďáře. S chlapama se pěkně napili a všichni byli namazaní. Naši drvaři to nevydrželi. Některé bylo třeba odvést na sáňkách domů. Pak leželi u nás. Byl to strejc Slámů, Odehnal, Šebek, Koláček, Blažíček a můj tatínek. Strejce Slámovýho jsme dali na slámu. Přinesli ji do světnice na podlahu. Blažíčka dali ležet ke kozy do chlívka. Pro nás děcka to bylo legrační. Hajnej W. je udal. Pak přijeli gestapáci a u nás je kvůli partyzánům vyslýchali. Po světnici chodili jak frajeři, frajersky se promenádovali. Při výslechu však chlapi nic nevěděli. Koláčka toho odvezli ještě k výslechu do Nového Města na Moravě. Nebylo to nic platné, nic nevěděl… Těsně před koncem války přijela do obce Todtova organizace. Vedle velitelů, Němců, to byli vesměs zajatci polské a ruské národnosti. Bydleli ve škole, v jedné hájence a Němci v hospodě u Joklů. S Rusy a Poláky jsme sedávali u kapličky. Anežka Ptáčkova, Máňa Pešlova a další. Holky zpívaly česky a oni rusky a polsky. Bylo jich asi dvacet. Byli to dobří kluci. Oni nám zpívali „Všagda je cestička, kakdá je panenka…“ Pak se ztratili. Některé zajatce odvedli partyzáni a ostatní odjeli pryč. Dva z nich se vrátili po válce jako ruští vojáci a hlídali u Hamanů.“

Pokračovat ve čtení „Po válečných útrapách bylo v květnu 1945 v Cikháji veselo!“

Máj 2014 – Nebuďme lhostejní!

Před 69 lety, dne 5. května, po šestileté okupaci zavlála znovu na domě starosty obce Cikháj československá vlajka. Oči občanů byly pokryty slzami štěstí. Partyzáni prohlásili obec za svobodnou! Již bez skrývání obědvali v mnoha domácnostech, hovořili o statečnosti místních občanů, kteří pomáhali v boji proti nepříteli.

Německý fašismus měl v úmyslu zotročit a vyhladit náš národ. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1.250.000 obyvateli české a slovenské národnosti, 40 procent všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Veliké byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému. Rozhodnutí německého vůdce A. Hitlera bylo jasné: „Poněmčení československého prostoru germanizací Čechů, tj. jejich asimilaci. Z asimilace je třeba vyjmout ty Čechy, o kterých jsou rasové pochybnosti anebo kteří mají k říši nepřátelský postoj. Tuto kategorii je třeba vyhubit.“ Válka vyvolaná německými fašisty pohltila tisíce životů lidí, kteří mohli žít. Zatýkání místních občanů, vypálení a prostřílení dvou domků fašisty vedlo ke vzdoru proti praktikám protektorátní moci.

Dne 1. května 1945 byla obec totálně obsazena německým vojskem. Spolu s gestapem prohledávali vojáci každý dům, hledali partyzány. Odpor občanů proti fašistické zvůli vyvrcholil 5. května 1945, kdy uposlechli výzvy partyzánů a přispěli k závěrečnému odporu. Téměř všichni muži káceli stromy přes silnice vedoucí do obce, aby zamezili dalšímu příjezdu německých vojsk.

Pokračovat ve čtení „Máj 2014 – Nebuďme lhostejní!“

Povznesme českého ducha!

Po létech jsem znovu četl knihu Josefa Kajetána Tyla „Kusy mého srdce.“ Byla vydána v roce 1844, v době kdy český národ ovládala šlechta, církev. V úvodu spisovatel mj. připomíná: „Každý život lidský uzavírá v sobě zajisté několik okamžení, ježto se tak hlubokým a plamenným písmem člověku do srdce a do paměti vtisknou, že nemohou nikdy více z něho zmizeti a že jej v blahostných vzpomínkách až k hrobu doprovázejí…“ Četba knihy vzbudila k pisateli moji velikou úctu. Jeho myšlenky, popis jevů, se mně zdají aktuální. Charakterizují obsah vlastenectví, velikou, poctivou a především trvalou práci pro vlast, inspirují k upevnění a rozvoji českých národních tradic.

Po přečtení knihy jsem zalistoval v kronikám místní školy a obce, v archivních dokumentech. Hledal jsem souvislosti. Zaujal mě soudní spor z roku 1366 o území mezi církevní institucí ve Žďáře a novoměstským panstvím. Spor řešil maršálek království českého Jindřich z Lipé. Letos si občané připomenou onu dobu – 640 let kdy vstoupila do lesního komplexu, dnešního katastru obce, civilizace. Připomenul jsem si i pozdější období. Vládu šlechty a církve po roce 1620, po Bílé hoře, onen duchovní a hmotný útlak, úpadek českého národa, jeho kultury.

Kronikáři obce psali jak v těchto dobách chodili učitelé s dětmi pěšky dvakrát týdně do kostela vzdáleného více jak 10 km. Po každé svatou zpovědí, modlitbou a svatou mší uctívali společně zrození té či oné šlechtičny, císaře či císařovny, příslušníků jejich rodu nebo svaté, které děti vnímaly z výuk katechismu. Děti se učily uctívat modly a různé nadpřirozenosti, jak jim vštěpovali faráři. Před každým zahájením výuky ve škole se děti modlily a chodily v čele s učitelem prosit občany o jídlo, o oděv, o příspěvek na školu, na plat a obživu učitele. Doma se vyprávěly pověsti o nadpřirozenosti místních hor, lesů, studánek a toků.
Převelikou událostí byla uvědomovací práce od profesorů z vysokých škol, kteří navštěvovali katastr obce. Místní lid vyváděli z iluzí, z nadpřirozenosti, tmářství, pracovali k povznesení českého ducha občanů a to v souladu s národními buditeli té doby. Zakletá a pověstmi obklopená Žákova hora, Stříbrná studánka jako jeden z pramenů řeky Svratky, hora Tisůvka s Čertovým kamenem, hluboké lesy, přestávaly být postrachem.

Pokračovat ve čtení „Povznesme českého ducha!“