Vždy když posedávám před verandou svého domku a hledím na pětasedmdesátileté lípy, které vysázel otec v polovině května 1945, si vzpomenu na báseň Jana Nerudy „Láska“. V její poslední sloce se praví:
„Koho bych miloval širém tom na světě?
Srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítěte, –
do stáří, do skonu volá si po matce.
Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,
přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce, –
všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, –
tebe bych, národe, tebe bych nepřežil! „
Byl jsem u toho, jako desetiletý kluk, když otec lípy sázel. Z radosti ze svobody, kterou nám přinesla Rudá armáda. Z hrdosti nad českým národem, který pojal lípu jako svůj národní strom. Při výsadbě byl otec hrdý jako by přísahal věrnost. Už dávno nežije otec, matka, vlivem odporných virů a jedů přicházejících v údobí krizí, zemřela i moje manželka.
Pokračovat ve čtení „Připomenutí: Zastavme se a obnovme smysl líp“