Po 30 letech čtu svůj rozhovor v Izvěstii ze dne 2. 8. 1989

Vzpomínám jako by to bylo včera. Pohovořili jsme, sepsali, konzultovali, přeložili do ruského jazyka a odeslali do Moskvy.

V. Fjodorov byl vynikající muž, vnímavý, přátelský. Počátkem listopadu časopis Signál zveřejnil jeho stať „Říjen a přestavba“. Vyvozoval poučení z historie a naváděl k nové politické orientaci. Například psal:

…zkušenosti lidu patří veškerému lidstvu a nikdo nemá právo jimi pohrdat, uměle přetrhávat nitě spojující minulost a současnost. Nové myšlení má vycházet z pochopení jednoty lidstva, kontinuity vývoje. I socialistická společnost vstřebává kladné prvky kapitalismu jako řadu úspěchů v tržní ekonomice, ve zbožně peněžních vztazích… Bez demokracie se společnost ubírá k politické stagnaci a degradaci. Přestavba musí reagovat na všechny stránky života na ideologii, na politické struktury, ekonomiku, kulturu. Svobodný rozvoj každého umožní svobodný rozvoj společnosti…“ 

Já bych to doplnil citátem už nevím zda K. Marxe či V. I. Lenina: „Komunistou se můžeš stát jen tehdy obohatíš-li svou mysl vším, co lidstvo vytvořilo…“

Při čtení jsem si vzpomněl na zkušenosti Slušovic a byl jsem hluboce přesvědčen, že pravda musí zvítězit. To přesvědčení se u mě násobilo při vrácení připravovaného rozhovoru ze sekretariátu generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Neměli připomínek a doporučili ho využít. Nebylo zábran k předání šéfredaktorovi Signálu k překladu do ruského jazyka.

Udiven jsem byl po zveřejnění v Izvěstiji. Generální tajemník byl na dovolené v Sovětském svazu. Pobýval tam i L. Adamec. Podívejte se, jak myšlenky v rozhovoru proškrtal M. Jakeš. Nelíbily se mu. Nechápal jsem jeho postoj.

Článek Rudolfa Hegenbarta zveřejněný v sovětské Izvěstiji s poznámkami generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše

V rozhovoru nebyla žádná lež, ale pravda. Vycházela z dostupných statistik. Po návratu mně volal pouze předseda federální vlády L. Adamec a řekl, že s rozhovorem souhlasí. Volal jeho tiskový mluvčí. Prý rozhovor překládají do českého jazyka, rozmnožují pro přátele. Volal i náměstek ministra vnitra gen. A. Lorenc, vyslovil souhlas, prý je naděje na lepší podmínky u nás.

M. Jakeš projednal rozhovor na předsednictvu KSČ s připomínkou, že nebyl nikým schválen ani doporučen. Pozval mě k jednání, měl přijít závěr, postih. Z členů předsednictva se však nikdo nevyjádřil, všichni mlčeli. Divil jsem se. Byl bych jim poskytl fakta ze statistiky.

Pak ale začal „kolotoč“. Nenávist ze všech stran. Útoky, opovržení. M. Štěpán prohlašoval, že jsem to nepsal já, poté zase křičel, že psal, že jsem zveřejnil to, co Moskva potřebovala, co prý chtěla slyšet. Je prý třeba mě v tom „vymáchat“! Proces nenávisti vůči mně skončil mým infarktem. To však nebyl konec.

Proces opovržení a odplaty skončil Národní třídou dne 17. listopadu 1989! Zorganizovali střet, mladí svazáci byli spoluorganizátory aniž znali podstatu vyprovokovaného střetu. Svazáci bojovali proti „jestřábům“, jak nazývali vedení KSČ a státu.

Na Národní třídě mě chtěli „utopit“! Pomstít se za všechny návrhy a stanoviska, která jsem v průběhu roku 1988 a 89 napsal či vyslovil. Ne vedení KSČ, či Městkého Výboru KSČ Praha, ale lid, který bude požadovat spontánně mé potrestání, odsouzení, za střet se studenty. Byl to puč zorganizovaný z vedení KSČ. Byl jsem informován, že ministerstvo vnitra založilo na mě Spis a vytvořilo seznam cca 20 ti lidí, kteří mají být zatčeni. Bohužel, dnes již informátor nežije.

Když se nepovedla „komedie“ vůči mně 17. listopadu 1989 tak proces mé likvidace měl skončit 24. listopadu 1989 na zasedání ÚV KSČ. Měl jsem být, spolu s ministry vnitra F. Kinclem a F. Jirečkem, okamžitě odvolán z funkce a vyloučen z KSČ. Díky členům ÚV KSČ se nic z toho nepodařilo.

Nastaly útoky sdělovacích prostředků, ohlupování občanů. Dostával jsem anonymní oznámení, sprosté, neurvalé dopisy. Nastaly výslechy. Nepochopitelné, zbytečné, ale organizátoři věděli, co dělají a proč. 

Měl jsem se stát stůj co stůj člověkem, kterého je třeba odsoudit, zlikvidovat a neumožnit mu žádnou veřejnou angažovanost. Na tyto cíle přistoupily i další vyšetřující orgány. Nebylo dovolání. Opozice ale pracovala cílevědomě. Ač stále nemohla nic vyšetřit, stále šetřila a tlumočila veřejnosti, jak to všechno bylo. Přesně podle předem daného scénáře. Ode mě nechtěli nic slyšet. 

Po nemoci jsem neměl práci. OF ŽĎASu vyzvalo podniky v celé republice, aby pracující požadovali mé potrestání. Napsali mně, že ve Žďáru nad Sázavou a ve Žďárských strojírnách nikdy a z ničím neuspěju. Bývalý velitel LM ve ŽĎASu mně napsal, že mně „poženou do lesů kde po mně ani pes neštěkne!“

Všichni se mají dnes dobře. Nic jim nezávidím. Nic od nich nežádám. Pouze pravdu, aby národ nebyl ohlupován. Aby národ věděl, jak lehce se dostala k moci opozice, jak zaslepení vůdcové KSČ prohráli všechno, všechno.

Dnes, po 30 ti letech, jsem si znovu rozhovor přečetl. Tehdy rozvášnil vedení KSČ a všechny dogmatiky. Byl dán zákaz přetisknout rozhovor v našich sdělovacích prostředcích. Ani po 30 ti letech jsem neshledal nic, co by nebylo pravda. Posuďte každý sám. Přikládám odkaz na jeho verzi v českém jazyce.

Erik Best – Friday Edition: Rudolf Hegenbart v Izvestiích po 30 letech

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*