Poznáním minulosti tvoříme budoucnost

Jazykově neupravený text. Slouží pro osobní potřebu adresáta!

1.

Jsem součástí generace, která prožila 2. světovou válku, všechny krutosti a násilí německých fašistů. Po skončení války jsem jako kluk nevnímal všechny souvislosti událostí ani jejich pravý dosah a smysl. Spolu s rodiči, po trpkých zkušenostech života v Protektorátu Čechy a Morava, ale prožíval obrovskou radost a veškerou spontánní aktivitu občanů za nový poválečný život. I my kluci jsme začali být aktivní, hledali dobrodružství. Prostředkem byl Foglarův čtenářský klub se jménem Lesní národ. S velkým zájmem jsme četli jeho knihu Hoši od Bobří řeky a „lovili“ 13 bobříků.

Jednou z nejkrásnějších a nejvzácnějších vlastností nás členů Klubu mělo být stát se někomu věrným přítelem. Vzorný kamarád nikdy neměl urazit druhého, neoplácet zlé zlým, odpouštět tiše beze slov, nedopustit falešné pomluvy kamaráda, nevyužívat svého přátelství k tomu, abych od přítele něco získával. Přátelství mělo být vznešené, čestné, nesobecké. Prostředí pod Žákovou horou a Tisůvkou nám umožňovalo naplňování obsahu bobříků. Byly to bobříky ušlechtilosti, odvahy, síly, dobrých činů, mrštnosti, květin, ale také záchrany, mlčenlivosti, plavání. Plnění nebylo jednoduché, dorozumívali jsme se morseovkou. Podporovali jsme také všechny aktivity, které vedly k zachování tohoto krásného přírodního bohatství pro další generace. S řídícím učitelem jsme pomáhali sázet malé smrčky na pasekách, čistit ohrady, kde byla zaseta semena pro nové smrčky, borovice, jedle.

Důležitým mezníkem k vytváření mého názorů a postojů byl SČM. Vnímal jsem výklady starších, že v nové společnosti nepůjde o ochuzování našeho života, ale naopak. Podmínkou byla tvorba nových majetkových poměrů a z toho plynoucí nové uspořádání mezilidských vztahů a myšlenek mezinárodního bratrství. Uprostřed duchovního zmatku se začal tvořit nový svět. K těmto cílům směřovaly společenské, kulturní, politické a pracovní aktivity dospělých i mládeže. Bylo nám vštěpováno, že v dalším vývoji nepůjde o žádné slepé rovnostářství v oceňování lidské práce, ale naopak bylo zvýrazňováno, že nového života se zúčastní všichni občané bez rozdílu politického přesvědčení a náboženského vyznání. Budeme se ale oprošťovat od předsudků a pověr, od hamižnosti a krajního individualismu, od útlaku hmotného i morálního. Společenské hrdinství mělo být spatřováno v brázdách našich polí, ve výnosech plodin, v nových technologiích průmyslových závodů a v kvalitních výrobcích. Připadalo mně naprosto logické, když nám byla vštěpována myšlenka, že bohatství života nespočívá v jeho zmatenosti, neuspořádanosti, roztříštěnosti, v projevech sobeckosti a egocentrismu. Souhlasil jsem, aniž bych dokonale chápal důsledky pro sebe sama, že moje práce se neobejde bez širokého rozhledu a nadhledu. Pochopil jsem, že bez vlastního názoru a pohledu na svět nelze vést a řídit, cokoliv organizovat. Bez odvahy poznávat život, prát se a při tom se dívat do budoucna se nelze nazývat řídícím pracovníkem. Byl to nádherný vstup do mého života.

2.

V předvolebních aktivitách je nezbytné se zamyslet nad minulostí, využit zkušeností. Nacházet poučení, souvislosti dění. V neposlední řadě ocenit vynikající práci statisíců občanů při tvorbě a budování socialistické společnosti. Jen v okrese Žďár nad Sázavou to byla výstavba největšího průmyslového závodu Žďárských strojíren a sléváren, Uranových dolů v Dolní Rožínce, Chirany v Novém Městě na Moravě podniků ve Velkém Meziříčí i ve Velké Bíteši, modernizace a rozšíření TOKOZu ve Žďáře nad Sázavou apod. Rovněž zemědělská výroba, jejíž základem bylo 98.837 ha zemědělské půdy a z toho 73.356 ha orné půdy díky socializaci, dosáhla obrovského rozmachu, stejně jako oblast ochrany a tvorby životního prostředí, lesního hospodářství. Rozsáhlá byla výstavba v zemědělství, ve městech a obcích bytová výstavba, stavba nových škol, školek a jeslí, závodních jídelen, odborných učilišť, zdravotních středisek, služeb, kulturních domů, muzeí, hotelových a rekreačních zařízení, obchodních středisek, sportovních stadionů, spojů a telekomunikací, dopravy a silniční sítě. Byly to nedozírné úspěchy, byť velkým problémem v mnoha závodech bylo plné využívání kapacit strojů, kvalita výroby a její prosperita. Ke zlepšení sloužily plány technického rozvoje, které byly orientovány na kvalitativní stránky výrobních procesů, na produktivitu práce, spotřebu materiálů a energie, na schopnost zahraniční směny. Lidé byli spokojení, užívali si výsledků své práce. Celá Českomoravská vysočina a její lid může zpívat překrásné melodie o svém snažení. Práce, matka pokroku, a s ní armáda vzdělaných a kvalifikovaných, organizátorsky schopných, řemeslně zručných, občanů Vysočiny mohla slavit triumf. Ze vzdělanosti, z tvrdé, houževnaté a cílevědomé práce se rodila krása Vysočiny. Usilovná práce, to nebyla pro lid Vysočiny fráze, to nebyla ozdoba, to byl reálný prostředek ke šťastnému životu. I po létech můžeme vzdát hold organizátorům a uskutečňovatelům pokrokových ideálů, kulturním velikánům, kteří působili po celé Vysočině. Byli to ti, kteří vstupovali každodenně do zápasů za svět lidských hodnost, kteří měli schopnost nacházet pravdu, bránit ji a prosazovat. Byli to intelektuálové, dělníci i zemědělci, studenti, prostí lidé.

3.

Vynikající výsledky okresu Žďár nad Sázavou byly výsledkem pochopení cílů socialistické společnosti.  Člověk nebyl přízrakem jakési beztvaré lidské masy, ale společenstvím svobodných, tvořivých lidí spojených prací na společném díle, vzájemnou úctou k sobě navzájem a společnou cestou lidského pokroku. Podstatným rysem národního charakteru bylo kritické sebevědomí, láska k vlasti vyjadřovaná konkrétními činy. Tisíce a tisíce hodin pracovních brigád mnohdy bez nároku na finanční odměny byly toho dokladem. Podstatou všech aktivit bylo přijetí světového názoru, který nabádal chápat a rozumět dějinným souvislostem a nezavírat oči před skutečností. Skutečnost nejen komentovat, ale především, na základě poznání, měnit.  A při tom vždy vidět člověka jako střed svého zájmu a veškeré jeho tvůrčí úsilí směřovat k jeho radosti a štěstí. 

Byl to marxismus. Díky jeho ovládnutí a praxi jsme nebyli v socialistické společnosti pasivními diváky dění. Byli jsme cílem i prostředkem vlastní seberealizace. Měli jsme představy o svém žití, o potřebách vzdělanosti, snili jsme. Vedle souboru znalostí jsme potřebovali ke sému sebeuplatnění, ke své seberealizaci, prostor.  Vyplácelo se nám, když jsme chápali naše i světové dějiny. Bylo to husitství, stejně jako anglická revoluce v roce 1648, Lincolnův boj proti otroctví, povstání Pařížské komuny v roce 1871, stejně jako všechny revoluční aktivity v Německu a v Rusku počínaje rokem 1905 a konče Říjnovou revolucí v roce 1917. Byly to také všechny vlastenecké a sociální aktivity vrstev našeho národa v období Rakousko-Uherska, boj o národní osvobození vůbec. Bylo to rozpoznání dialektického vztahu těchto událostí s naším životem, který pomohl razit cestu k rozvoji vědy, techniky, vedl k účasti mas na řešení společenských nutností a společenských rozporů. Začalo se dařit. Dle mě jako pamětníka se to nejvýrazněji projevilo v poválečném období v roce 1946. Byly to směrnice 8. sjezdu KSČ, vítězné volby pro KSČ, obrovská iniciativa lidu ve všech oblastech života.

4.

Studiem historie a marxismu jsem začal chápat mnohé zásady, které mě vedly k poznání, že   smysl života spočívá ve mně samém. Předpokladem bylo rozvíjet své rozumové, vědecké, estetické a jiné stránky, s rozvahou posuzovat odlišné, skutečné či fiktivní názory jiných. Potřeboval jsem si osvojovat filozofické, historické, politické, ekonomické, etické, estetické, přírodovědecké a jiné teorie. Ze stupně mé kulturní úrovně vyplývaly mé schopnosti, praktický um, odvaha, charakter i víra.  Adekvátně tomu jsem mohl volit své životní cíle ve Žďárských strojírnách, ve žďárském okrese, v Brně, v Gottwaldově a v Praze.  Cíle mé aktivity nemohly být abstraktní, falešné. O tom jsem se přesvědčil na mnoha průmyslových, zemědělských, kulturních či sportovních pracovištích, v mnohých soutěžích nebo sportovních zápoleních. To mně potvrdilo i studium na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde jsem obhájil práci na téma rozvoje tvářecí techniky jako prostředků ke zvyšování produktivity práce, úspor materiálu a energie. Statistiky prokazovaly, že na vyráběnou produkci je u nás vynakládáno dvakrát více energie, než je obvyklé v průmyslově vyspělých zemích. Bylo známo, že přechodem na technologie tváření by bylo možné snížit pracnost výrobků o 20–30 %, uspořit materiál až o 70 %. Při tom podíl tvářecích strojů oproti jiným zemím byl u nás nízký a dosahoval 13,9 %. V Sovětském svazu tento ukazatel představoval 18 %, v Japonsku 24 %, v USA 29 %, ve SRN 33 %. Šlo o aktuální problém k řešení. Vždy jsem se snažil, aby moje politické aktivity ve všech údobích odpovídaly konkrétní době, jejím potřebám, s využitím dostupných znalostí vnitřních i mezinárodních podmínek.  Objektivně, bez příkras a falešných pohledů jsem se snažil chápat prostředí Brna, Gottwaldova či Prahy, události a nálady sociálních skupin. Po takovém poznání jsem mohl pracovat pro rodinu a pro demokratickou socialistickou společnost a nedopustit likvidaci pokrokových institucí či osobností i za cenu mých osobních proher. Život jsem ovládal vášněmi, láskou, strachem i pudy. Byl jsem si vědom nedokonalosti a neúplných znalostí o životě a společnosti i o mezinárodních vztazích. Nejednou jsem procházel peklem všech pekel, a přesto jsem zůstával střízlivý, věrný zásadám marxismu. Nikdy jsem nikomu nepapouškoval. Chtěl jsem být sám sebou. Měl jsem odvahu být sám sebou, nebál jsem se sebe. Chtěl jsem být člověkem v socialistické společnosti, v níž člověk člověku není vlkem, ale bratrem. Vždy jsem jednal na základě toho, co jsem poznal, co prožíval. Stával jsem se tím, čím jsem chtěl být, člověkem se srdcem, rozumem, citem, s trvalým a neměnným vztahem ke své československé socialistické vlasti. Odmítal jsem tucty alegorických pohybů s pronášenými frázemi falešných hráčů společnosti, jejich skryté i otevřené hulvátství, odporné vytáčky, vykrucování, dokonce i lži. Bohatl jsem tím, co jsem v socialistické společnosti prožil. Uvědomoval jsem si tak svou existenci, sílu, probojovával svůj život a volil svá morální měřítka.  Byl to můj historický vztah ke světu. Cesty k úspěchům nebyly jednoduché. 

5.

Od konce 2. světové války až po současnost nastávaly v řešení cílů společnosti problémyA to vždy když do dějů vývoje společnosti vstoupila nepřátelská ideologie, která podkopávala myšlenky marxismu a socialismu a brzdila proces jeho rozvoje. Stejně tak i ideologie, která nerespektovala společenský vývoj, růst vzdělanosti lidu, jeho zvyšující se potřeby a zájmy a setrvávala na dogmatech třídního boje a třídní nenávisti. Vznikal proces odcizení, který se vymstil. Vše začalo po skončení 2. světové války. Ta končila velikým úspěchem a obrovskou autoritou Sovětského svazu a jeho vedení. Tento stav se nelíbil USA. Přišli s doktrínou Dullese, která formovala konkrétní kroky, jak tuto autoritu zničit, rozložit, jak přispívat k rozkladu výsledků války. Doktrína se orientovala na všechny vrstvy společnosti včetně řídícího subjektu, na rozklad komunistických stran. Vše začalo v SSSR odhalením kultu osobnosti J.V. Stalina. U nás spikleneckým centrem Slánského, úmrtím vlivných marxisticky vzdělaných vedoucích činitelů komunistických a dělnických stran. Všechny destrukční cíle Západu byly připraveny tak, že je řídila vždy sama komunistická strana, vnitřními silami, které se nechaly koupit a daly se do služeb odpůrců socialismu, marxismu. V různých údobích byly síly strany rozmělňovány, protože jednotlivci se přidali na stranu destrukčních teorií. Nastalo vylučování členů strany, odvolávání aktivních lidí z hospodářských i politických funkcí. Byl to proces oslabovaní autority a akceschopnosti. Komunistická strana se dlouhodobě sama rozkládala a zbavovala vlivu, oslabovala a likvidovala svoji moc. Snahou odpůrců socialismu a různých podvratných živlů, bylo nedovolit, aby do čela řídících subjektů se dostávali vzdělané a schopné osobnosti. Pokud náhodou ano byli pošpiněny, různě zlikvidovány.

6.

Kvalitativní stránky vývoje ekonomiky byly rozhodující. Bylo třeba ji rozvíjet, starat se o prosperitu výrobních procesů, abychom byli úspěšní. Byl to přece základ pro naplňování všech potřeb a zájmů lidu, společnosti. Měli jsme nemalé problémy. Při porovnávání naší ekonomiky s průmyslově vyspělými kapitalistickými státy jsme dosahovali zhruba dolního pásma zemí jako Rakousko, Belgie, Francie. Náš rozdíl s těmito zeměmi představoval 30 %. Ve srovnání s ekonomikou SRN, Norskem, Dánskem, Kanadou, USA rozdíl představoval 40–50 %. Ceny na světových trzích se zvýšily o 300 %, zatímco ceny našich vyvážených výrobků jen o 80 %. Aktuální společenskou, politickou, technickou, kulturní otázkou bylo vyřešení této nepříjemné rovnice. Tehdy pro potřeby ÚV KSČ jsem spolu s vynikajícími odborníky VTIR a vysokých škol, zpracoval dokument, ve kterém se psalo, že:

„U nás nedošlo k výraznějším změnám v praktickém využívání vědy a techniky. Nedostatky přetrvávají v celé šíři společenského spektra. Dílčí úspěchy nemají výraznější vliv na kvalitu ekonomického a sociálního růstu. Prohlubuje se míra našeho zaostávání za předními průmyslově vyspělými zeměmi. Pokračuje vysoká materiálová a fondová náročnost tvorby národního důchodu. Zvyšují se nároky na potřebu živé práce. Tempo zvyšování technickoekonomické úrovně výrobků neodpovídá potřebám vnitřního i zahraničního trhu. Modernizace výrobních kapacit jde pomalu. Vědeckotechnická spolupráce s průmyslově vyspělými zeměmi je nízká, špatná…“

Problémy vycházely i ze strany mnohých vůdců KSČ. Při předání zprávy o problémech naší ekonomiky nejvyšším činitelům ÚV KSČ, a po jejich přehlédnutí, se neptali, jak jsme k závěrům došli, z čeho vycházeli. Jejich první otázkou bylo: s kým jsi to psal. Prý to může být výplod protisocialistických sil!  Kdo to byl? Ti, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb nebo ti, kteří tento pohyb brzdili? Znal jsem a také s nimi spolupracoval, využíval výsledky jejich bádání. Byli to lidé z akademie věd, výzkumných ústavů, vysokých škol, výroby. Všichni aktivně pracovali, volali po zrychlení tempa společenské přestavby ku prospěchu československé společnosti. Nedošel jsem k závěru, že by byli protispolečenskými silami jen proto, že opovrhují dogmatismem a odmítají neschopnosti vůdců.  A tajemník M. Jakeš dodal, že naši ekonomiku a využívání vědy není třeba vidět ve špatném světle. Dokazují prý to zlepšovací návrhy v podnicích a také hnutí Zenit organizované SSM. Na nepříznivý vývoj ekonomiky reagoval pouze předseda federální vlády l. Štrougal, byl kritický k praktikám vedení KSČ. Mnohá stanoviska ve směřování ekonomiky neodpovídala objektivním potřebám a zájmům vývoje společnosti. Zapomínali, že rozhodujícím kritériem pokroku je stupeň rozvoje výrobních sil a z toho vycházející ekonomické a sociální postavení člověka. Ne diktát, ale dialog individuálních svobodných občanů. Nebylo divu, že odborníci kritizovali jejich falešné představy, že se společnost dobře vyvíjí, což odpovídalo pouze jejich myšlení a smyslům.

7.

Společenský pokrok a atmosféra ve společnosti byla odvislá od mezinárodních aspektů kladných či záporných tak především od schopnosti vůdců chápat dobu, světový vývoj a nutnost adekvátního pohybu doma. Nepřipustit společenské zaostávání za světem. A tu nastával vážný problém. Například po vzdělaném a schopném G. Husákovi do funkce generálního tajemníka neměl být zvolen M. Jakeš. A to i při vědomí, že se tvrdohlavě řídil přesvědčením o třídním pojetí práce.  Jeho zvolení bylo velkým výsměchem straně i společnosti. Po jeho zvolení nastal společenský pohyb proti KSČ. Jak jsem vyčetl z rozhovoru Antonína Novotného s panem Černým zveřejněném v publikaci Pozdní vyznání, tak sám bývalý první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky A. Novotný prohlásil, že M. Jakeš je schopen pracovat tak na úrovni okresu. Projevy M. Jakeše byly rozporuplné.  Nabádal k přestavbě, ale současně ji brzdil. Jeho projevy o třídním pohledu ve vyspělé moderní demokratické společnosti byly omylem doby. Z prostého důvodu: Jakeš získal svou mocenskou pozici odsouzením forem demokratického socialismu. Kdyby se dal na cestu reforem roku 1968 tak by se znemožnil. Znemožnil se jinak. Rád mluvil o efektivnosti hospodářství, ale vše bylo nedůsledné, polovičaté až bolestné. To byl základ prohry a převratu. Mluvil a pracoval dvojatě, neměl ucelený názor. Smiřoval se s nedůsledností a hrou od patníku k patníku. Protahoval realizaci reforem. Takovou hru nemohl dlouho hrát. Občané a intelektuálové, ale i pracující závodů a JZD byly rozumní, zkušení, chytří.  Dovedli obojetnou hru M. Jakeše prohlédnout. Vrcholem byl jeho projev v Červeném Hrádku. Pro komunistickou stranu to byl bolestný projev. A pro něj poslední hřebík do rakve. Protistranická atmosféra rostla a bylo jasné, že skončí výbuchem. Takovou tezi jsem řekl na poradě tajemníků a vedoucích oddělení ÚV KSČ počátkem října 1989 a před tím na zasedání ÚV KSČ v březnu 1989 a posléze i na poradě vedoucích představitelů mocenských orgánů státu počátkem června 1989. Na této poradě jsem mj. řekl, že:

„V dalším období si komunistická strana nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a za jejich představitele a také oni nebudou mít žádné právo, při výkonu svých funkci se na ni odvolávat nebo schovávat. Prvořadý důraz bude kladen na osvojování si metod k účinnému boji s konzervatismem, dogmatismem, se starými myšlenkovými metodologickými stereotypy. U vedoucích činitelů mocenských orgánů státu budou sledovány jejich aktivity při odstraňování všech bariér, které společenské přestavbě a demokratizaci nepřejí. Bezpečnostní aparát musí výrazně přispívat k ochraně a podpoře tomu, co přestavbu zrychluje, svádět rozhodné zápasy s různými deformacemi s právním řádem…“ 

8.

To byl důvod, proč jsem podporoval cílevědomě slušovický řídící systém a na zasedání ÚV KSČ v březnu 1989 mj. řekl:

„Uskutečnění tolik očekávaných změn u nás není zdaleka jen v rukou vedení strany. Své slovo tu musí říci celá společnost… Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naší populace, s vědomostmi nového pokrokového myšlení, měly otevřenou cestu vzhůru a mohly se v blízké budoucnosti  zapojit do procesu řízení a nahradily ty, kteří na svěřené úkoly nestačí…“

Dr. E. Beneš v brožuře Povaha politického stranictví v roce 1920 napsal mj. na adresu stranických vůdců:

„…v režimu se mohou uplatniti lidé dvojího druhu: na jedné straně nepoctivci, bezohlední, sobečtí, dobrodruhové, prospěcháři, demagogové, lidé nevybíraví v prostředcích, hrubí, všem útokům odolávající a na vše připraveni: cynikové, jimž čest vlastní i cizí není ničím, anebo lidé moci, chvalořečníci moci politické nebo hospodářské. Anebo na druhé straně poctiví lidé, neobyčejně silných charakterů, silné, vzdělané osobnosti a idealisté, nadšení pro demokratické ideály, kteří chápou dobře i odkud vady ty přicházejí…, kteří vědí, že náprava jest jen v boji dobrých proti špatným a věří pevně v možnost této nápravy… Pro lidi poctivé, inteligentní, vzdělané, slušné a jemné povahy znamená veřejný život úžasné oběti, strádání, utrpení, plýtvání energií, duševní útrapy a stálé rozechvění, stálé úvahy a reflexe, zdali lépe nelze pracovati jinde, pociťování odporu a hnusu nad celou tou morálkou politickou a ubohostí celého toho boje, sta a sta rozhodnutí opustiti tu činnost a opětný návrat a přinášení obětí, obětí a obětí…“ 

Východiskem z krize byly personální změny. Dle mého názoru se měl stát generálním tajemníkem Lubomír Štrougal, předsedou federální vlády doc. František Čuba ze Slušovic a prezidentem republiky A. Dubček. To odpovídalo náladám ve společnosti a jejím potřebám socialistického demokratického vývoje. Často jsem se setkával ze strany konzervativců s kritikou, že jako bývalý pracovník Žďárských strojíren opouštím třídní pohled, úlohu dělnické třídy. Nic takého jsem nekonal. Jen si uvědomoval, že současná dělnická třída je jiná než například za 1. republiky či před únorem 1948. Současná dělnická třída je vzdělaná, vyspělá, svými potřebami a zájmy srovnatelná s inteligencí. Ke svému životu a uplatnění vyžaduje moderní formy práce, potřebný prostor, vzdělané a charakterní představitele a organizátory. Akcent na třídně politickou stránku jsem považoval za dočasnou, historicky přechodnou. Trvat na třídním aspektu vývoje společnosti znamenalo zatlačovat do pozadí všelidské rysy a ideály občanů, potlačení vědeckosti, odsuzování mnohosti způsobů žití a lidské seberealizace, což nebylo a není smysluplné pro 21. století. Cesta k úspěchům i dělnické třídy vedla prostřednictvím hodnot poznání, prostřednictvím nositelů těchto hodnot, a to v dialektickém vztahu.

9.

Ve Slušovicích byla, na každém kroku, využita a lidským činitelem zmaterializována věda. Přinášela naprosto konkrétní užitný efekt. Stala se věcí činitelů komunistické strany, řídících pracovníků, všech hospodářů, ekonomů, pracovníků úseků, stala se jejich hrdostí, mohutným zdrojem vynikajících hospodářských a sociálních výsledků. To nebyla kontrarevoluce, jak hlásali konzervativci, to byla revoluce za pokrok, za nové mezilidské vztahy, to byla reagence na zkušenosti politiky z roku 1968 a materializace zákonitostí marxismu. I z jejich zkušeností jsem byl přesvědčený, že rozhodující pro společenský pokrok je stupeň rozvoje výrobních sil a zejména stav výrobních vztahů.  Na poradě generálního tajemníka M. Jakeše s tajemníky a vedoucími oddělení ÚV KSČ počátkem října 1989 jsem mj. řekl:

„Vedení strany chybí odvaha povědět lidem pravdu o stavu ve straně a společnosti. Neumí či nechce pochopit základní a léty tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a úrovní výrobních vztahů, který přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem… Názory odborné veřejnosti i řadových občanů se zřídka kdy braly vážně. Jejich obsah nebyl zvažován, dříve odmítán… Praxe stranických orgánů a organizací byla až příliš poznamenána obdobím před přijetím usnesení o přestavbě společnosti. Jejich praxe se jevila jako ztráta schopnosti samostatně myslet a jednat…“ 

Nikdo z účastníků nezareagoval, neodpověděl, ač věděli z analýzy, kterou předložilo ideologické oddělní ÚV KSČ, že:

„Stále výrazněji se zvyšuje nespokojenost lidu. Lid je rozladěn a znechucen pomalým postupem společenské přestavby. Zvyšuje se kritika hospodářství. Z okruhu dotazovaných 65 % žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67 % mělo vážné výhrady k lidem, kteří společenskou přestavbu řídí a dvě třetiny pochybovalo o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce. Z dotazovaných jen 6 % by vstoupilo do KSČ a 66 % ideologii a politiku KSČ jednoznačně odmítlo.“

Cožpak to nebylo vážné varování pro vedení KSČ? Společenský pohyb bylo třeba posuzovat na základě analýzy kategorií cíl a prostředek, na základě plánovaného a dosaženého. Nekonzervovat stav. Cesta? V socialistickém demokratickém systému vyšší stupeň intelektuálních vědomostí, který umožňuje odrážet reálněji skutečnost a vytvářet podmínky k seberealizaci člověka. Poznávat zákonitosti přírody i společenského života, které vedou k všestrannému rozvinutí všech členů lidského společenství. Výrazně se projevoval rozdíl mezi člověkem, který chápal společenský pokrok a uspokojování potřeb společnosti a člověkem, který sice také o pokroku kolem dokola mluvil, ale současně ho všemi prostředky brzdil. Tito lidé se báli tvůrčího pohybu a vzestupu osobností. Nechtěli pochopit, že společenský pokrok nemohl nikdy spočívat v konzervaci stavu. Měl vycházet z analýz plánovaného a docíleného.  I noví vládci po listopadu 1989 se báli slušovického systému, jehož prostřednictvím byly překovávány výsledky západních ekonomik. Ve Slušovicích respektovali filozofické zákonitosti a kategorie marxismu. Orientovali se na pokrok, na vědu, techniku, na využití intelektuálního potenciálů bez ohledu náboženského vyznání či politického přesvědčení, byť mnozí z jejich vedoucích činitelů byli vyloučeni z KSČ. Dosahovali vynikajících naprosto konkrétních ekonomických a sociálních výsledků. Slušovické výsledky v rostlinné i živočišné výrobě byly lepší jak výsledky například USA. 

V jeden čas přijel do Slušovic na návštěvu velvyslanec USA. Po shlédnutí filmu o práci slušovického Agrokombinátu, po úvodním výkladu a po prohlídce všech pracovišť, došlo k závěrečné besedě velvyslance s představiteli Agrokombinátu. Pan velvyslanec se mj. ptal doc. Čuby, zda by mohl porovnat československé a americké zemědělství. Doc. Čuba odpověděl, že nemůže. To je schopen pouze ministr zemědělství. On ale může porovnat zemědělství Slušovic a USA. Když vezme za základ u zemědělství USA 100 tak Slušovice vykazují 105! Vše doložil grafy a výpočty. Pan velvyslanec zalapal dýmkou a nevěřícně kroutil hlavou. Byla to skutečnost. 

10.

Nevím, proč mnohé subjekty pracně před volbami ke svému zviditelnění vymýšlejí různé programy. Jsou tu zkušenosti Slušovic, které nejen že navázaly na demokratickou politiku roku 1968, ale dále ji rozvíjely a dosahovaly vynikajících ekonomických a sociálních výsledků, uspokojovaly potřeby a zájmy lidu. Svou činností nabádaly, že je třeba zásadně změnit tehdejší společenský systém. Konzervativci je ubíjeli před rokem 1989 a zápaďáci v čele s Havlem je zlikvidovali po 17. listopadu. Tak se mohlo vyvíjet československé hospodářství jako celek. Jenže pan prezident Václav Havel dal pokyn k likvidaci nejen slušovického Agrokombinátu, ale i „všech jejich nitek“.

Po poznání slušovického řídícího systému jsem jej jednoznačně podpořil a vytvářel konkrétní kroky, aby se stal základem práce celého okresu. Byl přijat naprosto konkrétní program. Netrvalo dlouho a do Gottwaldova přijel nejprve A. Indra, posléze M. Jakeš a z Gottwaldova, mě „pro velké zkušenosti a schopnosti“ odvolali do Prahy na ekonomické oddělení. V Praze mě po roce odvolali z ekonomického oddělení a ustavili do funkce místopředsedy české vlády pro vědeckotechnický rozvoj. Když jsem vyjel do Francie, USA, Kanady a Německa a s předními vědeckotechnickými subjekty v těchto zemích podepsal dohody o spolupráci, tak po roce mě odvolali, prý na vlastní žádost. Zařadili mě jako vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ, které se zabývalo mocenskými orgány státu. Věděl jsem, že je to útok, podraz, likvidace. Odmítl jsem i razítko ÚV KSČ do občanského průkazu a přemýšlel o úniku z těchto prostor. Věnoval se dále kontrole plnění úkolů ze smluv se zahraničními subjekty, které jsem podepsal a sledoval společenský vývoj. 

Očernili mě a označili za strůjce bitky na Národní třídě 17.listopadu 1989. V Praze jsem vůbec nebyl ani týden před těmito událostmi. Ač jsem byl od 21. listopadu 1989 po druhém infarktu mimo pracovní proces, procházel jsem nesmyslnými výslechy, domovní prohlídkou, dokonce šetřením mého podílu na soudu a popravě M. Horákové. Bylo to směšné, ale zároveň k pláči. V té době mně bylo 17 let a o politiku se vůbec nezajímal. Lapidárně to prohlásil M. Štěpán, když zveřejnil, že chtěl osvítit budou ÚV KSČ a posvítit si na reformisty a kontrarevolucionáře. Přepočítali se, stejně jako se přepočítali další strůjci listopadového dění.

Kdosi mně stále připomíná Analýzu pana Dolejšího. Nestačím se divit. K Analýze pana Dolejšího jsem se vyjádřil už dříve, a dokonce s ním vedl soudní spor. Vše je zveřejněno na mých webových stránkách. Byl a stále jsem přesvědčený, že ten text nebyl dílem samotného pana Dolejšího, ale skupiny konzervativců kolem městského stranického orgánu Prahy. Jak mohl vězeň minulého režimu znát tolik faktů? 

Nemíním rozebírat jeho tvrzení o některých mezinárodních souvislostech, které se pravdě mohou blížit. Musím ale znovu jednoznačně odsoudit jeho teorie o mých vazbách s tím či oním. Jde o nehoráznou lež a o oklamání veřejnosti. 

Vzpomínám si jak v lednu 1990 redaktor Mladé Fronty pan Havlíček napsal, prý z mého rozhovoru s ním (který se nikdy nekonal), že jsem se nezúčastnil jednání předsednictva komunistické strany 21. listopadu 1989, které projednávalo příjezd Lidových milicí do Prahy proto, že „jsem měl návštěvu z Bonnu ze SRN“. Jistý pan Matějka z Prahy 6 mně napsal, zda jsem do svých kádrových materiálů uvedl, že mám v Německu rodinu. Bylo to směšné! V Německu jsem nikdy žádnou rodinu neměl a nemám. Zmiňuji se o tom jen pro uvedení jednoho z příkladů, jak se dělala a dělá propaganda, jak se rodí dezinformace, nenávist, jaké prostředky jsou voleny k lidské likvidaci. Šéfredaktor Mladé Fronty, později Lidových novin pan Libor Ševčík v úvaze v Mladé Frontě vyslovil radost, že jsem definitivně z politiky pryč, a to prý zbývalo málo a mohl jsem zasednout na stolec nejvyšší, že je třeba k přiznání na střetu na Národní třídě k oživení mě přimět. Odepsal jsem mu, že nevím, co považuje za přimění, ale že ho mohu zbavit zbytečného strachu. Na stolec nejvyšší jsem nezasedl a nezasednu. Při takové eventualitě musí být přinejmenším dva. Jeden, který navrhuje, druhý, který souhlasí a pak s tím musí někdo souhlasit. Žádný z těchto faktorů nebyl k dispozici.

 Vzpomněl jsem si i na samizdat Lidových novin z roku 1989, kde pan Jiří Ruml se zabýval okolnostmi, že na Vysočině švestky dozrávají později (určitě měl na mysli 17. listopad a můj pád) a kladl si otázku: „Co takový Hegenbart? Do které líhně patří? Bude ministrem vnitra?Záhy v polovině roku 1989 za mnou přišel ředitel Prognostického ústavu Waltr Komárek a ptal se mj. „zda bych jim šel dělat ministra vnitra?“ Odmítl jsem. Po takové funkci jsem nikdy netoužil. Navíc to byla záludnost.

Nevím proč pisatelé blábolů nezveřejnili například z knihy Občanské Fórum – listopad–prosinec 1989, kterou vydal Ústav soudobých dějin ČSAV a napsal pan Jiří Suchý. Tam se mj. uvádí, že se „konala tajná schůzka M. Čalfy s V. Havlem. Konala se v místnosti, která byla zbavena odposlouchávajícího zařízení. Předseda vlády, který setkání inicioval, nabídl V. Havlovi spolupráci při prosazení jeho prezidentské kandidatury ve Federálním shromáždění…“  To pisatelům uniklo. Uniklo zřejmě z důvodů, že takový argument nevyhovoval tvůrcům likvidace mé osoby.

Dne 17. ledna 1990 otisklo Rudé Právo Otevřený dopis Rudolfu Hegenbartovi od člena předsednictva ÚV KSČ. Byl jsem napaden za nezásadové postoje v listopadových dnech, za neposlušnost vůči stranickému vedení, za zbabělost. Nevím, zřejmě dle pisatele, jsem měl skutečně se bít na Národní třídě, měl jsem nechat obsadit budovy televize a rozhlasu, nechat přijet tanky do Prahy. Jen uvádím, že na Národní třídě se bili jiní a pro jiné zájmy, než jsem měl já. Tak o takový směr jsem neměl skutečně zájem. Dne 6. června 1990 zveřejnila Mladá fronta rozhovor Karla Hvížďaly a Libora Ševčíka s názvem: „Hegenbart, figurka na šachovnici nebo tajný velmistr? Muž opředený mnoha pověstmi.“ V úvodu článku bylo psáno: „Jméno Rudolfa Hegenbarta se znovu a znovu vynořuje pokaždé, když se začne rozebírat kdo a jakou roli sehrál v událostech 17. listopadu. V lednu jsme s ním otiskli v MF interwiev, k jeho výrokům se vrátili 15. května a tento rozhovor vznikl na jeho pozvání.“

Tehdy jsem požadoval, aby mně přivezli kazetu, kde měl být nahrán můj rozhovor panem Havlíčkem, že jsem měl říci, že mám rodinu v NSR v Bonnu. Nic nepřivezli, kazetu nemohli najít. Nedivil jsme se. Byla to lež, podraz, hulvátství pana Havlíčka.

V novinách Studentské listy UK byl v té době zveřejněn článek pod názvem: „Čubův slušovický syndrom“.  Psala ho „studentka“ Beáta Berníková. Mj.  psala:

„…že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hosťom, svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zriadil  výcvikové  stredisko pre „bojůvky“, ktorých členovia boli neskôr nasadzovaní do  demonštrácií  ako provokatéri. V roku 1988 KSČ už zachvátil ošiaľ Gorbačovskej perestrojky a títo ľudia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusných fór“ a nasadzovaní do občianskych iniciatív. Jedno z takých školiacich stredísk bolo aj v Slušoviciach… Zatiaľ nemáme preukázateľne podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vedecko technickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekoľko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutočňovaná na základe osobných kontaktov a väzieb medzi Čubom a straníckymi predstaviteľmi, ktorí 13. oddelení viedli, konkrétne Hegenbartom…“

Tehdy jsem jí prostřednictvím stejných novin odepsal a žádal o odpověď:

…zakládáte nová padesátá léta k likvidaci lidí bez poznání jejich práce? Je takový přístup charakteristický pro intelektuálního pracovníka? Kdo Vám dal pokyn spojovat mé jméno s FMV? Prosím Vás o objasnění Vašeho konstatování ve Studentských listech, konkrétní doložení! Zároveň prosím o odpověď, kdo právě Vám dal právo o mně falešně psát? Vaše nebezpečná tvrzení považuji za hrubou urážku mé osoby. Vaše zjištění je absurdní! Žádám Vás o vysvětlení a uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání…“

V listopadu 1991 Beáta Berníková zveřejnila ve Studentských listech tuto odpověď: „Pane Hegenbarte, já zírám! Beáta Berníková“

Samozřejmě jsem zíral já. Hledal souvislosti spiknutí mezi pražským prostředím, některými studenty, s opozicí i radikálními komunisty z vedení KSČ. Cílem bylo zaplést do střetu na Národní třídě ne skutečné organizátory z Prahy, ale Slušovice, Hegenbarta, který podporoval jejich zaměření na pokrok, na vědu a techniku, na prosperitu národního hospodářství. Nemíním se vracet k lživému tvrzení pana Dolejšího v Analýze, které je v souznění s názory tehdejšího pražského prostředí kolem městského výboru KSČ. Rozumný čtenář si vytvoří úsudek sám. Těm, co utekla moc budou plakat nad mlékem, které si sami rozlili a nadále obviňovat kde koho, aby tu či onu osobnost ponížili, pošpinili a sebe zvýraznili. Je to podlé!

V lednu 1993 jsem psal prezidentovi V. Havlovi mj.: „Bylo zarážející, že v Senzačním odhalení pozadí 17. listopadu 1989 od pana Dolejšího je přisuzována mé osobě role jakéhosi tajemného muže, jakési řídící osobnosti některých činností Charty 77, dokonce mezičlánku mezi komunistickým ústředím a Chartou. Z Vaší tiskové konference z 26. ledna 1993 jsem postřehl, že míníte některá vystoupení poslanců ve Sněmovně projednat s generální prokuraturou. Přimlouval bych se, aby byl dán podnět k zevrubnému prozkoumání všech tvrzení pana Dolejšího.“ Prezident neodpověděl. Proč by odpověděl, že? On nepotřeboval Hegenbarta, nepotřeboval Slušovice, protože přesahovaly, svou prací a výsledky, jeho schopnosti a znalosti. On toužil po kapitalismu, ne po socialismu, byť při své volbě prezidentem přísahal věrnost socialismu. 

V květnových dnech roku 1990 přijela k mému domku „šestsettřináctka“ se třemi pasažéry. Jakousi průkazkou se prokázali, že jsou z ministerstva vnitra. Řekli, zda vím, že je to v souladu s generální prokuraturou. To jsem nevěděl. Řekli, že mě odvezou na výslech do Prahy a po výslechu zase dovezou domů. Zapochyboval jsem o čestnosti jejich příjezdu. Napadla mě otázka, zda nepřijeli proto, aby mě přiměli k nějakému doznání, jak psal šéfredaktor Mladé Fronty. Byl jsem stále v pracovní neschopnosti po infarktu a druhý den jsem měl přijít na kontrolu do nemocnice. Požádal jsem je, aby počkali, že s nimi odjedu až po zdravotní prohlídce druhý den. Domnívali se, že lžu, a tak chtěli předložit průkaz o pracovní neschopnosti. Opsali si data i jména ošetřujících lékařů. Odešli se poradit k autu. Po návratu v ironii řekli, že jsem asi onemocněl nyní když mám jít na výslech. Odjeli a nikdy se nevrátili. Domýšlel jsem, že možná přijela „mord parta“.

V televizní příloze Mladé fronty Dnes pro týden od 11. února 1994 svoji stať Peter Weis končí slovy: 

„Málokdo je pro totalitní režim tak nebezpečný jako člověk, který vezme předpisy a proklamace vážně. Hegenbart patrně opravdu věřil, že přestavba je myšlena doopravdy. Není divu, že mu nikdo nic neřekl a že pak na něj kdekdo se snažil kdeco shodit. Ani Rudolf Hegenbart navzdory své orientaci ve vědeckotechnických revolucích netušil, v jakém systému žije…“

Ano, věřil jsem v proces přestavby. Jenže vedoucí činitelé v čele s M. Jakešem neměli zájem alespoň se přiblížit politice známé z roku 1968. Pokusili se mě zlikvidovat jimi naorganizovaným střetem na Národní třídě 17. listopadu 1989, posléze nesmyslnými výslechy a veřejným pranýřováním. Přicházely mně mj. jiné anonymy ve formě: Zhyň ty parchante! Oběs se ty sviňo! Tentokrát neutečeš prokurátorovi z lopaty: Dostaneš 25 let jako jsi to Navrhoval jiným!

Nikdo se nemůže divit, když považuji 17. listopad za jeden z největších historických podvodů na lid Československa. V dopise prezidentu republiky Václavu Havlovi 11. prosince 1998 jsem mj. napsal:

„S velkou dávkou nejistot jsem poslouchal Vaše obavy z dalších ekonomických problémů ve své podstatě totožných s problémy v minulém systému. Zalistoval jsem v Analýze o využívání vědy a techniky v praxi z února 1987 a s hrůzou zjistil, že analogie problémů nemůže být čistě náhodná. Tehdy, stejně jak dnes dle Vašich slov, jde mj. o problematiku vysoké energetické náročnosti tvorby zisku, nízkou technickoekonomickou úroveň výrobků, o nedostatečnou podporu vědeckému, výzkumnému potenciálu, o povážlivě nízkou produktivitu práce.“ Dále jsem v dopise uvedl, že: „Slušovický řídící systém byl založen na kombinaci tržních a plánovacích faktorů, na hodnotách poznání, na vysokém stupni intenzifikace všech vnitřních procesů družstva. Vycházel ze zkušeností světové vědy a řídících systému nejvyspělejších ekonomik světa. Doslova a do písmene věda se stala základní výrobní silou. V družstvu triumfovala výpočetní technika, informace, automatizace, biotechnologie, velká starostlivost o sociální oblast, profesionalita. Současně bylo potvrzeno, že věda není chaos, zmatek, ale přísný systém se svými viditelnými zákonitostmi a konkrétními výsledky. Bylo potvrzeno, že v čele jakéhokoliv výrobního či společenského komplexu nemohou stát tlučhubové, ale hledači nových cest ve prospěch lidu… Nejen já, ale každý střízlivě myslící člověk nemohl učinit ani ten nejmenší krok k likvidaci toho družstva, jeho představitelů či jakýkoliv manévr k rozkladu mozkového centra, které se skládalo ze vzdělanců, bez ohledu na politickou příslušnost či náboženské vyznání…“

V dopise prezidentovi republiky Václavu Havlovi dne 11. prosince 1998 jsem mu připomenul jeho projev z roku 1990 a mj. napsal:

„Mluvil jste tehdy o jakýchsi slušovických nitkách. Bylo mně líto, že Vám kdosi podstrčil podklady o jejich nekalé či kriminální činnosti s heslem: nechť se utopí ve vlastní šťávě a ubijí je ti, které si brali za vzor. V následném období slušovické družstvo bylo vystaveno nevybíravým útokům…“

11.

To vše si připomínám před letošními volbami a míním se vším seznámit rodinu, veřejnost. Mé zkušenosti by si mohli připomenout i ti, kteří cinkali klíči v Praze v roce 1989. Stejně tak ti, kteří následně volali po Evropě a dali svůj hlas pro vstup do EU. Svým hlasem vkročili do chomoutu, který je obdobný Mnichovu 1938 a jeho následkům. Politika EU je jen vedena jinými prostředky. Západ po Mnichovské zradě chtěl získat, prostřednictvím Hitlera, nadvládu nad světem krutostí, likvidací Sovětského svazu a Slovanů, vystěhováním našich občanů, vlastenců, na Sibiř, týráním lidí, k čemuž použil tanky a všechny kruté metody mučení. Současní labužníci moci touží po nadvládě, po majetku lidu, po nerostném bohatství národů, stejně. Své zájmy prozatím neřeší tanky, ale rozmístěním nejsložitějších zbrojních systémů kolem Ruska, útokem na Slovany, činností a příkazy EU, finanční korupcí, překrucováním dějin, likvidací charakteru obyvatel, což je vysoce záludné a nebezpečné. A mnozí lidé lživou propagandou všemu věří, jsou zmateni, hanebně se připojují k pomluvám socialismu a všeho dobrého, co tento systém vytvořil pro člověka, pro jeho úctu, spokojenost a rozvoj.

12.

Nebude na škodu připomenout některé myšlenky A. Dubčeka, z 23. května 1968, na poradě vedoucích tajemníků krajských a okresních výborů KSČ:

„Základný charakter dneška je určovaný pozitívnym spoločenským procesom, ktorý začal po januárovom plénu ÚV KSČ. Jeho zmyslom je nielen prekonať deformácie predchádzajúceho obdobia, ale i otvoriť priestor pre rozvoj socialistickej demokracie, pre vytvorenie modelu socialistickej spoločnosti, ktorý bude zodpovedať moderným požiadavkám ekonomickým, ideám socializmu a tradíciám našej krajiny… 

Závažnejšie je, že na politickú scénu začínajú vstupovať pravicové opozičné sily s rôznym stupňom protikomunistického a protisocialistického zamerania…

My, komunisti, nie sme tak politicky neskúsení a naivní, aby sme nevideli súčasné politické spory tiež ako spory o otázku moci v štáte. A tento aspekt veci nebudeme podceňovať. Nedáme sa znervózniť, ale proti každému pokusu zmeniť socialistický charakter moci sa postavíme so všetkou rozhodnosťou…

Podpora antikomunistických tendencií v našej súčasnosti však môže byť poskytovaná zo zahraničia, či určitými kruhmi imperialistických štátov… Protikomunistická opozícia by mohla získať významnejší politický vplyv len vtedy, kedy dôvera strany veľkej väčšiny národa v politiku našej strany bola oslabená, bola niečím narušená…

Nebezpečie posilniť antikomunistické tendencie by taktiež vzniklo vtedy, keby malo prísť v nejakej forme k vyostreniu konfliktov medzi politickou stranou a inteligenciou, to samé  platí o našom vzťahu k mládeži…

K roztržke strany a spoločnosti by mohlo viesť keby sme nedôsledne prekonávali všetky pozostatky sektárstva, byrokratických a direktívnych metód, apriórnych a dogmatických predsudkov….“

Pokračuji v českém jazyce:

„Musíme každý převzít reálný podíl odpovědnosti za vývoj a nekompromisně ho ovlivňovat  na bázi budování socialistické společnosti. Je třeba abychom důsledně pozorovali a analyzovali svoje vlastní kroky. Naše politické chyby by mohly vytvořit pro antikomunistické tendence příznivou půdu, posílit jejich šance.

Trvalým rysem současné situace je, abychom svoji vedoucí politickou úlohu neuskutečňovali komandováním, ale prostřednictvím práce komunistů ve společnosti. Vytvářet neformální vztahy a styky s lidmi vhodnými k diskusím o socialistickém vývoji Zdůrazňovat, že se nikdy nevrátíme před Únor 1948. Nedopustíme ohrožení socialistické společnosti, ale také nezapomeneme, že   trvalá záruka naší vedoucí role ve společnosti spočívá v dobrovolné podpoře většiny národa. Rozhodující význam má poltická aktivita strany a dělnické třídy, která musí vtisknout základní sílu do společenského procesu. Musíme pracovat mezi lidmi!

Důležitou podmínkou je pozitivní vnitrostranický život. Neodmítat ani veřejnou kontrolu naší politiky.  Stát pevně na půdě společenské a politické reality. Budeme rozvíjet demokracii, ale při tom budeme čelit tendencím, které narušují náš stát, socialistický vývoj. Oddělit se ale od všech deformací socialismu, obnovit čest a morální autoritu strany, čelit protikomunistickým náladám. Bojovat proti sektářství a proti dogmatismu, rozvíjet tvůrčí metody práce. Obnovit formy politickou práci a tradice práce strany z období po roku 1945. Překonat roztržku mezi rozvíjením nové politiky strany a dogmatismem. Upevňovat jednotu strany, být jednotní při veřejném vystupování a respektovat socialistický vývoj.“

Vypsal jsem některé myšlenky z dlouhého vystoupení Alexandra Dubčeka v květnu 1968. Posuďme každý sám myšlenky A Dubčeka, zkušenosti Slušovic, práci komunistické strany před listopadem 1989 i to jaký směr politiky po 17. listopadu 1989 a kým, byl veden a co komunisté očekávali, když zvolili V. Havla prezidentem republiky, vzdali se všech zásad marxismu a dali svůj hlas pro vstup do EU. Zamyšlení nad marxismem mě znovu ubezpečuje dát při volbách svůj hlas komunistické straně a znovu se zamýšlet nad aplikací marxismu v našem životě. 

13.

To vše si připomínám před volbami. Vytvářím si obraz člověka, poslance, který má svůj ideál, cíl, charakter, morálku, který za žádných okolností nezrazuje rodinu, svoji vlast, zůstává věrný ideálům dialektického materialismu. Ten nás vždy učil vidět člověka jako střed svého zájmu a nabádal zaměřit úsilí k jeho štěstí a radosti. Vůči společnosti mám, přes všechny své chyby a nedostatky, čisté svědomí. Odkopnut, očerněn, pomluven konzervativci a ze všech stran, jsem přesto po listopadu 1989 vždy, jako člověk věrný zásadám marxismu, volil komunistickou stranu. Nepřevlékal jsem svůj kabát, byť jsem mimo komunistickou stranu.  Zásady demokratického socialismu jsem si osvojil v roce 1968 a ve Slušovicích. Nedal jsem svůj hlas pro vstup do EU, do onoho chomoutu, který stěžuje národní život našich národů. Podporuji subjekty, které volají po novém národním obrození. Je mně, ale líto, že ve svých programech nepropagují, nezveřejňují, myšlenky velikánů onoho období národního obrození, které známe z minulosti, nepřipomínají se ani zlé zkušenosti z Protektorátu Čechy a Morava, dříve naopak. Nepřipomínají tvůrce řídících systémů, které přinášely našemu hospodářství prosperitu a dobré výsledky v uspokojování potřeb a zájmů našeho lidu.

Jde o revoluční návod k našemu konání s cílem zbavit se zábran, které stěžují rozvoj našich národních zájmů, rozvoj člověka vůbec. Naše národy byly vždy vyspělými, s hlubokou úctou k člověku. Byly známy velkou tradicí, kde kultura, technická vyspělost, vzdělanost, pracovní zručnost, byla na nejvyšším stupni hodnot. Je jen třeba podstoupit břemeno pozitivní politické aktivity ve směru hodnot rozumu svobody a svobody rozumu, jako jedinečnou životní šanci a štěstí. Naše národy přežily všechny možné útrapy i v těch nejsložitějších chvílích svých dějin. Stalo se to vždy díky víře, statečnosti, odvaze, díky podpoře přátel zvenčí. Zrada, zbabělost, byla vždy největším hříchem vůči našemu národu. Vzpomněl jsem si na slova rektora Vysoké školy politické v roce 1968, profesora Hýbla. Tehdy nám připomenul Dantova slova, že: „Žár pekelných plamenů ať zachvátí ty, kdo netečni stojí ve chvíli velké mravní krize“. Politická odvaha, víra v dobro budoucnosti, chuť pracovat i ve složitých podmínkách, jsou i dnes nejdůležitějšími faktory. Bolestínství, nechuť cokoliv dělat ale jen naříkat a kritizovat, není žádným východiskem. Východiskem k budoucnosti je poctivá, neumdlévající práce ve směru člověka, ve směru pokroku. M. J. Hus pravil:

„Protož věrný křesťane! Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí.“

Rudolf Hegenbart   

červen 2021

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*