„Senzační“ Analýza 17. listopadu pana Dolejšího

Zavzpomínal jsem, jak to tehdy vlastně bylo, když se v příloze Mladé Fronty Víkend dne 17. listopadu 1989 psalo, že: „První den prázdnin uvedl Jakeš do klíčové funkce vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta. Tento stranický aparátník, který před tím řídil v české vládě komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj a ekologickou komisi, se stal nejvyšším šéfem armády, bezpečnosti a soudnictví. Lidé, kteří ho znali z dřívějších funkcích, o něm prohlašovali, že je to schopný a kritický manažer. Ještě v únoru upozornil v týdeníku Tvorba, že 32 procent obyvatel Československa žije v silně narušeném životním prostředí…“.

Při tomto mém nečekaném přesunu jsem neoplýval žádnou radostí, dříve skepsí a hledal únikové cesty, jak zmizet z toho prostředí. Ani ve snu mě nikdy nenapadlo, že bych někdy mohl pracovat na tak důležitém a pro mě neznámém úseku. Odmítl jsem i razítko ÚV KSČ do mého občanského průkazu.

Uvědomoval jsem si, že zřejmě budou tlačit, abych organizoval „boj“ proti protispolečenským silám. Nikdy jsem však, mimo všeobecných a kolem dokola se opakujících hloupých frází, neslyšel, co jsou ty protispolečenské, protisocialistické síly.  Byli to ti, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb nebo ti, kteří tento pohyb brzdí? 

Znal jsem a spolupracoval s nimi, v brněnské a jihomoravské oblasti, v Gottwaldově, ve Slušovicích, v Praze, znal jsem mnohé z akademie věd, z výzkumných ústavů, z vysokých škol. Dalo se lehce rozpoznat kdo byl protisocialisticky zaměřen. Ale drtivá většina pracovala aktivně, volala po zrychlení tempa společenské přestavby a po konkrétnosti práce a po hmatatelných výsledcích. Angažovala se. Nedošel jsem k závěru, že by byli protisocialistickými živly jen proto, že opovrhují dogmatismem a neschopností mnohých vůdců. Kritici práce těchto aktivních lidí byli většinou ti, kteří se báli vzruchu, pokroku, báli se všeho, nad čím ztráceli kontrolu.  

Byl jsem jednoznačně pro společenský pokrok, který se začal rýsovat v Pražském jaru 1968, který odvážně prosazoval Agrokombinát Slušovice a měl velké úspěchy. Rok 1968 jsem prožil aktivně. Byl jsem instruktorem ÚV KSČ pro prosazování této politiky v okresech a v závodech. Společenský pokrok nespočíval nikdy v konzervaci daného stavu, nemohl se stát perspektivou. 

Společenský pokrok, dle mého přesvědčení, měl vycházet z analýz plánovaného a docíleného. V minulém textu jsem dokladoval, jaký byl stav ekonomiky v porovnání se sousedními zeměmi. Alarmující!  Byl to návod k rozvoji iniciativy těch, kteří věřili v perspektivu socialistické společnosti. Nemíním fakta opakovat. Ke zrychlení uplatňování vědeckotechnického rozvoje bylo třeba i změn politických, personálních. Dialektika byla přece neúprosná!  Jaká byla ekonomika a osobnosti v jejím čele, takový byl politický systém a jaký byl politický systém a jeho řídící osobnosti, taková byla ekonomika. S tím bylo nutné něco dělat. To věděl každý poctivý komunista a každý myslící občan. 

Každodenně jsem zaznamenával (na všech stupních společenské struktury), rozdíl mezi funkcionářem a řídícím pracovníkem, který chápal společenský pokrok a uspokojování potřeb a zájmů socialistické společnosti a funkcionářem, osobnosti, která také o pokroku sice každodenně mluvila, ale současně všemi možnými prostředky ho brzdila. Tito lidé se báli tvůrčího pohybu, báli se vzestupu osobností, které volaly po společenském pokroku. A vůbec neměly v úmyslu vzdát se idejí demokratického socialismu.

Senzace! M. Jakeš mě pověřil společenským převratem! 

Ve zmíněné Analýze pana Dolejšího se píše, že právě v této době, kdy jsem byl ustaven do čela oddělení Státní administrativy ÚV KSČ, jsem byl pověřen řízením převratu u nás. Takže bych mohl napsat senzační odhalení, že to byl generální tajemník ÚV KSČ M. Jakeš, který mě pověřil tímto úkolem. 

V nástupnické řeči mně generální tajemník M. Jakeš určil, abych se snažil odhalovat různé klany, které nepřejí socialistickému vývoji a společenskému pokroku, abych vypracoval nový program práce oddělení se zaměřením na realizaci společenské přestavby, abych z oddělení propustil všechny příslušníky ministerstva vnitra a armády, kteří pracují na oddělení, ale plat a odměny pobírají ve svých resortech. 

Pokusit se zpřetrhat jejich vazby na jiná oddělení i resorty. Takový stav považoval za skandální. Měl jsem je nahradit vzdělanými, mladými a schopnými pracovníky, s cílem nezasahovat do činnosti resortů, nepřivlastňovat si jejich řízení, které by bylo v rozporu s Ústavou, ale kontrolovat, jak jsou a jakými prostředky, naplňována usnesení sjezdů KSČ k rozvoji národního hospodářství. 

Souhlasil, abych se věnoval kontrole plnění úkolů z úmluv a dohod, které jsem podepsal s firmami v USA, Kanadě a SRN. Některé kontrolní dny se konaly právě u generálního tajemníka a on navrhoval opatření k důslednému plnění. Byla to snaha přispět k rychlejšímu, konkrétnějšímu a cílevědomějšímu postupu resortů. Snahy resortů však byly ovlivňovány a brzděny některými orgány ministerstva vnitra. Byl jsem nucen, v polovině roku 1989, napsat ministru vnitra dopis a dotázat se ho po příčinách. Nestačil odepsat. Jeden příslušník ministerstva vnitra, prostřednictvím pracovníka odboru bezpečnostní politiky ÚV KSČ, mně vzkázal, abych dal ruce pryč od spolupráce s republikou Severní-Porýní-Vestfálsko v NSR nebo špatně dopadnu. Vzkázal jsem mu, aby svá tvrzení a pochybnosti doložil mně nebo přímo generálnímu tajemníkovi M. Jakešovi. Nepřišel a nic takového neučinil… V nástupní řeči, při mém uvedení do funkce, se generální tajemník vyhýbal zvýraznění některých aktivit Alexandra Dubčeka v roce 1968 i zkušeností Slušovic. 

Úkoly generálního tajemníka jsem bezezbytku naplňoval a nastoloval k řešení různé nepříjemné ukazatele naší ekonomiky, které byly příčinou nenaplňováni mnohých potřeb a zájmů československého lidu ve všech oblastech života. Osobně jsem v duchu věřil v prozíravost práce předsedy federální vlády L. Štrougala, ale i prezidenta republiky G. Husáka. Znal jsem je z roku 1968 a četl mnohé články G. Husáka jako místopředsedy tehdejší vlády, ale i z činnosti slovenské akademie věd, které podporovaly politiku Pražského jara 1968 a A. Dubčeka. To, že se obklopil konzervativci jsem považoval za jeho taktický manévr, byť mnozí tvrdili, že to byl návrh a úkol z Moskvy. To jsem ale nikdy neřešil, ani mně to nepříslušelo.

Mínil jsem naznačit obdivovatelům tvrzení z Analýzy pana Dolejšího, že vlastně motorem společenského převratu byl M. Jakeš a já snad jen prostředkem. Koneckonců v počátku června generální tajemník M. Jakeš dal úkol, aby nadále nebyl zadržován disident Václav Havel. Vedoucí činitelé ministerstva vnitra takovému rozhodnutí nechtěli věřit. No a závěr byl jasný: prezidentem republiky se stal díky komunistické straně, díky M. Čalfovi, právě Václav Havel. 

Já osobně jsem snil o jiné variantě. Měl jsem v úmyslu prosadit návrh, aby novým generálním tajemníkem ÚV KSČ se stal L. Štrougal, předsedou federální vlády docent F. Čuba a prezidentem republiky A. Dubček. A. Dubček nebyl žádným protisocialistickým živlem. To je, prosím, mé přesvědčení a nemusí odpovídat názorům mnoha činitelů a labužníků moci a peněz. Tato skladba by byla pozitivně přijata nejen u nás, ale i v zahraničí, byť dle mnohých zasvěcených prý Moskva navrhla naprosto jiná řešení, která vyústila v dnešní rozháranou a ochuzenou kapitalistickou společnost.

Tak prosím, nechť si funkcionáři oslavující Analýzu pana Dolejšího, opraví názor na toho, kdo byl pověřen převratem. 

Rudolf Hegenbart    

listopad 2020

Jedna odpověď na “„Senzační“ Analýza 17. listopadu pana Dolejšího”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*