Rozhovor Rudolfa Hegenbarta s Janem Sobotkou před výročím 17. listopadu 1989

 

  1. Letos si občané budou znovu připomínat listopadové události před 28 lety. Vzpomínáte i Vy rád?

Odpověď: Jde o státní svátek, respektuji ho. Tento den rozhodl o dalším osudu našich národů, o změně společenského systému. Proč bych ale měl vzpomínat rád? Pro mě začalo období velkého utrpení, nespravedlivého obviňování za údajné organizování střetu na Národní třídě v Praze, špinění, degradace, volání po nejpřísnějším potrestání. Zřejmě jsem měl jít na šibenici.

  1. Odkud vycházely takové požadavky?

Odpověď: Od radikálních komunistů, kteří se domnívali, že nastal čas vypořádat se ze všemi, kteří chtěli reformy, změny praktik komunistické strany, posléze od opozičních sil, které se chtěly zbavit obhájců předlistopadového režimu. Bylo jim vštěpeno, že jsem se já „pral“ za udržení starých pořádků. Přitom jsem v Praze nebyl. Byl jsem doma na Vysočině.

  1. Jak se projevovaly dle Vás útoky na Vaši osobu?

Odpověď: Útoky začaly vystoupením ministra zdravotnictví na aktivu jeho pracovníků. Prohlásil, že jsem naplánoval a dokonce řídil střet na Národní třídě 17. listopadu 1989, že za něj nesu zodpovědnost.

  1. Vy jste se nebránil?

Odpověď: Ale bránil. Celý den jsem ho naháněl telefonem, ale nesehnal. Dostihl jsem ho až večer, doma. Řekl jsem mu, že na něj podám trestní oznámení pro pomluvu a urážku. Koktal, bránil se, že by on nikdy nic takového neudělal. Když jsem mu řekl, že mám písemné stanovisko pracovníků jeho rezortu, kteří potvrzují jeho výrok, změnil povídání. Prý mohl něco podobného říci, ale prý to nemyslel špatně. Nikdy by mně neublížil. Prý se nemám zlobit, omluvil se. Udělal jsem chybu, že jsem trestní oznámení tehdy nepodal.

  1. Co následovalo?

Odpověď: Poté se do mě pustila Mladá Fronta. Zveřejnila lživý rozhovor, který vnesl rozkol mezi mě a spolupracovníky tvrzením, že jsem je nazval „poskoky“, urážel jejich práci. Žádný takový rozhovor jsem neposkytl, nic takového neřekl. Chtěl jsem znát zdroj, ale nahrávku v Mladé frontě nenašli. Poté se do mě pustil sám šéfredaktor, který napsal, co chybělo, aby takový „blb“ jako jsem já si sedl na stolec nejvyšší. Odepsal jsem mu, že nic takového nehrozilo, protože na takovou eventualitu musí být nejméně dva. Jeden, který navrhuje, druhý, který přijímá a často i třetí, který schvaluje. Ani jeden z těchto faktorů nebyl k dispozici, takže nemusí mít strach.

  1. Psaly i jiné noviny?

Odpověď: Postupně ano. Ve Žďáru byly na nástěnkách kolem náměstí vyvěšovány výstřižky červeně podtrhované. Děti se bály chodit kolem. Bylo to nevkusné, lživé. Nejhorší byly anonymy. Urážely, vyhrožovaly. „Oběs se ty parchante, sviňo, tentokrát prokurátorovi neutečeš z lopaty, dostaneš 25 let jako jsi to navrhoval jiným apod.!“ Reportéři televize BBC přijeli natáčet rozhovor a domek, prý moji chatu na venkově. Jinak jsem měl vlastnit hotely, podniky v Čechách i na Moravě, vilu v Praze. Manželka je vyhodila. Chtěli smrt! Kolem domku procházeli cizí lidé a manželky se ptali zda neprodá pozemek, fotili domek. Za domkem přistála helikoptéra Policie. 150 metrů před domkem se objevilo auto Policie. Děti utíkaly k helikoptéře, ze zvědavosti. Posádka vystoupila, vykouřila cigaretu a zase odletěli. Následovaly výslechy na prokuraturách různých stupňů, domovní prohlídka. Z poznatků, prý od Miroslava Štěpána, se vyšetřovatelé domnívali, že vlastním listinnou dokumentaci o 17. listopadu. Prohledali byt, místa kde jsem choval domácí zvířectvo, ale nemohli nic takového najít. Bývalý spolupracovník ze Žďárských strojíren mně napsal, že jsem jak rumunská Securitate, prý mě nechce nikdy vidět. Další anonym mně oznámil, že ve Žďárských strojírnách a ve Žďáru nad Sázavou nikdy a s ničím neuspěju. Nebylo co dodávat. Všechno byla někým organizovaná úmyslná blamáž. Pisatelům bylo lhostejné, že jsem nemocen, po dvou infarktech. Vyšetřovatelům prokuratury jsem se nemohl divit, dostali od někoho příkaz.

  1. Na vašich webových stránkách jsem četl zlý dopis od pisatele z Brna. Reagoval jste?

Odpověď: Byl to dopis od pana R. Kořínka. Z dopisu mj. jsem se dozvěděl, že mě postihne prokletí novodobých otroků, protože s Jidášem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko-katolické církve jsem zařídil jejich existenční a finanční těžkosti. Jak prý je možné, že jsem mohl v roce 1969 proklouznout a proč jsem nebyl hozen na smetiště a do hnoje. Jak je možné, že jsem neposlechl příkaz Gustava Husáka a nezrušil Slušovice. Proč jsem nedal příkaz k výjezdu tankům a ke vzletu letadel v roce 1989. Na každou svini prý se najde řezník. Není prý sadista, ale ptal se, zda je mně známo, že vojevůdce Jan Žižka byl pomstěn posmrtně stětím hlavy a rozdrcením lebky… Dále se mně nechce tento hnus rozvíjet. Informoval jsem tehdy dopisem ústřední výbor KSČM a okresní Policii, aby vzali text pouze na vědomí.

  1. Nikdo vám nepodal pomocnou ruku?

Odpověď: Ne, nikdo z tehdejších činitelů ani bývalých spolupracovníků. Pouze manželka, děti, rodina mě držela při životě. Napsala pouze spisovatelka a výtvarnice z Brna paní Olga Vlasáková. Znali jsme se ze společné práce v oblasti kultury ještě z doby mé působnosti ve Žďáře nad Sázavou. Četla můj text tehdy zveřejněný na mých webových stránkách na internetu. V dopise mně napsala mj. vaše „kronika“ má co říci všem, kteří prohlédli polistopadovou euforii. Být bitý z obou stran je těžké. Ale asi to nejde jinak. A jste jediný, který dovede říci pravdu tolikrát u nás převrácenou, že se v tom již nikdo nevyznal. Je nutné očistit sebe protože jste byl první a jediný, který v tak těžkých podmínkách minulého systému prohlédl a měl snahu vést věci tak, aby prospěly zprofanovanému hospodářství. Je dost těch, kteří vám drží palce, ale i dost těch, kteří myslí, že vás mohou zničit. To nesmíte dopustit. Věřím, že dobrého člověka nemohou ubít!!

V roce 1984 mně věnovala báseň „Dobrému člověku, který ještě žije“ V roce 2001 ji zveřejnila ve své publikaci „Postřehy mezi nadechnutím“. Pod báseň napsala věnováno Rudolfu Hegenbartovi 14. září 1984. Nakladatelství odmítlo zveřejnit moje celé příjmení. Musela napsat věnováno Rudolf H. Napsala mně, že to je všechno stejně složité!

 

  1. Z čeho vyplývala nenávist vůči vám?

Odpověď: Určitě příslušné historické instituce mohou odpovědět daleko objektivněji, než učiním já. Já mohu projevit jen můj subjektivní názor. Podrobněji je mnohé zveřejněno na mých webových stránkách. Budu tedy stručný. Prvním momentem k útokům na mou osobu bylo zvolení ideologickým tajemníkem okresního výboru KSČ ve Žďáře nad Sázavou. Stalo se tak roce 1969-70, po návratu z vysoké školy politické v Praze. Dogmatikové podmiňovali moji volbu stanoviskem, abych se zřekl vysoké školy politické a všech teorií, které jsem tam čerpal. Takový požadavek jsem jednoznačně odmítl a prohlásil, že všechny teorie budu využívat ve své práci, protože jsou perspektivní, že se domnívám, že strana mě poslala do školy, abych vše, co získám, využíval v praxi. Protiútoky a nenávist pokračovala od dogmatiků ve Žďáru nad Sázavou dále. Nepřijímal jsem totiž jejich tvrzení, že jen oni jako dlouholetí stranící jsou těmi, kteří mohou vést a řídit společnost. Kolem dokola omílali, že pod vedením komunistické strany děláme pokroky, uspokojujeme potřeby lidí, že jedině dělníci jsou schopni rozvíjet společnost. Útočili, když jsme se sešli s umělci, intelektuály, organizátory výroby, abychom se shodli na prioritách rozvoje okresu, stanovili postup a požádali o podporu všechny sociální skupiny při jejich naplňování. Tehdy jsme se shodli, že se budeme orientovat na výstavbu a rekonstrukci měst, na životní prostředí, na zachování a obnovu symbolů československé státnosti, odboje ve 2. světové válce, na úctu ke všem historickým mezníkům okresu, na rozvoj služeb pro občany, na ukončení myších válek mezi městy, na rozvoj vědeckotechnické problematiky v průmyslu a zemědělství, na personální práci, aby v čele podniků a zemědělských družstev byli lidé s vysokoškolským vzděláním, na rozvoj sportu a kultury. Dogmatikům se to nelíbilo. Nevěnujeme prý dostatek pozornosti práci strany a zasloužilým komunistům. Stále, místo sjednocování společnosti, mínili společnost třídně rozdělovat, odmítali vliv inteligence. Zlobili se, že jsme je nepozvali, protože prý by našim jednáním vtiskli revoluční charakter. Od té doby na mě psali anonymy, stěžovali si na ústřední kontrolní a revizní komisi ÚV KSČ, kterou vedl tehdy M. Jakeš. Vraceli se spokojeni a veřejně prohlašovali, že skončím a „dostanu vše i s úrokama“. Anonymy mě provázely i při mé práci v Brně, ve Zlíně i v Praze.

  1. To nebylo přece vše?

Odpověď: Nebylo. Po příchodu do Prahy jsem byl jednoznačným zastáncem řídícího systému, který praktikovali v Agrokombinátu Slušovice. Podle mě ve Slušovicích aplikovali politiku, kterou jsme znali z roku 1968 po Pražském jaru, dále ji rozvíjeli. Zde jsem si potvrdil, že vlastně materializují, konkretizují všechny teorie, které jsem vstřebával na vysoké škole politické, posléze na vysoké škole ekonomické a na kursech Akademie společenských věd v Moskvě. Věda se tu stala skutečně základní výrobní silou. K realizaci svých potřeb a zájmů využívali intelektuály bez ohledu na politické přesvědčení či náboženské vyznání. Rozhodující byla tvorba zisku a odměňování dle skutečných výsledků. Uspokojování potřeb společnosti a družstevníků bylo projevem ideálů demokratického socialismu. Obrovskou a rozhodující úlohu při této cestě měl předseda agrokombinátu a s ním i stranická organizace vedená kvalifikovanými činiteli. V jejich cestě jsem je podporoval, zevšeobecňoval jejich praxi, využíval pro tvorbu okresní politiky ve Zlíně.

  1. Tyto zkušenosti musely být v Praze vítány, ne?

Odpověď: Právě že ne. Kdo respektoval jejich cestu, výsledky, byl M. Jakeš a pokud vím, otevřeně je podporoval předseda federální vlády L. Štrougal. Ostatní je označovali, aniž znali skutečný proces ve Slušovicích, za jakési kapitalistické centrum, kterého je třeba se zbavit. Návštěva představitelů Agrokombinátu v Praze byla různými orgány Prahy a Středočeského kraje sledována. I při mém nástupu na ekonomické oddělení ústředního výboru mně bylo naznačeno, abych se zbavil „slušovických či zlínských manýrů“. Někteří pracovníci mně označili za jakéhosi agenta Slušovic, který mínil v Praze prosazovat jejich model.

  1. Snažil jste se tuto úlohu plnit?

Odpověď: Ano, jednoznačně. Šlo přece o progresivní řídící model, který v hospodářských, ekonomických a sociálních oblastech pomohl dosahovat vynikajících výsledků. To bylo socialistické centrum pokroku. Proto také, po schválení M. Jakešem, jsem připravil podklady o jejich formách práce, o dosahovaných výsledcích, pro jednání sekretariátu ÚV KSČ s cílem zobecnit jejich cestu pro další stranické organizace a instituce. Úspěchem bylo ale pouze to, že se poprvé zabýval stranický orgán výsledky tolik kritizovaného modelu. V Praze jsem byl za to odsuzován, kritizován, že podporuji kapitalisty. Otevřel jsem si další okruh odpůrců. Obdobná kritika se dotýkala i M. Jakeše.

  1. V kuloárech se říkalo, že jste si to zavařil i u příslušníků ministerstva vnitra?

Odpověď: To je možné. Zřejmě se vše znásobilo po mém nástupu na oddělení Státní administrativy ÚV KSČ. M. Jakeš měl názor, že nedostává všechny potřebné informace o stavu společnosti a o mezinárodních aktivitách proti naší společnosti. Domníval se, že více informací dostává president Gustav Husák a někteří činitelé Prahy. Proto dal pokyn k přechodu některých pracovníků z oddělení Státní administrativy, jinak příslušníků vnitra a armády, zpět do svých rezortů a nahradit je civilisty. Dal pokyn i k personální změně například náčelníků 1. a 5. správy ministerstva vnitra a dalších. Z jeho hlediska to bylo celkem pochopitelné.

  1. Nastala však známá vyhrocená situace, ne?

Odpověď: Nastala. Nebylo tehdy jednoduché najít vhodnou náhradu. Lidé z těchto oblastí jsem vůbec neznal. Už to, že jsem přešel na úsek mocenských orgánů státu bylo nepromyšlené, špatné rozhodnutí. Tato oblast nebyla mou doménou, bylo složité pochopit jejich práci i složité vzájemné vztahy. A tak mně nezbývalo než se rozhodnout a doporučit na náčelníka 5. správy člověka nezatíženého vztahy uvnitř těchto rezortů. Ale i to bylo složité. Znal jsem příslušníky, náčelníky, jen z nižších stupňů bezpečnostních orgánů. Proto jsem navrhl generálnímu tajemníkovi V. Kiliána, náčelníka okresní správy ve Zlíně, dříve příslušníka 5. správy, absolventa filosofické fakulty univerzity.  Bývalý náčelník této správy mě soukromě žádal, abych nedoporučoval jeho odvolání, protože má nesplněné úkoly vůči nejvyššímu stranickému činiteli Prahy i presidentu republiky. V. Kilián byl M. Jakešem uveden do funkce.

  1. Pak nastal kolotoč?

Odpověď: Ano, nastal. Byl jsem v té době na léčení po infarktu v lázních. Jak jsem byl informován, různí činitelé správ vnitra, Prahy a Středočeského kraje chodili V. Kiliánovi blahopřát k významné funkci, od rána do večera, den co den, se střídali, popíjeli. V. Kilián podlehl, popíjel s nimi tak, že zapomněl řídit, velet, pracovat. Odmítal respektovat pokyny ministra slovy, že nemá čas apod.

  1. To snad byl záměr, ne?

Odpověď: Především sám V. Kilián si měl uvědomit, jak velkou odpovědnost má nejen za správu, ale vůči společnosti, vůči všem činitelům státu a strany. Z tohoto pohledu mě zklamal. Měl odmítat popíjení s jednotlivci a kolektivy, kteří mu za tím účelem chodili tak zvaně blahopřát. Ve své podstatě jim nešlo o uznání nového náčelníka, ale o jeho degradaci, o znemožnění mu pracovat, řídit, vést. Nechtěli, aby do této náčelnické funkce nastoupil někdo, kdo není z jejich řad. Pochopili dobře jeho slabost, které dokonale využili, což jim pomohlo zesměšnit mé doporučení i rozhodnutí M. Jakeše. Ten musel nakonec odvolat V. Kiliána z funkce a na 5. správě se vrátilo vše do starých kolejí.

  1. Myslíte si, že orgány vnitra nepodávali M. Jakešovi všechny informace?

Odpověď: To nedovedu dobře posoudit, nebyl jsem a nemohl u toho být. Myslím si však, že dostával všechny možné informace a to pravidelně. Jak s nimi zacházel nemohu posoudit. Možná v některých momentech mohl mít pravdu, a proto navrhoval určité personální změny. Z tohoto pohledu byl pro mě osobně zajímavý citát presidenta republiky G. Husáka na jednom předsednictvu komunistické strany v souvislosti s hodnocením situace u nás. Tehdy dle protokolů měl říci: „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo“!  Nevím, proč neřekl „Robme niečo“. Usuzuji, že mohl mít víc informaci než generální tajemník. To je ale jen moje, možná hloupá domněnka. Možná se domníval, že ani oddělení, které jsem vedl, mu nepodává objektivní informace byť s tím nemohu souhlasit.

  1. Zajímavé bylo období po lednu 1989?

Odpověď: Lednové události v Palachově týdnu v roce 1989 jsem osobně považoval za rozhodující okamžik pro další vývoj. Domníval jsem se, že komunistická strana v zájmu zachování své autority by měla rozhodně vystoupit s novým potřebným programem včetně personálních změn, zbavit se všech, které společnost, ale i velká část komunistů kritizuje. Zpracovali jsme na oddělení soubor doporučení, která reagovala na kritizované oblasti, navrhli jsme, aby nejvyšší činitelé se ujali konkrétní politické práce mezi lidmi. Doporučili jsme jim, a to jmenovitě, besedy na fakultách vysokých škol, ve výrobních centrech, v krajích a okresech. Preambuli dokumentu jsme diskutovali s náměstkem a mistrem vnitra, s generálním prokurátorem. Dokument jsem předal gen. tajemníkovi M. Jakešovi. Ten návrh ocenil, ale řekl, že ho musí předložit ke konzultaci ideologickému tajemníkovi. Asi do týdne mně ho vrátil s nápisem tajemníka pro ideologii J. Fojtíka: „S. Jakeš, není třeba nic nového přijímat. Stačí to, co předsednictvo již přijalo.“ Dokument mně byl vrácen.

  1. A to bez další diskuse?

Odpověď: Ale určitě diskuse byly. Dovídal jsem se, že se pletu do věcí po kterých mně nic není, že si dovoluji neoprávněně navrhovat nejvyšší činitele k diskusím se studenty, že toužím po moci a instalovat v Praze slušovické činitele, že se stavím na stranu L. Štrougala, spolupracuji s opozičníky, že se mám věnovat stranické práci a ne věcem, které může řešit jen předsednictvo strany. Korunu všemu dal dokument, který za mé účasti a ministra vnitra české republiky F. Jirečka, zpracovala skupina pracovníků životního prostředí k odtajnění příčin devastace prostředí a života lidu, která také navrhovala vedení strany účast při realizaci opatření. Byl jsem kritizován pracovníky aparátu strany a prý i gen. tajemníkem za tyto iniciativy, za předložená stanoviska zmíněných odborníků za setkání s lidmi z této oblasti. Nechtěl jsem tomu věřit, protože mně sám M. Jakeš nic takového neřekl.

  1. Říkalo se, že jste se setkal se sovětským spisovatelem Semjonovem. Je to pravda?

Odpověď: Jak se to vezme. V roce 1989 zde byl na setkáni spisovatelů. Domnívám se, že ho měl na starosti šéfredaktor časopisu Signál Pavel Minařík. Jednoho dne ho pozval na večeři ministr vnitra. Byl jsem pozván i já a moje sekretářka. Pan spisovatel měl ale zpoždění, přišel později, než byl stanovený čas. Po zahájení večeře mu dal ministr vnitra slovo. Mluvil o společenské přestavbě, o tom, jak to děláme špatně, jak máme nedobře orientovaný průmysl apod. Jeho proslov mě, jak se říká, nazvedl ze židle. Odpověděl jsem mu, že nás nemusí poučovat, zda ví, že za Rakousko – Uherska bylo více než 60% jeho průmyslové výroby v Čechách. Odtud pramenil náš technický um, zručnost, úspěchy, tradice. Pokud máme špatně zaměřený průmysl tak i díky Sovětskému svazu, který potřeboval výrobky těžkého průmyslu atd. Na závěr jsem řekl, že pokud nás bude dále poučovat tak požádám zde přítomného ministra, aby přistavil letadlo a zavezl ho do Damašku odkud může jít pěšky do Moskvy a občanům Sovětského svazu vyprávět skutečný smysl společenské přestavby, neboť od nich je odvislé jak se bude či nebude vyvíjet naše společenství. Odpověděl. „Ty aparátčik!“ Hned jsem pochopil, že jsem přestřelil a nevhodně vystoupil, že to může mít pro mě následky. V duchu jsem si řekl: no, co, mohou mě poslat domů, a to mně neublíží. Nic jsem nemohl vzít zpět.

  1. Mluvil jste také na aktivu. Pokud vím, vedla se potom diskuse.

Odpověď: Ano, mluvil. Byl to aktiv představitelů mocenských orgánů státu, jakási příprava podkladů pro nadcházející 16. sjezd komunistické strany. M. Jakeš mně řekl, abych mluvil místo něj, že on v poslední době hovořil hodně. Bylo mně to divné, protože zde byl president, předseda parlamentu a předseda právní komise, předseda vlády, další tajemníci a členové předsednictva komunistické strany. Nikdy se nestalo, že by vedoucí oddělení mluvil k tak vysoce representativnímu aktivu. Něco bylo nezdravé uvnitř členů předsednictva, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit. Neprozíravě jsem to přijal. Připravený referát jsem si ale překopal k obrazu svému, orientoval představitele na mé poznatky z roku 1968. Mj. řekl, že strana si nebude osobovat právo mluvit a jednat za ně, že oni také nemají žádné právo při výkonu svých funkcí odvolávat se na stranu, že budou hodnoceni za aktivitu při odstraňování navyklých administrativně byrokratických metod práce a za úspěchy ve společenské přestavbě, kritizoval brzdění či znemožňování výjezdů do zahraničí atd. Po skončení mého vystoupení mně M. Jakeš šeptal: „bylo to dobré“. Po pravé straně sedící A. Indra, předseda federálního shromáždění mě naopak řekl: „s kterým revizionistou jsi to psal?“ Po skončení se rozšířila fáma, že budu generálním tajemníkem, proto prý mě nechal M. Jakeš hovořit na takovém aktivu. Taková nesmyslná fáma neunikala pozornosti.

  1. Už chápu, odkud vál vítr proti vám?

Odpověď: Jak jsem byl tehdy informován, nejvíce připomínek vycházelo z útrob pražské stranické organizace. Její představitel dost neurvale dával ve známost, že jsem neschopný, že v ústředním výboru nemám co dělat. Kdysi mě informoval Pavel Minařík, že se schází předseda mládeže Vasil Mohorita s prvním tajemníkem komunistické strany Prahy M. Štěpánem a dalšími, připravují program a podmínky, jak převzít moc ve společnosti a jak odstranit z funkcí „jestřáby“, jak nazývali činitele ÚV KSČ. V jejich záměrech jsem jim vadil. Mě řadili do společnosti Slušovic a M. Jakeše, stejně jako někteří osmašedesátníci a tvrdili, že toto spojení je třeba rozbít.

  1. Tak to bylo více směrů, které brojily proti vám, ne?

Odpověď: Bylo. Jednak skupina dogmatiků, kterým jsem vadil a nerespektoval jejich doporučení, ač na mě spoléhali, dále skupina mládežníků a směr, který programoval Ladislav Adamec, někteří činitelé ministerstva vnitra a samozřejmě Sověti, zejména po mém střetu se spisovatelem Semjonovem. Moje návrhy jim byly cizí, nepřátelské, protože dlouhodobě se sami připravovali k převzetí moci. Vadil jsem jim. Nejvíce se projevily jejich snahy v období příprav na předpokládané zasedání ústředního výboru KSČ na sklonku roku 1989. Komise předsednictva pod vedením tajemníka Jozefa Lenárta, v které jsem byl členem, připravovala důkladné podklady pro jednání i k nutným personálním změnám a to pro M. Jakeše i pro vlastní vystoupení. Jenže plénum se nemohlo konat, přišel 17. listopad 89, který vše zhatil.

  1. Vaše představy a aktivity přišly vniveč?

Odpověď: Ano. Mé „Sny o Jaru 1968“ skončily na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989! Pak už se činilo vše, o čemž jsme hovořili z počátku. Musím se ale přiznat, že mým cílem nebyl kapitalismus ani rozkrádání majetku státu, které započalo sedánkami u kulatých stolů, ani prodej či předávání majetku a našeho bohatství do cizích rukou, rozbití rozhodujících dělnických center, likvidace technických vymožeností našeho vyspělého zemědělství, ani rozdělení Československa, které zakládali vlastenci v čele s T. G. Masarykem či návrat do monarchie či velkoněmecké říše, ale demokratický socialismus se všemi formami vlastnictví výrobních prostředků, rozhodující úlohou naší inteligence a významnou úlohou ostatních sociálních skupin včetně seniorů, bez likvidace jejich sociálních potřeb.

  1. Tak jsme se malinko zamysleli nad obdobím nedávno minulým před státním svátkem 17. listopadu. Teď už žijete v klidu?

Odpověď: To se nedá říci. V mém věku mě stále více trápí nemoci, zemřela mně manželka, která byla mým životem a problémy s ním spojené ji moc trápily. Trápila se pomluvami, lží, bezohlednými útoky na náš společný život i práci.

Vadí mně problémy a bezohlednosti, nešvary, pomluvy a urážky mladších na adresu starší a zkušenější generace, jakási neúcta člověka k člověku, které se objevují v naší současné společnosti. Vadí mně nové fámy, které se jaksi přisouvají mně a také někdy A. Lorencovi. Ne oni, ale my jsme prý toužili po moci, rozdělovali jsme si prý funkce, pokusili se udělat puč a převzít moc, odstranit palácovým převratem tehdejší představitele. Prý to bylo od nás strašně naivní. Naposledy jsem slyšel či četl obdobný názor i od tak vzdělaného muže jako je Josef Skála, místopředseda KSČM. Nevím, jak došel k takovému názoru. Škoda, že se více nezamyslel nad aktivitami V. Mohority, který, dle mého názoru, rozvíjel mnoho aktivit proti „jestřábům“ a byl ve spojení i s Václavem Havlem, spolu s M. Čalfou strůjcem jeho volby presidentem republiky. Z hlediska mých omezených znalostí bych se o to nikdy nepokoušel. Znal jsem mnoho jiných z roku 1968, kteří si to zasloužili. Vrátím-li se k vaší úvodní otázce tak musím po pravdě říci, že nemám osobně co slavit. Přeji však všem ostatním příjemné oslavy, hezké vzpomínky, spokojenost, dobré žití.

Rozhovor uskutečněn v červenci 2017

Rudolf Hegenbart

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*