Ve skrytu svého domova jsem, se svými nejbližšími, prožil advent a příjemné Vánoce. K příjemným Vánocům jsem si popřál, i s celou svojí rodinou a přáteli zdraví a dobro v míru. Všichni jsme toužili po Vánocích, jaké známe z dětství. Cítil jsem sílu domova, velikost rodiny, svého národa. Utvrzoval jsem svoje přesvědčení o síle dobrých skutků z krásného soukromého i společenského života.
Od mládí to byl svět jedinečný. Jeho síla spočívala v moudrosti dávat člověku prostor realizovat se jako člověk. Miloval jsem život. Stále jsem něco očekával. Měl jsem svůj rozměr naděje. Věřil jsem v uskutečnění své životní dráhy, svého životního cíle. Žil jsem úžasem a střízlivostí. Moudrostí a pošetilostí. Poznával jsem sám sebe. V socialistickém světě jsem nacházel odvahu a prostor být tím čím jsem chtěl být. Člověkem, který se nebojí překážek, který naplňuje své zájmy a potřeby. Netušil jsem však hloubku úskalí z okolního nesocialistického světa a různých nepřátel. Podceňoval jsem sílu závratných vírů a bouřlivých vln, jež mě provázely životem.
Ve všech fázích života jsem se snažil být sám sebou. S čistým srdcem jsem vstupoval do světa s hlubokým přesvědčením, že všechny socialistické a masarykovské ideály budou uskutečněny. Měl jsem štěstí. Socialismus mi umožnil prožít všechny stránky života, které nabídl čas. Přes všechny překážky, kýmkoliv organizované, jsem věřil ve šťastnou budoucnost demokratického socialismu, který se nestačil, vlivem mnoha sil a nepochopení, rozvinout v roce 1968. Věděl jsem, že společnost a každá rodina, ke svému naplnění, musí mít řád. Netušil jsem, že svět je daleko složitější než moje snění a přání. Snažil jsem se žít v pravdě dané naší historií, národním obrozením a vítězstvím nad fašismem ve 2. světové válce.
Přišly vážné subjektivní i objektivní problémy, které vyústily ve zlo. Zlo zvýraznil klam v roce 1989, kterému se říká sametová revoluce. Byla to podpásovka do mého srdce, lidu, zrada národních zájmů. A tak dnes na sklonku roku, přemýšlím, proč národ zradil sám sebe a zavrhnul realizaci demokratické a lidské společnosti? Proč národ naletěl na zrádné teze odpůrců socialismu a nyní spolutvoří prostředí, které jsme mnozí prožívali v době protektorátu pod německou nadvládou. Hledám odpověď.
Organizátoři převratu zřejmě čekali, až generace, která tvořila socialistický svět, zemře, aby nebylo těch, kteří se postaví proti nepřijatelným, protinárodním pořádkům, které nyní prožíváme. Průběžně nás odpůrci ohlupovali a čekali až odejdou všichni pamětníci protektorátu a socialistického budování a nebude nikdo kdo by se postavil proti překrucování dějin, proti zradě. Současná moc nyní míní odstranit data našeho osvobození a cílevědomě překrucují historii včetně národního obrození, odmítají naši příslušnost ke slovanství.
Mladá generace, která nic z historie nezná, se přiklání k protinárodní propagandě a odmítá naši národní historii i osobnosti, které ji tvořily. Velice nebezpečná cesta. Bolí! Ve větším rozsahu chybí osobnosti, které veřejně odmítnou falešný liberalismus a přiblíží veřejnosti přesvědčivě úspěchy v budování socialismu, v němž člověk a jeho dobro bylo na prvním místě.
Bolestivé jsou hovory různých klanů, které se předvádí před veřejností prázdnými slovy bez barev, bez srdce. Snaží se být největšími herci salonů, považují se za zlato, zatímco ve skutečnosti jsou zrádným blátem. Pomlouvají a degradují socialismus a komunisty označují za nepřátele lidstva, národa, kultury a demokracie, byť byli vždy proti útlaku člověka, proti fašismu, v předních řadách v boji za samostatnost a suverenitu našeho národa. Ve své podstatě vytváří podmínky pro naše odnárodnění. Odmítejme je. Milujme pravdu z naší bohaté historie. Nerezignujme. Bojujme proti říši lží a zla. Milujme naši vlast, její suverenitu, milujme náš lid, svůj národ. Připomeňme si verše básníka Šťěpána Ščipačeva: „Skutečné lásky nejsou bleskové, ty plynou volně, široce jak řeky. A přece lásky takové jsou nejhezčí a přetrvají věky…“
Tato slova potvrzují i zkušenosti naší české historie. Poučme se z ní.
Rudolf Hegenbart