Vzpomínka na doby dávno minulé

Nekorigovaný text

Malý úvod

Už bych vůbec nic nepsal. Co odnesl čas se už nikdy nevrátí. Není třeba se utápět v minulosti. Minulost je třeba zobecnit, využít zkušeností pro další orientaci a práci. Bohužel, při rovnání knih v mé knihovničce jsem vytáhl i knihu Miloše Jakeše „Příběh komunisty“.  A tak jsem sedl a chvíli listoval. Bohatý byl jeho život. Plný aktivit, zvratů, problémů i vítězství. Celý život zůstal věrný principům a zásadám, které reprezentoval Klement Gottwald. Nalistoval jsem i stránky kde si spolu se svým tazatelem, všímá mé osoby. Cílevědomě vedené, sugestivní otázky jsou zajímavé. Bohužel, mnohé odpovědi lživé. To nebylo u M. Jakeše nic nového. Mnohé mohlo být zkresleno formulacemi tazatele. Tazatel byl mým odpůrcem. Jen v jednom měl M. Jakeš pravdu, když citoval moje slova, že po třetím přemístění z místa na místo v Praze jsem se rozhodl přestat podporovat nejvyšší činitele komunistické strany a státu ať se stane cokoliv. A také měl pravdu, že jsem byl zastáncem politiky, kterou jsem prožíval a studoval v roce 1968. Jen bych dodal, že já jsem nikdy do Prahy nechtěl jít. Donutil mě on různými sliby včetně přednostního přidělení bytu v Praze. Já jsem mu ale odpověděl, že já se nikdy do Prahy stěhovat nebudu, že chci žít na Vysočině. Můj přesun považoval za prostředek k zabránění mé podpory slušovickému řídícímu systému a prosazování principů politiky Jara 1968 v Gottwaldově. Byl by férový, kdyby to řekl otevřeně a nehledal jiná falešná slova. Knihu jsem zavřel, zařadil mezi ostatní a začal psát, abych si mnohé znovu připomenul.

Vzpomínka 1.

Nic nového neuvedu, když napíšu, že jsem žil převážně v socialistické společnosti. Každodenně vstupoval, s mocnými našeho státu i s normálními lidmi, do nejrůznějších vzájemných vztahů. A to ve 2. světové válce jako školák i jako dospělý ve všech etapách společenského vývoje. Škola a společnost mně umožnila studovat marxismus. Svým metodologickým přínosem marxismus zkoumal vztah světového názoru a materiálního života lidu. Zabýval se společenským pohybem v zákonitostech přírodně historických procesů. Studiem i praxí jsem pochopil, že zákonitosti, filozofické kategorie, nezávisely na vůli a na vědomí lidí, ale naopak že zákonitosti jejich vůli, vědomí a úmysly, určovaly.

Klasikové marxismu uváděli, že v materiální produkci vstupujeme do vzájemně propojených určitých výrobních vztahů, které jsou odvislé od stupně vývoje výrobních sil, že úroveň těchto vztahů určuje společenské formy vědomí, podmiňují sociální, politický a duchovní proces společnosti. Byla to absolutní pravda. Úroveň vztahů působila na naše smysly, odrážela náš pohled na svět a socialistickou společnost. Určovala podstatu našeho lidského světa a také naváděla k tvůrčí práci či k ignoraci. Filozofie, morálka, umění, právo, politika a věda měly svou strukturu a dynamiku. Umožňovaly uvědomit si naše bytí, neživotné pravdy a předsudky. Neznalost těchto faktů vedla k povrchnímu hodnocení událostí života. Nemohli jsme doceňovat to, co bylo skryté, co tvořilo podstatu jevů, procesů, událostí. 

Základem filozofie klasiků marxismu bylo poznání lidství, v němž svoboda rozhodování hraje mimořádný význam. Cesta byla jasná: uvolňovat cestu k vědění, k vědeckému, technickému, společenskému tvoření. Odhalovat souvislosti života, práce, nalézat systémová řešení pracovišť, úseků, institucí, které měly vést ke změně daného stavu. To znamenalo přejít ze sféry jevů do sféry podstaty, od živelnosti k uvědomělosti.  Bylo potřebné věnovat pozornost ekonomickému a sociálnímu postavení člověka. Jenže toto postavení bylo odvislé od vývoje a úrovně výrobních sil a úrovně výrobních vztahů.  Ignorování tohoto faktu vedlo k popírání objektivní pravdy a člověk nemohl dospět k rozumovému chápání skutečnosti. Mnohokrát jsem byl v rozpacích, zda být či nebýt, zda prásknout dveřmi a odejít do lesů. Zdálo se mně, že věda a morálka nejsou na výslunní a socialismus ztrácí na své popularitě. 

Vzpomínka 2.

Neřešení těchto nutností, ať už čímkoliv a kýmkoliv ovlivňované, odcizovalo komunistickou stranu od zájmů a potřeb lidu. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by občané toužili po návratu kapitalistického hospodářského systému. Srostli se socialismem a pomáhali ho rozvíjet, vážili si úspěchů a hrdě se k nim hlásili. Věděli, že podstatou vlastenectví není jakási abstraktní láska ke komunistické straně, fráze, ale konkrétní čin pro dobro člověka, svého místa, vlasti. Národní cítění, dějiny národa byly a jsou dějinami konkrétních činů, dějinami aktivní práce lidu a musí se projevit v kvalitě lidského života.

Ke každodennímu zamyšlení a jednání byly alarmující fakta. Efektivnost našeho hospodářství zaostávala za průmyslově vyspělými zeměmi, což bolelo. Statistiky bily na poplach. Prokazovaly, že na vyráběnou produkci je u nás vynakládáno dvakrát více energie, než je obvyklé na světových trzích.  Ceny na světových trzích se zvýšily o 300 %, zatímco ceny našich vyvážených výrobků jen o 80 %.  Při srovnání naší ekonomiky s průmyslově vyspělými státy jsme dosahovali zhruba dolního pásma zemí jako bylo Rakousko, Belgie, Francie. Rozdíl mezi těmito zeměmi a námi představoval 30 %. Ve srovnání s ekonomikou SRN, Norska, Dánska, Kanadou a USA rozdíl představoval 40–50 %. Aktuální společenskou, politickou, ekonomickou, technickou, kulturní otázkou bylo vyřešení nepříjemné rovnice 300:80 ku prospěchu československého národního hospodářství. Protože jsem pracoval ve Žďárských strojírnách a slévárnách kde se vyráběly vedle válcovacích zařízení lisy, věnoval jsem pozornost, i v politické činnosti, efektivnosti technologie tváření. Z fakt, která byla k dispozici bylo známé, že přechodem na tyto technologie by bylo možné snížit pracnost výrobků o 20–30 %, uspořit materiál až o 70 %. Při tom podíl tvářecích strojů v našem průmyslu oproti jiným zemím byl nízký a dosahoval 13,9 %. V tehdejším Sovětském svazu tento ukazatel představoval 18 %, v Japonsku 24 %, v USA 29 %, ve SRN 33 %.

Vzpomínka 3.

Jedním z faktorů, který brzdil rychlejší zavádění vědeckotechnických novinek do výroby byly byrokratické praktiky strany a státu. Na poradě nejvyšších činitelů orgánů státní moci dne 4. června 1989 jsem z pověření M. Jakeše konstatoval, že: „v dalším období si komunistická strana nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a za jejich představitele a také oni nebudou mít žádné právo, při výkonu funkcí se na ni odvolávat nebo schovávat. Prvořadý důraz bude kladen na osvojování si metod k účinnému boji s konzervatismem, dogmatismem, se starými myšlenkovými metodologickými stereotypy. U vedoucích činitelů mocenských orgánů státu budou sledovány jejich aktivity za trvalé překonávání administrativně direktivních metod, posuzovány aktivity při odstraňování všech bariér, které společenské přestavbě a demokratizaci nepřejí. Bezpečnostní aparát musí výrazně přispívat k ochraně a podpoře toho, co přestavbu zrychluje, svádět rozhodné zápasy s různými deformacemi s právním řádem…“

M. Jakeš vystoupení podpořil, ocenil. To za prvé. A za druhé brzdícím faktorem pokroku byl fakt, že v mnoha funkcích byli neschopní, zato všemu možnému přizpůsobiví lidé. Nikomu z těchto činitelů nešlo o vědecké poznání společenských procesů, ale jen o přání a naději udržet moc a svá postavení. Těm, kteří znali, uměli, dělali problémy. Pokrokoví tvůrčí pracovníci byli umlčováni, jejich návrhy zpochybňovány, zatracovány. Lapidárně to v květnu roku 1989 prohlásil sám M. Jakeš, když mně při mém dotazu, kam si myslí, že by naše společnost měla dojít řekl, že maximálně do obdobného období, které známe z Ledna 1968. Záhy však dodal, že někde nad Sovětským svazem spadne letadlo s Gorbačovem a bude pokoj od pokroku a společenské přestavby. Pochopil jsem, že mu nejde o duchovní hodnoty, ale o přízemní mocenské a materiální zájmy. Každou kritiku či každý dobrý návrh považoval za útok proti socialismu, ale především proti sobě. 

Vzpomínka 4.

Za pomoci západních a východních sil situace ve společnosti gradovala v neprospěch socialismu a komunistické strany. Protirežimní shromáždění se stávala téměř každodenními. Vrcholem nespokojenosti byl Palachův týden v lednu 1989. Masové shromáždění na Václavském náměstí vyjádřilo své tužby. Odvolat nejvyšší stranické a státní činitele z funkcí! Společenská situace byla rozbouřená, mnohdy nepřehledná. Z manifestací studentů jako by zněla slova veršů Jaroslava Vrchlického: „Jsme všichni dělníci, ať rukou, duchem a všichni se hlásíme k životu. Ó lidský duchu, z prachu se již zvedni!“

Bylo nutné otevřít prostor skutečným reformám, opřít se o široké zázemí lidu, vyměnit činitele ve vedoucích funkcích strany a státu. Bylo to poslední vážné varování pro ně, pro komunistickou stranu a pro socialismus u nás. Bylo třeba reagovat, pokusit se zlepšit společenskou atmosféru, byť mnohé bylo prodané.   Nápravu a možnost ke zvýšení autority socialismu a komunistické strany jsme viděli k návratu do období Ledna 1968. Základem potřebného pohybu byly neodkladné personální změny. Do funkce generálního tajemníka bylo potřebné zvolit Lubomíra Štrougala, člověka ztotožněného s potřebnými reformami, které znal  a podílel se na nich v roce 1968, do funkce předsedy federální vlády docenta Františka Čubu, který v Agrokombinátu Slušovice navázal na politiku Ledna 1968 a orientací na vědu, na úrovni výrobních sil dosahoval mimořádných ekonomických a sociálních výsledků, presidentem republiky měl být zvolen Alexandr Dubček známý jako čelný reprezentant a organizátor politiky Ledna 1968, která byla aktuální i v roce 1989 v procesu společenské přestavby. A. Dubček nebyl žádným protisocialistickým živlem, jak mnozí konzervativci tvrdili. Takové změny byly v souladu se společenskou náladou a potřebou.

Vzpomínka 5.

Pro tyto potřeby byl v té době, za účasti generálního prokurátora federace a vedoucích činitelů federálního ministerstva vnitra, zpracován dokument, který k tomu vybízel. Byl předán k využití generálnímu tajemníkovi M. Jakešovi.  BBC později odvysílala televizní dokument „Čech – mat“. Dle něj hlavními osobami změn u nás měl být Hegenbart a 1. náměstek federálního ministerstva vnitra generál A. Lorenc. Následně byl dokument BBC odvysílán i ČT. Proti dokumentu jsem protestoval u ředitele televize pana Kantůrka. Po několika urgencích přišla odpověď, že šlo o uměleckou dikci, jistý dílčí pohled britských kameramanů. Pěkná dikce! 

Miloš Jakeš z počátku souhlasil s dokumentem a poté ho shodil ze stolu. Vše zůstávalo při starém a činitelé zřejmě čekali na poslední ránu z milosti, kterou jim připraví život anebo byli spolčeni s těmi, kteří připravovali konec socialismu u nás. Projevila se jakási bojácnost, neschopnost, váhání.  Ač často M. Jakeš mluvil o efektivnosti hospodářství, o vědeckotechnickém rozvoji, a ač podporoval slušovický řídící systém, v praktickém vyjádření byl nedůsledný, falešný. Mluvil sice kolem dokola o pokroku, ale pokrok brzdil. Byl konzervativcem. A při tom měl podrobné informace od orgánů vnitra a armády o vývoji a dění ve světě i doma, o zájmech západních sil zlikvidovat socialismus u nás a vrátit československou společnost ke kapitalismu. Znal dobře i názory vedoucích činitelů Sovětského svazu. Mlčel. Nezaujal zásadní a principiální stanovisko a neudal směr cílevědomé práce. Spíš vnášel nejistoty a nedůvěru k usnesením, které sám podpořil. Připomeňme si jeho projev v Červeném hrádku. To byl poslední hřebík do rakve.

Obával se tvůrčího pohybu i vzestupu osobností. Těžce chápal, že společenský pokrok nemůže spočívat v konzervaci daného stavu. Společenský pokrok měl vycházet z analýz plánovaného a docíleného, z dění ve světě. Ono se nebylo čemu divit. Svou mocenskou roli přece získal odmítnutím forem demokratického socialismu. Jeho principy jednoznačně odmítal, znemožňoval. A při tom ve Slušovicích se choval bodře, lidsky, vyprávěl, jak jsou dobří a co on všechno dokázal, když pracoval u podnikatele Bati, jak moc zná filozofii jeho podnikání. Koneckonců když jsem jel do Kanady a navštívil firmu Baťa v Torontu tak jsem panu Baťovi předával Poselství M. Jakeše, které pana Baťu chválilo.  Zval pana Baťu do Československa, aby zde mohl znovu podnikat. Pan Baťa byl ale k obsahu Poselství zdrženlivý. 

M. Jakeš vždy podporoval konzervativní sily. Postupně si uvědomil, že hra na podporu konzervativců a boj za jejich tužby udržet moc, a na druhé straně fráze za prosazování společenských reforem, jeho nepřesvědčivý přístup ke společenské přestavbě, nemohou skončit pro něj dobře. V politice mít dvojí tvář se nevyplácí a je to vždy nebezpečné. Lid byl chytrý a jeho hru od patníku k patníku prohlédl. 

Staří a skuteční komunisté vždy tvrdili, že naplňovat své ideály a program je možné vždy když většina národa půjde za nimi, bude souhlasit s programem a naplňovat ho. V době, o které hovořím lidé dávali na vědomí svůj odpor k činnosti vůdců i vůči straně. Veřejně. Nastal velký společenský tlak za změny, a to i uvnitř komunistické strany. Lid byl rozladěn. Z okruhu dotázaných 65 % žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67 % mělo vážné výhrady k těm, kteří společenskou přestavbu řídí a dvě třetiny dotázaných pochybovaly o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce. Z dotazovaných jen 6 % by vstoupilo do KSČ a 66 % ideologii KSČ jednoznačně odmítlo. Základní a léta tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a úrovní výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozil velikým výbuchem. Svým způsobem to byl výsledek práce M. Jakeše.  

Zákonitě v listopadu 1989 utekl od moci, byť důvod svého odchodu sváděl na jiné. Chyběla mu sebereflexe. Nikdy nepochopil, že protistranické hnutí ve společnosti začalo jeho zvolením do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ a jeho váhavým přístupem k řešení společenských potřeb. Kdosi ale jeho příchod do nejvyšší funkce dlouhodobě připravoval ať už s jakýmkoliv záměrem.  Vzpomínám jak v roce 1985 aktivisté ÚV KSČ přijeli do Gottwaldova a mezi členy KSČ a mezi veřejností zjišťovali, zda by souhlasili, aby M. Jakeš se stal generálním tajemníkem místo G. Husáka. Staří členové strany souhlasili, mladší byli proti. Proti byla i veřejnost. Občané tvrdili, že nikdy nic pozitivního v Gottwaldově nevykonal, že je mužem dvojí tváře. V listopadu 1989 předal moc jiným, a to bez předběžného projednání uvnitř komunistické strany. To nebylo dobré! V tak složité době vrazil komunistické straně nůž do zad. Při tom nechci podcenit v žádném případě opravdové úsilí nových vládců. Převzali funkce ve špatné, zlé době, kdy bylo v podstatě vše rozhodnuté. Vylučováním svých spolupracovníků z komunistické strany však dali všemu „korunu.“  

Vzpomínka 6.

Atmosféru vývoje společnosti, úspěchy porážky, jsem aktivně prožíval. Celý život rovnal stavební kameny svého života. Svět byl můj v okamžiku, když jsem mohl dávat společnosti svůj subjektivní pohled na dění a události, aktivně přispívat pokroku. Zápasil jsem o realizaci sebe, o uskutečnění svých snů o demokratické společnosti, jejíž principy jsem zažíval v roce 1968, studoval doma i v Moskvě, fakticky prožíval v Gottwaldově, ve Slušovicích. V tomto území Valašska jsem se zmítal nádhernou křečí, ale zároveň se učil milovat. Byla to vedle lásky k manželce, dětem, rodině, láska k druhým, kteří uměli, znali, dosahovali úspěchů. Zde jsem nalézal sám sebe. Praxe k pokroku mě učila nekapitulovat před životem, ale naopak pokrok považovat za součást života.

Vzpomínka 7.

Zkušenosti Agrokombinátu Slušovice byly silné, inspirující.  Cíle, touhy vedoucích činitelů a všech pracovníků, byly obrovskou silou, ekonomickým zdrojem, který vytvářel jejich nezapomenutelné dějiny. Cíle Agrokombinátu se stávaly metodou štěstí a úspěchů. Svým postojem, přesvědčením překonávali každodenně mnohé společenské zábrany, závist a nenávist, nepochopení, která nabourávala jejich úsilí o lidskou přirozenost. Kdykoliv jsem Slušovice navštívil poznával jsem, že jejich láska k pokroku je hluboce lidská. Míra lidskosti byla mírou schopnosti nejednat jen pro sebe, ale pro druhého, pro společnost. Byla to míra oběti i utrpení. Oběť dávala životní smysl. Ke štěstí potřebovali zdraví, vzdělané kádry, rozvinutí prostoru pro naplňování jejich schopností. Vítězila existence ideálu, životního cíle. Každodenním smyslem bylo poznávat a tvořit, uspokojovat potřeby a zájmy svých družstevníků. Nikdy nekapitulovaly před životem. Pravdivý svět byl světem jejich duše. 

Cestu slušovických odmítali členové ÚV KSČ. Když jsem po jejich kritice dal podnět ke zpracování Analýzy slušovického systému a poodhalení co v něm je vlastně protispolečenského, zda brzdí či zrychluje společenský proces, zda vytváří či zamezuje uspokojování lidských potřeb a zájmů, pracovník ideologického oddělení ÚV KSČ mně řekl, že vedení ÚV KSČ mně vzkazuje, abych dal ruce pryč od Slušovic nebo špatně dopadnu. Jeho slova jsem odmítl!   

Analýza nesla název „Vliv slušovického řídícího systému na intenzitu zemědělské výroby“. Přes různé polemiky a brzdící faktory analýza prokázala, že cesta Slušovic nebrzdí společenský pokrok, ale naopak zrychluje. Cesta slušovických byla podpořena. I proti vůli mocných. To se ovšem neodpouštělo. Proti koncepcím Agrokombinátu a proti jejím představitelům vystupoval i nový prezident Václav Havel zvolený hlasy členů KSČ v prosinci 1989. Panu prezidentovi Havlovi jsem poslal dva dopisy a to 29. ledna 1993 a 4. listopadu 1998.  Třetí byl otevřený dopis prezidentu republiky. V jednom z nich jsem ho upozornil, že mluvil o Slušovicích zřejmě na základě někým podvrhnutých nepravdivých materiálů. Dále jsem psal: „Nepochybuji, že mnohé otázky, v rámci objektivity, pravdy a lásky, se stanou předmětem úvah v nadcházejícím období 10. výročí oněch významných událostí. (rozuměj 17. listopadu 1989) Z hlediska mých zkušeností a prožitků jsem, v září letošního roku, dal podnět Parlamentu ČR, aby některé dříve provedené analýzy FS, přehodnotil. Informoval jsem i o některých nepřesnostech vašeho vystoupení v orgánech OF v prosinci 1989 vůči mé osobě, protože jste mě neznal. Nevím, z jakých podkladů či informací jste tehdy vycházel. Věřím, že i Vy oplýváte zájmem některá tvrzení minulosti přehodnotit… Je zarážející, že se v diskusích veřejnosti předkládaly tak zvané absolutní pravdy z Analýzy Senzační odhalení pozadí 17. listopadu od pana Dolejšího. V něm je i mé osobě přisuzována role jakéhosi tajemného muže, jakési řídící osobnosti Charty 77, dokonce mezičlánku mezi komunistickým ústředím a Chartou… Z Vaší tiskové konference 26. ledna 1993 jsem postřehl, že míníte některá vystoupení poslanců ve sněmovně projednat s generální prokuraturou. Přimlouval bych se, aby byl dán podnět k zevrubnému prozkoumání všech tvrzení tohoto dokumentu…“ 

Pan prezident neopověděl. Kancelář prezidenta mně odpověděla mj. na některé mé dotazy na tvrzení z knihy pana V. Bartůška Polojasno, které jsem v dopise uvedl. Kancelář napsala, abych pochopil, že prezident republiky nemůže vysvětlovat pasáže z knihy Polojasno…

Vzpomínka 8.

Z dění doby a jejich rozporů nikdy neunikneme. Lidským pilířem je abych zůstal vždy sám sebou. Nepřevlékal jsem nikdy kabát. Vlastní aktivitou a postojem přetvářel svou vlastní zkušenost. Nikdy jsem se nestal fiktivní loutkou životních omylů a frází. Odmítal jsem mocenskou úlohu peněz i když hmotné zabezpečení je důležité pro život. Mocenská úloha peněz je horší než tanky. Degraduje charaktery lidí, zrazuje ideály, někdy i vlast. 

Zůstal jsem sám sebou i v době kdy to bylo nejtěžší, kdy mě vyšetřovatelé prokuratury přeházeli domek v domnění že na základě lživého udání pana M. Štěpána najdou u mě dokumentaci 17. listopadu 1989, kdy jsem absolvoval výslech za výslechem i za soud a trest paní M. Horákové, byť mně v té době bylo 17 let a o paní Horákové a o politice nic nevěděl. Zůstal jsem sám sebou i když mě vyhazovali z míst a nedali práci s dovětkem, že ve Žďáru a ve Žďárských strojírnách nikdy a z ničím neuspěji. Žil jsem s částečným invalidních důchodem 1.331 Kč. Přesto jsme s manželkou žili. Zůstal jsem sám sebou i v době kdy mě likvidovali jako osobnost, kdy mě očerňovali před veřejností, hanobili, kdy se můj svět hroutil jako karetní hra.

Zůstal jsem člověkem se svými pocity, vášněmi, prožitky. Zůstal jsem věrný zásadám a ideálům demokratického socialismu. Vrátil jsem se k rodině a s ní prožíval štěstí a lásku. Z tohoto světa různých dobrých i zlých a mnohdy nepochopitelných dějů si tvořím obraz člověka, který by neměl přeskakovat z jednoho politického hnutí do druhého, jen aby získal postavení. Obraz člověka, který má vždy svůj ideál, cíl, charakter, morálku, který za žádných okolností nezrazuje rodinu, svoji vlast, zůstává věrný ideálům, pro něž žil a pracoval. 

Nic neměním. Dialektický materialismus mě naučil odvaze a sebekázni. Naučil mě chápat a rozumět dějinným souvislostem a nezavírat oči před skutečností. Naučil mě nejen přísně vědeckému respektování faktů, ale i velikému mravnímu ideálu. Naučil mě skutečnosti nejen vykládat, ale především na základě správného poznání měnit. Naučil mě vidět člověka jako střed svého zájmu a nabádal mě zaměřit mé úsilí k jeho štěstí a radosti. Dialektický materialismus vyplynul z bolestných zkušeností milionů a z přísného vědeckého zkoumání. Vychází ze života, z praxe a k životu, k praxi je zaměřen. 

Vím, že vše v současnosti je složité. Odmítli jsme socialismus, vroucně se přihlásili do EU a nyní plníme její pokyny a nařízení. Ztratili jsme suverenitu své vlasti, banky, významná podniková centra, na našich úrodných polích se postavily sklady, montovny, dálnice, zlikvidovali jsme soběstačnost v mnoha zemědělských produktech. Jsme v pasti! Zřejmě Karel Marx by nám mohl poradit. Abychom mohli uskutečňovat svoje zájmy a naplňovat své potřeby musíme se zbavit chomoutu, který tomu brání.

Už nebudu nic číst ani psát.

V nesouvislých poznámkách zavzpomínal   

Rudolf Hegenbart v březnu 2021

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*