Ještě několik zamyšlení k minulosti…

NĚKTERÉ VZPOMÍNKY NA MINULOST

1) Základy pro vstup do politického života

V letech 1965 – 1969 jsem absolvoval vysokou školu politickou v Praze a obhájil diplomovou práci na filosofické fakultě pod názvem „Role světového názoru v životě jednotlivce“, posléze v letech 1975 a 1985 postgraduální výuku na akademii společenských věd v Moskvě a v letech 1981 – 3 postgraduální studium na vysoké škole ekonomické – výrobně ekonomické fakultě a obhájil práci pod názvem „Problematika rozvoje výrobního oboru 513 tvářecí stroje na kovy“.

Středem pozornosti všech mých studijních oborů byla problematika vědeckotechnického rozvoje. Aktuálním podkladem mých východisek byla práce Radovana Richty a kol. „Civilizace na rozcestí“ vydaná v roce 1966. Ve své knize mj. napsal:
„…Vědecko-technická revoluce jako univerzální a permanentní proměna výrobních sil lidského života otevírá dva nové rozměry společenského vývoje:
a) vědecké objevy a technické převraty stavějí celý lidský život na dynamickou půdu,
b) zároveň celá sféra lidského života vstupuje postupně jako nový dynamický činitel do pohybu civilizace.
V obou směrech se mezi člověkem a jeho dílem rozvijí složitá dialektika, jejíž obraty dovádějí tradiční hranice života ad absurdum a zároveň se jim začíná vymykat…“

Citát, jakož i studium knihy a dalších děl mě přivedly k závěru, že doba vyžaduje rychlé změny ve způsobu vzájemného vztahu člověka a přírody i nové vztahy mezi lidmi, navázat na zkušenosti a tradice českého národa získané po staletí, z dob národního obrození a první československé masarykovské republiky. Dynamika moderní doby vyžadovala, aby člověk se stal skutečnou mírou věcí a to celým svým životem, praktickým, intelektuálním i citovým.

Do popředí vystoupila problematika chápání člověka, poznání, co je on sám, jak volí svoji činnost, jaký je smysl jeho života, jaké hodnoty vlastně tvoří a v neposlední řadě i otázky svobody jednání člověka. V další části jsem napsal, že „svoboda jednotlivce může růst jen v míře odpovídající růstu svobody společnosti jako celku, že svoboda člověka je nezbytným předpokladem svobody celé společnosti. Jakákoliv snaha manipulovat člověka proti jeho vůli, nerespektovat jeho potřeby a zájmy, může vést k jeho deformaci, k omezení jeho všestranného rozvoje, čili k nesvobodě. V závěru své diplomové práce jsem použil citát z knihy Adama Schaffa „Filosofie člověka“ : „…Nedokážeme…zlikvidovat smrt, ale víme, že život může být lidský a víme jak jej lidským udělat. Nedokážeme zlikvidovat veškeré utrpení na světě, ale známe cesty, které vedou k likvidaci nejhoršího utrpení, nejhoršího proto, že je masové. Nedokážeme každému zaručit osobní štěstí, ale známe způsoby jak vytvořit lepší podmínky pro realizaci štěstí ve všelidském měřítku. Zdánlivě skromná a zároveň jak strhující vize! Jmenuje se socialistický humanismus!“

Tuto práci jsem psal v období roku 1968 a 69. Ono období zůstalo v mé paměti a já jsem, při přebírání diplomu slíbil, že mu zůstanu věrný. Tehdejší programu politiky KSČ byl tvořen a diskutován na vysoké škole politické, kde jsem sudoval. Z mnohými teoretiky a propagátory tehdejší politiky, profesory, jsem byl v přátelském vztahu. Byl jsem jedním z aktivistů nejvyššího orgánu, který tuto polednovou politiku roku 1968 zabezpečoval v okresech a závodech. Komunistická strana nikoliv formálně, ale fakticky, se stala skutečnou hybnou silou pokroku a rozvoje demokracie. Jedním z jejich významných projevů bylo uvolňování cesty k vědění, k vědeckému, technickému, společenskému tvoření a to všem lidem. Nepochybně i po vstupu vojsk Varšavské smlouvy bylo třeba toto břemeno pozitivní politické aktivity ve směru „hodnot rozumu svobody a svobody rozumu“ převzít jako jedinečnou životní šanci.

2) Práce po srpnu 1968

V rozhárané době, po srpnu 1968, jsem neviděl jiné východisko k politické práci, než se orientovat na vědeckotechnický pokrok. Tato orientace vytvářela předpoklady k práci s inteligencí a k jejímu zapojování do společenského procesu. Komunistická strana měla orientaci na vědeckotechnický pokrok ve svém programu. Veřejně proklamovala, že rozhodujícím zdrojem intenzivního rozvoje národního hospodářství, růstu společenské produktivity práce je věda a technika, jako jednotný společenský proces. To byl pozitivní základ k politické orientaci a pracovním aktivitám. Před řídícími stranickými orgány všech stupňů tak stál úkol vyvíjet aktivitu k prohlubování vědeckosti společenského řízení, organicky spojit vymoženosti vědeckotechnické revoluce s nutnostmi rozvoje socialistické společnosti. Takový úkol nemohl být naplňován bez inteligence. To byl základ k mé změně obsahu socialistické političnosti od diktatury proletariátu k všelidovému uvolnění tvůrčích sil technické a humánní inteligenci. Takové poslání nebylo jednoduché. Vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území ztratila komunistická strana kredit, který měla po lednu 1968. Lidé komunistické straně přestali důvěřovat. Chtěla-li znovu upevňovat své neformální postavení, musela, bez jakýchkoliv administrativních metod, měnit své ideje ve skutečnost, musela se zbavovat neproduktivní práce, projevit schopnost sjednocovat a koordinovat činnost všech vrstev společnosti, zaměřit se na vytváření dobrých vztahů člověka s člověkem, člověka ke kolektivu, kolektivu k jednotlivým členům společnosti, zaměřit se na vytváření dobrých podmínek pro práci, orientovat svou pozornost na životní úroveň, stejně jako na úroveň života.

Vědom si těchto nutností a potřeb rozvoje okresu, svolal jsem v roce 1970 všechny umělce z okresu Žďár, některé vedoucí činitele průmyslových a zemědělských závodů, vybrané ředitele škol a kulturních zařízení na besedu s vedením okresu Žďár. Předmětem diskuse bylo sjednocení aktivit kulturních a uměleckých osobností, představitelů politických a správních orgánů, výroby a soustředit pozornost na aktuální problematiku politiky, ekonomiky, historie, kultury. Setkání bylo nesmírně významné. Došlo k vzájemné podpoře a slibu, že okres se bude, bez ohledu na nevyjasněné otázky vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 68, dále rozvíjet a orientovat na vědeckotechnický pokrok a životní prostředí. Výsledkem takových dohod byla i návštěva presidenta republiky generála Ludvíka Svobody v okrese a formulování cílů v oblasti životního prostředí.

To je podpis presidenta republiky v pamětní knize chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy v den a na místě slavnostního vyhlášení chráněné krajinné oblasti na Žákově hoře u Stříbrné studánky v katastru obce Cikháj na Žďársku. Vzácného hosta doprovázeli ministr kultury dr. Brůžek a další představitelé. Byl jsem jedním z těch, který připravoval a organizoval tuto návštěvu. Bylo to poprvé kdy tak slavnostním způsobem nejvyšší představitel státu otevřeně promluvil nejen k otázce ochrany přírody a vyznal se k upřímné lásce a k věrnosti vůči svému rodnému kraji, ale i ke svému mimořádnému pochopení pro krásy vlasti. Ve svém projevu na náměstí ve Žďáru nad Sázavou to vyjádřil slovy: „Znám tento kraj důvěrně již od svého dětství a mám jej rád. A když jsem dnes projížděl a procházel některými z těch nejmalebnějších jeho koutů, znovu jsem si říkal, jaká je krásná naše země. Petr Křička nazývá Vysočinu v jedné své básni „měkkým smutným krajem“. Pro lidi, kteří tu dříve žili, bývalo tu opravdu hodně smutku, bídy i hladu. Ne nadarmo se říkalo, že Vysočina je začátek kamení a konec chleba…“

Den jeho pobytu v okrese byl skutečně velikým zážitkem. Na vyzdobeném náměstí ve Svratce očekávali občané presidenta republiky a ostatní vzácné hosty již od časných ranních hodin. Po té president s doprovodem odjel k Žákově hoře a prošel nedotčenou částí lesa, pralesem ke Stříbrné studánce, která je jedním z pramenů řeky Svratky. Bez pomoci přeskakoval bravurně padlé buky a javory a svěží došel k místu oficiálního aktu. U Stříbrné studánky ministr kultury předal představitelům kraje výnos o zřízení chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Na památku této lesní slavnosti se podepsal president do oficiálních dokumentů.

Z prostředí překrásného lesa a krajiny vedla cesta presidenta do Žďárských strojíren a sléváren. Vítán bouřlivým potleskem pracujících si prohlédl tavicí provoz, formovnu, cidírnu, hrubovnu a kovárnu. Po skončení směny pracující Žďasu šli v průvodu v čele s presidentem republiky a hudbou na žďárské náměstí, Zde pronesl projev často přerušovaný přítomnými občany. Mj. ocenil práci obyvatel vesnic a měst při ochraně životního prostředí. Mj. řekl: „…Prostý půvab této krajiny je zdrojem inspirace nejen pro umělce. Je dojemné vidět, s jakou láskou tu mnozí lidé pečují o úpravu svých domků a zahrádek. Zvlášť významné je to, že i při rychlém rozvoji průmyslu a výstavby si váš kraj zachoval nezbytnou vyváženost, zdravý vztah a soulad mezi přírodními podmínkami a výtvory lidské činnosti. Prací celých generací vznikla tak krajina, spojující dobré podmínky pro produktivní výrobní činnost lidí se zdravým přírodním prostředím….Považuji za správný krok, že dnes byla slavnostně vyhlášena chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Jde o to, aby si tato oblast, kterou právem můžeme nazvat jedním z pokladů naší země, zachovala svou krásu, přitažlivost i všestrannou užitečnost pro nás i příští generace….Málo zemí na světě se může pochlubit takovou rozmanitostí krajiny i takovým bohatstvím přírodních zdrojů, zajímavostí a krás jako právě naše vlast. Máme místa, jejichž malebnost, půvab i prospěšnost pro zdraví lidí může soutěžit s kterýmkoliv místem na naší planetě. Musíme si toho vážit a chránit toto bohatství – pro nás i příští pokolení…“

Závěr pobytu presidenta ve Žďárském okrese se konal za ovací občanů v Novém Městě na Moravě. Prohlédl si výstavu prací národního umělce Vincence Makovského. Po té v doprovodu ředitele gymnasia v Novém městě na Moravě profesora R. Svačiny položil president republiky na hrob Vincence Makovského na místním hřbitově kytici rudých květů. Sobota 27. června byla pro nás organizátory o občany Žďárska radostným a velkým svátkem, inspirací. Po dosud nezažitém vstupu vojsk Varšavské smlouvy to byla velká událost k uklidnění situace v okrese.

Návštěva presidenta republiky a vyhlášení chráněné krajinné oblasti vedly, nás vedoucí činitelé okresu a občany, k hlubšímu zamyšlení nad pojmem životní prostředí. Nemohlo být člověka, jehož by se tyto otázky nedotýkaly. Nebylo a není také oblasti společenského života, jež by nesouvisela s vytvářením příznivých podmínek pro společenský, biologický a sociální život člověka. Zaměření na jeho blaho a na péči o životní prostředí nemohlo být pojato jako abstraktní láska k přírodě, ale jako odpovědnost za životní podmínky, v nichž chceme žít nejen my, ale budou žít další generace. Vážným problémem se jevil úkol uspokojovat materiální potřeby občanů, orientace na vědeckotechnický pokrok. Přístup k půdě, vodě, lesům, sídlištím, k modernímu stroji a hlavně k člověku žádal pohled z nadhledu, který byl nemyslitelný bez dostatečného souboru znalostí. Čím více lidé poznávají a ovládají zákonitosti přírodního a společenského procesu, tím více jsou nuceni jej dále poznávat a řídit sebe sama. K tomu patřila tvořivá práce, obětavost, dobré mezilidské vztahy, odpovědnost vůči společnosti, vzdělanost a kulturní vyspělost, mravní hodnoty. Všechny tyto úvahy vedly k obnovení tehdy již téměř zapomenutého zvyku Horácka Otevírání studánek na Třech studních a k založení novodobé tradice čistění studánek, výsadby stromy a keřů u Stříbrné studánky na Žákově hoře. Byla to odpověď na inspirace, které v okrese přednesl president republiky v roce 1970. Každoročně tak dospělí, mladá generace, děti ze škol informovaly o svých aktivitách oblasti životního prostředí. Například v květnu 1979 děti, jak informoval týdeník Vysočina 8. května toho roku, vyčistily ke dvěma stovkám studánek apod. O těchto výsledcích a dalších aktivitách informovala každoročně delegace žďárského okresu presidenta republiky na Pražském hradě.

President se velmi pozorně o ně zajímal a nabádal k mnoha dalším iniciativám. Měli jsme štěstí, že nás v aktivitách podporoval i tehdejší poslanec Federálního shromáždění a ministr zahraničí ing. B. Chňoupek. Poslancoval za náš okres, zabýval se všestranně všemi našimi problémy v okrese. Navíc pomáhal ke zvyšování vzdělanosti základního hospodářského a funkcionářského aktivu okresu. V každém čtvrtletí roku někdo z vedoucích činitelů ministerstva zahraničí přednášel o československých zájmech v jednotlivých teritoriích světa a o vývoji politické situace na Východě i Západě. Byl to obrovský vklad, který pomáhal orientovat v politice. Obě tyto osobnosti včetně tajemníka ÚV KSČ Josefa Havlína, pomohli k uklidnění situace v okrese a k jeho dobré orientaci. Díky jejich pravidelným návštěvám okresu a rozhovorů s lidmi nás nesmírně podporovali a veřejnost důvěřovala v naše programy a orientaci.

3) Odpůrci naše snahy blokovali

Díky neustálé pozornosti výchově okresního aktivu a jeho orientací na problémy, které souvisely se životem lidí, neunikal jsem pozornosti odpůrců. Dogmatici v komunistické straně útočili, pomlouvali, psali anonymy na ústřední a krajský výbor komunistické strany. Když jejich tlak vrcholil rozhodl jsem se skončit s politickou prací. Ke konci roku 1970 jsem napsal dopis krajskému výboru KSČ se žádostí o rozvázání pracovního poměru a přechodu zpět do Žďárských strojíren. Žádost nebyla vyslyšena. Krajští činitelé v Brně mě zavolali na pohovor a řekli, že „strana se mnou počítá“. Pracoval jsem dál a ze své orientace neustoupil.

V roce 1975 postihla okres Žďár velká přírodní kalamita. Zima, mrazy a vítr polámaly velké množství lesů, elektrického a telefonního vedení, ochromily život v okrese. Nebylo spojení, do mnoha míst nejezdila doprava, nebylo možné ani svolání základního okresního aktivu. V těchto podmínkách prací a odstraňování kalamity se ujala okresní Rada obrany státu v čele se mnou. Bylo potřeba pomoci armády a dalších okresů, co možná nejrychleji reagovat na danou situaci. Práce byly cílevědomě koordinovány a život okresu se brzy stabilizoval. To se nelíbilo dogmatikům. Znovu pomlouvali, rozšiřovali lživé fámy. Krátce po kalamitě, navštívili okres redaktoři novin „Krasnaja zvezda“ ze Sovětského svazu. Zajímali se o partyzánské hnutí a o historické zachování pamětí rozhodujících údobí odboje. Dostalo se jim objektivních informací a také ukázek odhalení památníků v místech kde sídlily štáby partyzánských oddílů. Při jedné besedě, člověk výrazný dogmatik, bývalý spolupracovník partyzánů od února 1945, vyprávěl redaktorům jak bojoval po celé Českomoravské vysočině. Nad jeho výkladem jsem kroutil hlavou. Když skončil pošeptal jsem mu, že lže a místa, které uváděl zřejmě dodnes nezná. Otec mé ženy byl totiž aktivním příslušníkem partyzánů a o hnutí mě podrobně informoval, daroval mně všechny jeho zápisky z doby činnosti v partyzánských oddílech. Po lživém výkladu jsem neměl zájem setrvat v takové společnosti. S redaktory se rozloučil a otrávený odešel z besedy. Moje stanovisko k „těmto partyzánům“, jakož i moje aktivita v odstranění kalamity a využívání lidí s vysokoškolským vzděláním, se staly předmětem nehorázných útoků právě lidí tohoto typu. Nejenže dogmatikové otevřeně útočili, lživě pomlouvali, ale jejich delegace odjížděly na ústřední kontrolní a revizní komisi. V té době byl jejím předsedou M. Jakeš. Stěžovala si na moje pravičácké metody a moji veřejnou angažovanost ve prospěch vysokoškolsky vzdělaných lidí. Domů přijížděli spokojeni. Na vývěskách přeškrtávali moje fotografie a je označovali černým křížem. Naznačovali, že jde o můj konec. Sešli se tajně ve Státní traktorové stanici v Novém Veselí a slíbili si, že vše musím „dostat“ i s „úrokama“. Osoba o níž jsem hovořil, v souvislosti s partyzánským odbojem, si nechala namontovat do okna svého bytu vojenský dalekohled, kterým sledovala moji činnost a návštěvy v mé kanceláři. Bylo škoda, že jsem se to dověděl až po roce 1989. Slíbili si, že mně budou vytvářet krajně nepřátelské ovzduší a neustále psát anonymi a tak znesnadňovat život. Svůj slib naplňovali do důsledků. V takové nepřátelské atmosféře jsem se rozhodl požádat znovu o propuštění ze služeb komunistické strany s tím, že míním odejít do Žďárských strojíren.
Krajskému výboru KSČ jsem mj. tehdy napsal:

„…od svých 22 let pracuji ve stranických funkcích a nikdy jsem nepředpokládal, že přijde čas, kdy budu naprosto znechucen a otráven anonymy…Snažil jsem se naplňovat teoretické znalosti, abych omezoval subjektivismus a co nejlépe ovládl společenské cíle…Ve Žďárském okrese, spolu s kolektivem, se snažil vyvíjet tlak na řešení všech společenských oblastí – ekonomiky, kultury, školství, sportu, životního prostředí….nejcennější při tom byla účast všech sociálních skupin…Cesta byla provázena složitými problémy. Vznikaly generační konflikty, které vyplývaly z mé revolučnosti při řešení úkolů a ze zkostnatělosti a pohodlnosti starších…rozbíjely se skupiny těch, kteří pohodlnost a slávu z minulosti považovali za vrchol své činnosti i v současnosti….Fakta nasvědčují, že se zrodil plán na likvidaci Hegenbarta, který byl a je strůjcem aktivit v okrese Žďár….Pět let procházím zkouškou nervů. I svému největšímu odpůrci nepřeji prožívat každodenní stresy, které neinspirují, ale psychicky ubijí. Marně si kladu otázku proč. Zřejmě je za vším skryt hlubší politický podtext, který nemám odvahu přesně definovat. Pět let cílevědomé práce neznámých organizátorů nemůže zůstat bez vlivu na zdraví člověka…..Nemohu se smířit se skutečností, že taková praxe může být trpěna v socialistické společnosti, a nejen trpěna, ale i rozvíjena….“

Žádal jsem o propuštění ze služeb. Vyhověno mně však nebylo, ale naopak řečeno, že stále se mnou „počítají“. Za práci v okrese jsem byl ústředním výborem a federální vládou vyznamenám vyznamenáním Za výstavbu.
Ze Žďáru jsem musel odejít do Brna na krajský výbor KSČ. A tak z rozdělané práce jsem byl přesunut na tak zvaně vyšší místa.

4) Přechod do Brna

Ale ani v Brně, na novém pracovišti, nebyl klid. Ještě jsem se v Brně nestačil rozhlédnout přišel na mě anonym. Odpůrci ze Žďáru útočili nadále a psali, psali, dokonce mínili lživými a sprostými anonymy rozbít moji rodinu. Vedoucí činitelé krajského výboru anonym podrobně studovali a vyžadovali písemné stanovisko. Bylo to odporné. Na novém pracovišti, jako vedoucí národohospodářského oddělení krajského výboru KSČ, jsem se věnoval oblasti průmyslu a vědeckotechnické rozvoje, ale také zdravotnictví a oblasti výzkumných ústavů. Spolupracoval jsem s výzkumnými pracovišti a pracovištěm akademie věd v Brně, s vysokými školami, předními osobnostmi zdravotnictví. Protože jsem vyšel ze Žďárských strojíren, které vyráběly lisy a válcovací zařízení, byla moji doménou technologie tváření. Byl to významný obor i pro řešení problematiky produktivity práce a úspor materiálů. Fakta z výzkumných ústavů dokládaly, že je třeba se tímto oborem zabývat. Závažnost problému tváření potvrzovalo i mé studium na vysoké škole ekonomické, výrobně-ekonomické fakultě. Z mnoha statistických faktů bylo známo, že přechodem na technologii tváření bylo možné snížit pracnost výrobků o 20 – 30 %, uspořit materiál až o 70 %. Podíl tvářecích strojů byl u nás, oproti jiným zemím u nás nízký. Dosahoval 13,9 %. V tehdejším Sovětském svazu představoval tento ukazatel 18 %, v Japonsku 24 %, v USA 29 %, ve SRN 33 %!
V závěrečné práci na vysoké škole ekonomické jsem mj. upozornil, „že nedůležitějším úkolem současnosti je odstranit brzdící faktory intenzifikace hospodářského růstu i nesprávná nekomplexní hodnocení. Kritériem pro stanovení směrů technického zdokonalování výroby, výběru forem a metod jeho realizace musí být společenský a ekonomický efekt a nikoliv jen všeobecné proklamace o výhodnosti a nutnosti.“ Studium vysoké školy ekonomické znovu prokázalo, že orientace na vědecko-technickou revoluci a využití vysokoškolsky vzdělaných lidí nemůže být protispolečenský jev. Naopak. Studium mě nabádalo, abych ve své politické angažovanosti se snažil orientovat politickou práci k přehodnocení vztahů člověka k okolnímu světu i problémy, které souvisely s vlastním životem člověka. Odhalovat mnoho nejrůznějších více či méně uzavřených systémků a systémů, v nichž byl dosud jeho život uzavřen a které tak či onak byly nástrojem manipulace s jeho životem, nedovolovaly realizovat nové soustavy hodnot spjatých s vědeckotechnickým pokrokem. Ani zde jsem neobstál. Byl podán návrh na další můj přesun.

5) Přechod do Zlína

Jednoho dne když jsem pospíchal domů mě zavolal nadřízený tajemník a sdělil novinku. Měl jsem opustit krajský orgán a přejít buď do Brna města anebo do Zlína. Protože v Brně pracovalo tehdy na městském výboru KSČ mnoho dogmatiků rozhodl jsem se pro Zlín. Před nástupem do Zlína jsem obdržel potřebné oficiální i neoficiální informace. Nejvíce informací z neoficiálních míst jsem dostal o Slušovicích. Tamní zemědělské družstvo jsem neznal, neznal jsem ani činitele Agrokombinátu Slušovice. Nikdy jsem tam nebyl. Předmětem mých politických aktivit mělo být rozbití tohoto kontrarevolučního „hnízda“. Bylo řečeno, že do družstva „natahali“ mnoho lidí s protispolečenskými a protisocialistickými tendencemi, kteří narušovali československý hospodářský pořádek, na principech baťismu prý znovu chtěli obnovit kapitalistický systém. Do celého okolí prý vnášeli chaos. Zamezit návratu kapitalistických principů předpokládalo omezit vliv předsedy Agrokombinátu docenta F. Čuby a zajistit odchod z funkcí všech, kteří již dříve byli za revizionistické tendence po roce 1968 vyloučeni z řad KSČ. O Slušovice se prý měl zajímat president republiky a generální tajemník ÚV KSČ G. Husák. Na jeho stole prý ležela analýza činnosti slušovického Agrokombinátu a měl prý eminentní zájem, aby jejich aktivity skončily a Agrokombinát byl rozpuštěn. Této tezi jsem nemínil moc věřit. G. Husák byl ambiciosní intelektuál se zájmem o pokrok. To prokazoval jednoznačně ve vztahu ke Slovenské republice. Současně jsem měl sledovat všechny vazby činitelů Agrokombinátu Slušovice na tehdejšího předsedu federální vlády dr. L. Štrougala a informovat krajské orgány. Měl jsem pochopit, že daná doba nevyžaduje politických procesů, ale morální kompromitace. Měl jsem nastolovat náměty ke kriminalizaci některých činností vedoucích činitelů Agrokombinátu, snažit se je znemožnit, dokonce připravit podmínky k veřejnému odsouzení. Pokud splním úkol mohl jsem počítat s vysokými funkcemi v komunistické straně a ve státě. Města Zlín jsem si vážil od dětství. Otec mimo zemědělství byl ševcem a doma vyráběl obuv pro žďárské firmy. Jako kluk jsem mu nejednou musel počítat dřevěné floky či „dráštyftle“, pomáhat motat dratve, kterými upevňoval potřebné části na svršky bot apod. Vyprávěl o velikosti obuvnického průmyslu a o nevšedních schopnostech pana Bati. I to rozhodlo, že jsem krátce po kývnutí na přechod do Zlína jel, v doprovodu nejvyššího krajského činitele v Brně, na zasedání okresního výboru KSČ ve Zlíně. Byl jsem zvolen nejvyšším představitelem okresu. Jednání orgánu bylo zahájeno s obvyklými formalitami. Neposlouchal jsem. Přemýšlel jsem o kontrarevolucionářích, o tom jak místo starosti o vědeckotechnický rozvoj budu podávat hlášení o situaci a manýrech ve Zlíně a ve Slušovicích. Pozorně jsem sledoval každého účastníka okresního orgánu a snažil se vnímat, co si asi myslí. Hledal jsem také člena okresního orgánu, předsedu Agrokombinátu Slušovice doc. Čubu. Neznal jsem ho. Ve čtvrté řadě se mé oči zastavily. V tmavém obleku tam seděl muž vážného pohledu, v brýlích. To by mohl být on. Současně se ke mně naklonil nejvyšší činitel kraje a ptal se zda znám F. Čubu. Nepozorovaně na něj ukázal. Uhodl jsem.

Po zvolení nejvyšším představitelem ve Zlíně a po nástupu na nové pracoviště jsem neměnil názor a zůstal přesvědčen, že i nadále budu věnovat rozhodující pozornost novým technologiím, vědeckotechnickému rozvoji, životnímu prostředí. Z praktických zkušeností a ze studia jsem byl přesvědčen, že nové technologie nastolují nové společenské vztahy, pomáhají rozvíjet nové obory, odvětví, že budu vytvářet optimální prostor k aktivitě odborníků, vědců, výzkumníků, podporovat jejich snahy o nové. Zlín byl významným intelektuálním centrem. V takovém prostředí práce politika nemohla být odtržena od nových vědeckotechnických řešení od mezinárodních kontaktů, od řešení mezinárodních globálních problémů, od pokroku, který byl charakteristický pro Zlín. Tím více se nemohla politická aktivita uzavírat do přežitých pouček o diktatuře proletariátu. Dělnická třída sama o sobě nemohla zajišťovat vědeckotechnický pokrok, ale jen a jen v úzké pospolitosti s pracovníky poznání.

6) Poprve ve Slušovicích

Zakrátko jsem se vydal do Slušovic. Nutila mě nejen zvědavost, ale i poslání, které jsem měl naplnit. Přivítaní v Agrokombinátu bylo slušné. Pozorně jsem vnímal každé jejich slovo, sledoval pohyb očí činitelů Agrokombinátu a domýšlel pochody v jejich myslích. Zdálo se mně, že někteří z činitelů Agrokombinátu si v hloubi duše šeptají : „přijel mladý stalinista, bude nás válcovat“. Výklad o družstvu, o jeho historii záměrech o hospodářských a sociálních výsledcích mě zaujal. Dosahovanou efektivnost, zisk, intenzitu práce doplňovali činitelé Agrokombinátu vzorci, výpočty, grafy, citacemi mnohých vědeckých kapacit z průmyslově vyspělých zemí Západu i Východu. Výklad docenta F. Čuby byl náročný, seriozní, logický. Z výkladu čeřil optimismus a bylo znát, že národohospodářský a politický problém společnosti je ve Slušovicích osvojen. Následoval film o práci a o životě v Agrokombinátu. Po filmu jsme prošli všechny výrobní provozy, navštívili středisko výpočetní techniky a vědecko- technických informací. Výklad a prohlídka zanechaly ve mně hluboký dojem. Byl jsem jako omámený. To, co jsem slýchával na vysokých školách jsem viděl v Agrokombinátu Slušovice na vlastní oči. Hlavou se mně promítaly myšlenky o vědeckotechnické revoluci a také citát Paula Sartra, který rád používal jeden můj konzultant na vysoké škole, že „dějinný pohyb je stálé ucelování, že každý člověk je neustále ucelovatel a ucelovaný, že filosofie představuje úsilí ucelovaného člověka pochopit smysl ucelování..“ Svého času jsem tento citát nosil stále u sebe, abych pochopil jeho smysl. Ve Slušovicích jsem si znovu na něj vzpomněl.
Výklad i prohlídka Agrokombinátu prokázala, že věda není chaos, ale systém provázený vysokou kázní, morálkou, vírou. Stane- li se věda věcí politiku, hospodářů, hrdostí pracovního kolektivu, pak je mohutným zdrojem vynikajících hospodářských a sociálních výsledků. A Ty Agrokombinát Slušovice dosahoval. Mimořádnou pozornost věnovali, vedle tradičních zemědělských odvětví, automatizační technice, robotice, výrobě přístrojů, zemědělské technice, biotechnologiím. Mj. vyráběly tehdy počítače TNS. Jak známo tehdy byly u nás počítače málo dostupné či nedostupné vůbec. Nezasvěcení, a dogmatici je kritizovali za tuto výrobu, kompletováni. Kritizovali je i a stanovenou cenu. Veškerý technologický proces třeba v kravíně byl založen na výpočetní technice. Dávkování krmiv bylo velmi přesné a v rozsahu jaký potřeboval ten či onen skot. Nutně potřebovali počítače, výpočetní systémy apod. Jejich zájem musel podpořit každý kdo věděl kam kráčí vývoj.

Ze Slušovic jsem odjížděl šťastný a vnitřně hluboce přesvědčený, že v Agrokombinátu Slušovice nejde o žádnou kontrarevoluci, ale revoluci za pokrok. Využili poznatků baťova řídícího systému a zdokonalili jej pro své podmínky. Nabyl jsem přesvědčení, a také to předsedovi Agrokombinátu řekl přímo, že u mě mají zelenou! Slovo jsem splnil. O všem co jsem slyšel a viděl jsem dlouho přemýšlel. Poznatky ze Slušovic mě učarovaly. Z tehdejších mých zkušeností jsem došel k přesvědčení, že ve výrobních strukturách by měly být uplatňovány řídící systémy, které budou napomáhat účinné aplikaci vědeckotechnické revoluce. Se zájmem jsem procházel dokument velkého průmyslového komplexu zcela ojedinělého v hospodářském vývoji již v první československé republice, pod názvem „ Systém řízení a organizace koncernu Baťa“.

7) Co byla firma Baťa a myšlenky jeho řídícího systému

Firma Baťa to nebyly jen továrny na výrobu obuvi. Tato firma vyráběla obuvnické stroje na vysoké technické úrovni. Měla významné koželužny, výzkumné ústavy, laboratoře, šlo i o vynikající obchodní a prodejní síť. Výroba této firmy byla rozdělena do 44 zemí světa a měla 68 podniků, vlastnila 5 tisíc prodejen, zaměstnávala 80 tisíc pracovníků. Ročně dodávala 350 milionů párů obuvi, z čehož 220 milionů vyráběla sama a zbytek dokupovala. Z dokumentu o řízení tohoto komplexu mě zaujaly některé myšlenky jako

– teorie využití příležitostí a vytváření příležitostí
– být první a nejlepší
– usilovat o monopolizaci výrobků v tuzemsku a v zahraničí
– vyvíjet snahu o maximální zisk
– výchova a vysoká výkonnost
– základy samosprávy dílen
– dokonalá technická a ekonomická příprava výroby i všech hospodářských opatření
– pozornost kvalitě výroby a její kontrole
– vysoká pracovní kázeň apod.

Zdálo se mně, že je ve Slušovicích využívají dokonale. Tato východiska jsem bral jako orientaci i k mým politickým aktivitám. Hospodářské cíle Agrokombinátu Slušovice v oblasti rostlinné a živočišné výroby, jakož i uspokojování potřeb a zájmů družstevníků, formulovalo vedení do tzv. cílových programů. Prostředkem naplňování byla věda, výpočetní technika, nové technologie a technologická kázeň, kvalifikovaní lidé, kultura vysokého stupně, ale také intenzita práce, zisk. Koncepce moderní hospodářské politiky vznikla bezmeznou aktivitou a vůlí lidí s vysokou kulturou práce, s vědomím odpovědnosti naplňovat celospolečenské potřeby , ale i potřeby a zájmy družstevníků, obyvatel v okolí. Byl to výsledek práce docenta F. Čuby, intelektuálů, bez ohledu politické příslušnosti a náboženského vyznání. Ti pracovali bez ohledu na osobní pohodlí, bez ohledu na invektivy, pomluvy a urážky dogmatiků. Družstevní proces ve Slušovicích jsem považoval za ono Satrovo ucelování mezi subjektem a objektem, za ono duchovní proudění, které se každým dnem násobilo. Nové technologické procesy to nebyla ve Slušovicích žádná “intelektuální abstrakce“, ale skutečnost. Prostřednictvím ekonomicky, sociologicky i psychologicky propracovaným řídícím systémem, reálnými činy, neúprosným požadavkem na vysoký zisk, dosahovali nečekaných ekonomických výsledků. Kritériem jakékoliv činnosti byl zisk, který nutil využívat vědeckotechnický rozvoj, nové technologie. Ekonomický proces to nebyly proflákané hodiny, ale nesmírný tlak na vysokou intenzitu a produktivitu práce. Věda se tu stala skutečně základní výrobní silou. Takový program komunistická strana ve svých usneseních ukládala komunistům a společnosti. Ve Slušovicích obecné citáty stranických usnesení nekončily na papíře či v obecných nic neříkajících frázích na schůzích, ale staly se věcí cílevědomé materializace kolektivu družstevníků. Demokratičnost vnitrodružstevního procesu spočívala v účasti každého kdo chtěl plnit přesně a včas vše, co vyžadoval technologický proces. Účtování bylo neúprosné. Kdo plnil měl úspěchy, kdo ne, měl smůlu. Zaměření na vědeckotechnický pokrok to nebyl žádný protisocialistický čin, žádná kontrarevoluce, ale cesta k rychlejšímu uspokojování všech potřeb člověka a socialistické společnosti.

8 ) I Slušovice měly problémy

V dané době zlínské klima nebylo pro Agrokombinát Slušovice příznivé. Vedoucí činitelé byli osočováni za revizionistický, protistranický směr. Mnoho komunistů žádalo odchod docenta Čuby z funkce předsedy, dokonce i vyloučení z řad KSČ pro své „protisocialistické, kontrarevoluční činy“. Mnoho zlínských komunistů včetně mnohých činitelů nejvyšších orgánů komunistické strany, žádalo, aby z Agrokombinátu odešli „pravičáci“, vzdělaní lidé, kteří byli po roce 1968 vyškrtnutí nebo vyloučeni, za nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, z řad komunistické strany, anebo byli členy jiné politické strany. Mnohými komunisty jsem byl vyzýván, abych řekl veřejně svůj názor na „Slušovice“. Očekávali, že já jako člověk, který byl do Zlína dosazen budu zastáncem dogmatických názorů a zajistím likvidaci Slušovic a jejich představitelů. Přepočítali se. Přepočítali se také ti, kteří podávali do Zlína informace, že jsem tvrdý nekompromisní dogmatik, stalinista. Ti asi dodnes neví, co to je politika, co je demokratický socialismus a co je to dogmatismus.

Při přebírání diplomu na vysoké škole politické v roce 1969 jsem řekl tehdejšímu rektorovi, že program demokratického socialismu, který byl u nás rozvíjen v roce 1968, a který jsem studoval na vysoké škole politické, nikdy neopustím. A ve Slušovicích díky doc. Čubovi s jeho kolektivu, M. Zajícovi, byl tento program uplatňován. Neměl jsem důvod cokoliv omezovat či vytvářet podmínky k odchodu vzdělaných lidí. A tak těmto komunistům jsem otevřeně oznámil, že doc. Čuba má moji podporu, nebude odvolán a také že nebude nikdo odvolán ze Slušovic pro své politické názory. Dodal jsem, že tzv. pravičáci, „darebáci“, jak vzdělané lidí nazývali radikální komunisté, jsou součástí mozkového centra Agrokombinátu, vlastenci a musí dostat prostor ke své práci, že ve Slušovicích se nerodí žádná protistranická či protisocialistická platforma, či neuznávání vedoucí role komunistické strany, ale naopak. Abych dokladoval můj přístup zajistil jsem, aby předseda Agrokombinátu doc. Čuba se stal členem nejvyššího politického orgánu okresu. Zvolení se stalo předmětem velikých diskusí mezi zlínskými komunisty a některými činiteli vyšších stranických orgánů. Například z Brna přijel jeden činitel, který se na mě rozkřiknul: „Ty lotře, co to děláš? Jak to, že jsi si vybral Čubu za svého koně?“ Nic špatného jsem nedělal, ale věděl jsem, že schopní lidé mají mít možnost se uplatnit, že okres potřebuje využít jeho bohatých zkušeností, vysokých znalostí, velikých organizátorských schopností. Jeho zvolení do nejvyššího politického orgánů okresu vyvolalo šok i na ústředním výboru KSČ. Začal jsem být středem mnohých kritických poznámek o mým scestných politických praktikách, o mé zradě dogmatiků apod.. Odpůrci nenechali, po zvolení F. Čuby do nejvyššího politického orgánu, ho v klidu. Vyšli do boje s novým problémem. „Čuba prý nemá večerní universitu marxismu leninismu a tudíž nemůže být předsedou Agrokombinátu.“ Protičubovská atmosféra se zvyšovala a já neměl jiné východisko než předsedu Agrokombinátu pozvat na pohovor. Pohovor jsme skončili do pěti minut. Sám řekl, že univerzitu marxismu leninismu bude navštěvovat. Odpůrcům to nestačilo. Veřejně vykřikovali, co prý se skrývá za našim rychle skončeným rozhovorem? Nic, odpovědnost. Každý kdo to mínil s československou ekonomikou, s pokrokem dobře, kdo věděl, že je třeba v rámci potřeb vysoké produktivity práce, hledat stále účinnější formy řízení a adekvátní vědeckotechnické prostředky, kvalitní osobnosti, by jistě neučinil jinak.

9) Analýza slušovického systému

K omezení nepřátelských diskusí jsem doporučili provést analýzu slušovického řídícího modelu a zjistit, co je vlastně v Agrokombinátu protispolečenského, zda jejich systém brzdí či zrychluje společenský proces, zda vytváří či zamezuje uspokojování lidských potřeb a zájmů. K tomu účelu byla ustavena komise z vědeckých pracovníků akademie věd, vysokých škol, ústavu marxismu leninismu, politických pracovníků krajského a ústředního výboru. Tým odborníků si stanovil téma pod názvem: „Vliv slušovického řídícího systému na intenzitu zemědělské výroby“. Přípravných prací se zúčastnil také pracovník ideologického oddělení ústředního výboru KSČ. Po diskusích v kolektivu odborníků mě pozval stranou do mé kanceláře. Důvěrně mně oznámil, abych od záměru upustil, od Slušovic dal ruce pryč nebo špatně dopadnu. Ptal se zda vím, že vedení ústředního výboru KSČ má k nim vážné výhrady a se slušovickými politickými a hospodářskými praktikami nesouhlasí. Jeho informace mě rozčílila. Řekl jsem mu, že momentálně ve Zlíně žiji a pracuji já. Jako politický představitel jsem povinen zveřejnit svůj názor na všechny aktivity v okrese a buď je podpořit anebo omezit. Slušovický model je perspektivní a je nutno jej zobecnit. K tomu má pomoci analýza. Pokud on, nebo činitelé ústředního výboru KSČ, chtějí zlikvidovat Slušovice nechť jim to řeknou sami a mě do jejich zájmů nezatahují. Nechť vyřídí soudruhům v Praze, že já proti Slušovicím nebudu nic organizovat. Ukázal jsem mu na dveře. Zrudl a bez podání ruky odešel. Tušil jsem, že moje jednání může mít následky.

Práce na analýze začala s velikým zaujetím. V kruzích dogmatiků byla kritizována. Neměli zájem, aby byla provedena jakákoliv analýza slušovického systému, ale naopak, aby tento systém byl odsouzen a viníci potrestáni. Jejich tlak se projevil. Někteří členové komise váhali a odmítali pokračovat v práci. Když jsem byl pod velkým tlakem i já jsem uvažoval o ukončení prací. Práce bylo však třeba dokončit. Slušovický řídící systém samozřejmě nebyl souhrnem nějakých pouček , ale metodou jak lépe a rychleji uspokojovat potřeby a zájmy socialistické společnosti a také moc dělnické třídy, rolnictva, inteligence, všeho lidu. Práce se dokončily. K překvapení dogmatiků byl slušovický řídící systém podpořen. Komise prokázala, že slušovická cesta nebrzdí společenský pokrok, ale naopak zrychluje, že slušovická cesta neomezuje společenskou roli komunistické strany. Analýza se stala významným politickým argumentem. I představitelé Agrokombinátu Slušovice byli spokojeni. Nebylo zábran, aby výsledek práce komise byl zveřejněn.

10) Celookresní aktiv za účasti předsedy FS A. Indry

Za účelem seznámení činitelů okresu s analýzou Slušovic byl svolán okresní aktiv funkcionářů komunistické strany, odborových a mládežnických organizací, všech vedoucích pracovníků průmyslu, zemědělství a ostatních odvětví. Neočekávaně svoji účast na aktivu ohlásil člen předsednictva ústředního výboru KSČ a předseda Federálního shromáždění A. Indra. Věděl jsem, že byl zastáncem vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území v srpnu 1968, iniciátorem myšlenky dělnicko-rolnické vlády v srpnu 1968, z mého pohledu radikálem, který odmítal jakékoliv reformy v práci komunistické strany a také člověkem, který jako tajemník ústředního výboru KSČ v roce 1970, dal podnět k vylučování členů komunistické strany. Tehdy měl prohlásit, že „tanky do Československa nepřijely pro pár vyloučených členů“ z řad KSČ. Z jeho iniciativy začalo masové vylučování členů z KSČ, kteří nesouhlasili se vstupem vojsk na naše území. Jeho příjezd ve mně vzbuzoval obavy, že odsoudí moji podporu Slušovicím a praxi mé orientace na vzdělané osobnosti. Dogmatici ve Zlíně začali šířit zprávy, že A. Indra udělá konečně ve Zlíně a ve Slušovicích pořádek. Byli však i tací, kteří protestovali proti příjezdu a odsuzovali jeho angažovanost ve směru příjezdu vojsk Varšavské smlouvy na naše území v srpnu 1968.

Z hlavním projevem na aktivu jsem vystoupil já. Mj. i před ním konstatoval, že Slušovice mají u mě zelenou, že využívání vědy ve výrobním procesu nepovažuji za kontrarevoluci, ale za revoluci, že využívání intelektuálního potenciálu bez ohledu na politickou příslušnost a náboženské vyznání nepovažuji za revisionismus, ale za povinnost každého moderního organismu. Vystoupil i A. Indra. Mj. odsoudil personální práci v okrese a ve Slušovicích jako bezzásadovou protože se dává prostor protispolečenským osobnostem, těm kteří ač vzdělaní byli pro nesouhlas se vstupem vojsk, vyloučení nebo vyškrtnuti z řad KSČ. Kritizoval další podniky v okrese. K mé podpoře Slušovic ani slovo. Po aktivu jsem dostával informace, jejichž obsahem byla kritika mé osoby za podporu slušovického systému, za mé vyjádření, že „Slušovice mají zelenou“. Prý jsem to neměl říkat!

Po tomto aktivu jsem byl potěšen, že ústřední výbor KSČ mě vyslal na krátkodobé studium do Moskvy na akademii společenských věd. Přednášky, semináře návštěvy institucí, podniků byly inspirující. Bylo znát, že v Sovětském svazu byl formován nový perspektivní program vnitřní a mezinárodní politiky. Teoretiky, politiky a vedoucí činitele hospodářských subjektů trápili ceny ropy na světových trzích, ofensiva USA na nejslabší články jejich ekonomiky, cesty jak získat rychleji nové poznatky vědy a techniky. Porovnávali nižší hospodářskou úroveň Sovětského svazu jako jedné z vítězných mocností ve 2. světové válce, s vysokou úrovní poraženého Německa, příčiny neuspokojivého stavu. Konstatovali, že problémy vyplývají nejenom z neefektivní pomoci řadě zemí, které se hlásily k podpoře socialismu, ale i z neefektivní úrovně řízení. V diskusích na seminářích se hovořilo i o srpnu 1968 a o zkušenostech Agrokombinátu Slušovice. Jeden z významných aspektů, který měl pomoci Sovětskému svazu, byl vědeckotechnický rozvoj, využívání kvalifikovaných osobností, účinná mezinárodní spolupráce s průmyslově vyspělými zeměmi světa. Profesoři akademie věd v Moskvě chválili i naše teoretiky, kteří spolu s jejich významnými činiteli se podíleli na vydání mnoha děl k významu vědeckotechnického rozvoje. V knize Socialismus a věda, kterou vydala Academia Praha v roce 1982 pod redakcí S.R. Mikulinského a R. Richty se ve stati „Věda, výroba a společenské řízení“ mj. psalo: „..,,zavádění vědy a techniky do výroby není jen pouhý hospodářský či ekonomický úkol, ale jde o závažný sociální, světonázorový a filosoficko-etický problém…..Progresivní vědecké řízení otázek rozvoje techniky, výroby a organizace musí být hlavní zásadou při vypracovávání prognóz, plánů a programů ekonomického a sociálního rozvoje, je to jedna z důležitých podmínek dalšího zvyšování tempa růstu produktivity společenské práce, zlepšení kvality a dosažení co nejvyšších konečných národohospodářských a sociálních cílů, které si společnost vytyčuje…. „ V závěru knihy se pak mj. psalo: “…historický význam vědy spočívá v tom, že vytváří předpoklady pro určení podmínek a způsobů všeobecného rozvoje člověka prostřednictvím přeměny společnosti a přírody. A to je půda, na níž se skutečně spojuje vědecké poznání s praktickou činností, principy racionality s principy morálky, svět rozumu se světem hodnot…“

11) Aplikace zkušeností v okrese Zlín

Po návratu z Moskvy jsem o zkušenostech informoval vedoucí činitele okresu a vybraných podniků a odborníků včetně Agrokombinátu Slušovice a vysoké školy technologické ve Zlíně. Předmětem zájmu byly otázky mikroelektroniky, biotechnologií s životního prostředí. Právě slušovické zkušenosti měly být základem pro rozvoj iniciativy. K formování programu sloužila fakta okresní ekonomiky. Významnými dokumenty byly analýzy Výzkumného ústavu plánování a řízení efektivnosti v Praze. Byl získán dokonalý přehled o jejím vývoji ve vybraných podnicích Zlínska. Analýzy dokladovaly, že struktura výroby v okrese se nevyvíjela proporcionálně, že strojírenství a elektronika, jako hlavních nositelů intenzifikace ekonomiky, ztratily nutný předstih. Zatímco do roku 1976 podniky většinou dosahovaly velmi dobrých výsledků, v období let 1977 – 1982 došlo téměř ve všech podnicích ve vývoji efektivnosti k velmi nepříznivému obratu. Tato fakta se stala východiskem k formování programu rozvoje výše zmíněných tří perspektivních oborů. Byla ustavena politická komise v čele se mnou a odborná komice v čele se zástupcem děkana technologické fakulty VUT. Cílem obou komisí bylo vytvořit v okrese náročné prostředí. Postupnou aplikací mikroelektroniky jsme mínili dosáhnout proti tehdejšímu stavu v podnicích v roce 1985 úsporu pracovních sil o 2 – 5 % a v roce 1986 5 – 10 %. Obdobné úkoly byl stanoveny v oblasti biotechnologiích v čele se slušovickou základnou a také v oblasti životního prostředí. Většina intelektuálů tento rozhodný čin považovala, v zápase s dogmatiky, za velký pokrok.

Orientace okresu na tři základní rozvojové programy znamenala zásadní změnu politické práce organizací komunistické strany. Bylo vyžadováno, aby každá stranická organizace měla v tomto směru svůj vlastní program s konkrétními a kontrolovatelnými úkoly. Mnoho funkcionářů a organizací bylo bezradných. Orientace na programy nemohla být totiž provázena všeobecnými frázemi, ale konkrétními činy. Zvyšovat produktivitu práce prostřednictvím vědeckotechnického pokroku nebyl jednoduchý úkol. Bylo třeba pomoci radou, osvětovou prací. V rámci takové pomoci vypracovala, pro funkcionáře stranických organizací, technologická fakulta VUT brožurku pod názvem „Elektronika a Mikroelektronika“. Obsahovala základní informace o této oblasti, o počítači a jeho všestranném využití. Byly organizovány besedy a promítání filmů o smyslu mikroelektroniky pro praktický život. Byl jsem přesvědčen, že nastolené programy mají velkou perspektivu. Vedle technických a ekonomických faktorů otevíraly cestu technické a humánní inteligenci, zakládaly podmínky demokratizaci, vytvářely předpoklady k mezinárodní spolupráci. Konkrétní naplňování cílů daných oblastí vyžadovalo nejen usilovnou politicko-organizátorskou činnost a netradiční politické aktivity, ale především potřebnou sumu vědeckotechnických informací a adekvátní spojence. Stranické organizace se nemohly obejít bez spolupráce s výzkumnými ústavy, předvýrobními, technickými a ekonomickými útvary. Politická aktivita vytvářela atmosféru k rozvoji duchovního života, ke zmírňování teorií o zvyšujícím se třídním boji. Orientace dokládala, že věda není jen úzce odbornou, ale vysoce společenskou záležitostí. V okrese se začaly formovat nové vztahy mezi nadstavbou a základnou. Žil jsem v přesvědčení, že se stáváme průkopníky spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek. Za politické aktivity v politické práci ve Zlíně jsem byl oceněn ústředním výborem KSČ, federální vládou a presidentem republiky mnoha vyznamenáními až po Řád práce. Za podporu rozvoje tváření, oboru 513, a po obhajobě práce na vysoké škole ekonomické jsem obdržel od rektora VUT v Brně zlatou plaketu školy.

12) Ve Zlíně jsem neuspěl

Tak jak byl zvyšován tlak na rozvoj mikroelektroniky, biotechnologií a na ochranu životního prostředí, zvyšovala se, ze strany dogmatiků, kritika mé osoby. Zvýšenou pozornost mně věnoval ústřední výbor KSČ a také různí novináři. Dogmatici zpochybňovali moji práci a vyvíjeli tlak, abych odešel z funkce. Šířily se fámy, že jsem nezvladatelný, nechci ustupovat ze svých názorů, podceňuji prý třídní boj. Neopomněli vrazit klín i mezi mě a předsedu Agrokombinátu Slušovice. Prý musím odejít kvůli němu, abych ho „nepřerostl“ a také ho „nezlikvidoval“. Jiní mluvili, že nastolením rozvojových programů jsem vážným způsobem „naboural“ pozornost principiální třídní politice, zradil komunistickou stranu. Na jednu konferenci obuvníků Svitu přijel neočekávaně tehdejší tajemník ÚV KSČ M. Jakeš. Mnozí ho považovali za obhájce baťova řídícího systému, který bude pilířem společenské přestavby a nového společenského klima. Jiní tvrdili, že je skrytým neschopným dogmatikem. Na jednání jsme seděli vedle sebe. V jeho průběhu mě oslovil a ptal se zda bych nešel do Prahy. Navrhoval, že bych se mohl starat v centru o oblast vědeckotechnického rozvoje. Pozitivně mluvil o programech, které byly rozvíjeny ve Zlíně, hovořil o problémech, které souvisely s pomalým tempem uvádění vědeckotechnických poznatků do života, o negativním vlivu stínové ekonomiky, o špatné investiční politice, o pomalém tempu restrukturalizace národního hospodářství apod. Právě v těchto oblastech bych mohl být užitečný. Mezi přáteli pak prohlásil, že bude nejlepší když budu pracovat v blízkosti ústředního výboru KSČ, přímo pod lucernou, kde budu mít omezené možnosti cokoliv zakládat nebo rozvíjet.

13) Nástup na ekonomické oddělení ÚV KSČ

Po dlouhých peripetiích jsem nastoupil do Prahy. Uvítání vedoucím ekonomického oddělení Z. Sojákem bylo rozpačité. Mluvil nesouvisle, nepodíval se přímo do očí. Vedle mnoha frází naznačil, abych opustil v Praze zlínské aktivity a slušovické manýry a nepočítal s jakoukoli analogií aktivit s politikou ledna 1968. Podivuhodné bylo, že sekretariát ÚV KSČ v té době ještě můj nástup na ekonomické oddělení neschválil. Je také pravdou, že nástup do Prahy jsem tvrdošíjně odmítal. Až po zásahu M. Jakeše jsem přece jen nastoupil. Při opožděném schvalování se G. Husák ptal proč je návrh na mé zařazení projednáván, když on ví, že do Prahy odmítám jít. Členové sekretariátu se rozesmáli. Návrh byl ale schválen.
Než jsem se porozhlédl po ústředním výboru a rozjímal kam budu zaměřovat svoje úsilí, požádal jsem předsedu československé akademie věd o rozhovor. Žádal jsem o spolupráci při tvorbě programů i při různých analýzách. V akademických pracovištích jsem viděl klíč k objektivním pohledům na různé politické aktivity. Předseda československé akademie akademik Říman, mě informoval o záměrech akademie a doporučil ke spolupráci konkrétní pracoviště. Nemínil jsem předkládat ÚV KSČ či doporučovat k projednání, zprávy subjektivního charakteru. Z jejich teoretických prací, propočtů a statistik jsem byl schopen porovnávat vývody akademie, stranická usnesení a skutečnost, vytvářet si svůj vlastní názor. Všeobecně bylo známo, že naše ekonomika má mnoho problémů.

14) Nepříjemné ukazatelé pro naše nár. hospodářství

Z ekonomických ukazatelů let osmdesátých minulého století vyplývalo, že dosahované hospodářské výsledky nemají výraznější vliv na kvalitu ekonomického a sociálního růstu. Míra našeho zaostávání za předními průmyslově vyspělými zeměmi se prohlubovala. Pokračovala vysoká materiálová náročnost tvorby národního důchodu včetně vysokých nároků na spotřebu živé práce. Tempo zvyšování technickoekonomické úrovně výrobků neodpovídalo potřebám domácího a zahraničního trhu. Modernizace a rekonstrukce tehdejších kapacit se prosazovaly velmi pomalu a jejich podíl na celkových investicích v národním hospodářství byl nízký. Potřebným způsobem nebyla zvyšována technologická úroveň výroby, malým zájmem výrobních podniků se snižovala účinnost výzkumného a vývojového potenciálu, zcela nedostatečně byly využívány dovozy technologických zařízení, nákupy licencí, vědeckotechnická spolupráce a využívání mezinárodních informací.
Z průmyslově vyspělých ekonomik bylo mnoho informací, které dávaly impuls k aktivitám ve směru vědecko-technického rozvoje. Například díky zásadním technickým zdokonalením výrobních procesů vzrostla produktivita práce v USA v letech 1960 – 80 o 87 %. Staly se průmyslovou velmocí právě využitím vědy. Za období let 1955 – 79 vzrostla produktivita práce ve zpracovatelském průmyslu o 29 %, ve strojírenství o 40 %. V Japonsku přibližně za stejné období vzrostla produktivita práce o 65 %. Nedostatky přetrvávaly v celé šíři společenského spektra. Ty se projevovaly v našem zaostáváním za předními průmyslově vyspělými zeměmi. Při srovnání naší ekonomiky s průmyslově vyspělými zeměmi dosahovali jsme zhruba dolního pásma zemí jako bylo Rakousko, Belgie, Francie. Náš rozdíl s těmito zeměmi představoval 30 %! Ve srovnání s ekonomikou SRN, Norskem, Dánskem, Kanadou, USA rozdíl činil 40 – 50 %!
I zde, na ekonomickém oddělení ústředního výboru kSČ, jsem se rozhodl podporovat všestranně aktivitu vědeckotechnické inteligence a finančně dotovat její aktivity. Mezinárodní srovnání bylo pro nás nepříznivé. Na jednoho vědce a inženýra připadalo ve Francii 164 amerických dolarů, ve Švýcarsku 144 tisíc, ve Švédsku 141 tisíc, v Holandsku 111 tisíc, v Anglii 100 tisíc, v USA 98 tisíc, v Belgii 80 tisíc, v Japonsku 78 tisíc amerických dolarů. A u nás? U nás 43 tisíc dolarů. Nebylo třeba žádných komentářů. Dynamika věcí vystupovala velmi ostře proti konservatismu, dogmatismu. Vše, co se mělo stát záleželo na člověku. Právem jsem se domníval, že další osudy společnosti jsou závislé na dialektické jednotě vědění a odpovědnosti, vědy a hodnot, morálky a také citů apod,, že je nutné aby každý člověk se stal „tvůrcem. To předpokládalo, aby spolu se vzdělaností byly vytvářený podmínky, aby vyšší kvalita potřeb člověka byla vůbec realizovatelná. Řešení takových problému bylo možné personálními opatřeními, cílevědomou snahou, aby na všech místech výrobních a technologických či společenských procesů byli lidé s potřebnou kvalifikací, vzděláním, zkušenostmi, organizačními schopnostmi. Naplňovat takové požadavky nebylo jednoduché. Byl jsem si vědom všech úskalí. Každý takový směr byl totiž, i v kolektivu mnoha pracovníků ústředního výboru KSČ, považován jako čin kontrarevoluční, čin proti zájmům dělnické třídy. Přesto jsem se snažil, aby na všech rozhodujících místech byli vysokoškoláci, lidé, kteří umějí posuzovat věci a události v širších souvislostech. Dobré výsledky byly postupně dosahovány, ale stejným způsobem se zvyšovaly útoky dogmatiků. A to i v Praze, mezi vysokými činiteli!

15) Kontakty s představiteli Státní komise vědeckotechnického rozvoje

Z mé nové funkce na ekonomickém oddělení ÜV KSČ vyplývala povinnost spolupracovat a zúčastňovat se shromáždění členů Státní komise vědeckotechnického a investičního rozvoje, kterou tehdy vedl J. Obzina, před tím ministr vnitra socialistického Československa. Každý program jednání komise bylo nutné pečlivě studovat a především konzultovat s odborným aktivem. Byl jsem rád, že se mnou spolupracovali představitelé mnoha významných teoretických a výzkumných pracovišť a z výroby a to z Prahy, z Brna, Zlína, Pardubic. Připravovali nejedno stanovisko pro předsednictvo komunistické strany. Tak se stalo i při projednávání zprávy Státní komise VTIR pod názvem : „Podíl vědy a techniky na růstu dynamiky národního hospodářství.“ Představitel této komise J. Obzina byl uspokojen prací komise. Konstatoval, že jeho pracoviště mají rozhodující podíl na správném zaměření vědeckovýzkumné základny naší republiky, že jeho přičiněním má věda v Československu rozhodující podíl na výrobním procesu, že některé dílčí nedostatky jsou objektivního rázu a ne vinou komise. Jeho tvrzení nekorespondovalo se znalostmi odborného aktivu ani z mými zkušenostmi z jihomoravského kraje a z okresů. Obdobný názor zaujímal i tajemník ÚV KSČ M. Jakeš. V souladu s jeho postojem a po konzultaci mého vystoupení s ním, jsem mohl na zasedání této komise konstatovat mj. : „..tvrzení, že úkoly ve vědeckotechnické oblasti byly naplňovány nemohou autoři myslet vážně…při hledání odpovědi na zvyšování dynamiky národního hospodářství nás zatím nenaplňuje žádný revoluční optimismus, jak tvrdí J. Obzina. Státní komise se musí připojit ke smutnému faktu, že nedošlo k žádnému výraznému obratu v uplatňování vědy a techniky v našem národním hospodářství…! Každý kdo sledoval vývoj vědy a techniky ve světě musel potvrdit, že průmyslově vyspělé země se řítí kosmickou rychlostí za společenským pokrokem, v němž mj. spatřují zdroj porážky socialistického společenství. Nabýval jsem přesvědčení, že příčinou zaostávání pokroku je konservatismus, lidský činitel. V souladu i s názory pronášenými na akademii společenských věd v Moskvě jsem byl přesvědčen, že socialismus má všechny předpoklady, v oblasti vědeckotechnického rozvoje, v oblasti lidských práv i lidského zdraví být lepším jak kapitalismus zbaví-li se, v ovlivňování společenských procesů, dogmatických stereotypů. Za stimulující otázku té doby jsem nepovažoval upevňování moci dělnické třídy prostřednictvím mnoha pochybných informátorů, kteří navíc o výrobě a o jejím smyslu moc nevěděli, ale fakt, že moc dělnické třídy lze posilovat prostřednictvím hodnot poznání, prostřednictvím nositelů těchto hodnot. Takové zkušenosti měli ve Slušovicích. Samozřejmě jsem byl za takové názory kritizován a dokonce takovou stížnost od J. Obziny řešil i M. Jakeš, ale v můj prospěch. Za podporu jsem byl M. Jakešovi vděčný.
V dalším období byl předkládán nejvyššímu stranickému orgánů dokument o vědeckotechnickém programu republiky na určité období. Povinností úseku, který jsem řídil bylo vypracovat stanovisko pro předsednictvo a buď program doporučit ke schválení anebo dát připomínky a dokument nedoporučit. K danému úkolu jsem využil široký odborný aktiv. Navržený program byl ověnčený mnoha velkými slovy o důležitosti Komplexního programu Rady vzájemné hospodáčské pomoci , ale celkem nečitelně hovořil o konkrétní pozornosti novým moderním technologiím a odvětvím jako byla mikroelektronika, biotechnologie, o potřebě strukturálních změn našeho hospodářství apod. Odborný aktiv doporučil zmíněný dokument neprojednávat pro svoji nekomplexnost, všeobecnost, ale přepracovat ho. Aniž jsme cokoliv konzultovali s předsedou federální vlády L. Štrougalem i on sám ze svých zkušeností doporučil předložený program neprojednávat. Tlak na konkrétnost, na jasnost cílů, na možnost velké a věcné kontroly, to přece nemohl být protispolečenský jev jak tvrdil i J. Obzina. Zastával jsem názor, že je třeba zbavovat se všech strnulostí, přestat přešlapovat na místě, ale naopak zrychlovat složitý proces změn struktury výroby, měnit řídící a organizátorskou práci. Vedení komunistické strany, sám M. Jakeš, nejednou o takových problémech hovořil, nejednou byly tyto otázky předmětem usnesení sjezdů a různých porad. Stav nutil nejen k velkým slovům, ale k nutnosti konkrétních činů. Bylo málo statečných, kteří by takové riziko podstoupili. Předpokladem jakékoliv činnosti bylo poznání potřeb našeho hospodářství, nadšení, tvůrčí činnost. Podstata práce politického pracovníka nemohla být jen ve čtení stranických usnesení, ale v zakládání nových vztahů mezi potřebou technického vzestupu a lidskými hodnotami. Povinnosti mě, jako politického pracovníka nejvyššího stranického orgánu, nebylo „odborničit“, ale razit cestu, vytvářet tlak na vůdce, doporučovat kam, v souladu se stranickým usnesením, jít. Chápal jsem, že to byla idea i tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Taková cesta se mnohým nelíbila, zejména pak se nelíbila činitelům Státní komise VTIR. Nejednou jsem byl varován mnohými představiteli teoretických pracovišť a výroby, že mocní mají „dlouhé prsty“, vše mně spočítají v době kdy to budu nejméně očekávat. Moje víra v pokrok překonávala i tyto invektivy. Přišel neočekávaný zvrat! Představitelem ÚV KSČ M. Jakešem a předsedou české vlády L. Adamcem jsem byl navržen do funkce místopředsedy české vlády a předsedy české komise VTIR. Bylo mně řečeno, že taková příležitost se naskýtá jednou za 25 let. L. Adamcem jsem byl vyzván ke „společnému boji“ za vědu a techniku. Po roce práce na ekonomickém oddělení ÚV KSČ jsem se stal vládním činitelem.

16) Po roce práce na ekonomickém oddělení činitelem české vlády

Uvedení do vládní funkce bylo rozpačité. Čtrnáct dnů před tímto aktem prováděli vedoucí činitelé hodnocení mého předchůdce a slíbili mu, že bude sloužit ve vládní funkci ještě dva roky. Moje jmenování bylo pro něj překvapením. Akt jeho odvolání a mé uvedení do funkce byl nemilý nejen pro něj, ale i pro mě. Přesun jsem v duchu považoval za prachobyčejný podvod na nás oba. Nicméně novou odpovědnost jsem si plně uvědomoval. Byl jsem nucen se zamýšlet znovu a hledat, pro novou práci, nová teoretická východiska.
K aktivitám na české vládě dávaly podnět nové jevy z mezinárodní oblasti. Na poradě představitelů komunistických stran v Moskvě generální tajemník KSSS M. Gorbačov tehdy mj. prohlásil „…Nyní budeme dělat skutečně to, co už dávno prohlašujeme – důsledně dodržovat zásadu rovnoprávnosti a nezávislosti, což zahrnuje odpovědnost každé strany za vývoj ve vlastní zemi…“ Byl to inspirující výrok. Americký sociolog Daniel Bell chápal vědeckotechnickou revoluci jako období postkapitalistické a postkomunistické. Dle něj nová technika, ekonomický růst a stratifikace společnosti měla být upřednostňována teorií hodnot poznání na úkor teorie hodnoty práce. V popředí společenského zájmu měla být sociální skupina techniků a v organizaci společenského života pak sociální skupiny vzdělaných profesionálů. Společnost se měla zaměřit na rozvoj vědy, informačních systémů, rozvíjet zdravotnictví, Starat se, aby vládní garnitury byly co nejobjektivnější, nezatížené třídními a osobními ambicemi, aby oplývaly nevšedním zájmem o vytváření nových intelektuálních technologií. I toto byl významný aspekt k další práci
Existovala řada usnesení ÚV KSČ o vědeckotechnickém pokroku, o jeho aplikaci. Obsah všech dokumentů a názorů bylo třeba rozebrat a plnit. Z dosud uplatňovaných koncepcí české komise jsem nevybočil, ale společně s činiteli této komise formoval perspektivy naší práce. Mimo dosavadních zaměření jsme soustřeďovali pozornost na vědeckovýrobní sdružení jako významného prostředku pro rychlejší získávání a zavádění nových technologií do průmyslové základny podniků české republiky. Přikláněl jsem se k těm, kteří říkali, že vědeckotechnický pokrok zdevastoval životní prostředí a zase jen vědeckotechnický pokrok může přírodní devastace mírnit, odstranit. Spolu s pracovníky s oblasti životního prostředí a za spolupráce akademických pracovišť byl dán podnět, aby byl vypracován návrh na postupné uzavírání podniků a závodů, které neúnosným způsobem znečisťovaly vodu, ovzduší, přírodu. Součástí tohoto textu měl být vypracován, s přímou účastí pracovišť akademie věd, návrh na využití kapacit uzavíraných podniků pro výrobu přístrojů a přístrojové techniky pro potřeby českých podniků a s možností mezinárodní směny. Projekt mezinárodního výrobního sdružení předpokládal výrobu, montáž, prodej výpočetní techniky a některých automatizačních prvků, robotiky, s přímou účastí výzkumných ústavů. V souladu se světovými trendy jsem si spolu s kolektivem dával úkol podílet se na přestavění zdeformovaného vědomí pracovníků mnoha pracovišť, skoncovat s ekonomickou lhostejností, pokrytectvím, apatií vůči potřebám naší společnosti. Orientace předpokládala důslednou orientaci na nové technologie se vším, co s takovou potřebou souviselo. Bylo třeba pracovat na politických reformách, ale i na reformách filosofických, mravních, právních i sociálních. Součástí naplňování představ byly i moje zahraniční cesty. Navštívil jsem Severní-Porýní- Vesfálsko v NSR, Paříž, USA a Kanadu. Při návštěvách těchto zemi jsem si znovu opakoval filosofii baťovské podnikatelské činnosti. Například teorie využití příležitostí a vytváření příležitostí, teorie neustálých analýz svých činností a jejich srovnávání ze zkušenostmi nejvyspělejších světových ekonomik, teorie systematická orientace na vědeckotechnický pokrok s cílem být v této oblasti první a nejlepší, teorie optimálních technologických cyklů vyráběné produkce, teorie být první ve výkonnosti, teorie optimální sociální politiky, teorie stanovení monopolní ceny výrobků, teorie realizace optimálního zisku apod. Koneckonců byly zde praktické zkušenosti z Agrokombinátu Slušovice. S představiteli rezortů v USA a v Kanadě a vědecko-výrobních subjektů jsem podepsal Úmluvy či Memoranda o další spolupráci. Úmluva a Memoranda měla být konkretizována. Všichni projevili zájem o spolupráci a vycházeli nám vstříc. Naše projekty byl náročné. Na centrální úrovni se nesetkávaly s pochopením. Daný politický sytém také nedovoloval, oproti názoru M. Gorbačova o vlastní cestě, samostatně a vstřícně cokoliv řešit. Mnohé diskuse o životním prostředí byly považovány jako protistranický, protispolečenský jev, jisté ztotožňování se s protispolečenskými silami. Se strany nejvyšších činitelů chyběla účinná politická podpora, odvaha, vůle, problémy řešit.
Můj přesun do vládní funkce byl provázen mnoha líbivými slovy o mých zkušenostech a o mé energii. Sám jsem vládní funkci považoval za prachobyčejný podvod s motivací „když jsi tak chytrý a do všeho kecáš, jak říkali nejvyšší činitelé ÚV KSČ, tak ukaž co umíš“! Počítali zřejmě se si pád připravím sám. S některými pracovníky nemělo smysl diskutovat. Jejich mozkové pochody nevnímali společenskou realitu, nevnímali nálady a názory lidí, nevnímali světové procesy ani problémy a potřeby našeho lidu. Byly obaleny životem překonanými frázemi o třídním boji. Byl jsem přesvědčen, že přispívají ke krizi v naší společnosti. Otázky intenzifikace výroby, produktivity práce, efektivnosti zahraničních směn, využití vzdělanosti společenských vrstev, považovali za druhořadý jev. Spojitost ekonomických reforem s reformami politickými, filosofickými, právními, mravními, sociálními, považovali za nesmysl. Jakýsi vzdor vůči vládcům mě nutil nečekat a intenzivně pracovat. Zvolil jsem obvyklou moji cestu úzké spolupráce s teoretickými a vědecko-výrobními pracovišti. Požádal jsem o konkrétní pomoc vysokou školu ekonomickou. Děkan výrobně-ekonomické fakulty mně vyšel vstříc a na půl úvazku uvolnil svého zástupce k pomoci na české komisi VTIR. Pomáhal formovat program, jeho zdůvodnění, pomáhal vypracovávat stanoviska k různým oblastem společenského života. Stal se významným spolupracovníkem. Vypracovali jsme novou organizaci pracovišť komise tak, aby lépe reagovaly na potřeby společnosti. Nová struktura měla obrážet orientaci na rozšiřování perspektivních odvětví české republiky, na problematiku životního prostředí. Do popředí jsme dávali koncepce vypracované pracovišti akademie věd jako bylo zakládání „ohnisek“ vědeckotechnického rozvoje, na kterých měla česká společnost zájem. Jejich prostřednictvím měl procházet proces úspěšné integrace vědy do výroby, potřebnými finančními dotacemi podporovat rozvoj nových odvětví, všestranně podporovat aktivitu vědeckotechnické inteligence. Velká pozornost byla věnována životnímu prostředí, především problematice severních Čech. Byla navázaná mezinárodní spolupráce. Dle dohod ze zahraničními subjekty, především se Severním-Porýním-Vesfálskem, měly některé odsiřovací jednotky našich elektráren pracovat již v roce 1991 !! Nepracují však dodnes. Ve stejném období měla být zahájena společná výroba se USA některých významných strojů pro obuvnický a oděvní průmysl! K problematice vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí jsem 2x vystoupil v pořadu Živá slova v československém rozhlase.

17) Zvláštní zájem předsedy české vlády L. Adamce

Za krátké období mé práce ve vládní funkci mě pozval předseda české vlády L. Adamec na přátelské posezení. Sedli jsme do příjemné místnosti za jeho pracovnou. Nalil dobré víno a poskytl malé občerstvení. Po úvodních formalitách se mě zeptal zda jsem ochoten poslechnout si jím zpracovaný program další orientace komunistické strany Československa. Řekl, že práce ústředního výboru se mu nelíbí protože neřeší aktuální problémy naší republiky. Mínil vyjít s programem, který předpokládal, že právě on se stane generálním tajemníkem strany a mě slíbil, že mě „udělá“ druhým tajemníkem. Četl a já poslouchal se zájmem, zaujetím. Reagoval na společenskou přestavbu a na potřebu její rychlé realizace. Rozhodně to nebyl špatný program. Když dočetl ocenil jsem jeho práci. Požádal mě, abych se k němu připojil a také řekl M. Jakešovi, že on s ním (L. Adamec) nepočítá, aby se také M. Jakeš sám vzdal funkce. Po krátké rozmluvě jsem se zeptal proč svůj návrh, program, neprojedná s gen. tajemníkem M. Jakešem a s členy předsednictva, sám. Jistě by ho mnozí podpořili včetně M. Jakeše. Nebylo správné distancovat se od ústředního výboru a hledat, zákulisním jednáním, cesty a spojence k absolutní moci. Odmítl jsem i jeho návrh, abych se stal druhým tajemníkem ÚV KSČ. O takovou funkci jsem neměl zájem. Chtěl jsem se vrátit do průmyslových závodů anebo do oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. Odmítl jsem cokoliv za něj projednávat s M. Jakešem a dokonce mu otevřeně říci, aby odešel, jak mínil L. Adamec. Rozešli jsme se aniž jsme dospěli k nějakým závěrům. Viděl jsem, že je nespokojený.

18) V aktivitách ve vládě mě přestal L. Adamec podporovat

Můj postoj, k jeho osobním zájmům, se záhy projevil. Na jednání vedení české vlády s předsedy krajských národních výborů měly být projednány otázky životního prostředí v české republice. Ve shodě s L. Adamcem jsem, spolu s kolektivem, připravil kritické vystoupení, odsoudil benevolenci představitelů národních výborů i jejich nedostatečnou osobní odpovědnost za ochranu životního prostředí. Na konkrétních faktech dokladoval ztráty na lidském zdraví a škody pro národní hospodářství. Podstatu mého vystoupení v srpnu 1987 otiskl časopis Tvorba a Hospodářské noviny. Bylo řečeno mj., že „…národní výbory podle zákona 35/1967 nevyužívají vůči znečišťovatelům přírody ekonomických nástrojů, nevyužívají ani závazných předpisů, ale dříve znečisťovatele tolerují, že národní výbory nepovažují zdraví obyvatel za základní hodnotu společnosti, některé národní výbory se touto problematikou vůbec nezabývají….“ Byly vyjmenovány naprosto konkrétně. Následná diskuse byla nepříjemná, otevřená. Předsedové národních výborů považovali některá moje tvrzení za falešná, nepravdivá, tendenční. To jsem musel odmítnout. Všechna fakta byla převzata z jejich prostředí, z jejich útvarů, což oni nevěděli a ani netušili, že by činovníci vlády zkoumali skutečnost přímo u nich, na místě. Za moje nekompromisní vystoupení jsem byl nakonec kritizován předsedou české vlády L. Adamcem já. Vystoupení a kritiku národních výborů považoval za můj subjektivní názor a předsedům KNV se za moje vystoupení omluvil.

19) Jednání s panem Baťou v Kanadě

Z titulu funkce jsem se zúčastnil některých jednání s činiteli firmy Baťa. Firma Baťa to byl významný komplex. Měl jsem osobní zájem, aby spolupráce s tak významným průmyslovým a obchodním komplexem dostávala konkrétní podobu. Jako místopředseda české vlády pro vědeckotechnický rozvoj jsem se již v roce 1987, tedy v určitém předstihu než problematiku projednávala federální vláda, zúčastnil jednání delegace firmy Baťa s předsedou Státní plánovací komise, panem Potáčem. Mohl jsem tak částečně proniknout do problémů dosud nevyřešených vzájemných vztahů mezi panem Baťou a ČSSR. Problémy týkající se nápravy chyb při znárodňování a vyvlastnění jeho majetku nebyly jednoduché, ale řešitelné. Při mé zahraniční cestě do Francie, USA a Kanady bylo rozhodnuto, že budu pokračovat v jednání, které bylo započalo v Praze. Na cestu do Kanady jsem se dobře připravil a spolu s experty se zahraničního obchodu, SPK, výroby, soustředil řadu námětů, jak přimět, aby pan Baťa vstoupil do československého průmyslu. Byly to návrhy na spolupráci ve výzkumné oblasti, ve výrobě i v kooperaci. Pro pana Baťu jsem vezl osobní poselství generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše s pozváním do Prahy. Vezl jsem pro pana Baťu i skromné dary, filmové záběry z jeho života jako juniora ve Zlíně a výrobek boty z druhého roku po zahájení výroby v jeho firmě.
V Torontu na letišti nás vítal náš velvyslanec v Kanadě a vedoucí obchodního oddělení zastupitelského úřadu. Vítal nás také muž, který prý byl vyslán za mnou z ministerstva zahraničního obchodu. Prý mně měl pomoci v jednání. Domníval jsem se, že jde o vtip. Já jsem nikoho nezval. Moje delegace byla schválena bez jakéhokoliv rádce. V areálu firmy nás uvítal pan Baťa a nejvyšší představitelé firmy, manželka pana Bati, syn a další pracovníci. Uvítání bylo srdečné. „Tak vítejte u nás“, prohlásil pan Baťa a tiskl mně ruku. „Slyšel jsem, že chcete prorazit k nám, což já vítám. Ale co komunisté ve Zlíně?“ Usmál jsem se. Odpověděl jsem, že i komunisté mají zájem o vzájemnou spolupráci. „Tomu moc nevěřím“, odvětil. Společně jsme odešli do areálu firmy. Po prohlídce administrativní budovy a muzea bot, které vedla paní Baťová, vynikající, vzdělaná žena, jsme zasedli k jednání. Po úvodních formalitách jsem se ujal slova a přednesl naše přání a návrhy na spolupráci. Předal mu dary ze Zlína a také poselství generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Bedlivě ho četl. Po jednání mně ale řekl, že ho přijímá, ale generálnímu tajemníkovi moc nevěří. Prý není čestný. V onu chvíli jsem ho omlouval a ujišťoval, že i on má zájem na spolupráci, že jsem do Kanady přijel s jeho vědomím a přáním. V oficiálním i soukromém jednání měl i pan Baťa mnoho námětů ke spolupráci, byť východisko k ní spatřoval ve vyřešení politických, ekonomických a obchodních „rovin.“ V soukromém rozhovoru otevřeně prohlásil, že dobře ví, že nejsme žádnou chudou zemí, ale na naše poměry zemí bohatou. Měl dokonce zájem pomoci nám vymáhat pohledávky v zemích středního východu, z čehož by si bral určitý podíl za jeho pohledávky u nás. Neopomněl prohlásit, že vůči komunistům bude neústupný a samozřejmě si kladl řadu pro mě pochopitelných politických a ekonomických otázek. Opakovaně prohlašoval, že není přesvědčen, že generální tajemník ÚV KSČ je veden poctivými úmysly, což jsem vyvracel. V průběhu slavnostního oběda se mluvilo o mnoha politických otázkách. Pan Baťa chtěl znát, co se u nás vlastně děje. Odpověděl jsem, že u nás probíhá, byť strašně váhavě, proces společenské přestavby a demokratizace, že jsou vytvářeny podmínky, aby i on se mohl svobodně vracet do Československa, v něm svobodně podnikat a podílet se na rozvoji československého průmyslu. Shodovali jsme se však v názorech, že u nás jsou jisté problémy v personální práci, jako klíčového faktoru k pochopení smyslu přestavby a rozvoje demokracie. Tvrdil jsem, že tentokrát většina činitelů ve státě i v komunistické straně, téměř celá společnost, míní přestavbu dotáhnout do konce.
Po slavnostním obědě jsem s panem Baťou, za přítomnosti kompletního vedení jeho firmy, mé delegace, našeho velvyslance a dalších přítomných činitelů, podepsal Memorandum. Bylo v něm zakotveno, že v průběhu jednání byla vzata na vědomí navrhovaná oblast kooperace, ale její konkretizace bude odvislá od nalezení společných, vzájemně přijatelných, formulací k vyřešení starých neuzavřených záležitostí. Pozvání přijal za podmínek, že ony formulace se stanou skutečností. Na závěr, spolu s malým dárkem, mě požádal, abych „prosekával“ cestu k nim a k oboustranné spolupráci. Pozval mě znovu k návštěvě jeho komplexu a do Kanady. Přijetí i průběh otevřeného jednání ve mně zanechal dobrý pocit. Věděl jsem však kolik odpovědné, složité práce ještě je před námi a že nebude v našich podmínkách jednoduchá.

20) I v Kanadě byly intriky

V Kanadě následovala další jednání. Protože jedním se stěžejních problémů mého úseku na české vládě byla vědecko výrobní sdružení vítal jsem jednání s Compenent and technology Supply Inc. o možnostech dodávek elektronických dílů pro kompletaci počítačů, získal jsem informace o způsobech financování výzkumu, možnostech spolupráce ve vědecké oblasti, o výrobě ekologických zařízení, odsíření elektráren, o čističkách vod, o výrobě malého jaderného reaktoru apod. Na závěr svého pobytu jsem se setkal na našem velvyslanectví s ministrem kanadské vlády pro vědu. V rozhovorech byla potvrzena nutnost a užitečnost uzavřít mezi našimi zeměmi příslušnou dohodu o spolupráci ve vybraných oblastech vědeckotechnické spolupráce, které sám ministr doporučil. O mnohých aspektech jsme hovořili naprosto konkrétně. Bylo to užitečné a slibné jednání. Jednání pokračovalo i při dalším jednání s představiteli vybraných firem a tajemnicí ministra pro vědu. Jednání se zúčastnil vedoucí našeho obchodního oddělení v Kanadě a také muž, který na letišti prohlásil, že mně přijel pomoci v jednání. V rozsáhlé diskusi o možnostech konkrétní spolupráce z nenadání se přihlásil o slovo onen muž, který mně „přijel pomoci“ v jednání s panem Baťou. Řekl, že sice projednávám významné projekty spolupráce, ale ve funkci místopředsedy české vlády stejně nebudu. Prý budu odvolán, což jsem sám tehdy ještě nevěděl. Neuvěřitelná rána pod pás. Přátelé z Kanady, ale i členové mé delegace se po sobě pootočili a cosi si šuškali. Rázem jsem pochopil proč přijel. Chtěl shodit výsledky jednání, vzbudit nedůvěru, vyvolat pochybnosti o důvěryhodnosti mého jednání. Přesto jednání skončila slibem, že z obou stran učiníme potřebné kroky k rozvoji spolupráce. V soukromí jsem se s oním pánem pohádal. Řekl mně, že není doba, aby se konkretizovala činnost s panem Baťou a kanadskými institucemi. Odpověděl jsem, že do Kanady jsem nepřijel, abych zde vyprávěl jak bojovali a vítězili bolševici v Rusku, ale jako představitel ČSR se zájmem pomoci české výrobní základně a výrobnímu procesu. Rozpálený, rudý, odešel a více jsme spolu nemluvili. Vyhýbal jsem se mu. Dlouho jsem přemýšlel kdo za tím stojí. Samozřejmě, že ti kdo nepřáli rozvoji spolupráce s panem Baťou a nebylo třeba chodit daleko. Tací byli v ústředním výboru KSČ, ve federální vládě, především na Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, kterou vedl J. Obzina, v orgánech ministerstva vnitra. Domů jsem se vracel sice spokojený s novým poznáním, s průběhem řady jednání, ale roztrpčený. Tušil cosi nekalého….

21) Pochybné informace a konec mé práce

Ještě jsem se nevrátil na své pracoviště a nadřízení měli v rukou jakousi zprávu, ač nevím od koho, jen dedukuji, že z orgánů vnitra, že jednání nebylo dobré. Pan Baťa prý o spolupráci s Československem neprojevil žádný zájem, spolupráci s námi prý odmítá. Lháři a podvodníci skutečně nevymřeli! Zpracoval jsem písemnou zprávu z cesty a předal všem odpovědným nadřízeným orgánům. Oproti informátorovi jsem tvrdil, že cesta ke spolupráci je možná, ale vyžaduje mnoho otevřeného a upřímného jednání.
Práce komise, kterou jsem vedl vedla jednoznačně do oblastí vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. K připomenutí zopakuji některé poznámky, které jsem pronesl na aktivu pracovníků české komise VTIR jako směr naší aktivity: „… shodli jsme se, že musíme společně s akademií věd, vysokými školami vytipovat rozhodující úkoly vědeckotechnického rozvoje a na tyto úkoly soustředit všechny dostupné prostředky…při péči o tuto oblast a o životní prostředí budeme hledat účinné a netradiční formy a jim přizpůsobíme personální práci…Současný stav české ekonomiky není dobrý. Negativní tendence se prohloubily a hospodářské výsledky byly horší….Naléhavým úkolem je zvýšit technickoekonomickou úroveň české výrobní základny, přeorientovat investiční politiku, významně podpořit změny ve struktuře českého hospodářství…Nová struktura rezortu a organizační řád vytváří těmto potřebám rámec, měla by napomáhat zrychlování aktivity českých orgánů i podniků na konkrétní oblasti vědeckotechnického rozvoje i životního prostředí a zajistit, aby řešení nebyla polovičatá, aby se neustupovalo před překážkami….Za řešení strategických záměrů české ekonomiky převezmeme konkrétní osobní odpovědnost …“
Bohužel po návrhu, aby Česká komise pro vědeckotechnický rozvoj a investiční rozvoj nesla název ministerstvo životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje s potřebnými pravomocemi, jsem byl odvolán z funkce a nastoupil na 13. oddělení ÚV KSČ jako vedoucí. To byl výsměch všemu! Tak ubohou personální práci mohli dělat jen dogmatici s nezájmem o rozvoj výrobních sil a vztahů u nás. Předseda české vlády L. Adamec mně oznámil, že rezort, který vedu se, v rámci společenské přestavby ruší a já budu odvolán z funkce místopředsedy vlády a předsedy české komise VTIR. M. Jakeš mně nabídl funkci vedoucího oddělení státní administrativy ÚV KSČ. Za tři roky mého působení v Praze třetí funkce!! To nemá obdoby.

22) Přesun zpět na ÚV KSČ

Koncem července 1988 jsem nastoupil do funkce vedoucího oddělení státní administrativy ÚV KSČ. V duchu se zlobil na M. Jakeše za rozpačitou a dle mého názoru nezodpovědnou personální práci. Litoval jsem chvíle kdy jsem dal souhlas s mým přesunem do Prahy, slíbil si, že Jakeše už podporovat nebudu. Posléze jsem pochopil, že i pro něj nebylo jednoduché když mu L. Adamec oznámil, že mně nechce a dává mně k dispozici. Musel hledat rychlé řešení, novou variantu zařazení. Neměl asi momentálně jiné východisko. V nové funkci jsem nebyl spokojen. Nová práce mezi vnitrem a armádou mě nebavila a já tušil, že jde o krok likvidační. Mínil jsem se vrátit, v nejkratší možné době, do oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. V jednom rozhovoru s přáteli také generální tajemník prohlásil, že to „s Hegenbartem bylo jaksi rychle uděláno“. Dle mého názoru byl můj přesun z vládní funkce zpět na ÚV KSČ krokem nečestným, neupřímným. Obecné formulace, které můj přesun vysvětlovaly, byly falešné. Při jednání s gen. tajemníkem M. Jakešem jsem požádal o souhlas, abych mohl i nadále pokračovat v kontrole mnoha ujednání se zahraničnímu subjekty, které jsem inicioval ve vládní funkci. Souhlasil. Souhlasil i tajemník ÚV KSČ Jozef Lenárt. K J. Lenártovi jsem měl blízko. Obdivoval jsem jeho znalosti a také velké zkušenosti s využívání Baťových řídících systémů. Poznal jsem, že i on je nakloněn mým představám a celkové filosofii práce. Když byl ve funkci prvního tajemníka KSS a já byl služebně v Bratislavě, vždy mě přijal a hovořil o vědeckotechnických projektech a úspěších slovenských akademických pracovišť. Rád mně předával překlady řady světových filosofů a ekonomů. Byly to inspirující teorie. Vysoce jsem si ho vážil a také s ním spolupracoval i v této mé nové funkci, která zdánlivě s vědeckotechnickým rozvojem nesouvisela.
Při nástupu do nové funkce jsem si vzpomněl na negativní hodnocení 13. oddělení jak se všeobecně toto oddělení nazývalo, z dob dávno minulých. Prý se angažovalo ve všech nehoráznostech minulých dob, dokonce je iniciovalo. Pracovníci tohoto oddělení prý měli „zakrvavené“ ruce. Nemohl jsem opomenout různá negativní hodnocení tzv. protisocialistických sil a požadavek nejvyšších činitelů vypořádat se s nimi. Nad tímto problémem jsem dlouho přemýšlel. Odmyslel-li jsem si skutečné nepřátelé naší vlasti jako byly fašisté či mnozí šlechtici, pak jsem nikdy neslyšel definici, co to jsou ty protispolečenské síly. Byli to ti, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb nebo ti, kteří tento pohyb brzdili? Znal jsem, a také s nimi spolupracoval, mnoho lidí například ze Slušovic, z akademie věd, výzkumných ústavů, vysokých škol, z výroby, kteří aktivně pracovali, volali po zrychlení tempa společenské přestavby ku prospěchu československé společnosti. Nedošel jsem k závěru, že by byli protispolečenskými silami jen proto, že opovrhují dogmatismem a neschopnostmi mnoha činitelů komunistické strany, těch kteří se báli vzruchu, báli se pokroku, báli se všeho nad čím ztráceli kontrolu. Zařazením na toto věhlasné oddělení mě i mnoho přátel považovalo za jednoho z dogmatiků, který neobstál na úseku vědeckotechnického rozvoje a počítali jak se budu, v rámci tužby po moci, předvádět honbou na inteligenci . Taková verse mně nebyla vlastní a nemohla projít. Můj problém nemohl spočívat v nerespektování zásad výstavby socialismu, můj problém spočíval v pochopení a posuzování využívání společenských sil k této výstavbě. Byl přece rozdíl mezi člověkem, který chápal podstatu společenského pokroku a uspokojování potřeb společnosti a člověkem, který sice také o pokroku mluvil, ale současně všemi prostředky ho brzdil. Už na okresní a krajské úrovní jsem dobře chápal nebezpečí, které hrozilo z obav vzestupu takových osobnosti, které měli jen úzký pohled a vidinu osobního prospěchu. Chybělo jim hlubší pochopení podstaty společenského pohybu. Společenský pokrok nemohl nikdy spočívat v konzervaci stavu. Konservatismus nemohl být žádnou perspektivou. Například v knize „ K teorii a praxi výstavby strany“ se mj. psalo, že „stranické vedení společnosti je objektivně nutným vztahem mezi komunistickou stranou a nejširšími masami pracujících…Tento vztah nemá administrativně mocenský charakter. Smyslem stranického vedení je zabezpečit optimální rozvoj společnosti z hlediska uspokojování potřeb a zájmů dělnické třídy a ostatních pracujících….“
Problematiku práce státních orgánů, prokuratur, soudů, arbitráže, vnitra a armády, posléze i kanceláře presidenta republiky, jsem neznal. Bezpochyby zákonitě vzrůstaly ve mně určité obavy co tady budu dělat. Ještě před uvedením do nové funkce mně gen. tajemník M. Jakeš umožnil, abych v jeho pracovních prostorách se seznámil s kádrovými materiály všech pracovníků oddělení. Byl to jeho prozíravý čin. Pochopil jsem proč. Mnoho pracovníků bylo příslušníky vnitra a armády s vysokými hodnostmi. Pracovali na ústředním výboru, ale platili je a odměňovali jejich mateřské instituce. Taková praxe byla pro mě nepochopitelná. Museli přece sloužit tomu kdo je platil a odměňoval. Po důkladném studiu kádrových materiálů jsem si mohl udělat obrázek od koho co mohu čekat. Na poradě celého oddělení následovalo mé uvedení do funkce a pohovor s generálním tajemníkem. Odsoudil praxi mého předchůdce, který prý často vysedával u ministrů a pletl se do jejich kompetencí. V přístupu k úkolům prý byl váhavý a nerozhodný. Nabádal mě, abych se řídil zásadami „O práci aparátu ústředního výboru KSČ“, které schválil sekretariát a soustředil se především na vypracování politické linie v souladu se společenskou přestavbou a nezasahoval do kompetencí ministrů a náměstků, jakož i dalších vedoucích činitelů státních orgánů. Bylo třeba vytvořit podmínky, aby byly zpřetrhány všechny léty propracované vazby ústředního výboru a ministerstva vnitra, armády a dalších resortů. Za mimořádně složitý, ale nutný považoval politický úkol, zajistit odchod všech důstojníků vnitra a armády, kteří pracovali na ústředním výboru a také vypracovat koncepci a náplň práce oddělení a jednotlivých odborů. Mluvili jsme i o minulé práci ve vládě. Kladně hodnotil navázané kontakty s republikou Severní-Porýní-Vesfálsko, s Kanadou. Souhlasil, abych naplňování vzájemných dohod čas od času kontroloval a informoval ho. Některé kontrolní dny se konali u něj v kanceláři za účasti představitelů resortů. Slíbil mně podporu a popřál úspěchy.
Svým podřízeným jsem řekl, že jejich práci budu považovat za užitečnou pouze tehdy, bude-li v souladu s filosofií společenské přestavby, bude-li napomáhat tvorbě právního státu a k rozvoji demokracie. Také jsem upozornil, že jakékoliv vazby a předávání informací z oddělení bývalým vysokým činitelům ministerstva vnitra či SK VTIR nebudu tolerovat. Nemínil jsem tolerovat jakékoliv zasahování do aktivit ústavních činitelů. Vedoucí úloha strany nespočívala v nahrazování kompetentních osob, ale ve stanovení linie a kontrole naplňování této linie. Politika na tomto úseku měla napomáhat k řešení problémů společnosti a také vycházet vstříc trendům evropského kontinentu. Nesmírně cennými byly mezinárodní dokumenty k lidským právům. Československý stát se přihlásil k závěrům z Helsink, přijal i vídeňská ujednání. Stejně významné zkušenosti spočívaly v poznání jak tyto úseky pracují v zahraničí. Navštívil jsem Sovětský svaz, Maďarsko a NDR. Po návratu požádal Ústav marxismu-leninismu, vojenskou akademii, vysokou kolu SNB a ústavně-právní pracoviště akademie věd, aby vypracovaly teoretický dokument pod názvem „Obrana a ochrana socialistické společnosti v podmínkách společenské přestavby“. Dokument se měl stát základem pro vypracování koncepce práce oddělení a náplně práce odborů a jednotlivých pracovníků. Současně jsem měl zájem, aby došlo ke zrušení dosavadní struktury oddělení, aby byly zrušeny odbory právní, bezpečnostní a branné politiky a nahrazeny dvěma odbory. Jedním s názvem „Využívání a zneužívání práva v činnosti komunistů v rozhodujících úsecích státní moci“, a druhý, který se měl zabývat „Lidskými právy a životním prostředím“. Pro mnohé to byla hrozivá bomba! To prý tu ještě nebylo. Oba takové odbory vyžadovaly pracovníky s potřebným vzděláním a zkušenostmi. Oddělení bylo ve varu. V souladu s názorem a s doporučením gen. tajemníka M. Jakeše začalo přemisťování řady pracovníků, důstojníků, zpět na ministerstvo vnitra a ministerstvo obrany. Přicházeli pracovníci mladí s právním a filosofickým vzděláním.

23) Jaké byly zájmy předsedy ÚV SSM?

V tomto období k mému překvapení mně volal předseda ÚV SSM V. Mohorita. Řekl, že ví jak těžce sháním dobré pracovníky a tudíž mně nabízí jednoho muže, kterého pro mé potřeby okamžitě uvolní. Dokonce prý pochází ze Zlína, zřejmě si budeme rozumět. Odpověděl jsem, že vše zvážím. Návrh se mně zdál podivný. Byl jsem totiž informován, že V. Mohorita se často schází s vedoucím činitelem pražské stranické organizace a P. Minaříkem šéfredaktorem Signálu, o čemž mně sám šéfredaktor informoval. Nepovažoval jsem návrh jako kvalitativní posílení oddělení, ale jako možnost V. Mohority získávat informace o mně a z našich pracovišť. Návrh předsedy SSM jsem považoval za pozoruhodný jev. Definitivní vyjádření jsem oddaloval až návrh vešel v zapomnění.

24) S novou strukturou i nový název oddělení

Vedení ústředního výboru byl předložen návrh na změnu názvu oddělení. Mělo nést
dočasný název Právní nebo Státně právní oddělení. Jednání však bylo vedením strany odloženo. Tajemník Karel Hofman a šéf politicko-organizačního oddělení mně oznámili, že se vše bude řešit až po 16. sjezdu KSČ. Dosavadní vedoucí odboru bezpečnostní politiky odešel zpět na ministerstvo vnitra. Vedením odboru byl pověřen mladý právník JUDr. M. Kružík, který pocházel z Brna. Obdržel úkol průběžně pracovat na koncepci oddělení a vyhledávat schopné kádry. Mnou připravený návrh nové struktury oddělení a také obsahu, konzultoval na pracovištích ministerstva vnitra. Vrátil se krajně rozladěný a rozčilený. Někteří činitelé ministerstva vnitra prý ho pojmenovali „blbcem“ a mě „zločincem“. Návrh se jim nelíbil, absolutně ho odsuzovali, prý jde o cílený útok na jejich práci. Výroky považoval vůči nám, vůči mně a jemu, za krajně nebezpečné, zlé. Já jsem však nemínil ustoupit.

25) Leden 1989 cesta ke společenskému převratu

Významnou a dle mého názoru rozhodující etapou, pro další vývoj naší společnosti byly události ledna 1989. Názory M. Jakeše jsem dobře znal a věděl jsem, že z jakýmikoliv mocenskými zásahy proti demonstrujícím občanům, nesouhlasil, odmítal je. V době před 15. lednem 89 přišla od ministra vnitra a jeho kolegů zvláštní informace. Ten den se, dle nich, mělo sejít na Václavském náměstí mnoho „pankáčů“, svezených z celé republiky a také některé malé skupinky mládeže z pražských vysokých škol. Předsednictvo se touto akcí zabývalo, ale oddělení, které jsem vedl nepřijalo žádné závěry. Měl jsem totiž důvěrné depeše, že jde o záměrně skreslenou informaci ministerstva vnitra. Odjel jsem domů na Vysočinu a událostem se nemínil věnovat. Zaujala mě však informace mého pomocníka z novin Večerní Praha. Jacísi „studenti“ prostřednictvím disidentů prý vyzývali ostatní studenty, aby se za myšlenky Václava Havla upálili. Tuto informaci jsem považoval jako vážnou. V. Havel prý byl nucen veřejně reagovat a vyzvat studenty, aby od záměrů upustili a podporu jeho myšlenkám vyjádřili jinak. Tyto akty jsem považoval jako otevřenou a organizovanou podporu V. Havlovi i od některých oficiálních pražských činitelů a ministerstva vnitra. Taková iniciativa a její možné pozadí, mě nutila abych jel do Prahy a podíval se na Václavské náměstí. Za druhé jsem chtěl vidět ony „pankáče“, o kterých informovali nejvyšší činitelé ministerstva vnitra. Z Vysočiny jsem volal do Prahy, aby se mnou se šli podívat na Václavské náměstí generální prokurátor JUDr. Pieščak, ministři vnitra federace F. Kincl a české republiky F. Jireček. Sešli jsme se. Při pohledu na masy lidí na Václavském náměstí jsem se nepřestával divit. Přeplněné Václavské náměstí totiž nesvědčilo, že šlo o nějaký sraz „pankáčů“. To byl veliký všenárodní protest, požadavek na odchod nejvyšších činitelů komunistické strany a vlády, pokus o odstranění vedoucí úlohy komunistické strany a o likvidaci politického systému. Informace ministerstva vnitra pro vedení KSČ byla, podle mě, falešná. Na přeplněném náměstí jsme viděli zásah bezpečnostních jednotek, použití obušků, vodních děl i služebních psů. Zásah měl napomoci k vyklizení prostoru. Brutální zásahy byly děsivé. Požádal jsem mé společníky, aby se k zásahu vyjádřili a řekli kdo dal k tomuto zásahu rozkaz. Nikdo se k zásahu nehlásil, ale naopak zásah odsoudili a tvrdili, že to nebyl příkaz ministrů vnitra. Pak koho? Situace vyžadovala, aby se urychleně sešel ústřední výbor KSČ, vyhodnotil situaci a vyvodil závěry vůči všem, kteří dali pokyn k tak brutálnímu zásahu, aby definoval kroky k dalšímu společenskému, politickému vývoji. Bylo třeba přejít do ofensivy a určovat společenský ohyb.
Zasedání svoláno nebylo. Vzniklou situací se, na základě pokynů generálního tajemníka M. Jakeše, předsednictva komunistické strany, zabývala vláda, posléze předsednictvo Federálního shromáždění. Do popředí vystupoval návrh předsedy FS A. Indry na zpřísnění opatření vůči demonstrujícím. Předseda legislativní rady federální vlády M. Čalfa takový návrh projednával ve stranické skupině předsednictva FS. Komunisté však jeho návrh na zpřísnění opatření odmítali. M. Čalfa si stěžoval, že je třeba s těmito komunisty „zatočit.“ Nakonec byl návrh doporučen a předsednictvo FS schválilo návrh federální vlády. Po vyhodnocení lednových události v předsednictvu FS a ve federální vládě byly vytvořeny podmínky k jednání předsednictva ÚV KSČ. Dle informací se měli vyjádřit všichni členové předsednictva bez rozdílu. Ocenili zásah Pohotovostního pluku SNB a doporučili, aby K. Urbánek, předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích, Pohotovostní pluk navštívil a ocenil jejich zásah. Předsednictvem byla schválena i komise – pomocný aktiv z pracovníků různých úseků v čele s vedoucím ideologického oddělení J. Jeníkem. Aktiv měl vyhodnocovat politickou situaci a doporučovat předsednictvu strany reálné politické prostředky k řešení společenské situace. Opatření však nevedla k uklidnění situace. Naopak. Nejednotnost v posuzování zákroku byla zřejmá i v kolektivu pracovníků ústředního výboru KSČ.

26) Stanovisko oddělení, které jsem vedl

Při projednávání závěrů předsednictva a negativních postojů M. Jakeše k jakýmkoliv mocenským zásahům jsme v mém oddělení došli k závěru, že sice máme povinnost respektovat usnesení orgánu, ale přesto se závěry předsednictva nevyslovíme souhlas. Rozhodli jsme se připravit pro generálního tajemníka M. Jakeše jiný názor. Zpracovali jsme dokument pod pracovním názvem „Návrh postupu proti působení protisocialistických struktur.“ K dopracování jsme pozvali i náměstka federálního ministra vnitra A. Lorence a posléze ministra vnitra F. Kincla. Z prostého důvodu: podle mého názoru informovali mylně generálního tajemníka a ústřední výbor o účasti „pankáčů“ z celé republiky a zastřeli přípravu k účasti na manifestaci velkého počtu veřejnosti a studentů. Měl jsem zájem, aby v našem dokumentu veřejně definovali skutečný stav ve společnosti a nálady veřejnosti. A tak díky jim do preambule dokumentu bylo vepsáno vše, co tvrdila veřejnost, že pod vedením komunistické strany nebylo v poslední době dosaženo pozitivních výsledků, že je u nás stále nízká produktivita práce, nízká technická úroveň výrobků, že nejsou řešeny ekologické problémy společnosti, že není oceňována práce inteligence, že na řízení společenských procesů se nepodílí pracující, že stranická a vládní garnitura byla dosazena brežněvovským vedením komunistické strany Sovětského svazu, že svým nekompetentním jednáním přivedla společnost na samý okraj krize, že vzrůstá nebezpečí vzrůstu aktivit proti vedení komunistické strany, proti komunistické straně i proti politickému systému země. V materiálu jsme dále psali, že doba vyžaduje neprodleně přistoupit k některým personálním změnám ve vládách, neodkladně řešit citlivou otázku setrvání některých činitelů v čele komunistické strany, Národní fronty a státu, dát prostor jiným politickým stranám a odborníkům, zahájit dialog s disidentským hnutím, s akademií věd, s přestaviteli průmyslových a zemědělských podniků, ve sdělovacích prostředcích otevřít prostor k otevřené diskusi apod. Bylo řečeno, že mnohé myšlenky hlásané opozicí pronikají do armády, bezpečnosti, prokuratur a soudů s cílem získat jejich podporu. Součástí dokumentu byl návrh, aby nejvyšší činitelé komunistické strany a státu navštívili mnohá pracoviště a vysoké školy, kde by diskutovali se studenty o dané krizové situaci a východiscích. Zpracovaný rozdělovník doporučoval, aby na vysokou školu ekonomickou šel M. Jakeš, na právnickou fakultu president G. Husák, ČVUT předseda federální vlády L. Adamec, na filosofickou fakultu předseda federálního shromáždění A. Indra apod. Tento spis jsem předal M. Jakešovi. Po shlédnutí ho ocenil, konstatoval, že formulace odpovídají, ale řekl, že dokument musí dát k vyjádření tajemníkovi pro ideologickou práci. Asi po týdnu byl dokument vrácen a na něm napsáno: „S. Jakeš, není třeba nic nového přijímat. Stačí to, co bylo přijato v předsednictvu strany. Jan Fojtík“ Doporučení byla shozena se stolu.

27) Začátek k cílevědomé kompromitaci a veřejnému odsouzení

Mnohé pozoruhodné aktivity některých činitelů, L. Adamce, V. Mohority, pražských městských činitelů, i mnohdy rozporuplné informace ministerstva vnitra vedly k názoru, že byla zahájena šachová hra s kartou V. Havel. Dosud nevídané setkávání s umělci apod. působilo jako pokus o zvyšování jejich osobní obliby a získávání spojenců v boji o moc. Na druhé straně se prohlubovaly pokusy ke kompromitaci mé osoby a také zesměšňování práce a projevů generálního tajemníka. Z tohoto pohledu byl zajímavý návrh městské pražské stranické školy na ustavení „agitačního kolektivu“. Jeho členové měli na shromážděních studentů a disidentů obhajovat politiku komunistické strany a zmírňovat kritiku vůči členům vedení KSČ a státu. Členy takového kolektivu měli být studenti a mladí lidé z pražských podniků. Ředitel této školy mně předložil tento návrh s doporučením, abych tento kolektiv přímo řídil. Podivuhodný to návrh. Cíl? Jednoznačná kompromitace mé osoby a cesta k veřejnému odsouzení. Oblast propagandy jsem nespravoval ani neřídil tak proč já bych měl organizovat agitaci uvnitř studentských a disidentských shromáždění? Ze strany organizátorů šlo o zlé, nepřátelské úmysly, jako pokus zatáhnout do budoucích rvaček. Takové diskuse v oné napjaté době nemohly skončit jinak. Návrh jsem projednal s generálním tajemníkem a vyslovil obavy. Návrh zpočátku hodnotil jako zajímavý s doslovem, že „je nejvyšší čas mladé lidi a obyvatele přesvědčovat o správnosti politiky komunistické strany“. Byl jsem zaskočen. Zdálo se mně, že už mnohé o této agitaci ví. Stačil jsem dodat, proč ale by propagandu mělo v Praze řídit naše oddělení? S velkým uspokojením jsem přivítal jeho návrh, aby agitační kolektiv byl ustaven, ale řízen ideologickým oddělením. Ředitel pražské stranické školy se stal stážistou na tomto oddělení a aktiv si řídil sám. Posléze po kritice a po nových pokusech některých komunistů Prahy, aby tento kolektiv byl řízen mnou, jsem znovu navštívil M. Jakeše. Návrh jsem považoval jako krajně nebezpečný. Jeho stanovisko, abych napsal dopis vedoucímu taj. městského výboru KSČ v Praze, že tento aktiv nebude řízen z ústředního výboru, ale nechť si ho řídí Praha sama, jsem uvítal. Dopis byl odeslán, záměr ukončen.
Po listopadových událostech se v časopise Studentské listy objevil článek „Čubův slušovický syndrom“. Studentka slovenské národnosti Beáta Berníková se zde mj. zmínila i o agitačním kolektivu. Aktiv označila za Hegenbartovy provokatéry, kteří měli inspirovat k násilnostem. Dle ní měli organizovat bojůvky mezi studenty, provokovat je k bitkám, rozněcovat vášně davů. K tomu účelu jsem měl v roce 1988 a 89 zřídit ve Slušovicích výcvikové středisko, aktivisty a provokatéry školit a to za přímé účasti předsedy Agrokombinátu doc. F. Čuby. Dověděl jsem se, že jsem, řídil jakousi rozvědku vědeckotechnického rozvoje ústředního výboru KSČ a spolupracoval úzce s doc. Čubou. Článek vedl k úvaze o cílevědomé spojitosti činností některých činitelů z okruhu městského výboru KSČ Prahy, studentů kolem Studentských listů a ministerstva vnitra. Proti tvrzení pisatelky jsem protestoval. V roce 1988 jsem byl ještě vládním činitelem v oblasti vědeckotechnického rozvoje a o problémech s bitkami a o agitačních kolektivech neměl ponětí. Dotazoval jsem se jí kým byla pověřena tyto nehoráznosti zveřejnit, z jakých zdrojů převzala tyto nehorázné informace a proč právě ona. Požádal jsem ji o vysvětlení a konkrétní písemné veřejné doložení. V dalších Studentských listech napsala: „Pane Hegenbart, já zírám!“ Nebylo třeba nic komentovat. Zíral jsem já.

28) Zasedání ústředního výboru KSČ

V březnu 1989 bylo svoláno zasedání ústředního výboru ke školství. Spolu s tímto programem měl ústřední výbor zaujmout stanovisko k politické situaci a k lednovým událostem. Organizátoři mě pověřili, abych na tomto zasedání mj. podpořil lednový zásah Pohotovostního pluku proti demonstrujícím a jeho práci ocenil, abych poděkoval ministrovi vnitra a jeho náměstkům. S návrhem jsem nesouhlasil a konstatoval ať vystoupí Karel Urbánek, který již Pohotovostnímu pluku děkoval a jeho práci ocenil. Proč bych to měl dělat já? Ze strany organizátorů jsem považoval jejich návrh za neuvážený trik jako další pokus o zatáhnout mě do problematiky střetů Pohotovostního pluku SNB s veřejností. Na jednání jsem se však připravil. Hovořil k problémů školství a také k dané společenské situaci. Za východisko diskusního příspěvku jsem vzal dokument, který zpracovalo naše oddělení po lednových událostech v roce 1989 a které dobře znal i generální tajemník M. Jakeš. Mj. jsem řekl, že : „….uskutečnění tolik očekávaných změn ve společnosti není zdaleka jen v rukou vedení strany a státu. Své slovo by měla říci celá společnost, téměř všichni obyvatelé státu. Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naši populace, s vědomostmi nového pokrokového myšlení, měly otevřenou cesto vzhůru a mohly se v blízké budoucnosti, zapojit do procesu řízení a nahradily ty, kteří na svěřené úkoly nestačí…“ Ač jsem počítal, že moje slova podpoří M. Jakeš, zklamal jsem se. Opak byl pravdou. I další činitelé předsednictva strany různě protestovali, nadávali na mě, ale do očí mně nikdo nic neřekl. M. Jakeš prý mezi svými přáteli konstatoval, že ví, že kritika byla směřována k jeho osobě, ale aby mně nic neříkali. Nedobrou reagenci vůdců na moje vystoupení jsem považoval za krajně nepříjemné, pro mě nebezpečné. Na dalším zasedání k životnímu prostředí jsem nedostal slovo. Řídící schůze ústředního výboru, tajemník F. Pitra, mně důvěrně sdělil, že to bylo na zásah M. Jakeše. S lidmi, kteří se zabývali životním prostředím jsem se stále stýkal a to veřejně v hotelu ústředního výboru Praha. O každém setkání předkládal M. Jakešovi písemnou informaci. S kolektivem odborníků této oblasti vypracoval stanovisko, které bylo předáno M. Jakešovi a L. Adamcovi. Bylo upozorněno na které problémy je třeba se soustředit okamžitě, na které v delší perspektivě a také doporučeno, aby některé problémy životního prostředí byly odtajněny. Odborníci slíbili M. Jakešovi jednoznačnou pomoc. Byl to významný podpůrný politický faktor, který k lítosti zůstal, M. Jakešem, nevyslyšen.

29) Na programu znovu Baťa

V roce 1987 jsem navštívil Kanadu a projednal mnoho tezí ke vzájemné spolupráci. To byl důvod proč představitelé průmyslových komplexů mě, při návštěvách Prahy navštěvovali a chtěli, abych i nadále s nimi spolupracoval. Dostal jsem i písemné pozvání do Kanady. Zůstaly nedořešené otázky i z jednání s panem Baťou. Bylo třeba znovu odjet do Kanady a některé problémy dojednat. Navrhovaná delegace ve složení ministr zahraničního obchodu, předseda Státní plánovací komise a já jako zmocněnec vlády byla zamítnuta slovy ministra zahraničního obchodu, že v Kanadě nemá co projednávat. Věděl jsem, že jeho názor vyplývá z nátlaku J. Obziny, L. Adamce a činitelů ministerstva vnitra. Ke konci listopadu 89 mě navštívil a omluvil se, požádal abych se na něj nezlobil protože ho někteří funkcionáři naváděli, aby nikam nejezdil a s panem Baťou nic neprojednával. Proč bych se měl zlobit?
V Kanadě byl svolán sjezd komunistické strany. Odjela na něj i naše delegace. Součástí delegace jsem se nestal. V čele delegace byl místopředseda federální vlády B. Urban. Dostal za úkol, aby navštívil i firmu Baťa a projednal všechny potřebné problémy. Zřejmě se měl dovědět jaké „pikle“ jsem v Kanadě dělal. Po návratu informoval podrobně, za účasti mnoha přestavitelů ekonomiky a tajemníka ÚV KSČ J. Lenárta, M. Jakeše. Byl jsem pozván i já. Pan Baťa prý podmiňoval další jednání zaplacením poměrně vysoké částky za znárodnění majetku, jinak prý nemá zájem navazovat kontakty. M. Jakeš chvíli Urbanův výklad poslouchal a náhle přerušil jednání. Přítomným oznámil: „Kdo Baťovi slíbil peníze, nechť je dá ze svého! Prý mu nikdo nebude předkládat k rozhodnutí finanční otázky, neboť mu nepřísluší o takových problémech jednat! “ Poradu ukončil a odešel. Posléze mě zavolal a soukromně prohlásil, aby se pokračovalo v jednání, ale v žádném případě nemůže on figurovat v popředí. Měl obavy z nedobré reagence starých komunistů Zlínska. Za několik minut mě volal tajemník J. Lenárt. Měl obavy, aby nečekaný závěr M. Jakeše neovlivnil další jednání s panem Baťou. Hrozilo nebezpečí, že odpůrci spolupráce budou okamžitě informovat pana Baťu. Požádal mě, abych sehnal kurýra, který pojede okamžitě za Baťou a vše vysvětlí dříve než obdrží informace od federální vlády, od B. Urbana. Věděl jsem, že kamarádem Bati byl národní umělec profesor Kovář ze Zlína. Navíc jsme s panem Kovářem byli dobří přátelé. Byl nejvěrohodnějším člověkem, který mohl s Baťou otevřeně hovořit. Zavolal jsem mu a on souhlasil. Rychle jsem zajistil potřebné visum a druhý den profesor Kovář odletěl do Toronta. Profesor Kovář úkol splnil bezezbytku a podrobně informoval J. Lenárta. Boj o Baťu však nekončil. V pozadí boje byl i bývalý vedoucí ekonomického oddělení ÚV KSČ, dále J. Obzina a jiní, kteří ho nakonec vítali v Praze a ve Zlíně.

30) Spolupráce se Severním-Porýní-Vesfálskem ve SRN

Jak známo s představiteli této spolkové republiky jsem jako místopředseda vlády a předseda české komise VTIR podepsal za vládu české republiky, Memorandum o další spolupráci při řešení problémů životného prostředí. Představitel firemního seskupení Höllter ze Severního-Porýní-Vesfálsko SRN požádal generálního tajemníka o přijetí. Před ním jednal s tajemníkem ÚV KSČ J. Lenártem. Informoval ho o průběhu plnění dohod mezi subjekty Severního-Porýní-Vesfálska a naší republikou a stěžoval si na mnohé, dle něj uměle vytvářené, překážky. Bylo třeba zrychlit práce na konkretizaci projektů o ustavení společných česko-německých podniků, rekultivace zdevastovaných území severních Čech a Ostravska. Po tomto setkání svolal gen. tajemník M. Jakeš poradu některých místopředsedů federální vlády a náměstků ministrů. Z porady jsem provedl zápis. Gen. tajemník, ke zrychlení některých prací, doporučil konkrétní úkoly, jejichž plnění jsem měl kontrolovat. Náměstek ministra paliv a energetiky mě požádal o osobní jednání. Informoval, že ho navštívil příslušník Stb s jedním pracovníkem ústředního výboru a nabádal ho, aby se v plnění dohod přestal angažovat, od všeho odstoupil. Slíbil gen. tajemníkovi, že mnoho úkolů splní a nyní nevěděl, co má dělat. Řekl jsem mu, aby pokračoval a úkoly gen. taj plnil. Za několik dnů mě pracovník mého oddělení, důstojník Stb, který se měl také vrátit na ministerstvo vnitra, vyřizoval vzkaz jednoho jeho nadřízeného náčelníka Stb. Vzkázal mně abych od spolupráce s Němci upustil a dále se neangažoval nebo špatně dopadnu. Informace rozčílila. Pokud onen důstojník má výhrady k obsahu spolupráce nechť je předloží gen. tajemníkovi M. Jakešovi a dalším vládním činitelům, nechť doloží fakta, která by dokladovala neefektivnost spolupráce. Onoho důstojníka jsem pozval k pracovní besedě. Nepřišel. Na aktivu Stb, který jednal 31. července 1989 zástupce náčelníka 2. správy SNB mjr. Ing. M. Chovanec mj. konstatoval: „Ze strany zahraničních kapitalistických firem a monopolů je snahou prosadit dodávky technologií a zařízení, která ČSSR nepotřebuje, což v některých případech vede k prohlubování nežádoucí závislosti. V této souvislosti jsou podchycovány poznatky o prosazování jednotlivých kapitalistických firem a monopolů formou kompromitace – uplácení jednotlivých vedoucích hospodářských funkcionářů včetně využívání tlaku přes nejvyšší představitele strany a vlády, jako důsledek jednání na nejvyšší úrovní, například sdružení NSR fi. SHL, presentované v ČSSR majitelem firmy Höllter, Heinrichem Höllterem v oblasti dodávek odsiřovacích zařízení pro české tepelné elektrárny a další kruhy obchodní činnosti…“ Přesto, že byly dohody oficiálně přijaty a schváleny osobovala si státní bezpečnost je ovlivňovat a znemožňovat jejich plnění, stejně jako J. Obzina. Za krátký čas požádal pan Höllter o setkání mě. Přišel krajně rozladěn. Informoval, že jeho kolegové objevili v jejich pražské kanceláři odposlouchávací zařízení. Domníval, že toto zařízení bylo namontováno z mého popudu. Vysvětlil jsem mu, že to není pravda, neměl jsem s tímto nic společného. Nedůvěra však byla „zaseta“. Začal jsem věřit tomu, co se po Praze nosilo, že některé kruhy Stb v Praze, dále osobně J. Obzina a L. Adamec, mají zájem, aby zásahem M. Jakeše či lidí z jeho okruhu, nebylo dosaženo žádných pozitivních výsledků, obzvláště ne v oblasti životního prostředí. Vyčítali mu, že podporuje Slušovice, zatím co oni je nenáviděli a také každý krok slušovických v Praze sledovali, monitorovali. Monitorovali i mé jednání a setkávání. Rozhořčen jsem, v druhé polovině roku 89 zaslal dopis ministru vnitra F. Kinclovi a žádal ho o vysvětlení aktivit příslušníků Stb proti dohodám s jednou spolkovou republikou Německa. Neodpověděl, přišel 17. listopad 89!

31) Aktiv představitelů státních orgánů v červnu 1989

V květnu 89 rozhodlo předsednictvo strany svolat celostátní aktiv nejvyšších představitelů generálních prokuratur, nejvyšších soudů, arbitráží, advokacie ministerstvech spravedlnosti, vnitra, národní obrany legislativního úřadu federální vlády a Federálního shromáždění. Aktiv se měl zabývat přípravou dokumentů pro nadcházející sjezd KSČ, z oblasti bezpečnosti státu. Aktiv měl řídit předseda FS A. Indra a hlavní projev přednést gen. taj. M. Jakeš. K přípravě jeho projevu byla ustavena komise ze zástupců zainteresovaných resortů pod vedením vedoucího odboru právní politiky ÚV KSČ JUDr. Syrovátky. Zpracovaný návrh tezí projevu převzal M. Jakeš. Po několika dnech mně oznámil, že nemíní hovořit, ale řídit aktiv a já budu přednášet, v jeho zastoupení, hlavní projev. Pro mě to bylo nečekané překvapení. Šok! Ještě se nikdy nestalo, aby na tak representačním shromáždění mluvil, místo nejvyšších činitelů, vedoucí oddělení. Doporučil, abych projev upravil v souladu se společenskou přestavbou a také požádal A. Indru o náměty. A. Indra doporučoval další zpřísnění opatření vůči rebelům a těm, kteří mají výhrady k situaci u nás být tvrdší, nekompromisní. Odjel jsem domů a projev upravil dle mých představ a doporučení M. Jakeše. Teprve doma jsem si uvědomil jak složitý a náročný úkol jsem přebral. Nebylo v silách probrat mnoho souvislostí dalšího společenského vývoje a stanovit jisté zásady pro politickou práci ani projev jazykově dokonale upravit. Návrhy A. Indry jsem odmítl. Zdálo se mně, že opomenul, že jde o teze pro sjezd na další období a ne o uklidňování bitek lidí, kteří mají výhrady k politice. Po návratu do své kanceláře jsem „můj“ projev konzultoval s gen. prokurátorem JUDr. Pieščakem. Vyslovil souhlas. V projevu jsem mj. řekl, že komunistická strana si nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a jejich představitele a také oni nemají žádné právo, při výkonu svých funkcí, se na ni odvolávat anebo se za ni schovávat. Prvořadý důraz bude kladen na osvojování si metod k účinnému boji s konservatismem, se zastaralými myšlenkovými metodologickými stereotypy, na rozhodné zápasy s různými deformacemi právního řádu, všestranně přispívat k ochraně a podpoře všeho, co společenskou přestavbu urychluje, na odstraňování všech bariér, které společenské přestavbě nepřejí atd. Projev byl přijat dobře i s rozpaky. Hned po skončení mého vystoupení mně M. Jakeš řekl: „Bylo to dobré“. V přestávce se mě ptal A. Indra, s kterým revizionistou jsem projev psal. S žádným! Projev vydala redakce Signálu v brožuře. Po aktivu jsem odjel s manželkou do lázní Karlovy Vary, M. Jakeš na dovolenou do Sovětského svazu. Před odjezdem mě zavolal a řekl, abych vyřídil představitelům ministerstva vnitra, aby v nadcházejícím období, při jakýchkoliv akcích, nezatýkali V. Havla a další představitele opozičních skupin. Pro činitele vnitra to bylo nepochopitelné překvapení!

32) Odvolání náčelníka V. správy ministerstva vnitra

V rámci zpřetrhání různých vazeb příslušníků vnitra s mnohými vedoucími činiteli strany a státu schválil M. Jakeš a předsednictvo strany, odvolání náčelníka V. správy ministerstva vnitra – ochrana veřejných činitelů – gen. Buchvaldka, z funkce. M. Jakeš měl mnoho informací, které nabádaly k rychlému řešení. Sám generál Buchvaldek nechtěl odejít. Navštívil mě v pražském bytě a žádal, prosil, aby mohl zůstat, že má mnoho nesplněných úkolů vůči představiteli městské stranické organizace v Praze. Neustoupil jsem. Tehdy nebyl čas na dokonalý výběr a na hlubší prodiskutování náhrady a jejích kvalit. Až na malé výjimky jsem činitele ministerstva vnitra vůbec neznal ani jejich okruh. V tom spočívala složitost výběru. Bylo však nutné rychle jednat. Nakonec jsem mu doporučil, aby dočasně byl schválen pplk. V. Kilián, náčelník okresní správy ve Zlíně. Absolvoval filosofickou fakultu a také jako mladý příslušník na V. správě již pracoval, prošel krajskou správou v Brně. Znal tudíž problematiku a cíle správy. M. Jakeš ho uvedl do funkce. Zásadní výhrady měl náměstek ministra vnitra gen. Lorenc, který mě veřejně a bezostyšně kritizoval, s návrhem nesouhlasil. Po té se roztočil kolotoč. Řada příslušníků Stb Prahy, Středočeského kraje a dalších, mu chodila blahopřát k funkci, lichotila. V pravidelných intervalech se u něj střídala delegace za delegací, popíjeli do rána, celý den a při tom ho vytěžovali. Natáčeli vše, co říkal, co odpovídal na jejich otázky. Dokonce v nahrávce bublal, že já budu generálním tajemníkem. Pomohl tak odpůrcům rozehrávat proti mně nepřátelské akce. Neustále byl v opojení a zapomínal na práci a na plnění úkolů, které slíbil M. Jakešovi. V tomto stavu odmítl navštívit A. Indru, předsedu FS a ministru vnitra vzkázal, že nemá čas. Odpůrci této změny mu nedovolili pracovat, řídit a vést. I z lázní jsem několikráte volal některé pracovníky, aby ho vyjmuli z kleští do kterých ho cílevědomě sevřeli tzv. kamarádi. Sám V. Kilián jim skočil na lep a poslání nesplnil. Protijakešovská a protihegenbartovská histerie vzrůstala. M. Jakeš byl nucen V. Kiliána odvolat. Velení V. správy se vrátilo do stejných rukou jako před odvoláním gen. Buchvaldka.

33) Můj článek v časopise Signál a v Izvěstiji

V květnu 89 časopis Signál otiskl můj rozhovor s šéfredaktorem pod názvem: Poznání vede k řešení. Zabývali jsme se problematikou životního prostředí, ale také některými politickými problémy. Řekl jsem, že komunistická strana nemůže žít letargií minulosti, ale dynamikou budoucnosti. Pokud tomu má tak být pak strana se musí měnit, zdokonalovat intelektuálně, morálně a to nejen svým programem k veřejnosti a ale i uvnitř. Společensko vědní teorie i praktické kroky musely být revoluční a směřovat k uskutečnění společenské přestavby, musely odmítat nepravdy, polopravdy, úmyslné či neúmyslné nepřesnosti. Praxe u nás byla úplně opačná jako by směřovala zpět do padesátých let minulého století. Rozhovor byl přijat veřejností kladně. Obdržel jsem mnoho dopisů, které se mnou souhlasily a poukazovaly na mnoho dalších nešvarů, o kterých komunistická strana věděla a neřešila je. Po tomto rozhovoru přišla nabídka dopisovatele APN B. Fedorova na článek s názvem „V srdci Evropy, proč v Československu je nutná přestavba“. Šéfredaktor Signálu P. Minařík nabídl pomoc. Souhlasil jsem a také mu důvěřoval. Byl to vzdělaný člověk s velkými zkušenosti, zastáncem společenské přestavby. Často mě navštěvoval a informoval jak někteří činitelé pomlouvají generálního tajemníka M. Jakeše, ale jinak se mu „klánějí“, jak se formují různé skupiny proti mně, jak se dohadují na likvidaci Slušovic a které okruhy lidí tyto aktivity rozněcují. Samozřejmě, že jsem nevyzradil zdroje informací, ale některé předal M. Jakešovi, který jim nevěřil. Většinou mně řekl: „od koho to máš?“ Tím vše skončilo. Zřejmě více věřil dogmatikům.
S šéfredaktorem Signálu jsme prodiskutovali předpokládaný obsah článku a on náměty zformuloval. Po té jsme je upravili na mém oddělení a dali ke konzultaci do sekretariátu generálního tajemníka. Bez této konzultace jsem nechtěl cokoliv zveřejňovat. V článku bylo upozorněno na známá fakta jako naše klesající úroveň podílu na zahraniční směně výrobků, že nemáme vlastní železnou rudu, ale jsme na jednom z předních míst ve výrobě oceli, na mimořádně vysokou spotřebu energie, na rozsáhlou investiční činnost, na stínovou ekonomiku, na pomalé zavádění moderních technologií do výroby, apod. Upozornili jsme, že vstoupit do Evropy můžeme jen za podmínek odstranění zkostnatělosti, dilentantismu, sebeuspokojování. O nic nového nešlo. Problémy byly jen nově formulovány. Takové problémy již dříve se staly obsahem našich zpráv ve Zlíně, ve Žďáru, v Brně či na ekonomickém oddělení ústředního výboru. Pracovníci sekretariátu gen. tajemníka mně článek vrátili, něco málo upravili a vyslovili souhlas. Po těchto aktech byl článek předán p. Minaříkovi k závěrečné úpravě a k přeložení do ruského jazyka. V srpnu 89 byl otištěn v Moskvě, v době kdy byl gen. tajemník a předseda federální vlády na dovolené v Sovětském svazu. Na památku jsem schoval Izvěstiji a onen článek podtrhaný a doprovázený osobními poznámkami M. Jakeše. Po návratu mě volal L. Adamec, předseda federální vlády a náměstek ministra vnitra, kteří s mým článkem souhlasili. Gen. tajemník o článku hovořil na předsednictvu strany. Samozřejmě, že nebyl schválený předsednictvem ani sekretariátem ÚV KSČ. Za mé účasti ho podrobil kritice. Nikdo z dalších členů předsednictva se neozval a článek nekritizoval. Všichni mlčeli. Tiskový mluvčí federální vlády ho přeložil do češtiny, rozmnožil a rozeslal mnoha adresátům. Rudé právo přetisk odmítlo. Mezi pracovníky ústředního výboru byl rovněž diskutován. Někteří souhlasili, jiní ho zásadně odmítali a mě kritizovali. Na ústředním výboru byla špatná atmosféra. Vlivem mnoha tlaků a nervováním jsem byl postižen infarktem. Sanita mě odvezla na jednotku intenzivní péče do nemocníce na Homolku, posléze jsem nastoupil do lázní. V tomto období také končila moje intenzivní politická práce.

34) Návštěva M. Jakeše v lázních

V lázních mě navštívil M. Jakeš. Na mém pokoji mě informoval o svých záměrech a personálních změnách, které připravuje. Řekl, že dobře ví jak mě problémy uvnitř ministerstva vnitra a armády nebaví a doporučil, že mě navrhne do funkce vedoucího ekonomického oddělení, kde jsem dříve pracoval. Návrh se mně líbil. V okruhu oddělení jsem znal mnoho lidí a také problémy. Po diskusích s mými spolupracovníky jsem však od návrhu odstoupil. Do funkce tajemníka pro tuto oblast byl schválen a také tam již pracoval Slovák bývalý předseda slovenské vlády, Knotek, kterého jsem znal z vysoké školy politické. Znal jsem jeho názorovou orientaci a věděl, že bychom se na ničím neshodli. Uvažoval jsem, že bude lepší když požádám o propuštění z aparátu komunistické strany a nastoupím zaměstnání v továrně a či v některých mimostranických institucích. O odmítnutí funkce vedoucího ekonomického oddělení jsem informoval M. Jakeše. Souhlasil a dal mně podmínky. Neměl jsem psát žádné články do tisku, odvolat mé žádosti o výjezd do zahraničí, přestat se veřejně angažovat v politice, pracovat v jakési anonymitě apod. V té době jsem byl v pracovní neschopnosti a tak stejně žádnou práci nevykonával, nijak se neangažoval. Doma jsem likvidoval knihovnu poltické literatury s tím, že po uzdravení politiku navždy opustím.

35) Příprava zasedání ÚV KSČ na měsíc prosinec

Asi v měsíci říjnu jsem dostal informaci, že se má připravovat zasedání ústředního výboru na 10. prosince roku 89, že by bylo dobré, abych se zúčastnil příprav. Další den jsem měl plánovanou kontrolu zdravotního stavu v nemocnici. Informoval jsem lékaře o aktuální potřebě a požádal o uschopnění. Mínil jsem nastoupit do práce. Před takovým rozhodnutím jsem byl varován. Nakonec po delší debatě a slibu, že budu dodržovat životní režim vyhověl mé žádosti a stanovil termíny dalších kontrol. Nastoupil jsem do práce shodou okolností v době kdy byla M. Jakešem svolána porada tajemníků a vedoucích oddělení. Zabývala se přípravou zasedání. Před poradou z iniciativy vedoucího oddělení masových organizací J. Bouchala došlo k separátnímu setkání některých vedoucích. Obsahem této schůzky byl jeho podnět, aby tajemníkům ÚV KSČ byly řečeny naprosto otevřeně názory na jejich práci a předloženy návrhy na změny. Shodli jsme se, že na poradě u generálního tajemníka vystoupíme otevřeně, nekompromisně. Vystoupil jsem i já. Konstatoval jsem mj. že vedení strany chybí odvaha povědět lidem pravdu o stavu ve straně a společnosti, že nechce pochopit jak léta tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem…že názory odborné veřejnosti i řadových občanů se zřídka kdy berou vážně, jejich obsah je znevažován, odmítán , že praxe stranických organizací je stále příliš poplatná obdobím před přijetím usnesení o přestavbě společnosti, že se stále jeví jakoby ztráta u mnoha funkcionářů samostatně myslet a jednat…..“ Nikdo z tajemníků nereagoval, nereagovali ani na kritická hodnocení dalších vedoucích. V závěru byly předány úkoly k přípravě zasedání. Vedoucí ideologického oddělení J. Jeník předložil ostatním analýzu, kterou zpracovalo jeho oddělení. V ní se mj. psalo, že: „… stále výrazněji se zvyšuje nespokojenost lidu. Lid je rozladěn a znechucen pomalým postupem společenské přestavby, zvyšuje se kritika našeho hospodářství…z okruhu dotazovaných 65 % žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67% mělo vážné výhrady k těm, kteří společenskou přestavbu řídí a dvě třetiny pochybovalo o jejich schopnostech dovést přestavbu do konce… Z dotazovaných jen 6% by vstoupilo do KSČ a 66% ideologii a politiku KSČ jednoznačně odmítlo…“ To byl varovný dokument, na který bylo třeba reagovat.
V rámci příprav podkladů pro generálního tajemníka pro jeho vystoupení jsem dal pokyn, aby představitelé státních orgánů v působnosti našeho oddělení, odpověděli na tři okruhy otázek:
– v čem spatřují příčiny velké ofensivy opozičních sil, v čem spočívají jejich silné a slabé stránky
– v čem spatřují příčiny slabin práce komunistické strany
– jakými politickými prostředky doporučují řešit rozporuplnou politickou situaci, jaké aktivity je třeba rozvíjet ve vnitřní a mezinárodní politice
Vyjádřili se písemně všichni. Všeobecně byla odsuzována neschopnost strany cokoliv řešit, byly formulovány projevy nespokojenosti velkého počtu příslušníků SNB, kteří odmítají pokračovat v zásazích proti studentům a občanům, doporučovali urychleně skončit s „neslanou a nemastnou“ politikou vedení strany, přejít do ofenzivní politické práce za získání veřejnosti. Návrhy a doporučení jsem považoval za závažná a měly se stát obsahem projevu gen. tajemníka.
O pomoc přípravy zasedání a podkladů k projevu M. Jakeše o společenské přestavbě a o problémech uskutečňování bylo požádáno vedení vysoké školy ekonomické. Za významný prostředek zvolil rektor školy setkání velvyslanců z průmyslově vyspělých západních zemí. Rektor školy na toto setkání pozval tajemníka ÚV KSČ J. Lenárta, místopředsedu federální vlády B. Urbana, zástupce ekonomického oddělní ÚV KSČ a také mě. Seděli jsme v pozadí vedle sebe. Věděl jsem, že na takových setkáních vždy pracuje řada informátorů Stb a tak jsem požádal rektora, aby v rámci objektivnosti, pozval i náměstka ministerstva vnitra gen. A. Lorence. O tomto aktivu jsem informoval písemně M. Jakeše, stejně jako o jeho průběhu. Rektor prof. Brůžek informoval velvyslance o obsahu, rozsahu výuky školy týkající se společenské přestavby, seznámil je se strukturou školy a dalších záměrech. Tajemník ÚV KSČ J. Lenárt hovořil o procesu společenské přestavby a o některých problémech československé ekonomiky, o některých zábranách rozvoje vzájemných vztahů a vyzval velvyslance, aby u svých vlád podporovali spolupráci s naší zemí. Mluvili všichni velvyslanci. Diskuse byla věcná, otevřená, podnětná. V závěru J. Lenárt a profesor Brůžek poděkovali všem za otevřená a inspirující slova. Odcházeli jsme spokojeni s tím, že všechny poznatky zformuluje vedení VŠE do pokladů pro generálního tajemníka, tajemníka J. Lenárta a B. Urbana pro federální vládu. Pražští informátoři však nelenili. Poskytli A. Lorencovi a M. Jakešovi, přesto, že na jednání byl osobně a M. Jakeš byl o všem písemně informován, tendenční informace jako bych já zde připravoval společenský převrat a „bojůvky“. Později mnoho zbytečného povyku způsobil sám A. Lorenc. Ač žádným organizátorem nebyl, stejně jako já jsem nebyl organizátorem, záměrně si mnohé přivlastnil. Například v Zemských novinách ze dne 8. února 1995 napsal: „západ, stejně jako my nabyl dojmu, že nikoliv disidenti, ale reformní pragmatici budou nositeli změn.V létě 1989 jsem se o tom přesvědčil při setkáních prakticky se všemi velvyslanci zemí NATO, která jsme spolu s vedoucím oddělení ÚV KSČ Hegenbartem zorganizovali“. Dezinformace a fáma byla venku. Byla to lež. Jeho výrok jsem považoval za záměr. Stal se předmětem mnoha neobjektivních až záměrně vymyšlených úvah i mnohým vysokých činitelů KSČ.

36) Nové pozvání od L. Adamce

Zajímavé bylo další setkání předsedou federální vlády L. Adamcem. Pozval mě „na kus řeči“, jak říkal. Mluvil o přípravě zasedání ústředního výboru a řekl, že přišel čas, aby se ucházel o nejvyšší post ve straně a státě. Vyslovil nespokojenost s politickou situací. Rozhořčeně kritizoval M. Jakeše, Fojtíka, Hofmana, Štěpána, ale i G. Husáka. Rozčilovala ho Jakešova neschopnost cokoliv ve společnosti řešit. Rozčiloval se nad jeho názorem, že by měl být presidentem republiky A. Indra. Seznamoval mě se svými záměry vůči ministerstvu vnitra. Řekl, že využije V. Havla a „udělá“ ho ministrem kultury. Mě prý „udělá“ druhým tajemníkem ústředního výboru pro nadstavbu. Po té se ptal na můj názor a požádal o konkrétní podporu. Odpověděl jsem, že žádným tajemníkem nechci být a ostatní věci by měl projednat s gen. tajemníkem M. Jakešem. Bez vzájemné souhry nemůže ničeho dosáhnout. Předsednictvo strany nelze ignorovat, ale naopak jednotně řešit společenské problémy. Odpověděl, že on již nikdy nebude jednat s generálním tajemníkem M. Jakešem, protože ho přestal uznávat, je prý naprosto neschopný slaboch, alchymista, bezzásadový člověk, který neví co chce.. Odcházel jsem rozpačitý a on zřejmě také. Nezískal moji podporu ani ujištění, že mu budu dělat tajemníka. Uvědomil jsem si ale velké nebezpečí, které vyplývá v odmítání jednat s dalšími činiteli strany a společně vstoupit do jakýchkoliv zápasů. Jednání ústředního výboru se však nekonalo. Přišel 17. listopad. Toho dne jsem byl doma na Vysočině. V tomto kritickém týdnu jsem doprovázel delegaci ústředního výboru KSSS z Moskvy. V čele delegace byl můj partner, vedoucí právního oddělení. Delegaci jsem však já nezval, nezval ji ani nikdo z mého oddělení. Delegace byla pozvána bez konzultace s námi, politicko organizačním oddělením, tedy úsekem v jehož čele byl tajemník K. Hofman. Pobývali jsme v Praze, v Jihlavě, v Trnavě a v Bratislavě. Dne 17. listopadu 1989 po obědě jsem se s delegací rozloučil a odjel na Vysočinu. V Praze na oddělení zůstal vedoucí bezpečnostní politiky M. Kružík s úkolem, aby mě v případě mimořádných událostí telefonicky informoval. Doma jsem stavěl objekt na nářadí. V podvečer mě M. Kružík volal, že v Praze vše skončilo a že on také odjíždí domů, do Brna. V pondělí 19. listopadu informoval, že ho doprovázelo auto s pražskou poznávací značkou až za Prahu, k benzinové pumpě, směrem na Brno. V neděli jsem obdržel telefonickou informaci z Bratislavy, že na Národní třídě v Praze byl krvavý střet Pohotovostního pluku se studenty. V pondělí jsem se dověděl z informací aktivu na ministerstvu zdravotnictví, že střet na Národní třídě jsem naplánoval, připravil a dokonce osobně řídil. Nehorázná lež!
Dne 22. listopadu jsem byl znovu převezen na jednotku intenzivní péče do nemocnice na Homolce. Politická práce a jakákoliv politická angažovanost definitivně skončila. Do Prahy jsem jezdil na zdravotní kontroly. Při té příležitosti jsem se setkal se Z. Mlynářem, s činiteli Obrody, s pracovníky Ústavu prognózování české republiky a panem Sedlákem, který mě informoval, že ministerstvo vnitra založilo na mě spis. Doporučil, abych nespal v pražském bytě protože je předpoklad, že mě zatknou. Prý jsem na jejich seznamu. Na několik málo hodin jsem se zúčastnil i jednání mimořádného sjezdu KSČ v prosinci 89. Byl jsem navrhován do funkce 2. tajemníka, posléze za předsedu ústřední kontrolní komise. Obě funkce jsem odmítl. Uvolnil pražský byt a definitivně odešel na Vysočinu. Do konce ledna roku 1990 jsem byl v pracovní neschopnosti a po té žil za částečný invalidní důchod ve výši 1. 331 korun. Předseda strany L. Adamec mně oznámil, že pro mě nemá práci a v okrese Žďár jsem obdržel anonymní oznámení, že ve Žďáru či ve žďárských strojírnách nikdy a s ničím neuspěju. Nebylo o čem mluvit. K živobytí jsem pěstoval brambory a choval domácí zvířectvo. Byl jsem mnohonásobně vyslýchán na generální, české, městské i vojenské prokuratuře, na ministerstvu vnitra. Byl jsem vyslýchán i k případu M. Horáková a spol. To byl do nebes volající pokus mě zatáhnout do tohoto problému. Když byla paní Horáková souzena mně bylo 17 let. O politice a paní Horákové vůbec nic nevěděl. K vůli 17. listopadu provedla u mě česká generální prokuratura za účasti právního zástupce M. Štěpána prohlídku domu a příslušenství. Prý bylo podezření, že „listinná dokumentace o 17. listopadu je v mém držení“. Obrovská lež. Vyšetřovatelé prošli celý byt, veškerá zařízení, dokonce hledali dokumentaci ve chlévě u králíků. Moje stížnost a odvolání bylo zamítnuto.
V té době mě nenechali bez povšimnutí ani sdělovací prostředky. Psaly lži, polopravdy, výmysly. Nepřátelskou kampaní trpěla celá rodina, především pak já a manželka. Přicházely anonymní dopisy. Vyhrožovaly. Hrozily smrtí. Tak skonč
ila etapa činitele komunistické strany, který zůstal věren ideálům politiky Pražského jara 1968.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*