Oldřich Bartoš – pro cikhájské pamětníky

Starší generace si dobře pamatuje na řídícího učitele O. Bartoše. Učil nás za 2. světové války a dva roky po osvobození. Ve 2. světové válce se zúčastnil, spolu s místními občany, odbojové činnosti. Po osvobození obce měl výhrady k některým členům revolučního národního výboru. Nesouhlasil s praktikami stěhování občanů do nevhodných prostor, s rozkrádáním jejich majetku, autoritářským spravováním obce. Činitelé revolučního národního výboru si na něj stěžovali a požádali nadřízené orgány, aby byl ze školy v Cikháji odvolán, aniž to sním projednali. V dopise psali jak odmítal překládat agendu obecního úřadu do němčiny, jak nechtěl poslechnout vedoucí činitele revolučního národního výboru, jak ve válce podnikal, jak prý se nevěnoval výuce, jaké měl špatné manželství apod. A tak se stalo, že byl, jak sám píše v kronice školy, odvolán ze školství a přesunut do zahraniční, do Argentiny, aniž tušil odkud vítr vane. Velkou zásluhu na jeho zařazení v cizině měl spisovatel Petr Křička, který mu byl vděčen za pomoc a schovávání před gestapem. Kladné hodnocení poslali k jeho práci a chování, za účast v odboji i bývalí partyzáni z Cikháje a nový předseda národního výboru Bohumil Haman č.1. Oldřich Bartoš byl přijat presidentem republiky dr. Edvardem Benešem a dalšími činiteli ministerstva školství a zahraniční. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky.

Oldřich Bartoš
Oldřich Bartoš

Po společenských změnách v Únoru 1948 byl v roce 1950 požádán, aby se vrátil do Československa. V dopise mu KNV Jihlava ukládá, aby se vrátil na „své působiště v Cikháji“. K dispozici je i dokument krajanů z Argentiny. Žádají presidenta republiky, aby byl ponechán v Argentině. Otiskujeme nesouhlas československých orgánů s dalším pobytem v zahraničí. V květnu 1950 napsal O. Bartoš ministerstvu školství dopis, ve kterém návrat odmítá. Dopis je výrazem jeho vlastenectví, úcty k velikánům kultury a tehdejším představitelům vlasti. Všechny dopisy jsme nyní získali. Jejich ukázky a výňatky zveřejňujeme. V dopise z února 1950 se mj. píše: „…MŠVU odvolává Vás s okamžitou platností z Vašeho dosavadního působiště a žádá, abyste se ihned po doporučení tohoto dekretu vydal na cestu do vlasti. Po příjezdu do ČSR hlaste se na MŠVU a 1. dubna nastupte na svém působišti v Cikháji…. vyplácení zahraničního přídavku zastavujeme Vám koncem měsíce, ve kterém se vrátíte do vlasti Ostatní Vaše služební požitky bude Vám vyplácet po Vašem návratu účtárna KNV v Jihlavě…….“

Další dokument cituje stanovisko Sdružení čs. kulturních spolků v Buenos Aires. Píší, že zaslali žádost presidentu republiky o ponechání učitele Oldřicha Bartoše v Argentině. V odpovědi ministerstva školství se uvádí: „… Podle přípisu kádrového odboru č. 7755/50 ze dne 3. května 1950 zamítá se žádost krajanských spolků…“

Dne 30. května 1950 se O. Bartoš rozhoduje definitivně. V dopisu ministerstvu školství píše mj.:
„…v poslední chvíli před odjezdem do vlasti rozhodl jsem se zůstati v pohostinné zemi Argentině, abych dále pracoval ve spolcích pro uchování mateřské řeči a zvyků naší krásné domoviny.
Porušil jsem výzvu ministerstva školství, věd a umění v Praze k návratu do Československé republiky, pozbyl jsem Vaší skvělé podpory v kulturní práci, pozbyl jsem Vaší věcné kritiky v mém dalším těžkém zápase na poli kulturním, zbavil jsem se krásných příjmů a snad jsem ztratil ve Vašem středu i důvěru pro mé rozhodnutí.
Však v cizím světě neposkvrním vyspělost učitelského pokroku Komenského, neposkvrním idealismus Reisového líčení o horských učitelích. Pustím se s myslí statečnou do nové životní orientace, do nových těžkých kulturních krajanských problémů. Pokud to mé zdraví dovolí, chci hledat, zkoušet, bít se na svou vlastní pěst jako kulturní vychovatel v krajanských střediscích, kde bez učitele se závažně ohrožují národní síly. Žiji ve víře, že asimilační proudy v duších mladých lidí s nadlidským úsilím i nejobtížnější problémy podlomím a kolonii aspoň na sto let pomohu uchovat v národní tradici. Jakékoliv jiné povídání o mé osobnosti, kteréhokoliv pána je jako pískání v lese a tím pískajícím je sám žalující, který svou píšťalkou chce přehlušit či zakrýt své osobní machinační plány….

Vzpomínáte si na našeho ušlechtilého učitele Jana Amose Komenského, který z důvodů náboženských opustil vlast? U Komenského byla na jedné straně kolise touhy po návratu do vlasti, na druhé straně pocit povinnosti k vůči svému náboženskému přesvědčení. Je nám známo, že u tohoto skvělého učitele zvítězila stránka náboženská a ta rozhodla o jeho dalším osudu málo šťastném. Řídě se v koncepcích vychovatelských tímto světoznámým učitelem, nastal i u mne v poslední době pocit těžkého rozhodování. Na jedné straně veliké zakořenění do své rodné slezské hroudy, na druhé straně pocit povinnosti k vůči krajanské kolonii v Severní a v Jižní Americe, Rusku, Francii, Jugoslávii a jinde kde naši presidenti Masaryk, Beneš, byli všude podporováni dobrými krajany v zahraničí k lepší budoucnosti našeho národa.

….zvítězila ve mne nakonec vděčnost krajanská k našemu národu v dobách osudových, zvítězila ve mne láska k zahraničním dětem, k mládeži, jejichž pláč pro můj odchod v loučících recepcích mě velmi drásal. Což tato česká krev nemá právo udržovat individuální život v této vzdálené zemi jako jiní národové? Což, vážení pánové, nezachvěje se Vám srdce při vzpomínce, že buditelská práce- zápas o uchování Čechů a Slováků – také vyvstala s velikou měrou v zahraničí? Což jste zapomněli na básníka Horu, který k nám doma volal: Otvírejte okna do ciziny, dívejte se na vlast zrcadlem světa! Což jste zapomněli, že umírající babička říká své vnučce Barunce v knize Babička: Nezapomeň nikdy a nikde na českou zem, ze které ses zrodila. Je to matka nás- všech! Dnes se Vás ptám, jak jste tyto vznešené odkazy a cíle hájili pro dobro zahraničních krajanů v jižní Americe? Ptám se Vás, je přijatelné stanovisko p. vyslance Dr. Alexandra Kunešiho: Práce učitelstva v zahraničí je zbytečná, dělníci na Vás doma dělat nebudou! Milí pánové, myslíte, že taková mluvená slova jsou jako zlatá jablka na stříbrné míse? I když krajané ví, že jsou v cizím světě jen malinkou kapkou v moři, že jsou v cizím světě jen haluzí odťatou od kmene, která vadne, vadne až uvadne, přece postoj krajanů v Buenos Aires a okolí byl statečný a v ostrých deputačních rozhovorech u p. velvyslance poukázali, že češství pociťují nejen jako slast, nýbrž jako vážnou a vroucnou povinnost.

Dnes se na Vás trošku zatrpkle dívám, jelikož přetrháváte mosty kulturní mezi Jižní Amerikou a starou vlastí. Přetrháváte českou a slovenskou osvětu v těchto velmi vzdálených končinách, kde udržení zvyků a mravů tisícileté středoevropské tradice je dokladem vyspělosti národního uvědomění.

Louče se s Vámi děkuji Vám všem, co jste vykonali na poli kulturním, finančním pro blaho krajanské kolonie, pro blaho mé. Rozhněval-li jsem Vás přípisy v 3 leté úřední korespondenci, prosím, aby mně bylo prominuto. V tak těžké době zůstalo pro mne s radostného pocitu jen slezská hrouda z hrobů rodičů, kterou jsem si vzal při odchodu z vlasti na památku.

S přáním rozkvětu drahé vlasti, s přáním všeho dobra Vám přeje Váš Bezručúv synek Oldřich Bartoš“

Krásný dopis. Vyzařuje z něj láska k vlasti, ke svému domovu, k českému národu, k Čechům žijících v zahraničí i síla přesvědčení, obavy z nové situace, která i v Cikháji vznikla.Tak ho známe i my ze školy. Byl velkým vlastencem. Myslím si, že každého, kdo O. Bartoše znal fotografie i dopisy zaujmou. Samozřejmě, že jsem mohl znovu otisknout dopis revolučního národního výboru v Cikháji z roku 1946 kde je O. Bartoš pomlouván a je žádáno o jeho odvolání. Z různých dokumentů, které byly již zveřejněny onen dopis občané znají. Oldřich Bartoš byl vynikající člověk! Zůstávají nám vzpomínky na dobrého vesnického učitele. Zveřejněním těchto dokumentu lze definitivně tuto smutnou kapitolu uzavřít. Stává se tak v období kdy si můžeme připomenout 101. výročí jeho narození.

Rudolf Hegenbart

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*