Dopis, který jsem psal Doc. Františku Čubovi v říjnu 1993

Vážený pane Čubo,

sledujíc teatrální politickou scénu neodolal jsem, abych Vám nenapsal. Ne proto, že bych se znovu zajímal o „nehoráznosti“ ze strany pisálků, jejich pochybných myšlenek v knize „Hon na Slušovice“ nebo proto, že jste ignorovali moje pozvání domů a vlastně prokázali nechuť se setkat a jednat s člověkem, kterému snad i Vy „nevěříte ani pozdravu“, jak je citováno ve zmíněné knize.

Samozřejmě, že jsem tehdy v rámci vysvětlení s povděkem přijal pozvání Vaše i pana Čmolíka do Slušovic. Já jsem ale z finančních důvodů přijet nemohl, což pan Čmolík zřejmě z dopisu nevycítil. Jistě pochopíte, že měsíční příjem 1.670 Kč není dostačující k dennímu životu natož k cestování. Jiné příjmy nemám. Ale o to vůbec nejde.

Pozorně sleduji Váš pohyb i měnící se a stále „lepšící se“ společenské mínění. Dle mého názoru stále zřetelněji „fandí“ tzv. slušovickému experimentu, který se zrodil a úspěšně rozvíjel v podmínkách reálného socialismu. Myslím si, že roste důvěra i autorita Vás, kteří jste byli u toho. Jistě mně prominete konstatování, že Vám nikomu není třeba přecházet z jedné politické strany do druhé. Tím více do seskupení pana Zemana, který kdysi prý Vašemu experimentu se vysmíval, a který dnes Vás potřebuje jako politického spojence, s kterým by mohl, za určitých podmínek, získat mnoho.

Tím ovšem nechci říci, že bych byl odpůrcem sociální demokracie nebo jiných politických seskupení, ke kterým se přikláníte či s nimi spolupracujete. Já však zastávám jiný názor, který Vám, stručně v náznacích sděluji.

Politické, vědeckotechnické, ekonomické, právní, sociální i mezinárodní zkušenosti, veškeré politické aktivity Slušovic, jsou natolik silné a inspirující, že je třeba jich, právě dnes, využít samostatně k tvorbě nového politického seskupení, bez návaznosti na dosavadní politické subjekty, kterým lidé stejně nevěří.

Kdysi jste vydávali časopis „Naše cesta“. Obrážel skutečně Vaši cestu a obrážel ony principy vědeckotechnického pokroku, který by měl být jedním z rozhodujících pilířů jakéhokoliv seskupení. Budu se možná opakovat řeknu-li, a Vy to víte lépe jako já, že slušovická cesta byla a je respektována a široce oceňována každým, který vidí dál než na špičku nosu.

Opomenu-li různé intriky různých intrikářů i mnoho osobních utrpení, které Vám přinesla poslední doba, pak Vaše zkušenosti, aktivita, vytváří reálnou šanci vyvést republiku z bláta a ze společenského marasmu. Vy víte stejně dobře jako já, že velká část národa má až po krk různých mocenských ambic naivních vůdců a vůdčíků, stran a straniček, kterým je nakonec lhostejný osud národa, ale pracují jen a jen na sebe právě na úkor národa.

Lidé volají po cestě, která povede k prosperitě, která vychází ne z naivní filosofie, ale z hodnot teorie poznání, které jste dávno praktikovali ve své každodennosti. Lidé tohoto typu musí stát v čele společenského dění bez ohledu, zda byli komunisty. Pro národ dali více než naivní snílkové a labužníci moci volající po své slávě.

Není třeba zakrývat, že podstata teorie hodnot poznání vyvěrá z politické a vědeckotechnické platformy sovětského „Sputniku“ z roku 1957, jakož i z platformy pod názvem „The triple Revolution“, kterou podepsalo v roce 1964 mnoho významných osobností USA a stala se globální strategií veškeré politiky i ekonomiky světových mocností. Vy víte, lépe než já, že její podstatou byly tři současně probíhající revoluce – revoluce v kybernetice, v lidských právech a v systémech zdraví.

Byl jsem rád, že její projevy jsem poznal, po příchodu do Zlína, právě v činnosti Vašeho družstva. Vzpomenutý revoluční proces však neskončil, řekl bych, že se u nás dokonce zastavil, a to díky nevytříbenosti politické scény.

Společnost potřebuje nutně nové, netradiční, důvěryhodné, politické seskupení se zkušenými politiky a odborníky jimž hodnoty teorie poznání jsou vlastní a jsou sto rychle je převádět do praktického života lidmi bez rozdílu politické příslušnosti, náboženského vyznání či sociálního postavení.

Autorita Vaší minulé i současné práce, je inspirací pro tisíce budoucích voličů. Z popudu tisíců vašich příznivců by mělo vzejít politické seskupení, které by zcela nezakrytě, ale aktivně, vyšlo na politickou scénu. Myslím si, že je nejvyšší čas!

Vaše cesta by měla být zreálněna v politickém hnutí. Ne těmi, kteří Vám nepřáli a dnes pro své vlastní ambice, by Vás chtěli využít. Měli jste a jistě máte k tomu dostatečnou sílu!

Buďte iniciátory takového seskupení.  Svět a naše společnost to uvítá. Bude to určitou „bombou“, ale s velkým volebním vítězstvím. Moc prosím, přijměte tyto myšlenky upřímně, přeberte si je i když je možná budete považovat za naivní. Já mám však jiný názor. Vyžaduje to mnoho politické práce. Pokud náměty budete považovat za výplod mé duševní impotence pak dopis hoďte do koše. Pokud však něco z toho uznáte, jsem připraven, v případě požádání, pomoci. Přeji Vám jen a jen úspěchy. Znovu opakuji moje pozvání.

S pozdravem     

Rudolf Hegenbart

25. října 1993

V reagenci na zveřejnění mého dopisu doc. Čubovi z roku 1993 mně jeden významný čtenář napsal, že mě „nechal Čuba ve štychu“. To ať si přebere každý, jak míní.

Já jsem měl v roce 1989 jediný názor, že doc. Čuba se musí stát předsedou federální vlády. Měl mít moc, aby mohl principy jeho řídícího systému uplatnit v celé společnosti. Bohužel, celá klika po 17. listopadu 89 tuto možnost znemožnila. Naopak útočila nejen na něj, ale i na všechny, kteří podporovali systém Slušovic, využili spojení s M. Jakešem a „tloukli“. Připomeňte si, co tvrdily osobnosti jako byl Jiří Ruml, Císař, Lis apod. a zejména pak Václav Havel, který podle mě nevěděl nic o Slušovicích a o jejich výsledcích. To, co pronášel na Staroměstském náměstí v Praze proti Slušovicím a jeho nitkám v únoru 1990, mu někdo připravil. Dokonce M. Štěpán, než ho zavřeli, zajel do Slušovic a řekl jim, ač na ně předtím neustále útočil a zpochybňoval jejich práci, že on je vždy podporoval, ale Hegenbart dal pokyn je zlikvidovat. Vrchol cynismu! A to vyjadřuji dost slušně.

Po procesu „rozbíjení“ Slušovic, myslím že se tak stalo za ministrování pana Kubáta (jméno si již dobře nepamatuji) a před volbami se najednou k nim hlásili činitelé sociální demokracie a další. Vychvalovali je, zúčastňovali se ve Slušovicích zabíjaček, a docenta Čubu si brali jako poradce! Nedali mu možnost výkonné moci, ale všichni ho měli za poradce. To byl výsměch schopnostem a znalostem doc. Čuby. Měl-li doc. Čuba zavést jeho principy řízení do společnosti, musel dostat výkonnou moc. To se nestalo!

A že mě nechal ve štychu? Já jsem se na něj nezlobil. On určitě věděl, co dělá a proč. Určitě chtěl získat sympatie nových vládců, a ne těch poražených. Jinak by tehdy netvrdil, že on „vždycky nechal komunistickou stranu před bránami Slušovic“. Při tom byl členem předsednictva OV KSČ v Gottwaldově a jeho pravá ruka P. Čmolík jako uvolněný předseda celozávodního výboru KSČ ve Slušovicích, pracovníkem aparátu OV KSČ v Gottwaldově. Miloš Zeman také věděl, stejně jako jiní, co dělá a proč potřebují Čubu. Čuba a Slušovice byli populární v celé vlasti, mezi mládeží. Postupně i za Zemana různé sdělovací prostředky pracovaly na znehodnocení práce činitelů Slušovic.

Kdo chce zavést cokoliv dobrého, musí dostat šanci řídit a vést. A tu Čuba nedostal, byť s ním bylo desítek rozhovorů, aby „se neřeklo“.

To je malá odpověď na pana názor pisatele.

S pozdravem

Rudolf Hegebart

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*