1. Základ života je v pochopení přírody
Nejsilnějším místem emotivních prožitků je Českomoravská vysočina, Žďárské vrchy. Nacházíme zde vše. Údiv, radost, naději, bolest i zklamání. Překrásná příroda vnáší do našich srdcí svěží a prostou naději. Při pohledu na potůčky, které vytékají z našich studánek, sledujeme pramenitou vodu. Bublající voda vytváří na hladinách rybníčků barevné obrazy. Ze stromů nás pozorují ptáci. Při vycházkách lesem jeleni a srnčí. Naše srdce oblažuje vzácná květena. Všemi póry svého těla vdechujeme svěží vzduch. Rozumem vnímáme krásu a šíři našeho tichého kraje. Je tu všechno, co člověk potřebuje k zamilování.
Zdejší lesy to bylo vždy království krásy. Okouzlují nás. Dýcháme jejich zdravou vůní, očisťujeme naše plíce. Díky lesům máme zemi tak malebnou, krásnou. Na každé lesní cestě objevujeme nový svět, získáváme poznatky pro radost i práci. Kocháme se krásou, která se nikde tak nerozvijí jako v živoucí přírodě. Zde jsme prožívali šťastné mládí, první dětské starosti, základy vzdělání a národní kultury.
2. Milujeme naše hory
Naše hory a jejich okolní lesy jsme vždy milovali. Přináší nám vykoupení ze zmatků doby. Obdarovávají nás vůní zeleně i bělostným sněhem. Přispívají ke šťastnému žití. Vysoké a voňavé buky, jedle, smrky a lípy zpívající písněmi včel, zde bojují s vichry a bouřemi. Měkká lože mechu přináší radost, povzbuzení, jsou součástí našeho domova.
Nejvýznamnějšími našimi kopci byly vždy Žákova hora (810 m) a Tisůvka (798 m) s Čertovým kamenem. V archivních zprávách je Žákova hora zaznamenána, v roce 1368 Schnelerperch, v roce 1366 Mons clericus, jako horopisně i vodopisně důležitá. O Tisůvce se píše, že Čertův kámen je typickou ukázkou vrcholové skály, která vznikla při ústupu kontinentálního ledovce. K oběma horám jsme hleděli vždy s údivem, pokorou. Kdysi byly tajemné, posléze, díky přírodním krásám, svému hospodářskému významu, rozhlednám, pověstem, umu, čestnosti a charakteru místního lidu, hodně navštěvované.
Od roku 1955 je zbytek jedlo-bukového pralesa kolem Žákovy hory o rozloze 14,98 ha státní přírodní reservací. Díky majiteli lesů R. Kinskému je území chráněno již od roku 1933. Na obrázku výše bývalá rozhledna na Žákově hře, dole Čertův kámen na Tisůvce.
Spisovatel Petr Křička kdysi napsal: „To nejsou hory, které tarasí, rozhraničují, oddělují a rozdělují. To jsou hory, které spojují a sjednocují… Poutá je k sobě pevné, nerozlučné, navždy, v štěstí i neštěstí, v práci i oddechu, v utrpení i slávě. Posvátná místa jsou kamkoliv kráčíš…“
3. Studánky, prameny řek jsme neopomíjeli
Mnohokrát jsme pobývali u Stříbrné studánky jako jednoho z pramenů řeky Svratky. Ve Vlastivědě moravské z roku 1937 se mj. píše: „…Četné studánky zachycují prameny zdravé vody, které vyvěrají ze země na úbočích i nejvyšších kopců. Mnohým z nich připisuje lid i léčivou moc a jiné jsou zase známy pověstmi v širokém okolí…“
Ve škole jsme se učili báseň od Jana Evangelisty Nečase „Vysoká jedle“. Poprvé byla zveřejněna ve Studentských listech č. 13 v roce 1883. Z ní jsme si všímali slov které souvisely se Žákovu horou a Stříbrnou studánkou: „…Zajdeš-li tam poví ti pastýř s bosou patou/o hadu, jenž nosíval korunku zlatou, o kuželkách zářících jako slunce ve dne/ k vystavění Žďáru prý užito z nich jedné…“
Žákova hora byla známa velkým bukovým a jedlovým porostem. V Moravské vlastivědě se mj. píše, že: „…Staré lesy se zbytky bývalého pomezního hvozdu skládaly se z mohutných buků a jedlí, z nichž poslední na Žákovici měly přes 4 a půl m objemu. V roce 1898 byla poražena na Tisůvce jedle, jež dala 35 kubíků dříví…“ I v pozdějších letech, jak dokumentuje přiložený obrázek, skáceli lesní dělníci obrovskou jedli.
4. Zde jsme hledali dobrodružství
V těchto lesích, v těchto místech kolem hor a studánek, jsme hledali dobrodružství. Prostředkem byl Foglarův čtenářský klub. S velkým zájmem jsme četli jeho knihu „Hoši od Bobří řeky“ a „lovili“ 13 bobříků. Jednou z nejkrásnějších, nejvzácnějších vlastností nás členů klubu mělo být někomu věrným přítelem. Vzorný kamarád nikdy neměl urazit druhého, neoplácet zlé zlým, odpouštět tiše beze slov, nedopustit falešné pomluvy kamaráda, nevyužívat svého přátelství k tomu, abych od přítele něco získával. Přátelství mělo být vznešené, čestné, nesobecké. Prostředí pod Žákovou horou a Tisůvkou, jeho okolí, nám umožňovalo naplňovat ušlechtilé zásady.
Zde jsme si ověřovali naše schopnosti a vlastnosti. Učili jsme se vzájemnému dorozumívání morseovkou. Byl to bobřík mrštnosti k dokázání, že jsme pružní a rychlí, že umíme skákat a běhat v limitech k tomu stanovených. Bobřík míření měl prokázat, že při správném namíření jsme schopni hodit kámen, jako střední brambora, do předem vyznačeného kruhu od určené vzdálenosti. Bobřík záchrany mohl získat každý kdo si opatřil malou lékárničku, dovedl zavést správně umělé dýchání, uměl vyčistit ránu, věděl co dělat při uštknutí hadem, jak pomoci při slunečním úžehu, znal telefon na hasiče, záchrannou stanici apod. Bobřík plavec musel prokázat, že umí každý z nás plavat a uplave alespoň 60 metrů. Bobřík dobrých činů měl prokázat alespoň 100 dobrých skutků doma, ve škole, v pomoci jiným, uměl darovat své odložené věci jiným, potřebným. Bobřík odvahy měl jít po tmě večer na místa, kterých se dříve bál. Bobřík květin požadoval znalost padesáti různých květin, stromů a keřů. Bobřík síly chtěl, abychom se vytáhli na hrazdu nebo na vodorovnou větev stromu rukama tak, aby se naše ruce držící se větve, dotýkaly prsou. Bobřík ušlechtilosti žádal od nás, abychom nebyli hrubí, nepronášeli neslušná slova, nelhali, neprovedli nic nečestného, neubližovali slabším, ale naopak je chránili. Zavazoval být navždy čestným, vzorným, ušlechtilým člověkem. „Lovili“ jsme je dobrovolně, pro sebe. Chtěli jsme být dobrými chlapci.
5. Nezapomínalo se na společenské události
V klubovně jsme se seznamovali i se společenskými událostmi. Věděli jsme, kdy vznikla naše republika, jaké má hranice, s kým sousedí, jaké jsou naše hory, řeky, složení obyvatelstva. Četli jsme si základní informace o presidentu Osvoboditeli – T. G. Masarykovi, o presidentu Budovateli Edvardu Benešovi, proč začala 2. světová válka a kdy. Proč vznikl protektorát Čechy a Morava. Starší občané nám připomínali Mnichov 1938, zradu západních spojenců. Připomínali jsme si květnové povstání pražského lidu, osvobození naší vlasti Rudou armádou 9. května 1945. Tyto události si přirovnávali s odbojovou činností partyzánských oddílů, osvobození naší obce 5. května 1945. Pozornost jsme věnovali historii své obce, jejím významným osobnostem. Poznávali jsme místa kde se vyráběl javorový cukr, šindele, kde byla kdysi sklárna, pila či před rokem 1366 zaniklá vesnice Vlčkovice. Na fotografii střed bývalé zaniklé obce.
Obcházeli jsme místa, kde byly zemljanky partyzánů, kde byly shazovány výsadky potravin a zbraní ke konci 2. světové války, hráli jsme si na partyzány. Kochali jsme se krásou přírody, zamilovávali svůj kraj. Opakovali si píseň, kterou nás ve válce učil v lese řídící učitel Oldřich Bartoš: „Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda. Kdožpak by neměl rád ten koutek český, vždyť je tak maličký, vždyť je tak hezký…“ Učili se národní písně, písně z našeho kraje. Neustále posuzovali pojem přátelství.
Dobrý kamarád by neměl urážet, neoplácet zlé zlým. Měl by být ohleduplný, nemluví o tom, o čem ví, že jeho přítel nemá rád, nebo co způsobuje mu bolest. Naopak by měl pomáhat příteli ho hájit. Nemusí vždy souhlasit se všemi názory přítele, ale měl by umět svůj nesouhlas projevit ohleduplně, mírně tak, že se na něj přítel nebude zlobit. Stejně pozorně jsme se učili chápat statečnost.
V knize J. Foglara byla popisována událost dvou chlapců, kteří byli postaveni před těžkou zkoušku, v níž šlo o život Jeden z nich vrhl se odvážně a bez rozmýšlení do ohně. Druhý pocítil strach. Musel se pustit nejprve do zápasu se strachem. Silou vůle strach přemohl, podstoupil nebezpečnou zkoušku stejně statečně jako první chlapec. Závěr zněl jednoduše. Není zbabělcem ten, kdo pocítí strach či ten, kterému před úkolem tečou slzy. Není zbabělcem ten, kdo nad strachem zvítězí a třeba se slzami v očích se vrhne do boje. Takový člověk je statečný. Všechny tyto vlastnosti jsme vnímali a slibovali si, že nás budou provázet celý život.
6. Vstup do Svazu české mládeže
V roce 1950 jsme vstupovali do Svazu české mládeže. Prožívali radost ze všech sportovních, kulturních i budovatelských aktivit. Vážili si všech organizátorů mládežnického hnutí v naší vesnici. Byli příkladem ve všech společenských aktivitách i v osobním životě. Díky nim jsme začali chápat, že nevědomý člověk bez potřebného vzdělání, který nemá program, cíl, protlouká se světem, jak se dá se stává hříčkou náhod a překvapení. Takový člověk žije ve stálé úzkosti o zítřek. Každá jeho radost je podbarvena nejistotou, strachem z toho, co přijde. Věří různým nepravdám, často záměrně šířeným. Nesnáze připisuje nadpřirozeným bytostem. Ve Svazu mládeže jsme se dovídali, že všechny projevy strachu, nejistoty žití, obzvláště některých sociálních vrstev, vychází z rozporů kapitalistického světa. Z libovůle podnikatelů a finančníků, z jejich špinavých rvaček o zisk. Učili jsme se, že bohatství života nespočívá v jeho zmatenosti, neuspořádanosti, roztříštěnosti, v projevech sobeckosti a egocentrismu, ale v lidské vzájemnosti.
7. Poznání z mládí platí i dnes
Připomenutí si prožitků z mládí, zůstává poučením i po 75 ti letech. Faktory, které nám byly vštěpovány, jako morálka, poctivost, slušnost, charakter, pravdomluvnost, národní hrdost a vlastenectví, zůstávají. Hledali jsme vždy pravdu. Rodiče nám tvrdili, že pravda vždy nakonec zvítězí. Tato teze je vryta i na Památníku u Stříbrné studánky, kde 27. června 1970 vyhlásil president republiky Ludvík Svoboda Žďárské vrchy za Chráněnou krajinnou oblast.
Jsme hrdým a sebevědomým národem, který není sice početný, ale svou inteligencí, pracovitostí a všestranným lidským umem je srovnatelný se všemi ostatními národy. V mnohém je převyšuje.
8. Vysočina vždy formovala k odvaze a statečnosti
Drsné podnebí, věčná vlhkost kraje a životní zápasy daly tu vyrůst poctivým, tvrdým a upřímným lidem. Náš kraj formoval po staletí statečné lidi. Utvářel občany, kteří hledali pravdu hluboko v přírodě, v jejím poznání, v ochraně a tvorbě. Kraj je spoutal rozumem i srdcem. Zemědělci tu museli vždy bojovat s půdou. Věděli, že naše země se nedá udržovat jinak než lidskou prací. Jinak by podlehla dešti a suchu, mrazu a slunci, ohni a vůbec řádu divoké přírody. Pracovali a při tom dovedli prožívat klidné hodiny odpočinku, sváteční chvíle. Krása naší krajiny jim učarovala, byla impulsem k činnosti i v podmínkách produkce společenských jedů. Jen pohleďme po našem kraji! Od rána do večera v něm jiskří myšlenky a výsledky práce generací. Věčně pulsující srdce národa. Krása přírody! Tvořivá práce! Důstojný život! Přátelství!
Rudolf Hegenbart 2020