Než vyjdeme do katastru Žďárských vrchů

Ve Vlastivědě moravské, kterou vydal Musejní spolek v Brně s podporou Mor. Výboru zemského, České akademie věd a umění a ministerstva školství a nár. osvěty v roce 1937 v Brně se mj. píše o Cikháji : „…Je to pohraniční ves ležící 659 m nad mořem. Sousedí s obcemi okresu přibyslavského v Čechách, obcemi okresy hlinského a obcemi okresu novoměstského a jen na dvou místech souvisí s obcemi vlastního okresu… Geologický útvar katastru obce tvoří červené a bílé ruly, budující tu mohutný masiv orthorulový, pokračující do sousedních katastrů. Vytvářejí tu nejvyšší horské hřbety okresu a to Žákovu horu 809 m, Šindelkou 802 m, Kamenný vrch 801 m, Tisůvku s Čertovým kamenem na temeni 790 m a Kašovku 720 m… Všechny uvedené vrchy jsou porostlé hustým lesem. Staré lesy se zbytky bývalého pomezního hvozdu skládaly se z mohutných buků a jedlí, z nichž poslední na Žákovici měly přes 4 a1/2 m obejmu. V roce 1898 byla poražena na Tisůvce jedle, jež dala 35 m3 dříví. Obec sama je typ neucelených horských vsí pozdějšího, kolonizačního období. Skládá se ze „Dvora“ na východě a ze dvou skupin chalup na západní straně silnice, u níž stojí panská myslivna, stará o nová škola a hostinec ( s právem radikovaným), zařízený pro turistiku.“

V úvodních kapitolách vlastivědy se také uvádí, že „Tvářnost jednotlivým místům vtiskují rostlinná společenstva, která se seskupila podle okolností a poměrů svědčících jejich zdaru“. Je připomínána např. lipnice sudetská, kostřava lesní, kapraď různolistý, mařinka vonná, řeřišnice cibulkatá na Žákově hoře, další rostlinstva na Tisůvce, na Brožové skalce u Srážené vody.
Bezpochyby horské hřbety, složení lesů, prameny vod, rostlinstvo, široká škála pověstí, ale i dřevěné rozhledny umístěné na Žákově hoře a Tisůvce přispívali poznání.

Prostředí se stalo předmětem zkoumání mnoha kulturních, univerzitních kapacit. Známá je báseň Jana Evangelisty Nečase „Vysoká jedle“. Charakterizuje onu dobu v cikhajských lesích. Poprvé byla zveřejněna v roce 1883 ve Studentských listech. Ve Žďáru pak ve Žďárském obzoru 1. ledna 1903, známa je báseň i spisovatele Jana Karníka připomínající krásu přírody a pohostinnost místní hospody. Spisovatel František Drašner v knize „Havlíčkobrodský poutník“ uvádí, že v cikhajských lesích se ukrývali v letech první světové války Rusové, uprchlí ze zajateckých táborů, mezi nimiž byl i Lev Tolstoj, synovec známého spisovatele Lva Nikolaje Tolstého. Obec navštěvoval profesor Karlovy univerzity Arne Novák (1880-1939), akademik František Trávníček (1888-1961) univerzitní profesor Antonín Vašíček (1903-1961), ve 2. světové válce spisovatel Petr Křička.

Lesy, rozhledny,. studánky, rostlinstvo se stávaly předmětem zájmu i místních obyvatel a mládeže. Zajímavé bylo zkoumání názvů jednotlivých lesních úseků jako „Na mokré“, „U panáka“, „U obůrky“, „Na žlabině“, „V bodlákově“, „Na staré pasece“, „V kašůvce“, „Na zubačce“, „V šindelné“, „V jeřábí“, Ve spálené, Ve zlatnicích, U hromový jedlí, V palší, U soudných, U hraběnčiných milířů, V cukrovně apod. Názvy míst se stávaly předmětem mnoha pověstí, ale my víme, že byly odvozovány od pracovních činností, které je dobré si připomínat. Je známo, že například v roce 1811 byly provedeny v katastru obce první pokusy s výrobou javorového cukru. S navrtaných 600ti javorů mělo být získáno 28 tisíc litrů sladké šťávy, posléze cukr. Naděje na výrobu tohoto cukru prý zmařila vrchnost z větších měst. Dne 11. srpna 1814 výrobu javorového cukru zakázala.

Na konci dvacátých a na počátku třicátých let minulého století přišla do těchto míst lesní katastrofa. Současná nejstarší občanka Cikháje Božena Šebková před časem k této události řekla: „…Když mně bylo 12 let tak v cikhajských lesích byl veliký polom. Ten mně nepřestane znít v uších pokud budu živa. My jsme doma mlátili obilí. Navečer sestra říká, že vymlácenou slámu uklidíme až ráno. Máma ale řekla, že se hrozně mračí, bude pršet a sláma by promokla. Uklidili jsme ji. V noci otec vstal, díval se do ona a pak nás vzbudil. Říkal, že se chumelí jako o vánocích. Byl to mokrý sníh. Ráno přimrzl na větvích a pak přišel silný vítr. Nastala neuvěřitelná kanonáda. Za půl druhého dne všechny smrky byly dole, 60 až 80 % lesa bylo na zemi, některé smrky smotané dohromady. To bylo boží dopuštění, to byl snad konec světa. Pak přišlo 600 Rusínů, stavěla se pila, domky a kantýny. Mnozí brigádníci ze Slovenska spali po chalupách…“

Profesor Karlovy university v Praze Arne Novák mj. napsal: „…Neproniknutelně temné kulisy podle silnicí zmizely a tam, kde i po polednách houstly zelené stíny v černavou tmu, otevírají se bolestné hluboké pohledy do hnědých mýtin a prázdných sečí s mrtvolami stromů nebo s hranicemi dříví, obnažené pláně plné pařezů, amfiteatrálně se zvedající skladiště kmenů, kůry, klestí, jimiž sem tam probíhá nově ražená cesta, určená jenom pro dovoz dříví… v hrozný den před pohřbem lesů Českomoravské vysočiny jste si plně uvědomili, že již nikdy u milované vaší studánky nezašumí vám nad hlavou těžká větev starého smrku čeřená právě letem bludného doupňáka a že více z chladivého stínu zelených úkrytů neobrátí k vám své toužebné blankytné oči snivá vzpomínka na vaše léta chlapecká…“

Ke zpracování dřevní hmoty byla postavena pila. Budova pily měla rozlohu 93m x 26m a výšku 2, 40m. Stavba byla povolena výměrem okresního úřadu v Novém Městě na Moravě v roce 1931 a schválena stejným úřadem v únoru 1932. Osvětlení pracoviště a ubytovacích ploch bylo elektrické. Energie byla vyráběna na pile. Součástí této stavby byla železniční dráha v délce cca 9 km.
Zajímavé je rozhodnutí obecního zastupitelstva ze 4. října 1931. Požádalo okresní úřad, aby „zde zaměstnaní cizí lidé, hlavně Rusíni, byli ze zdejší obce vykázáni, jelikož činí na polích krádeže bramborů a řepy; v noci v podnapilém stavu křikem ruší noční klid. Zakročení zdejších občanů nemá účinku a jest nebezpečno se ani vůbec k nim přibližovati, neboť jsou násilné povahy a sebe menší výtce v opilosti jsou nebezpeční…“

Tyto skutečnosti, stejně jako dvě rozhledny, sloužily k rozvoji turistického ruchu. Dřevěné rozhledny stávaly na vrcholu Žákovy hory a Tisůvky. Takřka každou neděli jsme je, jako devítiletí a desetiletí kluci, navštěvovali a zkoušeli vylézt až na vrchol 42 metrů vysoké rozhledny. Rozhledna na Žákově hoře a Tisůvce byla zbořena v roce 1952 a dřevo použito k výstavbě místního kulturního domu, dnes výukového střediska brněnské univerzity. Je škoda, že nebyly obnoveny.

Je mnoho úkazů, kterým je možné při návštěvě katastru obce Cikháj se věnovat a poznáním přispívat k obnově mnohého. Při studiu jakéhokoliv úkazu, smyslu pověstí, pracovitosti lidu, budeme si vytvářet obraz vísky, která pro mnoho generací byla skutečným domovem. V každém historickém údobí mělo slovo domov překrásnou vůni. Nikdy se neměnila, stejně jako se nemění vůně chleba.

Jan Karník Cikháji (1935)

Kde Žákova hora s Tisůvkou

na harfy smrčin hrají,

tam poutníče zastav nohu mdlou,

odpočiň na Cikháji.

Tam kyne tvé žízni pěnivý džbán

a štědřeji nežli kdo tuší,

hospodou budeš vyčastován,

okřeješ srdcem i duší.

Co nezmohlo slunko a balzámy hor,

to Joklovo koření spraví;

vykročíš odtud – omládlý tvor!

Ze silné horácké stravy.

Rudolf Hegenbart

rozcestí na Žákově hoře
rozcestí na Žákově hoře