Adventní zamyšlení

Až se adventní svíčky rozzáří, nezapomenu vzpomenout na všechny přátele, kterých jsem si vážil pro jejich charakter, pravdomluvnost, čestnost, čistotu mysli, vzdělanost, logické myšlení. Štědrovečerní vzpomínku pak budu věnovat svým rodičům, zesnulé manželce, dětem, rodině. Věnovali mně všechno.

Rodiče neměli vysokoškolské vzdělání. Matka měla základní, starala se o domácnost a síťovala. Otec měl střední odborné vzdělání, byl obuvníkem a zemědělcem. Měli však selský rozum, životní zkušenosti. Nabádali mě k lásce k sobě navzájem, ke svým bližním, ke svému kraji a ke své vlasti. Zdůrazňovali, že láska je hluboce lidská. Prokazovali, že pokora před existencí druhého přináší veliké uvolnění sebe sama. Míru lidskosti spatřovali v míře schopnosti nejednat jen pro sebe, ale i pro druhého. Ještě dnes slyším jejich slova. „Nezapomeň hochu, že pracovat pro druhé je oběť, utrpení.“ Ale ona oběť dává životu smysl. A otec nejednou pravil: „Nezapomínej, že chceš-li být dobrým člověkem, musíš milovat, poznávat, tvořit. Musíš mít správnou filosofii, která tě   osvobodí sociálně, individuálně, bude metodou ke tvému štěstí. Nesmíš ale kapitulovat před životem, ale naopak být součástí života.“ 

Vážil jsem si učitelů a rád na ně stále vzpomínám. Byli přísní, ale krásní. Dodnes jim vzdávám úctu za to, co mě naučili. Vštípili mně pud ke vzdělání, k touze po něčem vyšším, lepším. Připomínali mně, abych ve svém životě pomáhal odstraňovat sprostoty, hrubosti, násilí, veškerou nespravedlnost, kterou přinášela válka a život. Učili mě rozvíjet touhy lásky nejen k jedné osobě, ale ke každému člověku, ke všem občanům. Učili mě milovat maminku a tatínka, svůj domov, svoji vesnici, kraj, svoji vlast. Naučili mě, abych národních idejí se chopil celou duší a staly se pevným přesvědčením mých snah a práce. Celý život jsem si učitele připomínal. V dospělosti a v životní kariéře jsem sám poznal, že moje životní úsilí je úsilím o svoji přirozenost. Je to vlastně láska. A v lásce, která se měnila v čase, projevovala se moje osobní životní síla a cit, myšlenky rodičů a učitelů.  

Studiem jsem poznával velké postavy naší minulosti, Karla IV., Jana Husa, Jiřího z Poděbrad, Chelčického, Masaryka, Beneše, Gottwalda, Novotného, Svobodu, Dubčeka, Husáka. Postavy lidové a národní, jejichž osobní historie a dílo úzce souviselo s historií pokrokových hnutí našich národů. Studoval jsem jejich filosofii i přes nepřízeň odpůrců našich národů. Ty je znevažují, pomlouvají, abychom ztratili symboly našich životů Stejně to dělají s umělci, básníky, spisovateli , historiky, s našim národním obrozením. Příšerný to stav! 

Studoval jsem dialektický materialismus. Učil mě chápat a rozumět dějinným souvislostem a nikdy nezavírat oči před skutečností. Naučil mě přísně vědeckému respektování fakt, ale i velikému mravnímu idealismu. Naučil mě skutečnost nejen vykládat, ale na základě správného poznání měnit. Naučil mě vidět člověka jako střed mého zájmu a nabádal mě zaměřit všechno mé úsilí k jeho štěstí a radosti. 

Všechny poznatky života mně umožnily hrát svou společenskou a osobní úlohu. Mohl jsem hrát sám sebe. Získal jsem víru ve své schopnosti. Kdybych ztratil víru, ztratil bych lásku. Poznal jsem, že život je obrovská a složitá hra. Elementy mé hry byly komplexy prožitků. Prožité okamžiky, životní etapy, moje struktura událostí od dětství až po seniorský věk. Svojí existencí v životě, jsem neustále budoval nové a boural staré. Byl jsem tím, čím jsem byl schopen se udělat. Neunikal jsem z rozporů doby, nemohl. Zůstal jsem ale sám sebou. Abych se nestal loutkou fiktivních životních omylů, moci a peněz, přetvářel jsem vlastní zkušenost. Opěrným bodem jsem si byl sám, moje manželka. Nejtěžším okamžikem mého života byla doba, když se můj svět zhroutil jako karetní hra. Sledoval jsem, jak hřích na lidech neplodil jen hřích, ale nesl s sebou i trest nejen pro mě osobně, ale pro celý národ. Dramatické a komediální události v listopadu 1989 potvrdily, že vše, co se skrývá, balamutí, je velká špatnost a zrada na člověku.

Velkou inspirací pro život bylo prostředí, ve kterém jsem žil.

Je to náš kraj Českomoravské vysočiny. V každém z nás zůstává velebný dojem z přírody, tohoto úchvatného obrazu. Dojímá mě podzimní modřín, bříza, buk. Dívám se na celý lesní masiv s širokou paletou barev. Z dálky můj kraj rámuje zeleň, lesy, malé vesničky, potůčky a rybníčky, pahorkatiny, kouzla různého stromoví od jeřabin počínaje. Spolu s paprsky slunce osvěžují život. V tomto našem kraji nejkrásněji zpívají ptáci, nejkrásněji voní les. Zde člověk čerpá nové síly pro další dny, vyléčí bolesti duše i těla. Krása přírody, lidská ctihodnost, důstojný život při tvořivé práci, to je naše Českomoravská Vysočina. V těchto milých končinách jsem prožil první roky šťastného mládí a také první dětské starosti. Pravda, v mládí jsem viděl věci kolem jen na půl. Byl jsem strkán chvilkovými popudy, nahodilými dětskými a jinošskými zájmy. Až později poznával, že tento kraj neodvolatelně náleží k mému domovu, mému srdci, přátelům, je součástí mé vlasti.

Největší školou života každého občana byla a je poctivá práce. Život mezi prostými lidmi uprostřed jejich osudů, v řece jejich dnů. V lidech vzrůstala láska. Milovali každý kousek půdy, louky, rokle či mez. Lidé zde dovedli a dodnes dovedou obdivovat nejprostší kvítka, mateřídouškou počínaje. Milují každý výhonek deroucí se k slunci ve své zahrádce.

 Od rána do večera zde jiskříme myšlenky, hromadíme výsledky práce celých generací. Je to věčně pulzující srdce národa, horala, vlastence. Cenné a nezbytné pro život národa! Každý poctivý člověk plně zapadl do tohoto kraje. Místní člověk byl a je nezkažený dravčími touhami občanů z města.

Zima u nás na Vysočině někdy bývá doslova divoká. Obyčejně nastávala brzy, trvala dlouho a sníh byl mnohdy ještě v dubnu. Je to ale naše místo, horácké prostředí. Každý ví, že právě ta naše vesnička je tou nekrásnější, že není nikde půvabnější místo. Památníky odboje připomínají hrdinství místních obyvatel a lásku ke své vlasti. Bojovali za pravdu, za lepší svět. Byli pevní vlastenci, jako skála na Tisůvce. 

Vždy když mně bylo nejhůře, promítal jsem si nejhezčí prožitky mládí a vracel se do lesů a kopců mého kraje. V něm stále slyším tep vlastního srdce i hukot všeho, čím jsem v životě procházel. Na pěšinkách domova mně stále svítí slunce. 

V tyto adventní dny si připomínám mámu a tátu, kteří mě učili pracovat, milovat a žít, všechny učitele, společenské prožitky, lidské postavy a velké osobnosti naší vlasti. Připomínám si manželku, která mně byla vším. Na nikoho se nezlobím. Všem přeji adventní povzbuzení a zamyšlení nad životem.

Rudolf Hegenbart 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*