Jaká je u nás hodnota přátelství?

Po 2. světové válce nebylo v okolí mého bydliště hocha či děvčete, kteří by alespoň neslyšeli o knize J. Foglara „Hoši od Bobří řeky“. Nabádala k vlastnímu posuzování zda jsem bázlivý nebo odvážný, těžkopádný či neschopný, dovedný či nešikovný, ušlechtilý nebo špatný, učila správně a plně prožívat svůj chlapecký věk. Se zájmem jsme lovili bobříky mrštnosti, míření záchrany, dobrých činů, odvahy, květin, síly, ušlechtilosti, Ke svým kamarádům jsme měli být rytířští, věrní, ohleduplní tak jako byli k sobě Vilík a Jirka z knihy „Hoši od Bobří řeky“. Jednou z nejkrásnějších a nejvzácnějších vlastností, které hoch či děvče měli mít bylo umění být někomu dobrým přítelem. Byli jsme nabádáni, abychom neublížili nikomu tváří tvář, ani tajně za zády a to slovem ani činem, abychom nikoho neuráželi, nikomu nic nevyčítali, nepřiváděli druhé do neštěstí. Měli jsme být ohleduplní, umět odpouštět beze slov, nevyčítat, neoplácet zlé zlým, nezpůsobovat nikomu bolest. Nedopustit i vůči svému odpůrci, aby v jeho přítomnosti či nepřítomnosti bylo špatně mluveno. Byli jsme nabádání, abychom nevyužívat svého přátelství k tomu, abychom od přítele něco získávali. Přátelství mělo být vznešené, čestné, nesobecké. Předháněli jsme se v uskutečňování. Dobré skutky zaznamenávali do Zápisníku 13ti bobříků..

ROZPORY V PŘÁTELSTVÍ SE RODÍ I MEZI ČINITELI?

Připomínal jsem si tyto zkušenosti mládí v souvislosti s bývalými spolusoudruhy, tzv. přáteli „v boji, v práci, v životě“ z jedné strany. Zlobili se nad tím, že herečka Jiřina Švorcová si dovolila navrhnout Hegenbarta do funkce generálního tajemníka. Neměla to dělat. Pro mnohé to byl nesnesitelný čin. Její „nehoráznost“ řešila i Parlamentní komise 17. listopadu složená i z členů Charty 77, tzv. opozičníků vůči komunistickému režimu. Vzácná souhra mezi chartisty a komunistickými činiteli!

Jeden vysoký činitel komunistické strany města Prahy kdysi zveřejnil názor, že ona a akademik Říman jako navrhovatelé mého jména neměli co dělat v ústředním výboru. Jednoho bývalého vysokého činitele komunistické strany to tak rozčílilo, že i po více jak dvaceti letech vyprávěl jak Jiřina Švorcová „jménem několika členů ÚV přednesla pečlivě připravený návrh na Rudolfa Hegenbarta. To, co o něm řekla, jsem nevěděl ani já….“ Dle něj to byl výsledek mého úsilí o funkci „i cestou zákulisních jednání“. Tak se tvoří historie a pomluvy! Aniž zná pravdu vytváří mínění o druhém. To je projev onoho přátelství? Anebo naplňování známých idejí „jak zakroutit odpůrcům krkem“? Je vzájemné pomlouvání a osočování projevem demokratismu, svobody anebo projevem bídy hnutí, které presentuje, projevem slabosti?

Jiřina Švorcová spolu s R. Hegenbartem ve Žďáru nad Sázavou
Jiřina Švorcová spolu s R. Hegenbartem ve Žďáru nad Sázavou

Ano, Jiřina Švorcová byla i ve Žďáru nad Sázavou. Na její vystoupení, na hovory s delegáty okresní konference vzpomínám s úctou, stejně jako mnoho delegátů. Jiřiny Švorcové jsem si vždy vážil a vážím aniž bych sní projednával jakékoliv pikle. Byla vynikající herečkou, čestnou funkcionářkou komunistické strany, nikomu neublížila, vážila si každého člověka, nepomlouvala ani neznevažovala práci druhých. To, co rozdmýchávali po roce 89 její odpůrci nebylo, dle mého názoru, projevem intelektu, ale hokynaření, sprostého politikaření, snahou znemožnit a zničit. Je smutné, že její názor znevažovali i činitelé strany, kteří veřejnosti tvrdívali, že budují společnost, kde člověk člověku není vlkem, ale bratrem.

NEVYSLYŠENÉ VOLÁNÍ PO PRAVDĚ

V roce 1990 se vůči mně rozvinula krajně nepřátelská atmosféra. Především od komunistů. „Zrádce“ chtěli neprodleně trestat, aniž věděli proč. Kam jsem se ohlédl všude jen zloba, nenávist, na konci smrt. Bezostyšně bylo možné do mě střílet ze všech stran, označit za zločince, grázla, který vše zaprodal do zahraničí, v jednáních u kulatých stolů zradil komunistickou stranu. Na pořadu dne byly výslechy, sprosté a urážlivé články ve sdělovacích prostředcích. Bývali „přátelé“, členové stejné strany jako já, se vyhýbali, přecházeli na opačný chodník. Ze svízelné situace jsem nenacházel východisko. Požádal jsem o ochranu generální prokuraturu. Na moji žádost generální prokuratura dopisem č. III Gd 1632/90 dne 17. 7. 1990 mimo jiné odpověděla: „…Prostředky ochrany práva, které se uplatňují u soudu, upravuje občanský zákoník, došlo-li k zásahu do práva na ochranu osobnosti podle & II o.b. Prokuratura nenahrazuje pravomoc soudu prostředky prokurátorského dozoru…“

Pomoc žádná, snad se soudit, ale kde vzít finanční prostředky? Stav byl neřešitelný, přátelství a sounáležitost, bratrství, vymizelo. Touha po mé likvidaci byla silnější jak charakter. Vzpomněl jsem si na slova Jiřího Koláře z roku 1968.
Onen verš nesl název: Rada slouhům
„Omlouvali jste zločiny a vynášeli zradu? Mlčeli jste, i když tráva křičela, Psali jste, i když inkoust se červenal? Věřili jste, když ani půlnoc nevěřila svým očím? Byli jste vždy u koryta? Měli jste popravené za třísky při kácení lesa? Děvkařili jste, když i děvkám se stahoval klín? Sloužili jste, když i feny zalézaly? Šplhali jste, kličkovali, mazali med? Přijímali jste pocty, když i kámen odplivoval? Odsuzovali jste, když i provaz se styděl za oprátku? Štěkali jste, když zapíral hlas i poslední alík? Donášeli jste, když i udavači mluvili o špíně? Máte ruce od krve? Lízali jste paty a lhali? Hrabali jste a žrali? Neslyšeli jste, co si štěbetali i vrabci? Přinutili jste šeptat i děti? Šlapali jste po spoutaných? Plivali jste po mrtvých? Opíjeli jste se cizími slzami a cizím potem? Všechno, všechno sveďte na stranu muzikanti moci!!“

V tu chvíli jsem pro sebe dodával: všechno, všechno z toho 17. listopadu 89, vy labužníci moci a peněz, sveďte na Hegenbarta, sveďte na něj všechny vaše farizejské činy, lži, podvody, kamufláže, vaši neschopnost a lhostejnost vůči problémům, vůči potřebám a zájmům našeho lidu, státu. Pro vlastní slávu jej mlaďte, bičujte, kamenujte, klamte, pomlouvejte, dokonale zmátněte veřejnost. Nečiníte přece tak poprvé, tvoříte přece, dle svých představ, společnost kde „každý je si bratrem a ne vlkem“. Myslíte si, že vám budou lidé věřit?

Po všech hrůzách prožívaných doma, po domovní prohlídce jsem Komisi pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 mj. Napsal: „…nenacházím slov jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci justičnímu omylu. Nenechávám slov, abych vyjádřil rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě žene k degradaci…..na samý okraj zkázy…“

I MANŽELKA MĚLA TRPĚT

Těsně před 17. listopadem 89 obdržela dopis i moje manželka. Odepisovalo ji ministerstvo národní obrany. Ač nikdy a nikomu nic nepsala příslušný odbor ji sděloval výsledek stížnosti, kterou měla údajně poslat. Stěžovala prý si na muže z Nového města na Moravě, který nebyl nakloněn tehdejšímu politickému systému, ale ztotožňoval se s mojí koncepcí práce. Žádal prý o uznání jeho práce v odboji a manželka měla protestovat. Byl to podvrh pisatele ze Žďáru nad Sázavou. Stížnost a vzniklá atmosféra měla nahlodat přátelské vztahy mezi námi a lidmi z okolí. Tehdy jsem požádal ministerstvo vnitra, aby vše ověřili a pokusili se určit pravděpodobného pisatele. Po čase jsem obdržel informaci, že psací stroj pochází z okresního výboru protifašistických bojovníků ze Žďáru nad Sázavou. Další šetření jsem nepovažoval za nutné. Dobavil jsem si sám, že jde o osobu, která byla v čele této organizace. Měli jsme dávné rozpory. Mluvila, že byla velkou partyzánkou a já jí tvrdil opak. Při jedné besedě kde vyprávěla zahraniční delegaci jak bojovala jsem jí řekl, že lže. Mé názory odmítala a slibovala krutou odplatu. Byla také strůjcem neustálých stížností na moji osobu ať na ústřední kontrolní komisi či na jiné orgány. Až koncem roku 1989 jsem se dověděl, že v době kdy jsem pracoval ve Žďáru nad Sázavou měla ve svém bytě, který se nacházel na vršku proti budově okresního orgánu, namontovaný vojenský dalekohled a denně sledovala z okna svého bytu, co v kanceláři dělám, kdo za mnou chodí a po té psala anonymy, stížnosti. Byl to projev přátelství ? Bohužel jí jako zasloužilé komunistce všichni činitelé věřili a mě zařadili, jako zhýralce, pravičáka, k „odstřelu“.

DOPISY PRESIDENTU REPUBLIKY

Po volbě presidenta republiky jsem Václavu Havlovi dne 29. ledna 1993 mj. napsal:
„…Z Vaší tiskové konference 26. ledna 1993 jsem postřehl, že míníte některá vystoupení poslanců ve Sněmovně projednat s generální prokuraturou. ..(analýza Dolejšího, moje poznámka) Přimlouval bych se, aby byl dán podnět k zevrubnému prozkoumání všech tvrzení tohoto dokumentu….Pokud bude třeba jsem schopen přispět objektivní pravdě….“ President neodpověděl.

O něco později jsem ho žádal o pomoc v sociální oblasti a také o názor zda přítomnost právního zástupce ing. Miroslava Štěpána při mé domovní prohlídce nebyla protiprávní, zda nebyla protiprávní prohlídka mého domu a příslušenství. Současně ho požádal o stanovisko k jeho údajným citacím v knize V. Bartůšky „Polojasno“. Dopisem ze dne 20. 10. 1995 ředitelka Odboru styku s veřejností kanceláře presidenta JUDr. Jana Chalupová mj. odpověděla:

„..Kancelář presidenta obdržela Váš dopis, v němž upozorňujete presidenta republiky na své sociální záležitosti a na úkony orgánů činných v trestním řízení, což dáváte do souvislostí se svou minulostí. Bohužel, musím zklamat vaše očekávání. President republiky nemůže zasahovat do činnosti orgánů policie a podle Vašeho sdělení jste již všechny příslušné kroky – byť bez úspěchu – podnikl sám. Také jistě pochopíte, že president republiky nemůže vysvětlovat pasáže z knihy „Polojasno“,s tím by bylo nejlépe obrátit se na autora publikace…“

Další dopis jsem zaslal presidentu republiky V. Havlovi v souvislosti s vysíláním televize NOVA, která odvysílala rozhovor s JUDr. Nechanickým. Ten v televizi prohlásil, že mezi vlastizrádci za intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 jsem i já. Protestoval jsem. President republiky neodepsal. Odespal však vedoucí sekretariátu Poslanecké sněmovny Milan Kupka.. Z něj vyjímám:

„…Pan předseda dr. Uhde se po návratu z dovolené seznámil s obsahem vašeho dopisu a a je přesvědčen, že jste v roce 1968 neučinil nic, co by bylo v rozporu s tehdy platnými zákony…“ Ředitel inspekce ministerstva vnitra JUDr Nechanický se mně omluvil, ale nezaregistroval jsem, že by se omluvila zmíněná televize.

CO BY NA TO ŘEKLI HOŠI OD BOBŘÍ ŘEKY ?

Ach, jak těžce se vrací pravda…. Jak rád bych se sešel J. Foglarem a vysvětlil mu mé znalosti z oblasti přátelství lidí, kteří hlásali, že chtějí na základě faktů střízlivě soudit skutečnost, že chtějí umět i snít, milovat člověka, bránit člověka, vážit si člověka. A tak asi oni „kluci“ by řekli: chcete-li milovat člověka musíte opustit platformu „kroucení krkem“ u těch, kteří vám zdánlivě vadí. Když jsme „lovili“ ušlechtilé bobříky zaznamenávali jsme vše do Zápisníku a dávali k veřejné kontrole ostatním. A dnes? Zdá se mně, že větší platformu má zveřejňování nepřátelství… A pravda je v nedohledu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*