Připomenutí: Zastavme se a obnovme smysl líp

Vždy když posedávám před verandou svého domku a hledím na pětasedmdesátileté lípy, které vysázel otec v polovině května 1945, si vzpomenu na báseň Jana Nerudy „Láska“V její poslední sloce se praví:

„Koho bych miloval širém tom na světě?               

Srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítěte, –

do stáří, do skonu volá si po matce.

Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,

přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce, –

všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, –

tebe bych, národe, tebe bych nepřežil! 

Byl jsem u toho, jako desetiletý kluk, když otec lípy sázel. Z radosti ze svobody, kterou nám přinesla Rudá armáda. Z hrdosti nad českým národem, který pojal lípu jako svůj národní strom. Při výsadbě byl otec hrdý jako by přísahal věrnost. Už dávno nežije otec, matka, vlivem odporných virů a jedů přicházejících v údobí krizí, zemřela i moje manželka. 

Lípy vzrostly. Tvoří vstupní chrámovou klenbu k mému bydlišti. S pokorou na ně hledím. S nostalgií vzpomínám na slova vynikajícího řídícího učitele naší národní školy Oldřicha Bartoše. Ve škole nám připomínal, že lípa je naším národním stromem a stromem Slovanů. Je symbolem ochrany, pomoci a lásky, symbolem namířeným proti německým snahám o porobení českého a slovanského živlu. Lípy se vysazují jako akt posilování národního uvědomění a slovanské vzájemnosti, jako poděkování za nabytou svobodu, jako odhodlání bránit a rozvíjet naši vlast.

Spisovatelka Marie Majerová v pojednání pod názvem „Má vlast“ ve stati Lípa napsala:

„Krásná, sladká zářivá! Oslovuji tě jako milenku, ó lípo! Veškerá tvoje bytost rostlinná je proniknuta lahodným vábením linoucím se z tvého pně, jejž kolmo a přímo do země zasazuješ, z koruny milostně rozčeřené, v níž vedou snubní hovory vánek s vůní a včela s květem, ze srdcovitého tvaru tvého listí.

Srdce na řapíku – není to prapor horké touhy? Zelená, vábíš ptactvo – kveteš-li, míří do tebe klikatý let hmyzu. Zalévá-li tě slunce v době včelí pastvy, z níž celá slavnou, rozkošnickou, pohanskou hymnou prasíly života.

Což kořeny svými vysáváš všechen slad země, žes tak sladká? Spojili se větrové s červánky, deště s měsícem, nehybná parna s proudnou vodou, aby ti dali všechny podmínky nerušeného růstu do krásy? Bydlí v tobě zlatovlasá dryáda, nyjící po lidském jinochovi, žes tak líbezná? Je koruna tvá posázena drahými kameny, žes tak velebná, ó lípo?“

Lípa, kterou otec vysadil v polovině května 1945, potvrzuje krásná slova spisovatelky

Úchvatnou českou řečí vyjadřuje vše to, co chápeme svými každodenními prožitky, svým vztahem k domovu. Karel Čapek k české řeči napsal:

„Ještě musím pochválit tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala, jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti doznání, abych to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo nehlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.“

Hloubku slov o lípě i charakteristiku půvabného českého jazyka, smysl verše Jana Nerudy, není třeba komentovat. Každý vlastenec pochopí. Při opětovném pohledu na lípy mně vyvstává v mysli naivní otázka: Proč nemilujeme lípy? Proč ztrácíme sebevědomí? Proč se zříkáme samostatnosti a suverenity své vlasti? Kdy se budeme prezentovat před ostatními národy jako hrdý a sebevědomý národ? Svou inteligencí, pracovitostí, všestranným lidským umem, sladkostí naší země, vystihuje Marie Majerová náš národní strom lípu i profil našeho národa. Směle se můžeme srovnávat se všemi ostatními národy. Depolitizace úlohy národa, kterou prosazují některé západní kruhy, přispívá k odtržení od minulosti, ve které otec zasazoval lípy.  Vede k zapomenutí či ke zkreslení důvodů zasazení.

 V závěru připomínám citát z Manifestu sjezdu slovanského k národům evropským z roku 1848:

„Vystupujíce my co nejmladší, ač nikoli nejslabší opět na politické dějišti Evropy, činíme tudíž návrh k obeslání všeobecného evropského sjezdu národů na vyjednávání všech mezinárodních otázek; přesvědčeni jsme zajisté, že národové svobodní snáze se usnesou nežli placení diplomati. Kéž by návrh tento naše povšimnutí, dříve, než zpátečnická politika jednotlivých dvorů zase přivede k tomu, aby národové, podnícení záštím a nenávisti, sami vespolek se hubili.“

Nejsou naše lípy spanilá vize? Vedou nás po rovné cestě! Milovat přírodu, lípy i ostatní stromy, lesy, vyzvedávat národní uvědomění jako odhodlání bránit a rozvíjet naši vlast, vnímat slad naší země, být jí věrný, sloužit našemu lidu! Sejděme se u líp a v srdcích, ve svém životě, obnovme jejich smysl!

Ke svému zamyšlení připravil Rudolf Hegenbart  2020

Dne 27. června 1970 zasadil lípu na Žákově hoře u Stříbrné studánky, u pramenu řeky Svratky i president republiky Ludvík Svoboda. Na fotografii sází lípu spolu s místními hajnými Jaroslavem Litochlebem a Adolfem Hamanem.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*