Malé poznámky a zamyšlení před koncem roku

Ve skrytu svého domova jsem, se svými nejbližšími, prožil advent a příjemné Vánoce. K příjemným Vánocům jsem si popřál, i s celou svojí rodinou a přáteli zdraví a dobro v míru. Všichni jsme toužili po Vánocích, jaké známe z dětství. Cítil jsem sílu domova, velikost rodiny, svého národa. Utvrzoval jsem svoje přesvědčení o síle dobrých skutků z krásného soukromého i společenského života. 

Pokračovat ve čtení „Malé poznámky a zamyšlení před koncem roku“

Nepolitický pohled na politiky a politiku

Politikem od mládí

Národní obrození za Rakousko-Uherska a první republiku vnímám z vyprávění rodičů, od učitelů školy a z vlastního základního a vysokoškolského studia. Zažil jsem Protektorát Čechy a Morava. Poválečné události až do dnešních dnů jsem už sám prožíval, a tak mohu ze svého osobního pohledu mnohé posuzovat. Mohu konstatovat, že v určitém směru jsem byl v politice od dětských let. A to od chvíle, kdy jsem se stal členem Foglarova klubu s podnětnými myšlenkami Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky, přes Svaz mládeže, kulturní i sportovní instituce a angažovanost v nich, až po práci v orgánech komunistické strany všech stupňů a vládní činnost na úrovní české vlády. Prošel jsem zemědělstvím i prací ve významném průmyslovém podniku. Mohu tak posoudit, jak se do politiky vstupuje, jak se v ní žije a co tato práce od politika vyžaduje. Mohu potvrdit, že politika je jednou z těžkých, nejnáročnějších prací vůbec. Ve své činnosti prochází politik mnoha problémy ve svém vlastním „já“ i ve způsobu svého života. Nějaký čas jsem vždy potřeboval k pochopení, že nepracuji pro sebe, ale pro všechny ostatní. To předpokládalo neustále se učit, vzdělávat a být neustále s občany, poslouchat jejich názory a porovnávat je se svými názory i se všeobecným zadáním řídících orgánů.

Pokračovat ve čtení „Nepolitický pohled na politiky a politiku“

Zamyšlení při příležitosti 14. září

 Po skončení 2. světové války nám řídící učitel Oldřich Bartoš dne 14. září 1946 začal, v první hodině vyučování vlastivědy, číst ze školní kroniky následující informaci:

„Dotlouklo jedno z nejušlechtilejších srdcí, srdce presidenta Osvoboditele, jenž byl také čestným občanem naší obce. Jako bychom všichni cítili, že ztrátou jeho ztrácíme jistotu a svoji bezpečnost, bezpečnost našeho národa a státu. Pohřeb byl konán 21. září do Lán, do společného hrobu, kde se setkal se svou velkou ženou v tichém nekonečném smíru v klínu země, kterou tolik miloval. V naší obci uctěna památka zemřelého presidenta 17. září ve škole. Klid a slzy byly důkazem veliké lásky k tomu, který odešel navždy.“

Pokračovat ve čtení „Zamyšlení při příležitosti 14. září“

Bez znalosti vlastní historie nejsme národem

Pokrokový svět se vrací každoročně ke 2. světové válce, k jejímu politickému a sociálnímu významu. Právem. Byl to nejen boj armád, ale především to bylo střetnutí dvou společenských soustav, sovětského socialismu a nejagresivnější síly západního světa reprezentované fašistickým Německem. Cílem fašistů bylo ovládnout Evropu a zničit Sovětský svaz. Adolf Hitler prohlásil, že je třeba „…jakýmikoliv prostředky usilovat o to, aby svět ovládli Němci. Chceme-li vytvořit naši velkoněmeckou říši musíme především vytlačit a vyhladit slovanské národy.“ Vztah Němců k člověku vyjádřil Adolf Hitler slovy: Člověk je od narození pln nepravosti, vládnout mu lze jedině pomocí síly. Při zacházení s ním jsou přípustné jakékoliv metody. Když toho vyžaduje politika, je třeba lhát, zrazovat a dokonce zabíjet.“ Němci se zmocnili téměř celého západního pobřeží, zemí střední a východní Evropy a 22. 6. 1941 napadli Sovětský svaz. Hitlerův ministr války Herman Göring vydal pokyn: „Zabíjejte každého, kdo je proti nám, zabíjejte, vy nejste za to odpovědni, ale já, proto zabíjejte!“ Jeden z dalších vlivných pohlavárů nacistické říše prohlásil, že v Rusku musí vyhladit 30 milionů lidí a bude to jen dílčí příspěvek  ke snížení biologického potenciálu slovanských národů. 

Pokračovat ve čtení „Bez znalosti vlastní historie nejsme národem“

Vzpomínka na doby dávno minulé

Nekorigovaný text

Malý úvod

Už bych vůbec nic nepsal. Co odnesl čas se už nikdy nevrátí. Není třeba se utápět v minulosti. Minulost je třeba zobecnit, využít zkušeností pro další orientaci a práci. Bohužel, při rovnání knih v mé knihovničce jsem vytáhl i knihu Miloše Jakeše „Příběh komunisty“.  A tak jsem sedl a chvíli listoval. Bohatý byl jeho život. Plný aktivit, zvratů, problémů i vítězství. Celý život zůstal věrný principům a zásadám, které reprezentoval Klement Gottwald. Nalistoval jsem i stránky kde si spolu se svým tazatelem, všímá mé osoby. Cílevědomě vedené, sugestivní otázky jsou zajímavé. Bohužel, mnohé odpovědi lživé. To nebylo u M. Jakeše nic nového. Mnohé mohlo být zkresleno formulacemi tazatele. Tazatel byl mým odpůrcem. Jen v jednom měl M. Jakeš pravdu, když citoval moje slova, že po třetím přemístění z místa na místo v Praze jsem se rozhodl přestat podporovat nejvyšší činitele komunistické strany a státu ať se stane cokoliv. A také měl pravdu, že jsem byl zastáncem politiky, kterou jsem prožíval a studoval v roce 1968. Jen bych dodal, že já jsem nikdy do Prahy nechtěl jít. Donutil mě on různými sliby včetně přednostního přidělení bytu v Praze. Já jsem mu ale odpověděl, že já se nikdy do Prahy stěhovat nebudu, že chci žít na Vysočině. Můj přesun považoval za prostředek k zabránění mé podpory slušovickému řídícímu systému a prosazování principů politiky Jara 1968 v Gottwaldově. Byl by férový, kdyby to řekl otevřeně a nehledal jiná falešná slova. Knihu jsem zavřel, zařadil mezi ostatní a začal psát, abych si mnohé znovu připomenul.

Pokračovat ve čtení „Vzpomínka na doby dávno minulé“

Témata k zamyšlení

V roce 2004 jsem vydal knihu „Cikháj ve 2. světové válce a problémy po jejím skončení“. Popisuje události v obci ve 2. světové válce. Podkladem k napsání byly rozhovory s 22 občany, pamětníky. Dnes již žijí jen 2 z nich. To ale není ten hlavní důvod připomenutí.

Skenem části knihy míním znovu připomenout 3 důvody.

Pokračovat ve čtení „Témata k zamyšlení“

Osobnosti národního obrození stále inspirují

Každý den přináší nové informace. Prožívám vzrušení, obavy i strach. Zabývám se světovými i národními událostmi, úlohou osobností, postavením člověka. Hledám objektivní pravdu. Trápí mě koronavirus v jeho podobách, počty nových onemocnění. Posuzuji názory na úspěchy či zápory různých vakcín. 

Zapomínáme na úlohu člověka ve společnosti?

Ve shonu dění zapomínám na sebe sama, na úlohu člověka ve společnosti. Přestávám vnímat své celoživotní prožitky, svou světonázorovou orientaci.  V běhu událostí zapomínám na svou historii i historii své vlasti. Uniká mně pochopení zákonitostí lidského bytí, zákonité přeměny lidské skutečnosti. Utíkají mně myšlenky velkých osobností našich dějin o potřebě pracovat tak, abych neztrácel svou přirozenost, nestal se otrokem výtvorů, které vytvořil člověk. Nemám čas zabývat se osobnostmi, které mně připomínaly zákonitosti života, přírody, vývoje člověka. Zapomínám na podstatu a cíl národního obrození. Nedoceňuji jeho zápasy za odstranění krizí v chápaní vztahu člověka a přírody, jeho svobody. Přestávám si osvojovat zásady milovat život, svou vlast. A to při vědomí, že v socialismu jsem se učil, že člověk odcizený své práci a prostředí není odcizený jen sám sobě, druhému člověku, ale je odcizen samotné podstatě lidství. Odmítnutí socialismu mě děsí. Nemůže se na mě nikdo zlobit. Vyrůstal jsem v jeho kolébce a v kolébce národně demokratické revoluce. Naučil se milovat mámu a tátu, sourozence, rodinu, občany kolem, náš pracovitý lid. Vážil jsem si inteligence, její schopností objevovat pravdu a pokrok.

Pokračovat ve čtení „Osobnosti národního obrození stále inspirují“

Krátké zamyšlení před koncem roku 2020

My, tenkrát v době 2. světové války jako kluci školou povinní, jsme vůbec netušili její příčiny a souvislosti. Ale zblízka jsme prožili dobu Protektorátu Čechy a Morava, příjezdy gestapa a německých vojsk do obcí i domů, zatýkání spoluobčanů, vypálení budov německým vojskem, nesmyslné a odporné jednání gestapa. Doma i ve škole cítili napětí, strach, ale i odhodlání rodičů a třídního učitele, učitelů vůbec, vrátit našemu kraji mír, svobodu. Tehdy nás vlasteneckou píseň: 

Ty moje otčino, vy česká lada,

má duše má vás tak ráda, ach ráda. 

Kdožpak by neměl rád ten koutek český, 

vždyť je tak maličký, vždyť je tak hezký.“

Pokračovat ve čtení „Krátké zamyšlení před koncem roku 2020“