Domov můj – Vysočina

Naše krajina, obec Cikháj

„Ach, Čechy krásné, Čechy mé! 
Opánku tvrdě uchozený, úvozu nebes pohozený, tys´nebyl zrazen poprvé! Kolikrát vlast, když tma ji štvala, řemínky řek jsi rozvázala a bosa šlápla do krve! 
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Ach, ty krásná Moravo! 
Moravo neopakovatelná, dramatická, historicky závažná, poetická, vońavá i tragická, ty země moravská. 
Žijeme, pracujeme i milujeme zde na rozhraní Moravy a Čech.”

I u nás bory šumí po skalinách a všude kolem luka, lesy, kvítí. Je to naše Horácko s horou Tisůvkou a Žákovou horou. Hledívám na ně často. Vidím lesy, palouky, pole, zahrádky. V komplexu přírody vidím světlo, jitro, mládí, budoucnost. Připomínám si jaro, léto, podzim, zimu.

Hora Tisůvka – Čertův kámen 800m

Vnímám naše lesy, palouky, zahrádky, studánky i potůčky čiré vody. Prožívám vše zrakem, sluchem, čichem. Připomínám si práci generací, které nám zanechaly krásný kraj. Zde oni i já prožívám jitra, mládí i stařectví, život.

Opírám se o náš národní strom, lípy, vysázené na počest osvobození v roce 1945, koukám do dáli. Toužím jít do lesů i třeba tmou, kamením, trním, hledat svoji lásku, jistotu. Už dávno jsem si zamiloval lesní pěšinky, potemnělé trávy, bílé břízy i mohutné smrky, buky, studánky.

Kříšťalová studánka

Louky kolem voní hlohem, travou, mateřídouškou, kontryhelem, kmínem i třezalkou. Pyšním se nesmrtelnou láskou k tomuto našemu národnímu bohatství, k těm všem studánkám, ale i k těm mrakům působící jako sněhové bloky zvěstující nám zdaleka informace o míru a lásce.

Stříbrná studánka na Žákově hoře, jeden z pramenů řeky Svratky

Opijím se něhou, vroucností, pokorou, věčností. Všechno se zdá prozářené, veliké, vysoké. Je to náš českomoravský kraj, naše otčina, Vysočina.

Část Cikháje v zimě

Ne, ne, tento kraj nemohu prodat, zradit. Přináší mně klid, harmonii života, soulad, potěšení, únik z každodenních smutků.


Jsou možná pestřejší kraje, místa, ale toto je místo naše. Zde jsem se zrodil, zde se zrodili moji prarodiče, rodiče, manželka, děti, sousedé. Opijím se něhou, vroucností, pokorou a nejsvětější tichou vděčností.

„Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech dávno pohřebných tkalcovských dědů a báb a je přísadou mé krve. 
Ty můj kraji! 
Jsi tam kde Vysočina nabírá dech a pole skládají slib chudoby…
Tráva pláče, tráva někdy u nás pláče za pozdvihování jara. 
Já se tam vrátím, já se tam vrátím! 
Kdybych celý svět zvroubil a zbrousil, jenom sem se vrátím, jenom sem….

Rudolf Hegenbart 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*