Ještě pár slov k minulosti před 30 ti léty

kusé poznámky autora

Zkušenosti z práce dvou okresů a Jihomoravského kraje i konkrétní fakta Výzkumného ústavu efektivnosti v Praze, prokazovaly, že produktivita práce hluboce zaostávala za průměrem průmyslově vyspělých ekonomik světa.  Stav vedl k zamyšlení!

Jak jsem reagoval?

Bylo známo ze škol i ze sovětských akademických pracovišť z roku 1974 a 1984, že cesta k dynamice hospodářství může vést jen a jen prostřednictvím změn společenských objektivních podmínek, prostřednictvím nového společenského klimatu, prostřednictvím změny člověka samotného. Bylo připomínáno, že kdykoliv v historii chtěl člověk změnit přírodu, musel změnit sebe sama, že vzestup dějin nezáleží ani tak na přírodní determinaci jako na lidských činech.

Jaké závěry jsem přijímal?

Sledoval jsem, v úzké spolupráci s podniky, s výzkumnými ústavy Jihomoravského kraje, že vývoj vědy a techniky ve světě se řítí kosmickou rychlostí za společenským pokrokem a u nás jako by tento proces stagnoval. Nabýval jsem přesvědčení, že dané společenské podmínky, konzervatismus, činitelé oficiálních mocenských struktur, se stávájí brzdou pokroku, mohou být příčinou našeho zaostávání za průmyslově vyspělým světem. Byl jsem a stále jsem přesvědčený, že demokratický socialismus má předpoklady v oblasti vědeckotechnického rozvoje, v oblasti lidských práv i lidského zdraví, být na špici dění. A to za předpokladu, zbaví-li se dogmatických stereotypů, kolem dokola se opakujících frází různých činitelů, že za těchto podmínek demokratický socialismus může být předvojem budoucího lepšího uspořádání světa i Evropy.

Co tvrdili teoretici?

Není třeba zakrývat, že ke všemu dění dával významný impuls sovětský Sputnik z roku 1957, jakož i platforma pod názvem The Triple Revolution, kterou podepsalo v roce 1964 mnoho významných osobností USA a stala se globální strategií politiky i ekonomiky světových mocností. Tehdy jsem četl práci amerického sociologa Daniela Bella. Pokud jsem ho dobře pochopil tak vědeckotechnickou revoluci chápal jako období postkapitalistické a postkomunistické. Dle něj nová technika, ekonomický růst a stratifikace společnosti, měla být upřednostňována teorií hodnot poznání na úkor teorie hodnoty práce. V popředí společenského zájmu měla být sociální skupina techniků a v organizaci společenského života pak sociální skupiny vzdělaných profesionálů. Společnost se měla zaměřit na rozvoj vědy, informačních systémů, rozvíjet zdravotnictví. Starat se, aby vládní garnitury byly co nejobjektivnější, nezatížené třídními a osobními ambicemi, aby oplývaly nevšedním zájmem o vytváření nových intelektuálních technologií.

Výroba – rozhodující faktor úspěchů společnosti

Výroba byla a je důležitou podmínkou technologické aplikace vědy, ale i prostředkem k rozvoji vědy. Kvalitativní otázky výrobních procesů jsem považoval za rozhodující politický úkol i jako cestu k upevňování moci.

Co bylo rozhodující?

Cesta k úspěchům společnosti i dělnické třídy vedla prostřednictvím hodnot poznání, prostřednictvím nositelů těchto hodnot. Takové vývody jsem poznal ve Slušovicích. To přece nebyl protispolečenský jev. Nepomohly kolem dokola se opakující fráze o účinnosti vědy na společenské procesy, pokud nebyly doloženy konkrétními výsledky.  Podstatu politické práce jsem spatřoval v zakládání nového vztahu mezi potřebou technického vzestupu a lidskými hodnotami, v zakládání změn životního stylu společnosti. Mojí povinnosti jako politického organizátora nebylo „odborničit“, ale razit cestu, vytvářet tlak na vůdce společnosti, doporučovat směry aktivit. Můj problém nebyl v nerespektování socialistických zásad společnosti, mým problémem ze strany odpůrců bylo pochopení a posuzování mých aktivit ve prospěch společenských potřeb.

 Jaké byly zkušenosti?

Moje zkušenosti vypovídaly jasně, že byl rozdíl mezi člověkem, který chápal společenský pokrok a potřebu uspokojování společenských potřeb a zájmů a člověkem, který sice také o pokroku neustále mluvil, ale současně ho všemi prostředky brzdil. V čele mnoha orgánů bylo mnoho těch, kteří se báli tvůrčího pohybu, kteří se báli vzestupu osobností. Společenský pokrok nemohl být nikdy konzervací daného stavu. Konzervatismus nemohl být žádnou perspektivou.  Společenský pokrok měl vycházet z analýz plánovaného a docíleného.

Kdo byly protispolečenské síly?

Od vůdců komunistické strany jsem nikdy neslyšel definici, co jsou ty protispolečenské síly, ač se o nich stále mluvilo. Kdo to vlastně byl? Ti, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb nebo ti, kteří tento pohyb brzdí? Znal jsem, a také s nimi spolupracoval, využíval jejich teoretických prací ke své činnosti, ke svému poznání. Byli to lidé z akademie věd, výzkumných ústavů, vysokých škol, z podniků, z okresů a z Jihomoravského kraje, koneckonců i ze Slušovic. Všichni aktivně pracovali, volali pro zrychlení společenské přestavby ku prospěchu československé společnosti i ve prospěch sebe sama. Nedošel jsem k závěrům, že by byli protispolečenskými silami jen proto, že opovrhovali dogmatismem a přešlapováním vůdců od patníku k patníku a oplývali nejasnostmi ve formulacích pozitivní politiky. Mně se zdálo, že tito činitelé se báli společenského vzruchu, báli se pokroku, všeho, nad čím ztráceli kontrolu.

Své názory jsem říkal otevřeně

K těmto problémům jsem měl možnost vystoupit i v československém rozhlase v roce 1987 v pořadu Živá slova. V rozmluvě jsem si kladl otázku: „Co dělat, abychom se vrátili mezi deset nejvyspělejších států světa? Lid po tom volá. Takový požadavek je výrazem vlastenectví, národní hrdosti na své tradice a na své schopnosti… Lid má také právo podílet se na řízení společnosti. Člověk už má dost různých směrnic, byrokracie, poklonkování, závisti, nepochopení a všech možných schválností. Na pořad dne vyvstává otázka úlohy osobnosti!!! Žel, zatím máme mnoho lidí, kteří řídí a organizují věci, kterým sami nerozumějí. Kdyby tomu bylo jinak nemuselo by být tolik problémů. Bez znalosti nelze vést a razit cestu pokroku…“

V dalším pořadu jsem hovořil k problému Prahy, mj. řekl: „...Praha stále nabízí práci na starých strojích, v neuzavřených technologických cyklech, s vysokým podílem ruční práce… Praha má daleko, aby jako hlavní město se stala i místem moderních technologií, automatizovaných pracovišť… V závěru tohoto století nabývá stále větší význam prozíravost, schopnost odhalovat vývojové trendy, umění hlouběji si osvojit objektivní zákony společenského vývoje… V odvážné aplikaci vědeckotechnického pokroku leží základní hodnoty, které rozhodnou o budoucnosti Prahy i Československé republiky…“

Obdobně jsem vystoupil později na zasedání ústředního výboru KSČ, kde jsem mj. řekl: „...Uskutečnění tolik očekávaných změn u nás není zdaleka jen v rukou vedení strany a státu. Své slovo tu musí říci celá společnost, všichni obyvatelé našeho státu. Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naší populace s vědomostmi nového pokrokového myšlení měly otevřenou cestu vzhůru a mohly se, v blízké budoucnosti, zapojit do procesu řízení a nahradily ty, kteří na svěřené úkoly nestačí…“

Setkání s představiteli mocenských orgánů státu

Na aktivu vedoucích činitelů mocenských orgánů státu, na němž jsem hovořil v zastoupení generálního tajemníka M. Jakeše dne 6. června 1989 jsem mj. řekl:

„...Komunistická strana si nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a za jejich představitele a také oni nemají žádné právo, při výkonu svých funkcí, se na komunistickou stranu odvolávat nebo se za ni schovávat. Prvořadý důraz bude kladen na osvojování si metod k účinnému boji s konzervatismem, dogmatismem, se zastaralými myšlenkovými metodologickými stereotypy. Budou sledovány aktivity k trvalému překonávání administrativně direktivních metod, posuzovány aktivity při odstraňování všech bariér, které společenské přestavbě a demokratizaci nepřejí. Bezpečnostní aparát musí výrazně přispívat k ochraně a podpoře všeho, co přestavbu zrychluje. Musí svádět rozhodné zápasy s různými deformacemi právního řádu, skončit s nedůstojným oddalováním povolování cest a vystěhovávání našich občanů do zahraničí, při pasové a vízové praxi…“

Projev ocenil gen. tajemník M. Jakeš slovy: „Bylo to dobré!“Dnes nevím, zda jsem se nedopustil vážných chyb. Útoky po 17. listopadu 1989 byly nemilé, likvidační. Končím bez dalších slov.

Zavzpomínal v září 2019 

Rudol Hegenbart

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*