Učitel – vlastenec

Před 100 lety, 10. ledna 1909, se narodil ve Slezsku budoucí řídící učitel v Cikháji, Oldřich Bartoš. Vychodil obecnou školu, státní reálné gymnasium v Příboru, kde v roce 1929-30 maturoval. Působil jako učitel v Polance, v Hati na Hlučínsku, ve Vyškově a v Solo Slatině na Podkarpatské Rusi. Po zkoušce dospělosti pracoval jako učitel v Bravanticích. Po neblahých poměrech v roce 1938 byl přidělen na okres novoměstský jako učitel do Jimramova. Odtud byl 15. ledna 1939 přidělen jako řídící učitel do Cikháje.

Co se píše ve školní kronice

Od samého počátku byl aktivní. Vedl své žáky ke sběru odpadových hmot i k podpoře chudých dětí. Jak se uvádí v kronice pro nákup školních pomůcek, sebrali žáci školy 6 metráků odpadových hmot, ve prospěch trpících dětí bylo sebráno 170 vajec a 10 korun. Pro pomoc nemajetným matkám a jejich dětem bylo vybráno 60 korun, sebráno 15 bochníků chleba. Na zakoupení nových učebnic získala správa školy, od kroužku mládenců v Cikháji, dar 200 korun a 100 korun od městské záložny ve Městě Žďáře. Na aktivitu dětí přispíval i výtěžek z hraní divadel Děti nacvičily a sehrály divadelní hru „Váša nespokojenec“ „Frantíkovy trampoty“. Za vstupné získali 391 korun. Dospělá mládež sehrála divadelní hru „V té naší álejí“ a nacvičila pestrý silvestrovský program. Oldřich Bartoš dbal, aby děti znaly dobře své okolí, krajinu, kde žijí. Navštěvoval s nimi Žákovu horu, Tisůvku, Devět skal, Čtyřpaličaté skály, Perníčky, Karlštejn, Svratku, Herálec, Skelnou Huť. Vlastivědné vycházky sloužily k pěším pochodům, k výkladu a poznání přírodních krás, místních pověstí, místních tradic, k obdivování studánek a jejich pramenů. Pravidelně každé pondělí a úterý zapůjčoval k poslechu školského rozhlasu žákům vlastní rádio, občanům k poslechu zahraničního vysílání. Mottem jeho snah, jak sám vepsal do kroniky, bylo vychovat charakterního člověka, který by byl platným členem svého národa.

Aktivitu přerušily protektorátní poměry

Ve školní kronice dne 31. července 1940 bylo mj. zapsáno: „Na úřední vyzvání musely být vyřazeny, zabaleny, zapečetěny a v místnostech veřejnosti nepřístupných uschovány závadné obrazy, knihy a pomůcky vzhledem k změněným státoprávním poměrům. Rovněž tato kronika byla v tomto smyslu překážející a uskladněna, jak shora uvedeno“. V témže roce zemská školní rada zaopatřila pro místní školu říšskou vlajku s hákovým křížem a protektorátní vlajku skládající se z vrchního bílého pruhu, středního červeného a spodního modrého. V obci byl nařízen soupis všech osob. Obec byla označena německo-českým nápisem. Ve večerních hodinách bylo nařízeno zatemnění oken. Ve škole se začala vyučovat němčina. Učitel O. Bartoš k výuce německého jazyka musel navštěvovat kurs, on a jeho manželka byli přinuceni si opatřit průkaz o nežidovském původu. Kulturní život v obci ustal. Sedm mladých aktivních občanů dostalo příkaz odejít na práce do Německé říše. Pod trestem smrti bylo obyvatelstvu zakázáno poslouchat rozhlasové vysílání z Londýna a z Moskvy. Začalo zatýkání vlastenců. Proti německé okupaci se začalo v obci, pod vedením Františka Bukáčka č. 4, rozvíjet odbojové hnutí.

Statečnost od samého počátku

Řídící učitel O. Bartoš byl mezi prvními, kteří projevili odvahu a statečnost. Od jara 1941 schovával u sebe spisovatele a básníka Petra Křičku. Zde se léčil ze srdeční choroby, psal a překládal. V dalších letech ukrýval ve dřevníku francouzské občany, kteří utekli z německého zajateckého tábora. Aby uživil spisovatele i zajatce hospodařil, choval kozu a slepice, obchodoval s výrobky ze dřeva. Spolupracoval s občany, kteří organizovali odbojovou činnost a s hajnými, kteří koncem války přešli do partyzánských oddílů. I přes nátlak a vyšetřování jeho osoby četníky, zásadně odmítal vyřizovat agendu obecního úřadu v němčině. Znal všechny občany i jejich válečné a poválečné jednání. Počátkem května 1945 do školní kroniky napsal: „Dne 5. května 1945 obyvatelstvo Cikháj z nařízení partyzánského štábu kácí stromy přes silnici, vyhazuje mosty, aby nepříteli byl odsun po silnicích zpomalován. 8. 5. se záseky odstraňují, neboť silnicí se valí půl milionová zkrachovalá německá armáda ve velkých houfech, která se bojí ruského vojáka a hledá záchranu v americkém zajetí. Prvního ruského vojáka se slavobranou vítá náš lid 10. května 1945.“

Poválečné trampoty

Dnem osvobození obce se její správy ujal veřejně revoluční národní výbor, který byl ustaven partyzánskou brigádou M. J. Hus v listopadu 1944. Oldřich Bartoš protestoval proti některým jeho členům. Nepokládal je za věrohodné, kritizoval jejich poválečné lupy z rodin, které měly opustit území, prostřednictvím dočasné moci odmítal a veřejně pranýřoval jejich rychlé obohacování. Ti mu ale nezůstali nic dlužni, intrikovali. Rozhodli se, že se ho zbaví. Bez jeho vědomí požádali nadřízený školský orgán o jeho přemístění. Do hodnocení mj. napsali: „…národní výbor žádá o brzké přemístění řídícího učitele O. Bartoše a to z těchto důvodů: … jest to člověk velmi popudlivé a zbrklé povahy… Za protektorátního režimu staral se o jiné záležitosti, které nijak s jeho učitelským povoláním nesouvisely jako např. zprostředkovával objednávky různého dřeveného zboří…. Byl hrubý vůči předsedovi revolučního národního výboru. Učitel Bartoš po celou dobu protektorátního režimu nikdy v obecních záležitostech nebyl ani v nejmenším nápomocen… asi v srpnu 1940 neb 1941 vůči starostovi obce a vrchnímu strážmistru se velmi rozčiloval, že mu nemají co poroučet, aby se starali o své záležitosti a ne o jeho. Tato záležitost byla předmětem vyšetřování bývalým okresním četnickým velitelem z Nového Města na Moravě…“

A tak se stalo, s čímž nikdo z jeho žáků nepočítal. Po dlouhých tlacích některých činitelů revolučního národního výboru musel opustit školu. Díky spisovateli Petru Křičkovi a některým občanům obce, kteří se zúčastnili protifašistického odboje, nedošlo k jeho tragickému pádu. Do školní kroniky sám vepsal. „Řídící učitel Oldřich Bartoš od 15. ledna 1947 na zdejší škole nevyučuje. Jest uvolněn ze školské služby v Československé republice, jelikož jest ustanoven ministerstvem školství a osvěty správcem české doplňovací školy v Jižní Americe, Argentina město Temperley. V tamní školní kolonii bude pracovat rovněž jako osvětový pracovník… O. Bartoš přeje milým cikhajským dětem zdraví a plného úspěchu v životním zápase. Místní školní radě děkuje za vykonanou práci, kterou věnovali školním zájmům.“

VZPOMÍNKY JEHO BÝVALÝCH ŽÁKŮ

V.P. : „…Bartoš toho moc nenaučil. Měl spoustu rodinných problémů, které ho odváděly od soustředěnosti na výuku… My jako kluci jsme se věnovali víc hrám a všem možným srandám…“

N.F.: „…Učil nás Bartoš. Byl to dobrý učitel. Naučil nás dost. V době tělocviku nás vodil do lesa. Hráli jsme si na schovávanou a lezli po stromech, z mechu dělali různé parčíky a zahrádky…. V období války jsme mnohému nerozuměli, ale já jsem si ho cenil. Zdálo se mně, že je vlastenec, férový člověk…“

R.A. : „…Bartoš se mně zdál dobrej, takovej vesnickej učitel. Hodně naučil a já jsem se učil dobře. Ve třídě nás bylo 50 a všichni uměli…. Bartoš hrál dobře na housle. Také hospodařil. Držel si kozu. V Protektorátu jsme se učili němčinu. On ale byl vlastenec. Byl prvním, který ve dřevníku schovával francouzský utečence. U něj se také za války schovával spisovatel Petr Křička. On za námi někdy vyšel k pomníku vedle škol. My jsme seděli na chodech a ony vypravoval a taky se nás na mnoho věcí vyptával. Pamatuji si, že měl hodně bílé vlasy…“

V. M. : „…Bartoš byl trochu poděs, ale on byl dobrý učitel. Možná, že někteří na něj naříkali, ale já ne. Neměla jsem samý jednotky, někdy také dvojky a trojky…. Když jsem skončila školu tak mně bylo smutno…“

Úsudek nechť si každý udělá sám. Do obce a do vlasti se již nikdy nevrátil. Mnoho let psal rodině Hamanových a vyznával se k lásce k vlasti, obci, k mnohým rodinám. Po roce 1989 napsal do obce dopis, který se mezi zastupiteli ztratil… Škoda. Na řídícího učitele lze vzpomenout v dobrém. Byl to dobrý vesnický učitel, vlastenec.

Rudolf Hegenbart

školní třída v Cikháji pod vedením řídícího učitele Oldřicha Bartoše
školní třída v Cikháji pod vedením řídícího učitele Oldřicha Bartoše

Moje setkání s vlastencem, vojákem a prezidentem

V padesátých letech minulého století jsem sloužil jako voják základní služby u
autopraporu ministerstva obrany. Absolvoval jsem mnoho jízd a také díky vojně si osvojil
řidičské umění. V průběhu výkonu služby řidiče jsem poznával řadu osobností
československé armády včetně mnoha hrdinů bojů u Sokolova či od Dukly. Vyprávěné
prožitky z bojů byly zajímavé, inspirující. Byla to zkušenost vojáků, vlastenců, přesvědčených
obránců svobody a naší vlasti. Nikdy jsem nezapomněl na první setkání s hrdinou cesty
z Buzuluku do Prahy, s generálem Ludvíkem Svobodou.

Bylo krátce před skončením mé základní vojenské služby v roce 1957. Jako řidič
„gazíku“ jsem ho měl dopravit na pozorovatelnu jednoho vojenského cvičení. Při příchodu
k autu jsem stál v pozoru, ale on se choval přátelsky. Pozdravil mě, podal ruku a konstatoval,
abych ho „nevyvalil“ a nemusel jít pěšky. Nachodil prý se dost. Při jízdě v terénu se ptal na
vojnu, na moji službu, spokojenost, na to, co dělám v civilu, na rodiče i na místo, kde žijeme.
Byl potěšen, že jsem z jeho kraje, z Vysočiny. Připomenul město Velké Meziříčí, mnoho lidí
odtud znal. Při další jízdě připomenul útrapy války i odpovědnost nás vojáků a mladých lidí,
za ochranu naší země a všeho, co lid u nás vytvořil. Cesta na pozorovatelnu uběhla rychle a
generál Svoboda se rozloučil. Vzpomínky na něj mně zůstaly.

Měl jsem štěstí, že jsem vezl právě jeho. Rád jsem na to vzpomínal i v roce 1968,
v době svého studia na vysoké škole v Praze. Tehdy, spolu s ostatními studenty, jsem prožíval
vše z atmosféry „Pražského jara 68“ a také dění kolem volby presidenta republiky. Byl jsem
šťasten, že dne 30. března 1968 Národní shromáždění zvolilo generála L. Svobodu
presidentem Československé republiky. Každý kdo se vžil do atmosféry a dramat onoho
období věděl, že ho čekají složité úkoly. Věřil jsem v jeho zkušenosti, prozíravost, spoléhal na
jeho statečnost a odvahu. A také jsem se nemýlil. President L. Svoboda beze zbytku
podporoval program demokratizace, otevírání prostoru k dynamičtějšímu rozvoji všech
stránek života naší společnosti, urychlenou rehabilitaci nezákonně postižených občanů
z padesátých let minulého století.

Bohužel, okupace našich zemí vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i jeho zaskočila,
stejně jako nás studenty, naše rodiny. Vojska přišla bez pozvání a souhlasu státních orgánů
naší republiky. Zatčení a odvlečení politických a ústavních činitelů do Sovětského svazu
znamenalo konec reformního procesu a ochromení života v našem státě. V ten okamžik
vystoupil president L. Svoboda. Morálně i politicky odmítl vojenskou akci Sovětského svazu a
ostatních zemí Varšavské smlouvy. Jednal kategoricky a požádal o setkání s autory invaze.
Odjel k jednání do Moskvy a jako podmínku vzájemného jednání požádal, aby všichni
českoslovenští politici, kteří byli zadrženi a odvlečeni do SSSR, byli propuštěni a plnoprávně
se účastnili jednání a také, aby se vrátili s ním domů.

Po návratu s Moskvy tehdy mj. řekl: „…po 4 dnech jednání jsme zase mezi vámi, ve
své vlasti. Ani vám, ani nám nebylo lehko. Svými myšlenkami jsme každým okamžikem byli
s vámi a mysleli jsme na to, jak prožíváte tyto těžké dny. S hlubokým žalem jsme přijímali
zejména zprávy o ztrátách na tom nejcennějším – na lidských životech a převážně na
mladých životech. V našem jednání nás posilovaly nesčíslné projevy vaší důvěry. Jsem
přesvědčen, že jsme ji nezklamali. Pomáhala nám rozvaha, vysoká kázeň, kterou jste
projevovali vy všichni Češi i Slováci, pracující i naše ozbrojené složky. Události v naší zemi
v minulých dnech hrozily každou hodinu nejtragičtějšími důsledky. Jako voják dobře vím,
jaké krveprolití může vyvolat konflikt mezi občany a moderně vyzbrojenou armádou. Tím
více jsem jako váš president považoval za svou povinnost učinit vše pro to, aby k tomu
nedošlo, aby netekla nesmyslně krev národů, které vždy žily v přátelství, ale zároveň, aby
byly zajištěny základní zájmy naší vlasti a jejího lidu. Nechci tím skrývat skutečnost, že na
dlouho zůstanou bolavá místa způsobená událostmi těchto dnů… chceme dále rozvíjet
socialistický řád, posilovat jeho humanistický, demokratický charakter, chceme dále
budovat svou zemi jako opravdovou vlast pracujícího lidu… Obracíme se na vás všechny
drazí spoluobčané, na vás dělníky, rolníky, na příslušníky inteligence, na vás drazí mladí
přátelé, v těchto těžkých dnech vás volám k jednotě a prosím vás, abyste i nadále
prokazovali moudrost a rozvahu…“

Jeho rozvaha, rozum, tlak, odvaha, znovu zvítězila. Projevil se jako statečný občan,
vlastenec a čestný voják, který si váží lidu své vlasti. O všem, co se dělo a projednávalo
v Moskvě veřejně informoval. Otevřeně podpořil koncepci, která měla garantovat
pokračování pozitivních reforem ve směru demokratizace, rozvoje průmyslu, zemědělství,
tak garanci bezpečnosti společnosti. Ne jeho vinou mnohé nebylo naplněno.
L. Svobodu jsem považoval za významného činitele v procesu demokratizace naší
společnosti. Na jeho slova jsem často vzpomínal a také jeho práci bedlivě sledoval. Byl jsem
rád, že jsem mohl být v jeho blízkosti v době, kdy navštívil okres Žďár nad Sázavou. Přijel do
své rodné Vysočiny, aby na Žákově hoře v katastru obce Cikháj podepsal výnos o ustavení
Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Stalo se tak před 38 léty, 27. června 1970. Tehdy
přijel nejprve do města Svratky, kde měl být uvítán na místním náměstí. Vinou „regulovčíků“
však kolona aut i s presidentem náměstí přejela a zastavila až u hotelu Mánes. Mezi
organizátory nastal zmatek. Utíkali, aby vše vysvětlili a kolonu aut vrátili na náměstí.
President však odmítl, nezlobil se a doporučil, že všichni půjdou na náměstí pěšky. A tak,
k údivu mnohých, se i stalo.

Občané města Svratky, Žďáru nad Sázavou, stejně jako občané malé obce pod
Žákovou horou vítali svého presidenta s upřímným srdcem. Přijel do svého kraje, mezi svůj
lid, mezi své přátele, aby je povzbudil, inspiroval k činům. Na vrchol Žákovy hory šel pralesem
pěšky. Jako skutečný voják bravurně překračoval padlé stromy, aby záhy došel k pramenu
řeky Svratky, ke Stříbrné studánce, ochutnal svěží vodu a na pařezu podepsal příslušný
výnos. Vítaly ho i děti a předvedly pásmo „Otevírání studánek“ s verši M. Bureše, zpěvy a
hudbou B. Martinů. Popovídal s nimi. Milá a inspirující byla jeho slova, které pronesl na
náměstí ve Žďáru nad Sázavou. I tentokrát šel, v čele průvodu pracujících ze Žďárských
strojíren na náměstí, pěšky.

„…Váš kraj má skutečně své zvláštní kouzlo. Vrchy a údolí, husté a bohaté lesy,
široká luka i pole, prameny, potůčky i říčky, malebné vesnice – to vše je tu spojeno
v opravdovou harmonii. Není divu, že se náš slavný malíř Antonín Slavíček s takovou láskou
sem znovu a znovu vracel. Ale nejen on. Celá řada slavných malířů…., sochařů, básníků a
spisovatelů i hudebních skladatelů se zamilovalo do tohoto kraje i do lidí, kteří tu žijí…
prostý půvab krajiny je však zdrojem inspirace nejen pro umělce. Je dojemné vidět, s jakou
láskou tu pečují mnozí lidé o úpravu svých domků a zahrádek… Prací celých generací
vznikla tak krajina, spojující dobré podmínky pro produktivní výrobní činnost lidí se
zdravým přírodním prostředím. Považuji proto za správný krok, že byla slavnostně
vyhlášena chráněná krajinná oblast „Žďárské vrchy“. Jde o to, aby si tato oblast, kterou
právem můžeme nazvat jedním z pokladů naší země, zachovala svou krásu, přitažlivost i
všestrannou užitečnost pro nás i příští generace…“

V dalších letech jsem měl možnost spolu s dalšími občany Žďárska s presidentem L.
Svobodou několikráte hovořit. Nejen o životním prostředí či o zemědělské výrobě, o
inteligenci či o průmyslových závodech. Chtěl znát, jak chráníme krajinu, jak se staráme, aby
lid žil ve zdravém prostředí a také, aby žil v jednotě, míru. S jeho doporučením vznikla
aktivita za ochranu, udržování a rozvoj životního prostředí, která se každoročně
vyhodnocovala dne 5. května na Žákově hoře u Stříbrné studánky. Setkávali se zde lesníci,
umělci, kulturní pracovníci, mládež i vedoucí činitelé okresu a kraje. V besedě připomínal
boje na frontách 2. světové války, velké počty padlých mladých lidí, prolitou krev mnoha tisíc
českých a slovenských vlastenců, ruských občanů i občanů jiných národností. Žádal nás,
abychom nezapomínali na historii, na velikány naší kultury, politiky. Nabádal, abychom
pracovali pro jednotu národa, pro rozkvět naší vlasti, pro ochranu pokladů naší země.
O jeho slovech jsme několikráte hovořili s přáteli. Připomínali si, jak snadno
zapomínáme na naši českou historii, na naše hrdiny kultury, techniky, práce, zápasů na
bojištích 2. světové války, ale i na naše osvoboditele ze Sovětského svazu, jak mnohdy
odmítáme významné historické události naší svobody, pilíře budování i ochrany pokladů naší
země. Když člověk posuzuje některé úkazy dneška, zejména kolem radaru, některé projevy
tzv. terorismu, tak se zdá, že mnohá poučení historie přehlížíme, odmítáme, vědomě
zaměňujeme. To už tady bylo a nikdy takové počínání neskončilo pro náš lid dobře. Poučme
se konečně z dějin a z hrdinství našich velikánů

Vyhledal jsem časopis Žďárský obzor z 1. ledna 1906 a stať Františka Pátka pod
názvem: „ Několik rysů naší národní povahy“. Z ní si připomínám slova, která se mně zdají
aktuální i dnes: „…přílišná záliba v cizotě a osudná pro nás nesvornost. Toť je jaksi dědičný
náš hřích, pro nějž nelze nám dojíti ráje, pokoje a blahobytu… Cizinci přicházeliť a drali se
k nám skoro vždy jen s úmyslem, aby si náspodmanili a nás vyssávali, což se konečně děje
stále…my se stáváme k cizině více než shovívavými a povolnými, měkkými jako máslo na
slunci, dáváme ji samoděk šíje své napospas, ano stáváme se i náhončími její dobyvačnosti.
A půda pod nohama mizí… My snad již nedovedeme ani žíti jinak než v nesvornosti… Jsme
velice nestálí, vrtkaví a proto je nestálé a vrtkavé i všechno naše štěstí, jež bychom tak rádi
na věky semkli v náruč svou! Prchá nám, jako prchají každou chvíli naše myšlenky,
předsevzetí, cíle… každou chvilku máme před očima jiný cíl, ale nedojdeme obyčejně
k žádnému…“

Moje setkání s vojákem, generálem, presidentem L. Svobodou a všechna jeho slova
jakoby obrážela i myšlenky z předcházejícího citátu. Pochopil jsem, že byl velikým
vlastencem, miloval svůj lid, svou vlast, pro niž byl ochoten položit i svůj život. Bojoval o
jednotu lidu a nabádal k odpovědné práci, k ochraně a k rozvoji všeho, co český národ
vykonal.

Červen, den vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy u Stříbrné studánky,
jednoho z pramenů řeky Svratky, je vždy příležitostí, abych si připomenul všechna setkání
s ním. Byl to velký člověk, na kterého nezapomínám.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart při přijetí u prezidenta republiky Ludvíka Svobody na Pražském hradě
Rudolf Hegenbart při přijetí u prezidenta republiky Ludvíka Svobody na Pražském hradě

Moje setkání s „Ivanem Hrozným“

ANEB NEŽ SE BUDU PŘIPRAVOVAT K OSLAVĚ OSVOBOZENÍ

 Ke konci 2. světové války se hovořilo, ve vesničkách kolem Žďárských vrchů, o statečnosti Ivana Hrozného. Na jeho hlavu vypsala německá vojska vysokou odměnu, 100 tisíc protektorátních korun. Měl podíl na vyhazování mostů, lokomotivních dep, na likvidaci fašistických vojsk. Jako žák základní školy jsem si ho v duchu přirovnával ke statečnosti Janošíka a jiných odvážných veličin, které jsem znal z pohádek či z vyprávění pověstí. Nikdy a nikdo mně tehdy neřekl, že „Ivan Hrozný“ pobýval i v obci Cikháj, v hájence u Jaitnerů a v domku u Vaisů, že spolupracoval s otcem mé ženy, navštívil mnohé další rodiny, že jeho jméno byla dočasná „přezdívka“.

 

Kdo byl „Ivan Hrozný?“

 

Informace jsem získal později. „Ivan Hrozný“, vlastním jménem V. F. Kadlec, měl své kořeny v naší vlasti, stejně jako jeho žena Marie. Na podzim roku 1944 přišel jako náčelník štábu, s členy své skupiny „Záře,“ ze Slovenska na Českomoravskou vysočinu. V knize B. Mečetného „Zarevo na Vysočině“, psané v ruském jazyce, vydané vydavatelstvím „Sovětskaja Rossija“, v Moskvě v roce 1966, jsou mj. popsáni sourozenci, jejímiž hosty byla tato skupina v Cikháji. V knize se mj. píše: „…Bratr – hajný Karel Jaitner a jeho sestra Karla byli nadějnými lidmi. S Jaitnerem se bojovníci „Záře“ seznámili již dříve, v době kdy oddíl odcházel z Cikháje na Západ… Sestra, devatenáctiletá dívka, srdečně uvítala partyzány, a připravila „carský oběd“ maso, zelí, dobré knedlíky….“.

 

Demolice lokomotiv

 

Demolice čtyř lokomotiv v depu ve Městě Žďáře bylo šlágrem oné doby. Vyprávělo se jak skupina oddílu Záře, v čele s „Ivanem Hrozným“ vyjela na lyžích večer na Nový rok 1945 z hájenky v Cikháji do Žďáru. Skupinu doprovázel hajný Karel Jaitner. Z oficiálních dokumentů je dnes známo hlášení četnické stanice ze Žďáru okresnímu úřadu v Novém Městě na Moravě. Píše se: „1. ledna 1945 ve 22 hodin 40 minut vniklo asi pět banditů, z nichž někteří byli v četnických uniformách s čepicemi se šikmými štítky, do výtopny na nádraží ve Městě Žďáru, přemohli topiče Jaroslava Sobotku z Města Žďáru čp. 18, přinutili ho, aby opustil výtopnu a hrozili mu pistolemi a strojními puškami. Krátce na to vyhodili ve výtopně do vzduchu čtyři lokomotivy. Výtopna hoří, bandité jsou na útěku…“

Když přijeli Němci na místo, našli tam list papíru s ironickým blahopřáním do nového roku. Přání podepsal „Ivan Hrozný“. Po splněném úkolu se, příslušníci partyzánského oddílu „Záře vrátili do hájenky na Cikháj a přesunuli se, dne 3. ledna 1945, časně ráno k Fryšavě.

 

Hrdinské činy byly opomíjeny

 

Skončila válka a o hrdinství partyzánského oddílu „Záře“ a „Ivana Hrozného“ jsem více neslyšel. Mluvilo se především hrdinství a bojích partyzánské brigády M. J. Hus, o „velikosti“ některých osob. V předsjezdové zprávě komunistů okresu Nové Město na Moravě z roku 1946 se mj. píše, že: „..Musíme jmenovati některé naše soudruhy, kteří mají největší zásluhu v podzemní činnosti a partyzánském hnutí. Jsou to: poslanec Tůma, dále Vejmělek, Houf Antonín, Anežka Štůlová, Václav Ježek…, Doležalová, Smejkalová….“.

 

 

 

Moje první setkání s Ivanem Hrozným   

 

V roce 1973 mě navštívil V.F Kadlec – „Ivan Hrozný“. Nevěřil jsem svým očím. Přede mnou seděl skromný, nepatrně usměvavý, zamyšlený člověk, o kterém kolovaly mýty. Vzpomněl jsem si na všechny pověsti občanů o jeho odvaze, na jeho hrdinské činy, na vyprávění o jeho pobytu a léčení v nemocnici v Novém Městě na Moravě v roce 1945. Pozdravili jsme se. Informoval mě, že zná obec Cikháj, obyvatele, že spolupracoval s místními hajnými Hamanem a Jaitnerem, s rodinou Vaisovou. Nezapomněl na Fryšavu, Samotín, na tamní občany, na jejich pohostinnost, na boje i tragédie, na hrob na fryšavském hřbitově, kde jsou pochování spolubojovníci. Nelíbilo se mu, že se zapomíná na konkrétní boje, tragédie, odhodlání lidí, že je naopak zveličováno úsilí mnohých, kteří se zapojili do partyzánského hnutí na poslední chvíli. Řekl, že mu nejde o jeho velebení či zvýrazňování práce oddílu Záře, ale že mu jde o historickou pravdu. Dějiny by měly být interpretovány tak, jak procházely, jak je tvořili lidé, v daném případě především občané Žďárska a Novoměstska. Oddíl Záře prý byl, s mnoha dalšími partyzánskými oddíly, které působily na Vysočině, spoluorganizátorem odboje a to v souladu s rozkazem nejvyššího vedení Sovětského svazu č. 189 z 5. listopadu 1942. Příkaz nesl název „O úkolech partyzánského hnutí“. Partyzánská činnost měla plnit funkci zpravodajskou i bojovou. Součástí bylo narušování nepřátelského týlu a rozklad protektorátního aparátu, omezování činnosti konfidentů, příprava budoucí správy země. Po dlouhém rozhovoru jsem mu slíbil, že vynaložím úsilí, aby nebyla historie zapomenuta.

 

Příprava na setkání partyzánů k 3O. výročí osvobození

 

V období před 30tým výročím osvobození Československa seděli v zasedací síni ONV ve Žďáře nad Sázavou vedoucí činitelé okresu. Byl jsem u toho. Mluvilo se o odboji, o způsobech jak zachovat jeho památku pro příští generace. Z rozhovorů přítomných jsem pochopil, že někteří činitelé neznají strukturu a rozsah partyzánského odboje, jeho cíle. Opomíjeli, že odboj nebyl věcí jen některých vybraných jednotlivců, ale byl věcí širokého okruhu obyvatel, vlastenců, prostých i vzdělaných lidí, mnoha partyzánských skupin organizovaných z Východu i Západu.

Beseda byla rušná. V jejím průběhu byla zpochybněna partyzánská činnost některých osobností, které toho času byly ve vedoucích funkcích okresu. Některá jejich tvrzení o jejich bojových aktivitách se zdála tendenční. Uváděly svoji účast v místech a při událostech, u kterých nebyly, nemohli být. Při otázce, proč tato generace osobností nezajistila postavení památníků hned po ukončení války a zda nepočítali, že ono několikaleté prodlení a zamlžování spolupráce s ruskými partyzány a dalšími oddíly, jim pomůže ke zvýraznění jejich zásluh, k doložení, že budou osobnostmi, které bude okres a společnost nejvíce uznávat, všichni účastníci v zasedací síni mlčeli.

 


Co napsal spisovatel František Drašner

 

         Spisovatel František Drašner v předmluvě k mé publikaci „Cikháj ve 2. světové válce…“ vydané v roce 2004 k tomuto tématu mj. napsal: „…M.P.Tůma. nepotřeboval velitele Fomina, který přišel vybojovat svobodu. (moje pozn.: major Fomin spolu se svým štábem padl v blízkosti Leškovic na Havlíčkobrodsku v březnu 1945) Proto pozdější mocní, pro něž právě komisař Tůma připravoval půdu na konci války, nepotřebovali partyzány – skutečné vlastence a nesmiřitelné  bojovníky s nenáviděným nepřítelem. A povedlo se. Partyzáni, kteří se jimi stali až čtvrt hodiny po dvanácté, zvítězili nad statečnými partyzány, kteří bojovali dávno před nimi. Stavěly se nové „šibenice“ pro ty, kteří překáželi….“ Mohu jen dodat: tito lidé, „partyzáni“ nepotřebovali ani Ivana Hrozného. Po chvíli mlčení a úvahách osoba uznávajícího M. Tůmu, a které se poznámky mohly týkat, sklopila oči, zamračila se a řekla: „Vy zpochybňujete naše zásluhy, degradujete náš odboj“.  Vstala od stolu, vzala si poznámkový sešit, práskla dveřmi a odešla.

Na mnoha místech Žďárska byly památníky postaveny bez této osoby. V roce 1975 došlo v Cikháji k setkání všech partyzánských oddílů. Přijeli i všichni velitelé pěti partyzánských oddílu ze Sovětského svazu působících na Žďársku. Přijel i V.F. Kadlec – Ivan Hrozný. Přijel i M. Pich-Tůma. Krátce po příchodu do sálu ho obklopilo několik českých partyzánů. Vyčítali mu, že pracoval a pracuje pro zvýraznění své osoby a svých přátel. Od jednoho z nich dostal políček, načež, i s manželkou, neprodleně opustil sál a více se nevrátil. Shromáždění pokojně pokračovalo.

Po letech došlo mezi bývalými českými a ruskými partyzány k výměně názorů na odboj a jeho úlohu. Setkání přispělo k objektivizování pohledů na partyzánský odboj, došlo k vyjasnění diskusí o vedení brigády M. J. Hus, byly zpochybněny mýty i odsouzeny mnohé lži o hnutí.

 

 

 

Korespondent naslouchal neutuchajícím bojům

 

V té době za výše zmíněnou osobou přijel korespondent sovětského armádního deníku Červená hvězda. Chtěl znát mnohé o odboji. Když delší dobu ona osobnost vyprávěla o bojích od Čáslavi k Brnu, korespondent ji přerušil. Řekl: „S.., přece jste stále nebojovali. Jak jste vy slavil například Silvestra roku 1944?“  Odpověď byla hbitá a jednoznačná: „Výborně. Na Huti jsme zpívali, tancovali, popíjeli Stoličnuju vodku!“  Tato odvaha a citace mě zarazila. Potichu jsem oné osobě řekl, že zřejmě nemluví pravdu. Tehdy možná ani nevěděla, kde je Huť! Odešel jsem. Doma zalistoval v seznamu členů partyzánské brigády, který jsem obdržel od otce mé ženy, Adolfa Hamana, příslušníka brigády M.J. Hus, (do brigády byl přijat 17. 12. 1944).  Hledal jsem datum vstupu oné osoby do brigády. Fakta jednoznačná: tato osoba byla přijata do brigády 12. února 1945 jako spojka. Nebylo třeba nic dodávat. Přičinil jsem se o to, aby odešla z funkcí.

 

Mocní „partyzáni“ nesnášeli pravdu a kritiku

 

Neměl jsem to ale dělat. Ač by to bylo nečestné, tak dnes vím, že jsem měl mlčet a přikyvovat nepravdám či polopravdám. Ale co zdeformované vědomí, morálka? Provést duchovní a morální očistu předpokládalo říkat si pravdu do očí a pravdu ochotně slyšet. Vzdát se demagogie, zjednodušených výkladů složité skutečnosti se všemi souvislostmi. Ony osobnosti, které jsem řadil mezi radikály, to však nevnímaly. Vnímaly sebe sama, své postavení, moc. Po tomto incidentu jsem začal mít komplikace, objevily se útoky. Na vyšší orgány přicházel jeden anonym za druhým. Stěžovaly si na mě na ústřední a kontrolní komisi ústředního výboru komunistické strany, na krajských orgánech, pomlouvaly mě ve veřejnosti. Z Prahy se pisatelé anonymů vraceli spokojeni.

Ve svých kolektivech se organizátoři anonymů a stížností ubezpečovali, že „vše dostanu i s úrokama.“ Ze dne na den jsem se stal rozkrádačem, rozvracečem, radikálem a zase pravičákem, prosovětsky i protisovětsky smýšlející osobou, despotou, člověkem, jenž se rozvádí, vede prozápadní život apod. Někteří činitelé krajských a ústředních orgánů mě informovali, že tolik anonymů na nikoho nechodí jako na mě. Za účelem společenské kompromitace a následné likvidace mě i sledovali. Byl jim znám každý můj pohyb po žďárském okrese.

Do bytu jedné osobnosti na žďárském sídlišti zvaném „Pánov“ si nainstalovali vojenský dalekohled. Moji pracovní činnost sledovali z okna. Posuzovali moje jednání, zapisovali mé hosty, kombinovali a vytvářeli atmosféru k ovlivňováni veřejného mínění proti mně. Škoda, že jsem tuto informaci získal pozdě, až po roce 1989.

V rámci pokusu odvrátit ode mě i přátele, zapojili do boje proti mně manželku. Jejím jménem napsali stížnost na jednoho občana z Nového Města na Moravě ministerstvu obrany. Nikdy ho neviděla, neznala, nikdy nic nepsala. Prý bere neoprávněně jakýsi příplatek k důchodu za odboj. Ministerstvo obrany manželce odpovědělo záporně.

V září 1989 jsem požádal ministerstvo vnitra o prověření dopisu psaného údajně mou manželkou. Dostal jsem informaci, že stížnost byla psána na psacím stroji umístěném v kanceláři oné osoby, která „bojovala“ po celé Českomoravské vysočině. Požádal jsem o ukončení šetření. Pisatele jsem si domyslel. Důsledky anonymů a jimi rozviřované hysterie pociťuji dones.

 

 Setkání s „Ivanem Hrozným“ v Moskvě

 

V roce 1976 jsem studoval na Akademii společenských věd v Moskvě. V.F. Kadlec, tehdy vedoucí činitel významného průmyslového komplexu z Krasnodaru, za mnou přijel. V Moskvě studoval jeho syn diplomatickou školu. Seděli jsme a povídali v hotelu Ukrajina. V besedě se k mnohému vracel a připomínal, že na boj, útrapy, zločiny nacistů nelze zapomínat. Vzpomínal na mnoho lidí a celých rodin ze Žďárska, Novoměstska, které jsem ani neznal. Vážil si jejich statečnosti, vlastenectví, na které by se nemělo zapomínat. Zpochybňoval charakter těch, kteří se chtěli stát „nepravými“ hrdiny odboje, kteří poklonkují Sovětskému svazu a nezdravě zveličují jeho úspěchy, kteří programem sovětizace naší republiky přispěli k velké újmě komunistické strany a zprofanovali její program demokratické cesty i autoritu, kterou strana získala po 2. světové válce, nejen v lidových vrstvách, ale i v kruzích pokrokové a tvůrčí inteligence. Projevil opovržení k těm, kteří se točí jak korouhvička když zavane nový vítr.

Měl na mysli rok 1968 a tehdejší politiku, kterou mnozí podporovali a záhy titíž lidé zpochybnili. V hlavách mnohých lidí vzrůstal zmatek. Souhlasil jsem s ním. V této době právě na zmíněné akademii společenských věd v Moskvě se probíraly nové dlouhodobé směry politiky ve směru demokracie, kultury, vědeckotechnického rozvoje a spolupráce se zeměmi s různým společenským zřízením. Kladně se hodnotila politika nastolená Lednem 1968 v Československu, která byla zpochybněna a zastavena nehorázným vstupem vojsk Varšavské smlouvy do naší vlasti.

Kdo dobře poslouchal přednášky věděl, že etapa diktatury proletariátu končí. Program byl posléze nastíněn mj. v knize M. Gorbačova: „Nové myšlení.“ V.F. Kadlec hovořil o hrubém zkázonosném omylu vedoucích činitelů Sovětského svazu. Vstupem vojsk na naše území založili budoucí rozpory, krize i kompromitaci pojmu demokratického socialismu. Připomenul slova našeho generála, vojáka, vlastence Ludvíka Svobodu, který byl v Sovětském svazu uznávanou autoritou.

 

Slova presidenta Ludvíka Svobody

 

Projev presidenta republiky ze srpna roku 1968 jsem vyhledal v archivu a připomenul si některá jeho slova. Na adresu vstupu vojsk mj. řekl: „…Jako voják dobře vím, jaké krveprolití může vyvolat konflikt mezi občany a moderně vyzbrojenou armádou. Tím více jsem jako váš president považoval za svou povinnost učinit vše pro to, aby k tomu nedošlo, aby netekla nesmyslně krev národů, které vždy žili v přátelství… Nechci tím skrývat skutečnost, že na dlouho zůstanou bolavá místa způsobena událostmi těchto dnů…“ Na besedu s V.F. Kadlecem jsem nezapomněl, nezapomněl jsem nikdy na „Ivana Hrozného“ muže s českými kořeny, nezapomněl jsem na náš přátelský vztah.

 

Užitečná spolupráce

 

Moje generace neprolévala společně krev na bojištích 2. světové války, ale v poválečném období jsme spolupracovali, jako dospělí lidé, s občany tehdejšího Sovětského svazu v mnoha oblastech hospodářství, kultury, sportu. Jezdili jsme do družebních okresů, vyměňovali si zkušenosti, hledali nejvhodnější formy spolupráce mezi dětmi, dospělými i veterány války.

Poznal jsem mnoho dobrých lidí jak v Ruské federaci, tak i na Ukrajině, ale i Tagžigistánu, ve výzkumných ústavech, ve školách a kultuře, v průmyslových i zemědělských podnicích, v diplomatických službách. V besedách a rozhovorech jsme nezapomínali ani na den vítězství nad fašismem, na 9. květen 1945. Dnes slavíme státní svátek osvobození, po vzoru západních zemí 8. května, ale já jako pamětník konce války si připomínám fakta z oné doby, která nelze vymazat z mysli.

 


Prožitky zůstávají v paměti

 

Pravda, na konci 2. světové války jsem byl žákem základní školy.  Příčiny světového krveprolití ještě nevnímal. Vnímal však zatýkání místních občanů gestapem, jejich odsouzení k trestu smrti. Sledoval příjezdy kolon německých vojsk, vypálení Vaisovy chalupy, prostřílení chalupy Roučkovy v Cikháji.

V dobách nočních návštěv českých a ruských partyzánů jsem poslouchal bedlivě jejich rozhovory s rodiči. Spolu s kamarády jsem rád navštěvoval ruské zajatce, kteří v Cikháji bydleli a byli součástí německé Todtovy organizace. Pracovali v lese, odváželi dřevo. S velkou obavou jsem sledoval Vlasovce, kteří několikrát pochodovali vsí. Báli se jich i místní občané. Nezapomínám ani na doby našeho osvobození ze jha fašistického Německa. Naši obec osvobodili partyzáni dne 5. května 1945.

Občané povstali, stavěli barikády a znemožňovali tak příchod německých vojsk. Dodnes se mně vybavuje československá vlajka, která byla tehdy vyvěšena na kapli obecního úřadu. První voják Rudé armády byl na území obce slavnostně uvítán 10. května 1945. Na domě starosty obce byla tehdy vyvěšena i rudá vlajka s pěticípou hvězdou. V rodině u Slámů se zapíjelo a slavilo vítězství nápojem namíchaným z vody a lihu z lihovaru vypuštěného partyzány ve Městě Žďáře dne 8. dubna 1945.

 Rád si předčítám onu episodu, o které psal v publikaci „Vzpomínky komisaře partyzánské brigády Mistra Jana Husa“ Miroslav Pich-Tůma. Mj. napsal: „…Mnohem složitější bylo zničení zásobního lihu v Městě Žďáře, k čemuž jsem zprvu nechtěl dát souhlas. Šlo totiž o objekt uprostřed města, kde navíc v té době bylo umístěno kolem dvou stovek nacistických vojáků a silný protipartizánský oddíl gestapa. Jenže naše ilegální protinacistická organizace na provedení trvala. Kdyby k ní nedošlo, poklesla by určitě naše autorita, neboť lidé by se domnívali, že se nacistů bojíme. A tak jsem musel nejen od svého původního rozhodnutí ustoupit, ale nakonec ještě všemu sám velet…“ Protože kontakt místních občanů s velením brigády byl blízký, byli občané Cikháj o vypuštění 20 tisíc litrů lihu informováni. S trakaři a nádobami pospíchali ke Žďáru, aby nabrali vytékající líh a dovezli domů.

 

Občanka připomenula otcovy prožitky války a činnosti gestapa

 

Když jsem besedoval s  22 občany Cikháje, pamětníky 2. světové války, o zkušenostech z války, někteří tuto episodu připomínali, připomínali své tragické prožitky s německými vojsky, gestapem a na druhé straně spolupráci s partyzány. O prožitcích otce a o jeho setkání s gestapem hovořila se zaujetím i místní občanka Anna Bílá.

Bylo to v době, kdy z hájenky odešel partyzánský oddíl Záře na Fryšavu a Samotín a hajný Karel Jaitner odešel k partyzánům, kdy jeho sestru zatklo gestapo a odvezlo do koncentračního tábora. Otec paní Bílé, jako obecní „serbus“, spolu s Františkem Bukáčkem, hlavním organizátorem protinacistického odboje v Cikháji, dostal úkol hlídat hájenku a hlásit případný návrat hajného Jaitnera. Ještě si nestačili svléknout kabáty a přijelo za nimi gestapo. Na oba dva muže řvali, tloukli je hlava nehlava, týrali je. František Straka zůstal ležet na zemi, Františka Bukáčka odvlekli do vedlejší místnosti. Zde ho kopali, mučili, vyslýchali. Z hlavy mu tekla krev, nesnesitelnou bolestí křičel. Zbitého a zraněného zatkli a odvedli. Byl odsouzen, stejně jako Karla Jaitnerová a pět dalších občanů, k trestu smrti.

 

Svobodu v obci vybojovali partyzáni a Rudá armáda

 

Osobně nemohu tvrdit, že svoboda do naší obce, kraje, přišla ze západu našich hranic, nemohu, byť respektuji rozhodnutí našich orgánů o státním svátku, měnit názor na dny osvobození. Mnohé jsem o konci války na Žďársku přečetl, povídal si se všemi pamětníky války z obce, mnohé jako žák školy prožil.  Se zájmem jsem četl i knihu Ivana Lukašenka „Čtyři kroky od smrti“, která nebyla u nás vydána.

 

Kniha Ivana Lukašenka

 

V roce 2000 ji vydalo v Sumi nakladatelství „Kozácký val“. Rodina I. Lukašenka byla v roce 1932 postižena stalinským režimem. Zemědělská rodina byla vystěhována na ulici a označena za kulackou. Byl jim konfiskován veškerý majetek. Z rodiny přežili jen dva, ostatní v roce 1932 a 33 zemřeli hladem. Autor sám vystudoval vysokou školu. Ovládal český a německý jazyk. Stal se kandidátem věd.

Lukašenko popisuje partyzánský odboj na Vysočině, úlohu partyzánských skupin i závěrečné operace partyzánů na konci války pod koordinací partyzánského oddílu Vpřed. Oddílu velel Nikolaj Melničuk. Součástí tohoto oddílu byl i pplk. v.v. Jan Velík ze Svratky, čestný předseda okresního výboru ĆSBS. Kniha má 504 stran a devadesát procent hrdinů v ní popisovaných je z Československa. I. Lukašenko v knize mj. píše, že než vstoupil do armády, byl partyzánem.

V dubnu 1945 odletěl na Moravu a seskočil v prostoru obce Sněžné, v blízkosti Milov na Žďársku. Pozdě večer se setkal s velitelem oddílu Vpřed a projednali závěrečné operace partyzánů a rozsah a obsah informací potřebných pro postupující Rudou armádu, připravoval vstup armády do měst okresu.

 

Osvobození měst na Vysočině 10. května 1945 a konec války

 

Ve středu 9. května 1945 byla osvobozena Praha a současně nad Nové město na Moravě nalétávalo, v několika intervalech, 6 ruských bombardovacích letadel. Shazovali bomby na německé kolony postupující k městu.  Dne 10. května 1945 ve 2 hodiny v noci vstoupila Rudá armáda do Nového Města. V tento den Rudá armáda vstoupila i do Města Žďáru a do Svratky. V čele armády, která vstoupila do Žďáru, byl rozvědčík Ivan Lukašenko. Boj však pokračoval. Jak píše I. Lukašenko na Českomoravské vysočině skončila 2. světová válka 17. května 1945.

 

Co si připomínám

 

Připomínám si šlechetné ideály, pro něž spolupracovali naši občané s partyzánskými jednotkami, pro něž společně bojovali, pro něž byli vězněni. Svoboda, mír, přátelství, lidská důstojnost, úcta k lidským hodnotám a k životu, ke své vlasti, víra v pravdu, poctivá práce, znalosti, mozky, um, ruce, to byla, je a bude naše zbraň, naše bojiště, naše vítězství.

Připomínám si i ty, kteří v rámci „nové“ politiky převlékli kabáty a nejednou zpochybňovali či zpochybňují partyzánský odboj, úlohu Rudé armády a bojovou cestu naší československé jednotky, od Buzuluku do Prahy, v čele s generálem Ludvíkem Svobodou. Připomínám si aktivity některých lidí, kteří, v rámci svých mocenských ambicí v poválečném období, překrucovali fakta  o široce založeném protinacistickém odboji a připívali k znehodnocování odboje jako celku. Připomínám si ty, kteří v rámci „nové“ Evropy, dnes se snaží přehodnocovat a překrucovat fakta, vymývají mozky, organizují hnutí k zapomenutí klíčových událostí svobody i poválečného rozvoje, snaží se změnit historii. Utrpení matek, otců, strádání spoluobčanů, mnoha národů ve 2. světové válce, i dny osvobození však nemohou být zapomenuty.

V neposlední řadě si připomínám ty, kteří v touze po moci zanechali či zanechávají bolestivé rány, manipulují se slovy, lidmi, věcmi i událostmi, kteří se snažili, snaží zamlžovat pravdu o minulosti i současnosti, kteří se pokouší redukovat zájmy člověka – občana jen na peníze. Peníze nebyly a nejsou mírou svobody, pravdy, humanismu, morálky! Stejně tak nenávist a pomstychtivost, zatracování tradic a kultury našich národů či přebírání a propagování životního stylu patřícího do nesrovnatelně jiných podmínek, nejsou cestami k pravdě a svobodě, ale k nové totalitě.

 

                                                                          Rudolf Hegenbart

V. F. Kadlec, "Ivan Hrozný"
V. F. Kadlec, "Ivan Hrozný"

Proč byl Lord Runciman v Cikháji

aneb zamyšlení před 15. březnem

 

Každé výročí mě vede k zamyšlení. Rád hledám podstatu té či oné události, snažím se najít příčiny, souvislosti. Nechci spoléhat na to, co mně kdo, i účelově, v rámci své ideologie, doktríny, řekne. Cítím potřebu osvojit si danou událost. Tato potřeba se násobí při výročích, jejichž rámec jsem jako žák školy prožíval jen okrajově a při tom byly historicky významné. Mám na mysli například 15. březen 1939, 2. světovou válku, i naše osvobození od fašismu. Nejednou jsem si položil otázku: co vlastně předcházelo válce? Proč vůbec vznikla?

Četl jsem zápisky bývalého partyzána A. Hamana z Cikháje.  Do svého zápisníku mj. napsal: „Přišel nešťastný den – 15. březen 1939. Ze všech stran se valily k nám hordy německých hrdlořezů. Nastala okupace a s ní velké zatýkání poctivých vlastenců…“ Co to znamenalo? Konec naší československé republiky! Německé vládní kruhy se nesmířily, po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918, s hranicemi našeho státu, nesouhlasily s versailleskou mírovou smlouvou. Tu dne 28. června 1919 podepsaly mocnosti a Německo. Smlouva uznala hranice naší republiky v rozmezí historických zemí Koruny české.

V dospělém věku jsem zalistoval v českých Ilustrovaných listech č. 14 z roku 1925. Bylo v nich zveřejněno slavnostní prohlášení „Všeněmců“: „Německý lid odmítá diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v celených územích německé kmeny v střední Evropě opět jednou budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny ji budou země uloupené versailleským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná…“ Významný politik Artur Seyss-Inquart v roce 1938 mj. řekl: „Koncepci národního státu převyšuje a překonává idea nového společenství. To bude transformovat životní prostor, který nám všem daly dějiny, v novou duchovní říši…“ V průběhu 2. světové války nacistický činitel Joseph Goebbels na adresu tehdy již okupovaných zemí Evropy prohlásil: „Znamená to pro vás, že jste příslušníky velké říše, která se připravuje na reorganizaci Evropy…“

V září 1938  učitelka cikhajské školy Jarmila Říhová napsala do kroniky, že i „u nás stále silněji pracovalo hnutí henleinovské, které ústy svého vůdce Konráda  Henleina vyslovilo 24. dubna 1938 požadavky… Začal boj proti republice…“ Prakticky toto hnutí rozbíjelo dobré vztahy Čechů a poctivých Němců, požadovalo připojení Sudet k německé říši, rozbití Československé republiky. V září 1938 učitelka Říhová napsala, že: „v cikhajských lesích se honu na zvěř zúčastnil britský loďařský magnát lord Runciman“. I tentokrát věděla, proč tak činí. Mínila připomenout budoucím generacím zradu tehdejších západních spojenců. Runcimanova mise zprostředkovávala jednání mezi československou vládou, presidentem E. Benešem a Henleinovou stranou. Snažila se donutit naši vládu k ústupkům. Delegace jednala, jak prohlásil dr. R. Kinský, z popudu manželky presidenta československé republiky, Hany Benešové v Zámku Žďáře s představiteli tehdejších šlechticů. Šlo o pokus hraběte Kinského přesvědčit lorda, aby bylo z Hitlerových územních požadavků vůči Československu upuštěno.

Spolu se všemi cikhajskými hajnými vítal lorda Runcimana v Cikháji revírník Otto Pompe a revírník z Huti Karel Němec. Ač byl lord s přijetím v Cikháji, čekáním na vysokou a s krásami místních lesů, nadmíru spokojen, od pronacistických zájmů neustoupil. Cikhajské prostředí ani snahy hraběte Kinského, uctivost místních hajných, neměly smysl.

  Vstupem vojsk na naše území, 15. března 1939, nastala okupace. Dne 16. března 1939 vydal v Praze německý říšský kancléř Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Celému světu sdělil: „Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Československý stát prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu. Německá říše z příkazu sebezáchovy zasáhla, neboť dokázala již ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak vlastnostem německého národa, jediná jest povolána řešit tyto úkoly…“

Říšský protektor, R. Heydrich, na tajné poradě nacistických veličin v Černíckém paláci v Praze dne 2. října 1941 měl mj. říci: „…Tento prostor se musí stát německým a Čech tady nemá co pohledávat… Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůžeme trpět, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši…“

Dne 9. června 1942, v den pohřbu Heydricha, potvrdil zájem německé říše Adolf Hitler slovy: „…Jsem pevně rozhodnut nevzdát se nikdy Čech a Moravy a německý národ neustoupí. Nejste-li schopni pochopit vážnost situace a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy… Je to mé poslední varování. Jinak buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům. Má rozhodnutí budou uskutečněna, i kdybych nepřežil… vedoucí kruhy Německa jsou téhož mínění a budou podle toho jednat…“ 

Závěry a mnohé souvislosti s různými projevy dneška nechť si vytvoří každý sám. Osobně jsem pochopil mínění a cíle některých německých kruhů. Jak uvedly statistiky, v duchu německé doktríny zahynulo 360 tisíc československých občanů v koncentračních táborech, Němci zabrali 340 tisíc hektarů orné a lesní půdy. Jen v malé obci Cikháj bylo zatčeno 11 obyvatel včetně žen, z nichž pět bylo odsouzeno k trestu smrti.  Na tato fakta by se nemělo zapomínat ani dnes.

V těchto podmínkách, v Čechách, na Moravě, na Českomoravské vysočině, na Žďársku, v městečkách a obcích pod Žďárskými vrchy, se rozvíjelo široce založené odbojové hnutí. Český národ nesouhlasil a nemohl souhlasit s okupací, se začleněním do Velkoněmecké říše, ani se zájmy nacistických pohlavárů.

V roce 2000 jsem obdržel dopis od majitele místních lesů, dr. Radoslava Kinského, který mne při setkání seznámil i s návštěvou britského lorda. Mj. mně psal: „Je jistě na místě, aby naši učitelé a učitelky stále seznamovali naši mládež s událostmi našeho odboje a osvobození z nacistické nadvlády… Objevují se různé pokusy o zpochybnění Benešových dekretů a přechází se mlčením případy vyhnání českých obyvatel z odtržených pohraničních oblastí, zvaných Sudety… Přejeme si, aby se podobné situace neopakovaly a vytvářely se podmínky pro harmonickou ekonomickou spolupráci se sousedními státy, uznávajícími naši suverenitu a právní řád…“

 

                                                                       Rudolf Hegenbart