Cesty k ukamenování člověka jsou složité

Něco na úvod

K 30. výročí převratu u nás bylo v minulém roce mnoho napsáno. Od mnoha autorů. Četl jsem různé názory, velké zásluhy těch či oněch, vize různých pisatelů. Popletly hlavu mnoha čtenářům. Při čtení si vytvářeli čtenáři i svoje vlastní dedukce. Jako pravdivé je předávali svým známým. Kolotoč na druhou! Jiní tvrdili, že se ze všeho vytratila pravda. Asi měli pravdu. Aby se dospělo k objektivním pohledům, budou mít historici hodně práce.

Četl jsem i názory zkušenějších. Knihy O. Jurmana, A. Lorence, z bývalých předlistopadových činitelů pojednání L. Štrougala, M. Jakeše, zajímavé byly i články řady pisatelů z Čech i ze Slovenska. Byly to názory vzdělanců, dlouhodobých zkušených praktiků netoužících po moci či po nějakém uznání. Přibližovali čtenářům dobu, zájmy velmocí. Uváděli děje ideologických i ekonomických praktik, které směřovaly k oslabení politických systémů v Sovětském svazu, u nás a v mnoha zemích socialistického společenství. Naznačovali chyby, nepochopení situace i možné zrady.

V kolotoči hypotéz jsem se objevoval i já. Nedivím se. Pracoval jsem v centru moci, a ještě k tomu v oddělení, které se zabývalo mocenskými orgány státu. To samo o sobě navádí k různým rádoby „pravdám.“ Skutečnou orientací oddělení se však nikdo nezabýval. Tvrdili svoje „pravdy“, svoji neomylnost, ovlivňovali veřejné mínění. Nemíním cokoliv vyvracet. Stejně by moje vysvětlení nebylo přijato. Já jsem ale v roce 1969, po skončení vysoké školy, slíbil věrnost principům politiky Ledna 1968. Na tom nemám co měnit. Mojí vizí vždy byl demokratický socialismus!!

Co rozhodlo o převratu?

Jsem přesvědčen, že k převratu u nás, vedle dlouhodobých snah zemí Západu a našich odpůrců socialismu, napomohl Sovětský svaz. Po roce 1945 nám napomáhal uvádět v život socialismus a v roce 1989 nám napomohl ho ukončit. Socialismus u nás mohl existoval jen za podmínek ochrany a přátelství se Sovětským svazem a v čele s komunistickou stranou. Pokud některý z těchto faktorů byl ztracen, socialismus končil. Určitě nám nemínil Sovětský svaz ublížit, dříve naopak. Jeho vnitřní společenská, ekonomická, politická situace vedla k přehodnocení jeho postojů i k naší zemi. Každý národ má přece snahu zajistit si především spokojenost a bohatost svého národa. Má jasný cíl: uspokojovat potřeby a zájmy svého lidu. Bohatý a suverénní pak může vystupovat odvážně i na mezinárodní scéně. K tomu potřebuje tvořit odpovídající podmínky, starat se o úroveň výrobních sil a výrobních vztahů, mobilizovat vnitřní zdroje, přehodnotit dosud používané formy rozvoje společenských aktivit, odstraňovat ty, které přestaly být životné, využívat intelektuálního potenciálu země, rozvíjet adekvátní mezinárodní spolupráci s průmyslově vyspělými ekonomikami.

Sovětský svaz jsem navštívil několikrát

Poprvé v roce 1962. Je to velká, bohatá a perspektivní země. Jako pracovník Žďárských strojíren a sléváren jsem se zúčastnil zprovoznění nové válcovací tratě v železárnách v Čerepovci. Tuto moderní trať navrhl, vyrobil, dodal a zprovoznil na místě kolektiv našeho podniku. Později jsem navštívil strojírny na výrobu vynikajících tvářecích strojů na kovy ve Voroněži. V rozhovorech s vedením těchto významných podniků, s techniky i s pracujícími jsem pochopil, jak velkou pozornost věnují moderním strojům, technice, produktivitě práce, kvalitě, zisku. 

Studium v Moskvě, cesta k pokroku

V době, kdy jsem pracoval jako uvolněný pracovník komunistické strany jsem měl možnost absolvovat dvě studia na Akademii společenských věd v Moskvě. První studium se uskutečnilo v roce 1974, druhé v roce 1985. Všechny přednášky akademiků, profesorů mě zaujaly. Orientovaly k formování politické práce pro další dlouhé období. Z hlediska tehdy orientované stranické práce byly náměty zde přednášené překvapením, ale velkou inspirací.

Přednášky, cvičení, besedy, konzultace, návštěvy institucí a podniků potvrzovaly, že v Sovětském svazu, díky silnému, kvalifikovanému intelektuálnímu zázemí, jsou odmítány formy diktatury proletariátu. Naopak byl založen a formulován nový a perspektivní program vnitřní i mezinárodní politiky.

Proč tomu tak bylo?

Teoretiky trápily ceny ropy na světových trzích, porovnávali jejich předpokládaný vývoj a jeho vliv na ekonomiku Sovětského svazu. Upozornili na ofenzivu USA orientovanou na jejich slabé stránky v ekonomice, volali po potřebách nejmodernější techniky. Ve všech oblastech národního hospodářství. Uváděli příklady nepříjemných oblastí ve vývoji raketové techniky v USA, ve vojenství apod. Porovnávali životní úroveň Sovětského svazu jako vítězné mocnosti ve 2. světové válce s životní úrovní NSR jako poražené mocnosti. Nůžky byly příliš otevřené! Prohlašovali, že je nutné, aby se občané Sovětského svazu zabývali intenzivně vývojem své vlasti. Naznačovali, že musí přehodnotit materiální pomoc zemím Středního východu, Afriky i Ameriky, neboť tato pomoc není efektivní a snižuje životní úroveň Sovětského svazu. Nabádali země socialistického tábora včetně Československa, aby se přestaly spoléhat na Sovětský svaz a aktivní vnitřní i mezinárodní činnosti řešily rozvoj svých zemí.

Jaké vývody jsem si vytvořil?

Především jsem se vracel z Moskvy spokojený. Potvrdil si, že vlastně nastolují politický program, který byl u nás uplatňován po Lednu 1968. Přednášející potvrzovali vývody, které jsem načerpal při studiu vysoké školy politické a Vysoké školy ekonomické v Praze. Potvrzovali moje zkušenosti ze spolupráce s pracovníky z Akademie věd a z výzkumných ústavů v Brně a v Praze, ve Zlíně, potvrzovali řídící systém, který nastolilo a uplatňovalo vedení Agrokombinátu ve Slušovicích v okrese Zlín.

Byl jsem hrdý, že jsem poznal Slušovice

Do Zlína jsem byl kdysi vyslán krajským výborem KSČ v Brně. Měl jsem se postaral o likvidaci „kontrarevolučního hnízda Slušovic“, omezit vliv těch (v čele s doc. F. Čubou), kteří nový řídící systém úspěšně naplňovali. Agrokombinát Slušovice dosahoval mimořádných úspěchů v rostlinné i živočišné výrobě, v přidružené výrobě, v zisku, v uspokojování potřeb a zájmu družstevníků. Při první návštěvě slušovického Agrokombinátu jsem byl překvapený, ale nadšen jejich postupem, výsledky. 

Prostředek k dobrým výsledkům?

Vědeckotechnický pokrok, aktivity intelektuálního potenciálu Slušovic, vysoká organizátorská práce, technologická kázeň, víra ve stanovené perspektivy. V každém provozu jsem si připomínal obsah knihy „Civilizace na rozcestí“ od Radova Rychty, ale i mnohé přednášky z vysokých škol. Slušovickou cestu k prosperitě jsem jednoznačně podpořil a podporoval. 

Přednášky na Akademii společenských věd v Moskvě k takovým aktivitám nabádaly. Návod k činům formuloval později vůdce sovětského státu M. Gorbačov, který mj. prohlásil: „Nyní budeme dělat skutečně to, co už dávno prohlašujeme – důsledně dodržovat zásadu rovnoprávnosti a nezávislosti, což zahrnuje odpovědnost každé strany za vývoj ve vlastní zemi.“ Bylo to doporučení socialistickým státům, ale i regionům v každé zemi. Škoda, že vůdcové zemí tuto koncepci nebrali vážně.

Slušovické zkušenosti a moskevská doporučení a poznatky jsme využili v okrese

Vedla nás k tomu některá nepříjemná fakta ekonomiky okresu Zlín. Rozhodli jsme se k rozvoji politických aktivit za moderní technologie. Významným podnětem byly analýzy, které pro nás zpracoval Výzkumný ústav plánování a řízení efektivnosti v Praze. Získali jsme dokonalý přehled, v časové řadě, o vývoji efektivnosti ve vybraných podnicích Zlínska. Struktura výroby se nevyvíjela proporcionálně. Strojírenství, elektronika, jako hlavní nositelé intenzifikace ekonomiky, ztratily nutný předstih. K tomu byla dodána fakta. Fakta byla projednána na poradě s řediteli rozhodujících zlínských průmyslových podniků i s předsedy významných zemědělských družstev v čele se Slušovicemi, s představiteli zlínské vysoké školy technologické.

Na obzoru nový obsah práce stranických organizací

Na této poradě jsme předložili a schválili program rozvoje a aplikace tří perspektivních oborů – mikroelektroniky, biotechnologie a životního prostředí. K formulacím koncepcí byla schválena politická komise v čele se mnou, vedoucím tajemníkem OV KSČ ve Zlíně, k řešení odborných a praktických problémů pak odborná komise v čele se zástupcem děkana technologické fakulty vysokého učení technického. Cílem obou komisí bylo vytvářet v okrese náročné klima, soustředit veškerou výchovnou a organizátorskou pozornost komunistické strany, lidové a socialistické strany, společenských organizací, výzkumných ústavů, podniků a zemědělských družstev, na tyto nosné oblasti. Dostupnými prostředky napomáhat k využívání elektronických systémů a k vytváření materiálně technické základny. Ve stanovených oblastech měly všechny podniky projednat a schválit krátkodobé a dlouhodobé úkoly.

Programy se staly novou politickou platformou

Žil jsem vírou, že nastolené programy mají velikou perspektivu, veliký politický dosah. Vedle technických a ekonomických faktorů otevíraly cestu k aktivitám technické a humánní inteligence, zakládaly podmínky skutečné demokratizace, vytvářely předpoklady k velké mezinárodní spolupráci. Stranické a společenské organizace se nemohly obejít bez spolupráce s výzkumnými ústavy, s předvýrobními technickými, technologickými a ekonomickými útvary. Programy umožňovaly vybočit zásadním způsobem z dosavadních stereotypů stranické práce.

Výchovná práce byla nutná

Pro funkcionáře komunistické strany byla vydána brožura pod názvem „Elektronika a Mikroelektronika“. Byly v ní základní informace o této oblasti, o různých systémech výpočetní techniky, o možnostech praktického využití. Organizovaly se besedy, promítaly se filmy o smyslu mikroelektroniky pro praktický život.  Tato práce napomáhala k odstraňování technického konzervatismu, k rozvíjení duchovního života, k nahrazování neživotné teorie o třídním boji. V socialistické společnosti nebylo třeba společnost rozkládat třídním bojem, ale sjednocovat úsilí inteligence a dělníků, zemědělců, mládeže. Byla snaha vytvořit klima k pochopení, že věda není jen úzce odbornou, technickou, ale vysoce společenskou záležitostí. 

Ve Slušovicích a ve Zlíně jsme byli průkopníky nových cest

Stávali jsme se průkopníky spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek. Orientace na tyto programy nebyla jednoduchá. Mnohé stranické organizace vyslovovaly nesouhlas s nastoupenou cestou, psaly písemné připomínky, stížnosti. Stranické organizace uváděly, že se vytrácí jejich vliv, mocenská síla. Orientace na nové technologie totiž nemohla spočívat na frázích, ale musela odrážet konkrétní činy ve prospěch ekonomiky. Aktivity stranických organizací nemohly spočívat v „mrtvé politice“, která se odcizovala lidu, ale naopak reagovat na potřeby života, které by odrážely vize světa, Evropy, své vlasti, uspokojovaly zájmy obyvatel okresu.

Podceňování odpůrců se nevyplácí

Bohužel, mnohé z tendencí stranických organizací a jednotlivců jsem podcenil. Odpůrci nastolené cesty přičítali vinu doc. F. Čubovi a mně. Začali ale útokem právě na F. Čubu. Do boje vyšli s velkou energií. Rozviřovali tezi, že „Čuba musí být odvolán z funkce předsedy zemědělského družstva ve Slušovicích, protože nemá večerní univerzitu marxismu – leninismu“. Kritikům jsem odpovídal, že F. Čuba studuje a připravuje se na docenturu na vysoké škole zemědělské a tam také studuje témata, která jsou obsahem studia večerní univerzity marxismu – leninismu.  Tento fakt neuznávali. Šli do krajností. Donutili mě, abych F. Čubu zavolal a stížnost odpůrců s ním projednal. Během pěti minut jsme pohovor skončili. Doc. Čuba se sám přihlásil i ke studiu večerní univerzity a poctivě přednášky navštěvoval. Jeho rozhodnutím byli odpůrci překvapeni. 

Nic nekončilo

V okrese, v širokém okolí, na vyšších stranických orgánech, v centru se začalo diskutovat, že Čuba zaměstnává protisocialistické živly, osobnosti vyloučené či vyškrtnuté z řad komunistické strany pro jejich nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území v srpnu roku 1968 a já ho podporuji. Byla to neskutečná hloupost, snad závist z výsledků, nepochopení. Každá společnost si přece váží vzdělaných lidí a využívá jejich znalostí a schopností. Každý stát, kraj, okres, místo, v rámci potřeb rozvoje, potřebuje vzdělané osobnosti. Každý, kdo se ztotožnil se stanovisky centrálních orgánů, že je nutné v rámci vysoké produktivity práce, zisku, uspokojování potřeb lidu, neustále hledat účinné formy řízení, technické novinky, nové technologie, vědecké, odborné znalosti, musel řídící systém Slušovic a využívání intelektuálů, podpořit.

Cesta analýz

V tomto rozbouřeném období jsem předložil návrh k ustavení Komise z vysokých škol, ústředního výboru KSČ, aby komise provedla analýzu slušovického systému a posoudila, co je ve Slušovicích protispolečenské, zda jejich systém brzdí či pomáhá rozvíjet společnost. Tyto instituce delegovaly své zástupce, kteří provedli analýzu. Tým odborníků si stanovil téma: „Vliv slušovického řídícího systému na intenzitu zemědělské výroby“. Úvodních prací se zúčastnil i pracovník ideologického oddělení ústředního výboru KSČ. Důvěrně mně oznámil, abych od záměru provést analýzu práce slušovického Agrokombinátu upustil a „dal ruce pryč od Slušovic nebo špatně dopadnu“. Ptal se mě, zda vím, že „vedení komunistické strany má k nim vážné výhrady.“

Výrok mě rozčilil a také vyprovokoval. Řekl jsem mu, že momentálně ve Zlíně žiji a pracuji já a jako politický pracovník jsem povinen zveřejnit svůj názor na všechny aktivity v okrese a buď je podpořit či omezit. K tomu potřebuji určitý komplex informací. Navíc já Slušovice jednoznačně podporuji. Pokud on nebo představitelé ústředního výboru KSČ, chtějí zlikvidovat Slušovické zemědělské družstvo, nechť jim svůj názor řeknou a vysvětlí. Nechť jim oni vysvětlí, že řídící systém Slušovic neodpovídá zájmům pracujícího lidu. Zrudl, nepodal jsem mu ruku, odešel.

Výsledek analýzy byl pozitivní

Analýza, přes mnohé nepochopitelné překážky vědomě organizované odpůrci, byla dokončena. Cesta slušovických byla podpořena! Mj. bylo konstatováno, že jejich řídící systém nebrzdí společenský pokrok, ale naopak jej zrychluje. Analýza se stala významným dokumentem.

Řešit situaci ve Zlíně přijel předseda federálního shromáždění A. Indra

Následně, po přijetí a projednání analýzy, byl svolán celookresní aktiv funkcionářů komunistické strany, ředitelů všech podniků a zemědělských družstev.  Neplánovaně a neočekávaně ohlásil svoji účast předseda Federálního shromáždění A. Indra. Velká část komunistů si vážila jeho příjezdu. Veřejně prohlašovali, že udělá v okrese pořádek, dá pokyn k odstranění F. Čuby i Hegenbarta. 

Další část komunistů protestovala proti jeho příjezdu. Nevyrovnala se s jeho podporou vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, jeho prohlášením se předsedou dělnicko-rolnické vlády po vstupu vojsk, ani jeho pokynem jako tajemníka ÚV KSČ k vylučování osobností z řad komunistické strany po vstupu vojsk.

Na tomto aktivu jsem vystoupil s hlavním projevem. Poprvé, za účasti tak vysokého činitele společnosti, jsem mj. oznámil, že Slušovice mají zelenou, že je nutné jejich systém podpořit.  Doplnil jsem, že využívání vědy a techniky ve výrobním procesu není kontrarevoluce, ale revoluce za společenský pokrok, není pochybením či revizionizmem, revizionismem není ani využívání znalostí a schopností intelektuálů bez ohledu politického přesvědčení či náboženského vyznání, ale povinností moderního společenského organismu. 

V sále nastal neuvěřitelný šum. Posléze vystoupil A. Indra. Vedle uvedení řady kladů v okrese zaútočil na personální práci ve Slušovicích, že tam zaměstnávají pravičáky, protispolečenské síly, za což nese odpovědnost okresní výbor KSČ v čele s Hegenbartem. Moji práci označil za bezzásadovou, neprincipiální. O řídícím systému Slušovic neřekl ani slovo. Kritizoval další podniky v okrese. V té chvíli nebylo v okrese Zlín nic dobrého. Po skončení aktivu přicházely kritické připomínky k projevu A. Indry. Jeho argumenty byly nepřesné, zavádějící, neodpovídaly reálné situaci v podnicích a v zemědělských družstvech. A. Indra se poté musel některým podnikům omluvit.

Následoval příjezd tajemníka ÚV KSČ pro ekonomiku M. Jakeše

Jednoho dne na konferenci obuvnického závodu SVITU přijel nečekaně tajemník ÚV KSČ pro ekonomiku M. Jakeš. Mnozí považovali M. Jakeše za dogmatika, byť se často sám presentoval jako “baťovák“, jako člověk, který zakládal zemědělské družstvo Slušovice. Zapomínal však dodat, že v době jeho působnosti ve Zlíně ještě zemědělské družstvo Slušovice nevzkvétalo, ale potýkalo se s řadou lidských i materiálních problémů. 

V sále společenského domu ve Zlíně, na tribuně, jsme seděli vedle sebe. Při projevech funkcionářů závodu M. Jakeš cosi psal a bylo zřejmé, že řečníky moc neposlouchá. Po určité chvíli mně položil otázku, zda bych nechtěl jít do Prahy. To byla rána!

Navrhoval, že bych se staral o vědeckotechnický rozvoj v centru. Je ale nutné projít ekonomickým oddělením ÚV KSČ. Bomba! Neměl jsem sil okamžitě reagovat, a tak jsem se jen hluboce nadýchl.  Mlčel i M. Jakeš. Rozhovořil se až po skončení aktivu. Mluvil pozitivně o programech, které jsme nastolili v okrese Zlín, kritizoval stínovou ekonomiku, která se ve společnosti rozvijí, mluvil o nedostatečné koncentraci financí na vědeckotechnický rozvoj a vědu, o nedostatečné práci Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, o pomalém tempu restrukturalizace národního hospodářství apod. To všechno prý jsou důvody, které ho vedly k návrhu, abych přispěl k řešení těchto oblastí. Neopomenul ani sociální zajištění. V nejkratší možné domě prý obdržím byt k přestěhování. Stěhování do Prahy jsem okamžitě odmítl s tím, že žiji na Vysočině a z Vysočiny se nemíním nikdy stěhovat.

O mém přemístění jiní věděli daleko dříve než já

Stanovisko centra, že budu odvolán ze Zlína, znal téměř celý okres dřív, než byl mně návrh předložen. Jako vždy někteří alibisticky prohlašovali, jaká je škoda, že odcházím, další se usmívali. Byli rádi, že budu odvolán. Ti, kteří mě podporovali v nových politických aktivitách za společenský pokrok mě rázem kritizovali. Moji orientaci zpochybňovali. Nezbývalo než se věnovat sám sobě. Odchod ze Zlína nabýval na obrátkách.

Pohovory o novém zařazení byly nechutné, nepřirozené, nehodnověrné. Vedl jsem konzultace i s manželkou doma, na Vysočině. Došel jsem k rozhodnutí. Když mě ve Zlíně nechtějí tak do Prahy nepůjdu! Rozhodnutí jsem oznámil krajským představitelům v Brně. Další den mně navrhli řešení. Šlo o rychlé rozhodnutí. Měl jsem se stát instruktorem krajského výboru KSČ pro okres Jihlava. Zajiskřilo se mně v očích. Měl jsem dělat to, co jsem vždy kritizoval. Sedět na okresním orgánu, psát hodnocení na různé funkcionáře, donášet na kraj různé zprávy a informace. Bez velkého váhání jsem si nechal dát razítko do občanského průkazu a ze Zlína odešel.  Odjel domů, na Vysočinu. Několik dnů nenechal o sobě vědět. Promýšlel jsem jak a kde si zajistit zaměstnání. Nebylo to ale jednoduché. 

Po týdnu mně volal představitel Jihomoravského krajského výboru KSČ Vladimír Herman. Kde jsem? Prý mě shánějí po celém kraji. Okamžitě mám s ním odjet do Prahy na ústřední výbor KSČ k M. Jakešovi. Diskuse u něj byla dlouhá. Po delším povídání a po různých argumentech a ujištění, jsem vyslovil souhlas. Byla to chyba!

Nástup do Prahy

V únoru 1986 jsem nastoupil do ekonomického oddělení ÚV KSČ jako zástupce vedoucího oddělení pro oblast vědeckotechnického rozvoje a zahraničního obchodu. Neznámá oblast s velkými problémy. Nemíním popisovat řadu nepochopitelných problémů a aktivit v tomto oddělení. Po kusém seznámení s obsahem práce jsem navštívil předsedu akademie věd. Předseda akademie věd akademik Říman mě informoval o záměrech akademie věd a doporučil také pracoviště ke konkrétní spolupráci. 

Z teoretických prací i osobních styků s pracovníky akademie věd jsem byl schopen porovnávat jejich poznatky, výsledky jejich práce, se stranickými usneseními a reálnou skutečností z podniků, výzkumných ústavů, z okresů, kde jsem pracoval, z Jihomoravského kraje. Mohl jsem si formovat vlastní názor.

Konflikty, součást práce

Prubířským kamenem bylo projednávání tématu pod názvem: „Podíl vědy a techniky na růstu dynamiky národního hospodářství.“ Zprávu, kterou mělo projednat předsednictvo ústředního výboru KSČ a následně plenární zasedání ústředního výboru, její teze, připravili vedoucí činitelé Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Psalo se v ní, že práce této komise má rozhodující podíl na správném zaměření vědeckovýzkumné základny v naší republice i na dosahovaných ekonomických výsledcích práce podniků. Pokud jsou nedostatky tak vyplývají z nepochopení nižších článků řízení.

Tvrzení však neodpovídalo zkušenostem ze závodů, ani nekorespondovalo s názory odborníků akademických a výzkumných pracovišť, průmyslových závodů.

Odborný aktiv potvrzoval tezi, že výroba je důležitou podmínkou technologické aplikace, prostředkem k rozvoji vědy, že společnost může být bohatá bude-li věnovat optimální pozornost procesům výroby, moderní technice, technologii, výsledkům efektivnosti výroby, zisku. Taková cesta může napomáhat ekonomickým úspěchům, následnému uspokojování všech potřeb a zájmu lidu. Může být cestou k upevňováni moci, k úspěchům společnosti, k výraznému postavení mezi evropskými i světovými státy. Koneckonců takové byly i zkušenosti ve Slušovicích.

Mezinárodní zkušenosti a jejich využití je cestou vpřed

Například v USA v letech 1960–1980 vzrostla produktivita práce o 87 % a to díky zásadním technickým zdokonalením výrobních procesů. Staly se průmyslovou velmocí právě prostřednictvím vysoké pozornosti materiálnímu využití vědy. Za období let 1955–1979 vzrostla u nich produktivita práce ve zpracovatelském průmyslu o 29 %, ve strojírenství o 40 % a to vědeckotechnickými prostředky. I údaje z Japonska potvrzovaly, že vlivem vědeckotechnického pokroku zvýšily podniky produktivitu práce o 64 %.

Vedení komunistické strany o těchto problémech nejednou hovořilo, staly se předmětem jednání a usnesení sjezdů KSČ, ale v podstatě zůstávalo v oblasti hospodářství vše na stejné úrovni. Nepomáhaly ani žádné soubory opatření ani slavnostní řečnění. Revoluční cesta k nápravě spočívala v tom, co tvrdili akademici, vysokoškolští profesoři, pracovníci výzkumných ústavů i výroby. Cesta k dynamice národního hospodářství vede přes změnu objektivních podmínek, prostřednictvím nového společenského klimatu, prostřednictvím změny člověka samého.

Americký sociolog Daniel Bell chápal vědeckotechnickou revoluci jako období postkapitalistické a postkomunistické. Dle něj nová technika, ekonomický růst a stratifikace společnosti měla být upřednostňována teorii hodnot poznání na úkor teorie hodnoty práce. V popředí společenského zájmu měla být sociální skupina techniků a v organizaci společenského života pak skupiny vzdělaných profesionálů. Společnost se měla zaměřit na rozvoj vědy, informačních systémů, rozvíjet zdravotnictví. Starat se, aby vládní garnitury byly co nejobjektivnější, nezatíženy třídními a osobními ambicemi, aby oplývaly nevšedním zájmem o vytváření nových intelektuálních technologií.

Zkušenosti Slušovic se staly předmětem jednání stranického orgánu

Po dohodě s mnoha pracovníky z oddělení ústředního výboru KSČ a s podporou a účastí M. Jakeše, tehdy jako tajemníka ÚV KSČ pro ekonomiku, se podařilo docílit, aby sekretariát ústředního výboru komunistické strany projednal zkušenosti a výsledky Agrokombinátu Slušovice. Jejich výsledky a prostředky k úspěchům mohl zobecnit a dát k využití v celé republice. Potřebnou zprávu vypracoval kolektiv vedoucích činitelů z Agrokombinátu Slušovice spolu s odborníky z výzkumných ústavů a pracovníků ekonomického oddělení. Byly zvýrazněny prostředky, které vedly k úspěchům, znalosti, vědeckotechnický rozvoj technologická kázeň, pracovní nasazení, víra v pokrok.

Bohužel se objevila vážná překážka. Tehdejší generální tajemník ÚV KSČ G. Husák si vyhradil osobní konzultace zprávy. Jeho zásahem byly vypuštěny věty, odstavce, které zvýrazňovaly úsilí intelektuálů a nutnost mj. spolupracovat i s průmyslově vyspělými zeměmi. Z písemného podkladu zbylo torzo, které konstatovalo, že ve Slušovicích schůzují, organizují stranickou výchovu a také se zabývají vědeckotechnickým rozvojem. Byla to nepochopitelná nehoráznost.

Smysl politické práce nebyl pochopen

Sám jsem si vytvořil názor, že podstata politické práce té doby má spočívat ve vytváření nového vztahu mezi potřebou technického vzestupu a lidskými hodnotami, v zakládání změn životního stylu společnosti. Povinností politického pracovníka stranického orgánu nebylo „odborničit“ či vysedávat u ministrů, ředitelů, ale razit cestu, vytvářet tlak na vůdce společnosti, znepříjemňovat jim život, zbavovat je frází, naznačovat cesty, neustále porovnávat výsledky světových ekonomik s výsledky naší ekonomiky To však vedoucí činitelé strany neměli rádi. Jedním rektorem vysoké školy v Praze jsem byl ale varován, abych nezapomněl, že „mocní mají dlouhé prsty a vše mně vrátí v době, kdy to budu nejméně očekávat!“

Podkladů k politické práci byl dostatek

Vycházely z akademických pracovišť a z výzkumných ústavů. Při srovnávání naší ekonomiky s průmyslově vyspělými zeměmi jsme dosahovali zhruba dolního pásma zemí jako bylo Rakousko, Belgie, Francie. Náš rozdíl s těmito zeměmi představoval 30 %.  Ve srovnání s ekonomikami SRN, Norska, Dánska, Kanady a USA rozdíl představoval 40–50 %. Fakta byla alarmující, ale dávala impuls k rozvoji cílevědomé politické práce.

Ukázkou nepochopení byl postoj mého nadřízeného, vedoucího ekonomického oddělení ÚV KSČ k formulacím odborníků, kteří hledali příčiny našich ekonomických problémů.  Tehdy odborníci v závěrech zprávy pro stranický orgán napsali mj.:

„Nedošlo k výraznějším změnám v praktickém využívání vědy a techniky, nedostatky přetrvávají v celé šíři společenského centra, dílčí úspěchy nemají výraznější vliv na kvalitu ekonomického a sociálního růstu, prohlubuje se míra našeho zaostávání za předními průmyslově vyspělými zeměmi, pokračuje vysoká materiálová a fondová náročnost tvorby národního důchodu, zvyšují se nároky na spotřebu živé práce, tempo zvyšování technickoekonomické úrovně výrobků neodpovídá potřebám vnitřního a zahraničního trhu, modernizace výrobních kapacit jde pomalu, účinnost výzkumného potenciálu je snižována mimo jiné malým zájmem výrobní sféry, vědeckotechnická spolupráce s průmyslově vyspělými ekonomikami je nízká, špatná….“

Po přečetní těchto záběrů se vedoucí ekonomického nezamyslel, co dělat, co navrhnout vedení strany, aby byly problémy odstraňovány. Zamračil se, nepodíval se mně do očí a zhurta vnesl dotaz: „Kdo to psal?“ „Psala to naše sekretářka, ale zpracoval tým odborníků“, odpověděl jsem. Vykázal mě z kanceláře. 

Tato zpráva měla být předložena členům zasedání ústředního výboru. Z počátku přípravy tajemník pro ekonomiku prohlásil, že je třeba, aby zpráva byla maximálně kritická a naváděla k politickým aktivitám i personálním změnám. Když se ale seznámil s obsahem zprávy a se závěry, změnil názor. Dal pokyn, aby Stání komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj byla podrobena jen všeobecné kritice. Prokázat, že komunistická strana dala správný směr, který nebyl dosud pochopen na nižších článcích výroby a institucí. Národohospodářské výsledky prý „prokazují, že politiku v této oblasti není třeba vidět tak černě, neboť vědeckotechnický pokrok je vidět na každém kroku. Například zlepšovací návrhy v podnicích, hnutí mládeže Zenit. I činnost brigád socialistické práce přispívá významně. Kdybychom napsali kritiku znehodnotili bychom práci komunistické strany…“

Bylo po iniciativě a po upřímných snahách odborníků, kteří napsali pravdu. Dalších příprav zasedání jsem se odmítl zúčastnit.

Na obzoru byl můj pohovor u tajemníka M. Jakeše

V následné dny jsem byl pozván k pohovoru k tajemníkovi pro ekonomiku M. Jakešovi. Přítomen byl i předseda české vlády L. Adamec. Po všeobecných frázích o mých schopnostech mně nabídli funkci místopředsedy české vlády pro vědeckotechnický rozvoj. Taková šance prý se naskýtá jednou za 25 let!!! Přesně za rok po mém příchodu do Prahy jsem odcházel do druhé významné funkce.

Tito činitelé mě uvedli do nové funkce v české vládě. Znovu jsem si vyslechl, jak jsem zkušený, iniciativní, náročný, otevřený, dokonce sebekritický, chápal jsem politiku komunistické strany a pro práci na ústředním výboru jsem byl přínosem, splňuji předpoklady pro tuto vládní funkci. Při jejich řečnění mně nebylo dobře. Díval jsem se smutně na svého předchůdce ing. F. Šrámka. Před 14 dny jsem byl u jeho komplexního hodnocení, které prováděli právě zmínění činitelé. Potvrdili ho do této funkce až do 16. sjezdu KSČ, který se měl konat v roce 1990. Zvýraznili jeho veliké zkušenosti, aktivity. Při mém přemlouvání do této funkce ale tvrdili, že je neschopný, váhavý, že je nejvyšší čas, aby odešel. Farizejství? To je snad příliš slušné slovo. Po tomto předvedení jsem považoval moje přemístění za prachobyčejný podvod, účel.

Nezbývalo nic než pracovat

Tváří v tvář jsem se ocitnul před novým neznámým kolektivem. Jakýsi vzdor vůči vůdcům mě nutil, jednat rychle a jasně. Zvolil jsem obvyklou cestu spolupráce s teoretickými pracovišti. Požádal jsem o pomoc vysokou školu ekonomickou. Děkan výrobně-ekonomické fakulty, kde jsem dříve studoval, prof. Líbal mě vyšel vstříc a na půl úvazku uvolnil pro práci na mém úseku svého zástupce. Byla to významná pomoc. 

Do popředí práce jsme zařadili projekt vědecko-výrobního sdružení s mezinárodní účastí. Prostřednictvím tohoto seskupení měl procházet proces úspěšné integrace vědy do výroby, potřebnými finančními dotacemi podporovat rozvoj nových odvětví, všemožně podporovat aktivity vědeckotechnické inteligence. 

K takovému závěru nás vedlo mezinárodní srovnání.  Na jednoho vědce a inženýra připadalo ve Francii 164 tisíc amerických dolarů, ve Švýcarsku 144 tisíc dolarů, ve Švédsku 141 tisíc dolarů, v Holandsku 111 tisíc dolarů, v Anglii 100 tisíc dolarů apod. A u nás? U nás 43 dolarů.

Součástí práce bylo i řešení životního prostředí

Nebudu rozebírat všechny aktivity z oblasti životního prostředí. Uvedou jen starost o Severní Čechy, zachránění zámku Jezeří před devastací, Křivoklátska apod. Nejvýznamnější byly mezinárodní aktivity se Severním-Porýním-Vestfálskem ze SRN. S touto republikou v jejímž čele tehdy stál významný sociální demokrat pan Raul, pozdější president SRN, jsem podepsal Úmluvu v oblasti řešení životního prostředí u nás. Když jeho ministr pro oblast životního prostředí chtěl předat jeho Poselství předsedovi vlády ČR L. Adamcovi, náš předseda vlády neměl čas. Přijal ho ale generální tajemník M. Jakeš. Ve více než hodinovém rozhovoru diskutovali možnosti a podmínky vzájemné spolupráce. 

V této republice měli vyřešené odsíření elektráren. Obdržel jsem informaci, že jejich výrobní kapacity byly ochotny pomoci naší republice. Byly předloženy návrhy na společné strojírenské podniky k výrobě ekologických zařízení, k získání know-how. Dle podepsané Úmluvy mohly již v roce 1991 pracovat u nás první odsiřovací jednotky. 

Bohužel, spolupráce byla z naší strany cílevědomě narušována, brzděna, likvidována. Já jsem byl označen i některými činovníky vnitra za „fízla Německa“. Takové aktivity jsem nechápal a nepochopil dodnes. Zkušenosti mě totiž přesvědčovaly, že není u nás vůle řešit otázky kvality života lidí, byť se o těchto potřebách kolem dokola mluvilo. Dělalo se vše tak, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“!

Můj proslov v rozhlase, který podpořil pouze L. Štrougal

K problémům vědeckotechnického rozvoje jsem vystoupil v roce 1987 v Československém rozhlase v pořadu „Živá slova“. Ve vystoupení si kladl otázku. „Co dělat, abychom se opět dostali mezi deset nejvyspělejších státu světa? Lid po tom volá… takový požadavek je výrazem vlastenectví, národní hrdosti na své tradice a na své schopnosti… lid má také právo podílet se na řízení společnosti… člověk má už dost směrnic, byrokracie, poklonkování, závisti, nepochopení… na pořad dne vystupuje otázka úlohy osobností… žel, zatím máme mnoho lidí, kteří řídí a organizují věci, kterým sami nerozumějí… kdyby tomu tak nebylo, nemuselo by být tolik problémů…“

Cesta do zahraničí, do západních zemí

Ať už byly zájmy či potřeby těch, kteří mně schvalovali zahraniční cestu jakékoliv, projekt a aktivity vědeckovýrobního sdružení vyžadovaly zkušenosti zahraniční. Bylo třeba v nadstavbové oblasti získat zkušenosti ze spojování ekonomické reformy s reformami politickými, filosofickými, mravními, právními, sociálními. Bylo třeba osvojit si zkušenosti k přestavění zdeformovaného vědomí, ke skoncování s projevy ekonomické lhostejností, s pokrytectvím, s apatií vůči potřebám našeho lidu. Bylo třeba vidět a osvojit si moderní techniku, technologii, navázat kontakty. Odletěl jsem k jednání do Francie, USA a Kanady. V USA jsem navštívil firmu Gerber, která se zabývala moderními technologiemi. Získali jsme zde novinky v oblasti mezioperační dopravy při šití oděvů a obuvi, novinky z počítačových systémů, které vypracovávaly návrhy obuvi a oděvů, z automatizovaných systémů stříhání látek a kůží z výpočetního systému k projektování strojírenských výrobků. 

Dohodli jsme společnou výrobu a prodej řezacích strojů na látky a kůže. Za tím účelem jsem podepsal Úmluvu o další spolupráci. Představitel firmy Joseph Gerber měl kořeny v Čechách i v Rakousku. Jeho rodiče zde kdysi žili. Měl veliký zájem spolupracovat s Českou republikou.

Kanada, krásná a úspěšná země

Z USA jsem odletěl do Kanady do firmy Baťa v Torontu. Mnohé publikace o této firmě jsem četl ve Zlíně a také se zúčastnil počátečních jednání s představiteli této firmy u nás. Zaujala mě filosofie jeho podnikání:

„například  teorie  využití příležitostí a vytváření příležitostí, teorie neustálých analýz svých činností a jejich srovnávání s nejvyspělejšími ekonomikami, teorie vysoké orientace na vědeckotechnický pokrok s cílem být v této oblasti první a nejlepší, teorie vysokého stupně řídící práce, teorie optimálních technologických cyklů vyráběné produkce,  teorie být první ve výkonnosti,  teorie optimální sociální politiky, teorie o stanovení monopolní ceny výrobků, teorie naplňování maximálních zisků…“

Při jednání s panem Baťou jsem mu hned na úvod předal „Poselství“ generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Zval ho do Československa a navrhoval spolupráci ve výzkumu, výrobě, v obchodě. Pan Baťa vyslovil poděkování, ale prohlásil, že M. Jakešovi moc nevěří. 

V jednání souhlasil se spoluprácí, byť měl řadu podmínek z minulosti. Byly však řešitelné, aniž by se mu vracely jakékoliv finanční prostředky. On také od nás nic nežádal. Doporučoval, že nám pomůže stahovat ze zemí Středního východu pohledávky, které tam má náš československý stát. Nezapomněl doplnit, že dobře ví, že Československo je bohatá a perspektivní země.

S panem Baťou jsem podepsal Memorandum, které zakládalo možnosti všestranné spolupráce. V Kanadě jsem jednal s ministrem pro vědu o možnostech spolupráce, navštívil řadu výzkumných pracovišť, které se zabývaly výpočetní technikou a novými technologiemi. Byly doporučeny oblasti ke konkrétní spolupráci.

Doma bylo třeba vytvořit společenské, politické a právní podmínky ke spolupráci a k aplikaci získaných námětů nových technologií. Takové návrhy byly zpracovány. Jenže vše se změnilo. 

V rámci „společenské přestavby“ jsem byl odvolán z funkce místopředsedy české vlády (prý na vlastní žádost, jak psal tisk) a úsek vědeckotechnického rozvoje převeden pod Českou plánovací komisi. Mě navrhli do funkce vedoucího oddělení Státní administrativy ÚV KSČ, k návratu pod M. Jakeše. 

Po dvou letech práce v Praze jsem cestoval do třetí funkce.  Odmítl jsem si dát razítko ÚV KSČ do občanského průkazu. Toužil jsem jít domů, na Vysočinu. Tušil jsem, že jde o další farizejství. Než se člověk stačil podívat pořádně z okna pracoviště byl odvolán na jiný úsek s prohlášením, jak jsem zkušený, kvalifikovaný, schopný, oddaný myšlenkám strany a vlády.

Nástup do oblasti mocenských orgánů státu

Příloha Mladé fronty Víkend dne 17. listopadu 1988 uvedla, že „První den prázdnin uvedl M. Jakeš do klíčové funkce vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta. Tento stranický aparátník, který před tím řídil v české vládě komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj a ekologickou komisi, se tak stal nejvyšším šéfem armády, bezpečnosti a soudnictví. Lidé, kteří ho znali z dřívějších funkcí, o něm prohlašovali, že je to schopný a kritický manažer. Ještě v únoru upozornil v týdeníku Tvorba, že 32 procent obyvatel Československa žije v silně narušeném životním prostředí…“. A tak v druhé polovině roku 1988 jsem se stal vedoucím oddělení do jehož kompetence patřily mocenské orgány státu.

Sedl jsem si v Praze na třetí post. Bylo to k smíchu, ale více k pláči. Nepochopitelná personální politika. Pokud mě chtěli vyhodit, zlikvidovat tak to mohli říci přímo. Bez protestů bych odešel domů na Vysočinu. Veřejnost se ale domnívala že „rostu“, jaká to vážnost, že je mně svěřena starost o soudy, prokuratury, advokacie, o vnitro, armádu. 

Jenže já měl jiný názor. Mocní soudruzi nepotřebovali samostatně myslícího tvora, ale loutku, která na divadelní scéně kráčí a klaní se přesně jak oni tahají za provázky. Jakmile to bylo jinak sledují, odposlouchávají, organizují anonymní dopisy, kombinují a připravují podklady, jak člověka shodit a utlouci, protože nezapadá do jejich slovníku.

Dali mně možnost potýkat se s protispolečenskými silami a prokázat, kam patřím. Od vůdců jsem ale nikdy neslyšel definici, co jsou ty protispolečenské síly? Byli to ti, kteří usilovali o výrazný společenský pokrok nebo ti, kteří tento pohyb brzdí? Znal jsem je a také s nimi spolupracoval, využíval jejich teoretických prací. Byli to lidé z akademických pracovišť, z výzkumných ústavů, z vysokých škol, z výroby, ze Slušovic. Všichni aktivně pracovali, volali po zrychlení společenského pokroku v zájmu uspokojování potřeb a zájmů lidu i sebe sama. Nedošel jsem k závěru, že by byli protispolečenskými silami jen proto, že opovrhují dogmatismem a neschopností mnohých řídících pracovníků.

Dogmatici se většinou báli vzruchu, báli se pokroku, báli se všeho, nad čím ztráceli kontrolu, protože jim chyběly informace o oborech, o souvislostech. K těmto lidem jsem se nemohl zařadit. Převažovaly u nich fráze o straně, o velkém vztahu k Sovětskému svazu, ale za slovy byla prázdnota.

Přehazování z funkce do funkce nabývalo vrcholu nespokojenosti. Slíbil jsem manželce, že z Prahy odejdu a skončím s politikou. Skrytá technologie moci a manipulace vůdců s osobami byla nepříjemná. Sice se vůdcové předváděli jako slavné figury světelných salónů, ale ve skutečnosti to byla špína, bahno.

Byl přece rozdíl mezi člověkem, který chápal společenský pokrok a uspokojování potřeb společnosti a aktivně pokrok zajišťoval a člověkem, který sice také o pokroku kolem dokola mluvil, ale současně všemi prostředky pokrok brzdil. Společenský pokrok nikdy netkvěl v konzervaci daného stavu. Konzervatismus nemohl být žádnou perspektivou. 

Společenský pokrok měl vycházet z analýz plánovaného a docíleného. Nadřízení, ač jsem nehorázně mlčel, mně zhnusili práci, lhali, nebyli upřímní. 

Přestavba se týkala i úseku mocenských orgánů

Byl jsem rád, že mi nechal generální tajemník M. Jakeš prostor, abych kontroloval plnění mnou podepsaných Úmluv a Memorand s mezinárodními subjekty. Kontrolní dny byly i u něj. Vedle toho mě pověřil, abych vypracoval, v souladu se společenskou přestavbou, náplň práce oddělení a postaral se o odchod pracovníků, kteří pracovali v oddělení, ale placeni byli ministerstvem vnitra a armády. Byli to kvalifikovaní, schopní důstojníci. M. Jakeš měl obavy, že tito důstojníci, pracovníci oddělení, mohou vynášet informace z ústředního výboru a vytvářet různé frakce proti vedení KSČ a jemu osobně.

Bylo nutné přikročit k radikálním změnám

Nemínil jsem pracovat v podmínkách stávající organizační struktury oddělení. Nikoho z pracovníků oddělení jsem neznal, neznal jsem jejich různé vazby a propojení s jinými rezorty. Věděl jsem, že je třeba vše změnit. Východisko? Byl zde program společenské přestavby a rozvoje demokracie, byly tu závěry Helsinského ujednání, Vídeňského ujednání. Se všemi závěry těchto ujednání naše vedení komunistické strany a státu souhlasilo, bylo projednáno dokonce ve Federálním shromáždění. Bohužel, nebylo přikročeno k naplňování. Problém otevřela Charta 77. Strůjci této Charty, většinou bývalí komunisté, kteří byli vyloučeni z KSČ po srpnu 1968, byli však obviňováni z protispolečenské činnosti.

Koneckonců byly známy názory mnohých stranických organizací, které požadovaly návrat politiky, která se začala uskutečňovat po Lednu 1968.

Všechny tyto faktory byly impulsem k zahájení mé práce na novém pracovišti. V souladu s těmito faktory bylo třeba zpracovat jistý teoretický dokument. Byl zadán úkol Ústavu marxismu-leninismu, Vysoké škole SNB, aby profesoři vypracovali dokument pod názvem „Obrana a ochrana společnosti v podmínkách společenské přestavby a rozvoje demokracie“. 

Současně jsme zpracovali návrh na zrušení stávajících odborů oddělení, tj. právního odboru a odboru bezpečnostní a branné politiky, s cílem zrušit resortismus. Tyto odbory měly nahradit dva úseky. První, který by se zabýval využíváním a zneužíváním práva na úseku mocenských orgánů státu ze strany komunistů a druhý, který by se zabýval životním prostředím a lidskými právy. Byl zpracován a doporučen návrh, aby toto oddělení neslo název oddělení právní politiky.

Lednové události roku 1989, první velké varování před listopadovým převratem

Po lednových událostech v roce 1989 oddělení nesouhlasilo s potlačením protestujících občanů na Václavském náměstí. Pro předsednictvo komunistické strany zpracovalo dokument pod názvem „Návrh postupu proti působení protisocialistických struktur“. Mnozí činitelé, včetně L. Štrougala, aniž by znali obsah dokumentu, charakterizovali ho jako neodpovědný hazard Hegenbarta a A. Lorence.

Nechápu, o jaký hazard mohlo jít.  Dokument naváděl ke zvýšení pozitivní aktivity všech orgánů a organizací strany, orientoval k soustředění pozornosti na aktuální problémy ekonomiky, doporučil, aby i nejvyšší představitelé KSČ šli besedovat se studenty a občany ve školách, v závodech, v okresech a otevřeně reagovali na smršť negativních připomínek. Přišli s vizí, co dál.

Návrhy byly vedením strany odmítnuty. Prý nebudou chodit tam, kde bude na ně útočeno. Zapomněli, že v historii strany právě i nejvyšší činitelé chodili do pracovních a společenských kolektivů, otevřeně prosazovali cíle strany a hnutí. Oni nesouhlasili ani s návrhem doporučeným i významnými odborníky z oblasti životního prostředí. Hlásili se k práci, k pomoci, navrhovali, aby se zveřejnily všechny faktory, které likvidují naše životní prostředí, aby byla přijata zásada, že zdraví člověka je rozhodujícím motivem při organizování všech hospodářských a jiných činností. 

Panovala nechuť vedení, chyběla odvaha jít do politických střetů

Na každém kroku, z různých kolektivů i jednotlivců vycházel názor, že vedení KSČ v čele s M. Jakešem ztrácí odvahu jít do bojů, nemělo sil, chyběl nadhled, souvislosti vnitřní a mezinárodní politiky. Vše nasvědčovalo tomu, že vedení KSČ mělo dohody s protivníky o rezignaci na řešení společenských problémů. Dohody o předání moci! Složitou společenskou situaci přestalo zvládat.

M. Jakeš se několikráte snažit veřejnosti sdělit, že neměl informace o dění ve společnosti. Této tezi mohl věřit jen člověk naprosto negramotný. Měl každodenní všestranné informace o dění u nás i v zahraničí, měl informace o všech aktivitách svých odpůrců. Proč nereagoval adekvátně je otázkou. Svoji odpovědnost nemůže vyřešit přehazováním odpovědnosti na druhé.

Byl nejvyšší čas, aby odešel již na počátku roku 1989. Nikdy se nevyrovnal schopnostem a intelektu svého předchůdce G. Husáka. G. Husák, kdyby byl zdráv a mladší určitě by přivedl společnost do obdobných podmínek, které jsme mnozí poznali po Lednu v roce 1968. Už v únoru 1989 měl jít M. Jakeš do pohodového a klidného ústranní a předat moc zkušenému a pragmatickému L. Štrougalovi a v oblasti hospodářství například doc. Čubovi ze Slušovic, presidentem se mohl stát A. Dubček. Dubček nebyl žádný nepřítel, ale člověk, který se vydal na nelehkou cestu, na které byl zraněn. Situace u nás by se vyvíjela pokrokovým směrem. 

Moje zásahy do politických aktivit

Na zasedání ÚV KSČ v březnu (v dubnu?)  jsem mj. veřejně prohlásil: „…Uskutečnění tolik očekávaných změn u nás není zdaleka jen v rukou vedení strany a státu. Své slovo tu musí říci celá společnost, všichni obyvatelé našeho státu. Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naší populace, s vědomostmi nového pokrokového myšlení, měly otevřenou cestu vzhůru a 

mohly se, zapojit do procesu řízení a nahradily ty, kteří na svěřené úkoly nestačí…“

V květnu 1989 časopis Signál zveřejnil můj rozhovor, ve kterém jsem konstatoval, že „komunistická strana nemůže žít letargií minulosti, ale dynamickou budoucností. Pokud tomu tak mělo být pak strana se musí měnit, zdokonalovat intelektuálně, morálně, svým programem k veřejnosti i svým vnitřním životem. Společenskovědní teorie i praktické kroky musí být revoluční a směřovat k uskutečnění společenské přestavby, musí odmítat nepravdy, polopravdy, úmyslné či neúmyslné nepřesnosti…“

Na poradě představitelů mocenských orgánů státu v červnu 1989 v zastoupení generálního tajemníka M. Jakeše, jsem řekl:

„Komunistická strana v dalším období si nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a za jejich představitele a také oni nemají žádné právo, při výkonu svých funkcí, se na stranu odvolávat nebo se za ni schovávat. Prvořadý důraz bude kladen na osvojování si metod k účinnému boji s konzervatismem, dogmatismem, se zastaralými myšlenkovými metodickými stereotypy. Budou sledovány jejich aktivity k trvalému překonávání administrativně direktivních metod, posuzovány aktivity za odstranění deformací právního řádu, za odstranění překážek, které nedůstojně zpomalují či likvidují možnost cestování občanů do zahraničí…“

Na poradě tajemníků a vedoucích oddělení, která se zabývala přípravou zasedání ÚV KSČ, jsem konstatoval:

„Vedení strany chybí odvaha povědět lidem pravdu o stavu ve straně a společnosti, neumí pochopit, že základní a léta tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a úrovní výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem… Názory odborné veřejnosti i řadových občanů se zřídka kdy braly vážně, jejich obsah nebyl zvažován, dříve odmítán, praxe stranických organizací byla až příliš poznamenána obdobím před přijetím usnesení o přestavbě společnosti, dříve se jevila jako ztráta schopnosti samostatně myslet a jednat…“

Nikdo z vedoucích činitelů nereagoval.

Situaci ve společnosti znali všichni, kteří se problematikou společenského pohybu zabývali

Výňatky mých projevů nepřipomínám, abych se vytahoval či na sebe upozorňoval, ale proto, že i v ústředním výboru KSČ byli lidé, kteří toužili po změnách, znali nepříjemnou společenskou situaci. Svými projevy jsem jen presentoval jejich názory. Například ideologické oddělení ÚV KSČ ve své zprávě pro předsednictvo strany uvedlo, že: 

„Stále výrazněji se zvyšuje nespokojenost lidu. Lid je rozladěn a znechucen pomalým postupem společenské přestavby, zvyšuje se kritika našeho hospodářství. Z okruhu dotazovaných 65 % žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67 % mělo vážné výhrady k lidem, kteří společenskou přestavbu řídí a dvě třetiny pochybovalo o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce…  Z dotazovaných jen 6 % by vstoupilo do KSČ a 66 % ideologii a politiku KSČ jednoznačně odmítlo…“

Zasedání ÚV KSČ se nekonalo. Přišel 17. listopad 1989. Byl jsem doma, na Vysočině. Týden před tímto datem mně kdosi naorganizoval, bez mého vědomí, návštěvu delegace komunistické strany Sovětského svazu v čele s mým partnerem z obdobného oddělení. 

Celý týden jsem se věnoval delegaci. Doprovázel ji v Praze, v Jihlavě, v Trnavě a v Bratislavě. Dne 17. listopadu, po závěrečném obědě, jsem se s delegací rozloučil a unaven odjížděl domů. Doma jsem měl pozvané řemeslníky. Stavěl jsem objekt na nářadí. O dění v Praze mnoho nevěděl. Byl jsem jen telefonicky informován JUDr. Kružíkem, že průběh shromáždění studentů proběhl bez větších závad. Informátor také po této zprávě odjel domů, do Brna. Jakési auto s pražskou poznávací značkou ho prý doprovázelo až za Prahu k benzinové pumpě. Střet na Národní třídě nastal po jeho odjezdu.

Informaci o velkém střetu studentů s policií jsem obdržel až v neděli telefonicky z Bratislavy. To byla vážná informace. Ihned jsem odjel do Prahy. Rovnou jsem zavítal do kanceláře generálního tajemníka M. Jakeše. Sledoval televizi. Na můj dotaz, co se stalo, neodpověděl. Odešel jsem. Služba u vchodu mě informovala, že na Národní třídě byl zabit student. 

Překvapení v pondělí po událostech 17. listopadu 1989

V pondělí ráno jsem se dozvěděl z aktivu pracovníků ministerstva zdravotnictví, že ministr Prokopec informoval, že střet na Národní třídě jsem připravil, organizoval a řídil já jako akci proti M. Jakešovi. Samozřejmě, že jsem byl přesvědčen, a nejen já, že je nutné, aby M. Jakeš odešel, ale s tímto střetem jsem neměl nic společného. Ten byl věcí pražských stranických a mládežnických činitelů. 

Tento střet měl jiný charakter. Byl organizován pražskými konzervativci s vědomím některých činitelů ÚV KSČ. Ke střetu se připojili i někteří svazáci, byť měli jiné úmysly. Konzervativci mínili „oddělat“ Hegenbarta, pomstít se za všechny projevy jim nevyhovující. Předpokládali návrat starých pořádků a v těchto rozměrech organizovali své akce. Počítali, že veřejnost tuto jejich tezi přijme, protože zná z minulosti, že takové oddělení mělo moc a přinášelo tragédii mnoha lidem.

Jenže v současném oddělení, které se mělo zabývat činností mocenských orgánů státu, pracovali mladí lidé, kteří podporovali společenskou přestavbu, demokracii byli vysokoškolsky vzdělaní. Jakékoliv spiknutí proti osobám jim bylo cizí, a také pro nikoho z nich nepřijatelné. Tato skutečnost však nezabránila útokům na oddělení, a především na Hegenbarta. 

V celé republice se volalo po mém potrestání, posílaly se anonymní pomluvy, začaly výslechy na prokuraturách i na ministerstvu vnitra. Obdržel jsem dopisy, že tentokrát prokurátorovi neuteču z lopaty. Na základě udání pražského stranického činitele zorganizovaly prokuratury domovní prohlídku mého bytu, výslechy. Přeházeli byt, hledali dokumenty k 17. listopadu. Posléze mě vyslýchali za soud a popravu M. Horákové, byť mně bylo v té době 17 let. 

Nad mým domkem přelétala policejní helikoptéra, další chodili kolem a sledovali, co dělám, s kým se stýkám. Na náměstí ve Žďáru byly vyvěšovány články s útoky na mě. Z pražského stranického centra vyšla teze, že stojím v čele druhého stranické centra ve straně. Představitel tohoto pražského centra mínil osvítit budovu kde sídlil ústřední výbor KSČ a posvítit si na revizionisty. 

Dle informací bývalého poradce předsedy vlády L. Štrougala, pana Sedláka, bylo mně doporučeno, abych nespal ve svém pražském bytě. Prý jsem na seznamu osob, které mají být zatčeny a internovány, na ministerstvu vnitra prý je  založen spis  s cílem zatknout a odsoudit za prohřešky proti konzervativním komunistům.

Do války proti mně vyšel i kolektiv studentů

V novinách Studentské listy, které vydávala Karlova univerzita se objevil článek s názvem „Čubův slušovický syndrom“.  V článku se mj. psalo: „..že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hos´tom, svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zriadil výcvikové stredisko pre „bojůvky“, kterých členovia boli něskor nadsazováni do demonštrácií jako provokatéri. V roku 1988 KSČ zachvátil ošial Gorbačovskej perestrojky a tito ludia boli cvičení aj pre usporadanie „diskusních fór“ a nasadzovani do  občanských iniciativ. Jedno z takových školiciacích stredísk bolo aj v Slušoviciach…. Zatial nemáme preukazatelné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekolko svedkov  však trvdí, že táto spolupráca bola uskutečňována na základě osobních kontaktov a vazieb medzi Čubom a stranickými predstavitelmi, ktorí 13. oddělenie viedli, konkrétne  Hegenbartom…“

Pisatelkou článku byla studentka Beáta Berníková, pozdější mluvčí českého ministra vnitra pana Jana Rumla. Napsal jsem jí dopis rovněž prostřednictvím Studentských listů, žádal odpověď. Psal jsem.: „Zakládáte nová padesátá léta k likvidací lidí bez jejich poznání, bez znalostí jejich skutečné činnosti? Je takový přístup charakteristický pro intelektuála? Kdo Vám dal pokyn spojovat mé jméno s ministerstvem vnitra? Prosím Vás o objasnění Vámi uvedeného konstatování ve Studentských listech, konkrétní doložení. Zároveň prosím o odpověď, kdo Vám, a právě Vám, dal právo o mně falešně psát? Vaše tvrzení považuji za hrubou urážku. Vaše zjištění je absurdní. Žádám Vás o vysvětlení, o uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání.“

V listopadu 1991 byla zveřejněna ve Studentských listech její odpověď: „Pane Hegenbarte, já zírám. Beáta Berníková.“  To bylo vše. Zíral jsem ale já. Hledal souvislosti, spiknutí všech možných směrů. Od studentů, konzervativců v KSČ, přes pražské stranické centrum a přes činovníky Mohoritovského svazu mládeže, přes mladé příslušníky ministerstva vnitra z jejich 5. správy. Všichni vytvořili nepřehlednou situaci, aby se v ní normální člověk nevyznal a přijímal jen to, co se napíše v tisku. 

Ke zmatku v hlavách občanů přispěla tak zvaná Analýza pana Dolejšího. Nechápal jsem jak vězeň komunistického režimu, mohl mít takové informace a znalosti. Byl jsem přesvědčen, že to nepsal on, ale kolektiv komunistů, kteří si ho vybrali jako mluvčího. Pana Dolejšího jsem poznal u soudu. Jeho pomocník mě navrhl, abych se dal k nim a prý všechno odvolají. 

Ze stejného koše vycházely i různé výzvy. Například výzva OF Žďárských strojíren, kde jsem dříve pracoval. OF vydalo výzvu všem podnikům, aby požadovaly potrestání Hegenbarta a Kincla „protože byli ve funkcích“. Následně jsem obdržel dopis a v něm informaci, že „ve Žďáře a ve Žďárských strojírnách nikdy a z ničím neuspěju“.

V zájmu šetření událostí 17. listopadu 1989 přijela za mnou i komise ústředního výboru KSČM v čele s profesorem Čadou. Profesor Čada doslova řekl: „…hodně osobní otázka, možná bych neměl, ale řeknu to naprosto otevřeně. My jsme mluvili s řadou vedoucích oddělení i s řadou funkcionářů. Ptali se na problémy.  K 17. listopadu jsme se ptali zda si myslí, že se to zhroutilo jen v té rovině nejednotnosti špiček systému, nedočkavostí mnohých po moci. Je fakt, že třeba o tom, že tady dojde ke zvratu se už psalo v novinách měsíc předem. V Austrálii vyšly noviny, že tady bude už převrat apod. A řeknu ti naprosto otevřeně, nezlob se na mě, všichni mají pocit, že jsi o tom musel vědět. Možná je to dáno tím, že jsi se vymykal v hodnocení situace, byl jsi jinej. A kdo je jinej, je vždycky podezřelej. Já to znám z vlastní situace na vojně… když jsme mluvili s M. Jakešem, tak potvrdil, že to jmenování do té funkce bylo dost na rychlo uděláno, ale měl takovou představu, měl určité záměry třeba tím jmenováním do funkce a pak přechodem na jinou funkci. Možná to nebylo tak jisté, neříkal to otevřeně…“ Nemám co dodat. Takový byl styl práce M. Jakeše. Touha odpůrců po mé likvidaci byl dlouhodobá a byla vyšší než jejich charakter. 

Slova napsaná v roce 1968 se mně zdají aktuální i dnes

Nejednou jsem si vzpomněl na slova Jiřího Koláře z roku 1968. Pod názvem „Rada slouhům“ tehdy psal:

„Omlouvali jste zločiny a vynášeli zradu? Mlčeli jste i když tráva křičela? Psali jste i když se inkoust červenal? Věřili jste, když ani půlnoc nevěřila svým očím? Byli jste vždy u koryta? Měli jste popravené za třísky při kácení lesa? Děvkařili jste, když se i děvkám stahoval klín? Sloužili jste, když i feny zalézaly? Šplhali jste, kličkovali, mazali med?  Přijímali jste pocty, když si i kámen odplivoval?  Odsuzovali jste, když se i provaz styděl za oprátku? Štěkali jste, když svůj hlas zapíral i poslední alík? Donášeli jste, když i udavači mluvili o špíně? Máte ruce od krve? Lízali jste paty a lhali? Hrabali jste a žrali? Neslyšeli jste, co si štěbetali vrabci? Přinutili jste šeptat i děti? Šlapali jste po spoutaných? Plivali jste po mrtvých? Opíjeli jste se cizími slzami a cizím potem? Všechno, všechno sveďte na stranu, muzikanti moci!“

Já jen, možná nesprávně, dodám: Všechno, všechno sveďte na Hegenbarta. Všechno. I Vaše farizejské činy, lži, podvody, svůj nezájem řešit potřeby lidu. Mlaťte, bičujte, kamenujte. Klamte dále miliony lidí! Pěstujte frázemi svoji falešnou slávu, která si nezaslouží žádný potlesk. Nečiníte tak poprvé. 

Už v roce 1991 pan šéfredaktor Mladé fronty a později Lidových novin, pan Libor Ševčík k potřebě mě připsat rozhodující podíl na přípravě a střetu na Národní třídě 17. listopadu 1989 napsal: „Teď jde o to, kdo a jak v paměti zaloví a mnohé bude třeba k jejímu oživení přimět, protože tolik lidí trpících ztrátou paměti o událostech půl roku starých, to je snad úkaz hodný lékařského studia…“ Vyslovil radost, že je Hegenbart definitivně z politiky pryč, a to prý zbývalo jen málo a mohl zasednout na stolec nejvyšší.

Stručný závěr

Už nezírám! Komplot zůstane komplotem. Jen bych chtěl M. Jakešovi vzkázat po jeho slovech v televizi, jak velkou životní chybu udělal, když mě ustavil do funkce vedoucího oddělení, že já jsem nikdy po žádném postu v Praze netoužil. Do Prahy jsem se nemínil nikdy stěhovat.

Do Prahy mě povolal a prosazoval on, protože si se mnou potřeboval vyrovnat účty za mé nekompromisní postoje vůči administrativně byrokratickému systému, kterému on fandil. Já ne!

Vše začalo v sedmdesátých letech ve Žďáru, když on byl předsedou ÚKRK ústředního výboru komunistické strany. Tehdy za ním přijížděli dogmatici ze Žďáru a vraceli se s úsměvy na tváři a údajnými slovy tohoto předsedy, že „S Hegenbartem je vše vyřízeno. Dostane to i s úrokama…!“  M. Jakeš pracoval skutečně cílevědomě!

Kusé doplňky k roku 1989 napsal v lednu 2020 Rudolf Hegenbart

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*