USA a Spolková republika Německo nové objekty poznání

VĚDECKOVÝROBNÍ SDRUŽENÍ

Převzetím funkce místopředsedy české vlády a předsedy České komise pro vědeckotechnický rozvoj jsem se ocitl v roce 1987 v nové situaci. Nebylo to jednoduché. Přechod z oblasti obecné politické práce ke konkrétnosti byl složitý. Českým výrobním silám a vztahům bylo třeba přispívat kontrolovatelnými činy. Komise měla svůj program, s kterým bylo nutné se seznámit, osvojit si ho. Zamýšleli jsme se, co dál, jak přizpůsobit práci podmínkám společenské přestavby a demokratizace. Diskutovali jsme programy modernizace obuvnického a textilního průmyslu, oblastí zemědělství. Přijali jsme koncepce některých pracovišť akademie věd. K rychlejší aplikaci vědeckotechnických poznatků do výroby nabádaly k zakládání rozhodujících „ohnisek“ vědeckotechnického rozvoje. V popředí pracovního úsilí stály projekty vědecko-výrobních sdružení s mezinárodní účastí. Jejich prostřednictvím mělo docházet k orientaci české ekonomiky na klíčová perspektivní odvětví, k mezinárodní spolupráci a především k úspěšné integraci vědy do výroby, k využití široké palety výpočetních systémů. Záměr byl konzultován s mnoha představiteli českých průmyslových podniků a zemědělských družstev. Bylo třeba dostatek kapacit. Zaregistrovali jsme 2. 500 kvalifikovaných pracovníků, kteří se různými způsoby zabývali v zemědělských družstvech problematikou mikroelektroniky. Z přidružených výrob zemědělských družstev se měl tvořit základ pro kompletaci mikroelektronických prvků výpočetní techniky. K diskusi o realizaci takových projektů byly využity znalosti a zkušenosti výzkumných ústavů a pracoviště akademie věd. Pro práci České komise pro vědeckotechnický rozvoj byl získán, na poloviční úvazek, zástupce děkana výrobně ekonomické fakulty Vysoké školy ekonomické. K tvorbě programů pro průmyslovou oblast České republiky bylo třeba nových poznání a mezinárodních zkušeností. To byl důvod mé cesty do západních zemí.

USA, NADĚJNÁ NOVÁ POZNÁNÍ

Kontakty s hospodářskými institucemi vyspělých ekonomik mohly napomoci k realizaci projektu vědecko-výrobního sdružení. Jednali jsme s firmou Gerber a jejím presidentem. Získali jsme technické novinky z oblasti mezioperační dopravy při šití oděvů a obuvi, shlédli jsme počítačový systém, který vypracovával návrhy obuvi a oděvů, jakož i automatizované systémy stříhání látek a kůží. Pro mě osobně se stal novinkou výpočetní systém k projektování strojírenských výrobků. Na závěr jsme našli shodu o společné výrobě a společném prodeji řezacích strojů na látky a kůže. Česká strana měla vyrábět strojírenskou část stroje a řezací nože, americká strana výpočetní systém. Došli jsme k závěru, že vyvineme úsilí, aby vzájemně podmínky pro všechny kooperace, ale i pro přímé vztahy se staly dobrým příkladem pro další firmy v USA a v České republice. V oblasti nových technologií slíbili představitelé firmy i konkrétní pomoc jakož i pomoc k nalezení kontaktů s dalšími firmami. Uváděli příklad z přímých kooperačních vztahů mezi jejich firmou a podniky v Šanghaji v ČLR. Další jednání o konkretizaci Memoranda probíhala v Orlandu na Floridě. Na závěr pobytu v USA jsem, ke konkretizaci vzájemné spolupráce, spolu s presidentem Josefem Gerberem podepsal Memorandum. V závěrečných rozhovorech byl vznesen návrh, aby česká vláda jmenovala zmocněnce, který ponese odpovědnost za realizaci a upřesňování dohod. President firmy mě pozval, na léto dalšího roku, na jachtu, abychom s odbornými kolektivy obou stran upřesňovali spolupráci mezi jeho firmou nejmodernějších technologií USA a ČSR.

Cestu do USA jsem považoval za užitečnou, podnětnou. Všichni činitelé, s kterými jsme se setkali byli přátelští a dávali najevo, že si naší republiky váží. Tehdy jsem netušil, že to byla pro mě cesta poslední. Vrátili jsme se do New Yorku. Koupil jsem pohledy města se sochou svobody a odeslal je nejvyšším činitelům ÚV KSČ a vlády. Zřejmě jsem to neměl dělat.

V CENTRU NENAŠLY NÁVRHY POCHOPENÍ

Po návratu domů byla zpracována cestovní zpráva a informováni všichni nadřízení činitelé a také resorty české vlády. Těmto orgánům byla přiložena výkresová dokumentace pro potřeby výroby strojního zařízení a k výrobě řezacích strojů. Nastal poprask, že může jít o léčku, o snahu americké strany získat kvalitní materiál potřebný k výrobě řezacích nožů, že taková iniciativa není obsahem dlouhodobých plánů jejich rezortů. Informovali některé činitele ústředního výboru KSČ s dovětkem, že by mohlo jít o sabotáž, neboť kontakty s USA nebyly schváleny stranickými a vládními orgány. Nestačil jsem se divit. Přestavba nepřestavba, demokratizace, vše jim bylo jaksi lhostejné, smysl společenské přestavby a nutnost mnohostranných iniciativ nepochopili.

Začal jsem pochybovat sám o sobě. Příslušným činitelům komunistické strany i ministrovi a náměstkům, jsem vysvětlil podstatu problému. Reagence českého ministerstva průmyslu byla nepochopitelná, váhavá. Protože zástupce presidenta firmy měl do měsíce navštívit Českou republiku, dojednat další konkretizace a především získat od nás vyrobený vzorek řezacího nože na zkoušky do USA, byl jsem nucen výkresovou dokumentaci předat závodům přesného strojírenství ve Zlíně. Požádal jsem je, aby „mimo plán“ se pokusili vzorky nožů vyrobit a chopili se spolupráce s americkými představiteli firmy Gerber. To se také stalo a strojaři ve Zlíně se úkolů zhostili. Výrobek byl americkou stranou vysoce hodnocen. Navázali i potřebné kontakty.

POZORNOST ŽIVOTNÍMU PROSTŘEDÍ

Na České komisi pro vědeckotechnický rozvoj pracoval vynikající kolektiv starající se o problematiku životního prostředí. Shodli jsme se, že budeme rozvíjet v této oblasti širokou aktivitu pod heslem: pro společnost je zdraví občana nejvýhodnější investicí. Investování do člověka má nesmírnou společenskou návratnost. Přikloníme se k tezi některých teoretiků, kteří nabádali, abychom životní prostředí považovali za základní společenskou hodnotu, od níž by se měly odvíjet další společenské aktivity.

Zakrátko jsem s předsedou české vlády L. Adamcem poprvé navštívil severní Čechy. Poznané prostředí bylo otřesné, měsíční krajina víc než krutá. Měl jsem být nápomocen orgánům severních Čech odstraňovat faktory, které působily negativně na lidské zdraví a mnohé sám iniciovat. V iniciativách mi nechal předseda české vlády volnou ruku s tím, že mě podpoří všestranně. Stal jsem se i předsedou Komise federální vlády k řešení problémů tohoto kraje a předsedou Rady životního prostředí při vládě České republiky. Měl jsem dostatek kompetencí, pravomocí a také odpovědností. Bylo dobré, že při obou komisích pracoval široký okruh odborně schopných a zdatných pracovníků. Všichni uznávali tezi, že pokrok má podíl na devastaci životního prostředí a zase jen a jen vědeckotechnický pokrok může přírodní devastace mírnit. Byly to mimořádně složité politické a ekonomické otázky. Jako jeden z prostředků k řešení se mohla stát i vědeckovýrobní sdružení při české komisi vědeckotechnického rozvoje.

CESTA DO NĚMECKÉ SPOLKOVÉ REPUBLIKY

Při diskusi s českými odborníky bylo navrženo, abychom navázali bližší kontakty s republikou Severní-Porýní-Vestfálsko v NSR. Koneckonců, v té době měla Česká republika s touto republikou dlouhodobé kontakty. Bylo řečeno, že v této republice mají vyřešeno definitivně odsíření elektráren. Jejich výrobní kapacity prý jsou sto pomoci i naší republice. Po konzultacích, po schválení v české vládě a v předsednictvu ÚV KSČ odjela naše delegace do NSR. Byla to moje první návštěva na Západě. Seznámili jsme se se způsobem monitorování znečišťovatelů prostředí, se způsobem odsiřování elektráren a funkcí odsiřovacích jednotek, skladováním popílku, udržování vod a likvidací odpadů apod.

Diskutovalo se mnoho problémů. Byly předloženy návrhy na společné česko-německé strojírenské podniky k výrobě ekologických zařízení, k možnostem získání know-how. Představitelé Deutche bank nabízeli výhodnou půjčku k řešení odsiřovacích jednotek v českých elektrárnách. Na závěr jsme se setkali s předsedou vlády Severního-Porýní-Vesfáslka panem Raulem, pozdějším presidentem NSR. Zároveň bylo dohodnuto, že odborné týmy budou pracovat na přípravě Úmluvy, která by spolupráci dala oficiální rámec Naše návštěva německé republiky přispěla k našemu poznání, a dala inspiraci k mnoha řešením u nás. Představitele jsem pozval k návštěvě naší republiky a požádal o řadu přednášek, které by přiblížily formy a rozsah práce na řešení vážných ekologických problémů.

NÁVŠTĚVA NĚMECKÉ DELEGACE V ČSR

Na základě pozvání přijel k nám široký odborný tým v čele s ministrem vlády této republiky. Odborníci přednášeli týden našemu odbornému aktivu, diskutovali, konzultovali, propočítávali výhodnost či nevýhodnost mnohých projektů. Byl vypracován návrh Úmluvy mezi Českou republikou a republikou Severní-Porýní-Vesfálsko o vzájemné spolupráci a podpoře. Byla to první Úmluva tohoto druhu mezi oběma republikami. Dle této Úmluvy měly první odsiřovací jednotky u nás pracovat již v roce 1991! V zastoupení České republiky jsem Úmluvu podepsal. Ministr, představitel republiky Porýní-Vesfálsko byl přijat tajemníkem ÚV KSČ M. Jakešem. V hodinovém rozhovoru se shodli na spolupráci, podepsanou Úmluvu ocenili a projednali další škálu česko – německých vztahů.

BRZDÍCÍ FAKTORY SPOLUPRÁCE

Ministr německé republiky vezl osobní poselství předsedovi České vlády L. Adamcovi. Bohužel, náš předseda neměl čas na přijetí ani na diskusi. Poznamenal, že za tuto oblast odpovídám já a on „se do toho nebude vměšovat“. Mnoho připomínek ke spolupráci a k obsahu Úmluvy přicházelo z vedení Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj v čele s J. Obzinou. Bylo řečeno, že Česká komise nemá kompetence k takovým mezinárodním Úmluvám. Byla zpochybňována čestnost německých představitelů. Prý nejsou vytvořeny žádné objektivní podmínky pro bližší spolupráci se NSR a jejími republikami, „nepřišel čas s nimi jednat o čemkoliv“. Byly rozšiřovány fámy, o výhodnějších nabídkách se strany Rakouska, Kanady, ale i ze zemí o kterých bylo známo, že problematikou odsíření se zabývají jen sporadicky. Pochybnosti byl vnášeny i do dalších resortů, které se měly na konkrétnostech spolupráce podílet. Za nevhodnost spolupráce s německou republikou jsem byl napadán i já. Kritikům nevadilo, že v Severním-Porýní-Vesfálsku vládla, a to dlouhodobě, sociální demokracie. Kritikům vadilo, že Česká komise si dovolila je předstihnout a dřív než oni vyvinout úsilí ke spolupráci s vyspělou průmyslovou zemí, dřív než oni přispívat k naplňování představ o společenské přestavbě a demokratizaci.

ŘEŠENÍ NA PROGRAMU ČESKÉ VLÁDY, KONEC ILUZÍ

Přístup vedení Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj byl diskutován s předsedou české vlády L. Adamcem. Připomínkami byl rozladěn. Doporučil, abych vše zformuloval jako materiál do vlády s konkrétními závěry i s požadavky na federální vládu. „Musíme vše prorazit a dokázat, že umíme věci řešit,“ konstatoval. „Navržené závěry zkonzultuji s předsedou federální vlády a také předsedou Stání komise pro vědeckotechnický rozvoj J. Obzinou“. Odcházel jsem spokojený. Vše potřebné bylo zpracováno a předloženo na jednání české vlády. Jednání bylo překvapivé. Hned na úvod jednání předseda české vlády doporučil, aby zpráva a usnesení a doporučení federální vládě bylo vzato pouze na vědomí. Rána pod pás. Po skončení jednání vlády mně předseda vlády doporučil, abych bez ohledu na to, co on doporučil dál pracoval. Ač před tím burcoval ke zrychlení společenské přestavby, k tvrdým přístupům a za rychlé řešení životního prostředí u nás, byl jeho závěr podivný.

Nabýval jsem přesvědčení, že není žádná vůle otázky kvality života lidu řešit. Centralizace moci byla příliš silná a ohledy na společenskou přestavbu se rovnaly nule. Chyběla jakákoliv podpora, ale i odvaha vůdců pustit se do náročných politických, ekonomických a sociálních problémů. Řešeni se oddalovalo. Vše se dělalo tak, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Dovídal jsem se, že jsem „skočil na lep“ protispolečenským“ silám, s kterými se při kritice a při požadavcích na řešení otázek životního prostředí, ztotožňuji.

NA 13. ODDĚLENÍ ÚV KSČ

Moje trpělivost z neustálých přesunů z funkce do funkce byla u konce. Podlost vůdců jsem přestal komentovat. Věděl jsem, že trpělivost přetekla i u mnohých vůdců komunistické strany. Neustálé předhazování nových a nových návrhů je rozčilovalo. Já ale věděl, že růst kvantitativních sil jednou přeroste v novou kvalitu. Došel jsem k závěru, že předpokladem k pokroku a dokončení společenské přestavby vyžaduje politických změn. Přestavba nemohla být úspěšná pokud probíhala v režii a pod vedením přívrženců starých praktik. Demokratizace šla obráceným směrem. Pod rouškou přetavby se upevňovala moc dogmatiků a podstatu přestavby spatřovali vůdci v reorganizací úseků, odborů apod.

Takovou tendenci jsem odmítal i na novém úseku. Nemínil jsem zasahovat do žádných rezortů ani do stranické práce těchto rezortů, pokud nebude k dispozici teoretický dokument pod názvem: Ochrana a obrana socialistické společnosti v podmínkách společenské přestavby a demokratizace. Chtěl jsem mít k dispozici jasné zásady, jasný program, jasné cíle. A protože české ministerstvo vnitra se zabývalo otázkami životního prostředí měl jsem zájem, aby tato oblast se stala doménou i tohoto oddělení. Generálnímu tajemníkovi jsem pro začátek doporučil, aby toto odděleni se zabývalo mj. otázkami využívání a zneužíváním práva u komunistů pracujících v orgánech státní moci a také problematikou životního prostředí v širším slova smyslu včetně lidských práv. Do konce roku 1989 nebyl program vedením komunistické strany schválen, nebyl dopracován ani teoretický dokument. Všichni se odvolávali na připravovaný sjezd KSČ. Generální tajemník ale odsouhlasil můj návrh na některá zásadní opatření v personální politice oddělení, dále koncepci abych kontroloval plnění závěrů v oblasti životního prostředí, zejména úkolů, které vyplývaly z Úmluvy mezi ČSSR a republikou Severní-Porýní-Vesfálsko a podával mu informace.

Své záměry jsem konzultoval i s bratrskými stranami v Maďarsku, v Sovětském svazu a v NDR. Byl vysloven souhlas. Jejich názory posilovaly mou víru k uskutečnění společenských změn. Na zasedání ústředního výboru KSČ v březnu 1989 jsem také mj. mohl prohlásit, že „uskutečnění tolik očekávaných změn u nás není zdaleka jen v rukou vedení strany a státu. Své slovo tu musí říci celá společnost, všichni obyvatelé našeho státu. Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naší populace, s vědomostmi nového pokrokového myšlení, měly otevřenou cestu vzhůru a mohly se, v blízké budoucnosti, zapojit do procesu řízení a nahradily ty, kteří na svěřené úkoly nestačí…“

Od přátel blízkých generálnímu tajemníkovi jsem se dozvěděl, že prý řekl, že ví, že jsem mluvil na jeho adresu, ale mně osobně nic neřekl. Věřil jsem, že s mým vystoupením souhlasil. Koneckonců se snažil, aby závěry z Úmluvy s německou republikou byly naplňovány.

DOHODY SE MAJÍ PLNIT

Při jedné návštěvě činitelů firemního seskupení Höllter v ČSR mně navštívil jeho nejvyšší představitel. Stěžoval si, že z české strany nejsou některé dohody naplňovány. Slíbil jsem, že mu zprostředkuji jednání s generálním tajemníkem, aby ho osobně informoval o problémech. Na základě tohoto setkání svolal generální tajemník schůzku s některými místopředsedy vlády a náměstky ministrů. Z porady jsem provedl zápis.

Generální tajemník M. Jakeš měl zájem poznat příčiny váhaní a neplnění dohod například v oblasti ustavování společných podniků, v realizaci odsiřovacích jednotek. Po vyslechnutí všech účastníků doporučil konkrétní závěry, ke zrychlení prací. Měl jsem se ujmout kontroly plnění doporučení. Zanedlouho mě požádal náměstek ministra paliv a energetiky o osobní jednání. Stěžoval si, že při plnění dohod s německou stranou je mu vyhrožováno a ptal se, co má dělat. Stěžovali si i pracovníci dalších rezortů. Kdosi z ústředního výboru KSČ ho navštívil a nabádal, aby od spolupráce s Němci ustoupil a přestal se angažovat. Nedovedl pochopit příčiny.

V následných dnech mě požádal o osobní rozhovor jeden z pracovníků odboru bezpečnostní politiky z oddělení, které jsem vedl. Vyřizoval mně vzkaz, prý od jistého důstojníka vnitra, abych dal ruce pryč od spolupráce s Němci, nebo špatně dopadnu. Vztahy, v kterých se angažuji, prý neodpovídají politickým záměrům strany a vlády. Rozčílil jsem se a vzkázal onomu muži, aby přišel osobně a půjdeme společně ke generálnímu tajemníkovi, kterému on vysvětlí co je politicky špatné.

Volal jsem náměstkovi ministra vnitra A. Lorencovi, ale ten se od výroků zmíněného muže distancoval. Věřil jsem, že nemohl mít s takovou praxí nic společného. Byl vysoce vzdělaný, aktivní muž, věděl, co je základem pokroku a kde se nachází. Dokonale znal situaci u nás, znal mínění sociálních skupin i mnohých vůdců. Věděl jak je třeba řešit problémy společnosti. Muž, který mně zprostředkovaně varoval, nepřišel. Nebyl jsem si jist, zda to není výmysl pracovníka bezpečnostního odboru inspirovaného někým z vedení ÚV KSČ či vlády.

S panem Hölltrem jsem navštívil i tajemníka ÚV KSČ J. Lenárta, který se podivoval nad nehoráznými praktikami některých pracovníků ústředního výboru KSČ a doporučil nebrzdit oboustranně výhodnou spolupráci. Až mnohem později jsem obdržel obsah některých myšlenek, které pronesl na aktivu Stb z počátku července 1989 mjr. Ing. M. Chovanec. Mj. řekl: „Ze strany zahraničních kapitalistických firem a monopolů je snahou prosadit dodávky technologií a zařízení, které ČSSR nepotřebuje, což v některých případech vede k prohlubování nežádoucí závislosti. V této souvislosti jsou podchycovány poznatky o prosazování jednotlivých kapitalistických firem a monopolů formou kompromitace – uplácení jednotlivých vedoucích hospodářských funkcionářů, včetně využívání tlaku přes nejvyšší představitele strany a vlády, jako důsledek jednání na nejvyšší úrovni, například sdružení NSR fy SHL, presentované v ČSSR majitelem firmy Höllter, Heinrichem Höllterem, v oblasti dodávek odsiřovacích zařízení pro čsl. tepelné elektrárny a další kruhy obchodní činnosti…“

V druhé polovině roku 1989 jsem zaslal dopis ministru vnitra F. Kinclovi a tajemníkovi ÚV KSČ F. Hanusovi. Žádal je o vysvětlení aktivit, které směřovaly k omezení a k likvidaci spolupráce s republikou Severní-Porýní Vesfálsko. Do konce listopadu 1989 neodpověděli.

NA ZÁVĚR STRUČNĚ

Přátelé mně říkali, abych se nedivil fámám, které „tvrdily“, že jsem hmotně zainteresován na úspěšném plnění dohod s německým průmyslem. Kontrolní činností prý štvu mnoho činitelů KSČ a vlády. Nutím je k aktivitám, k osobní angažovanosti a to prý oni nemají rádi. Lživé výroky na moji adresu jsem považoval za nehoráznost, za hnusné dezinformace. Neměl jsem náladu polemizovat se lží, ale udělal si obrázek jak to různí činitelé opravdu myslí s rozvojem spolupráce, se společenskou přestavbou, demokratizací apod.

Zkušenosti s výsledky jednání s panem Baťou, v USA i v NSR utvrzovaly, že odpůrci rozkládají vše, čemu nejsou nakloněni, co neovládli, co se vymykalo ze stereotypů doby. Za úhlavního nepřítele považovali stále západní imperialisty bez ohledu, zda to jsou sociální demokraté či jiní, a kdo se s nimi kontaktoval stával se nepřítelem komunismu, zrádcem. Z praxe jsem byl rozčarován. Cesty ke společenským změnám se otevíraly dokořán.

Dvacet let jsem s nikým ze Severního-Porýní-Vesfálsko, z Kanady či USA nemluvil, nikoho neviděl. Neozvali se ani v dobách mé nejsložitější politické a sociální situace. Jsem ale rád, že vztahy s těmito zeměmi se rozvíjejí oboustranně pozitivně.

Rudolf Hegenbart

při podpisu dohody s delegací Severního Porýní-Vestfálska v roce 1988 v Praze
V USA po podpisu ujednání s podnikatelem Bergerem
V USA po podpisu ujednání s podnikatelem Bergerem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*