Moje setkání s podnikatelem Baťou

a jednání v Kanadě, aneb jak se prohlubovala zloba dogmatiků

Proč jsem se shlédl v podnikatelském řídícím systému T. Bati píši v jiných statích. Jeho prostudování mně připomínalo přednášky na vysoké škole politické a vysoké škole ekonomické v Praze, zkušenosti Jara 68, a hlavně konkrétní poznání praxe Agrokombinátu Slušovice. Uprostřed normalizačního klimatu se tu věda stala základní výrobní sílou! Nositelé pokroku měli zelenou! Stejně jako ve škole po vynikajících přednáškách o pokroku a slibu, že jim zůstanu věrný, jsem se vnitřně ubezpečil, že i poznání baťova systému se stane mou základní orientací v další praktické činnosti nejen na úrovni okresu, ale posléze i v jinde.

Po příchodu do politického centra v roce 1986 jsem byl udiven. Tamní činovníci, až na malé výjimky, o řídícím systému pana Bati, i o slušovické praxi, toho moc nevěděli. Převládal názor, že Baťa byl a je vykořisťovatel, zrádce a Slušovice místem kontrarevoluce, s kterým je nutné se vypořádat. Vzpomínám jak při jedné služební cestě do Bonnu v NSR v roce 1986, se mě pracovníci našeho velvyslanectví vyptávali na praxi slušovických a proč prý jsem je já, jako tehdy nejvyšší představitel zlínského okresu nezlikvidoval. Odpověděl jsem, že nebyl důvod neboť to, co slušovičtí představitelé v čele s docentem Čubou předváděli má perspektivu a to i při vědomí možných mnoha chyb. Připomínali, že zrádné v praxi Slušovic je to, že si berou příklad z kolaboranta Bati, což je nepřípustné. Řekl jsem, že neznám vše kolem pana Bati, ale studoval jsem jeho řídící systém, kterému fandím a navíc pan Baťa má ve Zlíně, mezi lidmi, neustále vysokou autoritu a respekt. Účastníci besedy kroutili nevěřícně hlavou a zdálo se mně, že na mě hledí „skrz prsty“.

VELKÝ A VÝZNAMNÝ KOMPLEX

Firma Baťa to byl významný komplex. Nešlo jen o továrny na výrobu obuvi, ale také o výrobu obuvnických strojů, o koželužny, výzkumné ústavy, laboratoře a řadu dalších přidružených výrob, šlo i o vynikající obchodní a prodejní síť. Výroba této firmy byla rozdělena do 44 zemí, měla 68 podniků, vlastnila 5 tisíc prodejen, zaměstnávala 80 tisíc pracovníků. Ročně dodávala cca 350 milionů párů obuvi, z čehož 220 milionů párů vyráběla sama a zbytek dokupovala.

Měl jsem osobní zájem, aby spolupráce s tak významným průmyslovým a obchodním komplexem dostávala konkrétní podobu. Jako místopředseda české vlády pro vědeckotechnický rozvoj jsem se již v roce 1987, tedy v určitém předstihu než problematiku projednávala federální vláda, zúčastnil jednání delegace firmy Baťa s předsedou Státní plánovací komise, panem Potáčem. Mohl jsem tak částečně proniknout do problémů dosud nevyřešených vzájemných vztahů mezi panem Baťou a ČSSR. Problémy týkající se nápravy chyb při znárodňování a vyvlastnění jeho majetku nebyly jednoduché, ale řešitelné. Při mé zahraniční cestě do Francie, USA a Kanady bylo rozhodnuto, že budu pokračovat v jednání, které bylo započalo v Praze.

Na cestu do Kanady jsem se dobře připravil a spolu s experty se zahraničního obchodu, SPK, výroby, soustředil řadu námětů, jak přimět, aby pan Baťa vstoupil do československého průmyslu. Bylo to návrhy na spolupráci ve výzkumné oblasti, ve výrobě i v kooperaci. Pro pana Baťu jsem vezl osobní poselství generálního tajemníka ÚV KSČ a jeho pozvání do Prahy. Vezl jsem pro pana Baťu i skromné dary, filmové záběry z jeho života jako juniora ve Zlíně a výrobek boty z druhého roku po zahájení výroby v jeho firmě.

JEDNÁNÍ S PANEM BAŤOU

Na letišti nás vítal náš velvyslanec v Kanadě a vedoucí obchodního oddělení zastupitelského úřadu a také muž, který prý byl vyslán za mnou z ministerstva zahraničního obchodu, aby mně „pomohl“ v jednání. Domníval jsem se, že jde o vtip. Já jsem nikoho nezval. Moje delegace byla schválena. V areálu firmy nás uvítal pan Baťa a nejvyšší představitelé firmy, manželka pana Bati, syn a další pracovníci. Uvítání bylo srdečné. „Tak vítejte u nás“, prohlásil pan Baťa a tiskl mně ruku. „Slyšel jsem, že chcete prorazit k nám, což já vítám. Ale co komunisté ve Zlíně?“ Usmál jsem se, řekl, že i komunisté mají zájem o vzájemnou spolupráci. „Tomu moc nevěřím“, odvětil. Společně jsme odešli do areálu firmy. Po prohlídce administrativní budovy a muzea bot, které vedla paní Baťová, vynikající, vzdělaná žena, jsme zasedli k jednání. Po úvodních formalitách jsem se ujal slova a přednesl naše přání a návrhy na spolupráci. Předal mu dary ze Zlína a také poselství generálního tajemníka ÚV KSČ. Bedlivě ho četl. Po jednání mně ale řekl, že ho přijímá, ale generálnímu tajemníkovi moc nevěří. Prý není čestný. V onu chvíli jsem ho omlouval a ujišťoval, že i on má zájem na spolupráci, že jsem do Kanady přijel i s jeho vědomím. V oficiálním i soukromém jednání měl i on mnoho námětů ke spolupráci, byť východisko k ní spatřoval ve vyřešení politických, ekonomických a obchodních „rovin.“ V soukromém rozhovoru otevřeně prohlásil, že dobře ví, že nejsme žádnou chudou zemí, ale na naše poměry zemí bohatou. Měl dokonce zájem pomoci nám vymáhat pohledávky v zemích středního východu, z čehož by si bral určitý podíl za jeho pohledávky u nás. Neopomněl prohlásit, že vůči komunistům bude neústupný a samozřejmě si kladl řadu pro mě pochopitelných politických a ekonomických otázek. Opakovaně prohlašoval, že není přesvědčen, že generální tajemník ÚV KSČ je veden poctivými úmysly.

PODPIS MEMORANDA

V průběhu slavnostního oběda se mluvilo o mnoha politických otázkách. Pan Baťa chtěl znát, co se u nás vlastně děje. Odpověděl jsem, že u nás probíhá, byť strašně váhavě, proces společenské přestavby a demokratizace, že jsou vytvářeny podmínky, aby i on se mohl svobodně vracet do Československa, v něm svobodně podnikat a podílet se na rozvoji československého průmyslu. Shodovali jsme se však v názorech, že u nás jsou jisté problémy v personální práci, jako klíčového faktoru k pochopení smyslu přestavby a rozvoje demokracie, ale že tentokrát většina činitelů ve státě i v komunistické straně míní přestavbu dotáhnout do konce.

Po slavnostním obědě jsem s panem Baťou, za přítomnosti kompletního vedení jeho firmy, mé delegace, našeho velvyslance a dalších přítomných činitelů, podepsal Memorandum. Bylo v něm zakotveno, že v průběhu jednání byla vzata na vědomí navrhovaná oblast kooperace, ale její konkretizace bude odvislá od nalezení společných, vzájemně přijatelných, formulací k vyřešení starých neuzavřených záležitostí. Pozvání přijal za podmínek, že ony formulace se stanou skutečností. Na závěr, spolu s malým dárkem, mě požádal, abych „prosekával“ cestu k nim a k oboustranné spolupráci. Přijetí i průběh otevřeného jednání ve mně zanechal dobrý pocit. Věděl jsem však kolik odpovědné, složité práce ještě je před námi a že nebude v našich podmínkách jednoduchá.

V KANADĚ BYLO MNOHO INSPIRACÍ ALE I INTRIKY ZE STRANY NAŠICH DOGMATIKŮ

V Kanadě následovala další jednání. Protože jedním se stěžejních problémů mého úseku na české vládě byla vědecko výrobní sdružení, vítal jsem jednání s Compenent and Technology Supply Inc. o možnostech dodávek elektronických dílů pro kompletaci počítačů, získal jsem informace o způsobech financování výzkumu, možnostech spolupráce ve vědecké oblasti, o výrobě ekologických zařízení, odsíření elektráren, o čističkách vod, o výrobě malého jaderného reaktoru apod. Na závěr svého pobytu jsem se setkal na našem velvyslanectví s ministrem kanadské vlády pro vědu. V rozhovorech byla potvrzena nutnost a užitečnost uzavřít mezi našimi zeměmi příslušnou dohodu o spolupráci ve vybraných oblastech vědeckotechnické spolupráce. O mnohých aspektech jsme hovořili naprosto konkrétně. Bylo to užitečné a slibné jednání. Jednání pokračovalo i při dalším jednání s představiteli vybraných firem a tajemnicí ministra pro vědu. Jednání se zúčastnil vedoucí našeho obchodního oddělení v Kanadě a také muž, který na letišti prohlásil, že mně přijel pomoci v jednání. V rozsáhlé diskusi o možnostech konkrétní spolupráce z nenadání se přihlásil o slovo onen muž, který mně „přijel pomoci“ v jednání s panem Baťou. Řekl, že sice projednávám významné aspekty a možné projekty spolupráce, ale ve funkci místopředsedy české vlády stejně nebudu. Neuvěřitelná rána pod pás. Přátelé z Kanady, ale i členové mé delegace se po sobě pootočili a cosi si šuškali. Tu z čista jasna jsem pochopil proč přijel. Chtěl shodit výsledky jednání, vzbudit nedůvěru, vyvolat pochybnosti o důvěryhodnosti mého jednání. Přesto jednání skončila slibem, že z obou stran učiníme potřebné kroky k rozvoji spolupráce.

V soukromí jsem se s oním pánem pohádal. Řekl mně, že není doba, aby se konkretizovala činnost s panem Baťou a kanadskými institucemi. Odpověděl jsem, že do Kanady jsem nepřijel, abych zde vyprávěl jak bojovali a vítězili bolševici v Rusku, ale jako představitel ČSR se zájmem pomoci české výrobní základně a výrobnímu procesu. Rozpálený, rudý, odešel a více jsme spolu nemluvili. Dlouho jsem přemýšlel kdo za tím stojí. Samozřejmě, že ti kdo nepřáli rozvoji spolupráce s panem Baťou a nebylo třeba chodit daleko. Tací byli v ústředním výboru KSČ, ve federální vládě především na Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, v orgánech ministerstva vnitra. Domů jsem se vracel sice spokojený s novým poznáním, s průběhem řady jednání, ale roztrpčený. Tušil cosi nekalého….

POCHYBNÉ INFORMACE A KONEC MÉ PRÁCE

Ještě jsem se nevrátil na své pracoviště a nadřízení měli v rukou jakousi zprávu, ač nevím od koho, jen dedukuji, že z orgánů vnitra, že jednání nebylo dobré, pan Baťa prý o spolupráci s Československem neprojevil žádný zájem, spolupráci s námi prý odmítá. Lháři a podvodníci skutečně nevymřeli! Zpracoval jsem písemnou zprávu z cesty a předal všem odpovědným nadřízeným orgánům. Oproti informátorovi jsem tvrdil, že cesta ke spolupráci je možná, ale vyžaduje mnoho otevřeného a upřímného jednání.
Bohužel po návrhu, aby Česká komise pro vědeckotechnický rozvoj a investiční rozvoj nesla název ministerstvo životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje s potřebnými pravomocemi jsem byl odvolán z funkce a nastoupil na 13. oddělení ÚV KSČ jako vedoucí. To byl výsměch všemu a to až do nebes volající. Tak ubohou personální práci mohli dělat jen dogmatici s nezájmem o rozvoj výrobních sil a vztahů u nás.

V NOVÉ FUNKCI JSEM POKRAČOVAL I V OBLASTI MEZINÁRODNÍ

V nové funkci jsem nebyl spokojen. Nová práce mezi vnitrem a armádou mě nebavila a já tušil, že jde o krok likvidační. Mínil jsem se vrátit, v nejkratší možné době, do oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. V jednom rozhovoru s přáteli také generální tajemník prohlásil, že to „s Hegenbartem bylo jaksi rychle uděláno“. Dle mě byl můj přesun z vládní funkce krok nečestný, neupřímný a obecné formulace, které přesun vysvětlovaly, falešné. Rozhodl jsem se, že budu i nadále pokračovat v kontrole mnoha ujednání, které jsem inicioval ve vládní funkci. Moje záměry jsem projednal s generálním tajemníkem a také zejména s druhým tajemníkem ÚV KSČ Jozefem Lenártem. Oba souhlasili.

K J. Lenártovi jsem měl blízko. Obdivoval jsem jeho znalosti a také velké zkušenosti s využíváním Baťových řídících systémů. Poznal jsem, že i on je nakloněn mým představám a celkové filosofii práce. Když byl ještě ve funkci prvního tajemníka KSS a já byl služebně v Bratislavě, vždy mě přijal a hovořil a vědeckotechnických projektech a úspěších slovenských akademických pracovišť. Rád mně předával překlady řady světových filosofů a ekonomů. Byly to inspirující teorie. Vysoce jsem si ho vážil a také s ním spolupracoval i v této mé nové funkci, která zdánlivě s vědeckotechnickým rozvojem nesouvisela.

FEDERÁLNÍ VLÁDA O BAŤOVI

Byl jsem rád, že v únoru 1988, se federální vláda zabývala problémem obnovení kontaktů a stanovila hlavní směry spolupráce s firmou Baťa. Byla to plejáda problémů jako spolupráce při vývoji strojního vybavení pro nové technologie výroby obuvi, výrobní a obchodní spolupráce u koželužských a obuvnických strojů, obchodní spolupráce založené na československých dodávkách obuvi, strojů, zařízení a kooperačních komponentů firmě Baťa, průzkumu možnosti spolupráce na úseku maloobchodních marketingových systémů, jakož i administrativních a řídících metod. Ve zdůvodnění vláda konstatovala, že opotřebení základních prostředků v kožedělném průmyslu činí 63 %. Tato situace se promítala do zaostávání obuvnického průmyslu za světovou úrovní o 10 – 15 let. Z toho vyplývala nižší produktivita práce, nedostatečná pružnost ve struktuře vyráběné produkce a neschopnost konkurovat na zahraničních trzích.

Obsah Memoranda a mé postřehy z jednání s panem Baťou a závěry federální vlády jsem diskutoval i s některými představiteli podniků. Všichni měli o spolupráci zájem. Na pořadu dne byla příprava další návštěvy Kanady a pana Bati. Jednání se měl zúčastnit předseda Státní plánovací komise, tedy muž, který od počátku stál u zrodu vzájemné spolupráce, ministr zahraničního obchodu, v rámci kontinuity jednání i já, jako zmocněnec federální vlády. S tímto návrhem souhlasil jednoznačně J. Lenárt.

Když diskuse postoupila do určité fáze, zpracoval kolektiv pracovníků ministerstva zahraničního obchodu a výroby návrhy rámcových a dílčích dohod. Základní tendence byly konzultovány s našimi nejvyššími představiteli v čele s generálním tajemníkem a také s velvyslancem Kanady, zprostředkovaně s panem Baťou. Ten vzkázal, že byl připraven, na základě pozvání generálního tajemníka a mého ujištění o čestnosti jednání, k odjezdu do Prahy, ale kdosi mu z Prahy oznámil, že na jeho požadavky nebude reagováno a od cesty upustil. Cestu k nám však neuzavíral. Litoval, že setkání s panem Hegenbartem se uskutečnilo pouze jednou. Neměl zájem projednávat vzájemné otázky s lidmi, kteří nepřejí spolupráci. V této fázi se vyvíjel, ze strany odpůrců, zejména pak ze strany ekonomického oddělení ÚV KSČ a některých členů předsednictva, neobyčejný tlak na ukončení diskusí. Ministr zahraničního obchodu prohlásil, že „nemá v Kanadě co projednávat“ a přípravy k dalšímu jednání ustaly.

V tomto období se konal sjezd komunistů Kanady. Za ÚV KSČ byl na toto jednání delegován místopředseda české vlády B. Urban. Z vládních a stranických kruhů dostal úkol navštívit i firmu Baťa. O dosavadních jednáních jsem ho podrobně informoval. Bylo zřejmé, že i generální tajemník ÚV KSČ přestal mít zájem, abych v dalších jednáních pokračoval, aniž mně cokoliv řekl. Tlak dogmatiků byl veliký. Do Kanady na sjezd komunistů jsem přece mohl odjet já. Dříve se všemi mými postupy souhlasil. Koneckonců, o všech jednáních jsem ho pravidelně písemně informoval. Mnohé dokumenty, i s jeho poznámkami, bych našel i dnes. Ze zdrojů jeho sekretariátu jsem byl informován, že orgány vnitra zaregistrovaly jak některé subjekty na Západě na mě vsázejí, což prý není dobré a je nutné takovou tendenci likvidovat. To byl argument pro labužníky moci a mé odpůrce. Začali rozvíjet nepřátelskou kampaň až přes únosnou hranici. Dokonce kdosi začal rozšiřovat fámu, že jsem na spolupráci se zahraničními firmami zainteresován finančně. Byla to cíleně rozšiřovaná lež, měla zamezit další mé účasti na projektu rozvoje zahraniční spolupráce, ale také veřejně degradovat. Byl jsem odstaven, o což mnozí straničtí dobrodruzi dlouhodobě usilovali.

Po návratu místopředsedy české vlády z Kanady byla svolána ke generálnímu tajemníkovi za účasti druhého tajemníka Josefa Lenárta, porada některých členů vlády a zainteresovaných stran. K mému překvapení jsem dostal pozvánku i já jako vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ. Na poradě podal místopředseda vlády podrobnou informaci o svém jednání s panem Baťou. Pan Baťa prý podmiňoval další jednání s československou stranou za podmínek zaplacení poměrně vysoké částky za znárodnění jeho majetku jinak prý nemá zájem navazovat jakékoliv kontakty. Generální tajemník výklad místopředsedy vlády pozorně poslouchal a náhle jednání přerušil. Přítomným oznámil: „Kdo slíbil Baťovi peníze, nechť je dá ze svého. Mně nebude nikdo předkládat k rozhodnutí finanční otázky“. Vstal, ukončil poradu a odešel z jednací místnosti. Bez diskuse jsem odešel i já. Zanedlouho mě volá generální tajemník a k mému překvapení mě informuje, aby jednání s panem Baťou pokračovalo, ale on prý „nemůže figurovat v popředí“. Prý by u starých zlínských komunistů neobstál. Odešel jsem. Za několik minut mě volá druhý tajemník J. Lenárt. Měl zájem, aby o rychle skončeném jednání nebyl informován pan Baťa. Řekl, že někteří vládní a straničtí činitelé ho budou rádi informovat, že i československá strana nemá o něj zájem. „Bylo by třeba informovat pana Baťu, že náš zájem pokračuje a to dříve než vláda pošle zkreslenou informaci“, řekl. Chtěl, abych učinil potřebné kroky. Jeho návrh jsem podpořil a slíbil, že zajistím člověka, který bude schopen otevřeně mluvit s panem Baťou. Vybral jsem národního umělce, profesora Kováře z umělecko-průmyslové školy ve Zlíně. Znali jsme se a já věděl, že chodil s panem Baťou do školy a také se důvěrně znali. K otevřené informaci byl nejvěrohodnějším člověkem. Zavolal jsem mu a on návrh přijal. Bylo třeba vyřídit rychle visum. Zavolal jsem velvyslanci Kanady panu B. Mawhinneyi a požádal o pomoc. Visum bylo promtně uděleno a pan Kovář mohl odjet do Kanady. Obdržel potřebné informace i vzkazy tajemníka J. Lenárta a pozdravy ode mě. Úkolu se zhostil dobře a pana Baťu podrobně informoval. Po návratu mj. řekll, jak se pan Baťa rozčilil když dostal informaci, že nemáme zájem o spolupráci s ním. Spolupráci byl i nadále nakloněn. Já jsem tak splnil úkol, ale, z hlediska názorů mých odpůrců, více se v rozvoji spolupráce neangažoval. A to i přes pozvání, které jsem obdržel z Kanady od firmy Kautex of Canada Inc. a od firmy Component and Technology Supply Inc. Firmy měly zájem navázat na moje rozhovory v Kanadě a v dopise m. bylo psáno: „…máme zajímavé systémy a technologie využitelné v obuvnickém průmyslu, které jste neměl čas shlédnout během Vaší poslední návštěvy. Můžeme nabídnout k využití, na bázi společných podniků nebo kooperačních vztahů….uděláme vše, co bude možné, abychom zvýšili efektivnost vaší obuvnické výroby…“

Dogmatici zpřetrhali mou dobře se rozvíjející spolupráci s kanadskými firmami i s panem Baťou. Osočili mě a pomlouvali. Měli zájem o mou likvidaci a odstranění, navázaným kontaktům nepřáli. Chtěli mít vše pod vlastní kontrolou a navázané kontakty využít ke svým cílům, ke svým potřebám. Počítali, že já skončím odsouzením za střety na Národní třídě v Praze 17. listopadu 89. Dobře to připravili a veřejnost krajně dezinformovali. Dodnes se v tom nevyzná. Všechny „komedie“ kolem pozadí Národní třídy jsem považoval za spiknutí proti mně. Mým odstavením boj o pana Baťu neskončil, naopak.

Koneckonců po 17. listopadu 89 vyslali svého emisara do Kanady, aby vyjednával a pozval pana Baťu k nám a také aby pomluvil, vše, co předcházelo. V pozadí byly politické zájmy jiných a to těch, kteří nakonec uvítali slavnostně v roce 1989 pana Baťu v Praze a ve Zlíně. Nechť jsou šťastni! O machinacích a způsobech jednání, o personální práci, vedoucích činitelů KSČ a vlády, jakož o mých iniciativách, si čtenář udělá jistě názor sám.

Rudolf Hegenbart

při jednání s Tomášem Baťou v Kanadě

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*