Zamyšlení nad minulostí a co dál

NEBYL JSEM INTRIKÁŘEM

Zveřejněním některých mých zkušeností na webové stránce jsem mínil přispět k objektivní pravdě. Chtěl jsem doložit, že prioritou mého snažení byl demokratický socialismus v mezích, které jsme znali z podmínek do srpna roku 1968. Zveřejnění další fotodokumentace přispěje k poznání mého směřování a ukončí tak minulost. Vím, že moje poznámky nebyly, a nemohou být, vyčerpávající. Jde o úzký pohled člověka, který si nestačil dobře „prohlédnout“ ani Prahu, natož vniknout dokonale do všech souvislostí tehdejší politiky a do metod různých „manipulátorů“ té doby.

Žil jsem a pracoval v určitých společensko historických podmínkách, v konkrétním společenském útvaru. Byl jsem nositelem určité společenské role. Na tom nemám, a ani nechci, nic měnit. Tento fakt se obrážel v mých postojích, názorech, zvyklostech, v morálce. Nebyl jsem však žádným intrikářem a lhářem. Neměl jsem důvod. A vůbec jsem nebyl tím, který zakryt líbivými hesly o společenské přestavbě a demokratizaci se připravoval ve skrytu duše k návratu do praktik 50.tých let minulého století.

Nesouhlasil jsem s těmi, kteří přivedli společnost do krize a před veřejností se chtěli stát organizátory pluralitní demokracie. Domníval jsem se, že nepochopili dějinný proces ani to, že jako „likvidátorům“ politiky Ledna 68 nedůvěřuje velká část společnosti. Strnulé poučky administrativně byrokratického systému byly v nenávratnu. Nositelům této teorie předurčoval čas odejít do ústranní. Byl tu i další fakt. Rozhodujícím zdrojem společenského pokroku nebyla nikdy a nemůže být politická strana sama osobě, ale aktivita tvůrčího intelektuálního potenciálu a aktivita milionů pracujících bez ohledu na politickou či náboženskou orientaci. Měli ovšem pravdu, že společenský pohyb i souhru sociálních skupin společnosti, musí někdo sladit, že společnost se neobejde bez dirigenta. Ten ale musí ovládat nástroje orchestru a přivádět jejich nositele k provedení vrcholného díla. A také je ho třeba střídat.

Měli a mají pravdu, že z myslí československého lidu nelze vymazat léta před rokem 1989. To přece nebylo období samých křivd a samé devastace. Orientace na světový názor vyplývající z marxismu nebyl jen snůškou dogmat. Byly i jednoznačné úspěchy a je chybou, že se popírají. Historie jistě přisoudí potřebnou úlohu takovým osobnostem jako byl L. Štrougal a mnoho dalších zkušených, teoreticky vyspělých osobností. Stejně tak prozkoumá rozporuplnou úlohu M. Jakeše. Stál na konci velké prohry zkostnatělého systému. Sám však nebyl typem člověka, v jehož koncepci bylo tyranství, dříve naopak. Jako bývalý baťovák však nedocenil význam osobností na jakémkoliv úseku. Byl nerozhodný. Bouřlivá snaha jiných řešit nastolené globální problémy lidstva z něj dělaly malou rybičku bázlivě se schovávající v odumřelých mořských rostlinkách. Tváří tvář prohrál, stejně jako ostatní či komunistická strana jako celek. Život se nevrací. Přesto komunistickou stranu je třeba nechat žít, poučit se z minula.

JSEM MIMO SPOLEČENSKÉ DĚNÍ, V ÚSTRANNÍ

To není žádná chyba… Není to ani tragédie. Ač jsem ekonomicky, společensky mnoho ztratil, život na okraji společnosti je i jistým ulehčením. Pro mnohé ale radostí. A to nejenom dnes. Krátce po 17. listopadu rozvíjeli moji odpůrci nepřátelskou kampaň. Divokému tažení dal impuls redaktor Mladé fronty pan Havlíček. Dne 8. ledna 1990 zveřejnil v novinách údajný rozhovor se mnou. Nikdy se neuskutečnil, byť o něj žádal. Odmítl jsem. Bez mé účasti bylo zveřejněno povídání, které jsem považoval za snůšku polopravd, odposlechů a mylných informací od lidí blízkých mému pracovišti, 13. oddělení ÚV KSČ. Obsahem byla kritika aparátu ústředního výboru KSČ, ale i obsah jakéhosi povídání mezi mnou a M. Jakešem, moje reagence na organizátory událostí na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989. Byl použit sloh, který odpovídal, že pan Havlíček hovořil s naprosto negramotným člověkem. Tak zvaný rozhovor jsem považoval za zákeřnou inspiraci k cíleným útokům na moji osobu se strany komunistů. Byl to promyšlený záměr.

Stejně tak jsem chápal Otevřený dopis Rudolfu Hegenbartovi, který v té době otisklo Rudé právo. Autorem byl jeden důstojník armády. Kritizoval moje postoje v listopadu 1989, neposlušnost apod. Mohu připomenout článek z Mladé fronty ze dne 15. května 1990 „Nejen causa Štěpán“. Tehdejší šéfredaktor mimo jiné napsal: „…Můžeme být jenom rádi, že člověk takto uvažující a jednající (před tím jmenoval moji osobu, moje poznámka) je snad definitivně z velké politiky pryč. Ale kolik chybělo, aby zasedl na nejvyšší stranický stolec?“ Posléze jsem mu odpověděl: „cítím povinnost poděkovat za tak milá, prozíravá slova, ale i záludná slova… Dovolím si upřesnit, že zasednout na nejvyšší stranický stolec bylo podmíněno souhlasem toho, koho se taková pocta dotýká. A já, oproti jiným, jsem se nikam nenavrhoval, po ničem netoužil. Že bych byl nevědomky v nějaké komunisticko – svazácko – vnitrácké stáji? To pochybuji, neboť jsem se cítil, a cítím, zatím alespoň duševně zdráv…“

Korespondent britského Independentu se mě v roce 1990 dotazoval telefonicky, zda je pravda, že chci emigrovat do Moskvy, abych se vyhnul stíhání za 17. listopad 1989. Nevěřil jsem kam až sahá lidská hloupost. Jistěže možný pokus o emigraci nebyl špatný důvod k zajištění, o což levicoví radikálové usilovali. Nenávist a pomstychtivost nejsou cestami k pravdě a ke svobodě, ale k nové totalitě. Těžce se chápe manipulace se slovy, lidmi, věcmi. Zneuctívání a špinění názorových odpůrců se pro mnohé jakoby stalo samozřejmým prostředkem úspěchu a osobního zisku. V pravidelných intervalech objížděli kolem mého domku. Získávali informace a dodnes získávají, od místních obyvatel. Chtěli znát s kým se stýkám, co organizuji, kdo za mnou jezdí. Nepřátelská hysterie ve sdělovacích prostředcích mě přiváděla do zoufalých situací. Díky rodině, manželce, zvítězil rozum. Různé invektivy a urážky nepochybně zanechaly bolestivé skvrny.

O BUDOUCNOST JE TŘEBA ZÁPASIT

Za obzorem září hvězda celoevropského porozumění. Měli bychom zůstat sebevědomým českým národem, který pěstuje úctu k sobě i jiným národům. Neměli bychom neustále přebírat a propagovat životní styl, který patří do nesrovnatelně jiných podmínek než zná naše česká, moravská a slezská země. V procesu budoucího celoevropského porozumění, který není možný bez účasti Ruské federace, bychom měli podstoupit zápas, aby jméno našich národů a národností hrdě znělo. Vysokou kulturností, bohatstvím vědeckého, technického a výrobního potenciálu, velikostí mezilidských vztahů. Z našich území by mělo mizet nepřátelství. Přejme si, aby cesta pokroku byla provázena duševní mladostí, aby cesta k lidské vzájemnosti a porozumění nebyla opuštěna. Spoléhejme jen a jen na um a rozum každého českého člověka, který v tomto zápase překoná tíži zemskou i tíži mravní. Dejme mu svobodnou šanci bez ohledu zda je pravicově či levicově smýšlejícím!

Rudolf Hegenbart

2 odpovědi na “Zamyšlení nad minulostí a co dál”

  1. Váš komentář zaujal. Děkuji. vaše slova lze potvrdit. Bez schopných vedoucích činitelů společnosti, kteří vidí z delšího horizontu cíle a potřeby naší vlasti a znají cesty a prostředky, kterými lze společnost posunout,normálně v ní svobodně a spokojeně žít, se jen balancuje na průměru. Trpí inteligence i normální lid.

  2. Zdravim pane
    Kdyz jsem byl maly veril jsem ze zakony CR jsou pro mne jakousi modlou,a vzdy jsem byl ucen k poctivemu jednani…Bohuzel vsak za nekolik let dospivani a nasledne praci jsem zjistil,ze sami lide se nechovaji zakonym spusobem a dokonce ani policie a soudci v CR dnes jaksi ani nepovazuji dobre svedomi a svou cest za neco co by mely jaksi ve svem povolani mit jaksi zazite…Nejsmutnejsi je to,ze sami cesi neumi jednat se zapadem tak,aby vydelavaly a mohly tedy jaksi znovu postavit republiku na nohy…Politici zase jenom zvani o nesmyslech,kterymi se jaksi bavi na ukor celeho obyvatelstva at podnikatelu tak i obycejnych lidi…Neco nam alespon nova doba prinesla aspon trosku svobody a rozhledu kdy kazdy jako ja mohl cestovat do zahranici a srovnat si urcite veci v hlave…Ikdyz pane tzv.nova doba mne samotneho vyhnala do emigrace…Zmenit cechy se mi asi nepodari a jeste dlouho bude trvat nez nase spolecnost pochopi demokracii tak jaka je v urcitych zonach Ameriky ci jinde kde si sve svobody vazi…Monte Christo Ma zeme Me srdce

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*