Poznámky k problémům kolem vědeckotechnického rozvoje

Tento pojem byl snad stokrát citován v různých usneseních stranických orgánů. Zdůrazňovala se nutnost vyšší produktivity práce, inovace výroků a jejich kvalita, nové výrobní technologie, potřeba výpočetních systémů, restrukturalizace výroby vůbec ve prospěch tradičních oborů apod. Praxe však prokazovala, že k těmto přáním vede složitá cesta. Pomalost, mnohdy nekonkrétnost, nekoncepčnost v získávání a využívání vědeckotechnických novinek, zdůvodňovali řečníci objektivními a subjektivními faktory. Za vším prý je především člověk, jeho iniciativa, ale i neschopnost. Toto poznání se mně líbilo. Přidal jsem si k tomu známé heslo: „kdo rychle dává, dvakrát dává“. Heslo se mně líbilo a také jsem ho využíval. Bylo i klíčem k naplňování požadavků komunistické strany a jejích orgánů. Záměry centrálních orgánů záměry v oblasti vědeckotechnického rozvoje se mi líbily a já jim chtěl vycházet vstříc. Orientace na tak významnou oblast vyžadovala odpovídající znalosti. Proto jsem se rozhodl studovat na výrobně-ekonomické fakultě vysoké školy ekonomické v Praze. Ve spolupráci, a za významné pomoci výzkumného ústavu tvářecích strojů, jsem obhájil práci na téma: „Problematika rozvoje výrobního oboru tvářecí stroje na kovy“. V ní jsem věnoval pozornost výrobě a širokému využívání technologie tváření. Studium mně pomohlo pochopit mnoho ekonomicko-výrobních pojmů, ale i pojmů politických. Uvědomil jsem si, že komunistická strana se nemůže uzavírat do přežitých pouček o diktatuře proletariátu, ale zásadně se přetvářet v nový, věrohodný demokratický subjekt. Dělnická třída sama o sobě také nemohla „zajišťovat“ pokrok, ale jen v úzké pospolitosti s pracovníky poznání. Byl jsem vděčný orgánům komunistické strany, že mně umožnily studium. V mnohém jsem se lépe orientoval a také si vytýčil osobní úkol, že budu důsledně naplňovat usnesení a úkoly stranických orgánů v oblasti vědeckotechnického rozvoje.

POZNÁMKA PRVNÍ A PRVNÍ PŘESUN

Usnesení stranických orgánů a poznatky z vysokých škol mi umožnily osvojení si, na tehdejší dobu velkého experimentu, uskutečňovaného v Agrokombinátu Slušovice. Jejich orientaci na vědeckotechnický pokrok jsem uvítal a podpořil. Každý kdo to mínil s naší ekonomikou, s pokrokem vůbec dobře, kdo věděl, že je třeba, v rámci vysoké produktivity práce neustále hledat a nastolovat nejúčinnější formy řízení, získávat prostředky na sociální politiku, k uspokojování potřeb družstevníků, na rozvíjení nových výrob, by neučinil jinak. Každý kdo věděl, že československý stát, v rámci svého rozvoje, potřebuje vzdělané a zkušené představitele, kteří společenským a ekonomickým procesům rozumí a netlachají jen obecné fráze, by si nedovolil omezovat činnost vzdělancům. Vůbec jsem netušil, co moje podpora vyvolá. Straničtí činitelé v kraji, v centru, ale i ve Zlíně se zlobili a můj postoj odsuzovali. Na mou adresu i na adresu slušovických představitelů, přicházela kritika za kritikou. Jejich řídící systém považovali za kontrarevoluční, Agrokombinát mínili odstranit, činnost řídících pracovníků omezit či ukončit. Odpůrci vytvářeli nepřátelskou atmosféru. Bylo třeba hledat východisko k účinnější podpoře.

Doporučil jsem provést analýzu slušovického systému a poodhalit, co je vlastně v něm protispolečenského, zda jejich systém brzdí či zrychluje společenský proces, zda vytváří či zamezuje uspokojování lidských potřeb a zájmů. Po konzultacích s vyššími orgány byla ustavena komise. Členy se stali pracovníci akademie věd, výzkumných ústavů, ústavu marxismu-leninismu, vysoké školy zemědělské a stranických orgánů. Komise si stanovila téma: „Vliv slušovického řídícího systému na intenzitu zemědělské výroby“.

Základních prací se zúčastnil i pracovník ideologického oddělení ústředního výboru KSČ. Důvěrně mně oznámil, abych od analýzy upustil a dal ruce pryč od Slušovic nebo špatně dopadnu. Ptal se zda vím, že nevyšší vedení komunistické strany má ke Slušovicím a k jejich představitelům vážné výhrady. Jeho výrok mě vyprovokoval. V rozčilení mu řekl, že ve Zlíně momentálně žiji a pracuji já. Jako politický pracovník jsem povinen zveřejnit svůj názor na slušovický sytém, podpořit ho či omezit. Zatím ho jednoznačně podporuji. K důraznější podpoře potřebuji komplex informací, které mohu získat prostřednictvím analýzy. Pokud on či představitelé ústředního výboru KSČ, chtějí zlikvidovat slušovický Agrokombinát jehož práce je ,dle nich proti zájmům pracujícího lidu, nechť jim to řeknou, nebo ať jde on jim říci svůj názor. Já to nikdy neudělám. Ukázal jsem mu dveře a dal pokyn k jeho odchodu. Zrudl, nepodal mně ruku, práskl dveřmi a odešel.

Analýza za složitých podmínek byla dokončena. Cesta slušovických, k překvapení odpůrců, byla podpořena! Bylo řečeno, že jejich cesta nebrzdí společenský pokrok, ale naopak zrychluje. Nebylo prokázáno různé osočování vedoucích činitelů Agrokombinátu, ze strany nepřátel, z machinací a podvodů, z podpory Agrokombinátu ze strany „západních imperialistů“ a dokonce s podpory Moskvy a RVHP. Analýza se stala významným poltickým argumentem.

Netrvalo dlouho a ve Zlíně mě navštívil jeden vysoký představitel ÚV KSČ. Navrhoval, abych přešel do Prahy na ústřední výbor, kde bych se zabýval vědeckotechnickým rozvojem. Oceňoval moji práci a lichotil, že jsem slušovické podržel. Mluvil o problémech na Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj v Praze a dával najevo, že i to by byla pro mě perspektiva. Nabídka se rychle rozšířila po celém kraji a s ní fámy. Prý odcházím kvůli doc. Čubovi, který prý se bál, abych ho „nezlikvidoval“. Jiní tvrdili, že je to kvůli tomu, že jsem nenaplnil přání nejvyšších představitelů a Agrokombinát nezlikvidoval. Další vyprávěli, že příčina odchodu je orientace stranických organizací na vědeckotechnické programy a narušení principiální třídní politiky, porušení principů marxismu leninismu. Jeden nejvyšší představitel prý prohlásil, že bude nejlépe budu-li pracovat v jejich blízkosti, přímo pod lucernou, kde budu mít omezené možnosti cokoliv zakládat a rozvíjet. Do Prahy jsem odmítl jít, odjel domů na Vysočinu. Až po dalších pohovorech a různých ujištění jsem dal souhlas.

POZNÁMKA DRUHÁ A PŘESUN DRUHÝ

Po různých peripetiích jsem začal pracovat na ekonomickém oddělení ústředního výboru KSČ. Hned v úvodu jsem byl upozorněn, abych se nepokoušel zavádět v Praze slušovické či zlínské manýry. Na aklimatizaci nebyl čas. Bylo mnoho úkolů, problémů daleko složitějších a rozsáhlejších než na úrovni okresu. Nebylo jednoduché si je osvojit a aktivně napomáhat k realizaci. Bylo zde také mnoho zajímavých osobností mně dosud neznámých. A to nejen na ústředním výboru KSČ, ale také v institucích s nimiž jsem měl spolupracovat. Než jsem se nadál, byl jsem v soukolí centrálních orgánů. Směr své práce jsem však nemínil měnit. Jedním z úkolů bylo zabývat se činností Státní komise vědeckotechnického a investičního rozvoje, jejím zaměřením. V čele orgánu stál zkušený harcovník. Z nové funkce vyplývala povinnost zúčastňovat se shromáždění členů Státní komise vědeckotechnického a investičního rozvoje. Každé její jednání bylo závažné, každý problém bylo nutné pečlivě studovat a konzultovat s odborným aktivem. Byl jsem rád, že jsem si vytvořil kolektiv z mnoha významných pracovišť z Prahy, Brna a dalších měst a vesnic. Prubířským kamenem takové spolupráce bylo projednávání tématu pod názvem: „Podíl vědy a techniky na růstu dynamiky národního hospodářství“.
Z projevu nejvyššího představitele Státní komise vyplývalo určité uspokojení nad výsledky jejich práce. Řekl, že Komise má rozhodující podíl na správném zaměření vědeckovýzkumné základny naší republiky, že jejich přičiněním má věda v Československu rozhodující podíl na výrobním procesu, že některé dílčí problémy a nedostatky jsou objektivního rázu a ne jejich přičiněním.

Takové tvrzení nekorespondovalo se stanovisky odborníků ani s mými zkušenostmi z okresů a kraje. Vystoupil jsem a v souladu s odborníky i s názorem jednoho z vedoucích činitelů ÚV KSČ, mj. řekl: „…konstatování, že úkoly ve vědeckotechnické oblasti byly naplňovány jistě nemyslí autoři projevu předsedy Státní komise vážně… Při hledání odpovědi na zvyšování dynamiky národního hospodářství zatím nás nenaplňuje žádný revoluční optimismus, ale naopak. Státní komise by se měla připojit ke smutnému faktu, že nedošlo k žádnému výraznému obratu v uplatňování vědy a techniky ve výrobním procesu našeho národního hospodářství…“ V souladu s názory mnoha odborníků jsem byl přesvědčen, že socialismus má všechny předpoklady, v oblasti vědeckotechnického rozvoje, v oblasti lidských práv i lidského zdraví, být lepším jak kapitalistické společnosti zbaví-li se dogmatických stereotypů v ovlivňování společenských procesů. Socialismus mohl mít a měl předpoklady být předvojem budoucího, lepšího uspořádání světa i Evropy jako celku. Z praxe v nižších článcích organizační struktury jsem byl přesvědčen, že společnost může být bohatá bude-li optimální pozornost věnovat procesům moderní techniky, výroby a prodeji výrobků na světových trzích. Stimulující otázkou té doby nebyla problematika upevňování moci prostřednictvím pochybných dogmatických informátorů, kteří předhazovali otázky zrady zájmů dělnické třídy, aniž cokoliv o výrobě věděli. Cesta k úspěchům společnosti i dělnické třídy vedla přes hodnoty poznání, prostřednictvím nositelů těchto hodnot. Takové vývody jsem si vytvořil i ve Zlíně a ve Slušovicích. Kvalitativní otázky výrobních procesů jsem považoval za rozhodující politický úkol vůči Státní a České komisi vědeckotechnického a investičního rozvoje. Všechny tyto faktory mě strhávaly k ofensivní, nekompromisní politice. To přece nebyl protispolečenský jev. Mojí povinností jako politického pracovníka však nebylo „odborničit, ale razit cestu, vytvářet tlak na vůdce, při váhání jim znepříjemňovat život a doporučovat kam jít. Taková praxe se mnohým nelíbila. Nejednou jsem byl varován, že mocní mají „dlouhé prsty“, vše mně spočítají v době, kdy to budu nejméně očekávat.

Zanedlouho byl dán pokyn předsednictva ÚV KSČ k přípravě zasedání ústředního výboru KSČ k vědeckotechnickému rozvoji. V té souvislosti byla provedena analýza výsledků Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj. Na analýze se podílel široký aktiv akademie věd , vysokých škol, z výzkumných stavů a výroby. Závěr byl jednoznačný a tolikrát již skloňovaný: „…nedošlo k výraznějším změnám v praktickém využívání vědy a techniky, nedostatky přetrvávají v celé šíři společenského spektra, dílčí úspěchy nemají výraznější vliv na kvalitu ekonomického a sociálního růstu, prohlubuje se míra našeho zaostávání za přednímu průmyslově vyspělými zeměmi, pokračuje vysoká materiálová a fondová náročnost tvorby národního důchodu, zvyšují se nároky na spotřebu živé práce, zvyšování technickoekonomické úrovně výrobků neodpovídá potřebám vnitřního a zahraničního trhu, modernizace výrobních kapacit jde pomalu, vědeckotechnická spolupráce s průmyslově vyspělými ekonomikami je nízká, špatná…“

Po tomto stanovisku jsem očekával, že předsednictvo ÚV KSČ přijme zásadní opatření ke změně politiky v této oblasti. Dosáhnout změny bylo možné jen zásadním přetvořením řídícího mechanismu, změnou řídící struktury společnosti, změnou koncepcí plánovací, finanční, cenové, úvěrové, dotační politiky. Vnitřní diskuse s vedoucími činiteli neodpovídala potřebám. Vykřikovali, že právě ti dole, dělnická třída, inteligence, nechápou jejich politiku a navíc inteligenci považovali v mnoha směrech za protispolečenské živly. Každý kdo se zamýšlel nad fakty československé ekonomiky trnul. V daném systému a prostředí vidina návratu mezi kulturně a průmyslově vyspělé Evropy se vytrácela.

V další den jsem byl pozván na pohovor k nejvyšším představitelům KSČ a české vlády. Přátelům jsem ironicky řekl, že si beru pro jistotu sebou občanský průkaz. Vysmáli se mně. Hypotéza o razítku do občanského průkazu se však potvrdila. Byla mně nabídnuta funkce místopředsedy české vlády a předsedy České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Přesně za rok po příchodu do Prahy jsem odcházel na jiný vyznamný úsek.

POZNÁMKA TŘETÍ PŘESUN TŘETÍ

Uvedení do vládní funkce bylo rozpačité. Čtrnáct dnů před tímto aktem prováděli vedoucí činitelé hodnocení mého předchůdce a slíbili mu, že bude sloužit ve vládní funkci ještě dva roky. Moje jmenování bylo pro něj překvapením. Akt jeho odvolání a mé uvedení do funkce byl nemilý nejen pro něj, ale i pro mě. Přesun jsem v duchu považoval za prachobyčejný podvod na nás oba.

K aktivitám byl vytvořen nový mezinárodní rámec. Na poradě představitelů komunistických stran v Moskvě generální tajemník KSSS M. Gorbačov tehdy mj. prohlásil „…Nyní budeme dělat skutečně to, co už dávno prohlašujeme – důsledně dodržovat zásadu rovnoprávnosti a nezávislosti, což zahrnuje odpovědnost každé strany za vývoj ve vlastní zemi…“ Americký sociolog Daniel Bell chápal vědeckotechnickou revoluci jako období postkapitalistické a postkomunistické. Dle něj nová technika, ekonomický růst a stratifikace společnosti měla být upřednostňována teorií hodnot poznání na úkor teorie hodnoty práce. V popředí společenského zájmu měla být sociální skupina techniků a v organizaci společenského života pak sociální skupiny vzdělaných profesionálů. Společnost se měla zaměřit na rozvoj vědy, informačních systémů, rozvíjet zdravotnictví, Starat se, aby vládní garnitury byly co nejobjektivnější, nezatížené třídními a osobními ambicemi, aby oplývaly nevšedním zájmem o vytváření nových intelektuálních technologií. Existovala řada usnesení KSČ o vědeckotechnickém pokroku, o jeho aplikace Obsah všech dokumentů a názorů bylo třeba rozebrat a pokoušet se o konkrétní aplikace, aniž by byly odstrčena podstat zájmů socialistické společnosti.

Z dosud uplatňovaných koncepcí české komise jsem nevybočil, ale společně s činiteli této komise se zamýšlel nad perspektivou práce. Mimo dosavadních zaměření jsme soustřeďovali pozornost na vědeckovýrobní sdružení jako prostředku pro rychlejší získávání a zavádění nových technologií do průmyslové základny podniků České republiky. Přikláněl jsem se k těm, kteří říkali, že vědeckotechnický pokrok zdevastoval životní prostředí a zase jen vědeckotechnický pokrok může přírodní devastace mírni, odstranit. Spolu s pracovníky z oblasti životního prostředí a za spolupráce akademických pracovišť byl dán podnět, aby byl vypracován návrh na postupné uzavírání podniků a závodů, které neúnosným způsobem znečisťovaly vodu, ovzduší, přírodu. Součástí tohoto textu měl být vypracován, s přímou účastí pracovišť akademie věd, návrh na využití kapacit uzavíraných podniků pro výrobu přístrojů a přístrojové techniky pro potřeby českých podniků a s možností mezinárodní směny. Projekt mezinárodního výrobního sdružení předpokládal výrobu, montáž, prodej výpočetní techniky a některých automatizačních prvků, robotiky, s přímou účastí výzkumných ústavů. Bylo třeba přestavět zdeformované vědomí, skoncovat s ekonomickou lhostejností, pokrytectvím, apatií vůči potřebám společnosti. Orientace předpokládala důslednou orientaci na nové technologie se vším, co s takovou potřebou souviselo. Bylo třeba pracovat na politických reformách, ale i na reformách filosofických, mravních, právních i sociálních. K tomu účelu jsem získal na půl úvazku do pracovního poměru zástupce děkana výrobně-ekonomické fakulty vysoké školy ekonomické. Byla to významná pomoc.

Součástí naplňování představ byly i moje zahraniční cesty. Navštívil jsem Severní-Porýní- Vesfálsko v NSR, Paříž, USA a Kanadu, firmu Baťa. Můj zájem o setkání s představiteli tohoto významného komplexu vyplýval z poznání problémů a nedořešených vzájemných vztahů. Jednak v roce 1988 problematiku českobaťovských vztahů projednala federální vláda a přijala řadu závěrů a jednak jsem se, již v nové vládní funkci, zúčastnil jednání představitelů firmy Baťa s předsedou Státní plánovací komise. Při mé působnosti ve Zlíně jsem studoval filosofii baťovské podnikatelské činnosti a zaujala mě. Například teorie využití příležitostí a vytváření příležitostí, teorie neustálých analýz svých činností a jejich srovnávání se zkušenostmi nejvyspělejších světových ekonomik, teorie systematické orientace na vědeckotechnický pokrok s cílem být v této oblasti první a nejlepší, teorie optimálních technologických cyklů vyráběné produkce, teorie být první ve výkonnosti, teorie optimální sociální politiky, teorie stanovení monopolní ceny výrobků, teorie realizace optimálního zisku apod. V Československu existoval všeobecný zájem, aby pan Baťa vstoupil do československého průmyslu. Do Kanady jsem také vezl osobní poselství generálního tajemníka ÚV KSČ a pozvání pana Bati do Prahy.

S představiteli rezortů v USA a v Kanadě a vědecko-výrobních subjektů jsem podepsal Úmluvy či Memoranda o další spolupráci. Úmluva a Memoranda měla být konkretizována. Všichni projevili zájem o spolupráci a vycházeli nám vstříc. S výsledky jednání jsem byl spokojen ač nás čekalo mnoho obětavé, vysoce odborné práce a také potřeba vysoce kvalifikovaných odborníků. Projekty byl náročné. Na centrální úrovni se nesetkávaly s pochopením. Daný politický sytém také nedovoloval samostatně a vstřícně cokoliv řešit. Mnohé diskuse o životním prostředí byly považovány za protistranický, protispolečenský jev, jisté ztotožňování se s protispolečenskými silami. Ze strany nejvyšších činitelů chyběla účinná politická podpora, odvaha, vůle, problémy řešit.

K uskutečnění představ bylo třeba vytvořit společenské a právní podmínky. Jednu z nich vytvářel náš návrh, aby Česká komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj změnila obsah práce, strukturu, a nesla název ministerstvo životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje. Název i pracovní náplň měly lépe odpovídat našim záměrům a českým potřebám. Návrh byl předložen ke konzultaci nadřízeným stranickým a vládním činitelům. Současně proběhla schůze našeho pracoviště, Pracovníků jsem tehdy mj. řekl: „….shodli jsme se, že musíme společně s akademií věd, vysokými školami, vytipovat rozhodující úkoly vědeckotechnického rozvoje pro Českou republiku a na tyto úkoly soustředit všechny dostupné prostředky… při péči o tuto oblast a o životní prostředí budeme hledat účinné a netradiční formy a jim přizpůsobíme personální práci… Současný stav české ekonomiky není dobrý. Některé negativní tendence se prohloubily a hospodářské výsledky jsou horší… Naléhavým úkolem je kvalitativní zvyšování technickoekonomické úrovně české výrobní základny, přeorientování investiční politiky, změny struktury českého hospodářství… Nová struktura resortu a nový organizační řád vytváří těmto potřebám rámec, měla by napomáhat zvyšování aktivity českých podniků a orgánů státu, zajistit, aby řešení nebyla polovičatá, aby se neustupovalo před překážkami… Převezmeme osobní odpovědnost za řešení strategických záměrů české ekonomiky…“

V novém organizačním uspořádání resortu jsem spatřoval jednu z možností konkretizace aktivit v oblastech našeho zájmu. Osobně jsem oplýval optimismem. Byl jsem hluboce přesvědčen, že návrh bude stranickými a státními organy a vedoucími činiteli podpořen. Bohužel návrh nebyl projednán ani doporučen. Měl jsem se vrátit na ústřední výbor do funkce vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ. V době kdy jsem to nejméně čekal, dostal jsem mat! Kroutil jsem hlavou, ale bylo to zbytečné. Přestavba nepřestavba, vše jim bylo lhostejné. Situace se opakovala. Do roka a do dne jsem byl přemístěn na další místo. Přátelé mě varovali. Doporučovali, abych se na ústřední výbor nikdy nevracel. Měli obavy, že to bude moje zhouba. V napjaté atmosféře jsem je nevyslyšel. Škoda!

POZNÁMKA POSLEDNÍ A POSLEDNÍ PŘESUN

Nastoupil jsem na oddělení. Do občanského průkazu si však nenechal dát razítko. Přemýšlel jsem a připomínal si znovu, že vysocí činitelé nepotřebují samostatně myslící osobnosti, ale loutky, které by na divadelní scéně kráčely a klaněly se přesně jak oni tahají za provázky. Jakmile tomu tak není tak sledují, odposlouchávají, organizují, kombinují, intrikují a mluví o stycích s protispolečenskými silami. Od vůdců komunistické strany jsem ale nikdy neslyšel formulovat definici, co to jsou protispolečenské síly? Kdo to vlastně byl? Ti, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb nebo ti, kteří tento pohyb brzdí? Znal jsem je, a také s nimi spolupracoval, využíval jejich teoretické práce. Byli to lidé u akademie věd, z výzkumných ústavů, vysokých škol, z výroby. Všichni aktivně pracovali, volali po zrychlení tempa společenské přestavby ku prospěchu československé společnosti. Nedošel jsem k závěru, že by byli protispolečenskými silami jen proto, že opovrhují dogmatismem a neschopnostmi vůdců řešit krizové situace. Teorie o protispolečenských silách mezi vzdělanými lidmi vycházely z líhně lidí s omezenými znalostmi objektivní pravdy o potřebách a cílech společnosti. Zastánci těchto názorů se báli vzruchu, báli se pokroku, báli se všeho nad čím ztráceli kontrolu.

Nadřízení mně dali možnost, v rámci mé touhy po „korytu“, předvádět se v půtkách se studenty, s inteligencí, „zápasit“ s oněmi lidmi, jež jsem podporoval a jim napomáhal a oni, oděni do kůžích beránčích, se budou smát jak se budu shazovat, degradovat. Ničeho takového se nedočkali. Moje trpělivost, stejně jako jejich, dosahovala vrcholu. Nejenže jsem nebyl sto nic dokončit, což bylo nezanedbatelné. Přesuny jsem ztrácel důvěru mnoha mých spolupracovníků, mnoha lidí, kteří věřili, že budu pomáhat vyvádět společnost ze tmy. Můj problém nemohl být, a není, v nerespektování obecných zásad hnutí, ale problém byl v nepochopení mých aktivit, které je každodenně štvali. Byl a je přece rozdíl mezi člověkem, který chápal společenský pokrok a potřeby uspokojování potřeb společnosti a člověka a člověkem, který sice o uspokojování také mluví, ale současně všemi prostředky uspokojování brzdí. Nejlepším prostředkem pro ně bylo a je omezovat vážnost takových lidí prostřednictvím lží, polopravd, znevažováním práce a přičítaní jim činů, které neprovedli. Konservatismus nemohl být a také není žádnou perspektivou.

Začal jsem pracovat o čemž nyní nemíním psát. Nejsložitější bylo, že jsem nikoho z pracovníků aparátu, ale i příslušných státních orgánů neznal a také nebyl vypracován žádný dokument, který by definoval obsah a rozsah poltické práce v těchto orgánech. Sekretariátem ústředního výboru byly sice schváleny zásady stranické práce v aparátech komunistické strany, ale u orgánů kde platila zásada nedotknutelnosti nedílných velitelských pravomocí vyplývala určitá zvláštnost, kterou bylo nutné respektovat. Moje krátká práce je zveřejněna v moha jiných textech. Začal jsem ale pracovat s podvědomím, že se vrátím „do civilu“ a podle toho jsem se choval. Přechodem do této oblasti jsem byl znechucen. Nechci se opakovat. Nezbývalo nic než odjet do zahraničí a zkoumat, co taková oddělení vlastně dělají a jaký mají smysl. Navštívil jsem Sovětský svaz, Maďarsko, NDR a také Indii. Zde jsem diskutoval s představiteli devíti komunistických stran, kteří se zúčastnil sjezdu KS Indie v Travandúru. Názory, zejména v Sovětském svazu a v Maďarsku byly podnětné. Podstatou byly změny názvu oddělení a také, oproti minulosti, zásadní změny obsahu práce. Já jsem navrhoval oddělení pro posuzování využívání a zneužívání práva v činnosti komunistů pracujících ve státních orgánech a také oblast životního prostředí jako jsou lidská práva apod. Tento návrh přinesl mnoho vzruchu, diskusí i útoků. Realizace byla odkládána až po sjezdu apod.

Za významný prostředek ke své práci jsem považoval vypracování teoretického dokumentu pod názvem: „Obrana a ochrana společnosti v podmínkách společenské přestavby a rozvoje demokracie“. Úkolem byli pověřeni činitelé z ústavu marxismu-leninismu, vysoké školy SNB a akademického ústavně právního pracoviště. Bylo třeba definovat poltické aktivity z hlediska demokracie, lidských práv a rozvoje společnosti. Do konce roku 1989 však nebyl dokument vypracován.

Ještě na české komisi vědeckotechnického rozvoje jsem obdržel jisté signály, že mnoho vědeckotechnických informací, které přináší ze zahraničí naše rozvědka končí ne v našem hospodářství, ale v třetích zemích. Po nástupu na 13. oddělení jsem mínil tyto signály rozkrýt, ověřit, případně vyvodit závěry. Požádal jsem náčelníka 1. správy ministerstva vnitra, aby vypracoval zprávu o úspěších naší rozvědky v oblasti vědeckotechnického rozvoje a také informaci, kdo vědeckotechnické novinky přebral, jak s nimi zacházel a co přinesly našemu národnímu hospodářství. Náčelník předložil kvalitní podrobnou zprávu. Bylo ji možné využít ke kontrole. Jakmile vešel náš záměr ve známost, vedoucí činitelé Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj znervosněli a zajímali se proč se takovou oblastí zabýváme. Zda a jak jejich postoj byl diskutován s nejvyššími činiteli komunistické strany nevím. Pravdou však je, že v té době byl nastolen problém nového ministra vnitra. Nejvyšším činitelem KSČ byl navrhován právě náčelník 1. správy. K funkci splňoval veškeré předpoklady. Osobně jsem návrh uvítal, obhajoval a připravoval podmínky pro jeho schválení. V době, kdy náčelník 1.správy byl u mě v kanceláři s doplňujícími podklady ke schválení, volal nejvyšší činitel KSČ. Měl jsem se okamžitě dostavit do jeho kanceláře. Odešel jsem a náčelník čekal na mě. Jakmile jsem otevřel dveře u nejvyššího stranického činitele spustil. „Náčelníka 1. správy nechci, žádným ministrem nebude. Do této funkci navrhuji jednoho náměstka ministra vnitra“. Ptal se zda onoho náměstka znám. Řekl jsem, že ano. „Tak ho zavolej a přesvědč ho.“ Vrátil jsem se do kanceláře a o novince informoval náčelníka 1. správy. Vycítil jsem jeho rozladěnost, uraženost, zklamání. Krajně rozzlobený odešel z kanceláře. Po krátkém čase, v okruhu pracovníků Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj, se mluvilo, že to byl návrh „jejich“ šéfa, předsedy Státní komise, který nesnesl, že navrhovaný ministr je v dobrém vztahu se mnou. To prý nemohli dopustit. Dokonce ho nenechali ani ve funkci náčelníka 1. správy. Hledali mu uplatnění v zahraničí. Jakmile dali ve známost nový návrh na ministra, náměstka dosavadního ministra vnitra, tak informovali veřejnost ze všech stran, že nový návrh je Hegenbartův člověk, který si ho dosazuje do funkce. Byla to lež. Mnoho lidí se divilo a nechtělo věřit, že bych takový návrh vnesl. Nový návrh to byla odplata za pokus zjišťovat, jak se u nás zachází s vědeckotechnickými novinkami, ale také sprostota vůči mé osobě když se vyprávělo, že jsem si dosadil do funkce minstra svého člověka. Pro náčelníka 1. správy to byl trest za to, že vypracoval zprávu pro potřeby ústředního výboru. Nikdo ze zasvěcených nechtěl věřit. Dokonce za mnou přišli zástupci sovětského velvyslanectví a chtěli odpovědět na otázku proč, a z jakých důvodů, jsem navrhl do této funkce náměstka ministra. Nechtěl jsem nikoho shodit a tak jsem odpověděl, že nejvyšší stranický činitel měl zřejmě nějaké důvody, které neznám.

Koncem roku 1989 byl ve Studentských listech zveřejněn článek pod názvem „Čubův slušovický syndrom“. Z obsahu jsem se mj. dověděl, že jsem školil provokatéry do studentských manifestací, ač jsem v oné době byl místopředsedou české vlády pro vědeckotechnický rozvoj a také prý jsem řídil vědeckotechnickou rozvědku ÚV KSČ. Jak mohla studentka slovenské národnosti vědět takové „fantasmá“ ? Později se stala tiskovou mluvčí českého ministra vnitra.

Nepochopitelné aktivity některých činitelů pokračovaly i v druhé polovině roku 1989. Nemíním je rozebírat. Mnohé si také již přesně nepamatuji. Archiv už nemám. Když hrozila druhá prohlídka mého domu a příslušenství, moji osobní dokumentaci jsem spálil v kotli. Škoda. Někteří pracovníci centra mě nejednou volali a říkali, že se jim zdá, že o převratu v listopadu 1989 vedoucí činitelé věděli, dlouhodobě se na něj připravovali. Dne 17. listopadu si potřebovali „vyřídit“ účty a zbavit se těch, kteří jim překáželi. Moje aktivity v roce 1989 prý nezapadaly do jejich koncepcí, provokovaly je a proto prý mě označili za toho, který měl „rvát“ a pro své ambice „udělat“ převrat.

Se vším jsem vyrovnán. Na svět, který mě hodil do propadliště dějin a v němž jsem se měl stát, či jsem byl, „zločincem“, chci zapomenout. Blahopřeji těm dogmatikům ze Žďáru i jejich následníkům v jiným místech, že se jim podařilo, prostřednictvím sprostot a lží, mě zlikvidovat, byť měli daleko vyšší požadavek. Chci jim jen připomenout, že ani na mimořádném sjezdu KSČ , v prosinci 1989, jsem nepřijal žádný návrh na doporučované funkce, odmítl je.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart přebírá od rektora vysokého učení technického v Brně zlatou medaili za podporu rozvoje oboru tváření
Rudolf Hegenbart přebírá od rektora vysokého učení technického v Brně zlatou medaili za podporu rozvoje oboru tváření

Jedna odpověď na “Poznámky k problémům kolem vědeckotechnického rozvoje”

  1. Zdravim Pane
    Je mnoho tajemstvi o CR,jenz zna velmi malo muzu v teto zemi…Co se tyce technologii ci zdravotnictvi…Byla CR kdysi na urovni a lide kteri byly opravdu produktivni tak Ti uz jaksi v Cr nejsou uz proto,ze jim jaksi CR nenabidla moznost rozvoje ve svych oborech…Je to velmi smutne…Dnes CR stoji pred obdobnym problemem uz proto ze opet nemuze nase zemicka konkurovat cizim spolecnostem v naboru tech nejlepsich vedcu a mozku v zemi…Skoda opet pro nasi zemi uz proto,ze kazdy vynalez pomuze nasim k praci a tim take ke slusnemu zivobyti…Monte Christo Ma zeme Me srdce

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*